Laskavé laskonky




Za oknem chlapecké ložnice se z čistého nebe začal snášet podivný chumel. Při pozornějším pohledu se dali rozeznat tři velcí sýčci, kteří mezi sebou unaveně vlekli těžký předmět.
Ron rychle otevřel okno, a na jeho postel dopadl rozměrný balík i s výhružně houkajícími doručiteli. Seamus rychle pomáhal s odvazováním břemene ze sovích nožek a snažil se přitom, aby místo do jeho prstů každá sova zatnula zobák do kousku sovího pamlsku.

"Bezva, mamka posílá svačinku!" vrhnul se Ron na balík.
Po odstranění kostkovaného papíru se objevilo několik sáčků a krabiček s laskominami od paní Weasleyové. Ron popadl první a roztrhnul obal, aniž by ho nějak podrobně zkoumal.
"Hmmm, tohle je vážně dobré!" mumlal s plnou pusou, "to se mamka vyznamenala, asi má nový recept... Pokud chcete ochutnat, tak rychle, nebudou!" nabízel Harrymu, Seamusovi a Nevillovi lákavě vypadající kulatá sluníčka. Jejich vanilkově medová vůně se linula celým pokojem - kdo by odolal...
Poté, co si Ron nacpal do pusy najednou dva kousky, natáhl se po dopisech, ležících na dně krabice.
"A hele, je tu i dopis od Freda a George!" podivil se. "Slíbili, že mi něco pošlou, ale nadělali s tím hrozné tajnosti... Asi zas nějaké dávivé dortíčky…"

***
Ron otevřel obálku, ale nedostal se ani k přečtení pozdravu, když se dveře ložnice otevřely a do pokoje nakoukla malá šedavá hlava a poulila oči na osazenstvo celé komnaty. Ron i ostatní sebou polekaně trhli, když zpoza dveří vykoukly i obrovské netopýří uši.
Stvoření promluvilo pisklavým hlasem: "Dobby hledá Harryho Pottera po celém hradu, pane. Dobby přinesl Harrymu Potterovi dárek." Hlava se trochu nesměle pousmála.
"Dobby… No, pojď dál…" Harry byl návštěvou domácího skřítka poněkud překvapený.

Kolem dveří se teď prosmýkl celý zbytek skřítkova těla a Harry i jeho přátelé si mohli prohlédnout jeho neobvyklé oblečení. Ponožek mu neustále přibývalo, a když na to přišlo, Harry se při pohledu na něj i jeho nohy vždy divil, kolik existuje křiklavých barev a prapodivných vzorů.
Tentokrát měl Dobby na hlavě uvázanou na stranu zelenou kravatu s obrázkem zlatonky a Viktora Kruma. V ruce držel něco, co sice přitahovalo Harryho pohled, ale zároveň si byl skoro jistý, že to nevěstí nic dobrého. Byl to malý, ulepený balíček, převázaný rudou stužkou a ozdobený pampeliškou.

"Dobby přinesl Harrymu Potterovi dárek, pane," zopakoval opatrně skřítek.
"Já… Děkuji, Dobby, ale já dnes narozeniny neslavím…" Chlapec se zdál být dokonale vyvedený z míry.
"Dobby ví! Harry Potter slaví narozeniny v červenci! Dobby už dárek na pánovy narozeniny má, ale tohle Harrymu Potterovi přinesl, protože Harry Potter je velký kouzelník…"
Dobby položil Harrymu k nohám balíček a napjatě si dlouhými prsty žmoulal lem skotské sukně.

Z balíčku na svět vykoukly ponožky. Byly kanárkově žluté s fialkovým vzorem. Harry by si jen těžko dokázal představit něco kýčovitějšího a nevkusnějšího, ale přesto Dobbymu poděkoval. Skřítek dojatě zamáčkl slzu a hlučně popotáhl. Harry se přinutil vzít ponožky do ruky a silou vůle překonat odpor k těm příšerným barvám a strašidelnému vzoru. Vytáhl zpod postele kufr a ponožky položil na jeho dno, zakryté starým prádlem. Vtom se odněkud záhadně ozvalo tichounké "techtle" - a Ron, který dosud jen v úžasu na Dobbyho zíral, se zdvihl z postele a bojovně vystrčil bradu.

"To nemyslíš vážně, Harry. Dobby si chudák s ponožkami dal takovou práci! Vždyť určitě celé noci nespal. A nechceš mi snad namluvit, že to dělal jen proto, abys je mohl uložit na dno kufru? Tak já ti něco povím! Tohle je pohrdání pracujícím lidem! Vůbec Dobbymu nejsi vděčný za tu oběť! Každý večer uklízí naši společenskou místnost a vyhazuje Snapeovy nepodařené karikatury, pak nám jde připravit snídani, aby se ráno na stolech objevila čerstvá vejce a teplé kakao, zatímco on dole bdí, aby nám připravil…"

Poslední slovo, které mělo být zřejmě "oběd", jak si Harry domyslel, zatímco si raději rychle navlékal nové ponožky, se ztratilo v žalostném zaskučení. Dobby a Ron evidentně nebyli schopni slova. Dobby si právě utíral nos, podobný rozšláplému rajčeti, do kravaty s Viktorem Krumem. Obličej se mu zkrabatil pláčem a jedna slzička za druhou se mu ztrácela v hlubokých vráskách.
Ron několikrát popotáhl a znovu se dal do řeči. Začal mluvit podivně slavnostně.

"Já ti, Dobby, tímto děkuji jménem všech zde přítomných, magickými schopnostmi obdařených… jménem všech… za práci, kterou pro nás všechny vykonáváš. My si jí totiž… nesmírně vážíme…" A výhružně se podíval po ostatních pohledem, který jasně prozrazoval, že každý, kdo by si troufl nesouhlasit, zemře pomalou a bolestivou smrtí. Ron sám sebe svými slovy opět dojal a svou slavnostní řeč ukončil táhlým smrkem.
Znenadání se vrhl k Dobbymu a objal ho. Dobbyho rajčeti podobný nos byl násilím vtisknut do Ronova hnědého svetru. Skřítka náhlý výpad tak šokoval, že zůstal zcela nehybný a pouze třepal svými netopýřími slechy. Když Ron konečně upustil od snahy malé stvoření udusit a pustil ho, na místě, kde se Dobbyho nos dotýkal svetru, se táhla dlouhá tkanička "čehosi" s lepkavou konzistencí.
Ronovi to však ani trochu nevadilo a pohledem plným něhy dál zíral na domácího skřítka.
"Nechceš laskonku? Je výborná!" Opravdu přál Dobbymu tu radost z laskonky rozplývající se na jazyku.
Dobby něco souhlasně zahuhlal tak zřetelně, jak mu to jen ucpaný nos dovolil, a natáhl ulepenou ručku po laskonce. Dal si ji do pusy a posadil se vedle Rona a Harryho na postel.

"Mechtle."
Ron náhle pocítil mírný odpor k malému šedému tvorovi vedle sebe. Neměl ponětí o příčině svého chování v posledních pěti minutách, ale rozhodně to nebylo jeho pravé já, které dojatě posmrkávalo při debatě o práci domácích skřítků. Možná, pomyslel si, nějaké skřítčí kouzlo. Tohle je možná ta příčina, která ponoukla Hermionu k založení SPOŽÚSU. Umínil si, že jí něco přispěje do kasičky.

Dobby spustil dva chuchvalce křiklavých ponožek na podlahu se slovy, že už musí jít.
Náhle skřítek zavrávoral a skoro upadnul. Ron instinktivně přiskočil na pomoc, a - "techtle" - právě v ten okamžik se mu naskytl pohled na Harryho nohu a… ponožku. Byla nádherná. Byla to ta od Dobbyho!
Rychle skřítkovi pomohl na nohy a nechal ho uctivě odejít. Zálibně přitom sledoval Harryho ponožku, zatímco se až do ložnice od vchodu do společenské místnosti po tichém "techtle" ozval pisklavý hlásek:
"Tak krásná! Musí to být určitě těžká a namáhavé střežit vstup do nebelvírské koleje. Dobby rozumí. Tak krásně namalovaná…"

***
Ron se opět choval velice podivně. Neustále pozoroval něco u země a co chvíli vzhlédl k Harrymu.
"Víš, Harry… Nechápu, jak je možné, že jsem si jí nevšiml hned…" Harry se upřímně podivil a tázavě se na Rona zahleděl.
"Ty si jí totiž vůbec nevážíš. Nemáš ji rád. Já bych ji měl rád. Je tak… krásná! A ty ji nedokážeš ocenit. Všiml sis vůbec, jak je pěkná? No tak, Harry, všiml?"
Harry nechápal, o co Ronovi jde. Tomu to však bylo očividně jedno a pořád na něj rozezleně koukal.
"Rone, víš… Já dost dobře nechápu, o kom to tady mluvíš? Koho vlastně nemám rád?"

"Nedělej, že nevíš!" Ronova pihovatá tvář zrudla vztekem a v očích mu začalo nebezpečně jiskřit.
"Přece tvoje ponožka, Harry! Vidíš? Ani tě nenapadne, že bys o ní mluvil. A přitom… je fakt nádherná!" Harry jen naprázdno klapnul čelistí a dál na Rona třeštil oči. Pak si položil jednu nohu na židli a vyhrnul hábit nad kotník.
"Vždyť je to jen… ponožka, Rone!?"
Ron sebou trhnul a napřímil se: "Zatraceně pěkná ponožka, Harry. A když už to chceš vědět, tahle se mi nelíbí. Já mám rád tu druhou. Levou." Černovlasý chlapec opatrně vyhoupl na židli druhou nohu a pomalu odhrnul lem hábitu.
"Je to opravdu jen… Ponožka. Křiklavě žlutá. S fialovým vzorem. Od Dobbyho…" nechápavě si pro sebe mumlal Harry.

Ron se zajíkl. "Vidíš! Už vím, proč ji nemáš rád! Nemáš ji rád, protože ji pletl Dobby. Ale jsi k ní nespravedlivý, víš? A není to obyčejný fialový vzor! Jsou tam vyšité pravé jarní fialky! Vždyť víš, jak mám rád fialky, Harry. Jsou to moje oblíbené květiny." Zasněně se zadíval ke stropu místnosti.
Harry si pomyslel, že se s jeho kamarádem dnes děje něco opravdu podivného.
"Rone, nikdy ses mi nesvěřil, že máš rád fialky. Fialovou barvu nesnášíš!"
Dosavadní lehká červeň v Ronově tváři ztmavla na sytě rudou.
"Ne, ne, ne!!! Vidíš, jak málo mě posloucháš? Vždycky jsem měl rád fialky a fialovou miluju! A takhle je to se vším. Jsi zahleděný do sebe, Harry! Jen sobec jako ty by si mohl nevšimnout tak krásné ponožky! Ale já odhalil, proč ji nenávidíš. Protože ji pro tebe upletl Dobby!!!"
Ron hystericky vřískal na celou ložnici, zdálo se však, že ho nikdo neslyší. Všichni tady se chovali zvláštně! Harry se zamyslel a přestal vnímat výkřiky svého kamaráda, které ho nyní vybízely, aby dal ponožku k adopci. Musí přijít na to, co se tady děje.

***
Harryho pohled padl na Seamuse. Ležel na ustlané posteli, a před očima si držel knihu. Byla nejspíš mudlovská, protože obrázek na obalu se ani nepohnul. Nad postelí najednou opět zaznělo ono záludné "techtle", a Seamus znenadání vykulil oči na obrázek v knize a začal si ho vzrušeně prohlížet. To Harryho zaujalo a sedl si na postel k němu.
"Co to tam máš tak zajímavého?" zeptal se Seamuse.
"To je divné - četl jsem Lotra už třikrát, a nikdy jsem si nevšiml, jak je tahle postava sexy!" zamyšleně odpověděl Seamus. "Asi si budu muset sehnat nějaký větší plakát… Myslíš, Harry, že je nějaké zaklínadlo, které by dokázalo mudlovský obrázek rozpohybovat jako kouzelnický? Nebo nejlíp tu postavu rovnou zhmotnit?" pokračoval a v jeho hlase bylo slyšet stále větší zaujetí.

"To fakt nevím, ale zkus se zeptat Hermiony - pokud to nebude rovnou vědět, alespoň ti jistě doporučí, kde to máš v knihovně začít hledat…" ušklíbnul se Harry. "A která postava se ti vlastně tak zalíbila?" podíval se zvědavě do knihy. Na otevřené stránce byl obrázek pohledné tmavovlasé dívky se špičatýma ušima. Jela na bílém koni. Před ní seděl na běloušovi nemocně vypadající chlapíček a za ní se na černočerných vranících hnalo několik děsivých jezdců.

"Tahle kráska? Tak to se ti ani nedivím!" Harry se na Seamuse chápavě usmál.
"Co? Jaká kráska?" udiveně na něj pohlédl Seamus. "Ty nevidíš tady tu nádherně záhadnou bytost?" ukázal na temný přízrak, jedoucí v čele pronásledovatelů.
"Cože? Vždyť nemá ani pořádný obličej! Jako by to byl duch…" podivil se Harry.
"Tsss, ty tomu tak rozumíš! Náhodou - je to přízrak, žádný obyčejný duch. To bys mohl rovnou říkat, že vypadá jako Protiva, nebo Skoro bezhlavý Nick! A vůbec - na tohle téma se nebudu bavit s někým, kdo ani tuhle fascinující knihu nečetl! Ignorante! Jdu radši najít Hermionu, ta bude mít určitě větší pochopení pro moji bolavou duši…" ukončil Seamus s pláčem na krajíčku hovor, vyskočil z postele a vyběhl z místnosti.

***
Harry za ním ještě chvíli vyděšeně koukal. Pak nechápavě zavrtěl hlavou a olízl si dolní ret. Odstranil tak poslední zbytky sladkých drobečků ze zákusku od paní Weasleyové. Náhle měl pocit, že zase slyšel tichounké "techtle" a otočil se, aby zjistil, jestli Ron ještě stále stojí u postele a jestli ho ten prapodivný záchvat už přešel.
Ano, Ron stále stál, kde byl, a ne - záchvat ho evidentně ještě nepřešel. Vtom si však Harry uvědomil, že to není jen tak obyčejný Ron. Je to Ron s ohnivými vlasy, ve kterých se odráželo sluneční světlo. Ron s roztomilými pihami a se rty, které jistě ještě chutnaly po řízku, co měli k obědu. Ron s hábitem, který byl kratší, než by měl být, a odhaloval tak jeho nádherné kotníky. Harrymu najednou došlo, že i když se Ron vzteká tak, jako právě teď, je roztomilý.

Au! Letící "Tajemné orákulum" končící v Harryho obličeji už tak roztomilé nebylo. Ale možná to byla právě rána uštědřená orákulem, co způsobilo, že se Harrymu rozsvítilo a něco ho napadlo!
"Rone?" Harry se skrčil a vyhnul se letící křišťálové kouli a letící Prašivce, které Ron použil pro nedostatek vhodnější střelné munice.
"Nepřibližuj se ke mně! Pošli mi ponožku po podlaze, je-li ti život milý!" Ronovi se v očích fanaticky zablýsklo.
"Rone, počkej! Mám návrh," řekl Harry opatrně.
"Jaký?"
"Nejdřív postav Nevilla zpátky na zem a pak si o tom popovídáme," pokračoval Harry vyjednávacím tónem.
Ron vztekle třísknul spolužákem o zem a přitom z Harryho nespustil oči.

"Teď mě poslouchej, Rone.Víš, jak se ti líbila ta moje ponožka?" Ron opatrně přikývl a z koutku úst mu začala zvolna ukapávat slina.
"Co bys byl ochotný udělat pro to, abych ti tu ponožku dal?" Tentokrát se ďábelsky zaleskly oči Harrymu.
"Všechno, Harry! Všecičko!" Ron sepnul ruce a klekl si před Harryho.
Harry odolal tomu, aby Rona přinutil nahého tancovat kolem mopu na podlahu a zpívat si k tomu "Internacionálu" nebo "Kdož sú Merlinovi kouzelníci". V mysli se mu totiž nečekaně vylíhla úplně jiná myšlenka.

"A půjdeš se mnou nahoru do věže? Je to děsně tajný, a já nechci, aby to slyšeli i oni," řekl tajuplně Harry a nenápadně pohodil hlavou směrem k Nevillovi a ostatním.
"Jo. A dáš mi pak tu tvoji ponožku?" zarazil se Ron.
"Ale jasně! Přece bych nikdy nezapomněl na to, co jsem slíbil!" Harry se lišácky usmál.
"A jak si mám být jistý, že to dodržíš?" Ron si Harryho podezíravě změřil.
"Chceš zálohu? Můžu ti dát tady tu kytku. Jen ji budu muset odpárat," zkoušel Harry štěstí.
"Ne, tak to radši ne. Jen tu fialinku nepárej! Dáš mi potom tu ponožku celou, nepoškozenou, nedotčenou… jo?"
"Jasně!" slíbil Harry s vilnou jiskrou v oku, "potom ji určitě dostaneš!"
A Harry s Ronem svorně zamířili ke dveřím.

***
Neville mezitím dění kolem sebe také pozoroval s nechápavě otevřenými ústy... Oči mu zmateně přelétaly od Rona k Harrymu, když vtom se ozvalo chraptivé zakvákání a ze zásuvky u postele jeho nočního stolku vykoukl Trevor. Neville se ho nepřítomně pokusil nacpat zpátky v obavě, aby v tom dnešním blázinci nepřišel k úhoně, nebo aby se neztratil jako obvykle. Jenže právě ve chvíli, kdy k žabákovi sklopil pohled, se projevil účinek laskonky.
"Techtle."
Nevillovy oči se na okamžik potáhly duhovou mžurkou - a náhle věděl, že má tu nejúžasnější žábu na světě.
"Jak jsem tě mohl tak přehlížet?" zoufal si, "jsi tak nádherně zelenkavý a bradavičnatý... Dokážeš mi někdy odpustit, že jsem tě nechal bydlet v šuplíku? Prosím, prosím, alespoň naznač, že bys na to mohl zapomenout! Ó, božský!" Zoufalý Neville posadil Trevora na nejměkčí polštář na posteli, a se zkroušeným výrazem před ním padl na kolena.

"Snad bys mi mohl dát najevo, že mohu doufat. Co říkáš, smím ti dát polibek na usmířenou?" Neville s nábožným vytržením přiblížil své rty k žabákovi a se slastně přivřenýma očima ho políbil.
Když pak ale oči otevřel - s pořádně vylekaným zařváním upadl na zadek. Z jeho postele se vztekle hrabal malý, hubený mužík, nahý jako prst.

"To bych nevěřil, co je to dnes za mládež!" prskal nenaloženě, "člověk se jim léta snaží naznačit, že je zakletý, v jednom kuse utíká a doufá, že se dostane na ošetřovnu, a že mu konečně nějaký lékouzelník naordinuje polibek krásné dívky, aby ho zbavil kletby! Ale to ne - místo toho ho olizuje nějaký drzý fracek s podivným smyslem pro humor! Asi si myslí, že je to hrozná legrace, žrát několik let jen mouchy a slimáky..."

Človíček zamračeně šermoval pravou rukou s výhružně napřaženým ukazováčkem Nevillovi před očima, zatímco druhou rukou se snažil zachránit alespoň zbytek své důstojnosti. "A podej mi nějaký hábit, myslíš, že chci nastydnout?"
"Mechtle."
Na překvapeného Nevilla naštěstí zrovna v tu chvíli laskonka přestala účinkovat.
Poslušně podal muži svůj sváteční hábit a jen zděšeně sledoval, jak se obléká a s několika dalšími nerudnými poznámkami míří ke dveřím do společenské místnosti.

***
Ve vchodu do ložnice se vytvořil malý chumel - Trevor v lidské podobě, Harry s Ronem, a navíc se ještě z druhé strany do dveří pokusil vstoupit Dean, který se právě vracel z kuchyně s plným tácem jídla. Byl právě čas jeho pravidelné malé odpolední svačinky.
Dean se rozhlédl po všech přítomných a klesla mu čelist, což mu inteligentní vzhled zrovna nepropůjčovalo.
Človíček, ve kterého se před chvílí proměnil Trevor, do něj vztekle vrazil, až se z podnosu začaly sypat láhve s máslovým ležákem a višňovým špuntátem, a vyběhl z ložnice.
"Nemůžete dávat pozor? Jste všichni divný? A co to bylo za chlapa? No tak, Rone, už konečně uhni, stojíš tu jako kdybys koukal na baziliška, ty trollí nádhero," oslovil Dean dobromyslně kamaráda.

Harry se nebezpečně napřímil a zařval na Deana: "To odvoláš!"
"A co?" nechápavě se na něj podíval Dean.
"To, cos říkal o Ronovi! To nevidíš, že on je tak dokona- chyt- jedine- úža- nád-…" Harry se doslova zalykal potřebou vyslovit všechna ta slova najednou.
"Že je nádhera trollí? A proč, vždyť tam opravdu tak blbě stojí," už trochu netrpělivě odseknul Dean.
Harryho obličej se stáhl do nepříčetně vzteklé grimasy. Jeho ruka zamířila do kapsy a bleskově vytasila hůlku. Než si kdokoli stačil uvědomit, co se děje, Harry vykřikl: "Avada kedavra!"

***
Celý pokoj náhle jakoby zatajil hrůzou dech...
Všichni přítomní si uvědomili, co se stalo. Že byla vyslovena kletba, která se nepromíjí, a něčí život je nenávratně ztracen.
Někdo z nich se zřejmě již nikdy nezasměje podařené karikatuře profesorky Trelawneyové, která se na papíru bude i dál ochotně pohybovat a poslušně civět do křišťálové koule.
Někdo z nich si již nemusí dělat těžkou hlavu s dvoumetrovým pojednáním o temných lektvarech pro toho bídáka Snapea.
Někdo z nich se nemusí třást hrůzou před zítřejší hodinou péče o kouzelné tvory, kde jim Hagrid slíbil předvést živého desetihlavého bylinodlaka.
Někdo z přítomných se už totiž zítřka nedožije.

Život jednoho mladého chlapce bude zmařen. Utnut, jako když někdo sfoukne svíčku.
Najednou se někdo z nich skácí k zemi mrtev.
Jeho rodina již nebude nikdy víc posílat velikonoční balíček do Bradavic.
Jeho matka bude dlouho plakat pro svého milovaného syna, který zemřel jen kvůli jednomu rozmaru jednoho kouzelníka. Jen kvůli tomu, že někdo vyslovil ta dvě osudná slova, která nesou smrt.
Slova, která právě zazněla v bradavické ložnici.

Ron polknul. Věděl, že to, co bylo vyřčeno, se nedá vzít zpět.
Harry se už sám ulekl svého rozhorlení a tiše se v duchu modlil, aby ta nekonečná vteřina skončila a on zjistil, že si to jen představoval. Že ve skutečnosti řekl jen "Oliž si Nimbus!" nebo "Polib mi hůlku!". Zkamenělé výrazy kamarádů ho však utvrdily v tom, že ani do Chroptící chýše Deana zřejmě neposlal.

Z Harryho hůlky vytrysklo zlověstné smaragdové světlo a zamířilo Deanovým směrem. Harry čekal, že se paprsek už už musí roztříštit o spolužákovo tělo a definitivně mu tak uzmout právo na další život se spoustou dětí a manželkou, která bude péct výtečný mandragorový koláč - když v tom se stalo něco nečekaného.
Zelené světlo se ve vzduchu zastavilo a rozprsklo se na desítky paprsků, některé pomalu žloutly a jiné po chvíli dokonce změnily barvu na světle oranžovou. Nakonec jednotlivé světelné praménky získaly jasné obrysy a Harry v nich rozpoznal… oranžové a žluté smrtizobky.

Malí ďáblíci se vznesli do úrovně lidských očí a začali zběsile poletovat. Nikdo z přítomných se raději ani nepohnul, ale každý již jasně rozpoznával nápisy, formující se v chaotickém poletování smrtizobek.
Oranžový nápis hlásal: "Ty ďasovče! Dlouho jsme se držely, ale teď ti to povíme! Jestli to uděláš ještě jednou, tak už sem nikdy nepřijdeme! Naše povahy a styly jsou zcela odlišné! Otřásls námi do hloubi duše! Fuj! Styď se!"
A několik oranžových ostrých zobáčků se zarylo do Harryho nosu.

A žlutý nápis se přidal: "Né! To ti neprojde! Takové ohavné a nevkusné chování jsme neviděli! Musíme zajít k parapsychogolovi! Ten nám řekne, jestli jseš stoprocentní blbeček, nebo jestli tě posedl nějaký duch z netu! Mysli!"
Žluté hejno se zformovalo do nepodařené podoby draka, a s mohutným prásknutím explodovalo před Harryho obličejem. Místností se rozběhl zápach zkažených vajec, který naštěstí rychle vyvanul.
Celý pokoj si ulehčeně oddechl, když zbylí ptáci vyletěli oknem. Nakonec ještě před Harryho ze vzduchu dopadl malý svitek pergamenu.
Zázračně zachráněný Dean ho celý zkoprnělý popadl a začal předčítat. Jeho hlas zněl, jako by chlapec právě mutoval nebo maturoval.

Milý spotřebiteli!
Jelikož jsi pojedl naše speciální zboží, které by mohlo ovlivnit tvé chování, rozhodli jsme se opatřit naše "Laskavé laskonky" ochranným kouzlem. V důsledku tvého cholerického činu tedy nikdo o život (a doufejme, že ani o nic jiného důležitého) nepřišel! Ale mohlo se tak stát, nebýt naší prozíravosti (děkovné dopisy posílejte po smrtizobkách)! Jako památku na svoji ukvapenost si možná odneseš pár klovanců, ale nic vážnějšího se ti asi nestane.
Pan a Pan Weasley

(majitelé firmy Žertovné předměty s.r.o)

PS: Přejeme hodně zábavy se smrtizobkami, hlavně alergikům.

***
Nad Harryho a Ronovou hlavou se ozvalo téměř výsměšné: "Mechtle!"
Všichni účastníci incidentu s kletbou smrti se po sobě zaraženě podívali.
"Co se to tu děje?" ptal se nechápavě Dean, zatímco sbíral ze země tác a zachraňoval svačinu. Ostatní se raději mlčky posadili na své postele a nejistě ho pozorovali.
Vtom se opět otevřely dveře. Všichni se k nim s obavami otočili, ale naštěstí to byla jen Hermiona, která za sebou vlekla vzpouzejícího se a fňukajícího Seamuse.
"Mohli byste mi laskavě vysvětlit, co jste mu dali? Chová se jako blázen a pořád mě nutí, ať si s ním jdu číst do zhmotňovací laboratoře!" kroutila Hermiona rozčileně hlavou.
Nad Seamusem se ozvalo rázné: "Mechtle!". Jako by někomu došla trpělivost…

Seamus se Hermioně vytrhnul, a dotčeně se ohradil: "Do své ložnice ještě trefím sám, dík za doprovod!"
"No, jak myslíš!" odfrkla si Hermiona, "ale až mě příště vytáhneš z knihovny a budeš zas blábolit o nějakém úžasném objevu v mudlovské knize, tak ti ji omlátím o hlavu!"
A tu se, jak ve špatném filmu, nad Ronem ozvalo… ach ano, opět "techtle"!

***
Ron zrovna zíral na rozkacenou Hermionu.
Najednou se jí vrhl k nohám, obě ruce přitiskl ke svému srdci a vykřikl: "Tys jediná! Jen tebe chci navždy milovat, ó sladká dokonalosti! Tak rázně umíš jednat se všemi zlořády! Chci být též trestán tím zvonivým hláskem a peskován tvými odvážnými slovy! Prosím, chci až do smrti být objektem tvé přísné výchovy!"
Hermiona na něj se zaujetím pohlédla.
"Nesnaž se mě tím divadýlkem obměkčit, abych ti půjčila úkol z lektvarů. Budeš se muset snažit sám! A vstaň, než se ti prošoupe hábit na kolenou…"
"Ale lásko! Jak můžeš být tak krutá… Já to přece říkám zcela a naprosto upřímně! Vždycky jsem věděl, že ty jsi pro mne ta pravá, jen jsem se ti to dodnes neodvážil naznačit!" Ron vypadal jako nevinně nakopnuté štěně. Pomalu vstal, a smutně se odvrátil k oknu. Zahleděl se z něj a vypadal, že uvažuje o tom, zda by také letěl tak lehce jako smrtizobky.

To Hermionu trochu zviklalo. Že je Ron šašek, to věděla už dávno, ale že by byl tak dobrý herec… to se jí moc nezdálo. A protože ho sama měla už dávno ráda, začalo jí vrtat hlavou, jestli na těch jeho řečech nemůže být přece jen špetička pravdy. Sice tu nejspíš na všechny působí nějaké podezřelé kouzlo… Ale co kdyby?
Hermiona, ještě stále překvapená Ronovým vyznáním, se v rozpacích sehnula pro list pergamenu, který se válel pod postelí. Zcela zapomenut tam spadl poté, co se Ron začal věnovat Dobbyho návštěvě.
Potichu si pro sebe četla:

Drahý Ronalde,
doufáme, že se chováš slušně, nebo alespoň tak, jako my. Vzhledem k tomu, že jsme nyní seriozní firma, rozhodli jsme se své vynálezy testovat na širším vzorku pokusných... osob. Spoléháme na to, že jako bratr nám ochotně / a téměř nezištně / pomůžeš.
Přikládáme balíček medových "Laskavých laskonek". Účinkovat začínají asi tak deset minut po snědení - napiš nám, jestli jsme tu dobu odhadli správně; nedoporučujeme jich dávat jednomu člověku víc, účinek by se násobil - asi, nebo by mohl být trvalý... Také by testovaný objekt mohl vybuchnout nebo se nekontrolovaně přemístit, kdyby je náhodou zapil máslovým ležákem... A pozor na smrtizobky. Účinek každé porce trvá obvykle jen několik minut.
Dobrou zábavu!

George nebo Fred, vyber si!
"Ronalde, kolik jsi dnes snědl medových laskonek?" zeptala se Hermiona Rona opatrně.
"Asi pět, proč se ptáš, lásko?" Ron se s nadějí otočil a nepřestával na ni zamilovaně hledět.
"Jen tak, s tím si nedělej starosti," odpověděla mu se zamyšleným úsměvem, "víš co? Pojď, zajdeme si do kuchyně pro dýňový džus, a ještě ten úkol ve věži probereme!"
A když spolu ruku v ruce odcházeli, vhodila cestou pergamen do plamenů v krbu.


KONEC

Zpět

Komentáře: