Být smrtijedem
6. kapitola
„Omlouvám se, netušil jsem, že máš tak váženou návštěvu,“ řekl omluvně, ale šibalsky se usmíval. „Pane ministře,“ kývnul na něj.
„Harry, kolikrát ti mám říkat, že takové oslovení od tebe nechci slyšet?“ usmál se i můj zachránce.
„Promiň, Kingsley, nemohl jsem odolat,“ zasmál se Potter. Sledovala jsem ty dva se zvednutým obočím. Věděla jsem, že se znají, ale takhle důvěrně?
„No, vidím, že představování nebude třeba,“ hlesla jsem a posadila se zpět do křesílka. Ani nevím, že bych se z něj zvedala.
„Co tady děláš, Kingsley? Jestli jsi přišel za McGonagallovou, pak sis spletl dveře, vzpomínáš? Udělal jsi z ní ředitelku,“ řekl trošku ironicky a opět mu na rtech hrál veselý úsměv. Jak potterovské!
„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Přišel jsem přivítat novou profesorku a zeptat se na pár maličkostí.“ To ano, Kingsley Pastorek neměl ve zvyku lhát, ale obcházet pravdu mu šlo nadmíru dobře. Bála jsem se, že řekne, co tady dělám. To by ovšem mohlo narušit průběh akce, takže snad bude mít dost rozumu… Kingsley má rozumu dost vždy… někdy až nechutně moc.
„Taky jsem se chtěl Avery něco zeptat, ale vidím, že ruším, tak přijdu později. Měj se hezky, Kingsley.“ Nenechal si to vymluvit a znova zmizel ve dveřích.
„Taky půjdu, čeká mě ministerstvo.“
„Ale co bude…“ snažila jsem se namítnout. Vzal vzkaz do ruky a s prásknutím se přemístil. „… s tím vzkazem?“ dořekla jsem zmučeně do prázdného pokoje.
Přitáhla jsem si k sobě jednu z hromad písemek, které jsem slíbila pomoct opravit Hagridovi. Kouzelní tvorové – pátý ročník a Rozdíly v rozmnožování draků a gryfů – šestý ročník. Eseje na tři až sedm stop pergamenu. Kdo to má, sakra, číst? Já. Ponořila jsem hrot pera do kalamáře.Mudlové jako kouzelní tvorové? No, slečno Moorová, tohle se vám dnes nepodaří… Jednorožci. Porod jednorožce není ničím výjimečným? Pan Lector dnes evidentně neměl svůj den.
Někdo zaklepal. Dneska se tady dveře netrhnou, což? Vstala jsem a značně naštvaná rozrazila dveře. Stál tam domácí skřítek. Buď na něj milá! Párkrát zamrkal a doslova žadonil očima, abych mu dala slovo. Zhluboka jsem se nadechla.
„Tak mluv.“
„Paní ředitelka vzkazuje, že se máte okamžitě a co nejrychleji dostavit do ředitelny. Nemáte se ale sama přemisťovat,“ brebentil a rukama žmoulal kousek hadru, který měl oblečený.
Vběhla jsem do pokoje a rychle na sebe natáhla hábit. Skřítek tam ještě čekal. Natáhla jsem k němu ruku. Pochopil. Čapnul mě za ni a v ten moment jsme stáli před dveřmi ředitelny. Děkovně jsem se na něj usmála a on s vykulenýma očima zmizel.
Zaklepala jsem a jen co se ozvalo vyzvání k tomu, abych vešla, jsem vzala za kliku. Ředitelka seděla za stolem a před stolem stál… Zase on? Přišla jsem blíž. Zvědavě jsem pozvedla obočí. Co po mě asi bude chtít? Co jsem provedla? Honily se mi hlavou tisíce podobných myšlenek.
„Jistě víš, proč jsem tě zavolala,“ řekla a těkala očima ze mě na něj a zpátky na mě. Chtěla jsem jí říct, že nemám ani páru o tom, co tady se mnou a s ním chce řešit, ale v odpovědi mě předběhl Potter.
„Ještě jsem jí to neřekl, ale tuším, že bude souhlasit.“ Otočila jsem se na něj a změřila si ho podezíravým pohledem. Ředitelka si tiše ale důrazně odkašlala a já k ní chtě nechtě obrátila svou veškerou pozornost.
„Budou se konat slavnosti k desátému výročí obnovení Bradavic po pádu zla. Přijedou sem i zbylé tři školy. Chci, aby celou slavnost zahájil tancem Harry a jeho partnerka. Řekl mi, že jste to vy, takže jsem vám chtěla oznámit, že budete slavnost zahajovat.“ Na chvíli se odmlčela a já na ni zírala jako bych nevěděla, jakým jazykem mluví. „Můžete jít.“ Zaraženě a zcela v šoku jsem vyšla s Potterem v patách.
„Jsi v pohodě?“ zeptal se nejistě. Zamračila jsem se na něj a naštvaně oddupala do pokoje. Stále se držel za mnou. Vešel ke mně, a zatímco já jsem se opřela o stůl a nepřítomně hleděla na eseje na téma Rozdíly v rozmnožování draků a gryfů, přišel ke stolu, který nás dělil.
„Jsi moc naštvaná?“ zeptal se opatrně se špetkou strachu zřejmě o mé zdraví. Vzhlédla jsem k němu a z očí mi létaly blesky.
„Jestli jsem naštvaná? Děláš ze mě srandu? Já zuřím, ty idiote! Kdy jsi mi to chtěl říct? Neměl ses mě nejdříve zeptat a až pak jít za ředitelkou, že už máš partnerku? Co kdybych ti teď řekla, že tam s tebou nepůjdu? Co kdybych byla už domluvená s někým jiným? Používáš vůbec tu svoji dutou hlavu?“ zvyšovala jsem hlas div, že jsem už nekřičela.
„Já se tě šel zeptat, ale měla jsi návštěvu. A pak si mě ředitelka zavolala…“
„To ale nic nemění na tom, že… víš co? Běž! Běž, než se opravdu naštvu a to pak teprve uvidíš, co ve mně zbylo ze smrtijeda!“ propalovala jsem ho pohledem a on pod jeho tíhou couvl, otočil se a odešel. Jednou se otočil a chtěl něco říct, ale můj pohled ho zastavil a on se radši dal na ústup. Cítila jsem, že Ona přichází. Co nejrychleji to šlo, jsem se uklidnila. Ona tam ale pořád byla. Nechtěla odejít. Láskyplně jsem se zadívala na otcovu fotografii. Tohle nezvládla. Ona odešla, byla pryč.
Sedla jsem si, ale ten den jsem se na Hagridovy eseje už nedokázala soustředit. Stále jsem musela myslet na to, že spolu budeme tančit. U mě problém nebude. Tančit umím, ale co on? Kurzem určitě prošel tak klid.
Ale já se přece nerozčilovala kvůli tomu, že on možná neumí tančit. Co si, sakra, myslel? Nemůže přece říct, že s ním budu tančit, když se mě ani nezeptal. Co kdybych nechtěla? Nechtěla bych?
Potřebuju dovolenou. Alespoň na jeden den, abych si mohla oddechnout. V tomhle blázinci už dlouho nevydržím. Ještě musím jít na její hodinu. Nesmím přijít pozdě. Kingsley Pastorek na mě spoléhá. Už ho nesmím zklamat. Tentokrát ji budu sledovat.
Mé myšlenkové pochody nebraly konce. Podívala jsem se na hodiny a zjistila, že její hodina za chvíli začíná. Studium mudlů – její předkové se musejí v hrobě obracet, že se takto ponižuje. Vyšla jsem z pokoje a nabrala směr hodina Hermiony Grangerové.
KONEC
Další -->
<--Předchozí
Zpět
Komentáře: