Haldir Glorfindela hravě šťouchl loktem. Po tom všem, co prožil, bylo přece tak krásné najít rodinu a domov, dostat požehnání od otce a být zamilovaný - svět byl zase krásné místo k žití. Ale zdálo se, že Glorfindel jeho radost nesdílí.
„Co je ti?“ zeptal se Haldir.
„Nic,“ odbyl ho Glorfindel mrzutě.
Haldir se však nenechal odbýt tak snadno. Stoupl si k němu čelem a objal ho kolem pasu.
„Špatná odpověď,“ zaškaredil se.
Glorfindelovy ruce jako by o své vůli sevřely Haldirův zadek.
„Hm, jestli to má být omluva, tak klidně pokračuj,“ zapředl Haldir.
Glorfindelovi cukly koutky a plácl Haldira přes zadek. Haldir mu provokativně zavrněl do ucha a otřel se o něj, tak aby Glorfindel na svém těle cítil, jak moc je vzrušený.
„Mizero! Myslíš taky někdy na něco jiného?“
„A ty snad jo?“ zašeptal Haldir smyslným tónem.
„Ty se vůbec nechováš jako princ,“ pokáral ho Glorfindel, ale navzdory jeho přísnému tónu mu v očích hravě jiskřilo.
„A co teprve v posteli,“ uchichtl se Haldir a špičkou jazyka Glorfindelovi olízl ucho. „To jsem hotové zvíře.“
Haldir se vyprostil z Glorfindelova sevření a otočil se, jako by byl na odchodu. Pak ale na Glorfindela mrkl přes rameno a řekl: „Chceš to vidět?“
Glorfindel si uvědomil, že se začíná poněkud přihlouple usmívat.
Glorfindel se zezadu přitiskl k Haldirovi po způsobu, jakým se do sebe vkládají lžíce. Jejich těla do sebe zapadala jako dva kousky skládačky. Zamyšleně hladil Haldirovy černé vlasy rozprostřené po krásných smetanových ramenech. Sklouzl prsty na hebkou hřejivou kůži a pomalu na ní prstem kreslil kruhy. Ve vzduchu se stále vznášel těžký, opojný pach sexu. Elrond měl pravdu. Nebylo přece důležité čí syn Haldir je. Hlavní bylo, co k sobě cítili.
Haldir otevřel oči, otočil hlavu ke svému milenci a políbil ho.
„Už ti někdo řekl, že umíš být v posteli pěkné zvíře?“ zeptal se Glorfindel s úsměvem.
Haldir se zasmál.
„No, ty taky nejsi žádný beránek,“ rýpl si.
Gil-galad pospíšil k oknu, aby zjistil, co se tam venku děje.
Přes zahradu se řítili dva koně. Plavně přeskočili živý plot. Grošovaný kůň však neodhadl vzdálenost přesně a přistál zadníma akorát v karafiátech.
„Záhon!“ zaúpěl Gil-galad. „Co to děláte, vy pacholci?!“ zakřičel z okna.
Koně se hnali dál. Černý hřebec při přeskoku fontánky urazil mramorové sošce čůrajícího mladíka ruce i s přirozením.
„Barbaři!“ ozval se křik z vedlejší terasy, odkud dvěma výtržníkům hrozil pěstí Erestor.
„Jděte s těmi koňmi někam!“ přidal se hněvivě Lindin. Rád totiž u fontánky v podvečer sedával a psal své písně a básně.
Gil-galad si přejel rukou po obličeji.
„Nikdy jsem netušil, že mít děti může být tak náročné,“ postěžoval si příchozímu Elrondovi. „A jeden by si myslel, že aspoň Glorfindel by už mohl mít rozum!“
„To víš, mládí,“ pousmál se Elrond.
„Já jsem nikdy takhle nevyváděl,“ ohradil se Gil-galad.
Elrond se jen usmál a taktně o Velekrálových výstřelcích pomlčel.
„Kde jsi k tomu zvířeti přišel? To není kůň to je Arawův býk1 natřený na černo.“
Haldir přitáhl černému hřebci otěže a mohutné zvíře jen neochotně zastavilo.
„Jen tak. Přivezli ho prý Númenorejci, ale nikomu vlastně pořádně nepatřil. Tak jsem si ho nechal. Není krásný?“ nadchnul se Haldir.
„No, krásný je,“ připustil Glorfindel. „Ale…“
„Je zvláštní,“ ukončil debatu o svém novém koni Haldir.
„Erestor z tebe stáhne kůži za tu fontánu,“ zamračil se Glorfindel a sesedl.
Haldir elegantně seskočil z koně a uličnicky se zašklebil.
„A já jsem zvědav, co řekne Gil-galad, až uvidí, co jsi provedl se záhonem,“ rýpl si Haldir.
„A co teprve provedu tobě,“ zašklebil se Glorfindel a chytil Haldira v pase.
Haldir se pokusil vykroutit a oba se svalili do trávy. Glorfindel našel Haldirovy rty v dlouhém smyslném polibku, který je oba připravil o dech.
Glorfindel Haldira pohladil po tváři.
Haldir přejel zlehka rty po Glorfindelových ústech, jako by ho hladil peříčkem. Nakláněl hlavu ze strany na stranu, a pak špičkou jazyka začal po Glorfindelových ústech přejíždět sem a tam. Když se odtáhl, jemně mu na ústa fouknul. Haldir však zdaleka neskončil. Jen se přesunul k nádherné šíji a klouzal po ní rty nahoru až těsně pod ucho, ale ne výš, a zase dolů. Přitom občas nepatrně stiskl hebkou kůži zuby. To nezbedné okusování Glorfindelovi způsobovalo husí kůži a mravenčení ve slabinách.
Haldir Glorfindela odstrčil a přiměl ho, aby si lehl na záda. Glorfindel se opřel o lokty a nechal se pomalu beze spěchu vysvléknout z tuniky. Haldir škádlivě olízl jednu bradavku a zlehka ji sevřel rty, a pak zuby. Glorfindel se zachvěl a Haldir se plynule přesunul k druhé, zatímco jeho ruka se přitiskla k vyboulenině v Glorfindelových kalhotách.
Glorfindel zasténal, když ucítil, jak ho ty dlouhé prsty třou přes látku. Stáhl Haldira pod sebe, takže se teď jejich role obrátily. Dychtivě Haldirovi svlékl tuniku, aby se i jeho rty mohly potěšit s hebkou smetanovou kůží,
„Hmmm,“ zavrněl Haldir spokojeně, když Glorfindelovy rty putovaly po jeho hrudi. Zaklonil hlavu a nabídl tak své hrdlo k polaskání. Takovou nabídkou Glorfindel pochopitelně nemohl odmítnout.
„Tak mě napadá, kdo vlastně vyhrál naši malou sázku?“ zeptal se Haldir. „Kdo je lepší jezdec?“
Glorfindelova ruka si našla cestu do Haldirova rozkroku a o chvilku později už rozvazovala tkanice kalhot.
„Záleží na tom?“ pousmál se Glorfindel a umlčel Haldira dech beroucím polibkem.
„Jen bych rád věděl, co mě čeká a nemine příští měsíc,“ řekl Haldir poněkud udýchaně, když se jejich rty oddělily.
„No, pokusit se přeskočit tu fontánku bylo bláznivé, ale odvážné,“ prohodil Glorfindel a jeho prsty začaly klouzat pod látku Haldirových kalhot.
„Ale… och… ta socha,“ zašeptal Haldir a zachvěl se, když se Glorfindelovy prsty posunuly zase o kousek níž.
„No, myslím, že ten čin sám o sobě,“ řekl Glorfindel a jakoby zamyšleně prohrábl tmavé ochlupení Haldirových intimních míst. „Stačí k tomu, abych ti přiznal vítězství,“ dokončil ve chvíli, kdy se dotkl kořene Haldirova penisu stále skrytého pod tenkou látkou, kterou dráždivým způsobem napínal.
„A můžeme začít klidně hned,“ usmál se Glorfindel a vsunul ruku do Haldirových kalhot.
Haldir zasténal, když na svém přirození ucítil teplo Glorfindelovy ruky.
„Mizero, celou dobu jsi si to takhle plánoval, že jo?“ vydechl Haldir.
„Možná ano, možná ne,“ zašklebil se uličnicky Glorfindel a sevřel horký, pulzující úd v ruce, což Haldira přimělo znovu hlasitě zasténat.
„Vezmeš Haldira do bitvy?“ zeptal se Elrond.
Gil-galad se zadíval z okna.
„Je mladý,“ zašeptal jako by sám k sobě.
„Ale potřebuje zkušenosti. Jednou je bude potřebovat,“ vyslovil Elrond to, co Gil-galada trápilo.
„Bohužel,“ pokýval Gil-galad hlavou. „Nerad bych ho ale ztratil. Sotva jsem ho poznal.“
Gil?galad přešel k truhle v rohu své pracovny, kterou nechal ráno přinést z pokladnice. Otevřel víko a její obsah se zatřpytil, jako by do ní někdo nachytal měsíční světlo.
„Mitril2!“ povytáhl Elrond obočí. „To je hotový poklad.“
„Chci, aby z něj ti nejlepší elfští kováři ukovali brnění pro mého syna,“ řekl Gil-galad.
„Brnění celé z mitrilu?“ zeptal se Elrond, jako by se chtěl ujistit, že se nepřeslechl.
„Přesně tak, celé do posledního nýtu. Žádná cena není dost velká, abych ji nezaplatil za to, že můj syn bude co nejlépe chráněn,“ odpověděl Gil?galad.
„Je to schopný mladý muž, a s mečem to opravdu umí,“ řekl Elrond uznale. „Můžeš na něj být hrdý. Nebýt jeho, přežilo by v Eriadoru podstatně méně elfů. Bude to jednou dobrý velitel.“
„Škoda, že jsem ho nepoznal dřív - za lepších časů,“ povzdechl si Gil-galad, ale potěšeně se usmíval. Byl rád, že si jeho přítel jeho syna tak cení.
„Připravit ho o otce - to nebylo dobré. Kdo může říct, nakolik ho to poznamenalo?“ zamračil se Elrond.
„Nic jí nevyčítám,“ řekl Gil-galad. „Neplánovali jsme děti…, ale jak sám vidíš, stalo se. Dohodli jsme se tehdy, že nějaký čas půjdeme každý svou cestou, dokud bude Stín na Východě růst. Měl jsem na ni příliš málo času. Teď si to vyčítám.“
„To je trpký úděl králů,“ řekl Elrond posmutněle.
„Kdybych věděl, že když odcházela, byla těhotná… nevím, co bych udělal. Čím víc nad tím přemýšlím, tím víc si uvědomuji, že Haldir je v nebezpečí právě kvůli tomu, kým je. Byl to jeden z důvodů, proč jsem nechtěl děti,“ Gil-galad položil ruku Elrondovi na rameno. „On je má radost a naděje, ale i slabost. Kdyby se mu něco stalo - nikdo se nesmí dozvědět, že je můj syn.“
Elrond přikývl.
Haldir stál na jedné z mnoha teras a díval se ven.
„Haldire.“
Haldir se otočil a zadíval se do Elrondovy sličné bezvěké tváře.
„Ty jsi to věděl, že? Věděl jsi, kdo je můj otec. Celeborn to věděl taky.“ Nebyla to otázka jen konstatování.
„Celeborn mi nic neřekl, ale… domyslel jsem si to. Jsi mu totiž velmi podobný,“ přiznal Elrond.
„Proč jsi mi tehdy nic neřekl? Nenaznačil?“ zeptal se Haldir.
„Protože jsem si nebyl jist.“ Elrond pokrčil rameny. „Co by se změnilo, kdybych ti to řekl?“
Haldira ta otázka zaskočila. Chvíli mlčky přemýšlel, a pak pochopil, že vědět by mu nepomohlo. Tak by odjel do Lindonu o pár dní dříve a to by bylo vše. Možná by to jen nebyl takový šok. Na druhou stranu by měl nejspíš až příliš času o tom všem přemýšlet.
„Asi jsi měl pravdu - jako obvykle,“ připustil Haldir.
Elrond se zasmál.
„Zkušenosti; až budeš tak starý jako já, taky tě budou mít za moudrého.“
„Je pravda, že Sauron ovládá Eriador?“ zeptal se Haldir.
Elrondova tvář zvážněla.
„Ještě ne, ale vše je jen otázkou času. Zítra odjíždím do Imladris, dřív než bude cesta téměř nemožná.“
„Glorfindel… pojede s tebou, že?“ povzdechl si Haldir.
„Ano, pojede, ale ty musíš zůstat. Tvoje místo je tady,“ řekl Elrond.
Haldir nedokázal potlačit další povzdech.
„Já vím, ale není to… lehké,“ posmutněl. Bolela ho už jen myšlenka na to, že se bude muset s Glorfindelem rozloučit. A v hloubi duše se děsil toho, že by mohl Glorfindel třeba padnout a on by ho ztratil.
„Někdy musíme dělat věci, které jsou nám nepříjemné nebo nás bolí. Tak to prostě je a ty s tím nic nenaděláš. Jestli se jednou staneš králem, poznáš trpkost nutnosti dělat, co musíš, mnohem důkladněji a bolestněji,“ řekl Elrond. Nesnažil se ho konejšit, jen konstatoval skutečnost.
„Nechci být králem,“ vyslovil Haldir, co ho tížilo.
Elrond se na něj dlouho mlčky díval, pak se smutně, chápavě pousmál.
„Tohle rozhodnutí uděláš, až přijde čas. Teď nemá smysl se tím trápit,“ a tentokrát položil mladíkovi konejšivě ruku na rameno.
„Řekni za mne Glorfindelovi sbohem,“ poprosil Haldir třesoucím se hlasem.
„Ty se s ním nepůjdeš rozloučit?“ užasl Elrond.
Haldir zavrtěl hlavou a v očích se mu zatřpytily slzy.
„Nemůžu… udělal bych… něco nevhodného, něco co se nehodí k… možnému následníkovi trůnu… a pak,“ Haldir si otřel tvář. „Asi by mi puklo srdce žalem, kdybych ho viděl odjíždět.“
„Řeknu mu to,“ slíbil Elrond. Pak mladíka objal a rozloučil se s ním.
Glorfindel seděl v sedle a upíral pohled před sebe. Jeho pobledlá tvář a svěšená ramena vypovídala nejlépe, jak se cítí.
Elrond v duchu proklínal válku. Tihle dva nebyli nepochybně jediní, koho rozdělila. Díval se na zlatovlasého elfa, do jehož tváře smutek vyryl vrásky, a musel žasnout, jak silné pouto se mezi ním a tím mladíkem vytvořilo. Vlastně svým způsobem bylo zvláštní, že v době války ze zkázy Eregionu vzklíčila láska.
Haldir ležel sám v posteli a jeho uslzené oči se dívaly kamsi do dálky. Myslel na Glorfindela, a jeho rty tiše opakovaly modlitbu k Elbereth, aby ho ochránila, aby se mu v pořádku vrátil. Vždyť Imladris byla v obležení! Jak ho mohl nechat odejít?
Haldir zabořil tvář do polštáře, ucítil vůni Glorfindelova těla, a rozbrečel se.
Pomalu padala noc, ale oni se nemohli nikde utábořit, nesměli se zastavit. Tlačil je čas. Elrond přitáhl koni otěže, až se dostal na Asfalothovu úroveň. Bílý hřebec pohodil hlavou a tlumeně zaržál.
„Glorfindeli,“ zašeptal Elrond.
Po tváři zlatovlasého elfa se skutálela v naprosté tichosti první slza.
„Gil-galad ho vezme do války, že?“ hlesl Glorfindel.
„Ano,“ přikývl Elrond. „Haldir musí získat zkušenosti.“
Glorfindel pokýval hlavou.
„Je dobrý bojovník…, ale je tak mladý… tak mladý,“ zoufal si Glorfindel.
„Gil-galad nedopustí, aby se mu něco stalo,“ řekl Elrond konejšivě. „Miluje svého syna, stejně jako ho miluješ ty.“
Glorfindel přikývl, ale na jeho rty dál dopadaly hořké slzy. Bál se o Haldira.
Elrond nechal Glorfindela o samotě. Slzy byly na bolest nejlepší lék.
Gil-galad pootevřel dveře a nahlédl do pokoje. Haldir ležel schoulený na posteli a tiskl se k polštáři, jenž svíral oběma rukama. Gil-galad si povzdechl a tiše zavřel dveře. Byl by raději, kdyby si jeho syn vybral nějakou elfku. To ovšem neznamenalo, že by Haldirovi nepřál štěstí a nebolel ho pohled do mladíkových utrápených očí. Doufal, že slzy a spánek Haldirovi od jeho bolesti uleví.
„Budeš potřebovat dobrou zbroj,“ řekl Erestor, když vešli do místnosti. V rohu na stojanu bylo brnění překryté bílým rubášem.
Haldir měl ale o své nové brnění pramalý zájem. Od Glorfindelova odjezdu ho nic netěšilo. Musel na svého milence pořád myslet. Trávil tedy čas, přesněji řečeno zabíjel čas, tím, že cvičil a pídil se po jakékoli informaci o situaci. A zprávy nebyly dobré. Sauron ovládl celý Eriador. A jeho hlavní síla nyní pochodovala směrem na Lindon. Třebaže musel nechat nemalou část své armády hlídat Elronda, aby mu nevpadl do zad, pořád to bylo obrovské vojsko. A Númenorejci nepřiplouvali. Z obležené Imladris nepřicházely žádné zprávy a v tuhle pochmurnou doby byly žádné zprávy špatné zprávy.
„Tvůj otec ho pro tebe nechal udělat. Nejlepší elfští kováři na něm pracovali dnem i nocí a včera večer ho přivezli,“ řekl Erestor a stáhl rubáš dolů.
Haldir zvedl oči a polknul. Na stojanu viselo stříbrné brnění se zlatým Stromem Vznešených elfů a Fëanorovou hvězdou na prsou. Haldir váhavě přišel blíž. Zbroj se blýskala, jako by světlo vycházelo přímo z ní, a pláty byly tak tenké! Roztřeseně se dotkl konečky prstů chladného kovu.
„Mitril,“ vydechl Haldir. „To… to je… moje?“ hlesl slabě.
Erestor přikývl.
„Je lehké a bude ti dobře sloužit.“
„Ale… mitril,“ šeptl Haldir.
„Copak tvá zbraň nebyla vyrobena ze stejného kovu? Je víc než vhodné, abys k ní měl patřičnou zbroj. Navíc má přece chránit budoucího následníka trůnu,“ poklepal Erestor na prsní pancíř a ten vydal jediný čistý tón.
Mezi elfy to užasle a obdivně zašumělo. Haldir zaváhal, ale otcův úsměv ho povzbudil, a tak pomalu pokračoval po jeho boku ze schodů; krvavě rudý plášť za ním tiše šustil. V té skvostné mitrilové zbroji vypadal jako Vznešený elf, pravý syn svého otce. A možná právě proto z toho byl tak nesvůj. Nebyl zvyklý na to, aby mu mnohem starší elfové vzdávali úctu, a už vůbec nebyl zvyklý nosit na sobě něco takového.
„Bude ze mne skvělý terč,“ postěžoval si Haldir rozladěně. „Budu v tom pitomém brnění vidět na míle daleko.“
„Aspoň o tobě budu mít přehled,“ opáčil Gil-galad s úsměvem. Měl na sobě třpytivě zlatou zbroj, vysokou přilbici a v ruce třímal mocné kopí s hrotem z nejlepší elfské oceli. Říkalo se, že v bitvě se jeho ostří oslnivě bíle lesklo, jako když sníh září na slunci, což mu vyneslo jeho jméno - Aeglos3.
Haldir se poprvé setkal s Númenorejci a udělali na něj skutečně dojem. Hodně toho už o nich slyšel. Byli tak nepodobní lidem, které viděl bojovat v armádě skřetů, že skoro až zapochyboval, zda se jedná o stejnou rasu. Númenorejci byli vysocí statní muži tmavých vlasů a šedých očí. Haldir se chvílemi přistihl, jak si je fascinovaně prohlíží - ta jejich mohutná svalnatá těla a hrdé tváře. Nejvíc ho však ale zaujaly jejich uši. Byly kulaté! Něco takového v životě neviděl. Vždyť i skřeti a poloskřeti měli špičaté uši. Proč ne lidé? Jaký to mělo význam? Byly taky tak citlivé jako elfské uši? Bylo neslušné dotknout se jich?
Haldir se zastyděl za takové myšlenky. Roztrpčen tím, že je tak vnímavý k fyzické kráse, třebaže by přece už neměl být, přenesl svoji pozornost na lidskou zbroj. Připadala mu strašně masivní až neohrabaná. Ale možná to bylo jen zdání dané tím, že lidé sami o sobě byli jaksi mohutnější. Muž stejně vysoký jako Haldir měl nesrovnatelně širší ramena a rozložitější hrudník. Haldir sklouzl pohledem níž a oči se mu rozšířily úžasem. Rychle mrkl na ta inkriminovaná místa k několika dalším mužům - ne, nebyla to žádná výjimka. Ale k čemu u Valar bylo lidem něco ´takového´?!
„Nic si z toho, chlapče, nedělej. Je to normální. Všichni tím prošli.“
„Co?“ vytrhl se Haldir z úvah o lidské anatomii.
Gil-galad mu věnoval chápavý otcovský úsměv.
„To je prostě mládí,“ řekl Gil-galad a poplácal Haldira po zádech.
Haldir se zadíval na opodál stojící Númenorejce, a když se jeden tmavovlasý mladík na něj usmál, rychle uhnul pohledem a jeho tváře nepatrně zčervenaly.
Kdyby tě viděl Glorfindel, pomyslel si zahanbeně.
Sauronova vojska opanovala celý Eriador a nyní vedla útok ta Lindon. Gil-galad s Númenorejci se snažil udržet řeku Lhun v zoufalé obraně Šedých přístavů. Měli lepší postavení, ale přesila skřetů byla obrovská. Bylo jen otázkou času, kdy padnou, pokud nepřijdou posily.
Haldir měl tu čest bojovat společně s Círdanem po boku svého otce. Jejich nejdůležitějším úkolem bylo chránit Velekrále. A Haldir to dělal vpravdě s láskou.
Byly to trpké a dlouhé měsíce, během nichž prakticky neodkládal zbroj a moc toho nenaspal. Poměrně záhy začal důvěřovat svému mitrilovému brnění, někdy až příliš. Nebyla zbraň, která by dokázala pláty prorazit a to Haldirovi dávalo poněkud nezdravý pocit nepřemožitelnosti. Stávalo se, že se bezhlavě vrhal do nejhorších skrumáží, a nejednou si tak vysloužil ostré slovo od Círdana nebo i svého otce. Nicméně ani mitrilová zbroj ho od zranění nemohla uchránit, neboť nepokrývala celé jeho tělo. Sečné rány na pažích a zranění od šípů se nestačily hojit tak rychle, jak přibývaly nové.
Postupně se Haldir naučil bojovat v sevřeném útvaru, poslouchat rozkazy, a nakonec je i sám dávat. Teoretické lekce o taktice a strategii konečně postupně převedl do reálného boje. Pochopil, že disciplína je základem přežití. Jak získával zkušenosti, začal v boji víc přemýšlet. Dokázal si udržet přehled o tom, co se děje kolem něj. Stal se z něj válečník.
Haldir seděl opřený o strom. Svítalo, a to byla chvíle, kdy hlavní nápor skřetů vždy polevil. Nebyl zatím vyčerpaný, jeho tělu pořád docela dobře stačila voda a lembas a spát dokázal i s otevřenýma očima4. Únava, kterou cítil, pramenila spíš z odporu k zabíjení a válce. Mitrilovou zbroj měl pokrytou zaschlou černou krví a blátem. Už ji vůbec nesvlékal a s každým dnem jako by těžkla.
Númenorejci se ukázali jako velice zdatní bojovníci a Haldir občas zatoužil zkřížit v přátelském souboji s jedním z nich zbraň, aby je sám vyzkoušel. Jenže na to nebyl čas, ani chuť, a už vůbec ne síly.
Gil-galad se posadil vedle něj. Přinesl lembas a džbán s vodou.
„Nějaké nové zprávy?“ zeptal se Haldir tiše, aniž by otevřel oči.
„Posily stále nedorazily,“ povzdechl si Gil-galad.
Haldir pokýval hlavou. Jako všichni věděl, že pokud nepřijdou z Númenoru posily, je jen otázkou času, kdy podlehnou. Nicméně na to se neptal.
„Imladris je od nás pořád odříznutá,“ dodal Gil-galad, neboť dobře věděl, že především o tyhle informace se jeho syn zajímá.
„Elrond si je jist, že je Imladris dobře chráněná. Udrží se,“ pokusil se mladého elfa povzbudit.
Haldir otevřel oči a zadíval se směrem, kterým tušil Imladris. Někdy, když odpočíval, měl pocit, že by se téměř mohl dotknout Glorfindelovy mysli.
„Kdyby byl mrtvý, cítil bych to,“ zašeptal Haldir.
*****
Haldira síla úderu srazila na kolena. Téměř okamžitě vytrhl z pochvy u boku nůž a vrazil ho skřetovi do břicha. Váha padajícího těla mu vytrhla nůž z ruky. Ztěžka vstal. Krvavý šrám na jeho pobledlé tváři doslova zářil. Vytáhl dýku z mrtvoly a otřel černou krev, než ji vrátil do pouzdra. Někdo mu položil ruku na rameno. Otočil se.
Círdan se na něj nepatrně usmál. Byl to však ten úsměv, jenž je propletený smutkem - prohrávali.
Haldir byl tak vyčerpaný, že se mu vidina smrti nezdála zase tak špatná. Měl chuť si lehnout na zem a nehýbat se, nedýchat, prostě zavřít oči a spát nejméně následujících sto let.
„Seber se, chlapče,“ kývl na něj Círdan. „Ještě jsme neprohráli.“
Haldir chtěl něco namítnout, protože pomalu přestával doufat, když první paprsky úsvitu pohladily jeho tvář. A s novým dnem se na obzoru objevila zástava Númenorejců.
Haldir sevřel Círdanovi rameno a jeho tvář se rozzářila novou nadějí.
„Přišli!“ zašeptal. „To je Tar-Mistirova flotila!“
Númenorejci připluli skutečně v hodině nejvyšší. Situace se rázem obrátila. Sauronova vojska utrpěla těžkou porážku a musela ustoupit. U Kamenného brodu na Baranduině5 se sice Sauron pokusil zvrátit věci ve svůj prospěch, neboť posílil své armády o voje v Tharbadu, nicméně mu to nebylo nic platné. Admirál Ciryatur nechal již dřív vylodit část svých mužů v ústí řeky Gwathló6 a nyní vpadl Sauronovi do zad. Z Imladris přišel Elrond a skřeti se ocitli ve smrtícím sevření mezi elfy a Númenorejci.
Haldir si prosekal cestu pomalu středem nepřátelského vojska nedbaje o šrámy, aby mohl Glorfindela sevřít v náručí.
„Vypadáš hrozně,“ pousmál se Glorfindel a setřel Haldirovi krev z tváře.
Haldirovi cukly koutky a začal se smát. Pak nedbaje o bitevní vřavu Glorfindela vášnivě políbil.
Elrond se neubránil úsměvu. Byl to zvláštní pohled na ty dva, jak se líbají uprostřed zuřící bitvy.
„Co kdybyste si to nechali na potom!“ křikl na ně Celeborn.
„O co, že jich dostanu víc než ty,“ zašklebil se Haldir.
„Tak se vsadíme,“ navrhl Glorfindel.
„Dobře, když vyhraju,“ Haldir se sehnul a Glorfindel uťal skřetovi za jeho zády hlavu. „To dořešíme až pak.“
Glorfindel se smíchem přikývl.
Sauronovi nezbylo nakonec nic jiného než nepříliš důstojně ustoupit. Zbytky jeho obrovského vojska byly napadeny a rozprášeny na východě Calenardhonu. Sauron sám s ostudou prchl a do Mordoru se vrátil pokořený. Přísahal, že za tohle se Númenorejcům pomstí.
Po vypuzení Saurona z Eriadoru měly západní země na čas klid. Sázka Haldira s Glorfindelem zůstala nedořešená, protože Haldir zapomněl zabité skřety počítat. Nicméně spolu odjeli do Imladris, neboť si Haldir přál setkat se s Galadriel, jež tam nyní pobývala. Srdce ho táhlo do Lórinandu. Elrond dostal od Gil-galada Vilyu, Modrý prsten, a vrátil se do Imladris. Byl jmenován Gil-galadovým náměstkem v Eriadoru.
Númenorejci začínali budovat na pobřežích Středozemě přístavy a rozšiřovat svůj vliv, neboť jim zachutnal pocit moci a síly, jenž ve Středozemi okusili. Gil-galada s Círdanem to poněkud znepokojovalo, ale nic proti tomu nepodnikali.
Jenže Númenorejci a elfové se stále víc a víc odcizovali a vkrádala se mezi ně hořkost smrtelnosti lidí. V době, kdy se ujal žezla Tar-Atanamir, dosáhly problémy vrcholu a mezi samotnými Númenorejci došlo k rozkolu. Rovněž se začaly objevovat zprávy o podivných tvorech, přízracích šířících kolem sebe děs a hrůzu.
Zatímco Númenorem zmítaly v průběhu let nejrůznější nepokoje, jež vyústily v občanskou válku, Haldir spokojeně a v jisté nevědomosti žil v Imladris a jeho jedinými problémy byly občasné srážky se skřety z Mlžných hor a milostné avantýry s Glorfindelem.
I když byli Gil-galad i Círdan děním v Númenoru znepokojeni, skutečné starosti si začali dělat, když se vlády ujal Ar-Pharazón, přistál v Umbarském přístavu s obrovským vojskem a vyzval Saurona k bitvě. K údivu všech k boji nedošlo. Sauron se sklonil před mocí lidského krále a ten ho odvezl jako zajatce na Númenor. Roky klidu ve Středozemi se však chýlily ke konci.
Poznámky:
1) Arawův skot byl legendární divoký bílý skot s dlouhými rohy, který do Středozemě přivedl Vala Oromë
2) Nebo-li pravostříbro byl kov, který se doloval v Mlžných horách v Khazad-dum, pozdější Morii. Dal se tepat jako měď a leštit jako sklo, krásou se rovnal obyčejnému stříbru, ale nematněl. Trpaslíci z něj vyráběli kov lehký, a přece tvrdší než kalená ocel
3) Sněžný hrot
4) Elfové dokáží spát, pokud se to tak dá nazvat, s otevřenýma očima i při nějaké nenáročné činnosti. Prostě nechají svou mysl brouzdat po odlehlých pěšinách elfích snů. Dokáží tak čerpat síly poměrně dlouho, než si i oni musí pořádně odpočinout. Ostatně to předvedl Legolas v Pánu prstenů Dvě věže, když s Aragornem a Gimlim pronásledovali skřety
5) Brandyvína
6) Šerava
KONEC