Hermiona se snažila zabránit tomu, aby se její běh chodbami školy nezměnil v překotný úprk. Alespoň tohle si říkala. Kdokoli, kdo by ji viděl, by si nejspíš myslel, že primuska jednoduše zapomněla na nějakou důležitou schůzku, nebo na esej, ke které ještě před svítáním potřebovala připsat pár palců textu. Nemusí bezpodmínečně vědět, že se jí svět obrátil naruby – v neobvyklém smyslu slova – znovu. Zrychlila, což korespondovalo s litanií, kterou si v duchu opakovala: Vrátím se do svých komnat; neuvidí mě plakat.
On mě neuvidí plakat.
Zdálo se, že hrad je na její straně; systém schodišť spolupracoval a jí se podařilo dostat se do svých komnat, aniž by potkala někoho, kdo by měl důvod jí doopravdy zastavit, spíš než jí věnovat zvědavý pohled. Odstranila ochranná kouzla a nechala dveře, aby se za ní s bouchnutím zavřely. Těžce oddychujíc se o ně opřela, zavřela oči a na malou chvíli si dovolila poddat se jejich uklidňující pevnosti. A jen tehdy si dovolila přemýšlet o tom, co se stalo na chodbě před ředitelovou pracovnou.
Líbala profesora Snapea.
Tentokrát neměla zmatek v identitách; žádná nejasnost v tom, koho vlastně líbala. Tohle byla ona, myslí a tělem, a líbala jeho; rovněž myslí a tělem.
Líbala profesora Snapea.
Bylo to tak sladké a tak správné a ona chtěla, aby ta chvíle nikdy neskončila. Chtěla s ním něco sdílet; ověřit si vzpomínky, pocity, vášeň. Chtěla se ho dotýkat, uklidnit ho a poděkovat mu. Chtěla vědět, jak chutná; cítit ho uvnitř, ponořit se do něj. Chtěla toho tolik.
Líbala profesora Snapea.
Ne, pomyslela si, líbala Severuse. Muže, ne učitele.
Měla pocit, že létá.
Cítila, že mu dala sbohem.
A teď byla zpátky ve svých komnatách – ve svém životě – znovu. Otevřela oči. Pokud byla vůbec nějaká chvíle, která si zasloužila slzy, byla to tahle; hrdlo měla bolestivě stažené, ale, kupodivu, slzy nepřicházely. Rozhlédla se. Představovala si, že je Snape tady, pohybuje se kolem, používá její věci. Odtáhla se ode dveří, bojovala s pocity, které byly jedinou věcí, která ji držela nad vodou, a pomalu udělala několik kroků do pokoje, znovu se učila znát vlastní prostředí. Opatrně se vydala ke stolu, její pohled se přelil přes hromady svitků a knih. Barevný rozvrh byl na svém místě a ona zaznamenala, že se držel jejího dost charakteristického registračnímu systému. Po těch měsících by ji nemělo překvapovat, že je schopen porozumět způsobu, kterým si uspořádávala myšlenky, ale vědomí společného porozumění vysílalo do jejího těla vlny bolesti a znovu vyvolávalo pocit ztráty. Na stole byla matná skvrna v místě, kde ruce primusky bezpočtukrát spočinuly při práci. Bezděky se jí dotkla; ani to největší úsilí domácích skřítků nevrátilo desce lesk. Představila si jak tu Snape sedí, prochází seznam denních povinností a poznámky; nevadí, že k něčemu takovému neměl příležitost – většina jeho práce – jejich práce – se odehrávala ve sklepení. Díky tomu, že si ho tu představila, se necítila tam sama.
Odvrátila se od stolu a stanula u postele. Hromádka oranžových chlupů, které říkala Křivonožka, otevřela ospalé oči a pohlédla na ni, zjevně nedotčená návratem své pravé paní. On a Snape se v průběhu nedobrovolné důvěrnosti očividně přizpůsobili jeden druhému, pomyslela si s dávkou sarkasmu. Zjevně spokojený s její identitou, Křivonožka vstal a důkladně se protáhl. Nechal se pohladit, pak se několikrát otočil kolem dokola, než se znovu uvelebil do předchozí pozice. Zavřel oči, a podle všeho, se vrátil k spánku.
Její oči byly stále suché.
„Naprosto jasné,“ řekla odevzdaně. Vypadalo to, že se chystá odepřít si požitek z dobrého pláče. Povzdechla. Nemělo smysl to dál řešit…
Vrátila se ke knihovně, která nyní, ve srovnání se Snapeovou oplývající přepychem, vypadala skromná a prázdná. Další výstřel bolesti, ne jen kvůli knihám, ale kvůli ztrátě někoho, s kým si o nich mohla povídat; opět mohla mluvit s Harrym a Ronem a Levandulí a Parvati. Snažila se být šťastná, že si se svými přáteli bude moci znovu popovídat, ale dokázala myslet jen na to, jestli by jí Snape dovolil používat jeho knihy, kdyby ho požádala. Rychle přelétla ten - v jejích očích – chudý výběr. Všimla si jedné knihy, kterou měla v úmyslu začít číst předtím, než tohle všechno začalo.
Bez přemýšlení natáhla ruku, aby si ji podala z horní police a zamrkala, když se její ruka zastavila pár palců od hřbetu. Snape byl dost vysoký na to, aby na knihu dosáhl, aniž by si vzal židli; Hermiona nebyla. To poznání, to jednoduché připomenutí toho, že je opět ve staronovém těle, ji zmrazilo tak náhle jako před několika měsíci přeměna ve Snapea.
Zaplavily ji vzpomínky a touha a ztráta. Slzy v očích se jí nakonec přece jen objevily a stékaly po tvářích.
********************
Hermiona nakonec spala lépe, než očekávala. Noční výbuch emocí – intenzivní a dlouhotrvající, když konečně přišel - uvolnil většinu strachu a napětí, která se v ní za poslední dobu nahromadila. Upadla do hlubokého spánku, ze kterého se vzbudila zmatená a smutná. Ulevilo se jí, když si uvědomila, že dnes není škola. To by jí mohlo poskytnout čas, aby vybředla z téhle situace. Když se převalila, náhle si uvědomila, že na sobě má jen kalhotky. Měsíce, ve kterých spala jako Snape, jí jednoduše dovolily svléknout šaty a vklouznout do postele. Únava ji téměř okamžitě odnesla do říše snů, takže si nevšimla, že je téměř nahá. Jak tam tak ležela, došlo jí, že vůbec necítila potřebu pátrat po své noční košili.
Zvyk ji vytáhl z postele a poslal ji pod sprchu; menší než tu Snapeovu, ale také zásobenou širokým sortimentem kosmetických i jiných přípravků. Jediná věc, která jí opravdu nebude chybět, byla mytí podomácku vyrobeným mýdlem. Pořád byla polonahá – necítila potřebu hledat župan; jednou z věcí, které jí přinesla tahle zkušenost, bylo to, že se ve svém vlastním těle cítila pohodlně. A vzhledem k tomu, co se svým vlastním tělem právě prováděla… Nehledě na to, co dělala s tím Snapeovým. Když nechala kalhotky sklouznout na zem a vlezla do sprchy, objevil se na její tváři široký úsměv.
Bradavický vodovodní řad byl stejně spolehlivý jako vždycky. Zaklonila hlavu a nechala vodu, aby jí dopadala na čelo, proplétala se vlasy, zčásti spadala po zádech na hýždě, razila si cestu rýhou mezi půlkami a stékala po zadní straně stehen. Natáhla ruku a vybrala jednu z obyčejných skleněných lahví stojících ve výklenku ve zdi. Když vytáhla zátku a zvědavě přičichla, vzpomněla si na Snapeovo lehce rozpačité doznání stran výroby kosmetiky. Chřípí polaskala vůně bylin; rozmarýna a tymián, domnívala se, a možná ještě něco dalšího, co nedokázala identifikovat. Vonělo to velmi příjemně. Nalila si do dlaně štědrou dávku, vrátila lahvičku zpátky a začala ji vmasírovávat do vlasů. Horká voda přitom uvolnila oleje a obklopila ji vonnými parami, které byly bylinné, leč bez léčivých účinků, a přesto nějak dokázaly vyčistit a osvěžit její mysl. Pár minut stála se zavřenýma očima a nechala vodu, aby z vlasů smyla zbytky směsi a odhalit fakt, že tohle bylo od září poprvé, co mohla použít opravdový nefalšovaný šampon na vlasy.
Dokonce i tahle zkušenost byla nyní pokryta vrstvou úvah o Snapeovi.
S jakýmsi očekáváním vybrala něco, z čeho se vyklubal kondicionér – kdo mohl tušit, že bude myslet i na kondicionér? Odstín byl bledší, a když lahvičku otevřela, známou vůni rozmarýny překryl květinový závoj utkaný z levandule a exotických vláken cedru a kokosového ořechu. Znovu si nalila trochu do dlaní a pak je promnula. Prsty vjela do vlasů, pročesávala je a škádlila; zkušenost ji naučila, že tohle je jediný způsob, jak je později rozčesat. Zdálo se, že tentokrát uzlíky zmizely a vlasy jí v těžkých pramenech splývaly na ramena. Trochu udiveně dala kondicionér zpátky a vlasy pak smotala, aby jí nepřekážely.
Nadšeně sáhla pro mýdlo a přičichla k němu. Setkala se s medovou vůní s lehkým mandlovým podtónem; jednoduchým a smyslným; ještě smyslnějším než u kondicionéru. Když se s ním myla, vytvořilo bohatou krémovou pěnu, která sladce, ale ne nasládle, voněla. Přejížděla rukama po pažích, dotýkala se vlastní kůže poprvé od – no, od té noci, co byla s ním. Znovu zavřela oči. Představila si ho, jak jeho ruce každé ráno laskají její kůži. Tentokrát měl své tělo a dotýkal se jejího, roztíral po něm med, olej, sebe. Ruce se vydaly po cestě jejích představ, přes paže, prsa, kolem bradavek, obkroužily bříško, hýždě, pokračovaly na vnitřní stranu stehen, nahoru a dolů a zpátky ke žhavému místu mezi nohama. Bylo to jiné? Prsty se posunuly výš, hladily citlivou kůži, otíraly se o záhyby, zkoumaly a testovaly. Bylo to stejné; její tělo se nezměnilo, to ona. Jednou rukou se opřela o zeď, aby mohla pokračovat v laskání. Voda jí dopadala na záda a stékala na zem. Její mysl, srdce a smysly byly naplněny vůněmi, které vnesl do jejího těla, do jejího života. Vdechla jeho jméno jako zakázanou myšlenku. Celá se napjala a pak přišlo uvolnění. Skoro přesvědčila samu sebe, že tu vlhkost na tváři má na svědomí pouze sprcha.
Konečně seděla před zrcadlem, kondicionér spláchnutý z vlasů, na obličej nanesenou tenkou vrstvu hydratačního krému - další se Snapeových výtvorů ze slézu a růží - a vlasy učesané a elegantně stažené vzadu do spony. Kondicionér byl účinný, vlasy měla lesklé a jemné a snad poprvé za osmnáct let nezcuchané. Byla to ironie, že za to vděčila právě Snapeovi. Slabě se usmála.
Ano, to bylo ono. Soustředila se na ironii, na hořký humor. Představila si výraz ve tvářích svých přátel a profesorského sboru, kdyby se dozvěděli, s kým to posledních šest měsíců mluvili. Pečlivě si vystavěla pevný obranný val. Nikdo se nesmí nic dozvědět. Situace je skoro tak nebezpečná, jako byla předtím.
Naposledy zmíněná myšlenka jí zákeřně pronikla do mysli, říkala jí, že nebezpečí ještě nepominulo; pokud Voldemort zatouží po informacích, pořád by mohl způsobit nevýslovné škody ve věci „Světla“. Nemluvě o tom, co by mohl udělat Snapeovi.
Díky tomu se necítila zrovna dobře. Neladilo jí to s obvyklou snahou o ironický odstup s dávkou zvrhlého humoru. Bylo to něco, o čem si zřejmě potřebovala promluvit se Snapem, uvědomila si. Později.
Nejlepším lékem na časnou ranní introspekci se v tuhle chvíli zdálo být jídlo; koneckonců nemohlo být tak těžké navázat tam, kde přestala. Byl to přece její život; teď už nemusí předstírat, že je někdo jiný.
********************
Hermiona bohužel zjistila, že vjet zpátky do vyjetých kolejí svého života bylo daleko těžší, než tušila. Dokonce i jednoduché věci jako snídaně vyžadovaly větší koncentraci, než očekávala. Nikdy nebyla po ránu moc upovídaná – v jakémkoli těle -, takže u Harryho a Rona její dnešní zamlklost prošla bez povšimnutí. Ve skutečnosti to bylo štěstí, protože se bezmyšlenkovitě natáhla pro plátek slaniny. Jelikož nečekal, že by ji opravdu chtěla - nepředpokládalo se, že je vegetariánka? –, tak se Ron jednoduše natáhl přes ni a vzal si ji od Harryho. Hermiona byla natolik duchem přítomná, že se stáhla. Nalila si sklenici dýňového džusu.
To byla další věc; dýňový džus. Pila ho po šesti měsících – Snapeova volba v tomhle směru byla jasná -, během nichž si po ránu zvykla na šálek silné kávy. Upíjela čaj s mlékem, snažila se předstírat, že je to Snapeovo horké espresso, a připomínala si, aby dávala pozor.
Ze začátku jí návrat do školy dělal potíže. Zdálo se, že Snape ji dokázal zastoupit natolik přesvědčivě, že se vyhnul jakýmkoli komentářům ze strany učitelů. Díky jeho poznámkám byla v obraze, co se týkalo probrané látky, a hodina věštění z čísel proběhla bez jakýchkoli incidentů, tedy kromě tradičních Nevillových šeptaných dotazů, Harryho tichých komentářů a Ronových všeříkajících grimas. Bylinkářství rovněž proběhlo bez zvláštních příhod, litovala snad jen toho, že už svým spolužákům nemůže nakázat, aby dávali pozor, byli zticha a přestali dělat blbosti - a že si to nedokázala vynutit. Když zvon ohlásil konec dopoledních hodin, mohla si Hermiona konečně vydechnout.
U nebelvírského stolu se usadila vedle Harryho a připomněla si, že si má nandat štědrou porci dušené zeleniny, jakkoli litovala nepřítomnosti kávy. Čekala, že si vedle ní sedne Ron nebo Neville. Nestalo se tak. Vůni jídla dočasně zahnal oblak něčeho, v čem bylo až příliš Patchouli.
„Ahoj, Hermiono,“ pozdravila ji Levandule bez dechu. „Máš chvíli?“
Hermiona měla právě plnou pusu dušené zeleniny, a jelikož jí pan a paní Grangerovi vychovali tak, aby nemluvila s plnou pusou, nestihla odpovědět předtím, než Levandule navázala.
„Došla mi čistící voda, kterou mám od tebe. Chtěla bych ji vzít domů, až tam pojedu na Velikonoce. Tak jsem přemýšlela, kdy budeš mít hotovou další. Jo, a Parvati chce taky nějaký z tvých šamponů.“
Až teď byla Hermiona schopná polknout.
„Hm,“ dostalo se Levanduli nic neříkající odpovědi. Netušila, jak ochotně jí Snape nechá pokračovat ve výrobě kosmetiky, když má pracovní prostor zase pro sebe; vůbec jí nenapadlo, že by v tom pokračoval sám. „Nejsem si jistá. Můžu ti dát vědět?“
„Jasně, ale mohlo by to být co nejdřív? Vím, že ostatní holky taky něco chtějí, tak jim dám vědět, cos mi řekla.“
„Ostatní holky?“ zeptala se Hermiona. Cítila se hloupě. Kolik jich bylo?
„Však víš – Susan, Hannah, Sally-Anne, Mandy, Morag – všechny. A samozřejmě Pansy a Millicent a spousta holek ze Zmijozelu, které nechtějí, aby je s tebou někdo viděl.“ Levandule vypadala zmateně. „Jsi v pořádku, Hermiono? Dneska nějak nejsi ve svý kůži.“
Hermiona znovu polkla, aby zdusila hysterický smích, který se díky Levandulině otázce dral na povrch.
„Jsem v pohodě,“ dokázala ze sebe vysoukat. „Jen přemýšlím o odpolední hodině přeměňování.“
Snape patrně podporoval předsudky týkající se jejího charakteru. Levandule truchlivě přikývla a spustila tirádu o tom, jak těžké je přeměnit havrana na psací stůl. Zatímco Levanduli poslouchala jen napůl, dojídala Hermiona svůj oběd. Snažila se vyvarovat pohledu k profesorskému stolu ve snaze hledat Snapea. Těšila se na odpoledne; přeměňování bylo jedním z jejích nejoblíbenějších předmětů a poté, co s ním opakovala, byla přesvědčená, že Snape její známky neohrozil. Nepřítomně se zakousla do jablka; návrat k vlastnímu metabolismu znamenal, že si musela víc dávat pozor na to, co jí. Snape mohl očividně sníst cokoli a přesto zůstával štíhlý jako proutek; ona takové štěstí neměla.
„Takže nám to brzy dodáš?“ přerušil Levandulin hlas tok jejích myšlenek. Zamrkala. Levandule opustila přeměňování a vrátila se k bezpečnějšímu tématu osobního zušlechťování.
„Ano. Ano, dodám,“ přisvědčila.
„Skvělé.“ Nastala pauza. „Jo, a Parvati a já jsme přemýšlely o další párty,“ pokrčila rameny. „Máš zájem?“
Hermiona se znovu málem udusila. Už se chystala říct ne, když jí náhle došlo, že Snape na jedné byl. Což patrně znamenalo, že by měla…
„No, ano. To bude skvělé,“ opáčila. „Dejte mi vědět, kdy to bude.“
Levandule šťastně přikývla a zmizela.
Skvělé, pomyslela si Hermiona. Předtím jsem jednoduše předstírala, že jsem Snape. Teď předstírám, že jsem Snape předstírající mě. Mohla by pravá Hermiona Grangerová vstát, prosím?
Ona byla ta, pravá nebo ne, kdo musel vstát, pokud nechtěla přijít pozdě na hodinu. Harry, který seděl vedle ní, byl ponořený do hovoru se Seamusem. Naladila se na jejich vlnu na tak dlouho, aby slyšela slova „pravidla pro postavení mimo hru“ a znovu vypnula.
„Jdu si nahoru pro věci na odpoledne,“ řekla Harrymu, který něco zamumlal přes rameno na srozuměnou; od vážné debaty o famfrpálu ho mohl odvést jen přímý útok rozzuřeného draka. Hermionu zaplavilo zvláštní teplo, když viděla tu známou scénu; díky tomu se cítila víc jako doma. Snape by se tomu smál, napadlo ji, když si urovnávala hůlku v rukávu. Strnula.
Její hůlka. Nebo spíš jeho hůlka.
V noci si nevzpomněli, že by si měli hůlky vyměnit, a ona silně pochybovala, že by to, zatímco spala, ochotný domácí skřítek udělal za ně. Opatrně povytáhla hůlku natolik, aby se jí mohla dotknout. Větší váha a lehká těžkopádnost jí napověděly, že má pořád Snapeovu hůlku. Věděla, že by při hodině přeměňování dokázala Snapeovu hůlku použít, i když ne zdaleka tak spolehlivě jako tu svoji, a navíc dobře věděla, že on tu svou potřebuje. Trochu provinile si připomněla, že jeho břitva je teď sympaticky bezpečná. Nemohla si pomoct; pohlédla k profesorskému stolu, aby zjistila, že se Snape zvedl a zamířil ven z Hlavní síně. Zhluboka se nadechla a vyrazila za ním. Záměrně mířil opačným směrem, plášť za ním vlál, jeho pozornost byla upřena jinam. Vzdálenost mezi nimi se zvětšovala, a protože za ním nechtěla utíkat, musela na něj zavolat.
„Profesore Snape!“
Zůstal stát, ale neotočil se. To jí poskytlo možnost ho dohonit.
„Profesore Snape,“ zopakovala tišeji. „Mohu s vámi mluvit?“
V pohrdlivém gestu povytáhl obočí.
„Mám dojem, že jste schopná oslovit mě přiměřenějším způsobem. Je tohle vaše jediná otázka, nebo máte pro to, že tu řvete na celou chodbu jako raněný trol, nějaký další důvod?“
Hermiona v odpověď couvla, a jednoduše řekla to první, co jí přišlo na jazyk: „Hůlky, pane.“
„Hůlky, slečno Grangerová?“
Očividně neměl potřebu dnes ráno svou hůlku použít.
„Máte moji hůlku,“ vysvětlila mu. Ohromený výraz, který na moment zbrázdil jeho tvář, ji potěšil.
„Následujte mě,“ houkl úsečně.
Zavedl jí do odlehlé chodby a pak jí podal svoji – její – hůlku.
„Když je očarujete,“ broukl tiše. Jelikož nebyli na očích, jeho hlasu chyběla kousavost.
Vzala si zpátky svoji hůlku, rychle přehodila kouzla a podala mu jeho hůlku. Poděkoval jí krátkou úklonou.
„Děkuji vám, slečno Grangerová.“ Otočil se k odchodu, ale pak se zarazil. „A slečno Grangerová – strhávám Nebelvíru pět bodů za to, že jste ječela jako siréna.“
Bastarde, broukla v duchu mile, když hleděla na jeho vzdalující se záda.
********************
Večer ji zastihl na cestě do sklepení s něčím, co pociťovala jako úlevu. Úsilí, které musela vynaložit na roli Severuse Snapea, nebylo ve srovnání s námahou vžít se do role Hermiony Grangerové ničím. Pohoda a uvolnění nebyly součástí scénáře. Záda ji bolela od nošení knih, byla otrávená touhou srazit některé koleji spoustu bodů a uložit někomu školní trest a navíc jí hrozně bolela hlava. Předtím, než se pustí do nějaké smysluplné práce, si bude muset vzít Snapeův odvar z vrbové kůry a kozlíku.
Došla ke známým dveřím, zamumlala heslo a vstoupila předtím, než si uvědomila, že by vzhledem k okolnostem měla nejdřív zaklepat. No co, Snape se taky neobtěžoval s klepáním.
Snape seděl za stolem. Povytáhl obočí, když vstoupila.
„Pojďte dál, slečno Grangerová,“ promluvil s ironickým podtónem.
Zamumlala omluvu a odložila tašku na podlahu. Zamířila ke skříni. Měla v úmyslu najít něco, co by jí ulevilo od bolesti.
„Příšerně mě rozbolela hlava,“ vysvětlila a pohledem přelétla po policích, „a opravdu potřebuji…“
„…tohle?“ dokončil za ni.
Nadskočila. Obešel stůl a stanul za ní, aniž by vydal sebemenší zvuk. Otočila se, aby mu viděla do tváře. Viděla, že jí nabízí kouřící šálek kávy. Vůně se ovinula kolem jejích pocuchaných nervových zakončení v příslibu míru, potěšení a štěstí. Vděčně ho přijala a napila se. Chuť se rozlila jejím tělem, prodchla každou buňku pocitem naprostého blaha, který splynul s centrem potěšení sídlícím někde pod lebkou. Zavřela oči a zhroutila se do křesla.
„Ovšem,“ podotkl Snape profesorským tónem, „efekt je čistě psychologický.“
Otevřela jedno oko a upřeně se na něj zahleděla.
„Nezdá se mi, že by ta bolest hlavy měla psychologický původ,“ opáčila.
„Za tu bolest hlavy pravděpodobně může napětí, ale tuším, že jste dnes ještě neměla kávu. I když si vaše tělo na kofein nezvyklo, zkušenost v mém těle naučila vaši mysl očekávat neblahé učinky nedostatku a věřit, že tychle neblahé účinky zmírní další konzumace. Proto vás šálek kávy zbaví bolesti hlavy.“
„Myslíte, že jsem zdědila vaši závislost na kávě?“
Ústa se mu zkroutila v mírném úsměvu.
„Vypadá to tak, Hermiono.“
Káva, úsměv, její jméno; díky tomu všemu byla neskutečně vděčná, že je tady. Někde, kde mohla být sama sebou. V tichosti svírala šálek a hleděla do prázdna jako Trelawneyová, když má své vidění.
„Bylo to těžší, než jsem myslela,“ řekla po chvíli. Snape se usadil za svým stolem. Nic neřekl, přesto věděla, že poslouchá. „Myslela jsem, že to bude jednoduché, vrátit se zpátky do svého života. Koneckonců jsem to dělala posledních osmnáct let – to, že jsem byla sama sebou. Stejně mám pořád pocit, jako bych předstírala. Jako bych hrála roli Hermiony Grangerové. Ve skutečnosti jsem nemohla říct, co si myslím nebo dělat, co chci, protože se to neshodovalo s tím, co by udělala Hermiona Grangerová.“ Bojovala s tím, aby myšlenkám dala slova. „Musela jsem přemýšlet o tom, 'co by udělala Hermiona' stejně, jako jsem musela přemýšlet o tom, 'co by udělal profesor Snape'. Nemohla jsem přemýšlet o tom, co bych udělala já.“
Snape byl zticha tak dlouho, až si myslela, že se vrátil ke známkování esejí. Pak ale promluvil.
„Všichni určitým způsobem předstíráme, Hermiono. Já určitě. Vy také, stejně tak profesor Brumbál, profesorka McGonagallová, pan Potter, pan Weasley i pan Malfoy. Dokonce i pan Longbottom. Nikdo nemá pouze tu tvář, kterou ukazuje světu. Klíčem ke všemu je to vědět; vědět, že jsme víc než jen odrazem mínění druhých.“
Hermiona na něj pohlédla; jeho tvář byla ve stínu, ale i tak bylo napětí hmatatelné.
„To je úžasný názor,“ řekla tiše.
„To je,“ souhlasil. „Někde jsem to četl a od té doby jsem čekal na příležitost použít to při konverzaci.“
Jeho hlas byl bezvýrazný, chvíle napětí byla pryč. Jemně se zasmála. Cítila, že teď není vhodná chvíle zabývat se vlastními myšlenkami.
„No dobře,“ broukla tónem podobným jeho. „Přestanu se trápit důsledky a budu pokračovat.“
„Chvályhodné rozhodnutí,“ přikývl a pak dodal: „Pokud vám to pomůže, dnes jsem měl, kromě pár světlých okamžiků, také hrozný den. A na roli profesora Snapea si budu zvykat dlouho.“
Večer plynul a oni dva pokračovali ve starých úkolech a experimentech. Vklouzli do známého modelu, ve kterém byly reakce a odezvy podmíněny osobností, ne fyzickým vzhledem. Hermioně se při práci v hlavě pořád přehrávala jeho poznámka, a ona přemýšlela, jestli si uvědomuje, kolik jí toho prozradil. A zároveň kolik toho pořád neví.
pozn. překladatele: Za beta-read povídky děkuji Nifredil. Speciální díky patří Severce S. Rogueové.
KONEC