Noční návštěvník
Zazvonil budík. S námahou jsem otevřel oči a hmátl po té otravné kovovým hlasem křičící věci, abych ji umlčel. Pak jsem se pomalu posadil. Už zase jsem unavený, tak strašně unavený. A to jsem šel včera tak brzo spát. Spolubydlící se mi už začínají smát, že chodím spát se slepicemi, ale v poslední době stále cítím únavu, ať je můj odpočinek sebedelší. Paradoxně noční můry, kterými jsem donedávna trpěl, ustaly, ale přesto mi klidnější spánek příliš energie nedodává.
Zívl jsem, sesbíral všechno potřebné oblečení a vyrazil do koupelny. Studená sprcha mě snad probere.
Umytý a oblečený, poté co jsem si uklidil pyžamo a ustlal postel, jsem odešel směrem k Velké síni, abych se připojil k ostatním u snídaně. Všichni mí přátelé už seděli u nebelvírského stolu a pochutnávali si na ovesné kaši s rozvařenými borůvkami.
I u profesorského stolu byla všechna místa zaplněna a jeho osazenstvo se rovněž věnovalo snídani. Jen jeden z profesorů před sebou neměl žádnou misku a podobný přerostlému netopýrovi nehybně seděl a upíral zrak mezi studenty ve snaze zachytit sebenepatrnější známku nevhodného chování, které by mohl potrestat. Za dlouhé roky jeho působení na bradavické škole čar a kouzel si už ale všichni zvykli, že profesor Snape nesnídá, neobědvá a nevečeří spolu s ostatními, jenom sedí na svém místě a tváří se nevrle. Nikdo už se tomu nediví. Mezi studenty se šušká, že se bojí (docela právem), že ho někdo otráví. Aspoň já tedy občas mám sto chutí to udělat.
„Harry?“ Hermionin hlas mě probudil z polospánku během bezmyšlenkovitého polykání snídaně. Otočil jsem se k ní. „Hmmm?“
„Co se to s tebou děje? Už zase vypadáš, jako bys byl duchem úplně někde jinde.“
„Jsem jenom unavený.“
„Špatně jsi spal?“
„Právě že dobře a dlouho. Nevím, čím to je,“ řekl jsem popravdě.
„Měl bys s tím zajít k madam Pomfreyové,“ řekla mi Hermiona starostlivě. „Tohle není normální.“
Má pravdu. „Asi to udělám. Včera při tréninku mě potlouk málem srazil z koštěte. Nerad bych, aby se to příště stalo doopravdy…“
*****
„Potřebujete více železa pane Pottere, aby podpořilo krvetvorbu. Tohle by mělo vaši anémii spravit,“ prohlásila madam Pomfreyová a podala mi lahvičku s něčím, co vypadalo jako voda, která protekla kilometry zrezavělého potrubí. „A snažte se vyvarovat krvácejícím zraněním.“
Poděkoval jsem a odešel do nebelvírské společenské místnosti. Musel jsem se ještě učit na zítřejší hodinu přeměňování.
„Co ti řekla?“ zeptala se Hermiona od knihy, kterou právě četla, hned jak mě uviděla vejít.
„Mám málo krve. A musím pít tuhle rezavou vodu,“ postěžoval jsem si a na důkaz jsem vytáhl z kapsy lahvičku s tekutinou připomínající svou barvou vlasy člena Weasleyovic rodiny.
„No snad ti to pomůže,“ pronesl Ron, když konečně vzhlédl od šachovnice, na níž se právě chystal rozdrtit Nevillovu pracně vybudovanou strategii jediným geniálním tahem.
*****
Před spaním jsem si loknul té ohavné kapaliny, která chutnala právě tak hrozně, jak vypadala. Zopakoval jsem si v duchu větu, kterou jsem slyšel od Rona: ,Snad to pomůže.‘
*****
Nečekal jsem, že lektvar s vysokým obsahem železa zabere okamžitě, ale přesto jsem byl ráno tak trochu zklamaný, když jsem nepozoroval žádné zlepšení. Unaveně jsem zívl, což už se dávno stalo mým ranním rituálem, a spustil nohy na zem. Zrovna jsem se chystal vstát, když mou pozornost upoutala krvavá skvrnka na prostěradle, o níž jsem si byl jistý, že tam ještě večer nebyla. Po ohledání svého těla jsem ale zjistil, že na sobě nemám ani škrábnutí, ze kterého by krev mohla pocházet. To je podezřelé.
„Je to lepší?“ Ronův hlas mě vytrhl ze zamyšlení při prohlížení prostěradla s krvavou tečkou.
„Ani ne,“ odpověděl jsem, „ale začínám mít podezření, že v tom má někdo prsty. Mám na posteli krev a vím určitě, že ještě večer tam nebyla.“
Ron přispěchal k mé posteli, prohlížel si skvrnu a tvářil se přitom jako Sherlock Holmes zkoumající mrtvolu. „To se musí vyšetřit,“ řekl pak smrtelně vážným hlasem. Chvíli přemýšlel a pak se jeho obličej rozzářil. „Mám geniální plán,“ prohlásil sebejistě. „Napiju se před spaním mnoholičnýho lektvaru a lehnu si na tvoje místo. Ty se schováš pod neviditelným pláštěm a budeš přes noc sledovat, co se děje.“
„No nevím, není to moc komplikovaný? S tim mnoholičným lektvarem…“ řekl jsem trochu nejistě. Ronovy plány jsou někdy až trochu překombinované…
Ron už ale byl svým plánem naprosto nadšený a nepřipouštěl si žádné překážky. „Co blázníš? Kamarádíme přece s Hermionou! Ona nám pomůže. Dokážeš si představit lepší praktický využití lektvarů, než je tohle?“
„Já si jenom říkám, jestli by nebylo jednodušší, kdybych jenom předstíral, že spím,“ oponoval jsem.
„Svýho protivníka nesmíme podceňovat,“ trval na svém Ron, kterému se samozřejmě nezamlouvalo, že by jeho plán byl nahrazen jiným. „Co když je to někdo nebezpečnej a domákne se, že o něm víš?“
„A kdybych neviditelnej plášť půjčil tobě?“ zkusil jsem.
„O týhle možnosti jsem uvažoval,“ prohlásil Ron znalecky, „ale pak jsem si řek, že bys to asi radši měl vidět sám, když se to týká hlavně tebe.“
S tím jsem musel souhlasit. Opravdu bych se rád dozvěděl jako první, kdo - jestli se tedy nemýlím - je příčinou mých potíží. Ron sice občas bývá trochu natvrdlý, ale co se týká strategie, jen tak někdo ho nepřekoná, toho jsou kouzelnické šachy nezpochybnitelným důkazem. Navíc tenhle jeho plán nemá kromě složité přípravy lektvaru žádnou chybu.
„Máš pravdu. A tvůj plán je geniální,“ uznal jsem, což Rona, soudě podle jeho výrazu, nesmírně potěšilo.
„Harry, myslíš, že za tim je Ty-víš-kdo?“ zeptal se po chvíli Ron trochu zneklidněně.
„To pochybuju. Myslím, že Voldemort má trochu jiný plány, jak se mě zbavit, než mě unavit k smrti. Možná Malfoy. Ale taky mi to na něj tak úplně nesedí. Těžko říct.“
Nápad s Dracem Malfoyem se ale Ronovi očividně zalíbil. „Tak to já si myslím, že na Malfoye to právě sedí úplně přesně, když jsi to teď naznačil. Chce sabotovat tvoje výkony při famfrpálu! To je jasnej motiv!“
„Nepůjdem radši na snídani?“ zeptal jsem se. Ronova hra na detektiva už mi totiž pomalu začínala lézt na nervy. Ron přikývl a společně jsme vyrazili do Velké síně vstříc dobrému jídlu.
*****
Uběhlo pár dní a netrpělivě očekávaný mnoholičný lektvar byl konečně hotový. Ron si před spaním tedy dopřál dostatečně velkou dávku a k ní ještě lok lektvaru na prodloužení účinků jiných lektvarů, který sice není právě nejzdravější, ale při jednorázovém použití, jako je tohle, mohl ublížit jen těžko.
„Ty teda vidíš vážně mizerně,“ zabručel Ron, když se na mě s přimhouřenýma očima marně snažil zaostřit. Já jsem zatím seděl v nohách jeho postele a bezmyšlenkovitě si prohlížel neviditelný plášť. Muselo to vypadat, jako bych ho viděl poprvé v životě. „Ještě že mi to vydrží jen do rána,“ brblal Ron dál a pak se uložil k spánku v mé posteli.
Ještě jsem zkontroloval Ronovu postel, kde byla přikrývka přetažena přes hromadu oblečení, rozloženou přibližně do tvaru lidského těla. Pak jsem se usadil v rohu místnosti na straně, kde jsou dveře, opřel se zády o zeď, nohy skrčil před sebou a přehodil přes sebe plášť, který mi už tolikrát poskytl cennou službu.
*****
Čas se neskutečně vlekl. Čekání je vždy otravné, ale tohle bylo přímo k nesnesení. Měl jsem sice tušení, ale nebyl jsem si jistý, jestli se bude skutečně něco dít. Navíc mi stále klesala víčka únavou. Před akcí jsem se posilnil hrnkem silné kávy, ale přesto jsem netoužil po ničem jiném, než zavřít oči a poddat se spánku.
Měsíc téměř v úplňku osvětloval ložnici oknem, které díky udržování teploty pomocí kouzla může zůstávat otevřené i v zimě. V nočním poklidném tichu jsem mohl zřetelně slyšet každé soví zahoukání, ale jiný zvuk, který by prolomil dlouhé čekání a vzbudil aspoň trochu napětí, se stále odmítal ozvat.
Když už jsem zvažoval, že nejisté čekání vzdám a vrhnu se do náruče snu nebo noční můry, zachytily mé našpicované uši tiché zatřepotání křídel a mým očím okamžitě upřeným na okno se naskytl pohled na netopýra, který vlétl dovnitř a téměř neslyšně přistál na podlaze uprostřed místnosti. Užasle jsem sledoval, jak se drobné zvířátko rychle zvětšuje a nabývá tvaru lidské postavy. Málem jsem vydechl překvapením nahlas, když jsem v nezvaném návštěvníkovi poznal všeobecně neoblíbeného profesora lektvarů.
Snape je zvěromág?! Co dalšího ještě skrývá? Zařekl jsem se, že ať se bude dít cokoliv, zůstanu ve svém úkrytu a budu pozorovat Snapeovo konání. Koneckonců mě nikdy nezabil ani nezranil, ačkoliv se mu k tomu naskytlo hned několik příležitostí, takže by neměl nijak ublížit ani Ronovi.
Snape mezitím vytáhl zpod pláště hůlku, namířil jí na spící tělo domnělého Harryho Pottera a tiše pronesl: „Hypnoticus“ Stejné kouzlo zopakoval i k ostatním spáčům na postelích v pokoji. Znám ho, kouzlo Hypnoticus způsobuje, že člověk usne hlubokým bezesným spánkem a neprobudí se dříve než za tři hodiny, ani kdyby se přímo vedle něj odehrávala tanková bitva.
Se zatajeným dechem jsem sledoval, jak Snape vedle mé postele klesl na kolena, sedl si na paty a svou hůlku položil na zem vedle sebe. Zajel rukou pod přikrývku a vytáhl Ronovu paži ven. Pak vyhrnul rukáv jeho pyžama až nad loket. Z jistoty každého Snapeova pohybu bylo patrné, že to, co dělá, rozhodně nedělá poprvé. Jenže co to vlastně dělá?
Málem jsem se začal dusit. To, co Snape právě vytáhl zpod svého pláště, byla břitva. A to nepochybně velice ostrá. A právě tou břitvou přejel pomalu po jemné kůži vnitřní strany Ronova předloktí. Z řezné rány začala okamžitě pomalu vytékat tmavá krev. Snape k ní sklonil hlavu a olízl tenký proužek tekoucí dolů k zápěstí. Vzápětí sebou trhl, jako by se omylem napil odvaru z pelyňku, a trochu poplašeně se rozhlédl. Přitom jsem si všiml odlesku měsíčního světla, dnes obzvlášť silného, na dlouhých ostrých špičácích. To snad není možné! Přece v Bradavicích nemůže žít…upír!
Mezitím Snape chňapl po své hůlce, kouzlem zastavil Ronovi krvácení a očistil krev v okolí řezu. Poté vylovil zpod svého dlouhého černého pláště lahvičku a část jejího obsahu nakapal na ránu, která se po doteku oné zázračné tekutiny začala okamžitě hojit a za pár sekund už po ní nebylo ani stopy. Posbíral své věci, proměnil se opět v netopýra a odletěl oknem tak rychle, co mu křídla stačila. Bylo mi jasné, že Snapeovi došlo, že něco není v pořádku, když odtud tak narychlo prchl.
Zbytek noci jsem poklidně prospal v Ronově posteli, ze které jsem vyházel oblečení představující spící tělo mého kamaráda. Předpokládal jsem, že po zbytek dnešní noci už v tomto pokoji nebude nic zajímavého k vidění. Popravdě, viděl jsem toho více, než by mě napadlo, že bych kdy mohl vidět.
*****
„Tak co, dělo se v noci něco?“ ptal se Ron dychtivě, hned jak se probudil.
„Nic,“ zalhal jsem. Dřív než všude rozhlásím, že Severus Snape je upír, chci se dozvědět více. Přece jenom se kolem Bradavic neválí mrtvoly s prokousnutým hrdlem a já bych nerad někoho dostal do problémů, i když to je Snape. Vím totiž, jakým potížím musí denně čelit Remus a pokud se nepletu, upíři se těší ještě horší pověsti než vlkodlaci.
„Vůbec nic?“ protáhl Ron zklamaně.
„Byl jsem jenom paranoidní,“ řekl jsem, „mrzí mě, že jste si s Hermionou kvůli mně dali takovou práci s tím lektvarem a se vším ostatním.“
„Neblbni, aspoň nebyla nuda. Co by člověk dělal, kdyby nebyly žádný problémy, který by musel řešit?“ zasmál se Ron, kterého rychle přešla rozmrzelost, že jeho mistrovský plán přišel nazmar.
Usmál jsem se. „No jo, asi máš pravdu. A myslím že vím, od koho jsi to pochytil,“ řekl jsem, protože se mi okamžitě vybavila Molly Weasleyová se vším jejím životním optimismem a moudrostí.
„Znáš to,“ odpověděl Ron vesele, „Nevíš, co je k snídani?“
*****
Ve Velké síni bylo rušno jako obvykle. Studenti z jednoho konce stolu pokřikovali nejčerstvější novinky na ty z druhého a naopak. Občas, když se zdálo, že žádný z profesorů nedává pozor, proletěl vzduchem i kousek jídla. A profesoři po většinu času opravdu nesledovali dění u studentských stolů, protože byli zabraní do snídaně či hovoru s kolegy.
„Hermi, kolik toho víš o upírech?“ zeptal jsem se náhle dívky sedící u stolu naproti mně.
„O upírech? Proč?“ podivila se.
„No víš, chtěl bych o nich napsat seminárku na obranu,“ vymyslel jsem si a vteřinu poté, co jsem tu větu dopověděl, mi došlo, že když jsem to teď řekl, budu muset opravdu psát seminární práci o vampyrismu. I když, nakonec proč ne? Vždyť to je docela dobrý nápad. Stejně jsem zatím nevěděl, o čem budu psát, aspoň budu mít zajímavé téma.
„Pomůžu ti s tím. Přijď po vyučování do knihovny, určitě toho najdeme spoustu,“ usmála se Hermiona.
„Díky moc.“
„Nemáš za co,“ odpověděla a pak se otočila na Rona, který seděl vedle ní: „A co ty Rone? O čem budeš psát ty?“
Ron se podrbal na hlavě. „Nó…teda…abych pravdu řek…zatim nevím. Ještě je čas…“
„No jo, jako bych to nevěděla. Až to začneš smolit den před termínem, nečekej, že ti budu pomáhat,“ řekla Hermiona vyčítavě, ale já jsem věděl, že Rona od odkládání povinností na poslední chvíli neodradí a že mu pak stejně nakonec pomůže, i když se ho teď snaží přesvědčit o opaku.
*****
Odpoledne jsem vešel do knihovny, kde už Hermiona procházela mezi regály a hledala něco, co ještě nečetla, což je dosti náročný úkol.
„To už jsi tady?“ podivila se Hermiona, když mě uviděla.
Zatvářil jsem se naoko ublíženě. „To chceš říct, že je u mě plnění povinností neobvyklý?“
Hermiona se na to jenom pousmála. „Už jsem to tu prohlížela. Myslím, že by sis měl přečíst tohle, tohle, tohle a tohle,“ řekla a naskládala mi do náruče čtyři knihy tak tlusté a těžké, že bych jimi mohl umlátit draka.
„Chtěl jsem jenom psát seminárku, ne dělat doktorát z upírologie…“ poznamenal jsem, přičemž jsem musel doklopýtat ke stolu, abych na něj odložil náklad knih.
Hermiona mi podala ještě pátou, ale o poznání tenčí knihu. „V tomhle máš základní informace, takže to můžeš použít jako hlavní zdroj. Ale jestli chceš dostat trochu slušnější známku, musíš to doplnit o další věci z těch ostatních.“
„Tak děkuju…“ zamumlal jsem, sedl si ke stolu a začal číst, přičemž jsem si dělal do bloku poznámky. Tohle bude práce na dlouho…
*****
Zívl jsem a protřel si oči. Už dlouho se mi nestalo, že bych strávil tolik času nad knihami. Ale vyplatilo se to. Získal jsem dostatek informací na prvotřídní seminárku a přitom se zároveň připravil na konfrontaci s profesorem Snapem.
- Vampyrismus je podobné prokletí jako lykantropie, se kterou je také často srovnáván. Rozdíly spočívají v tom, že u vlkodlaků dochází jednou za měsíc, vždy při úplňku, k velice radikální přeměně, která je pro tělo velmi náročná, a při proměně je lidská duše zcela potlačena, čímž ztratí jakoukoliv možnost kontroly nad vlkodlakovým tělem, zatímco u upírů není proměna ani zdaleka tolik výrazná a může k ní tedy docházet každou noc. Lidská mysl si také na rozdíl od vlkodlaků u upíra zachovává kontrolu nad tělem, ale je pod neustálým nátlakem jeho upíří podstaty a po několika dnech až týdnech zpravidla podlehne, načež dochází k psychickým změnám jako je neovladatelná touha po zabíjení a nenávist k lidem, které pak přetrvávají i ve dne. Historie zaznamenala jen pár jedinců, kteří si díky nezvyklé psychické odolnosti zachovali zdravý lidský rozum i poté, co se stali upíry.
Upírem se člověk stane tak, že se mu do krve dostanou upíří sliny, kletbou, kterou na něj může uvrhnout velmi mocný čaroděj nebo i on sám, nebo se jako upír už narodí, pokud je jím aspoň jeden z rodičů.
V porovnání s lidmi pak mají upíři, stejně jako vlkodlaci, citlivější smysly, výkonnější svalstvo a zvýšenou tělesnou odolnost, dokonce i vůči kouzlům. Zcela v noci a částečně i ve dne. V podstatě jsou nezranitelní, protože i utrpěné rány se jim hojí mnohonásobně rychleji než smrtelníkům.
Jediné, co může upíra doopravdy zabít, je probodnutí srdce dřevěným kůlem. Existují pak ještě tři další možnosti, které ale zničí jen upírovo tělo, zatímco duše zůstane na světě, obvykle uzavřená do nějaké neživé věci, a šíří kolem sebe temnou magii. A stále není vyloučeno, že v tomto případě existuje možnost vzkříšení.
První z těchto tří možností je česnek. Pro upíry je toxický a už při styku s výpary česnekové šťávy dochází k podráždění nervových buněk v upíří kůži. Při kontaktu s kůží pak agresivní česneková šťáva proniká do těla a narušuje tkáně. I poměrně krátký dotek může být pro upíra smrtelný.
Další z nich je sluneční světlo. To spaluje upíří kůži jako prudký oheň lidskou. Ke smrti stačí pouze několik sekund vystavení slunečnímu záření. Právě sluneční paprsky jsou u upírů nejčastější příčinou smrti a vedle faktu, že upír svou oběť jen velice zřídka, zpravidla nedobrovolně, nechá naživu, aby se mohla nakazit vampyrismem, je to i hlavní příčina toho, že jsou upíři velice málo rozšíření. Většina z těch mála lidí, kteří útok upíra přežijí, totiž hned ráno na následky ozáření sluncem umírá, aniž by tušila, co se jim vlastně stalo. Podle staré báchorky sice existuje způsob, jak by se upír mohl před sluncem chránit, ale není známý žádný důkaz, že by na ní bylo něco pravdivého - nikdo nikdy neviděl upíra za dne.
A poslední možností je vyhladovění. Upíři potřebují k životu pravidelný přísun čerstvé lidské krve. Zvířecí sice může na čas zajistit přežití, ale oslabuje jejich organismus. Lidské jídlo v lepším případě projde trávicí soustavou beze změny a bez jakéhokoliv efektu, v horším vyvolá žaludeční nevolnost. Upír dokáže naráz vypít několik litrů krve, vystačí ale i s mnohem menším množstvím - asi 100 ml denně.
Obecně nejznámějším poznávacím znamením upíra jsou prodloužené špičáky k prokousnutí hrdla oběti. Ty jsou však viditelné pouze v noci, tedy po přeměně. Navíc pokud je upír zároveň kouzelníkem, dokáže kolem sebe vytvořit pole, které vyvolává iluzi normálního vzhledu. Mnohem důležitějším poznávacím znamením je, že upíři nemají odraz v zrcadle ani v jiných lesklých předmětech či vodě.
Dalším typickým znakem upírů pak je absence krve, která způsobuje nepřirozenou bledost jejich kůže a fakt, že při poranění upíři nekrvácejí. U upírů, kteří ke svému prokletí přišli pokousáním od jiného upíra je navíc po celý jejich život možné pozorovat rány po zubech, které se nikdy nezahojí. Tělesná teplota upírů závisí na teplotě vnějšího prostředí - upíři neprodukují žádné tělesné teplo.
S vampyrismem se také pojí schopnost zvěromagie, konkrétně s přeměnou na netopýra.
Přirozenými nepřáteli upírů jsou vlkodlaci. Kousnutí od vlkodlaka také upíři snáší mnohem hůře než jiná poranění, přesto ale sama o sobě pro ně nemohou nikdy být smrtelná, narozdíl od ran způsobených upírem vlkodlakovi. Proto také souboj upíra s jedním vlkodlakem končí častěji vítězstvím upíra a smrtí vlkodlaka. Vlkodlaci však na rozdíl od samotářských upírů žijí obvykle ve smečkách a proti celé smečce vlkodlaků upír sám nemá šanci, protože při takovémto střetu upír utrží tolik zranění, že už pak nemá sílu se k ránu ukrýt a bává zabit slunečními paprsky.
A právnická perlička na závěr: Zabití upíra není podle kouzelnického zákoníku klasifikováno jako vražda. Dokonce vůbec není trestné. Ani kouzelnická společnost ho neodsuzuje, spíše naopak. -
Přemýšlel jsem o tom, co jsem se dozvěděl. Většina příznaků seděla. Snape je skutečně nezdravě bledý a při společných snídaních, obědech a večeřích ve Velké síni nikdy nejí. Při hodině lektvarů jsme - pokud vím - nikdy nepoužili česnek, ačkoliv existují lektvary, do kterých se přidává. Na vlastní oči jsem se také mohl přesvědčit, že Snape se dokáže proměnit v netopýra, a viděl jsem ho, jak Rona řízl břitvou, aby mohl ochutnat jeho krev.
Nikdy jsem si ale nevšiml, že by Snapeovi chyběl odraz v zrcadle. Když se však nad tím zamyslím, nevzpomínám si, že bych ho vůbec někdy viděl v blízkosti nějakého zrcadla. Zřejmě se jim důsledně vyhýbá. Což je další důkaz pro hypotézu o jeho vampyrismu.
Jedna věc ale nesedí - sluneční světlo. Snape se sice po většinu času zdržuje v temném sklepení nebo na o nic lépe osvětlených chodbách, ale nemůžu popřít, že se občas slunci nevyhne, když se jako divák účastní famfrpálových zápasů, nebo při jiných ne moc častých příležitostech, kdy vyjde ven z hradu.
Jediné možné vysvětlení je, že skutečně existuje něco, co upírům umožní vystavit se slunečnímu světlu, aniž by jim nějak ublížilo. Což je velice znepokojivá zpráva. Pokud by všichni upíři dokázali překonat toto omezení, nic by jim nezabránilo v rozpoutání vlny teroru mezi lidmi. Ani česnek by nás nemohl ochránit napořád.
Zdá se ale, že i když Snape zná ono tajemství, nehrozí z jeho strany vyzrazení. Všechno totiž napovídá, že si přes svůj vampyrismus udržel aspoň částečně lidskou duši a jako takový nepředá žádnému upírovi kouzlo, lektvar, amulet či něco jiného, co ho chrání před sluncem. Nezbývá než doufat.
*****
Stál jsem před dveřmi do Snapeových soukromých komnat, které se nacházely vedle kabinetu lektvarů. Zdaleka už jsem si nebyl tolik jistý jako dřív, jestli mám skutečně zaklepat. Ještě můžu vycouvat… Pak jsem ale sebral veškerou svou odvahu a pozvedl levou ruku, abych klouby dvou prstů zaklepal na zavřené dveře, které byly poslední překážkou dělící mě od rozhovoru s někým, kdo by mě mohl bez problémů zabít nebo - hůře - nakazit vampyrismem.
Pár okamžiků po mém tichém zaklepání se dveře se zaskřípěním otevřely a v nich stál Snape. Mrtvolně bledý - když jsem se na to teď soustředil, bylo to skutečně velice nápadné - a s nepříliš upravenými vlasy - jak jinak, když se nevidí v zrcadle.
„Pottere, co tady děláte? Doufám, že je to důležité, protože jestli ne…“ začal Snape tichým, ale nebezpečně znějícím hlasem. Zachvěl jsem se iluzí chladu, která z něj vyzařovala na míle daleko.
Pak jsem před sebe natáhl pravou ruku, kterou jsem od svého zaklepání na dveře držel za zády. „Přišel jsem se vás zeptat, jestli byste si dal topinku. Je s česnekem…“ usmál jsem se provokativně.
Snapeovy oči sklouzly k topince v mé ruce a mimoděk udělal krok vzad. Takhle tedy dopadl obávaný profesor Snape, tupý student ho ohrožuje topinkou - jak absurdní. „Co je to za hloupý vtip Pottere? Jestli jde o nějakou sázku, tak se obávám, že ji prohrajete. Opravdu nemám nejmenší zájem o ten váš nechutný opečený kus chleba.“
„Možná by byl lepší dřevěný kůl…“ řekl jsem s potlačením svého strachu jakoby lhostejně a udělal jsem krok směrem ke Snapeovi, který už se ale teď ovládl a zůstal stát na místě, nespouštěje přitom oči z topinky v mé ruce.
„O čem to mluvíte?“ nasadil Snape nechápavý tón.
„Vím, že jste upír,“ pronesl jsem téměř šeptem. Nebudu to přece vykřikovat na celou školu.
„To naprostý nesmysl. Nevím, kdo vám to navykládal, ale v každém případě má příliš bujnou fantazii.“
„Viděl jsem vás, jak jste jako netopýr přiletěl oknem k nám do ložnice, uspal jste všechny mé spolubydlící, přešel jste k mé posteli, …“ začal jsem vyprávět, čeho jsem se stal svědkem.
„Pojďte dovnitř a zavřete dveře,“ řekl náhle Snape, který se nejspíš právě vzdal naděje na úspěšné zatajení pravdy. Udělal jsem, co mi řekl a následoval ho do malého, nepříliš dobře osvětleného a jednoduše vybaveného obývacího pokoje. Posadil se do křesla s tmavým potahem a pohybem hlavy mi naznačil, abych si sedl na pohovku. Opět jsem poslechl.
„Kdo ležel ve vaší posteli místo vás?“ zeptal se Snape.
„Proč si myslíte, že jsem to nebyl já?“
„Vím to. Tak kdo to byl?“
„Ron,“ odpověděl jsem tiše a, jak jsem se přistihl, zároveň trochu provinile, že jsem se pokoušel Snapea oklamat.
Snapeův pohled doteď upřený kamsi do dáli za mě se teď vrátil opět k mé ruce, tedy spíš k tomu, co držela. „Mohl byste dát tu věc pryč?“
Až teď jsem si všiml slabého třasu Snapeových rukou a občasných sotva viditelných záškubů v obličeji. Až teď jsem si uvědomil, že česnekové výpary ve vzduchu Snapeovi způsobují bolest. Podíval jsem se na Snapea a pak na topinku. Jak jsem mohl být tak hloupý, abych věřil, že opečený krajíc chleba mě může ochránit? Vždyť je to směšné. Snape jako bývalý Smrtijed zná nepochybně dost zakázaných kleteb, aby mě mohl zabít sto plus jedním způsobem a nemusel se přitom té topinky vůbec dotknout.
Rozhlédl jsem se kolem sebe, kam bych ten náhle zcela bezvýznamný kousek jídla odklidil. Nenašel jsem žádné vhodné místo, a tak jsem se s pokrčením ramen do už dávno vystydlé a oschlé topinky od snídaně zakousl. Netrvalo dlouho a nebylo po ní ani památky.
„Proč jste sem vlastně přišel? Nesnažte se mě přesvědčit, že jenom proto, abyste mě upozornil, že znáte mé tajemství. Chcete mě vydírat?“ promluvil opět Snape.
„Ne, to ne. Chtěl bych se jen na něco zeptat,“ odpověděl jsem. „Píšu totiž seminárku o vampyrismu,“ dodal jsem, když jsem zachytil Snapeův podezřívavý pohled. Neuznal jsem už ale za vhodné říkat, že nechci klást otázky, abych mohl napsat seminární práci, nýbrž naopak chci psát seminárku, abych se mohl ptát.
„Co vás přimělo si myslet, že vám budu vyprávět o svých soukromých záležitostech?“
Připadal jsem si jako největší hlupák na světě. Bylo těžko si představit, jak se Snape svěřuje právě mně. Byl jsem ale příliš zvědavý, než abych pokorně svěsil hlavu a odešel. Uchýlil jsem se tedy k něčemu, co se mi z hloubi duše příčí. „Když jste mluvil o tom vydírání, teď mě napadá, že by možná nebylo od věci…“
Ani jsem nestačil doříct větu, když Snape v nepostřehnutelně krátkém okamžiku vyskočil z křesla, doslova přeletěl vzdálenost křesla od gauče, sevřel pravou ruku kolem mého krku a zatlačil mě do opěradla. Vůbec jsem nestačil zareagovat a byl jsem si jistý, že tohle byla jen malá ukázka upíra v akci.
„Pokud si myslíte, že mě můžete zastrašit, jste na omylu. Jestli o tom jenom ceknete, ujišťuji vás, že se jedno krásné ráno probudíte s tímhle!“ zasyčel Snape, otočil hlavou doprava a volnou levou rukou poodhrnul vysoký límec, který mu vždy zakrývá krk. Odhalil tak dvě rány po dlouhých ostrých zubech. Nebýt toho, že v nich nebyla ani stopa po krvi, zdálo by se, že mohou být staré nanejvýš pár minut.
Zalapal jsem po dechu. Částečně šokem, částečně proto, že mi krk stále svírala ledová ruka. Sevření povolilo a Snape si opět přitáhl límec ke krku, zatímco se narovnával z podřepu, ze kterého mě držel přimáčknutého k opěradlu pohovky. Pak se vrátil na své křeslo.
„To-to je…“ začal jsem koktat.
„Přibližně stejně staré jako vy,“ odpověděl Snape na nedokončenou otázku. „A už se toho nezbavím,“ dodal hořce po krátké odmlce.
Dodal jsem si odvahu, abych opět promluvil. „Nikomu nic neřeknu. Ale chtěl bych vědět víc. Když už vím tohle, můžete mi přece říct i to ostatní…“
Snape si mě přeměřil pohledem. Věděl, že mám pravdu. To nejzásadnější už vím. A mohl bych to rozhlásit do celého svého okolí. Co by bylo platné mi prokousnout krk, když by jeho tak dlouho střežené tajemství stejně už bylo prozrazeno? „Co tedy chcete vědět?“ otázal se odměřeným tónem.
„Co vás chrání před sluncem?“ zeptal jsem se.
„Vy jste snad ještě hloupější, než vypadáte! To si vážně myslíte, že vám řeknu něco takového, abyste to mohl v té své hloupé práci plné pravopisných chyb vypustit do světa? Máte vůbec představu, jak je to nebezpečné?“
„Nechtěl jsem to tam psát, dobře vím, co by to mohlo způsobit,“ bránil jsem se. „Jen jsem byl zvědavý, co to je. Jestli je to kouzlo, lektvar, nějaká věc nebo něco jiného.“
„Dobře, je to lektvar. Jste spokojený?“ zavrčel Snape.
Zaváhal jsem, jestli si můžu dovolit další dotěrnou otázku. Zvědavost se ale spolčila s posledními zbytky údajné nebelvírské odvahy, které jsem dnes ještě nevypotřeboval, a společně porazily matku moudrosti - opatrnost. „Kde jste se ho naučil?“ zeptal jsem se a Snapeův vražedný pohled mě donutil dodat: „V žádné knize o něm není ani zmínka.“
Snape si povzdechl. Určitě litoval, že mi vůbec něco říkal. Ale na druhou stranu, aspoň jedna jeho část se určitě chtěla svěřit s tajemstvím, které ho tíží už celé roky, a to komukoliv. A právě tahle jeho část teď zmobilizovala veškeré své síly a přinutila ho promluvit.
„Zajisté víte, že jsem kdysi sloužil Voldemortovi,“ začal své vyprávění. „Mezi Smrtijedy byl tehdy i jeden upír. Nenáviděl sice lidi, ale byl dost inteligentní, aby věděl, že spolupráce s Pánem zla je pro něj výhodná. Při útocích Smrtijedů na mudly i na kouzelníky měl pak vždy tolik příležitostí k zabíjení a pití lidské krve, že se mu o tom nikdy dřív ani nesnilo.
Pán zla mě tenkrát pověřil, abych pro něj vyrobil lektvar, který mu umožní útočit i ve dne. Nevím, kde k tomu receptu přišel, ale dal mi ho napsaný na pergamenu a přikázal mi, abych si ho zapamatoval a pergamen pak zničil.
I Voldemort si byl vědom jeho nebezpečí. Ten recept se nesměl dostat do rukou žádnému upírovi. Ani tomu, co pracoval pro Pána zla. Kdyby měl totiž v rukou takovou zbraň, nesloužil by Voldemortovi, ale podělil by se o ni se všemi upíry a postavil se s nimi proti smrtelníkům. A těžko by je někdo porazil, protože ani kouzla nejsou dost účinná, aby upíry zabila. Cruciatus jim způsobí jenom mravenčení, Imperius lehkou bolest hlavy a Avada upíra pouze na pár minut omráčí. Nemluvě o tom, že není zrovna snadné zasáhnout upíra v pohybu, protože je mnohem rychlejší než člověk.
Proto jsem ten lektvar musel připravovat já. Tehdy jsem ještě nevěděl, že já sám ho už brzy budu potřebovat.“
„To kousnutí máte od toho upíra, pro kterého jste vyráběl ten lektvar?“ zeptal jsem se trochu hloupě. Snape přikývl.
„Jak se to stalo?“ vyzvídal jsem dál.
„Zahrával jsem si.“
Čekal jsem, jestli Snape svou odpověď nějak rozvede, ale nestalo se. Rozhodl jsem se raději nedožadovat podrobnějších informací a přešel k další otázce, která mě pálila na jazyku. „Co s tím upírem pak stalo?“
„Zabil jsem ho.“ Snape si všiml mého zaskočeného výrazu a pokračoval: „Probodl jsem jeho srdce dřevěným kůlem, aby po něm nic nezbylo.To není zločin. Nikdo mě za to nemůže odsuzovat.“
„Jak na to reagoval Voldemort?“ vyrazil jsem ze sebe. Nedokázal jsem si představit, jak se Voldemort musel tvářit, když zjistil, že jeden z jeho Smrtijedů ho připravil o jiného Smrtijeda.
„Jako obvykle, kletbou Cruciatus. Viděl jsem dost lidí, které zasáhla, a ještě jako člověk jsem ji párkrát sám zažil, takže nebylo příliš těžké předstírat její účinky. Pán zla se tak nikdy nedozvěděl, že jsem se stal upírem.“
„A ví to profesor Brumbál?“
„Ne. Neví to nikdo, kromě vás. Jako upír bych nemohl učit v Bradavicích. I když je profesor Brumbál velice tolerantní, pít krev studentům smí zaměstnanec školy jenom obrazně, nikoliv doslova.“
„A kdybyste to nedělal?“ zeptal jsem se nevinně. Ze Snapeova výrazu jsem ale hned poznal, že jsem píchl do vosího hnízda.
„Kdybych to nedělal?! Myslíte si snad, že se živím lidskou krví jen tak z rozmaru?! Že mě kdovíjak baví žít jako parazit?! Potřebuji krev k životu a kde jinde bych k ní v Bradavicích přišel?“
„Promiňte, nemyslel jsem to tak,“ omlouval jsem se. Co jsem to za pitomce! Samozřejmě, že Snape má pravdu - kde jinde by v Bradavicích přišel k lidské krvi, kterou potřebuje? Tohle v podstatě jediná možnost. Pořád to však nevysvětluje, proč se v poslední době zaměřil na mě.
„Ale proč zrovna já? Chci říct, že v Bradavicích je spousta studentů…“
„Živil jsem se střídavě krví různých studentů od prvního dne, kdy jsem začal učit v Bradavicích. Za tu dobu jsem zjistil, jak moc se chuťově liší krev různých lidí. Vy jste měl smůlu, že ta vaše chutná až nezvykle dobře, takže jsem vás začal navštěvovat častěji, než jsem měl. To byla chyba.“
Čas utíkal rychleji, než jsem ho vnímal. Malým oknem vysoko u stropu postupně začaly do sklepní místnosti pronikat oranžové paprsky zapadajícího slunce. Viděl jsem, jak Snape zavřel oči a zatímco křečovitě držel víčka semknutá, jeho tělo se chvělo jako při zimnici. Neschopný slova ani pohybu jsem jenom ohromeně zíral. Právě jsem se stal svědkem upíří přeměny.
Netrvalo dlouho a Snape se přestal třást. Jeho oči se konečně otevřely. Pořád byly stejně tmavé jako ve dne, ale zahlédl jsem v nich červený záblesk temné magie. Neodolatelně jsem zatoužil vědět, co se mu právě teď honí hlavou, a tak jsem se odhodlal k velice riskantnímu kroku.
Zadíval jsem se do jeho obsidiánových očí a pozvolna proklouzl do jeho mysli. Co nejnenápadněji, doufal jsem, že bude natolik zaměstnaný svými myšlenkami, aby si nevšiml vetřelce ve svém mozku. Na rozdíl od té agresivní formy nitrozpytu, kdy se přehrabujete ve vzpomínkách nějakého člověka, může totiž pouhé čtení aktuálních myšlenek při správném provedení probíhat zcela bez vědomí zkoumané osoby, jak mi v pátém ročníku řekl sám Snape.
Cítil jsem, jak se pomalu dostávám do Snapeovy mysli. Jakoby z dálky ke mně začaly přicházet dva hlasy. Postupně se přibližovaly, až jsem je slyšel naprosto zřetelně.
- No tak na co čekáš? Kousni ho do krku! Ty víš, že to chceš.
- Nechci! A neudělám to.
- Hlupáku! Je proti tobě - všechna ta lidská havěť je proti tobě. Musíš je všechny zabít.
- Nikoho zabíjet nebudu!
- Vzpomeň si, jak se ti to tenkrát před lety líbilo, ta teplá červená krev, vyděšený křik…
- Nelíbilo! Buď zticha!
- Lžeš sám sobě. Potřebuješ to, jsi upír. Chovej se podle toho!
- Upír jsi ty, já jsem pořád člověk. Potřebuji jenom krev, ne zabíjení.
- Zbabělče! Nikdo z těch smrtelníků tě neporazí. A ty, místo abys toho využil, radši žiješ málem o hladu a schováváš se jako krysa!
- Sklapni!
- Já vím, pravda bolí. Ale musíš ji slyšet, když si ji sám nepřipouštíš. Smrtelníci tě mají za odpad, podle nich si ani nezasloužíš žít a přitom je ve všem převyšuješ. Máš právo na pomstu!
- NE!
- Podívej se na toho kluka, je plný sladké krve. Proč si odpíráš tu slast?
- To chceš ty, ne já.
Ukončil jsem nitrozpyt. Tohle tedy Snape zažívá každou noc? Už chápu, proč to většina lidí moc dlouho nevydrží. Já bych se z toho určitě zbláznil ani ne za týden. Je mi Snapea líto. Tohle si nezaslouží. Teď už se na něj nikdy nebudu moci dívat jako na nesnesitelného prevíta, tak jako dřív. Právě teď získal můj obdiv.
„Měl byste jít Pottere,“ řekl Snape po dlouhém mlčení, „není to tu pro vás bezpečné.“
„Nebojím se. Já vám věřím,“ řekl jsem čistou pravdu.
„Děláte chybu.“
„Neměl bych vám věřit?“
„Neměl byste věřit nikomu a upírům už vůbec.“
Když mluvil, všímal jsem si pozorně jeho zubů. Změna chrupu při přeměně nespočívala jen v prodloužení špičáků. Všechny zuby byly teď zářivě bílé a dokonale rovné. Ale nepůsobily o nic přívětivějším dojmem než ve dne, spíš právě naopak.
Pak mě napadlo, že Snape už teď asi nebude chodit pro svou denní dávku krve ke mně, ale najde si mezi bradavickými studenty jiný zdroj. „Ke komu půjdete dneska v noci?“ zeptal jsem se.
„Tohle nechcete vědět.“
„Chci.“
„Co když vám řeknu, že na dnešní pozdní večeři si zajdu třeba ke slečně Grangerové?“
To mě znepokojilo. „Proč zrovna Hermiona? Proč ne třeba…“
„Pan Weasley? Pan Longbottom?“
Zavrtěl jsem hlavou. Nemůžu přece dopustit, aby Snape pil krev některému z mých přátel.
„Nebo by vám udělalo radost, kdybych zamířil do Zmijozelu?“
„To ne,“ odpověděl jsem. Dokonce ani Malfoyovi bych to nepřál.
Snape mi věnoval pohled typu ,No vidíte, já jsem vám to říkal‘. Proč tenhle člověk - tedy vlastně upír - musí mít pořád pravdu?
„Tak se napijte mojí krve,“ řekl jsem nakonec. Tohle bylo jediné přijatelné řešení.
„Nabízíte mi svou krev? Jak dojemně nebelvírské,“ pronesl Snape posměšně. Jak ten dokáže jít člověku na nervy! „Nemám nic proti hrdinství, ale měl byste u toho používat rozum. Když se samou obětavostí zničíte, kdo pak bude dělat hrdinu místo vás?“
„Nevysmívejte se mi. Doteď jste se živil mojí krví, tak co vám teď vadí? Že o tom budu vědět?“
„Dobře, jak chcete. Příliš dobře znám cenu lidské krve, než abych mohl tak velkorysou nabídku odmítnout,“ řekl a já jsem si nebyl jistý, jestli je to ironie nebo mluví zcela vážně.
Vstal z křesla a odešel do vedlejší místnosti. Když se vrátil, držel v ruce břitvu, kterou už jsem jednou viděl. Šel jsem k němu a vzal si ji od něj. Vyhrnul jsem si rukáv na levé paži. Pak jsem přiložil ostří k vnitřní straně svého předloktí. Na chvíli jsem zaváhal, nechtělo se mi do toho. Snapeův na mě upřený pohled mě ale utvrdil v tom, že teď by už bylo hloupé couvnout. Zhluboka jsem se nadechl a řízl. Ne moc hluboko, asi tak, jak jsem to viděl onu noc v naší ložnici.
Z řezu začala vytékat krev. Naklonil jsem předloktí tak, aby stékala dolů směrem k mé dlani. Snape ke mně přikročil, studenýma ruka mi přidržel loket a zápěstí a klesl do podřepu, aby měl dobrý přístup ke vzácné červené tekutině tekoucí z mých žil. Olízl tenký potůček, který se mezitím dostal až k zápěstí. Jeho jazyk studil jako kus ledu, když jel po mé kůži směrem nahoru k řezné ráně někde v horní polovině mého předloktí. Zastavil se asi dva centimetry od řezu.
Pak pár sekund čekal, než z rány vyteče více krve a opět ji olízl. Po chvíli už mi jeho jazyk nepřišel tak studený jako na začátku - buď se ohřál o mou kůži nebo jsem si zvykl. Stále se důsledně vyhýbal místu, kde byla má kůže rozříznutá, Snape si dával dobrý pozor, aby se jeho sliny nedostaly do mého krevního oběhu.
Po několika minutách pak Snape sáhl po své hůlce, zastavil krvácení a očistil krev v okolí řezu. Potom odešel vedle do kabinetu lektvarů a za chvíli se vrátil se dvěma lahvičkami. Obsahem jedné z nich pokapal ránu na mém předloktí. Po doteku toho léčivého lektvaru se rozříznutá kůže zacelovala přímo ohromující rychlostí.
„Tohle vypijte,“ řekl Snape podávaje mi druhou lahvičku.
„Co je to?“ zeptal jsem se.
„Lektvar na doplnění krevních ztrát. Madam Pomfreyová by vám to nepředepsala, protože, kdybyste to bral při nesprávné diagnóze, mohlo by vás to zabít. Já jsem si na rozdíl od ní povahou vašich potíží zcela jistý, takže vám to mohu s klidným srdcem dát.“
Vzal jsem si od něj lahvičku a otevřel ji. „Všechno?“ položil jsem další otázku. Kolikátá už to dnes byla? Snape přikývl. Napil jsem se. Bylo to hořké, ale už jsem ochutnal i horší věci.
„Jestli chcete, zítra zase přijdu,“ nabídl jsem.
„Děkuji. Za všechno,“ řekl tiše. V jeho hlase jsem zaslechl zahanbený tón. On se stydí za to, co je! Musel jsem něco říct. Prostě musel!
„Nemůžete za to. Nemáte se vůbec za co stydět. Naopak, je obdivuhodné, jak to nesete.“
Z náhlého popudu jsem ho políbil. Nevím, co mě to popadlo, ale chytil jsem jeho hlavu do dlaní a spojil své horké rty s jeho studenými. Přestože jeho tělo bylo chladné, jako tělo nebožtíka, jeho odpověď na můj polibek rozhodně chladná nebyla. Přitáhl mě k sobě blíž a přidal do hry rtů i jazyk.
Po několika sekundách se ode mě odtáhl. S pohledem upřeným do mých očí řekl: „Tohle už nedělejte. Myslím, že už byste měl opravdu jít.“
„Na shledanou zítra,“ rozloučil jsem se a odešel.
*****
Druhý den ráno jsem se probudil tak odpočatý, jak už jsem ani nedoufal, že bych ještě kdy mohl být. Ten Snapeův lektvar je hotový zázrak.
„Harry, jdeš?“ zeptal se Ron, čekající, až se doobleču.
„Jo, jasně, už jdu,“ odpověděl jsem a navlékaje si kolejní svetr jsem vyrazil ke dveřím, abych už déle nezdržoval.
Snídaně ve Velké síni probíhala naprosto normálně. Občas jsem zabloudil pohledem k profesorskému stolu ve snaze najít jakoukoliv změnu ve tváři jednoho z profesorů. Nutno říct, že neúspěšně. Snape se tvářil úplně stejně jako každé jiné ráno a jako obvykle pátravým pohledem projížděl Velkou síň. Nevím, proč jsem čekal, že by dnes mohlo být něco jinak. Nejspíš se nezmění vůbec nic. Ale co kdyby přece jenom… Budu mít ještě dost času pokusit se něčeho si všimnout - druhou hodinu máme lektvary.
*****
I hodina lektvarů probíhala zcela běžně, žádné vybočení ze zajetých kolejí. Malfoy se na mě provokativně šklebil a při každé vhodné příležitosti po mně házel kuličky ze zmuchlaného papíru, Neville se třásl strachy, Hermiona se při každé otázce hlásila jako o život, Ron snil o tom, že je na mistrovství světa ve famfrpálu a Snape byl jako vždy protivný. Mně ale jako by jeho posměšné narážky tak nějak přestaly vadit. Koneckonců jako upír má svaté právo být kousavý.
Hodil jsem do kotlíku jakousi bylinu, o které jsem si nebyl úplně jistý, co přesně to je. Zjevně jsem to neměl dělat. Z kotlíku se začal valit hustý černý kouř, který dráždil dýchací cesty a nutil ke kašli. Vzápětí byl ale rozehnán kouzlem za Snapeovy hůlky.
„Ať už vaši pozornost zaměstnává cokoliv, měl byste ji raději přeorientovat na práci v hodinách, pane Pottere,“ řekl mi Snape sarkastickým tónem. Pak se podíval do mého kotlíku. Na dně i stěnách byla přiškvařená nevábně vypadající černá hmota. „A ten kotlík si ručně vydrhnete,“ dodal zlomyslně, čímž vyvolal vlnu posměšků mezi zmijozelskými.
Navzdory vší logice však v té chvíli nebylo mým nejvroucnějším přáním udusit Snapea obsahem mého kotlíku. Myslel jsem na to, jak ho dnes v noci zase navštívím. Skoro se mi zdálo, jako bych se na to těšil. Skoro.
*****
Můj život je vzhůru nohama! Už zase… Brumbál je mrtvý a zabil ho Snape! Jak to jen mohl udělat? Celou dobu byl na straně Voldemorta! Já mu věřil! A on mě v jeden okamžik připravil hned o dva lidi, kterých jsem si vážil a na kterých mi záleželo.
V jedné věci měl ale pravdu - neměl jsem mu věřit. Až se jednou naše cesty znovu zkříží, jeden z nás z toho nevyjde živý, to slibuji.
*****
Další překvapení! Proč se jenom situace pořád mění? Už toho moc nevydržím. Po smrti Voldemorta byly objeveny Brumbálovy poslední vzpomínky, které ukázaly Snapeovy skutečné pohnutky ke spáchání tak strašného zločinu. Ta zpráva mě zastihla, právě když jsem se vracel do domu č. 12 na Grimmauldově náměstí pro pár pergamenů Fénixova řádu, které měly být k dispozici pro urovnání nastalého chaosu po válce.
Teď už vím, že to vše byla nevyhnutelná nutnost. Věřit Snapeovi nebyla chyba, chybou bylo to, že jsem přestal. Naštěstí ji mohu napravit, okamžitě vyrazím do Bradavic, něco mi říká, že bude tam.
*****
Poté, co jsem se přemístil do Prasinek, jsem prošel do Bradavic. Věděl jsem, co uvidím, ale přesto ten pohled na pobořený hrad a hromady mrtvol zabolel. Vešel jsem dovnitř a viděl další mrtvé, krev a nepořádek. Nebylo to tak dlouho, co byl poslední raněný dopraven ke svatému Mungovi, a mrtví zatím mohli počkat, takže se zdálo, že jedinou živou bytostí široko daleko je Filch, který se po bitvě odkudsi vynořil, aby s mumláním nadávek začal vytírat prach z pobouraných zdí a krev.
Zamířil jsem po schodišti dolů do sklepení, které bylo vždy neodmyslitelně spjato s učebnou lektvarů. Ukázalo se, že bitva, která před pár hodinami zuřila všude kolem, se sklepním prostorám vyhnula - vše vypadalo tak, jak jsem si pamatoval z doby, kdy jednou z mých nejdůležitějších starostí byly famfrpálové zápasy.
Konečně jsem došel ke svému cíli. Zaklepal jsem na dveře. Ticho. Vzal jsem za kliku. Nebylo zamčeno. Vešel jsem dovnitř a rozhlédl se. Nikde nikdo a vše vypadalo stejně jako ten den, když jsem tu byl naposledy. Pak jsem si ale všiml jednoho drobného rozdílu - v jedné z polic na knihy stála lahvička, kterou Snape nosil stále u sebe. Poté, co jsem se dozvěděl o jeho vampyrismu, už jsem neměl pochybnosti o jejím obsahu.
Vzal jsem lahvičku z police - byla prázdná. Přitom jsem poznal, že na tomhle neobvyklém místě sloužila jen jako těžítko, pod ní ležel pergamen. Písmo jsem znal - jednoduché dobře čitelné s žádnými ozdobnými kličkami, které u písma mnoha lidí zhoršují čitelnost, dalo by se říct, že v něm nebyla ani čárka navíc.
„Udělal jsem ve svém životě mnoho chyb, kterých jsem nikdy nepřestal litovat, ale aspoň část z nich jsem napravil. V posledních letech byl smyslem mého života boj proti Voldemortovi. Teď, když je poražen, má existence pozbyla významu.“
Sakra! Snape se chystá udělat velkou hloupost! Musím se pokusit mu v tom zabránit, možná ještě není pozdě.
Běžel jsem, jako by mě pronásledovala smečka vlkodlaků. Zastavil jsem se až na místě, kdy původně byly záhony s bylinkami, ale teď bylo zřízené k nepoznání. Ztěžka oddechuje jsem se rozhlížel kolem sebe a snažil se najít nějakou stopu. Kousek od Zakázaného lesa jsem uviděl něco černého. Rozběhl jsem se tam.
Čím blíže jsem byl, tím mi bylo jasnější, že už je pozdě. Tělo, které leželo na zemi bylo skutečně Snapeovo, ačkoliv jsem to poznal hlavně podle havraních vlasů - zbytek vypadal jako spálený na uhel. Jeho kůže byla černá a zkrabacená jako papír vytažený z krbu, který ještě jako zázrakem drží pohromadě, ale po dotyku se rozpadá na prach, místy byla dokonce popraskaná a odlupovala se.
Cítil jsem, jak mi po tváři stékají slzy. Je to moje vina. Kdybych přišel dřív, zabránil bych tomu. Ne, kdybych Snapeovi nepřestal věřit, byl bych mu nablízku a přesvědčil bych ho, že jeho život má cenu, a nikdy by k tomuhle nedošlo.
Pak jsem si všiml, že Snape něco drží v ruce. Byla to válcová schránka o velikosti zkumavky. Takové se používaly na tajné zprávy, byly totiž chráněné velice silným kouzlem, takže je mohl otevřít jen člověk, kterému byla zpráva určená. Vykroutil jsem ji ze sevření Snapeových ztuhlých prstů a s překvapením zjistil, že je na ní napsané mé jméno. Bez problémů jsem schránku otevřel a vytáhl z ní srolovaný kus pergamenu. Byl na něm návod na přípravu lektvaru. I když nebyl nijak nadepsán, věděl jsem, co je to za lektvar. Pod návodem byl ještě vzkaz:
„Přestože je to, co právě držíte v rukou, velice nebezpečné, nemělo by to upadnout v zapomnění - to by totiž bylo ochuzení světa o jednu velkou myšlenku. Vždy jsem byl přesvědčen, že žádné, ať už sebenebezpečnější, kouzlo by nemělo zmizet, mělo by být jenom dobře chráněno před zneužitím. Proto Vám odkazuji tento lektvar a jsem si jistý, že u Vás bude jeho tajemství v bezpečí. Doufám, že během svého snad ještě dlouhého života najdete někoho, komu ho budete moci bez obav předat, aby nikdy nezaniklo.“
Vrátil jsem pergamen do schránky, zavřel ji a schoval do kapsy. Pak jsem zvedl Snapeovo bezvládné tělo a vydal se s ním ke hradu, aby mohl být pohřben spolu s ostatními, kteří padli ve té velké a doufejme že poslední bitvě.
*****
Seděl jsem v obývacím pokoji ve svém domě na Grimmauldově náměstí a četl jeden z hromady pergamenů, které jsem si půjčil z ministerstva kouzel. Jako „ten slavný Harry Potter“ mám do něj povolený přístup bez běžných byrokratických průtahů, které musí podstoupit všichni ostatní, kteří tam něco potřebují - asi jediná užitečná výhoda, kterou mi sláva přinesla.
Po válce jsem se po absolvování kurzu stal bystrozorem, ale nevydržel jsem na svém místě ani dva roky. Po krátké době se zprvu vzrušující povolání začalo stávat stále více a více ubíjejícím. Stále ty samé případy, jen s drobnými obměnami - nelegální lov kouzelných tvorů, pašování kouzelných předmětů nebo přísad do lektvarů, sem tam krádež či nepříjemná kletba a když se občas „poštěstilo“, tak vražda. Začalo mi připadat, že to, co dělám, postrádá smysl.
Dal jsem výpověď. Přece jenom jsem zdědil dost peněz, aby mi bohatě vystačily minimálně na deset průměrně dlouhých životů, takže jsem si mohl dovolit nepracovat. Potřeboval jsem ale nějakou činnost, abych se rozptýlil ve své samotě, protože s přáteli jsem se scházel jen párkrát za měsíc, a tak jsem se začal učit málo známá kouzla. Začal jsem v nemalé knihovně svého domu a když tam zásoby došly, kupoval jsem staré knihy a navštěvoval archiv na ministerstvu. Dalo by se říct, že jsem se vlastně stal sběratelem starých málem zapomenutých kouzel a lektvarů. Těžko říct, nakolik v tom hrál roli Snapeův odkaz, ale cítil jsem, že je třeba, aby staré myšlenky, ačkoliv z velké části nebyly příliš užitečné, přežily.
Nedávno mi dokonce vyšla kniha „Praktická kouzla a lektvary pro běžný život“, ve které jsem zveřejnil různé drobné zlepšováky, které si vymysleli někteří kouzelníci, aby si usnadnili život, a které byly doposud uchovávány jen jako rodinné recepty u mých známých a jejich známých, kteří mi svá „rodinná tajemství“ ochotně dali k dispozici. Příkladem bylo třeba účinné žehlící kouzlo, kouzlo na odpuzení komárů nebo okamžitě zabírající lektvar proti kocovině. Kniha se prodávala dobře už jen díky mému jménu a nutno říci, že i Denní věštec mi svou docela příznivou recenzí udělal reklamu…
Během čtení pergamenu, ze kterého jsem si stranou dělal výpisky, mě vyrušilo zazvonění zvonku u domovních dveří. Šel jsem otevřít a byl jsem překvapený, když jsem uviděl Minervu McGonnagalovou, současnou ředitelku Bradavic. Pozval jsem ji dál. Následovala mě do obýváku, kde jsem shrnul všechny pergameny na stole na jednu hromadu a řekl jí, ať se posadí. Usadila se do mého oblíbeného měkkého křesla - kočky si nějakým způsobem vždycky najdou nejpohodlnější místo.
„Dáte si čaj? Nebo kávu?“ zeptal jsem se.
„Ne, děkuji vám Harry. Omlouvám se, že jsem k vám přišla takhle bez ohlášení předem, ale jde o naléhavou záležitost a doufám, že neodmítnete mou prosbu o pomoc,“ řekla a musím říci, že mě tím trochu zneklidnila.
„Rád vám pomůžu paní profesorko. Tedy pokud to bude v mých silách. O co jde?“
„Nevím, jestli jste to slyšel, ale v Bradavicích se od jejich opětovného otevření po válce neustále střídají profesoři lektvarů, tak jako to kdysi bylo s obranou proti černé magii. Poslední člověk, kterého jsem na to místo sehnala mi teď, pár dní před začátkem školního roku, oznámil, že nenastoupí,“ stěžovala si.
„Přišla jste se mě zeptat, jestli neznám někoho, kdo by se na to místo hodil? Bohužel, nikdo mě nenapadá,“ skočil jsem jí do řeči.
„Ne, přišla jsem to místo nabídnout vám,“ oznámila mi, jako by o nic nešlo.
„To je vtip? Vždyť já nemám žádnou kvalifikaci! Profesor Snape mi dokonce jednou řekl, že…“
Tentokrát mě přerušila ona: „Severus byl vždy až přehnaně skeptický. Četla jsem vaši knihu a podle toho, jak v ní píšete i o lektvarech, jsem si jistá, že to zvládnete. Navíc byste nebyl o tolik méně kvalifikovaný, než dosavadní profesoři - tedy pokud je tak vůbec mohu nazývat.“
„A-Ale já přece…“ vykoktal jsem.
„Už jsem se vzdala naděje, že najdu druhého Severuse. Teď hlavně potřebuji někoho, kdo může nastoupit hned. Chápejte, jsem v zoufalé situaci,“ pokračovala a já jsem žasnul, jak někdo, kdo se mění v kočku, může tak dobře dělat psí oči.
„Tak já to beru paní ředitelko,“ řekl jsem, „ale slibte mi, že budete dál hledat někoho lepšího. Nějakého odborníka.“
„Slibuji,“ usmála se McGonnagalová. Vstala a já jsem ji napodobil. Podala mi ruku a já jsem si s ní potřásl.
„Přijeďte co nejdříve do Bradavic, abychom se domluvili na podrobnostech. Těším se na vás. Zatím na shledanou,“ řekla mi vesele a měla se k odchodu. Doběhl jsem za ní, abych ji doprovodil a rozloučil se s ní.
Jakmile za ní zaklaply dveře, zděsil jsem se. Na co jsem to kývnul? Musel jsem zešílet! Učit lektvary přece nemůžu zvládnout! Pravda, lektvar proti kocovině se mi vždy podařil (po některých oslavách famfrpálových vítězství s Ronem jsem ho docela potřeboval), ale učit?! To přece nejde. A navíc dostanu bývalý Snapeův kabinet a nejspíš i soukromé komnaty. I v tomhle domě často přemýšlím, jaké by to bylo, kdyby žil. Tam už ze vzpomínek a výčitek svědomí nevyjdu. Zblázním se z toho. Jednou jsem to ale profesorce McGonnagalové slíbil… Já blbec!
*****
Otevřel jsem dveře a vešel do známého sklepního bytu. Byl trochu ponurý, tmavý a nijak zvlášť velký, ale nebyl vlhký ani studený, jak se kdysi mí spolužáci domnívali.
Tak je to tady. Všichni mi tvrdí, že to bude v pořádku, ale mám podezření, že mi to říkají, jen abych z toho nevycouval. Asi jediný Ron byl aspoň trochu upřímný - když jsem mu o tom pověděl, začal se smát, jako by to byl kdovíjaký vtip, a pak řekl, že „to je vážně gól“ a že „kdyby to slyšel starej Snape, tak by ho trefil šlak“. Naopak Hermiona se mě snažila povzbudit a nakonec mě ujistila, že „kdyby nic jiného, aspoň mě studenti budou mít rádi“. A to radši ani nemluvím o tom, jakou dávkou optimismu mě zahrnula McGonnagalová, když jsem se u ní hlásil v ředitelně. Kéž bych jim dokázal věřit.
Otevřel jsem velký kufr, který jsem přivlekl s sebou, a začal vybalovat. Snad mě to aspoň trochu zabaví, než začnu znovu propadat panice.
Strnul jsem, když jsem za sebou uslyšel důvěrně známý hlas. „Co tady děláte Pottere?“
Otočil jsem se a po více než pěti letech uviděl svého bývalého profesora lektvarů. Tedy částečně - bylo totiž vidět skrz něj. „Vy jste duch?“ vyrazil jsem ze sebe naprosto zbytečnou otázku.
„Ne, lesní víla,“ odpověděl sarkasticky. „Ale mám pocit, že jsem se vás na něco ptal jako první.“
„Nó…tedy…letos tady učím lektvary,“ přiznal jsem nakonec, jako bych byl uličník, kterého nachytali pod rozbitým oknem s prakem v ruce, a musel jsem přitom zrudnout až za ušima.
„Koukám, že se Minerva opět překonala ve své každoroční snaze zaměstnat co největšího diletanta…“ poznamenal Snape.
Minerva! Rozběhl jsem se ke dveřím a zanechal v prázdné místnosti průhledného Snapea, jehož výraz se mezitím změnil z tradičního pohrdavého na neobvyklý zmatený. Minervě McGonnagalové něco řeknu! Klidně mi zamlčí, že mám v bytě ducha, a vůbec jí nevadí, že jsem z toho málem dostal infarkt.
Bez zaklepání jsem vpadl do ředitelny, kde McGonnagalová zrovna procházela nějaké dokumenty. Překvapeně vzhlédla, aby zjistila, kdože to k ní vtrhl jako velká voda.
„Proč jste mi o něm neřekla?!“ vyrazil jsem ze sebe okamžitě otázku a nezatěžoval se přitom formalitami, jako je například pozdrav.
„O kom?“ zeptala se jakoby nechápavě, ale já jsem poznal, že je to jenom zastírací manévr, že ve skutečnosti moc dobře ví, o kom mluvím.
„O Snapeovi! O kom jiným?!“ vyštěkl jsem netrpělivě.
McGonnagalová si povzdechla. „Tak už o něm tedy víte… Nechtěla jsem vám to předem říkat, protože právě Severus je hlavní příčina toho, že v Bradavicích žádný učitel lektvarů nevydrží déle než rok. Vždy má výhrady k jejich odborné způsobilosti a jistě si dokážete představit, jak jim to dává najevo. Někdy je horší než Protiva a já mu mohu pouze domlouvat. Určitě tušíte, že marně. Kdybyste o něm věděl, přijal byste to místo?“ zeptala se nakonec.
„Nevím, asi ne,“ odpověděl jsem popravdě. Místo bych nepřijal, ale přišel bych ho navštívit… „Ale bylo to od vás pěkně podlé, že jste mě nevarovala,“ řekl jsem už klidněji.
„Mrzí mě to, ale vy jste se neptal a já jsem opravdu někoho na to místo potřebovala.“
„Vy jste měla být ředitelkou Zmijozelu, ne Nebelvíru,“ pousmál jsem se.
„Možná máte pravdu, ale co by potom zbylo na Severuse?“
*****
Vrátil jsem se do svého nového bytu. Snape už byl pryč, zřejmě se vydal vyděsit nebo naštvat někoho dalšího. U Merlinovy noční čepice, jak se mi po tomhle chlapovi mohlo stýskat? Teď si ho ale bezpochyby užiju ažaž.
Když jsem měl konečně vybaleno, rozvalil jsem se v obýváku na křesle. Než jsem se mohl začít nudit, vešel skrz zeď Snape.
„To sem vždycky chodíte takhle bez upozornění?“ zeptal jsem se otráveně.
„Taky vás rád vidím. Zatím si nikdo nestěžoval,“ odpověděl.
„To asi proto, že všichni byli moc zaměstnaní stížnostmi na to ostatní schválnosti, co jste jim prováděl.“
„No dovolte! Nikdy jsem nikomu neprováděl žádné schválnosti, jen jsem je upozorňoval na jejich chyby. Byli to samí nedoukové. A navíc strašně samolibí náfukové, kteří nesnesli objektivní kritiku.“
„Tak zrovna v tom posledním nebyli sami…“
„Chcete tím něco naznačit Pottere?!“
„Ne, nechci,“ řekl jsem. Přece jenom bych se nerad hádal. „Jak se to vůbec stalo, že je z vás duch?“
„Lhal bych, kdybych tvrdil, že to vím. Čekal jsem, že se převtělím do toho pergamenu.“
Vytáhl jsem schránku s pergamenem od Snapea z kapsy - pořád jsem ji nosil u sebe. Otevřel jsem ji a vytáhl pergamen. „Teď už není třeba se bát, že zanikne, když vy jste tu pořád,“ řekl jsem, mávnutím hůlky jsem rozdělal oheň v krbu a hodil pergamen do plamenů.
„To je od vás rozumné,“ řekl beze stopy ironie v hlase Snape.
„Děkuju,“ odpověděl jsem. Po chvíli jsem si dodal odvahy ještě k jedné otázce: „Rád bych se zeptal, jestli byste mi pomohl,“
„Pomohl?“ podivil se Snape.
„No, vždyť víte, že nejsem zrovna odborník na lektvary…“
„Jste první z mých nástupců, co si to připouští,“ prohlásil, „myslím, že spolu budeme vycházet.“ A poprvé v životě jsem na jeho tváři viděl určitý náznak upřímného úsměvu.
KONEC
Zpět
Komentáře: