Listopad 1981
Vítězství se skrývá v malých věcech: v detailech, v přebytcích drobností. Velmi malá výhra, jedna mužská duše. Není to mnoho, ve srovnání s tisíci dušemi, které Albus ztratil, a nikdy to nepostačí. Ale říká se, že vždy, když se motýl narodí, hvězda zemře, a pak jistě spása Severuse Snapea musí něco znamenat.
Nebyla to snadná výhra, protože sám nevěřil, že se to vyplatí. Když ho Albus našel, byl na pokraji šílenství, na pokraji veliké temnoty, která ho stráví, jako tolik jiných skvělých myslí před ním. Lord Voldemort, Bellatrix Blacková, a … Severus Snape. Byl na pokraji propasti, ale věděl, že lepší je neskočit. Žil v malém oplzlém bytu v mudlovské části Londýna, a právě v době jeho dětství Albus selhal úplně.
Měl modřiny na rukou, některé z nich pocházely od jehel, a některé z nich si způsobil sám, ale žádné z nich se nepodobaly těm, ve kterých měl prsty jeho otec. Byl slabý, a více než to, byl úplně bez energie, jako kdyby neměl dostatečný čas na to, aby se vzpamatoval. Byl sám, ale to nebylo žádné překvapení, vždy býval osamocen. Hlasy v jeho hlavě byly lepší společností než jeho spolužáci.
Myslel, že Albus je jeden z jeho přeludů; to se mu zdálo jasné. Odvrátil hlavu a seděl rozhodně proti čelní stěně koupelny, čekal, až se věci vrátí zpět do normálu. Albus stál naprosto tiše, způsobem, jakého se používá, když se ocitnete sami na malém prostoru s nešťastným tygrem, nebo hůř, se zuřivým psem. Po dlouhé přestávce se Severus zvolna prkenně pohnul a plazil se napříč lepkavými dlaždicemi, aby vztáhnul ruku, aby se dotknul obruby Albusova roucha. Objevil, že je skutečný, ihned ho pustil a ucuknul se vzlykáním. Albus nepřítomně natáhnul ruku k němu dolů; nechal ji spočívat na něm a prsty propletl s tmavými vlasy. Severus se přisunul blíž a vyšel vstříc dotyku způsobem, jakým se nějaké zvíře dožaduje pozornosti, zvíře, které potřebuje cítit lásku.
Albus ho vyvedl ven z ruin do Bradavic, které působily oproti tomu jako skutečný domov. Stáhnul Severusovi hadry a vedl ho do koupelny, kde ho posadil do kádě, jako by to bylo dítě. Nikdy neměl děti, a když klečel a koupal to slabé, bledé tělo, připustil si, že má před sebou mužské tělo, a krásné. Jeho milenců nebylo mnoho, tajných, a ženského pohlaví; ředitelé přísahali celibát a on měl málokdy se slibem potíže. Nyní se před ním skvěla krása-a pokušení-jak mohl vidět.
Když byl Severus čistý, Albus ho osušil, starostlivě a jemně, a zabalil jej do čistého světlého hábitu, uložil na pohovku, kterou měl ve své pracovně a přikryl jej lehkou pokrývkou. Severus nechápal, ale na to bylo ve skutečnosti ještě příliš brzy. Albus seděl vedle něj, dokud neusnul a pak odešel do svého vlastního pokoje a pevně za sebou zavřel dveře, cítil se cudný, ctnostný a znechucený.
Vždy považoval spánek za svého přítele, ale ten na sebe tuto noc nechal dlouho čekat, a když konečně přišel, zdálo se mu o Severusovi. Za svítání se vzbudil, vstal z postele a klekl si vedle pohovky, na které Severus ležel. Dotkl se jeho čela hřbetem ruky a zjistil, že je příliš horké. Vykouzlil mísu s vodou a látku, umyl štíhlé bledé tělo ještě jednou, tentokrát aby ho ochladil. Severus se vzbudil a vzhlédnul k němu, neproniknutelné temné oči rozjasněné horečkou, slabý obličej zkřivený blouzněním. "Hoří," bědoval, a tlačil Albusovu ruku dolů, až se dotkla té hříšné věci. "Prosím, hoří."
Byla tma, ale hodina před svítáním byla vždy nejtemnější. Albus byl trhán na dvě strany, mezi povinností potěšit a povinností ke svým slibům, posléze povinnost potěšit vyhrála. Vedl svou ruku jemně přes penis, žasnouc nad způsobem, jakým ožíval pod jeho rukou. Mohl ho cítit pulsovat, skrz vrstvy prostěradel a mužského roucha. Jeden po druhém ty vrstvy stáhl pryč a odhalil nachově rudou erekci v hnízdě černých chloupků. Zdál se na počátku o tolik menší. Teď byl horký na dotyk, a on věděl, co tím Severus mínil, když vykřikl, že hoří. Albus hořel také, jeho vlastní pyj byl tvrdý a nedočkavý, chycený do pasti pod jeho šaty.
Pohladil úd rukou, neobratně a beze spěchu. Cítil se v rozpacích a nejistý, neznal úhel a jeho vlastní tělesná tužba byla čím dál více přítomna. Severus sténal a vycházel jeho ruce vstříc, toužil po energickém rytmu. Jeho potěšení-více než to, jeho ulehčení-bylo tak zřejmé, že Albus cítil jeho vyrovnanost a důvěřivost.
"Silněji," zamumlal Severus, a Albus sevřel prsty ještě pevněji, skoro jako kdyby jimi držel svou hůlku. Severus už teď byl velmi blízko, oči pevně zavřené. Albus mu poskytoval úlevu, kterou potřeboval. Byl sám velmi tvrdý, tak tvrdý že věděl, že až skončí musí pro sebe udělat to, co dělá teď pro Severuse. Samo o sobě to bylo přestoupení jeho slibů, ale jistě menší, jestliže to dělal kvůli tomuto zoufalému hochovi, než kdyby mělo dojít přímo ke styku a on by tuto chvíli strávil zde, na Severusově úzké hrudi. Lék musí být vlastní odměnou.