Byl podzim. Listí na stromech se zbarvilo dozlatova a kapky deště dopadaly na střechy malých domků v idylické uličce Godrickova dolu.
Ginny podzim milovala. Na podzim se pravidelně vracela do Bradavic. Na podzim mohla sledovat, jak se sluneční paprsky odráží v oknech učebny, když nedávala pozor na hodině dějin čar a kouzel. Právě na podzim se některé listy zbarvily doruda a měly stejnou barvu, jako její vlasy.
Ale tenhle podzim byl jiný. Tolik smutný…
Upřeně se zadívala na Harryho. Seděl v křesle u krbu a nepřítomně pozoroval neposedné plameny. Jeho smaragdově zelené oči se občas nachově zaleskly.
Poslední dobou byl takový pořád. Nemluvil s ní, neusmíval se, nekřičel, neplakal. Když se ho na něco zeptala, odpovídal jednoslovně a když se pokusila obejmout ho, odtáhl se.
Ginny se na něj nezlobila. Měl na to právo. Od Voldemortovy porážky uplynuly teprve dva měsíce. Teprve dva měsíce byl Severus Snape mrtvý.
Věděla, že v jeho prázdném pohledu není láska. Věděla, že jeho srdce je zlomené. Miluje Snapea. Když zemřel, Harry ji požádal o ruku. Splnil jí tak její největší sen. Udělal to, co si přál Snape. Od té doby se choval takhle. Zlomené srdce se hojí pomalu. Ale hojí se. Chce to jen čas…
Harry sebou prudce trhl a podíval se na Ginny. "Co je?"
Ginny se rozhodla, že bude trpělivá. "Nic," řekla s úsměvem.
"Tak proč na mě pořád tak koukáš?" zamračil se Harry.
Ginny se nadechla a z posledních sil udržela na tváři úsměv. "Miluju tě."
Harry se otočil zpět ke krbu a nepřítomně si mnul jeden pramen černých a nepoddajných vlasů.
Ginny odešla z pokoje. Zavřela oči a setřela si z tváře slzu. Chce to čas…
*****
Roztály poslední zbytky sněhu a přišlo jaro.
V Doupěti se ozvalo zaklepání na dveře.
"Hermiono, jdeš otevřít?" ozval se ze zahrady ostrý hlas paní Weasleyové. Odpovědí jí bylo zaklapnutí knihy a cvaknutí domovních dveří.
Hermiona otevřela dveře a s radostným výkřikem se vrhla Ginny kolem krku.
"To je dost, že jste konečně přišli na návštěvu! Kde je Harry?" Hermiona se netrpělivě podívala za Ginny.
"Jsem tady sama, Hermiono. Potřebuji si s tebou o něčem promluvit."
Hermionu Ginnin vážný hlas zarazil. "Samozřejmě. Pojď dál. O co jde?"
Ginny se rozhlédla kolem sebe. "Potřebuji poradit. Jde právě o Harryho. Ale… Ronovi to prosím neříkej."
Hermiona pustila Ginny dál a odešla do kuchyně připravit čaj. Ginny se rozhlédla po obývacím pokoji. Byl pořád stejný. Nezměnilo se nic. Staré rádio vyhrávalo oblíbené písně paní Weasleyové, koberec na zemi byl stále stejně prošoupaný a na stolku byla pořád mísa se zázvorovými mloky, které celá Weasleyovic rodina milovala.
Hermiona se vrátila se dvěma šálky čaje, postavila je na stolek a ztlumila rádio. Když se pohodlně stočila v prostorném měkkém ušáku, tiše vyslechla Ginniny problémy.
"Takže ho to ještě nepřešlo?" otázala se Hermiona nervózně.
"Ne. Ani trochu. Ráno dvakrát kousne do topinky, pak si sedne do křesla a vezme si knihu, ale celé hodiny neobrátí list, pak si dá oběd, podepíše pergameny, které mu přišly poštou, aniž by je přečetl a celý večer kouká do krbu. Vlastně na něj spíš upírá oči. Když si jdeme lehnout, tak dlouho kouká do stropu a když usne, tak křičí něco o Snapeovi a o tom, že ho tady nemůže nechat. Hermiono, víš, co to znamená? Víš, jak mi je?"
Ginny se po více než půlročním manželství s Harrym naučila kontrolovat emoce, ale teď zabořila hlavu do dlaní a hlasitě se rozplakala.
Hermiona si přisedla na opěradlo křesla a konejšivě ji objala.
"Ginny. No tak, no tak…"
Uvědomila si, že tohle slovo říká čím dál častěji. Konejšila tak Harryho, když se vrátil s Ginniným tělem po poslední bitvě. Konejšila tak Rona, který už se smířil s tím, že Harry prožil něco strašného a že chvíli potrvá, než se bude chovat jako dřív. Konejšila tak Fleur, když Bill utrpěl těžká zranění při bitvě s Šedohřbetem, který ho ve smrtelných bolestech téměř rozsápal. "No tak," říkala i paní Weasleyové, když se trápila kvůli Ginny. A těmi hloupými slovy "No tak," se snažila utěšit Nymfadoru po tom, co ji Remus opustil. Touhle trapnou frází utěšovala i sama sebe, když měla tak, jako zrovna teď, pocit, že se jí svět bortí jako domeček z karet. Nikdo nebyl šťastný, nic nebylo takové, jaké si to představovali před pádem Voldemorta.
Zatímco Hermiona přemýšlela o tom, že slova útěchy jsou jen jakousi trapnou formalitou, Ginny si to uvědomila také a otřela si dlaní obličej.
"Promiň. Jen jsem to… potřebovala někomu říct," usmála se hořce.
"Neomlouvej se. Víš, jenom… Nevím, jak bych měla začít. Ty jsi moje nejlepší kamarádka a musím ti říct, co si o tom myslím. Ginny, vím, že ti to sice bude připadat strašné, nesmyslné a nevím jaké ještě, ale… Myslím, že Harry tě nebude milovat. A ani nechce. Věř mi, že ti nechce ubližovat a … bylo by podle mě lepší, kdybys od něj odešla. Alespoň na chvíli. Odešla dřív, než bude pozdě…" řekla opatrně Hermiona a nervózně si při tom hrála s řetízkem, obepínajícím její krk.
Every night in my dreams
I see you, I feel you.
That is how I know you go on.
Far across the distance
and spaces between us
you have come to show
you go on.
"Hermiono, já… Jsem si jistá, že to zní bláznivě, ale já Harryho neopustím. Nemůžu ho nechat samotného. On mě potřebuje. A jednou, až si uvědomí, že tímhle truchlením nic nezíská, tak bude všechno takové, jaké jsem si to představovala. Věřím, že se do mě znovu zamiluje…"
"Ginny, oba dva se trápíte a trápit se budete, když zůstanete spolu. Harrymu na tobě záleží, má tě rád. Nechce se k tobě takhle chovat, ale...Budete se navzájem zraňovat!"
"Proto doufám, že si to Harry uvědomí co nejdřív. A… jak ty vlastně víš tohle všechno? On… on tady byl?" zeptala se Ginny ledovým hlasem.
"No… On se potřeboval někomu svěřit," kousla se Hermiona do rtu. "Počkej, Ginny! Nech si to vysvětlit! Nechovej se jako malá!" křičela Hermiona za Ginny, která se zvedla z křesla a rozběhla se ke dveřím.
"Příště nám do našich věcí nestrkej nos, buď tak hodná!" vyštěkla na rozloučenou Ginny, vyběhla ven a přemístila se.
*****
A po roce přišlo další léto.
Ginny tomu nemohla uvěřit. Dnes to byly dva roky od Voldemortova pádu. Dva roky, které pro ni byly nekonečně dlouhé. Všechny dny stejné, všechny noci probdělé a všechny večery stejně mlčenlivé. V noci Harry ze spaní vykřikoval jediné jméno. I kouzelnická veřejnost si začala o svého ministra dělat starosti. Harry se neobjevoval na veřejnosti a když byl někde spatřen, měl černé kruhy pod očima a vypadal čím dál víc zanedbaně.
Přesto si Ginny nenechala zkazit den, kdy všichni kouzelníci oslavovali. Podívala se do sluníčka a přidala do kroku. Dnes se vracela domů jako obvykle a výjimečně se tam i těšila. Nemohla se dočkat, až si sedne na zahradu, bude mžourat do nebe, vezme si nějakou pěknou a přeslazenou knížku a zapláče si u poslední stránky. Možná, že i Harry si se svou knihou, kterou čte už dva roky, půjde sednout ven. Pak si ona bude moct představovat, že všechno je takové, jaké si to vysnila. Že ji Harry miluje, oba jsou spokojení a všichni je obdivují a chtějí být tak šťastní jako Harry a Ginny Potterovi.
Zasněně odemkla domovní dveře a vydala se do obývacího pokoje. Pootevřela dveře a chystala se hlasitě pozdravit, když si všimla, že Harryho křeslo je prázdné a Harry sedí na podlaze před krbem. Opatrně couvla a dveře potichu přivřela. Nevěděla, jestli o sobě má dát vědět, nakonec zvítězila zvědavost a Ginny se potichu stáhla za dveře a čekala, co se bude dít dál.
*****
Harry se rozhlédl kolem sebe a když se ujistil, že je v pokoji sám, sklopil svůj zrak k zažloutlé obálce na podlaze. Tenhle dopis našel ve své kapse po poslední bitvě. Po bitvě, kdy zemřel Severus. Musel mu tam ten dopis dát, když byl v předvečer jeho smrti za ním ve sklepení. Nevěděl, co v dopise je. Zatím se neodhodlal jej otevřít. Bál se, že by mu to znovu připomnělo Severuse. Jeho doteky, jeho polibky, jeho oči… Ale dnes, když uplynuly dva roky od události, která změnila jeho život, si byl Harry jist, že dál si jen představovat co mu Severus chtěl říct by nevydržel. Zhluboka se nadechl a jediným škubnutím otevřel obálku. Uviděl známé ozdobné a stěsnané písmo, a úzkost mu sevřela žaludek. Při samotném pohledu na jeho písmo se mu draly slzy do očí. Přinutil se však číst.
Harry. Mrzí mě to. Já to tak nechtěl.
Víš, tehdy, když jsi mi dal najevo, že ti nejsem lhostejný, svět se mi na okamžik rozjasnil. Můj rozum mi říkal, že šťastní být nemůžeme, ale já doufal. Naděje umírá poslední.
Často jsi mi vyčítal, že ti nikdy neřeknu, co k tobě cítím. Sám to nevím.
Jsem si jist, že to není totéž, co jsem cítil ke tvé matce. A přesto tě miluji. Myslím, že stejně, jako by tě miloval tvůj otec.
Snad právě proto jsem si uvědomil tak pozdě, že spolu nemůžeme být. Ta noc byla krásná. Ale muselo to skončit. Tohle jsem nechtěl. Věděl jsem, že ti dříve nebo později budu muset ublížit. A tak jsem ti řekl, že tě nemiluji. Odpusť mi to, Harry. Bylo to to nejlepší, co jsem mohl udělat. V mysli mě totiž tížil jeden dar od Brumbála. Něco, co mě zavazovalo. Něco, co jsem musel udělat jen já. Věř mi, bude to tak lepší. Za čas na mě zapomeneš. Vím, že jsem to neměl nechat zajít tak daleko. Ale já tě miluji. A naděje umírá poslední…
Harry zaklonil hlavu a na okamžik doufal, že se probudí. Tohle nemohla být pravda. Z úzkých rtů se vydralo jediné jméno. Když se Harry uslyšel ho zakřičet, bodlo ho u srdce. Znělo tak vzdáleně a přitom tak povědomě.
Harry se stulil do klubíčka a pevně si přitáhl kolena pod bradu. V obranné pozici, která poskytovala útěchu lidem již před miliony let, se Harry cítil bezpečněji. Uzavřený před světem. Dotírala na něj jen tíha vzpomínek. Vzpomínek plných doteků, šeptaných sladkých slov i konejšivých obětí. Vzpomínek na Severuse.
Near, far, wherever you are
I believe
that the heart does go on.
Once more you open the door
and you're here in my heart.
And my heart will go on and on.
*****
Ginny chvíli pozorovala, jak Harry čte nějaký dopis. Pak uslyšela zvolání jediného jména. Jména, které nenáviděla. Severus Snape jí sebral Harryho. Vzal si ho navždy. Pochopila, že Harry ji nebude milovat. Nechce.
Když se s kufrem v ruce přemístila před Doupě, v hlavě jí stále zněl ten hlas. Hlas plný bolesti, smutku, nešťastné lásky a minulosti.
*****
Trojí rychlé zaťukání a dva údery dlaní do dveří se rozlehly opuštěným domem. Harry seděl v křesle, hleděl před sebe a vzpomínal. Jen nerad zjišťoval, že o povolení vstoupit žádá někdo z Řádu domluveným signálem. Neměl chuť vstávat a raději řekl jen prosté "Dále," které se utopilo v okolním tichu.
Po chvíli dveře skutečně zaskřípaly a dovnitř vešel onen neznámý návštěvník.
Od doby, kdy odešla Ginny, Harry nezamykal. Přišlo mu to zbytečné. Nikdo by tu nenašel nic, oč by stál. Možná život chlapce, který zůstal na živu. Ale i ten by mu Harry nejraději daroval.
Do obývacího pokoje vešel muž v otrhaném hábitu.
"Harry," hlesl příchozí. "Slyšel jsem, že ses změnil. Jak se máš?" pokoušel se Remus Lupin zakrýt své zděšení z Harryho zjevu.
"Kdo tě sem poslal?" řekl namísto odpovědi Harry bezvýrazně.
"Nikdo. Možná víš, že jsme se rozešli s Nymfadorou. A nedávno jsem musel mluvit s Molly kvůli něčemu v Řádu a potkal jsem tam Hermionu, která mi vyprávěla o Ginny a hlavně o tobě. Však víš, tohle se šíří rychle," usmál se povzbudivě Remus. "Ale o mě nejde. Co ti je, Harry?" zeptal se starostlivě.
"Nic. Mělo by?" trhl sebou Harry a pohledem až nyní ulpěl na Lupinovi.
"Harry, vím, že ti to bude znít jako hloupá fráze, kterou ti řekli snad všichni. Ale věř mi, že já vím, o čem mluvím. Prožil jsem to samé. Vím, jak se cítíš. Máš pocit, že nemáš proč žít. Je hrozné uvědomit si, že on je jen vzpomínka..." zadrhl se Lupinovi hlas.
"Ty… ty si o mně nemyslíš, že jsem… že jsem divný?" zeptal se Harry zamyšleně a pozoroval Lupinovu reakci.
"Je důležité, aby sis uvědomil, že láska je stejná bez ohledu na to, koho jí obdarujeme, či ke komu ji cítíme. Není to jednoduché, ale když si to uvědomíš, vyrovnáš se s tím rychleji." řekl váhavě po chvíli přemýšlení Lupin.
"Remusi, ty jsi… taky jsi…" Samým překvapením ze sebe Harry nedokázal dostat souvislou větu.
"Láska je stejná, Harry. Nezáleží na tom, ke komu ji cítíme," zopakoval Remus tónem, který jasně naznačoval, že otázka byla zodpovězena a víc se k ní už nikdo nemá vracet.
"Ale Harry, děláš mi starosti. Každý z nás si o tebe dělá starost. Takhle si to nepřál. Severus by tě takhle nechtěl vidět," řekl měkce nakonec.
Harry seděl na křesle nepohnutě a poslouchal. Uvědomoval si, že když Remus vyslovil Severusovo jméno, bylo to vysloveno s tou samou bolestí, s jakou ho vyslovoval on. Lupinovy oříškové oči byly neproniknutelné, ale Harry by dal ruku do ohně za to, že v nich zahlédl lítost a odlesk minulosti.
Harry věděl, že Severus nezemřel proto, aby on mohl přežívat tak, jako dodnes. Věděl, že nesplnil jeho přání. Nebylo žádné "Vy", jak Severus nazval jeho a Ginny. Přál si, aby měli společnou budoucnost. Aby byli šťastni.
Harry si vjel prsty do uhlově černých vlasů a sklonil hlavu. Věděl, že Remus až příliš dobře rozumí tomu, co se v něm teď děje. Nechtěl, aby věděl i to, že Severuse zklamal.
Harry, který očima fixoval svá kolena, ucítil ve své blízkosti něčí přítomnost. Na hladké kůži na krku ucítil horký dech. Ten pocit znal. Ačkoli dech byl horký, v místě, kde se dotýkal jeho krku, ho zamrazilo. Když uslyšel nedaleko svého ucha sametový hlas, naskočila mu husí kůže.
"Harry…" zašeptal hlubokým, měkkým a konejšivým hlasem Remus.
Harry se až teď odvážil pohlédnout na něj. Jejich obličeje byly blízko… Tak blízko.
Při tom sametovém zašeptání se Harrymu sevřelo hrdlo. Jejich obličeje byly sotva deset centimetrů od sebe, když si Harry všiml, že Remusovy oči náhle zčernaly, rysy ztvrdly a hlas se stal břitčím. Poznával tu situaci.
Ale tohle nebyl Severus.
Byl to ovšem člověk, který byl schopen pochopit Harryho pocity. Člověk, který Harrymu nechtěl radit. Člověk, který ho neodsuzoval.
Harry zoufale hledal pomoc. Chtěl utéct daleko ode všech, kdo ho považovali za blázna, od všech, kteří mu přáli upřímnou soustrast.
Rty dvou mužů se přiblížily a jen kousek od sebe oba strnuli. Nebude cesty zpátky.
Harry jen lehce vysunul bradu dopředu a polibkem unikl od všech svazujících konvencí. Ocitl se ve světě vzpomínek. Zavřel oči a polibkem jen tiše žádal o pomoc.
Kdokoli by viděl dva muže, řekl by, že byli stvořeni jeden pro druhého. Že se milují a všechnu svou lásku dávají najevo jediným políbením, ve kterém se snaží dokázat si, jak moc se milují. Že do sebe jejich rty zapadají jako díly skládačky. Že jsou spolu spojeni.
Oba dva, Remus i Harry, však necítili lásku. Oba věděli, že intenzita, s jakou si vycházejí vstříc a s jakou jemně svírají ret toho druhého, je jen gesto. Gesto, které poukazuje na křehké pouto porozumění. Nebyl to divoký souboj, ani jeden nechtěl druhému dokazovat lásku. Jen bojovali s bezmocností v obyčejném světě. Bojovali proti bezpráví, času, zlomenému srdci i neprávem utnuté lásce.
Zoufalý polibek skončil. Harry se sesunul na podlahu a jen vyčerpaně vzhlížel k Remusovi. Po tolika letech konečně mohl ukázat někomu, co cítí. Říci mu to tak, aby porozuměl. Říci to beze slov.
Remus si klekl vedle Harryho. Věděl, že nic nebude jako dřív. Zároveň si byl jist, že i Harry pochopil to, co se marně snažil vysvětlit slovy každému, kdo byl ochotný ho poslouchat.
Jako gesto, kterým chtěl Harryho ujistit, že mu porozuměl, přejel Remus hebkými rty přes jeho krk. Z Harryho vlhkých rtů se vydral sten. A za ním další a další, jak Remus líbal jeho nahá ramena a hruď. Dřív, než si stačili uvědomit, co dělají, přešly Harryho toužebné steny ve vzlyky.
Remus se chápavě podíval na Harryho tvář, po které nyní stékaly slzy jako křišťálové drahokamy, jako bezbarvé perly, jako slané připomínky citů.
Lupin si sedl do křesla a objal Harryho hruď. Seděl a objímal dospělého muže, jako by choval vlastního syna. Konejšivě ho stiskl.
Harry pozvedl slzami poznamenaný obličej a zblízka si prohlédl Remuse. Byl unavený. Černé kruhy pod očima už nebyly jen památkou na noci ve vlkodlačí podobě. Vrásky na čele a kolem očí se prohloubily. Harry vycítil, že je stejně jako on vyčerpán. Unaven světem a přetvářkou.
Opětoval Remusovo sevření, aby mu vyjádřil vděk za to, že naslouchal. Nesnažil se říkat mu, co má dělat. Řekl mu jen, jak na to má přijít.
Harry se znovu nechal pevně obejmout a přestal se bránit slzám a smutku. Přestal se bránit vzpomínkám.
Love can touch us one time
and last for a lifetime.
And never let go
till we're one.
Love was
when I loved you.
One true time
I hold to in my life.
We'll always go on.
*****
Dveře Ginnina pokoje se otevřely. Rudovláska u okna se neotočila.
Pokud přišel někdo z rodiny, položí jí tam pravděpodobně tác s obědem a odejde. Pokud ne, nemá tu co dělat.
Když se Ginny vrátila do Doupěte, měla pocit, že se celý svět změnil k lepšímu. Nikde nebyla živoucí připomínka minulosti, která v ní probouzela soucit a bohužel i lásku. Zbavila se všeho. Závazků i povinností.
V posledních dnech však zjistila, že jí živoucí připomínka minulosti začala chybět. Nejen tělo, které nedobrovolně zůstalo na zemi. Chyběl jí Harry. Harry, který odešel před lety spolu s mužem, kterého dříve společně nesnášeli.
Teď pozorovala dravce, který se z pole za domem vznesl do oblak. V tu chvíli by dala cokoli za to, aby mohla být jako on. Vznést se a zanechat za sebou všechno. Letět pryč, do neznáma, tam, kde ji nikdo nebude znát. A jednou, až bude unavená, vzlétne nahoru a poletí co nejvýš, kam jen to půjde. Zavřela oči a přejela si po tváři. Byla stejná.
Otevřela oči a odvrátila se od okna. Ona nemůže být orlem. Nemůže vzlétnout a všechno opustit. Nemůže letět tak vysoko, jak bude chtít. Nemůže letět za Harrym.
Konečně se podívala ke dveřím.
V prvních chvílích se jí nedostávalo dechu. Chtělo se jí plakat, házet věcmi, nadávat, objímat ho i líbat.
Harry jen nezúčastněně stál ve dveřích a pohled měl upřený jejím směrem.
Ginny si skousla ret a oči se jí zalily slzami. Došla k Harrymu a zkoumavě se na něj zadívala.
Neřekl nic. Mlčeli a dívali se na sebe.
Ani jeden z nich se nepohnul.
Harry se otočil a vyšel z pokoje. Rudovlasá žena zavřela oči a zhluboka se nadechla. Mávla hůlkou a věci se začaly samy skládat do kufru na podlaze. Když pokoj zůstal prázdný, pevně přepásala kufr a vyšla na chodbu. Stál u schodů, otočený ke stěně. Sešla dolů a on šel za ní.
Byl čas vrátit se zpět.
Near, far, wherever you are
I believe
that the heart does go on.
Once more you open the door
and you're here in my heart.
And my heart will go on and on.
*****
Ginny seděla na zahradě a dívala se do obývacího pokoje francouzskými okny.
Hleděla teď na modrobílé kostkované závěsy se zvláštní smířeností.
Teprve před chvílí si vybalila věci a byla ráda, že je zpátky.
Zamýšlela se nad tím, co se stalo. Bylo to tak zvláštní.
Když se Harry objevil ve dveřích jejího pokoje v Doupěti, věděla, že mu chyběla.
Nepromluvil, ale samotná jeho přítomnost jí dávala jistotu, že její nepřítomnost vzal na vědomí.
Poznal, že tam není a chtěl, aby se vrátila. Proto přišel.
Vyslyšela jeho němou a zoufalou žádost o pomoc a byla zpět.
Proč vlastně?
Milovala Harryho. On s ní chtěl být.
Dřív doufala, že se to změní. Doufala, že se do ní zamiluje.
Změnila se. Věděla, že si na ni zvykl. Jen zvykl.
Nechtěla vědět, jak se rozhodl, že za ní půjde.
Poznala ale, že jít za ní byla jeho vlastní vůle.
Teď chtěla jen, aby si dál pamatoval na to, jaké to bylo, když byla pryč.
Možná se jednou změní a smíří se s tím, že Snape je minulost a přítomnost jde dál.
Třeba se od ní jednou nechá políbit.
Vstala a jen nerada opustila slunečnou zahradu.
Dům na ni působil jako vězení. Klec, do které se dobrovolně uvrhla.
Prošla chodbou do obývacího pokoje a posadila se do křesla proti Harrymu.
Byla si jistá, že ani tentokrát se na ni nepodívá. Neosloví ji.
Začala tedy sama.
"Harry?" Podívala se mu do očí, ale on rychle uhnul pohledem. Ujistila se, že odpovědi se nedočká.
"Jen chci, abys věděl, že po tobě nic nechci," řekla potichu.
Nevěděla, jestli se jí to zdálo, nebo opravdu téměř neznatelně přikývl.
Vstala a vycházela z pokoje. Pohled jí sklouzl k papíru u Harryho nohou.
Zvedla ho a stáhlo se jí hrdlo. Ozdobné a drobné písmo znala. Bylo to totéž písmo, které jí vpisovalo posměšné glosy do jejích prací z lektvarů.
Pohledem přelétla první řádek. Dopis začínal oslovením. "Harry."
Ginny se ušklíbla a položila dopis zpět. Nechtěla ho číst.
Nechtěla číst vyznání lásky od někoho, kdo jí vzal tu její. Nechtěla vědět, jak moc se Snape s Harrym milovali. Chtěla znát jen přítomnost.
Kéž by to tak cítil i on.
Uvědomila si, že se nic nezměnilo. Tentokrát ale neuteče.
Ne, prokletý dopis ji nedonutí plakat. Ne teď.
Bude bojovat. Utká se s mrtvým mužem o lásku svého manžela. Bude bojovat třeba celý život.
Celý život… Protože naděje umírá poslední.
There is some love
that will not go away.
You're here
there's nothing I fear.
And I know
that my heart will go on.
We'll stay forever this way.
You are safe in my heart
and my heart will go on and on.
Celine Dion- My heart will go on
KONEC