Být smrtijedem
4. kapitola
Ten den, když jsem se probudila, byl už pryč, ale na stole mě čekala teplá snídaně. Hodiny ukazovaly půl jedenácté, takže se nebylo čemu divit, když jsem našla krátký vzkaz: Bohužel, studenti čekají.
Snědla jsem jenom jeden toast s máslem a kouskem sýra. Hlad jsem neměla. Převlékla jsem se do pohodlných světle modrých jeansů, šedého trička na které jsem navlékla ještě fialový svetr, našla koště a vyrazila na famfrpálové hřiště.
Nikdo tam nebyl. Opřela jsem koště do stínů, kde ho nikdo nemohl vzít, a vrátila jsem se do školy pro camrál.
Vyletěla jsem vysoko nad hřiště, zatočila se a hodila míč jedním směrem. Pak jsem se střemhlav pustila dolů. Ve správné výšce jsem koště vytočila, takže jsem se mohla pohodlně rozhlédnout, kde je camrál. Pár metrů ode mě letěl dolů. Na poslední chvíli, než se dotknul země, jsem ho zachytila, prokličkovala vzdušnými proudy a vhodila ho do prostřední branky.
Camrál padal k zemi, ale já jsem se ho už nesnažila chytit, místo toho jsem vyletěla tak vysoko, dokud se mi z řídkého vzduchu nezačala točit hlava a pak jsem koště otočila kolmo k matičce zemi.
Bylo to jako stav bez tíže. Dokonalý nepopsatelný pocit. Ten dokázal probudit jen vítr ve vlasech, nohy svírající pevně koště, ruce rozpažené a oči zavřené. Když začal vzduch být teplejší, otevřela jsem oči, chytila koště pevně oběma rukama a vyhnula se nárazu na zem jen tak, tak.
Vyletěla jsem ještě jednou pár desítek metrů nad zem, abych našla camrál a pak ho šla vrátit a spokojená sama se sebou se vrátila do komnat.
Čekal tam na mě a díval se z okna, odkud byl perfektní výhled právě na famfrpálové hřiště. U Merlina, to bude průšvih…
„Zdravím vás,“ řekla jsem a uctivě před ním sklonila hlavu. Otočil se a jeho typicky modrofialová kápě, která zvýrazňovala barvu jeho kůže, rozvířila vzduch.
„Avery, já tebe taky. Jak jsi pokročila s tím úkolem?“ zeptal se.
„Já…“ odkašlala jsem si. „Vlastně nijak. První týden jsem neměla možnost ji sledovat, a pak se mi stala malá nehoda…“
„Vím, slyšel jsem o tvém zhroucení,“ přerušil mě. Zahanbeně jsem zavřela a oči a potřásla skloněnou hlavou.
„Omlouvám se, nechtěla jsem vás zklamat, pane, ale vypadal tak opravdově…“ nechala jsem větu vyznít do ztracena a otřásla jsem se strachem na tu vzpomínku. „Měla jsem jít na její hodinu včera ve tři hodiny, ale kvůli tomu incidentu s Bubákem… ale už jsem s ní mluvila…“ Odfrknul si.
„Avery, musíš pochopit, že tohle nechci já, ale chce to ministerstvo. Tlačí na mě a já se nemůžu vzpírat většině, takže musím tlačit na tebe, jako na svého člověka. Víš moc dobře, že mi dlužíš za svůj život.“ Zavřela jsem oči, polkla a kývla hlavou na souhlas. Dlužila jsem mu to. Smiloval se a nezabil mě a já mu teď dlužila službu, u které jsem nevěděla jak přesně ji splatit.
„Chápu, je to důležité jak pro vás, tak pro ministerstvo,“ řekla jsem a doufala, že je to správná odpověď.
„Ano. Avery, sleduj tu holku a vše mi hlas. Rozumíš?“
„Rozumím.“ Prošel kolem mě a zmizel hned, jak vyšel ze dveří.
Přejela jsem si rukou obličej, sjela jsem přes krk a pod tričko, kde jsem nahmatala jizvu, táhnoucí se od klíční kosti, nad prsem, přes bok až na záda, kde končila v místě, kde byla páteř. Smutná připomínka války kouzelníků. Připomínka toho, že oni byli ti dobří a my ti špatní.
O té jizvě nikdo neví. Komu bych to taky řekla? Matka – kdoví kde, kdo ví kdo, a otec – mrtvý smrtijed navždy zvěčněný do zdí Bradavické školy.
Nemáš žádnou rodinu, a nikdy ji mít nebudeš, jediný kdo tě měl rád, byli ti, které jsi zradila. Ozvalo se mé podvědomí.
Nebyla jsem sama, kdo zradil, tak proč jsem sama, kdo trpí?
Postavila jsem se k oknu. Slunce bylo vysoko, muselo být už kolem půl jedné. Ozvalo se tiché zaklepání a pak se dveře otevřely. Nechtěla jsem vědět, kdo tam je, nechtěl jsem být zklamaná. Naposledy jsem pohladila část jizvy na klíční kosti a spustila ruku k tělu.
„Jsi tu?“ zeptal se, když vstoupil. Otočila jsem se k němu čelem.
„Neumíš klepat?“ vyjela jsem na něj vztekle.
„Já jsem klepal, ale nic se nedělo.“
„Takže tvoje zaklepání bylo anulováno tvojí ignorací společenských zvyklostí, které následují po zaklepání, ano?“ řekla jsem jedním dechem a zhluboka se nadechla.
„Páni, jsi jako ten čertík z krabičky,“ řekl s úsměvem. Vůbec se nenaštval ani nebyl vytočený. Proč jsi na něj taková?
„Promiň,“ hlesla jsem omluvně.
„Mizerný den?“ zeptal se starostlivě. Jen jsem přikývla. „Dneska jsem tě viděl na hřišti. Umíš skvěle lítat. Kde ses to naučila?“ zeptal se a posadil se na pohovku. Došla jsem k němu a sedla si k němu na pohovku. Opřela jsem si hlavu o jeho rameno.
„Nevím. Uměla jsem to vždycky. Nechtěla jsem být na tebe taková.“ Zvedla jsem k němu ztrápený pohled. Položil si hlavu na tu moji a vzdychl. Měla bych mu říct o mém úkolu? „Proč jsi vlastně přišel?“
„Chtěla ses naučit patronovo zaklínadlo…“ řekl ledabyle.
„No jo, vlastně ano. Pottere, zlobíš se na mě moc za ty kletby včera?“ zeptala jsem se, zvedla hlavu a zadívala se na něj.
„Nezlobím, jen mi řekni, čím jsem si to vysloužil?“
„No, chtěl jsi mě odzbrojit a nikdo ze smrtijedů, ani po nich, se o to nepokusili.“ Pokrčila jsem rameny a vstala. Tohle téma mi nebylo příjemné.
„Proč? Proč se tě nikdo nepokusil odzbrojit? Jsi ode mě o tři roky mladší, ostatní byli dospělí…“
„Já, víš,“ došla jsem až k oknu a zadívala se ven. Přišel ke mně, položil mi ruce na ramena a stiskl je. Slastně jsem přivřela oči. Co to do tebe vjelo? „To Voldemort. Když… když mě k němu otec přivedl a chtěl ze mě udělat smrtijedku, Voldemort řekl, že to nebude zadarmo. Tehdy jsem si myslela, že stát se jedním z nich je pocta. Řekla jsem mu, že mu dám cokoli. Chtěl mého otce, chtěl, abych ho zabila,“ řekla jsem potichu a upřeně se koukala ven z okna.
„Je v pořádku, že jsi to neudělala,“ řekl jako by to mohl pochopit.
„Ty to nechápeš, Pottere,“ setřásla jsem z ramen jeho ruce a zamířila k psacímu stolu, kde jsem nervózně začala přerovnávat věci. „Řekla jsem ano. Chtěla jsem ho zabít. Nebránil se. Stihla jsem říct jen první část kletby. Voldemort mě zarazil. Použil na mě Expelliarmus a pak i Crucio. Mučil mě, ale já jsem nic neřekla a ani jsem nepípla. To jak mě ponížil, stačilo. Když to skončilo, smáli se mi. Tak jsem je začala taky mučit. On si mě pak zavolal, a řekl, že se nezmýlil a že doufal, že si vydobyju takový respekt. A pak mi udělal tohle.“ Vyhrnula jsem si rukáv pravačky. Hořce jsem se usmála na fotografii otce. Chtěla jsem zjistit, jak se tváří. Stál hned za mnou a přátelsky mě stisknul v objetí. Rozbrečela jsem se.
„Měla jsem na tebe takový vztek, že jsi to zkoušel a že,“ zarazila jsem se. … a že? Tohle jsem říct nechtěla. Odtáhnul se.
„A že co?“
KONEC
Další -->
<--Předchozí
Zpět
Komentáře: