Sladký ale neupřímný
Stál, stisknuté rty a poslouchal a díval se. Vzpomínal si na jejich minulost, jak přísahali, že budou navždy spolu – že je nikdy nic nerozdělí.
Všechno, co dělali, dělali spolu. Věřil tomu. Dokonce tak, že ho slepě následoval, třebaže jeho mysl se bránila.
A teď bylo po všem. Díval se na muže a ženu před oltáře, svazovali spolu svoje životy, hleděli na sebe. V Luciusových očích byl výraz, který měl kdysi pouze pro něj. A teď ho věnoval někomu jinému a on pochopil pravdu o tom, že si toho muže prostě idealizoval.
A věděl, že jednou v blízké budoucnosti, ho nejspíš zradí. Toho jediného koho miloval.
*****
„Pane Snape. Prosím vás.“
Severus couvl o pár kroků blíž ke dveřím. Nebylo to kvůli tomu, co slyšel o Brumbálovi, přesněji jeho touha vrátit se zpátky na kolej, aby si lízal rány a hýčkal svoji nenávist, byla tak silná, že mu chvíli trvalo, než Brumbálova slova zaznamenal. Jednou uvidí, uvažoval ignorujíce tichý příkaz a bouchnutí dveří, když se za ním zavíraly. Stál nehybně několik dlouhých, nepříjemně tichých okamžiků diskutující sám se sebou, ale nakonec mu došlo, že by byl je pár kroků za Potterem a Blackem celou cestu dolů chodbou v druhém patře, což by jim dalo možnost udělat na něj podraz.
Brumbál se nehýbal. Jen dál hleděl na Severuse přes okraj svých půlměsícových brýlí a poklepával si prsty na radu. „Prosím. Sedněte si.“
Severus neustoupil. Brumbál mlčky vyčkával, očividně nevěnoval pozornost vzteku, který ze Severuse sálal jako jedovatý mrak. V tom tichu mohl Severus slyšet tikat hodiny na Brumbálově stole a uvědomoval si, že protahováním tohoto rozhovoru déle než bylo nezbytné nic nezíská. Třásly se mu kolena, když si konečně sednul na židli, záda měl rovná jako pravítko, jak se snažil udržet na malém kousku židle.
„Jste v pořádku?“ Brumbálův hlas byl jen o málo hlasitější než šepot.
Severus studoval koberec, rty měl příliš suché a znecitlivělé, než aby ze sebe dostal nějakou odpověď.
„Navrhoval bych vám, abyste se zastavil v nemocničním křídle, než se vrátíte na kolej. Trocha lektvaru pro bezesný spánek pro vás bude myslím to pravé.“
Severus přikývl, oči nespouštěl z komplikovaného vzoru mezi svýma nohama.
Brumbál si povzdechl. „A ačkoli mi není příjemné to udělat, musím vás požádat, abyste o tom, co se stalo tento večer, nemluvil s nikým z vašich spolužáků.“
Severus při těch slovech trhl hlavou a cítil, jak se mu otvírá pusu překvapením. „Pane?“
„Absolutně s nikým, pane Snape. Je to jasné?“
Srdce se mu znovu rozbušilo. Tohle byla jediná věc, která činila tu příšernou událost dnešní noci snesitelnou, jediná věc, která umožňovala Severusi udržet vztek pod kontrolou a jeho pýchu nedotčenou a taky to byla jediná věc, která mu slibovala, že jistou satisfakci, když o ní bude mluvit, když celá škola bude konečně vědět, co je Remus Lupin za zrůdu a jací jsou jeho kamarádi. Byla to ta jediná věc, který ho přiměla mlčet, když Brumbál poplácal Black po zápěstí, jediná myšlenka, která ho přinutila spolknout žluč, který se mu drala do krku, když Brumbál chválil Pottera, že se zachoval tak, jak by se zachoval málo kdo. A teď ředitel chce, aby si nechal Severus uniknout šanci na vítězství, jakou ještě nikdy neměl?
Ne. tohle se přece nemohlo stát. tohle nemohla být pravda.
„P-pane, to nemůžete myslet vážně. Já--“
„Můžu a taky myslím. To, co se stalo dnes večer, bylo nešťastné. Strašlivé. Ale když se k tomu budeme vracet, nic tím nezískáme. A mimo jiné nebudeme přece trestat Remuse Lupina, když za to není zodpovědný.“
„Není zodpovědný!“ vyprskl Severus. Naklonil se dopředu, kde se opřel o okraj Brumbálova stolu. Věděl, že se pohybuje po tenkém ledě, ale v tu chvíli mu to bylo u prdele. „Jak tohle můžete říct, pane řediteli? Lupin a jeho kamarádíčci mi dělají ze života peklo od prvního dne prvního ročníku! Samosebou, že je za to zodpovědný. Nejspíš to plánovali celé měsíce!“
Brumbál pozvedl ruku a Severus nechal své pobouření polevit až nastalo ticho. „O tomhle nebudeme diskutovat, pane Snape. Mám vaše slovo, že si to necháte pro sebe? Nebo musím používat magii, abych si byl jist, že budete mlčet?“
Severus vyskočil na nohy, čelist se mu zachvěla tlakem, jak tiskl zuby k sobě. Téměř instinktivně vytáhl hůlku z kapsy svého hábitu a namířil ji na Brumbálův hrudník. Brumbál ho nezúčastněně sledoval, jeho ruce neopustili opěradla jeho židle, ale Severus věděl, že by dokázal blokovat jakýkoli útok rychleji, než by stačil jen mrknout.
Třásl se, když cpal hůlku zpátky do kapsy a bojoval s vlnami nevolnosti, které ho zachvátily. Brumbálovy oči se stále upíraly do jeho tváře.
„Přísahejte.“
„Přísahám,“ zašeptal Severus.
„Děkuji vám, Severusi.“ Brumbál za stolem vstal a položil ruku na Severusovo rameno. „Pojďte. Vezmu vás na ošetřovnu.“
Severus se mu vykroutil a odpotácel se ke dveřím. Bylo mu jasné, že v příštím okamžiku by se mu v přítomnosti starého pána udělalo zle.
*****
Nešel na ošetřovnu. Nebral na vědomí zvědavé pohledy těch, které potkal, když vklopýtal do zmijozelské společenské místnosti. Ani se neobtěžoval svléknout si svůj potrhaný, zablácený hábit předtím než se zhroutil na postel a trhnutím zatáhl kolem sebe závěsy.
Hlava mu třeštila, Severus zíral nahoru na tmavá nebesa a dovolil vzteku, aby ho pohltil. Od té chvíle, kdy ho Potter vytáhl z tunelu, si uvědomil zápach té potvory, kterým páchly jeho šaty, a rozhodně nehodlal celou noc bojovat s nutkáním zvracet. Svléknul ze sebe všechno. Od prvního dne v Bradavicích se mu posmívali a co chvíli ho zesměšňovali nějakým uřknutím, ponižovali ho a vymýšleli mu nejrůznější přezdívky a dnes večer…dnes večer zašli už příliš daleko.
Severus zavřel oči. šest let. Šest dlouhých let, která přežíval jak se dalo, oplácel každé uřknutí uřknutím, když mohl, a propadal ostrému a chladnému vzteku, když nemohl. Někdy, přísahal si, někdy jim to všechno vrátí. Všem. Hýčkal si ten slib a připomínal si ho a teď přišel o šanci pomstít se něčím mnohem horším, než se jim podařilo, něčím horším než byl pohled na vlkodlačí tesáky.
Jak jim to teď má vrátit? Co mu zbývalo?
Celé hodiny trvalo než se uklidnil natolik, aby dokázal racionálně uvažovat, a další hodiny zabralo než našel odpověď. Když Rosier prostrčil hlavu závěsy visící kolem jeho postele, aby ho probudil na snídani, Severus ho nevrle vyhodil. „Odprejskni, Evane,“ a obrátil se na břicho, aby se trochu prospal, potřeboval to.
*****
„Severusi! To je ale překvapení.“
Severus hodil svůj cestovní plášť domácímu skřítkovi a pohlédl nahoru na schodiště. Stál tam Lucius, čekal na Severusovu plnou pozornost, než začal sestupovat, prsty jedno ruky přejížděl po zábradlí. Nepatrný úsměv, který si pohrával s koutky jeho rtů, Severusi napověděl, že ho Lucius rád vidí; tak rád, ve skutečnosti ho mohl přijít přivítat kterýkoli jiný muž. Ale tohle nebyl jen tak nějaký muž. Tohle byl Lucius Malfoy. A jeho příchod – jako ostatně všechno, co dělal – byl naplánován tak, aby co nejvíce zapůsobil na publikum.
Severus tohle věděl. Každý jiný by asi obrátil oči v sloup nebo podrážděně mrmlal nad Luciusovým pomalým tempem, kterým scházel dolů. On namísto toho jen polknul a potlačil nutkání otřít si nečekaně zvlhlé dlaně o podšívku svého hábitu.
Severus věděl, jak si Lucius vychutnává obdiv ostatních, těšil se tedy z toho, jak si ho prohlížel od hlavy až k patě, když se k němu blíž, všimnul si bezvadného střihu šatů, úhledného culíku zdůrazňující ostrou linii jeho obličeje. Jak snadno by mohl Luciuse nenávidět proto, že byl přesně tím čím on ne. někdy si říkal, že by měl. Ale teď, byl příliš zaměstnán představováním si těch bledých rtů šeptajících souhlas s požadavkem, než aby cítil cokoli jiného vyjma děsivě vzrůstající dychtivosti v jeho prsou. Zpevnil kolena, aby ovládl jejich třes a napřáhl k Luciusi ruku, když sestoupil z posledních schodu.
Lucius se usmál, přijal ji a vtáhnul Severuse do svého náručí. „Je to hodně dlouho,“ řekl, odstoupil, ale ruce nechal položené na Severusových ramennou. V jeho tónu nebyla žádný výtka za neohlášený příchod, ale Severus přesto sklonil hlavu. „Je skvělé tě zase vidět.“
„Tebe taky,“ řekl rychle a myslel to upřímně. Luciusova přítomnost ho uklidňovala. Lucius se o něj staral jako starší bratr uplynulých šest let. Severus neměl ponětí, čím si zasloužil Luciusovu vlídnost, když pro ostatní mnohem více toho hodné měl Lucius jen pohrdání, ale už dávno nad tím přestal přemýšlet. Lucius byl vždy připravený ho vyslechnout, poradit, dokonce i půjčit galeony. Severus si byl jist, že Lucius bude rozumět jeho frustraci a udělá všechno, aby mu pomohl. „Potřebuji tvoji pomoc,“ vyhrknul, ale pak kvapně zavřel pusu.
Luciusův úsměv se rozšířil. „Jistě. Pojď dovnitř.“ Odvedl Severuse do salonu, jednu ruku položenou na Severusově rameni, mávl k pohovce, když přecházel místnost k baru. „Očekával jsem, že se ozveš po Vánocích,“ řekl nenuceně a vytáhl láhev vína. „Dostal jsi můj dárek, předpokládám?“
Severus cítil, jak se mu krev hrne do tváří. „Ano.“ Lucius mu poslal sadu stříbrných a platinových kotlíků a nejrůznější potřeby speciálně pro přípravu lektvarů. Nejvyšší kvalita. Pořádně drahé. Určitě mu hodně pomůžou v hodinách lektvarů na jeho OVCE, takže se musí postarat, aby mu je otec ještě před začátkem zimního semestru v Bradavicích neprodal.
„Skvělé.“ Lucius mu podal sklenici vína a posadil se druhé straně pohovky. „Jsem si jistý, že s těmi věcmi dokážeš velké věci.“ Usmál se na Severuse přes okraj sklenice než se napil. „Vždycky jsem obdivoval tvůj talent v lektvarech. Mnohokrát jsem o tom mluvil se svými přáteli, však víš. Opravdu mnohokrát.“
Severus nejistě poposedl a ohnul pohledem. „Nezačínej s tím zase, Luciusi.“
„Jistě, jistě,“ řekl Lucius, na krátce protočil nožičku sklenice mezi prsty. Zdálo se, že ho fascinuje jiskření podzimního světla v křišťálu, ale Severus znal Luciuse příliš dobře, aby věděl, že se tomuto tématu vyhnul jen dočasně. Lucius dopil víno a postavil sklenici na stůl. „Tak povídej. Zase máš problémy s otcem?“
„Ne.“ Na okamžik si Severus vybavil otcovu brunátnou tvář, přecházející do ještě tmavšího odstínu červené díky ohnivé whisky a jeho prchlivosti a náhle pozměnil svoji odpověď. „Totiž jo, ale kvůli tomu tady nejsem.“
Lucius e uchichtl a položil ruku na opěradlo pohovky, takže konečky prstů hladil Severusovo rameno. Ten něžný dotek mu dodal odvahu, byl si jistý, že Lucius to tak zamýšlel, a tak sw zhluboka nedechnul. „To ti zasraní nebelvíři.“
„Aha.“ Prsty sevřely jeho rameno. „Zase tě obtěžovali, co?“
„Pokusili se mě zabýt.“ Severus ignoroval Luciusův nečekaný ostrý nádech a vyprázdnil obsah své sklenice ne jeden lok. Víno bylo trpké a tak se zašklebil, když pokládal prázdnou sklenici na stůl. Mohl cítil Luciusův pohled, ale odmítl vzhlédnout, místo toho se soustředil na teplo z vína, které se usadilo v jeho žaludku.
„Co se stalo?“ Luciusův hlas se ztlumil do chraplavého, naléhavého šepotu.
„Oni –.“ Poštvali na mě vlkodlaka. Měl ta slova na jazyku. Toužil to říct, ale něco mu v tom bránilo a on si přál vědět, jestli na něj Brumbál nezakouzlil nějaké zaklínadlo, aby si pojistil jeho mlčení. „Provedli mi taková obzvláště hnusný vtípek,“ řekl. „Jenže Potter ztratil nervy a v poslední chvíli mi zachránil život.“
Lucius se přisunul blíž. Severus koutkem oka zahlédl studený vztek, který se promítl na jeho rty. „Chápu,“ řekl pomalu. „To bylo od něj opravdu šlechetné. A Brumbál nepochybně tuhle sviňárnu překroutil do ukázku skutečného hrdinství, jestli se nemýlím? Nebo snad ten starý blázen vyrostl z těch krávovin a vyloučil je?“
Severus zavrtěl hlavou. Za jiných okolností by mu Luciusova blízkost brala dech, ale teď byl schopný jen zírat dolů na své ruce složené v klíně. „Nechal to na McGonagallové. Vzala koleji za každého 100 bodů a dala ji maž do konce semestru školní trest. Ale po škole se mluví o tom, že Potter bude díky tomu primus. Když to říkal nahlas, měl pocit, že má knedlík v krku a přál si, aby sví víno nevypil tak rychle. Bylo by teď požehnání mít něco, čím by spláchnul tu odpornou pachuť v ústech.
Zdálo se to jako celá věčnost než Lucius znovu promluvil. Severus cítil, jak se s každým dalším okamžikem napínají svaly. Očekával výbuch vzteku, přinejmenším. Počítal s tím, že Luciuse urazí jak se mizerně zachoval, že to bude doprovázet vzteklé přecházení sem a tam po drahém perském koberci, rozbíjení věcí, jenž budou křupat pod Luciusovými chodidly. Čekal cokoli jen ne to tíživé, bezvýrazné ticho. Vítr tloukl větvemi stromů do okna salonu a Severusovi bylo úzko. Tak to bychom měli. jeho poslední šance na vyrovnání skóre mu proklouzla mezi prsty.
„Jo.“ Ta slova z něj vylétla jako jedno dlouhé, pomalé povzdechnutí a jeho srdce se prudce vrátilo zpátky doprostřed jeho hrudi. Lucius mu rozuměl. Severus si vynadal v duhu za ty chvíle nedůvěry.
Zajímalo ho, jestli Lucius cítí bušení vibrace od toho, jak mu bušilo srdce, ve svých dlouhých, šikovných prstech.
Lucius se na něj dlouze bez mrknutí zadíval a Severus spatřil v jeho tváři porozumění. „Ne. ty nechceš jen obyčejnou pomstu. Chceš je mrtvé.“
Severus sevřel Luciusovu ruku nečekaná palčivým zoufalstvím. „Musíš mi pomoct, Luciusi.“ Nenáviděl ten přerývavý, udýchaný zvuk vlastního hlasu. „Já to nemůžu udělat. Přece jenom dlužím Potterovi za svůj život.“
„Takže jsi mě přišel požádat, abych se stal vrahem místo tebe.“ Lucius potřásl hlavou a vyprostil ruku ze Severusova sevření. „Ne. Tohle nemůžu udělat. Počkej.“ Severus rudý v obličeji a se sevřenými zuby se už zvedal, když ho Lucius plácnul přes stehno a stáhnul ho zpátky mezi polštáře sedací soupravy. „Počkej, Severusi. Nemůžu udělat to, co chceš, ale pořád ještě je tu způsob, jak dosáhnout pomsty, po které toužíš.“
Severus zíral, oči rozšířené, přimáčknutý mezi polštáře Luciusovou rukou a čekal. Jeho chřípí se rozšířilo, jak jeho plíce bojovaly, aby udržely krok s jeho zběsile bušícím srdcem. „Takže?“ dožadoval se porušujíc dusné ticho. Nebyl ochotný Luciusi poskytnout potěšení z vytvořen další dramatické chvilky, v kterých si tam liboval.
Přes Luciusův obličej přelétlo pobavení a Severus se napjal; jestli tohle měl být nějaký vtip, hodlal tentokrát být ze dveří dřív, než místo na jeho noze, kde Lucius položil svoji dlaň. Znovu vychladne. Lucius se usmíval a přejížděl konečkem ukazováčku podél vnitřního švu Severusových kalhot. „Už jsi někdy slyšel, Severusi, že nejlepší pomsta je žít si dobře?“
Severus si nemohl pomoct, ale obrátil oči v sloup. „Tak ti fakt moc děkuju, Luciusi, ale kdybych chtěl poslouchat nějaké mizerné fráze, řekl bych své matce.“
„Vyslechni mě, Severusi,“ řekl Lucius, přitáhl se blíž, dost blízko na to, aby se jejich nohy dotýkaly. „Víš proč tě neustále týrají, co? Protože tě považují za slabého. Nemají před tebou respekt. Oni jsou bohatí; ty jsi chudý. Oni jsou tím svým dojímavým způsobem, a ty jsi bezmocný. Ale to se může změnit, nechápeš? Můžeš být desetkrát mocnější než oni a jejich výsměch se změní v mlčení z respektu a strachu.“
Nervózní chvění proběhlo podél Severusovy páteře, když se Lucius naklonil blíž a dech mu vázl v hrdle, když ucítil vůni Luciusovy kolínské. Tohle, možná ještě víc než působivý síla Luciusových slov, proměnila Severusovu chuť odejít v jakýsi jiný druh touhy, něco ostřejšího, hladovějšího, strašnějšího. „Jak?“ zašeptal. Ta slova se zadrhla v jeho hrdle a on si musel odkašlat, než mu bylo pořádně rozumět.
Špička Luciusova nosu se přitiskla k jeho spánku a Severus zavřel oči, když se vlhké rty přitiskly k jeho uchu. „Dovol mi vzít tě za Pánem zla.“
Severusi na krku naskočila husí kůže. „Luciusi…“
„Neříkej zase ne, Severusi. Situace se změnila.“ Severus zavřel oči, když Luciusovy zuny jemně kousaly jeho ušní lalůček a tahaly za něj. „Potřebuješ to. Dovol mi ukázat ti, co ti Pán zla může nabídnout.“ Luciusův dech byl vlhký a lechtal Severuse na bradě. Přišlo mu, že jeho hrdlo je příliš úzké, než aby ze sebe něco vypravil. Místo toho jen tedy přikývl a ucítil, jak se Lucius zformovaly do úsměvu. „Klekni si.“
Bylo to nejvíc vzrušující slovo, jaké Severus ve svém životě doposud slyšel. Lucius se odtáhl a Severus si v okamžiku kleknul a netrpělivě sledoval, jak si Lucius lehá na záda na pohovku. Lucius vzal Severuse za ruku a položil si ji na hrudník, tak že dlaň byla přímo mezi jeho bradavkami a nespouštěl oči ze Severusova obličeje, když si pomalu po jenom rozepínal knoflíčky košile. Když byl poslední knoflíček rozepnutý, shodil Lucius ze sebe košili a odhalil pěkně svalnatý hrudník a břicho, jenž byly bez jediného chloupku. Jeho bradavky tvrdly pod Severusovým lačným pohledem.
„Můžeš je ochutnat, jestli chceš,“ zašeptal Lucius a Severus ihned sklonil hlavu a přejel šičkou svého jazyka přes nejbližší bradavku. Luciusova kůže byla hebká a Severus cítil vůni mýdla – drahého jak jinak – když obemknul rty kolem bradavky. Lucius spokojeně vzdychnul, znovu vzal Severuse za ruku a pevně jí přitlačil ke svému břichu, načež jí pak sunul dolů do svých kalhot. Severus ztuhnul, když ucítil pod dlaní tu horkou, tvrdou bouli.
„Vidíš, co se mnou děláš, Severusi?“ řekl Lucius, vedl Severusovu ruku podél celé délky své erekce skryté pod šaty, dolů k V mezi jeho nohama a pak znovu nahoru pásu jeho kalhot. Severus pustil bradavku, pomalu spolknul slinu a sledoval, jak se svaly na Luciusově břiše napínají pokaždé, když jejich spojené ruce pohladily místo, kde se skrývala špička Luciusova penisu. Severusova vlastní erekce vysílala vlny vzrušení do jeho těla, když se posunul nad Luciusův hrudník, což bylo to nejúžasnější místo nad jeho pásem.
Lucius se uchichtnul a pustil Severusovu ruku. „Chtěl bys ho vidět?“ Severus ho probodl pohledem, který bez pochyb říkal, že ještě nikdy ve svém životě neslyšel směšnější otázku, Lucius se uculil a natáhl se ke knoflíčkům svých kalhot.
A o chvíli později měl už Severus poprvé v ruce Luciusův penis.
Tváře měl rudé, když ho studoval, ale sotva si toho všiml, jak byl fascinován horkým a tvrdým orgánem, který svíral. Byl delší a tlustší než jeho vlastní, předkožka u koruny žaludu byla trochu neobvyklá a jak si ho prohlížel, z otvoru vytekla drobná kapička tekutiny. To kvůli němu. To on byl příčinou tohoto vzrušení, způsobil že lesknoucí se krůpěj kapky touhy se zvětšovala. Ta myšlenka byla děsivá a zároveň vzrušující. Sevřel ho v ruce a zkusmo zatahal, Lucius se napjal a pevně sevřel jeho rameno.
„Udělej mi to pusou,“ zašeptal Lucius, sevřel rukou kořen svého nádherného penisu a držel ho tak, aby trčel do vzduchu od jeho těla. Severus na okamžik na Luciuse jen zíral a cítil se naprosto netypicky stydlivě. Luciusova tvář byla zardělá, rty pootevřené a když si jazykem olízl rty, rozhodl se Severus, že to, co Lucius chce mu není zase tolik proto mysli. Olízl své vlastní rty, odtáhnul se zpátky, sehnul hlavu a přiblížil rty až k lesknoucí se špičce Luciusova údu. Lucius zvedl boky dost na to, aby se přiblížil k jeho rtům a Severus bezděčně otevřel pusu.
Jak ten tuhý klacek klouzal mezi jeho rty, ucítil prchavou slanou chuť. Severus se odtáhl, byl trochu rozpačitý a moc se mu to nelíbilo dokud si neuvědomil, co byla ta slaná chuť a tak zvědavě olízl otvor na špičce žaludu, jestli by tam toho nenašel ještě trochu. Lucius zasténal a prstencem utvořeným z prstů přejel po celé délce svého penisu, až se dotknul Severusových rtů. „Víc,“ vydechl. „Co nejvíc můžeš.“ A Severus stlačil Luciusovy prsty dolů po jeho penisu, dokud neucítil, jeho špičku hluboko v krku.
Jeho pusa ještě nikdy nebyla tak plná. Nejistý, co má dělat s jazykem, vklouzl s ním dospod a přejížděl po pulzující žílách na spodní straně Luciusova penisu, zatímco Luciusovy prsty křečovitě svíraly kořen. Jak Lucius šeptal instrukce, sál Severus tvrději a pomalu se stahoval zpátky, pak přirazil hlavou dopředu dokud se jeho ústa nesetkala s Luciusovými prsty. Jeho pohyby byly váhavé a těžkopádné, ale Luciusi to viditelně nevadilo a jeho drsné sténání bylo tou nejsladší hudbou, jakou Severus kdy slyšel.
Až pak najednou: „Dost.“
Severus vyplašeně nechal vyklouznout Luciusův penis ze svých úst a vzhlédl, aby zjistil, co dělá špatně. Luciusův hrudník se leskl potem a Severus viděl, jak Lucius zrudnul. „Nech mě chvíli vydechnout,“ zalapal po dechu. „Nechci se udělat tak rychle.“ Severus slyšel v uších hučení vlastní krve, když se díval, jak Lucius bojuje se svým chtíčem, jeho hrudník se vzdouval vzrušením a pýchou, byl zodpovědný za to, že se Lucius snažil ovládnout.
Po několika téměř nekonečných okamžicích, Lucius otevřel oči a přikývl a Severus se usmál a znovu sklonil hlavu k Luciusově penisu.
Tentokrát se cítil mnohem jistější při plnění svého úkolu. Našel místo, kde když Luciuse dráždil, sténal víc, a přitlačil k němu jazyk a rty pevněji. S odvahou, která překvapila oba, vklouzl rukou mezi Luciusovy nohy a sevřel v dlani pytlík, přejížděl po Luciusových koulích bříškem palce.
„Dost!“ Lucius se náhle posadil a strčil do Severuse až spadnul na zadek na koberec.
„Co je zase špatně?“ dožadoval se Severus. Konstatoval, že ho bolí čelist, ale horší bylo, že se cítil prázdný, když neměl v puse Luciuse.
„Moc rychlé,“ poznamenal Lucius. „Je to až moc dobré, Severusi. Chci to vydržet.“
Severus si znovu kleknul mezi Luciusovy nohy a čekal, otíral svůj vlastní penis čalounění pohovky, jemně se třel o tkaninu. „Ne, nedělej to,“ řekl Lucius s úsměvem. „Vydrž. Já se o tebe postarám. Slibuji.“
Severus mu úsměv vrátil s křivým úšklebkem a když Lucius přikývl, sehnul hlavu a nabral Luciusův penis na plochu svého jazyka.
Po třetí už zpomalil sám. Luciusovy nohy se ve slabinách třásly a jeho sténání bylo hlubší, když se jeho boky vyklenuly. Severus sál a lízal dokud si nebyl jistý, že ještě jeden rychlý pohyb jeho jazyka a Lucius by dosáhl orgasmu. V tu chvíli pustil Luciusův penis a posadil se na paty. Lucius zavrčel a trh sebou, jeho ruce se automaticky pohnuly k jeho erekci, aby se tedy sám třel, protože to potřeboval, ale Severus ho chytil za zápěstí a držel ho zpátky.
Lucius znovu zasténal, byl to zvuk frustrace, a zahleděl se do Severusových lesknoucích se očí. „Učíš se rychle, Severusi,“ řekl a v jeho hlase se objevil obdiv. Pak se místnost ponořila do ticha, které přerušovalo jen jejich těžké oddechování, dokud se Lucius znovu neuklidnil. Jeho tělo bylo pokryté potem, vlasy měl rozházené a padaly mu na ramena, bradavky mu ztvrdly a zčervenal vzrušením. Severus pocítil v hrudi záchvěv triumfu, když viděl Luciuse v tomhle rozpoložení, plného adrenalinu jako nikdy předtím, bylo to lepší než všechny jeho sny o této chvíli, které si kdy vymyslel.
Konečně se Lucius ovládl natolik, aby poplácal rukou pohovku vedle sebe a Severus se vyškrábal na pohovku. „Dotýkej se mě,“ řekl Lucius a netrpělivě rozepínal knoflíky Severusových kalhot, jakmile byly otevřené, zajel dovnitř. Severus zasténal, když Lucius osvobodil jeho vlastní penis. Hladili jeden druhého zároveň krátkými, rychlými pohyby, které Severusi působili skoro závrať. Luciusova pěst pevně svírala jeho penis, tak pevně že mu zbělely klouby, a Severus zesílil své sevření až se mu napnuly šlachy v ruce. Netrvalo dlouho a jeho koule se přitáhly k tělu a vlny slasti přišli rychle a divoce, zavřel oči a vydal ze sebe ochraptělé zanaříkání někde na hranici neuvěřitelné slasti a počínající bolesti. Lucius připojil svůj výkřik jen o chvíli později a Severus cítil táhlé horké provazce stékající po jeho kotnících. Luciuse to odrovnalo, ale Severus ho odmítl nechat jít, tak si Lucius lehl na pohovku, vlasy rozkošně rozházené kolem obličeje.
Severus sklouzl na stranu až se jeho hlava setkala s opěradlem pohovky, ukojený, šťastný, vyčerpaný. Zavřel oči a dovolil své mysli jen tak bloumat, byl dost spokojený na to, aby usnul, kde byl. Ve skutečnosti si vlastně nebyl jistý, co dělá, dokud ho Luciusův hlas nevrátil zpátky do reality.
„Severusi. Nespi. Podívej se na mne.“
Severus neochotně poslechl a byl překvapen, že Lucius se už upravil. Jeho oblečení bylo na svém místě a vlasy měl znovu stažené do ohonu. Až na červený nádech jeho světlých lícních kostí bylo nemožné domýšlet se, že prováděli něco mnohem úžasnějšího, než že si zahráli partii šachu. Díval se na Severuse s výrazem nejvyšší vážnosti.
„Užil sis to, Severusi?“
Severus se posadil a nesměle si natáhl kalhoty. Přikývl, nebyl schopný mluvit.
„Líbilo se ti mě pozorovat, že. Obzvláště pak naposledy, když jsi zastavil, aniž bys byl vyzván. Líbil se ti to vědomí, že jsem v tvé moci a neudělám se dokud to nedovolíš.“
Severus znovu přikývl. Chvěl se v předtuše objevu, který neočekával, ale který nečekaně naprosto zřejmý.
„A to je moc, Severusi,“ Luciusův hlas přešel do naléhavého šepotu. „Představ si, jaké by to bylo mít tu moc nad jinými muži každý den. Představ si, jaké by to bylo být ve stejné situaci, jen místo něčí slasti, třímat v rukou jejich životy.“
Severus polknul. Srdce mu bilo jako splašené.
„A tohle přesně obnáší služba Temnému pánovi, Severusi. Může tě udělat respektovaným. Obávaným. Mocným. Chápeš?“
Severus neřekl nic. Dál na Luciuse zíral, a cítil, že se mu ježí chlupy na zátylku. Ano, užil si to. Jistě že by chtěl víc. Chtěl by zase vidět Luciuse svíjet se pod jeho dotyky, vyhazovat boky a sténat, zatímco by mu dával slast. Chtěl vidět Pottera a Blacka svíjet se, křičet a krvácet, zatímco by jim dal tu milosrdnou smrt. Třásl se a pohodil hlavou, ta myšlenka byla svůdná…ale opravdu se chtěl stát monstrem jen aby dosáhl své pomsty?
Lucius vypadal, že vycítil jeho váhání. „Nemusíš se přece rozhodnout hned,“ řekl rychle. „Temný pán tě stejně nepřijme dokud nedokončíš Bradavice. To ti dává celý jeden rok na rozmyšlenou, Severusi. Přemýšlej o tom, ano?“
„Můj otec nebude souhlasit.“ Severus vstal a otočil se k Luciusi zády, zastrčil si svůj ochablý, ulepený penis zpátky do kalhot. „Vyhodí mě z domu, jestli zjistí, že o tom jen uvažuji.“
„Tak zůstaň tady,“ Lucius tady vstal a položil Severusi ruce na ramena. „Je tu spoustu místa. Můžeš tu zůstat celé léto a přijet na Vánoce. A ti zařídím setkání s Temným pánem, takže budeš moc vyslechnout, co říká. Pozvi si kamarády, jestli chceš, a tedy pokud jsou hodni té cti. Pro takové je to čest, Severusi. Dávej si na to pozor.“
Severus se pomalu otočil. Jeho mysl byla plná otázek, ale nedokázal je vyslovit, když spatřil výraz v Luciusově tváři. Ještě nikdy nikdo se na něj tak nedíval, a Severus dovolil, aby se jeho srdce naplnilo emocemi, třebaže si jednou tímhle pošramotil dušičku, když připustil, aby se z něj stal sentimentální idiot.
Stále cítil v ústech silnou chuť zbožňování, když přistoupil blíž do Luciusova náručí. „Budeš vždycky se mnou?“ zašeptal.
„Vždycky.“ Objetí se zúžilo a Severus objal Luciuse kolem pasu. „Slibuji. Vždycky budu s tebou.“
Severus zabořil tvář do Luciusova hrudníku a povzdechl si. Třásl se jako by cítil chlad, navzdory horku dne a teplu těla, které se k němu tisklo. Věděl, že směr, kterým se uvíral jeho život se právě navždy změní s jeho dalším slovem, ale strašně tomu chtěl věřit. To byla jediná věc, kterou věděl.
„Dobře. Udělám to.“
A pak ho Lucius poprvé políbil.
*****
Dva týdny poté, co dokončil Bradavice, stanul Severus před Voldemortem a obdržel Znamení zla.
Dva týdny nato Lucius požádal Narcissu, aby si ho vzala.
KONEC
Zpět
Komentáře: