Ron zíral na šachovnici, kde se svíjel jeho udýchaný král. Ne, tohle se přece nemohlo stát...
"Já jsem ti říkala, že jsem se v tom cvičila," řekla Hermiona a neobtěžovala se ani skrýt vítězný úsměv. "Není to má chyba, že jsi mi nevěřil."
"Ale..."
Ron nemohl od krále odtrhnout oči. Ten stále ležel na šachovnici, měl vypoulené oči a jazyk vyčnívající z pusy. Snažil se sám nějak poskládat a dát se po kouskách do krabice. Ron se však ani nepohnul a plný zoufalé naděje zíral na šachovnici, doufajíc, že by se z té noční můry probral.
"Hermiono..." nakonec se na ni podíval. Jeho oči byly rozšířené a prosebné. "Jistě pochopíš, že tu sázku nemůžeme myslet vážně."
Hermiona se natáhla a pohladila ho po ruce; její výraz byl soucitný, ale v jejích očích tančily jiskřičky škodolibosti. Vedle ní vypadal Harry, jako by měl za chvíli vybouchnout smíchy.
"Sázka, je sázka, Rone," řekla. "Teď uháněj. Jsem si jistá, že Profesor Snape bude ve svém kabinetu."
"TEĎ?" vyjekl Ron. "Já to mám udělat TEĎ?"
"Jestli to neuděláš teď, tak by ses stále pokoušel nalézat důvody, abys to nemohl udělat vůbec a doufal bys, že na to jen tak zapomenu. Ale to ne." Upřela na něj svůj pohled. "Nejlepší bude, když půjdeš napřed a my za tebou pak dorazíme."
--------------------------------------------------------------------------------
"Ano, pane Weasley?"
Ron na Snapea váhavě zíral. Předpokládal, že by si mohl vymyslet nějaký komplikovaný příběh, jak ho Snape přitahuje a chtěl se mu vyznat před tím, než udělá zkoušky a odejde ze školy. Ale i když byl Snape lstivý, jízlivý, jedovatý a sarkastický, nebyl hloupý a Ron pochyboval, že by věřil takovým historkám, kdyby nesložil příští rok zkoušky.
No, asi nejlepším přístupem bude čestnost. Měl pocit, že by to Snape více respektoval, než lež. A kromě toho, jestli řekne pravdu a Snape neřekne 'ne', tak Hermiona nebude mít další pitomý nápad s nějakou sázkou.
"Jde o takovou malou laskavost, pane," řekl. Narovnal se a přišel tak blízko, aby na něj Snape viděl.
"Co je to?" otočil se na židli tak, aby viděl Ronovi do tváře a ruce zkřížil na prsou.
"Já..." Ron cítil, jak jeho tvář najednou začíná hořet a věděl, že začíná nabývat červenou barvu. "Uzavřel jsem s Hermionou sázku. Řekla, že si myslí, že by mě mohla porazit v šachové partii, ale nikdy před tím se to nestalo a ..."
"A ona vám dokázala, že se mýlíte," Snape dokončil větu za něj a Ron přikývl. "A co to má společného se mnou, pane Weasley?"
"Dobře, pane... Sázka byla, že kdo prohraje, tak se vás musí jít zeptat na hodinu líbání."
Tak a bylo to venku. Ron ztuhl, ale snažil se tvářit lhostejně a odvážně, navzdory jeho tváři, která byla rudá jak rajče. Snape na něj na chvíli zíral, jedno obočí zvednuté. Pak se náhle odvrátil a najednou se zase k němu otočil a prsty si přejel přes rty.
"Rozumím," řekl nakonec a pročistil si hrdlo. "A tak jste tady, abyste zjistil, jestli vám pomůžu splnit požadavky vaší sázky?"
"No, asi tak nějak. Jo."
"Chválím vaši otevřenost." Snape se na něj znovu podíval. "Bezpochyby jste také doufal, že vám na vaši žádost odpovím 'ne'. Takže můžete jít zpět do Nebelvírské věže a sdělit slečně Grangerové, že jste to zkusil a selhal."
Ronovi se zvedla nálada. "Dobře, žádný přestupek. Pane, ale to bude asi nejjednodušší pro všechny...správně?" zeptal se v nadějích.
"Pane Weasley." Snapeův hlas se změnil v měkký. "Já jsem posledních šest let strávil naháněním vás a pana Pottera, abyste se nepozabíjeli navzájem a také nepozabíjeli jiné, kteří se nešťastně připletli do chaosu, který v této škole způsobujete. Takže nemám důvod dělat váš život snadnějším."
Pane Bože.
Snape se otočil zpět ke stolu a pomalu se odsunul. Jeho oči se nepopsatelně leskly. Jako by ho Ron vábil. Cítil, že je k němu nějak přitahován. Jakoby by ho táhl podél řetězu. Ron se k němu zdráhavě přiblížil a jeho žaludek najednou příšerně ztěžknul. Zastavil se kousek před Snapem a oba se teď dívali zpříma do očí. Za těch pár let pěkně vyrostl, i když nebyl zdaleka ani tak vysoký jako Snape. Nemusel však zaklánět hlavu, aby se mu mohl dívat do očí; byli téměř na stejné úrovni a to mu trochu pomohlo.
"Už jste se někdy s někým líbal, pane Weasley?"
"Ne," přiznal se Ron.
"Takže já budu první, kdo ochutná vaše neposkvrněné rty?" Snape znovu pozvedl jedno obočí. "Je v tom nějaký druh vesmírné ironie, kterou bych raději nechtěl zkoumat až příliš do detailů."
Rona zaplavila nová vlna horka, která se mu zračila na jeho obličeji. Zkřížil ruce na hrudi a vzdorně zíral na Snapea. "Chystáte se mě teda něco naučit, nebo ne?"
"Tak horlivý na svou první lekci?" uculoval se na něj profesor lektvarů. "Velmi dobře."
Ovinul ruku kolem Ronových ramen a přitáhnul si ho blíž. Ron překonal svůj vzdor a nechal se přitáhnout. Překvapivě zjistil, že Snape příjemně voní mátou. Být držen v jeho rukou nebylo zase tak špatné, jak si původně myslel. Najednou tam bylo až nečekaně příjemné tělesné teplo a dokonce mohl říct, že Snape nebyl tak měkký a podsaditý, jak se mu zdálo pod jeho hábitem.
"Jedna z důležitých věcí, kterou si musíte zapamatovat, než někoho políbíte, muže či ženu, je, že musíte mít hebké rty. Tvrdé, nebo dokonce tuhé rty nejsou moc příjemné ke správnému polibku, a ani když je vaše čelist blokovaná," dal mu nejprve Snape plnohodnotnou přednášku o technice."Uvolnit se, je základ, pane Weasley."
To se *mu* lehce řekne, reptal pro sebe Ron.
"Velmi vhodné je, když začnete ze začátku velmi pomalu, abyste zjistil, zda váš partner či partnerka se s vámi chtějí líbat."
Ronovy oči se rozšířily úžasem, když se k němu Snape naklonil a přejel svými rty po jeho rtech ve velmi letmém polibku.
Nebylo to tak…špatné.
Pak Snape uchopil jeho spodní ret a zlehka mu ho sál. Ron zalapal po dechu, když cítil vibrace, které se rozlily celým jeho tělem.
To bylo víc, než jen, že nebylo špatné. Bylo to příjemné!
"Bylo zjištěno, že nejlepší je, když máte ústa trochu pootevřená, než se začnete s někým líbat. Zkuste si to zapamatovat, pane Weasley a pokuste se nedržet svá ústa ani čelist tak tuhé."
Ron neměl čas vydat ze sebe ani odpověď, když znovu ucítil Snapeovy rty na svých. Snažil se zapamatovat si všechno, co mu řekl. Tedy aby měl ústa měkká, uvolněná a aby dýchal. Všechno ve stejnou dobu. Zavřel oči a najednou cítil jak všechny pocity, při setkání jejich rtů, prochází celým jeho tělem -- a najednou bylo snazší se uvolnit, když si uvědomil, že se mu to vlastně líbí.
Namísto vzdoru se nechal řídit Snapem a dychtivě mu odpovídal na všechno, co udělal. Oddělování a znovu nacházení jejich rtů, se pro něj stalo ještě víc příjemnějším. Chytil Snapea kolem krku. Najednou mezi nimi zůstala daleko menší mezera, kterou pouze odděloval jejich nepřetržitý polibek. Potřebujíc ještě víc hebkosti a tepla Snapeových rtů, si velmi užíval pocit, Snapeova pevného a štíhlého těla. A to, i když byli od sebe odděleni přes mnoho vrstev jejich oblečení.
Když se Snape stáhl, tak Ron ucítil drobné zklamání. Rty nebyly jen jedinou částí těla, která ho brněla. Moc se mu líbilo učení té nové dovednosti s někým, kdo věděl, co má dělat a kdo se ho to pokoušel pořádně naučit. Bylo to lepší, než nějaké tápání s někým, kdo to ještě moc nezvládal, s někým, s kým by se mohl zaplést.
"Toto je základní polibek," řekl Snape, když uvolnil Rona ze svého sevření a ustoupil. "Je zde mnoho variací, které může polibek splňovat, ale vy máte nyní daný základ, na kterém můžete stavět."
"Tohle je všechno?" zeptal se Ron trochu zmateně. Docela se mu líbil ten líbací úkol.
"Ano, tohle je konec naší hodiny." Snape si sedl zpátky za svůj stůl. "Pokud nestojíte o to, abyste prohrál další sázku," dodal a Ron by přísahal, že slyšel ve Snapeově hlase pobavení. Tohle přece ale nebylo možné, nebo snad ano?
Ron opustil Snapeův kabinet a namířil si to zpět do Nebelvírské věže, kde na něj ve společence čekali Harry a Hermiona a bezpochyby čekali úzkostlivé vyprávění o tom, co se stalo. Ron si však najednou nebyl jistý, jestli jim má sdělit, co se tam vlastně stalo. Beze strachu se teď mohl klidně s někým líbat, aniž by z něj udělali blbce.
"Jestli prohraju další sázku," zamumlal rozšklebeně. "Ha, fajn. Nebo ji vyhraju."