Oheň a růže - kapitola čtyřicátá

NEMÁ MENŠÍ CENU NEŽ COKOLI JINÉHO

Konec všeho našeho objevování bude tam, kde jsme začali a viděli vše poprvé.

Velikonoce se staly minulostí a poslední školní rok Hermiony Grangerové v Bradavicích se chýlil ke konci. Poslední týden byl jako obvykle ve znamení horečného dopisování esejí, opakování učiva a testových otázek a vzájemné ujišťování se o úspěchu či neúspěchu, které záviselo na společnosti. Netřeba připomínat dávky čistících lektvarů a šamponů, které byly potřeba k uspokojení vytrvalého proudu objednávek. Ty se k ní dostávaly dvěma způsoby – prostřednictvím sov, a pak díky Levanduli. Výsledkem bylo, že se její počáteční zmatek při hledání sebe sama rychle rozplynul v důsledku potřeby vypořádat se s praktickými věcmi.

Konečně byly rozdány i poslední domácí úkoly na prázdniny, poslední kufry byly sbaleny a poslední objednávky condicionerů a hydratačních krémů doručeny. Bradavický expres opustil stanici v Prasinkách a vydal se na jih, cílová stanice nádraží King´s Cross. Vezl jak ustarané, tak i sebejisté, studenty vstříc jejich rodinám a prázdninovým plánům. V tomhle případě mezi ustarané a sebejisté patřili i Harry Potter a Ron Weasley, kteří se, společně s Ginny, vraceli do Doupěte, kde měli nabrat síly, což nepochybně znamenalo velké množství terapie v podobě famfrpálových tréninků a dobrot od paní Weasleyové. Také ji zvali, ona ale odmítla, a byla ráda, když nenaléhali. Necítila se na to, aby čelila zmatku domácnosti Weasleyovic rodiny; kdyby zatoužila po zmatku, stačilo se zaměřit na vlastní myšlenky. A zajisté bylo pochopitelné, pokud se zdráhala příliš se vzdálit od původce tohoto chaosu.

Drobnosti, které doprovázely konec semestru, ji nejen donutily, aby se vrátila zpátky do Hermionina života; představovaly také skvělou záminku, jak se vyhnout naléhavému problému v jejím životě – Snapeovi. Minulý týden se vídali – no jistě, že ano. Na hodinách lektvarů a pak také večer, kde pokračovali v povídání a experimentech. Ale jak dny plynuly a dobře známé role získávaly navrch, uvědomovala si, že jejich vztah byl… ne přímo napjatý… ale něco tam bylo. Když se stala studentkou a on učitelem, něco se mezi ně vplížilo. Něco nevysloveného. Potřebovala si to přebrat, dumala.

Ležela ve své posteli, zírala do stropu a jednou rukou drbala Křivonožku. Poslední hodina lektvarů byla… no, divná. Pořád jí strhával body, když ji přistihl při snaze zabránit Nevillovi, aby zničil další z jeho zásoby kotlíků. Stejně to bylo skoro zbytečné. Kvůli vysvětlení nepoužil ani sílu své osobnosti, ani svého ničiného očního kontaktu. Nebylo to nic, čeho by si kluci všimli; Harry a Ron si stěžovali stejně jako vždycky. Ona si toho ale všimla; všimla si té změny a divila se jí.

Povzdechla a přesunula ruku z kočičího bříška k uším. Jak tak ležela, hlavou se jí opět honily jednotlivé okamžiky té situace. Začala si přehrávat stejné scénáře, které rozebírala celé odpoledne. Snape, Voldemort, Bradavice, světlo, temnota, Snape. Zavřela oči; vzdálený strop byl při hledání alternativních řešení naprosto k ničemu.

Což bylo pravděpodobně tím, že neexistovalo alternativní řešení, pomyslela si chmurně.

Potřebovala mluvit se Snapem.

Sám o sobě by to neměl být problém. Nebylo vyučování, což znamenalo, že může být v učebně, v pracovně nebo ve svých komnatách. Do všech těchto míst měla přístup; vzdálený či blízký, nedal jí najevo, že není vítána. Jestli tak učiní po její dnešní návštěvě, to je ve hvězdách. O jeho očekáváních měla ještě mlhavější představu než o tom, co čeká sama.

Neochotně se vysoukala z postele. Tohle se nezlepší samo od sebe. Popadla svetr a zamířila do sklepení. Když otevřela dveře učebny, zjistila, že je prázdná; neřekl jí, že může kdykoli přijít, jen nezměnil heslo. To byl celý Snape, co se týkalo poskytování informací, pomyslela si. Když za sebou zavřela dveře a znovu umístila ochranná kouzla, vydala se do pracovny. Odpovědí na tiché zaklepání bylo příkré „Vstupte“. Vstoupila a všimla si, že sedí v jednom z pohodlných křesel. Očividně četl nějaký časopis. Když za sebou zavřela dveře, položil ho vedle křesla.

„Hermiono,“ pozdravil ji bez emocí, „co pro vás mohu udělat?“

Věděla, že ji nečekal. Nevstal, ani ji nešel vstříc, nicméně byl napjatý a ostražitý. Věděla, co mu chce říct, ale teď, když byla tady, si nebyla úplně jistá, jak začít. Kousala se do rtu, když hledala vhodná slova. I přes ostražitost jí věnoval mírný úsměv.

„Proč to prostě neřeknete?“ navrhl jí suše. „Později můžeme oba předstírat, že to bylo podle pravidel.“

Jeho slova ji přiměla k letmému úsměvu.

No dobrá, tak jdeme na to…

„Tohle nemůžeme,“ vyhrkla bez obalu.

Neodpověděl. Prostě jen složil ruce do klína, jako by čekal, že bude pokračovat.

Polkla a pak směrem k němu a místnosti udělala neurčité gesto.

„Tohle. My. Tohle přece nemůžeme, ne? Ne proto, že jste můj učitel a vždycky jím budete. Ne proto, že jste starší, protože mi na tom nezáleží. Ale je to příliš nebezpečné. Jestli to Voldemort zjistí, může lidem říct, že jste měl poměr se studentkou a ředitel vás bude muset vyhodit. Na něj to vrhne špatné světlo, protože o tom věděl a nic s tím neudělal. Anebo bude ten špatný, protože o tom nevěděl, ačkoli měl. Vy nebude moct pokračovat jako špeh a my potřebujeme informace. Ředitele mohou odvolat, ačkoli ho Bradavice potřebují.“ Věděla, že skáče od jednoho k druhému, ale tolik to ze sebe potřebovala dostat. „Nebo by vás mohl Voldemort zranit, nebo dokonce zabít, jako toho muže, Rudda. A…“ zaváhala a zhluboka se nadechla – jestli to měla říct, tohle byla jediná šance – „na to, abych vás vystavila takovému nebezpečí, mi na vás příliš záleží.“

Čekala na jeho odpověď, chtěla, aby její slova popřel, aby jí řekl, že je pošetilá. Tohle byl způsob, jak se s tím vypořádat, způsob, o kterém nepřemýšlela. Snape chvíli studoval vlastní ruce a pak k ní vzhlédl.

„Přiznám se, že se už pár dní snažím přijít na to, jak s vámi podobné myšlenky probrat. Podcenil jsem vás. Prosím, přijměte moji omluvu.“

Klidný způsob, jakým to přijal, ji umlčel. Neodvolatelnost toho všeho byla téměř osvobozující, přinášela s sebou nový a vítaný klid. Pomalu přikývla. Mysl se jí postupně rozjasňovala. Snape stále mluvil a stále na ni hleděl.

„Nicméně mám dojem, že jste ve své argumentaci vynechala jednu úvahu. Je pravda, že by Voldemortovi mohla vědomost o našem vztahu posloužit k tomu, aby mě k něčemu přinutil nebo aby mi ublížil, ale vás to staví do stejné pozice, ne-li horší.“ Vrátil se ke studování svých rukou. „Také mi na vás příliš záleží na to, abych vás vystavil takovému nebezpečí.“

********************

Through the unknown, remembered gate when the last of earth left to discover is that which was the beginning; at the source of the longest river the voice of the hidden waterfall and the children in the apple-tree not known, because not looked for but heard, half-heard in the stillness between two waves of the sea.

Nakonec bylo řečeno vše, co řečeno být mělo. Ten tanec byl dokonalý, trval dlouho, dal si na čas, aby zlepšil fyzickou kondici a pak náhle skončil, bez závěru. Tady byl tedy ten závěr.

Všiml si, že se Hermiona po těch slovech zhluboka nadechla. Skoro mohl vidět tok jejích myšlenek; zběsilé víření napříč možnými vysvětleními, pochybnost týkající se toho, zda přijmout vysvětlení, které přijmout chtěla a - po další chvíli ticha – pevné rozhodnutí skočit a přijmout své naděje. Konec konců on udělal to samé. Strach z neznámého ho neděsil tolik jako strach ze zničení toho, co znal. Ovšem pokud jste si to, co znáte, nevybrali, ztráta se zdála být menší.

Přikývl, jakmile na něj rychle pohlédla, jako by chtěla jeho souhlas – nijak netoužil prodlužovat čas jejích pochyb, nic by tím nezískal. Z rozumového hlediska byl zvědavý, jak zareaguje. Všechno ostatní, kromě mozku, o tom odmítlo přemýšlet, což samozřejmě znamenalo, že nebyl schopen dělat nic jiného.

Zdálo se to nekonečné, ticho mezi nimi se prodlužovalo a ve vzduchu jiskřilo napětí.

„Já… já myslím, že to potřebuju vědět,“ řekla Hermiona nakonec. Její hlas nebyl víc než šepot. Snape si dovolil vydechnout, neuvědomoval si, že dech zadržuje. Stoupl si a vztáhl k ní ruku.

„Oba to potřebujeme vědět,“ podotkl a vzal ji za ruku. „Může to mít všechny prvky melodramatu a Shakespearovské tragédie, přesto není důvod, abychom strpěli nedorozumění tradičním způsobem. Na nedorozumění bude dost času v budoucnu; alespoň tohle můžeme rozumně uzavřít.“

Držel se blízko u ní; když mluvil, přitahoval ji k sobě, dokud oba nestáli uprostřed jeho pracovny. Alespoň tohle nebylo odmítnuto – konec konců nic z toho. Skoro tomu nemohl uvěřit.

Cítil, jak se Hermiona náhle zachvěla. Zahákl jí prst pod bradou a donutil ji vzhlédnout; k jeho úlevě neplakala. Pozvedl obočí a pozoroval, jak se směje.

„Kéž bych tohle mohla dělat pořád…“ řekla tiše. „Je to velmi účinné.“

„Nepochybně ne tak účinné jako kdysi,“ odpověděl Snape ironicky.

Hermiona se zasmála. Její hlas zněl trochu nakřáple. „Ach bože… Budete mi chybět.“

„A vy mně,“ řekl jenom. Znovu se rozhostilo ticho a napětí, tentokrát mu však byla natolik blízko, aby s tím mohla něco udělat. Mírně se sklonil a dotkl se svými rty jejích; ona v tu samou chvíli zvedla hlavu. Bude ji postrádat; bude mu chybět její blízkost a porozumění – jeho osoby i ostatních.

V komnatách bylo chladno, ale Snape si pro tu chvíli nevšiml. Když měl Hermionu v náruči, neregistroval nic víc než chuť a horkost jejích úst a její rty pohybující se proti těm jeho. Prsty jedné ruky měl zabořené v jejích vlasech, druhou prozkoumával hebkou kůži jejích zad pod svetrem. Jeho vědomí se soustředilo na tiché zvuky a povzdechy.

Když se Hermiona znovu zachvěla, neochotně polibek přerušil; pod prsty cítil husí kůži a uvědomil si, že bez ohně v krbu je v místnosti chladno. Obvykle mu to pomohlo vyčistit si hlavu, ale právě teď chtěl být někde v teple. Někde v teple a s Hermionou.

Čelem se dotkl jejího a čekal, až otevře oči.

„Zcela jistě to věci jen zkomplikuje… ale mohla byste mě následovat do mých komnat?“

Kdyby byla při smyslech, využila by příležitosti a prchla by; nemohl ji k tomu donutit a také ji nedonutí. Žít šťastně až do smrti nebylo na programu nejbližší budoucnosti ani jednoho z nich, jenomže zjistil, že jí potřebuje… dát sbohem. Mohl bez toho žít, ale nemohl to rozhodnutí udělat sám.

„Ano.“

Konečná odpověď mu vrátila klid; nebude ho slepě následovat, ale pokud by byla ochotná skočit, pak to udělají společně.

Políbil ji na čelo a vytáhl ruku zpod jejího svetru, aby se opět dotkl jejích zad, když se od sebe trochu odtáhli. Pár kroků je přivedlo ke dveřím do jeho komnat; dřív než on vyslovila heslo, aby získali přístup. Drobné gesto – možná, že dokonce neplánované, zvyk byl železnou košilí -, které ho uklidnilo více než jakákoli její jednoduchá odpověď. Byla si vědoma toho, co dělá – co dělají.

Znovu se rozhostilo ticho, které přerušovalo jen šustění oblečení, jak se pomalu navzájem svlékali ve světle svící pozdního odpoledne. Snape bojoval s tím, aby zachoval pomalé tempo. Nechtěl pospíchat, ale díky jejím dotekům a pocitu z její kůže pod prsty, když uvolňoval zapínání a hladkou látku z bledého těla, si nemohl pomoct. Na chvíli se objevily záblesky vzpomínek. Když nechal na zem mezi ně dopadnout poslední kousek krajek, jakoby se znovu díval do zrcadla. Jakmile nechal paže klesnout k bokům, Hermioniny ruce se zarazily u zapínání jeho kalhot.

„Severusi?“ ozvala se nakonec.

Rozechvěle se nadech. Jeho vyrovnanost se ve chvíli roztříštila na stejně velké kusy lásky, trápení, lítosti a vzrušení. Vzal její ruce do svých a vyžádal si její rty v dalším polibku. „Jen… se ujišťuji, že jsem to nezapomněl,“ šeptal proti jejím rtům. Hladil ji po pažích. Na chvíli jeho ruce spočinuly na ramenou předtím, než se vydaly na cestu dolů, k jejím prsům. Jeho úsměv se prohloubil, když zavřela oči a zvrátila hlavu dozadu; palci laskal bradavky. Ty pod jeho dotekem ztvrdly a pak se trošku scvrkly. Vydechla jeho jméno.

„Takže vám to funguje stejně dobře…“ zamumlal a bojoval s tím, aby se nerozesmál. Hermioniny oči se otevřely dokořán, když to pochopila. Pak se její rty roztáhly do širokého úsměvu. Nevěděl, co si o tom má myslet.

Sotva zamrkal a dostalo se mu odpovědi. Šest měsíců oblékání – a svlékání – jeho šatů se postaralo o to, že Hermiona neměla problém uvolnit to, co uvolněno být mělo a on se bezmocně rozklepal, když mu ovinula paži okolo pasu a palcem druhé ruky poškádlila špičku erekce. Letmý dotek nehtu ho téměř poslal na vrchol.

„Nebyl jste jediný… kdo experimentoval, Severusi,“ zamumlala do ticha.

Měl právě plnou hlavu přítomnosti na to, aby odsekl „Díky Merlinovi,“ a dotáhl ji do postele. Kdyby experimentovala víc, pravděpodobně by ho to dostalo do kolen – a to by bolelo, na kamenné podlaze.

Společně, ve změti údů, jak se k sobě snažili dostat co nejblíž, se svalili na postel; rty proti rtům, kůže proti kůži, vzduch prosycený lapáním po dechu a vzdechy. Začalo to hrou. Jeden druhého škádlil znalostmi, které po dobu výměny nastřádal – Snape dvěma prsty vklouzl do Hermiony, kroužil jimi a otáčel v tom vlhkém pekle, aby našel bod… ten bod… a Hermiona se proti němu vzpínala. Téměř vykřikla, když dosáhla vrcholu.

„To není fér… ach, bože, to bylo skvělé…“ lapala po dechu. Držel ji v náruči, chvějící se a vláčnou. Natáhl ruku a odhrnul jí vlasy z tváře. Hleděl na ni a snažil se zapamatovat tenhle okamžik, ten výraz. Pokud ji mohl mít jen jednou, bude to jednou mít navždy. Snape všechnu svoji pozornost zaměřil na detaily, na ruměnec na její tváři a uvolněný výraz v jejích očích, když ležela beze studu natažená na posteli. Věděl, že její tělo uvnitř stále lehce pulzuje. Ten pocit se mu v mysli skoro zhmotnil, nádherné dozvuky rozkoše.

Její doteky mu připomněly vlastní vzrušení. Její obraz zapadl, vypálen hluboko do jeho paměti. Za chladných nocí uprostřed ničeho ho vytáhne. Až bude starý a bude vzpomínat a, na chvíli, bude zase sám sebou.

Nenadálý pohyb a prudký žár; vzala ho… Merline… do úst. Cítil horký a vlhký dotek jejího jazyka. To, co ho však dodělalo, bylo potěšení v jejích očích. Dala si záležet víc, než on, když tohle dělal jí. Laskala ho obratnými doteky jazyka, rtů a zubů… a rukou. Dotkla se tady, stiskla… támhle. Zrovna… u Merlina… prosím… kde se tohle, sakra, naučila?!

„Hermiono,“ zalapal po dechu. Přitáhl si ji k sobě a vyšel jí vstříc, když se k němu přitiskla. „Kde… ne… Nechci to vědět, ale děkuji…“

Nebyl schopen slova, když ona – on – oni – nebyl si jistý, kdo udělal první krok. Najednou byl nad ní a v ní… a nevěděl, nikdy si neuměl představit, jaké to opravdu je; neexistovalo nic kromě Hermiony, kromě nich dvou. Soustředil se na žhavé sevření poševních svalů, když se v ní pohyboval.

Ustal v pohybech… musel, nebo by všechno skončilo ještě před začátkem. Hermiona mu ovinula paže okolo krku. K ničemu ho nenutila, bylo to jednoduché gesto spojení, když na ni shlédl. Její pohled se setkal s jeho a on se nedobrovolně ponořil hlouběji do jejího těla. Nehýbali se. Jediný pohyb byl skrytý, jak ho držela. „Je to skvělé, že?“ zeptala se hlasem zhrublým emocemi a vzrušením. Snape mohl jen přikývnout; přítomnost a minulost splynuly v jeho mysli v jedno, cítil ji kolem sebe, v sobě… oběma způsoby najednou.

To byla pro tu chvíli poslední věc, na kterou oba mysleli; vzpomínka a realita je přenesly zpátky do minulosti, a zatímco Snape schovával tvář na Hermionině rameni, je vrhli do víru jemných pobídek a potlačovaných stenů, chvění a povzbuzování, dokud nedosáhli na vrchol rozkoše. Venku už byla tma, když se rozhodli jít každý svou cestou.

********************

Tohle bylo vše, co si mohla přát. Doteky a pocity, tlak a uvolnění, příliv a odliv; vzrušení ji obklopovalo, byla ho plná. Cítila jeho rty a ruce všude, škádlící, tisknoucí, zkoumající – bylo to to samé, co cítil on? Ten samý všestravující pocit úplnosti? Chutnala ho, kousala a sála ty body, jejichž laskání ho nutilo se vzpínat a rozechvívalo jeho tělo; přidušené zvuky, nesouvislé, přesto zcela srozumitelné. Chtěla si zapamatovat tento okamžik; uchovat si v mysli obraz jeho tváře, na které se bezděky usadil téměř bolestný výraz, když do ní pronikal, když cítil – poznával – hlubiny jejího těla, zapamatovával si těsnost, hebkost a horkost. Pak ji všechny ty pocity přemohly a explodovaly uvnitř jejího těla. Opřel si čelo o její rameno, prohnutý a strnulý. Hladila ho a snažila si zapamatovat každý kousek jeho těla.

Nadzvedla pánev. Podvědomně ho chtěla mít tak hluboko, jak to jen šlo, chtěla mít jeho otisk na nejhlubším místě sebe sama, hrozně moc chtěla vtlačit tento okamžik do paměti svalů tak, aby tu vzpomínku mohla vytáhnout, až ji bude potřebovat, chtít, až z ní zbyde jen napůl zapomenutá fantazie, jen stín reality. Tiché zvuky, které vydával, jí vibrovaly pod kůží a ona nechtěla, aby to skončilo. Chtěla balancovat na hraně, v téhle chvíli, mimo čas. Tady a teď, kde existovali jen oni dva.

Avšak instinkt, který toužil zastavit čas, ji nutil pokračovat až za hranice kontroly. Ústa a ruce a mysl a srdce se spojily, aby se následně rozdělily díky stěží vysloveným slabikám jeho jména.

Později ho držela, nechtěla si nechat uniknout žádný z posledních střípků zkušenosti. Bojovala s touhou si zdřímnout – v následujích dnech se na spánek jistě najde dost času. Přepych malátnosti z prožité rozkoše si nedopřála dlouho, jelikož na něj dopadal stín věcí příštích. Prsty bloudila po jeho kůži, byl to zápis do památníčku spíš než předehra. Jeho ruka přikryla tu její, aby ukončila její pouť. Prsty propletl s jejími a přitáhl si její ruku ke rtům, jazykem ochutnával konečky prstů. Zavřela oči; zjevně nebyla jediná, kdo si střádal vzpomínky.

Natáhla ruku a pohladila ho po tváři, kterou po těch měsících holení tak důvěrně znala.

„Kdyby věci byly jiné,“ zamumlala, „kdyby nebylo Voldemorta…“

„Kdyby nebylo Voldemorta,“ souhlasil.

„Já jen nechci, abyste si myslel, chci říct…“ lezlo z ní. Cítila, že by měla něco říct, a opět si nebyla jistá, jak začít. Možná by si měla vzít k srdci jeho dřívější radu a prostě to říct. „Chci vás,“ prohlásila bez obalu.

Nebylo to tak úplně to, co se jí honilo hlavou, ale to ostatní by věci ještě zkomplikovalo.

Cítila, jak se mu svaly tváře pod její rukou pohybují a věděla, že se usmívá.

„Všiml jsem si, že vám to došlo,“ řekl dost suše, uvědomila si však, že jeho hlas zněl neobvykle hrubě. „V případě, že to myslíte vážně, tak já vás taky.“

Byla by raději, kdyby kličkoval jako ona; aby nepřiléval oleje do ohně. Možná, že do toho jednoduchého prohlášení jen promítla svoje vlastní pocity. V každém případě na tom stěží záleželo. Ještě chvíli tak ležela. Věděla, že to nikdy nebude snazší. Stáhla ruku, kterou se dotýkala jeho tváře.

„Měla bych jít,“ řekla neochotně.

Snape se od ní trošku odtáhl.

„Ano,“ souhlasil tiše. „Myslím, že byste měla.“

Posadila se a vyklouzla z postele. Beze slova začala sbírat svoje oblečení a oblékat se. Koutkem oka zachytila pohyb, který jí napověděl, že Snape dělá to samé. Byla za to vděčná; za to, že se nemusí dívat na jeho nahé tělo natažené na posteli a stopy, které zanechalo jejich milování. Když na něj pohlédla, byl už oblečený a tvářil se bezvýrazně. Nestál tu Severus, ale profesor Snape. Jen stíny v očích připomínaly toho muže, se kterým před chvílí byla.

Nadešel čas se vrátit zpátky. Bouře vášní pominula a zanechala ji podivně klidnou a bez slz.

„Co má studia?“ zeptala se. Povytáhl obočí; to gesto jí způsobovalo, a bez pochyby vždycky bude způsobovat, bolest. „Nemyslím hodiny,“ objasnila. „Ptám se na projekt.“

„Nevidím žádný důvod, proč byste neměla pokračovat ve studiu na akademické úrovni,“ opáčil rozhodně. „Ačkoli většinu zvládnete v knihovně, očekávám, že praktickou část dokončíte,“ pokračoval už jemněji. „Nebyla byste to vy, kdybyste ten projekt nedokončila. Nicméně náš vztah musí zůstat na úrovni žák – student.“

Jak ho tak pozorovala, maska mu trochu sklouzla, ale jen tak, aby odhalila mírné zaškubání v koutku úst.

Přátelé, dalo by se tedy říci. V patřičných mezích. To bude muset stačit.

A bylo to. Nekonaly se žádné divadelní výstupy, neobjevily se žádné slzy, žádná obětí na rozloučenou, ani prohlášení. Jen porozumění.

Pomalu přikývla a obrátila se k odchodu.

„V tom případě vás, profesore Snape, uvidím dnes večer v laboratoři.“

********************

Quick now, here, now, always - a condition of complete simplicity (costing not less than everything) and all shall be well and all manner of things shall be well when the tongues of flame are in-folded into the crowned knot of fire and the fire and the rose are one.

T.S.Eliot - Little Gidding.

pozn. překladatele: Za beta-read povídky děkuji Pyriel.