Zkouška trpělivosti
"Už jdeš?"zeptal se Sirius.
"Remus si povzdychl a díval se na stohy knih a válejících se pergamenů, které by měl ještě projít. "Jdi napřed."
"Víš to určitě?" Sirius položil ruce na Remusova ramena, opřel se a otřel se hlavou o Remusův obličej. Sirius měl na sobě zase tu příšernou kolínskou. Remus nevěděl, jak má Siriovi vysvětlit, že ji nesnáší.
"Chci jenom tohle dokončit. Budu hotov za pár minut.
"Jsi si jistý?" Sirius políbil Remuse na krk a klouzal rukou dolů, přes Remusovu hruď.
Remus byl otrávený. Musel toho ještě hodně dokončit ohledně výzkumů a rozborů, které byly důležité a nezbytné pro Řád. Odklonil se od Siriuse a strnule se postavil. "Neřekl jsem, že jsem si jistý?"
"Dobře, ano, ale--OK." Sirius se náhle stáhl. Byl naštvaný.
Remus zavřel oči. Už znova ne. "Ale co?"
"Nic"
Věděl, že to od začátku byl špatný nápad. Nemohli být teď spolu a ani neměli. Příliš mnoho stresu a málo času uvolnit se. "Řekl jsem, že přijdu. Jen jdi beze mě."
"Máš odporný zvyk, příliš se ponořit do práce a pak se zapomeneš objevit, když nechceš někde být." Siriusův hlas zněl trpce a vyčítavě.
Remus se odsunul od stolu a otočil se na Siriuse. "Ztratil jsem pojem o čase." Snažil se, aby jeho hlas zněl mírně,ne naštvaně.
"Nikdy neztrácíš pojem o čase. Jsi jen lstivý."
"Nejsem." Remus se necítil lstivě, jen vyčerpaně. Protřel si oči.
"Ale jsi." Sirius udělal dva dlouhé kroky a byl zpátky u Remuse. Klekl si a natáhl ruku k Remusově tváři. "Ale to je v pořádku. Počkám na tebe." A rychle se usmál.
Remus shledal tento způsob jeho slov jako vyčerpávající. Nikdy nemohl vědět, jak bude Sirius reagovat. "Jak dlouho?"
"Cože?" Sirius pohladil Remusův obličej.
"Jak dlouho budeš čekat?" Remus se podíval na Siriuse a zkoušel pátrat v jeho tváři a divil se, proč to ještě stále dělá.
Sirius se pohupoval na podpatcích. "Dokud bude potřeba."
Remus ukázal na knihy. "To může být chvíle."
"Jo, ale stojí to za to." Sirius udělal zamítavé gesto. Remus věděl, že si Sirius myslí, že výzkum je plýtvání časem. Že si myslí, že by měli být venku a bojovat, a ne uvnitř číst.
A co tu Remus dělal? Samozřejmě kromě nezbytné soulože? "Nemusíš být sarkastický," řekl a tentokráte se neobtěžoval skrýt svou zlost.
Sirius byl překvapený. "Hej! Já jsem byl upřímný. Neříkal jsi, že mám být upřímný? Tak to byl můj upřímný hlas." A dotkl se Remusovy ruky.
"Říkal." Remus se z toho chtěl vymotat, aby nemusel Siriusovi vysvětlovat, co se to s nimi děje. Ale uvnitř sebe ječel a bojoval a chtěl to hned ukončit. Ale byl příliš unavený a práce byla příliš důležitá. Tak vše spolknul a usmál se na Siriuse. "Znělo to, jako tvůj ‚sarkastický hlas'. Omlouvám se."
"Hm... Nejsem si jist, zda omluvu přijmu." Sirius byl až přehnaně zamračený. "Už jsi hotov?"
"Myslel jsem, že jsi říkal, že na mě počkáš."
"Počkám." Sirius vstal, nahnul se nad Remuse, políbil ho na tvář a pak na ústa. "Ale neřekl jsem nic o trpělivém čekání."
"Já vím." Teď už Siriuse nemohl zastavit. Remus vstal a pomyslel si, jak dlouho by ještě v práci pokračoval. "Pak tedy jdem."
Sirius ho ještě jednou políbil. "OK." Postrčil Remuse do jejich pokoje, kde ho položil na postel.
Příští den to Remus skončil.
KONEC
Zpět
Komentáře: