Ve velkém krbu plápolal oheň a byl to také jediný zdroj světla v prostorné místnosti. Nebyly tu žádné stoly jen pohodlná křesla, lenošky a značné množství polštářů. Uprostřed síně seděl Lindir a hrál na svou loutnu.
Haldir se opíral zády o Glorfindelův hrudník a s přimhouřenýma očima pozoroval ostatní.
Celeborn s Galadriel před chvílí odešli ruku v ruce. Erestor byl zaposlouchaný do hudby a popíjel víno. Elrond si v koutku tiše špital s Celebrían. Atmosféra v Síni ohně byla vůbec taková poklidná až ospalá.
Haldir ucítil, jak Glorfindelova ruka vklouzla pod jeho tuniku. Znovu zaměřil svou pozornost na Elronda a usmál se.
„Zajímalo by mne, proč jí to neřekne,“ zašeptal tak, aby to slyšel jen Glorfindel.
Zlatovlasý elf zvedl oči a podíval se stejným směrem.
„To já nevím,“ odvětil a jeho ruka pokračovala v putování po Haldirově břiše.
„Celebrían na to vyloženě čeká, ale Elrond se ne a ne vyjádřit. Já to nechápu,“ zavrtěl Haldir hlavou.
„Zřejmě je to tím, že tohle není vhodná doba…“
„Vhodná doba,“ odfrkl si Haldir, odstrčil Glorfindelovu ruku a posadil se tak, aby mu viděl do očí. „A co když ta vhodná doba nikdy nenastane?“
Glorfindel mlčel.
„Miluji tě,“ zašeptal Haldir a pohladil svého milence po tváři. „Jsi smyslem mého života. Chci s tebou zůstat. Chci…“
„Haldire,“ zašeptal Glorfindel. „Nedělej to.“
„Proč ne?“ zeptal se mladý elf ostře. „Nechceš? Chci se ti…“
Glorfindel mu přiložil prst na rty a zabránil mu to doříct. Ačkoli to nemělo žádný význam. Haldir už projevil přání s ním zůstat, technicky vzato se mu právě zaslíbil, třebaže to nedořekl. Nabídl mu své tělo, srdce, a teď i duši. Jenže Glorfindel se necítil připravený nabídnout totéž.
„Potřebuji čas,“ řekl tiše.
Haldir přikývl.
„Budeš ho mít,“ odvětil, pak vstal a odešel.
Glorfindel si povzdechl.
Gil-galad se ztěžka posadil, jako by tu zprávu nedokázal přijmout ve stoje.
„Pošetilci,“ vydechl Velekrál. „Ti lidští pošetilci.“
„Podle zpráv Númenor pohltilo moře, ale Elendilovy lodě přistály na pobřeží Středozemě. Avšak svět se změnil, pane. Země Amanu a Eressëa byly vzaty z okruhu světa. Již nikdy k nim nedopluje nikdo vyjma lodí Falathrim,“ řekl Círdan.
Gil-galad si povzdechl.
„Již není Elenna1, Andor2, požehnaný Númenor3, zůstal jen Mar-nu-Falmar4, Atalantë5. Jejich vlastní pýcha je přivedla do zkázy,“ zašeptal Círdan truchlivě.
„To je Sauronovo dílo,“ řekl Gil-galad ponuře. „Přicházejí temné časy, příteli, velice temné.“
„Já tomu nemůžu uvěřit,“ potřásl Haldir hlavou. „Zaútočit na Valinor? Jak mohou být lidé schopni takového šílenství?“
„To je Sauronova práce. Od začátku toužil zničit Númenorejce, a když to nešlo silou, pomohl si lstí,“ povzdechl si Elrond. „Naštěstí Elendil a jeho Věrní přežili. Zakládají teď ve Středozemi dvě mocné říše. Budou z nich silní spojenci.“
„Takže další válka,“ zamračil se Haldir znechuceně.
„Ne, ne další,“ zavrtěl Celeborn hlavou. „Jen pokračujeme dál. Vyhráli jsme bitvu, ale zdaleka ne válku.“
Glorfindel Haldira mlčky objal. Cítil, jak se mladý elf chvěje.
„Kdy tohle všechno skončí?“ zašeptal Haldir.
„To nevědí ani nejmoudřejší z moudrých,“ povzdechl si Elrond.
Sauronova zdánlivá krása zanikla při zkáze Númenoru. Jeho nová podoba byla strašlivá jako duch, který v ní sídlil. Nasadil si Vládnoucí prsten a oděl se zlobou a mocí. Ve své říši si vystavěl na pláni Gorgoroth v blízkosti sopky, jíž elfové říkali Orodruina, obrovskou a silnou pevnost - Barad-dur.
Mezi Mordorem a západními zeměmi však nyní stál Gondor - říše založená Elendilem a spravovaná jeho syny Isildurem a Anárionem, říše, jež se stala trhlinou v Sauronových plánech. Vystavěli tam dvě nádherná města - Minas Anor při úpatí hory Mindolluiny a jako prst hrozící Mordoru Minas Ithil - a po deset let odolávali náporu nepřátel. Po deset let se vrtkavá štěstěna přikláněla chvíli na tu a chvíli na onu stranu.
Nakonec Sauron shromáždil obrovské vojsko a Minas Ithil padla. Bílý strom Númenorejců byl spálen. Avšak Isildur uprchl a odnesl s sebou poklad nejcennější - semenáček Bílého stromu.
Zatímco se Anárion snažil ubránit Osgilith a Minas Anor, Isildur spěchal za Elendilem do Arnoru. Bylo jasné, že Sauronova moc ovládne postupně všechny svobodné národy Středozemě, pokud se něco nestane.
Gil-galad se úkosem zahleděl na svého syna. Za tu kratinkou dobu se z něj stal skutečný válečník. Vybojoval v Mlžných horách nespočet bitev se skřety a Elrond si ho nemohl vynachválit. Navzdory svému mládí to byl schopný mladý muž a výborný velitel. Gil-galad na něj byl pyšný. Bude z něj jednou dobrý král.
V síni se již shromáždili všichni elfí vládcové, a tak musel Gil-galad přenést svou pozornost na nadcházející jednání. V sále seděli Oropher z lesního lidu z Velkého zeleného hvozdu se svým synem Thranduilem, Amdir z Lórinandu, pochopitelně Elrond z Imladris v doprovodu Glorfindela s Haldirem, a Círdan z Šedých přístavů za Falathrim, dokonce se dostavil i zástupce severských elfů Nécon, což byl zřejmě ten nejnamyšlenější a nejprotivnější elf, jakého Gil-galad kdy poznal. Nechyběli ani Galadriel s Celebornem, kteří odešli před nedávnem z Imladris.
„Jsem rád, že jsme se zde v těchto temných časech sešli, neboť musíme rozhodnout o mnohém,“ začal Gil-galad.
Nécon si odfrkl, ale Gil-galad se rozhodl přejít to mlčením. Severští elfové byli podivná sorta, která pohrdala všemi a vším. Po pravdě Gil-galad považoval za malý zázrak, že se jejich vyslanec vůbec obtěžoval přijít. Ovšem s jejich podporou se dalo počítat asi tolik, jako s tím, že v červnu začne sněžit.
„Jak jistě víte, Sauron napadl Gondor a…“
„Co je nám co po lidech?“ ušklíbl se Nécon.
Elrond probodl severského elfa vzteklým pohledem. Skákat Velekráli do řeči bylo víc než nevychované, byla to hotová urážka.
„Lidé jsou naši spojenci,“ namítl Gil-galad mírně.
„Od kdy? Jen nám závidí! A není snad tahle situace jejich vinou?“ pokračoval Nécon povýšeně.
„Na něco zapomínáš,“ zasyčel Glorfindel. „Sauron se nespokojí s málem. Až se vypořádá s Gondorem, napadne nás a tentokrát žádná pomoc nepřijde, ty…“
„Jen to řekni!“ vyštěkl Nécon, který zjevně přišel jen vyvolávat spory. „Vy,“ přejel přítomné obviňujícím pohledem, „jste nám odjakživa upírali, co nám právem patří! Povyšovali jste se nad nás! Vyhnali jste nás do chladné pustiny severu! Ale najednou se na nás obracíte s prosbou o pomoc, když jste v úzkých.“
„V úzkých je celá Středozem! Buď se sjednotíme nebo padneme,“ opáčil Elrond.
„Porazíme Saurona vlastními silami, až se vypořádá s lidmi a s vámi,“ odsekl Nécon.
Haldir sevřel jílec meče. Tenhle elf se mu přímo bytostně hnusil. Slyšel už o severských elfech různé řeči, ale tohle přesahovalo mez jeho tolerance. Nebude přece jen nečinně přihlížet, jak ten pobuda ze severu uráží jeho otce!
Glorfindel položil mladíkovi ruku na předloktí, aby mu zabránil udělat něco hloupého.
„Elfové sami Saurona porazit nedokážou,“ připomněl Círdan klidně.
„Možná vy,“ odsekl Nécon. „Vaše spolčování se s lidmi elfy nakonec přivede do zkázy, i kdybyste Saurona porazili. Všichni přece víme, že lidé nás přišli připravit o naše dědictví - o vládu nad Středozemí.“
Gil-galad cítil, jak v něm kypí vztek. Zažil válku s Morgothem, v níž zemřel jeho otec a mnoho dalších. Znal dobře lži o lidech, kterými Morgoth otrávil myšlení mnohých elfů, aby je poštval proti Valar, ale nevěřil, že je ještě v jakékoli podobě uslyší z úst nějakého elfa. Navíc Nécon byl příliš mladý na to, aby tu myšlenku slyšel přímo ve Valinoru, kde ji šířil sám Morgoth.
„Středozem bude možná jednou patřit lidem, ale nikdy nebude patřit Sauronovi! Aspoň dokud jsem tu já a mám do toho co mluvit!“ prohlásil Gil-galad a v tu chvíli se v něm zjevilo dědictví po jeho udatných předcích Fingonovi a nejhrdějším z Velekrálů Noldor Fingolfinovi s takovou silou, že se mu Nécon pokorně uklonil.
„Jistě, Velekráli,“ řekl podstatně uctivěji než jak mluvil předtím. „My však počkáme na vhodnější dobu.“ A s těmi slovy odešel z místnosti.
„Vsadil bych se o cokoli, že má v rodině skřety. Je stejně slizký jako oni,“ utrousil Glorfindel. „Každý elf přece ví, že čestní lidé jako Elendil byli vždycky našimi dobrými přáteli a spojenci! Pokládali za nás své životy, i když žijí tak krátce! Bez nich bychom těžko odolali Morgothovi!“
Elrond mu smířlivě položil ruku na rameno.
„Neměl sem být vůbec pozván. Všichni víme, jak se severští elfové vyžívají v pocitech ukřivděných. Sami si zvolili život v ledové pustině, nikdo je nenutil,“ přidal se Amdir.
„Nejsem nijak nadšený vyhlídkou na další válku. Obzvláště po boku lidí,“ ozval se Oropher a přitom si nevlídně změřil pohledem Galadriel a Celeborna. Bylo veřejným tajemstvím, že se mu nezamlouvá jejich zájem o Lórinand. „Nicméně souhlasím s tím, že se před Sauronem nikdy neskloníme. A sami ani my, ani lidé nevyhrajeme.“
„Kdysi dávno bojovali naši předkové po boku lidí, utvořme tedy ještě jednou takovéto spojenectví a vybojujme si svobodu,“ řekl Gil-galad a v duchu tak trochu děkoval severskému elfovi, neboť nebýt jeho hloupých řečí, nezískal by podporu tak rychle.
„Glorfindeli,“ oslovil Gil-galad zlatovlasého elfa po skončení jednání, na němž elfští vládcové přislíbili vojenskou pomoc.
Glorfindel se zastavil mezi dveřmi. Haldir se otočil, ale jeho otce mu naznačil, aby šel. Haldir tedy neochotně poslechl.
Glorfindel uctivě počkal dokud Velekrál nepromluvil.
„Vládnout není lehké,“ začal Gil-galad. „A často se musí obětovat mnoho pro blaho našeho národa.“
Glorfindel z té řeči neměl dobrý pocit.
„Bohužel ještě nepřišla vhodná doba, aby vešlo ve všeobecnou známost, že mám syna. To však nemění nic na tom, že jednou bude králem. Pokud zvítězíme nad Sauronem, veřejně se k němu přihlásím.“ Gil-galad se otočil ke Glorfindelovi zády a zadíval se ven z okna.
Glorfindel mlčky vyčkával. Neblahý pocit však vířil v jeho útrobách jako lapené zvíře.
„Štěstí mého syna je pro mne vším. Bohužel jako následník trůnu má i jisté povinnosti,“ povzdechl si Gil-galad a obrátil se k zlatovlasému elfovi. „Je nezbytné, aby měl potomky.“
Glorfindelovi se zadrhl vzduch v hrdle. Ani rána od balroga nebolela tolik6¨ jako Gil?galadova slova.
„Vím, že žádám hodně. Ale je to pro dobro našeho lidu. Nechci ti to nařizovat, žádám tě o to jménem všech elfů,“ řekl Gil-galad.
Glorfindel couvl. Nemohl uvěřit, že po něm Velekrál požaduje něco takového. Ale nebyl schopen popřít, že to má svojí logiku.
„Za žádných okolností nesmí jít můj syn do války. A musí si najít partnerku,“ pokračoval Gil?galad velitelským tónem. „Je mi to líto,“ dodal.
Glorfindel však v jeho hlase necítil ani náznak lítosti. Přesto spolkl hořká slova, jež se mu drala a jazyk, a s topornou úklonou opustil místnost. V očích ho pálily slzy. Ale jak by se mohl vzepřít Velekráli?
Elrond si všiml Glorfindelovy nečekané zamlklosti a špatné nálady, ale měl příliš starostí s přípravami nadcházející války, než aby z přítele páčil příčiny jeho chování. Spokojil se s elfovým ujištěním, že to bude dobré.
Glorfindel netušil, jak má splnit ten rozkaz, který, byť neformálně, dostal. Jako všichni Noldor uznával Gil-galada za svého krále, neuposlechnutím by přišel o svou čest, a navíc by to byla vlastně svým způsobem zrada.
Haldir odjel na několik dní s Círdanem, takže se s ním Glorfindel od svého rozhovoru s Velekrálem ještě neviděl. Nyní se však vracel a Glorfindelovi bylo ze sebe samého zle, když ho mladší elf sevřel ve vřelém láskyplném obětí. Jen vlažně se s Haldirem přivítal. Mladší elf však Glorfindelovu odtažitost přičítal tomu, že má starosti spojené se svými povinnostmi. Glorfindela ta Haldirova nevinná důvěřivost vnitřně drásala. Nedokázal se svého milence ani dotknout, aniž by mu nepřipadalo, že tu čistou duši pošpiňuje. A přitom se okamžik, kdy bude nucen mu ublížit, nezadržitelně blížil.
Glorfindel se zachvěl, když se k němu Haldir přitiskl. Slyšel, jak zašustilo povlečení, vnímal Haldirovo vzrušení i teplo jeho nahého těla. Musel potlačit nutkání utéct odtud.
Haldirovy rty se mu otřely o tvář a pak se jemně sevřely kolem jeho špičatého ucha, což do jeho těla vyslalo elektrizující slastný záchvěv. Neudělal nic, nijak na laskání neodpověděl - nemohl. Hnusil se sám sobě. A když se štíhlé prsty obtočily kolem jeho penisu a snažily se ho něžným laskáním přivést k erekci, nevydržel to a Haldira odstrčil.
I když měl Glorfindel zavřené oči, cítil, jak se Haldir nadzvedl na loktu.
„Co je s tebou?“ zeptal se mladý elf starostlivě.
Ten tón byl jako nůž jitřící Glorfindelovy rány.
„Nic,“ odpověděl a podivil se, jak je možné, že se mu nechvěje hlas.
Haldirův jemný sluch však postřehl napětí v Glorfindelovu tónu.
„Již brzy to začne,“ zašeptal Haldir. „Elendil Vysoký bude čekat na Gil-galada na vrcholku Amon Sû, až od západu přijde naše zástava. A pak půjdeme do Imladris a ještě dál až do Mordoru vykonat na Gorthaurovi spravedlnost.“
Glorfindel otevřel oči a zadíval se na Haldira.
„To ti řekl Círdan?“ zeptal se tiše.
Haldir přikývl.
„Necítím se nějak dobře,“ zašeptal Glorfindel.
Haldir se pousmál a políbil ho. Pak se k němu přitulil a usnul. Glorfindel odvrátil hlavu, aby utajil hořké slzy.
„A z Imladris pak přes Mlžné hory a po proudu Anduiny až k Morannonu7 ,“ vykládal Círdan a přitom jel prstem po mapě rozložené na stole.
Gil-galad s rukama založenýma na prsou mlčky naslouchal tomu, jak jeho poradci a přátele uskutečňují jeho plány. Elrond stál vedle něj a co chvíli se dotýkal rukou Haldirovy paže, aby zmírnil mladíkovu dychtivost taky něčím přispět. Celeborn se opíral o stůl a prohlížel si mapu. Jediný Glorfindel stál trochu stranou a mračil se.
„Na vrcholu Amon Súl nás bude očekávat Elendil,“ ujal se slova Elrond. „V Imladris se nakrátko zastavíme, abychom doplnili zásoby. Oropher vyrazí o několik dní před námi a spojí se u Sarn Gebiru s Amdirem. Setkáme se s nimi v Severním Ithilienu, kde na nás budou čekat Elendilovi synové se zbytkem Númenorejského vojska.“
„Musíme předpokládat, že Sauron na nás bude dobře připraven. Pohyby tolika vojáků je nemožné utajit,“ připomněl Celeborn.
„To nepochybně,“ přikývl Círdan.
„No, aspoň je nebudeme muset honit po všech čertech,“ uklouzlo Haldirovi.
Elrond se nepatrně usmál, ale Círdan mladíka sjel varovným pohledem, jímž ho odkazoval do patřičných mezí. I Gil-galad se zamračil nad slovním obratem, který jeho syn nepochybně pochytil od lidí.
„Cirith Gorgor8 je dobře opevněn, ale největším problémy nastanou, až se dostaneme na planinu Udun,“ řekl Círdan a obkroužil prstem na mapě skaliska.
„Je to dokonalá past,“ zašeptal Haldir při pohledu na oválnou planinu sevřenou černými skalami.
Tentokrát se na něj Círdan podíval vlídněji a pokýval hlavou.
„Přesně tak. Nebude tam moc místa a nebude kam ustoupit.“
„Dobrá, budeme se muset dostat co nejdříve ke Carach Angrenu9 a prorazit na planinu Gorgoroth,“ konstatoval Gil-galad. „Podaří-li se nám obsadit skalní stěny, můžeme dobře využít lučištníků. Budou mít celé bitevní pole jako na dlani.“
„Lučištníci z Lórinandu jsou pověstní svojí přesností,“ vzpomněl si Celeborn, neboť jeho manželka tam nějaký čas pobývala.
Gil-galad přikývl.
„Amdir je povede. Elronde, Círdane, vy povedete pěší oddíly na křídlech, budete mi krýt boky. Celeborne, tobě připadne zadní voj. Jízdu povede Glorfindel,“ rozhodl Gil-galad.
„Budeš potřebovat ještě jednoho velitele jízdy,“ ozval se Elrond.
„Ano, vím,“ přikývl Gil-galad podrážděně. „Ještě jsem se nerozhodl… možná Erestor…“
„Erestor není válečník, byť s mečem umí zacházet obratně,“ namítl Círdan.
Haldir přešlápl.
„Svěř to Haldirovi,“ vyslovil tu myšlenku jako první Elrond.
Gil-galad probodl svého přítele a rádce pohledem.
„Je dobrý jezdec a s mečem i kopím zachází obratněji než mnohý jiný elf,“ argumentoval Elrond.
„V poslední době se hodně zklidnil a ukáznil. A dokáže si navzdory svému mládí získat autoritu,“ přidal se Círdan.
Celeborn mlčel. Sice viděl, jak si Haldir obstojně vedl u Ost-in-Edhilu, ale nemohl se přimět podpořit tenhle návrh, přestože věděl, že je to rozumné.
Gil-galad se zadíval na Glorfindela.
Zlatovlasý elf jen neochotně přistoupil blíž.
„Je příliš mladý,“ namítl Glorfindel bezvýrazným hlasem.
„Je plnoletý, to stačí,“ prohlásil Elrond.
Glorfindel se díval na mapu na stole, aby nemusel hledět Haldirovi do tváře.
„Nemá zkušenosti s velením tak velkému oddílu,“ pokračoval Glorfindel.
„Poradil si v Ost-in-Edhilu. A při střetech se skřety v Mlžných horách už velel větším skupinám. Copak jsi zapomněl, Glorfindeli?“ užasl Elrond. „Sám jsi říkal, že…“
„Jistě,“ přerušil ho Glorfindel rozzlobeně. „Ale tohle je něco úplně jiného! A navíc je to přece následník trůnu. Nemůže prostě s námi jet! To dá rozum.“
„O co ti jde?!“ zeptal se Haldir hněvivě. Nemohl uvěřit, že právě Glorfindel půjde proti němu.
„Jde mi o to, mladíku, že nemáš zkušenosti, jsi příliš mladý a příliš důležitý. Nikdo nebude mít čas starat se o tebe, až…“
Glorfindelova slova přerušilo zaskřípání čepele o kování pochvy, když Haldir vytasil meč.
„Umím se o sebe postarat!“ zasyčel Haldir podrážděně. Nechápal, proč ho Glorfindel uráží tím, že zpochybňuje jeho schopnosti, ale nehodlal si to nechat líbit.
„Schovej to, nebo si ublížíš,“ ušklíbl se Glorfindel.
„Vyzývám tě!“ ucedil Haldir. „Můžeš si ověřit, jestli jsem schopný obstát v boji nebo ne!“
Glorfindel pobledl. Nechtěl se s Haldirem bít, ale v skrytu duše zadoufal, že když Haldira porazí, bude to pádný argument, aby ho nechali doma. Takže kývnutím přijal.
„To nemyslíte vážně?!“ zamračil se Celeborn.
„Haldire, polož tu zbraň,“ nařídil Círdan.
Mladík však vzdorovitě zavrtěl hlavou. Elrond mlčel. Haldir měl konec konců právo bránit svou čest, jak uzná za vhodné.
Mlčky se přesunuli na cvičiště.
Glorfindel vytáhl meč a s nelibostí sledoval rostoucí dav přihlížejících. Raději se vyhýbal pohledu na Haldira a snažil se namluvit si, že je to jen přátelský souboj. Avšak první výpad mladého elfa ho vrátil do tvrdé reality. To nebyla žádná z jejich laškovných bitek, do které ani jeden nedával maximum. Haldir využíval veškerou svoji sílu i mrštnost a nutil Glorfindela dělat to samé.
Čepele se střetly v roji jisker. Glorfindel si uvědomil, že kdyby se do elfí ocele nepřidával mitril, ostří Haldirova meče by jeho zbraň přeťalo jako papír.
Zpočátku se zdálo, že jsou síly vyrovnané. Ale Haldir nyní netěžil jen ze své mrštnosti a obratnosti umocněné mládím a schopností improvizace, ale i ze zkušeností, jež získal v boji se skřety. Glorfindel ho podcenil, snad i proto že mu nechtěl ublížit. Nechal se zatlačit do defenzívy a byl nakonec sražen na kolena a odzbrojen.
„Takže umím se o sebe postarat, nebo ne?“ utrousil Haldir chladně.
Glorfindel cítil, jak mu tváře hoří hanbou a ponížením. Ještě nikdo nebyl poražen někým o tolik mladším a nezkušenějším, navíc přímo před očima samotného Velekrále. Nicméně nepřijmout prážku bylo jak proti cti tak proti zdravému rozumu.
„Nályë taura ohtar10,“ ucedil Glorfindel škrobeně.
Haldir sklonil meč a nechal Glorfindela vstát.
„Myslím, že tím je to vyřešeno. Jak jsem říkal, Haldir je plně schopen účastnit se bitvy,“ prohlásil Elrond a nikdo se s ním nepřel.
Haldir mlčky vrátil meč do pochvy a odkráčel. Dav přihlížejících se rozešel. Bylo jasné, že o Glorfindelově porážce se bude ještě dlouho mluvit. Círdan s Celebornem se vymluvili, že mají ještě práci, a odešli. Glorfindel se k ni beze slova připojil, takže Gil-galad nakonec zůstal sám s Elrondem. Šedé oči Půlelfa se do něj nepříjemně zavrtávaly.
„Proč jsi to udělal?“ prolomil konečně ticho Elrond.
„Udělal co?“ odsekl Gil-galad popuzeně.
„Neurážej prosím ani moji ani svoji inteligenci hloupými vytáčkami!“ rozzlobil se Elrond. „Co jsi řekl Glorfindelovi? A nesnaž se zapírat. Znám Glorfindela dobře, tohle, co předvedl, by nikdy sám od sebe neudělal!“
„Tobě se to mluví! Neleží na tobě zodpovědnost za náš rod! Haldir musí mít potomky!“ vyštěkl Gil-galad popuzeně. „Až budeš mít děti, pochopíš to.“
Elrond zavrtěl hlavou.
„Tvůj otec by respektoval jakoukoli tvoji volbu. Nikdy by neudělal něco takového.“
„Můj otec žil v jiné době,“ ucedil Gil-galad.
Elrond přistoupil k Velekráli a zadíval se mu do očí.
„To ti opravdu záleží víc na říši než na vlastním synovi? Na tvého otce a děda vzpomíná historie jako na velké krále. Chceš aby na tebe vzpomínala jako na někoho, kdo zničil mladý život? Chceš, aby kvůli tobě byl Haldir zbytek své existence nešťastný? Jak můžeš vést válku se Sauornem, když nejsi o nic lepší než on?! Kdy elfové začali prodávat štěstí svých dětí?!“ vyčítal mu Elrond.
„Vypadni!“ vyjel na něj Gil-galad. Elrondova poslední věta ho ranila.
Elrond pokýval hlavou a zamířil ke dveřím. Když však položil ruku na kliku, ještě se otočil.
„V den kdy se zachovám jako ty, nechť mi Manwëho orlové vyškrábou oči,“ zašeptal.
Glorfindel se Haldirovi několik dní vyhýbal. Ovšem nic netrvá věčně. Nakonec se s mladým elfem musel střetnout.
Seděl na lavici u stolu, popíjel víno a snažil se nemyslet na to, co udělal, co musel udělat.
„Proč jsi to udělal?“
Glorfindel pevně zavřel oči a přál si, aby se nemusel otočit. Jenže to by bylo krajně nevychované. Povzdechl si a obrátil se, aby spatřil velmi rozzlobeného a velmi krásného mladíka.
Proč jsme se nemohli potkat v jiné době a za jiných okolností, pomyslel si Glorfindel hořce.
„Své důvody jsem ti už řekl,“ odpověděl Glorfindel chladně.
„To není odpověď!“ odsekl Haldir. „Proč, Glorfindeli?! Dělá ti dobře připomínat mi, že jsi velký válečník a hrdina, že se ti nemůžu vyrovnat?!“
„Ne,“ hlesl Glorfindel.
„Tak mi řekni, proč jsi to udělal.“ dožadoval se Haldir paličatě nějaké odpovědi, která by upokojila jeho mladou krev rozbouřenou tou urážkou.
Kdyby to Glorfindel svedl na láskyplnou starostlivost, mohli se ještě ten den někde v tmavém koutě vášnivě usmiřovat. Jenže Gil-galad si nepřál, aby se spojil s jeho synem. A Glorfindela vázala jeho přísaha věrnosti Velekráli Noldor.
„Vracím ti… tvůj slib,“ zašeptal Glorfindel.
Haldir vypadal jako by právě dostal políček. Jeho tvář byla bledá, modré oči bez mrknutí nevěřícně hleděly na zlatovlasého elfa. Rty se mu bezhlesně pohnuly, ovšem nevydal žádný zvuk.
Elfové v místnosti se až příliš okatě věnovali takovým činnostem, aby se na ty dva nemuseli ani podívat. I když Glorfindel mluvil potichu, jen málo věcí unikne citlivým elfím uším.
Haldir sevřel ruce v pěst, oči se mu leskly potlačovanými slzami. Glorfindel si přál, aby ho udeřil. Aspoň by se tak trochu zmenšil ten příšerný pocit vinny. Haldir se však odvrátil a odkráčel pryč. V jeho ramenech a kroku bylo patrné napětí někoho, kdo se zoufale snaží nerozběhnout.
Glorfindel vztekle smetl pohár vína na zem.
„Na co čumíte?!“ vyštěkl na několik mladých elfů, kteří měli tu smůlu, že se při zvuku kovu narážejícího na podlahu otočili.
Haldir v zahradě vztekle sekal mečem do růží a systematicky tak keř ničil.
„Zbláznil ses?“ napomenul ho Elrond ostře, přistoupil k mladíkovi a vykroutil mu zbraň z křečovitého sevření.
Odhodil meč do trávy a přitiskl Haldira k sobě. Mladík zabořil tvář do jeho tuniky a konečně se rozbrečel. Rukama sevřel Elrondovo roucho.
„Proč? Proč? Proč?!“ opakoval stále dokola.
Elrond se posadil do trávy a stáhl Haldira s sebou. Hladil ho po černých vlasech a dovolil mu schoulit se v jeho náručí.
„Proč?“ vzlykl Haldir.
„Často se ptáme proč. Máme pocit, že když budeme znát důvody, dá nám to jakési rozhřešení,“ povzdychl si Elrond. „Opak je pravdou. Kdybys věděl, jaké důvody stály za tím, co se stalo, byla by ta otázka ´proč´ ještě palčivější.“
Haldir se k němu tiskl a po tvářích mu mlčky stékaly hořké slzy. Elrond dál konejšivě hladil to napjaté tělo a v duchu proklínal Gil-galada a tu jeho posedlost. Z myšlenek ho vytrhla mladíkova ruka, které se pomalu sunula k jeho rozkroku. Chápal, že Haldir se teď cítí nechtěný, opuštěný a nejspíš si chce dokázat, že o něj pořád někdo stojí. Ovšem oč by byl lepší než Gil-galad, kdyby dopustil, aby mladý elf řešil své problémy takhle. Zadržel jeho ruku, ale mladík se mu ze sevření vysmekl a jakoby na truc se jeho dlaň přitiskla přes látku k jeho přirození.
„Haldire, nech toho,“ požádal Elrond tiše.
„Můžu si dělat co chci,“ opáčil Haldir paličatě. „Nepatřím k nikomu.“
Elronda ta poslední věta doslova tahala za uši. Haldir poněkud hrubě vyjádřil, že nemá partnera. Ale za těmi slovy se skrývalo přesvědčení, že o něj nikdo nestojí - přesně jak se Elrond bál.
„Máš pocit, že tohle je řešení?“ namítl Elrond a pokoušel se ignorovat ty štíhlé prsty, které se ho snažily vzrušit.
Haldir vstal. V jeho pláčem zarudlých očích zaplál vztek.
„Nenávidím to tady!“ rozkřikl se. „Nenávidím ty kamenné domy! Nenávidím tu vaši noldorskou nadutost! Nenávidím to vaše moře! Nenávidím vás!“
Mladý elf se opřel o stěnu té „nenáviděné budovy“ a sesunul se po ní na zem. Složil hlavu do dlaní a znovu se rozbrečel.
Elrond si povzdechl. Tohle se stávalo málokdy. Jen zřídka se elfové při výběru partnera mýlili. Ačkoli, v tomhle ohledu nešlo o omyl, ale o Glorfindelovu hrdost a Gil-galadovu hloupost. Elrond si klekl před Haldira a mlčky se na něj díval. Gil-galad musel ze všech nejlépe vědět, že se jeho syn Glorfindelovi zaslíbil a že ho bude zpřetrhání těch pout bolet. Byť Glorfindel to spojení nedokončil. Elrond vlastně nechápal proč, nebyl jediný důvod, aby Glorfindel otálel. Na druhou stranu to bylo dobře, protože jinak by to bylo pro Haldira ještě těžší.
„Možná bys měl na čas odjet,“ navrhl Elrond tiše.
„Nebudu utíkat,“ odsekl Haldir a utřel si do rukávu slzy.
„Neřekl jsem utíkat. Jen si myslím, že je nejvyšší čas, abys poznal domov své matky… než začne válka. Možná tam pod stromy mallornů najdeš trochu klidu. Není dobré, aby šel velitel do boje, když pochybuje sám o sobě,“ zašeptal Elrond a pak zanechal Haldira jeho vlastním myšlenkám.
Dva dny na to Haldir chladně oznámil Gil-galadovi, že odjíždí s Galadriel do Lórinandu a k vojsku se připojí až v Severním Ithilienu.
Haldir se opíral o kmen stromu, oči měl zavřené a naslouchal uklidňujícímu šumění mallornů. Ano, tady byl doma.
„Haldire?“
Otevřel oči. Galadriel pomalu usedla na lavičku. Haldir se zvedl a posadil se vedle ní.
„Chodíš sem často, viď?“ řekla a nepatrně se pousmála.
Haldir uhnul pohledem.
„A vždy sám,“ pokračovala. „Proč se straníš ostatních?“
Haldir mlčel.
„Bolí to, že?“ přikývla vědoucně.
„Chtěl bych… vědět, proč to udělal,“ povzdechl si Haldir. „Copak to pro něj nic neznamenalo?“
„Možná znamenalo, možná ne,“ odpověděla Galadriel neurčitě. „To poznáš časem.“
Haldir složil hlavu do dlaní.
„V tomhle ti nikdo nepomůže. Musíš se s tím vypořádat sám.“
To mu neříkala nic nového.
„Všechno se… mění tak rychle,“ zašeptal hořce. „A zbývají jen vzpomínky.“
„Pro jedno kvítí, slunce nesvítí,“ zasmála se elfka a zmizela mezi stromy.
Haldir nad tím jen zavrtěl hlavou. Její nabídku vůbec nemusel zvažovat - nestál o nezávazný sex. Z toho už vyrostl. On chtěl Glorfindela. Mohl si stokrát říkat, že nemá cenu se tím trápit. Zkoušel se přesvědčit, že ten zrádce za to nestojí. Nebylo to nic platné. V hloubi duše věděl, že už nikdy nebude chtít nikoho jiného.
Vylezl do koruny rozložitého mallornu a usadil se v jeho větvích. Chtěl naposledy strávit noc v lese pod hvězdami. Zítra již bude spolu s Amdirem na cestě k Sarn Gebiru, kde se setkají s Oropherem a vydají se do Severního Ithilienu.
Zapomněl už na mne? Napadlo ho hořce, když se díval směrem, kterým tušil Amon Súl. Touhle dobou již museli být na cestě.
„Myslím, že k bitvě ani nemusí dojít. Stačí když do Mordoru pošleme Glorfindela. Tváří se tak, že se na něj nedá dívat,“ poznamenal Círdan.
Gil-galad se ještě víc zachmuřil. Nejspíš se domníval, že ho pán Falathrim provokuje.
Glorfindel se loudal za ostatními a skutečně se tvářil tak, že se mu ostatní elfové raději vyhýbali.
Severní Ithilien Haldira okouzlil. Ač byla země doslova na dohled Mordoru, byl to půvabný kraj šplhavých lesů a zprudka padajících říček. Všechno zde rostlo a kvetlo a vzduch sladce voněl. Ne nadarmo se Ithilienu říkalo zahrada Gondoru. Sem ještě moc Nepřítele nepřišla, neboť Gondor byl bdělý a silný.
Isildur s Anárionem zde shromáždili velké a skvostné vojsko.
Říká se, že vojsko, které se tehdy shromáždilo v Posledním spojenectví lidí a elfů, bylo krásnější a skvěleji vyzbrojené, než všechna, která kdy poté Středozem viděla, a větší se nesešlo od útoku Valar na Thangorodrim.
Přešli mnoha průsmyky přes Mlžné hory, pochodovali po proudu řeky Anduiny, a tak se nakonec střetli se Sauronovým zástupem na prostranství před branou Černé země.
V ten den se všechno živé rozdělilo a od každého druhu - i zvířat a ptáků - se našli někteří v obou armádách. Jen elfové byli nerozděleni a následovali Gil-galada. Trpaslíků bojovalo na obou stranách málo, ale Durinův rod z Morie bojoval proti Sauronovi.
Gil-galadovo a Elendilovo vojsko zvítězilo, protože moc elfů byla v oněch dnech ještě velká a Númenorejci byli silní, urostlí a strašní ve svém hněvu. Proti Gil-galadovu kopí Aeglosu nikdo neobstál a Elendilův meč plnil skřety i muže strachem, protože svítil světlem slunce i měsíce; jmenoval se Narsil.11
Haldir rozhodně nezklamal a počínal si stejně dobře jako leckterý zkušenější válečník. Mitrilové brnění ho dobře chránilo a skřeti se rychle naučili respektu a bázni z čepele Hatholdinu.
Jenom Oropherova smrt byla bolestná a zbytečná. Neschopen podřídit se Gil-galadovým rozkazům dostal se se svým vojskem do sevření nepřátel a padl spolu s nemalou částí svého lidu. Zbytkům elfů z Velkého zeleného hvozdu pak velel o dost moudřeji jeho syn Thranduil.
Sauron však utrpěl drtivou porážku. Planině, kde byl poražen a donucen k ústupu, se později říkalo Dagorlad, Bitevní pláň, a střetnutí vešlo do dějin jako Bitva na Dagorladu.
Toho roku tam v údolí Gorgoroth začalo sedmileté obléhání Barad-dur.
Haldir sebou trhl.
„Drž,“ napomenul ho Elrond, který mu osobně ošetřoval hlubokou ránu na levé tváři.
Glorfindel postával stranou, tak aby ho Haldir nemohl vidět. Z pohledu na Haldirovu zakrvácenou tvář mu bylo úzko. Nechybělo mnoho a mohl přijít dobře o půlku hlavy. Mohl být mrtvý!
„Kolikrát ti mám opakovat, že máš vždycky nosit přilbu. Vždycky! A nespoléhat se příliš na to, že tě zbroj ochrání,“ peskoval Elrond Haldira.
Glorfindel si dodal odvahy a přišel blíž.
Haldir se na něj zamračil.
Elrond se pohledem ujistil, že rána je dobře vyčištěná, a nechal je o samotě.
Glorfindel přešlápl. Nevěděl, jak začít, a Haldir mu to rozhodně neulehčoval.
„Měl jsem strach, že to je vážné,“ prolomil mlčení Glorfindel.
Haldir se zvedl. Jeho mitrilová zbroj byla pokrytá špínou a zaschlou krví - ne všechna byla bohužel skřetí.
„A i kdyby bylo, proč zrovna tebe…?!“
„Haldire!“ do Glorfindelova hlasu proniklo tolik bolesti, že Haldir skutečně zmlkl. „Dělá ti dobře připomínat mi, že jsem hlupák, který udělal strašnou chybu, kterou mu nejspíš nikdy neodpustíš?“
Haldir zahanbeně sklopil zrak.
„K něčemu se ti chci přiznat,“ zašeptal Glorfindel. „Udělal jsem to na žádost… na příkaz tvého otce.“
Haldir měl pocit, jako by dostal ránu do žaludku. Cítil se zrazený, zrazený dvěma elfy, na nichž mu záleželo nejvíc. Zavrávoral a Glorfindel ho chytil za paži. Haldir se mu vytrhl.
„A ty si myslíš, že tě to omlouvá?!“ rozkřikl se. Rána na tváři mu začala znovu krvácet. „Gil-galad řekne a ty skáčeš, jak píská! Napadlo aspoň jednoho z vás, že já nejsem vaše hračka?“
Elfové v ležení se tvářili, jako že tu nejsou, zatímco Númenorejci se po nich otáčeli.
„Haldire, prosím tě…,“ zašeptal Glorfindel.
„Odkopnul jsi mě jenom proto, že ti to někdo nařídil! O co mě tedy chceš TY prosit?!“ vyjel na něj Haldir a vztekle odkráčel pryč.
Glorfindel za ním chtěl jít, ale Celeborn ho zadržel.
„Dej mu čas,“ poradil mu.
Haldir seděl stranou od všech. Na sobě měl pořád ještě zbroj. Vlastně tu seděl od chvíle, kdy se pohádali.
Smrákalo se, a tak si Glorfindela nevšiml, dokud nebyl příliš blízko, na to aby se stihl zvednout a odejít, aniž by měl zlatovlasý elf příležitost něco říct - další výmluvy a lži.
„Víš, tobě to přijde hrozně jednoduché,“ začal Glorfindel a posadil se vedle Haldira. „Ale jsem vázán přísahou Velekráli. Nemůžu prostě jen tak říct Gil-galadovi ne.“
Haldir nic neřekl a jen hleděl do země.
„Nejsem na to nijak hrdý,“ povzdechl si Glorfindel.
„Myslel jsem, že pro tebe znamenám víc,“ řekl Haldir tiše.
„Znamenáš pro mě všechno,“ hlesl Glorfindel.
„Asi ne, když ses mě tak snadno vzdal. Nezáleží ti na mně, Glorfindeli, a Valar ví, jestli kdy vůbec záleželo,“ vyčetl mu Haldir.
„To není pravda!“ ohradil se Glorfindel. „Jsi nejdůležitější věc mého života! Ano, udělal jsem chybu, ale… teď už vím, že bych s tebou chtěl zůstat… napořád.“
„Na tohle je už trochu pozdě, nemyslíš?“ ušklíbl se Haldir. „Jen se rozhlédni. Zítra můžeme být mrtví!“
„O důvod víc, abychom neumírali sami,“ zašeptal Glorfindel.
Haldir zamrkal, aby potlačil slzy. Kolik probdělých nocí doufal, že se k němu Glorfindel vrátí.
„Můžeš mi odpustit, Haldire?“ zeptal se Glorfindel nejistě.
„Ublížil jsi mi,“ řekl Haldir.
Glorfindel smutně přikývl.
„Už to nedělej,“ vydechl Haldir a objal Glorfindela kolem krku.
Glorfindela to překvapilo, ale pak sevřel Haldira pevně v náručí.
„Už tě nikdy neopustím. Rozumíš, nikdy, dokud bude stát Arda, dokud nepřijde Konec světa. I kdybych měl přesvědčit samotného Mandose, i kdybych se měl utkat se samotným Morgothem, tak tě už nikdy neopustím,“ slíbil Glorfindel.
Měsíc se zrcadlil v odhozené mitrilové zbroji.
Haldir zaklonil hlavu a zasténal. Glorfindel, vzepřený na rukou, ho umlčel polibkem, aniž by přestal přirážet. Haldir sevřel jeho zadek a vycházel mu vstříc - divoce, vášnivě, nenasytně. V tu chvíli nezáleželo na tom, co bude zítra, a že jsou ve válce.
Círdan se naklonil k Elrondovi a něco mu pošeptal. Na tváři Půlelfa se objevil lehký úsměv.
Haldir s Glorfindelem leželi v trávě přikrytí dekou jako živé klubko rukou a nohou. Na tváři měli výraz naprosté spokojenosti.
Haldir odrazil skřetův útok a ťal ho do krku. Ohavná hlava vyletěla vysoko vzhůru a za ní se táhl chvost tepenné krve. Mezi lopatky ho zasáhl šíp, ale odskočil od jeho zbroje, aniž by zanechal sebemenší škrábanec.
Z Orodruiny se valil hustý kouř, který zastiňoval slunce, a začal pršet šedý popel.
Haldir se pokusil pohledem najít Glorfindela s Celebornem, ale nikde je neviděl. Padající popel snižoval viditelnost na minimum. Přišlo mu, že na bojišti vládne poněkud zmatek. Utrpěli citelné ztráty a Gil-galad vydal rozkaz ke stažení se do lepších pozic. Už se chystal stáhnout všechny elfy v okolí, když zahlédl, jak velká skupina skřetů dotírá na Isildura s hrstkou opěšalých Númenorejců.
Nebyl to akt moudrosti, že zavelel k útoku. Bylo to jen vědomí, že když něco neudělá, budou ti lidé pobiti.
Vpadli skřetům do zad a prolomili jejich řady. Skřeti se již poučili o tom, že Haldir je nebezpečný protivník, a hlavně že po jeho brnění jejich šípy a meče neškodně sklouzávají. S nemalým štěstím se tak elfům podařilo vyprostit Isildura z obklíčení.
„Stáhněte se!“ křikl Haldir na Elendilova syna a doufal, že mu ten člověk rozuměl. Pak nařídil elfům ústup. Sám však vyčkával, aby se ujistil, že člověk pochopil.
Asi pochopil, protože lidé začali opouštět bojiště a stahovat se, aby z lepších pozic mohli podniknout protiúder a zahnat skřety zpátky do pevnosti. Haldir raději ani nemyslel na ztráty, které dnes utrpěli. Srdce se mu svíralo strachem, jestli je Glorfindel v pořádku.
Pak mu došlo, že lidé neustupují koordinovaně jako elfové, ale dávají se na útěk. Vzápětí ho něco udeřilo do zad takovou silou, že se plát promáčkl dovnitř a úder mu vyrazil dech. Padl na všechny čtyři a lapal po dechu. Když se mu podařilo nadechnout, zvedl se a otočil se.
Netvor byl obr i na zlobra - měl dobře sedm metrů, ruce silné jako kmeny vzrostlých stromů, křivou tupou hubu a svíral obrovskou sekyru, jakou by Haldir ani nedokázal zvednout. Na takovouhle bestii si Haldir sám netroufal, a tak se rozhlédl hledaje něčí pomoc. Elfy neviděl. Šedý popel teď padal tak hustě, že nebylo skoro nic vidět. Na hranici viditelnosti však zahlédl několik lidí. Nikdo se mu ovšem nehrnul na pomoc.
Zlobr se rozmáchl a Haldir uskočil. Sekyra vyryla hlubokou rýhu do země a Haldira zasypala sprška bláta. Měl pocit, že ví přesně, jak se cítil Fingolfin tváří v tvář Morgothovi.
Druhou ránu se pokusil vykrýt. Síla nárazu ho srazila na kolena. Další ránu už zastavit nedokázal. Čepel sekyry sice nepronikla jeho zbrojí, ale pomačkala pláty a zlomila mu ruku. Meč mu vypadl z bezvládné paže. Další zásah dostal do hrudníku. Prasklo mu několik žeber a minimálně jedno vniklo do plic. Najednou nemohl dýchat. Upadl a začal se dusit vlastní krví.
Ve vzduchu poletoval ještě sem tam popílek. Zem byla pokrytá šedým blátem smíšeným s krví - bylo té odporné břečky do půli lýtek. Zkamenělí zlobři vypadali jako děsivé pomníky.
Ve Velekrálově stanu se sešli elfští velitelé, aby se poradili o dalším postupu.
Gil-galad seděl na polním lůžku. Zbroj měl sundanou. Elfští kováři opravovali promáčklinu na boku. Na boku, jejž měl Gil-galad ovázán plátnem, kterým prosakovala krev.
Elrond pomáhal Celebornovi sundat brnění, aby mu mohli ošetřit poraněnou ruku. Thranduil se omluvil. Rozkazy mu pak budou sděleny.
„Tentokrát jsme utrpěli těžké ztráty,“ v Gil-galadově hlase byla patrná únava.
„Útěchou nám může být, že zlobři byli pobiti,“ řekl Elrond tiše. I on vypadal vyčerpaně. Byl špinavý a rysy ve tváři měl strhané.
Círdan vešel do Velekrálova stanu. Ve vlasech i vousech měl stále šedý popel.
„Anárion… je mrtvý,“ oznámil jim.
„Elendilův mladší syn,“ zašeptal Elrond.
„Jak se to stalo?“ zeptal se Celeborn.
„Byl prý zabit kamenem svrženým z Temné věže,“ řekl Círdan a posadil se do nejbližšího křesla.
„Amdir je taky mrtvý,“ zašeptal Celeborn a sykl bolestí, když mu Elrond strhl rukáv přilepený k ráně.
„A Haldir?!“ vzhlédl najednou Gil-galad a v očích měl hrůzu. „Kde je můj syn?!“
Všichni si vyměnili zaražené pohledy. Nikdo mladého elfa už hezky dlouho neviděl.
„Možná je s Glorfindelem…,“ navrhl Elrond tiše.
O několik vteřin později vletěl do stanu Glorfindel.
„Kde je Haldir?!“ vyhrkl.
Najít v rozbředlém bahně mezi obrovským množstvím těl, často rozsekaných na kusy, jednoho elfa se ukázalo téměř nemožné. Glorfindel trávil celé dny a noci tím, že prohledával místo, kde byl Haldir viděn naposledy. Prý zachránil život Isildurovi a pak zavelel k ústupu. Od té doby ho žádný elf neviděl. Isildur jen krčil rameny a Glorfindelovu zuřivému naléhání se bránil tím, že lidem přijdou všichni elfové stejní.
Po třech dnech marného pátrání našel Glorfindel poblíž zkamenělého zlobra Haldirův meč. Věděl, že Haldir není mrtvý, to by cítil. Takže si byl zcela jist, že i když skřeti neberou zajatce, byl Haldir zajat.
Bohužel ani Glorfindel, byť před ním skřeti teď v hrůze prchali, nemohl prorazit do Barad-dur jen tak.
Haldir otevřel oči a zjistil, že se nachází v malé špinavé kobce páchnoucí močí a výkaly. Zbroj mu sundali. Podle pálících šrámů na těle ne zrovna šetrně. Dokonce mu někdo dal ruku do dlahy a ošetřil polámaná žebra.
Ztěžka se posadil. Nebylo těžké domyslet si, kde je. Slyšel toho o kobkách Barad-dur dost na to, aby se začal bát. Protože jen hlupák by se v téhle situaci nebál.
Dveře se se skřípěním otevřely a k Haldirovu úžasu dovnitř vešel člověk. Měl na sobě černou zbroj posetou dlouhými ostrými trny. Haldirovi stačil jediný pohled, aby pochopil, že muž musí být Númenorejec. Tedy přesněji Černý Númenorejec - odpadlík.
„Tak tě u nás vítám, elfe,“ ušklíbl se muž.
Haldir mu sice nerozuměl, ale pohrdání a nenávist v tom hlase přeslechnout nemohl. Říkalo se, že Černí Númenorejci elfy nenávidí víc než cokoli jiného.
Haldir polkl.
Obě strany utrpěly těžké ztráty, a přece elfové a lidé již sedmý rok obléhali Barad-dur a nezdálo se, že by se chystali odtáhnout. Vojska Posledního spojenectví tísnila Saurona již příliš dlouho. Temný pán se proto rozhodl s nepřáteli skoncovat jednou pro vždy.
Přechod z válečné vřavy do naprostého ticha byl náhlý a nečekaný. Některé méně zkušené bojovníky to zmátlo. To ticho bylo hlubší než samotná smrt. A pak se se strašlivým zaskřípěním otevřela brána Barad-dur a vojsko lidí i elfů couvlo.
Sám Temný pán Sauron vyšel ven. V černém brnění, mezi jehož pláty prosvítal pekelný oheň, se tyčil vysoko nad všemi. V okované rukavici svíral obří palcát.
Byli to právě Velekrál Gil-galad s Elendilem Vysokým, kteří se nenechali zastrašit. Vystoupili z davu a stanuli před Sauronem, aby se s ním utkali.
Bili se statečně. Sauronův palcát zasazoval drtivé rány, ale všechny šly naprázdno. Někteří elfové šeptali o Fingolfinovi, Velekráli, jenž se sám utkal se samotným Morgothem a byl jím zabit. Bohužel historie se opakovala.
Elendil se pokusil využít nepatrného Sauronova zaváhání, byl však pomalý. Palcát ho udeřil do prsou a rozdrtil mu hrudní koš. Král klesl k zemi a Narsil se pod jeho tělem zlomil jako suchá větev. Isildur se s výkřikem vrhl k otci, ale bylo již pozdě.
Gil-galad bodl Saurona do zad, ale již nestihl uhnout před palcátem, jenž mu rozdrtil lebku. Velekrál Noldor byl mrtvý téměř okamžitě.
Sauron jen pomalu obrátil svou pozornost k vzlykajícímu Isildurovi, jako by šlo jen o to zašlápnout červa. Napřáhl se k ráně.
V tu chvíli Isildur popadl jílec Narsilu zlomený stopu nad záštitou a ťal se slzami v očích v poslední marné naději po Temném pánovi. Nebyla to dobrá rána, ostří meče uťalo Sauronovi jen tři prsty na jeho černé opancéřované ruce.
A přece. Na jednom z těch prstů byl zlatý prsten, na němž černě žhnul nápis.
Sauron zavrávoral.
Isildur zvedl prst a užasle, jako by přestal vnímat boj, hleděl na prsten.
Na černém brnění se objevily praskliny a Sauron se doslova rozletěl na kusy. Jeho duch opustil tělo a na zem dopadlo jen rozbité brnění, z něhož se kouřilo.
Sauron, Temný pán a nepřítel svobodných národů Středozemě, byl poražen.
Velení se ujal Elrond s Círdanem a skřeti byli pobiti jako ovce. Jen hrstka jich unikla. Pod vedením Glorfindela byly brány Barad-dur prolomeny.
Uvnitř pevnosti pak Glorfindel dlouho hledal Haldira, který tam byl již rok držen v zajetí.
Glorfindel rozrazil dveře a skřeti se s vřískotem schoulili u zadní stěny. Na elfa skutečně nebyl hezký pohled. Během uplynulého roku se naučil vládnout dvěma meči zároveň - svým a Haldirovým. Oči mu zářily hněvem.
Netrvalo dlouho a z ječícího chumlu skřetů byla tichá hromada mrtvého masa. Glorfindel se po skřetím brlohu rozhlédl. Nenašel Haldira dole v kobkách, a tak systematicky procházel jednu místnost za druhou.
Páchlo to tu přímo neskutečně.
Glorfindel se otočil k odchodu, když si uvědomil znepokojivou věc - Hatholdin zmatněl. Nevšiml si, kdy k tomu došlo, ale meč ztratil lesk, jako by světlo v něm uhaslo. A i tupá bolest za hrudní kostí Glorfindelovi napovídala, že se stalo něco zlého.
Jakoby veden nějakou předtuchou, váhavě vykročil Glorfindel dozadu do skřetího pelechu. S každým krokem zpomaloval, jak mu strach a neblahá předtucha zaťaly spáry do střev.
Tam na hromadě špinavých hadrů našel ležet tělo.
Glorfindelovi vypadly zbraně z rukou a oči se mu zalily slzami.
Byl to Haldir.
Nebo přesněji to, co z něj zbylo. Byl nahý, na kost vyhublý, vlasy měl špinavé a slepené vlastní krví. Jeho tělo bylo rozedrané, plné modřin, bodných a tržných zranění a ran od biče. Krk, zápěstí a kotníky měl rozedřené od okovů. Zmrzačili mu uši - někdo jim seřízl jejich elegantní špičky. Ale nejhorší byly nepřehlédnutelné stopy po opakovaném brutálním znásilňování.
Glorfindel klesl na kolena a sevřel tu zuboženou trosku v náručí. Tělo bylo ještě teplé, ale skřeti ho již stihli zhanobit. Vyryli mu do masa sprosté nápisy a obscénní obrázky.
„Odpusť mi,“ zajíkl se Glorfindel a tiskl Haldirovo chladnoucí tělo k sobě. „Nedokázal jsem přijít včas… opět jsem tě zklamal… odpusť mi.“
Glorfindel si sundal plášť a Haldira do něj zabalil.
Celebornovi stékaly po tváři slzy. Elrondovi přibyly v obličeji další vrásky. Círdan měl v očích smutek. Glorfindel už neměl sílu plakat.
Stáli ve stanu, kde ještě nedávno Gil-galad nabíral síly před novým bojem, a každý z nich byl ponořen do svých trpkých myšlenek.
Glorfindel v ruce pevně svíral Hatholdin. Zbraň neměla být pohřbená s Haldirem. Chtěl si ji ponechat, neboť věřil, že se Haldir vrátí.
„Tohle je konec Velekrálů,“ prolomil ticho Círdan. „Není již nikdo z přímé linie, kdo by se mohl ujmout vlády.“
Elrond se zadíval na Vilyu, prsten vzduchu se vsazeným safírem, který mu Gil-galad svěřil.
„Druhý věk skončil,“ zašeptal.
Tak začal po Starých časech a Černých rocích Třetí věk Světa; v tom čase byla ještě naděje a vzpomínky na radost a Bílý strom Eldar dlouho kvetl na nádvoří Králů lidí.
Sauronovi služebníci byli poraženi a rozehnáni, ale nebyli nadobro zničeni.Temná věž byla srovnána se zemí, ale její základy zůstaly a nebyla zapomenuta. Númenorejci postavili kolem Mordoru stráže, ale nikdo se v Černé zemi neodvažoval usídlit. A údolí Gorgoroth bylo plné popela.
Mnoho elfů a mnoho lidí zahynulo v Bitvě na Dagorladu a při obléhání Barad-dur. Elendil Vysoký i Velekrál Gil-galad byli mrtví. Již nikdy se nesešlo takové vojsko a nikdy už nevzniklo takové spojenectví mezi elfy a lidmi, protože oba rody se odcizily.
Vládnoucí prsten zmizel. Ani Moudří nevěděli, co se s ním stalo. Jedno bylo ale jisté - nebyl zničen. Isildur jej totiž nevydal Elrondovi a Círdanovi. Neposlechl jejich rady, aby jej hodil do ohně Orodruiny, v němž byl ukován.
Isildur nesnesl pomyšlení, že by byl prsten zničen, a tak si jej ponechal. V Minas Anor nejprve zasadil semenáček Bílého stromu a pak odjel z Gonodru. Hodlal se totiž ujmout vlády v otcově říši na severu. Nikdy tam však nedorazil. Po cestě byl blízko Loeg Ningloronu, Kosatcových polích, přepaden. Z neopatrnosti nepostavil stráže v domnění, že nepřátelé byli definitivně poraženi. Vojsko skřetů pobilo téměř všechny. Isildur sice unikl díky moci Prstenu, ale skřeti ho pronásledovali po čichu. Při pokusu přeplavat řeku ho Prsten zradil. Sklouzl mu a skřeti ho zabili šípy. Takový byl konec Isildura.
Jen tři lidé se vrátili. Jedním z nich byl panoš Ohtar, kterému Isildur svěřil úlomky Elendilova meče. Tak se Narsil dostal do rukou Isildurova dědice. Čepel byla však zlomena, jeho světlo pohaslo a nebyl znovu zkut. Mistr Elrond předpověděl, že se to nestane, dokud se Vládnoucí prsten opět nenajde a Sauron se nevrátí, ale elfové i lidé doufali, že k tomu nikdy nedojde.
Nikdy může být někdy až překvapivě krátké.
Na začátku Třetího věku se stalo však i něco zdánlivě bezvýznamného. V Lórinandu se elfskému páru sindarského původu narodil syn. Než ho však jeho otec mohl pojmenovat, vyslovila jeho matka jméno, které mu již náleželo.
To jméno bylo Haldir.
Poznámky:
1) quenijské jméno Númenoru před Pádem, znamenající "K hvězdám"
2) "Darovaná země" jméno Númenoru před Pádem
3) plná quenijská podoba Númenórë nebo-li "Západní říše"
4) "Země pod vlnami" jméno Númenoru po Pádu
5) "Padlý" quenijské jméno Númenoru po Pádu, pravděpodobně později lidmi zkomoleno na Atlantis
6) Glorfindel byl v roce 511 Prvního věku zabit balrogem při útoku na Gondolin. Oba se tehdy zřítili ze skály a zahynuli
7) Černá brána - jeden ze dvou vstupů do Mordoru
8) Strašidelný průsmyk - opevnění uprostřed něhož se nacházela Černá brána
9) Železná tlama - brána, která uzavírala planinu Udun na jihu
10) Jsi mocný válečník
11) Silmarillion, str.229, poněkud upraveno
12) Pokud by se někdo z vás divil, proč v tomto slově nepíšu cirkumflex, pak je to proto, že to v html nejde. Z těcho důvodů je dlouhá hláska označena čárkou
KONEC