„Je tu Haldir?“ zeptal se Orofin elfů v přístavišti, když vytahovali čluny na břeh.
„Ne, včera odešel s hlídkou na severozápadní hranici. Skřeti z Morie se už zase spolčili s vrrky a podnikají výpady po okolí.“
Orofin se zahleděl na Estela.
„Půjdu si promluvit s Paní,“ řekl Estel tiše a spěšně odešel.
„Myslíš, že ho za ním pustí?“ zamyslel se Orofin.
„Myslím, že zase přeháníš,“ odbyl ho Rúmil.
„Snad nevěříš, že se vracel z jiného důvodu? Šel za Haldirem, to je jasná věc!“ namítl Orofin.
„Dobře víš, že Haldir nevydrží ani s elfem, a Estel je navzdory všemu člověk.“
„Tak proč byli oba tak divní? Proč se Estel chtěl vrátit? A proč si jde teď vymoct souhlas, aby mohl jít na hranice za Haldirem?“ oponoval Orofin.
„Protože je to člověk, neví, co dělá. Nemá představu, co by to pro něj znamenalo…,“ Rúmil nechal větu nedokončenou.
„Znamenalo milovat elfa? Jako pro všechny ostatní, vzdát se všeho a dostat vše – to je přece láska ve své nejzákladnější podobě.“
Rúmil zavrtěl hlavou.
„Ale Estel je člověk. Pro něj to není přirozené. Jedna věc je, že jde za Haldirem; ale kdyby měl přiznat, co cítí, kdyby měl Haldira otevřeně milovat, couvne, protože to prostě pro lidi není přirozené. Nemůžou to pochopit - a ty jsi jen bláznivý snílek, Orofine.“
„Já jen chci, aby byl Haldir šťastný. Nikdo mi nevymluví, že Glorfindela od sebe odehnal. Leží na něm stín, Rúmile, copak to nevidíš? Někoho potřebuje a já ani ty prostě na tohle nestačíme.“
Rúmil objal bratra kolem ramen a tiše si povzdechl.
„Nejsem slepý. Vím, že Haldira něco trápí, a taky vím, že my to nezměníme. Ale nejsem si jist, jestli zrovna Estel je tím pravým, i když se můžu mýlit. Nicméně je to jejich věc, oni si to vyřeší bez nás lépe, takže, Orofine…“
„Ani slovo, slibuji.“
„Vrátil jsi se brzy, Estele.“
Estel se zarazil a otočil se. Galadriel seděla na bílá lavičce a vyšívala.
„Paní,“ vydechl Estel a uklonil se jí na pozdrav.
„Posaď se,“ vybídla ho.
Estel usedl vedle ní a zahleděl se na své ruce, které složil do klína.
„Pověz mi, Estele, co tě trápí?“
„Ty víš, Paní,“ zašeptal Estel.
„Haldir lórienský trápí mnoho z nás. Proč ale tebe?“
Estel zvedl hlavu a zahleděl se Galadriel do očí.
„Co se stalo, není moc šťastné. Haldir si v sobě nese starou ránu, jenž ho zasáhla velmi hluboko. Má v sobě neklid, bolest.“
„Chtěl bych vědět, zda…“ Estel se zarazil.
„Je možné milovat ho?“ dořekla za něj Galadriel.
„Ano, vždyť já…já jsem… a on taky…já…“ zakoktal se Estel.
„Ptáš se jako člověk? Nebo jako ten, kdo miluje?“
Estel se kousnul do rtu.
„Ptám-li se jako někdo, kdo vyrostl mezi elfy, koho nazývají Elendil?“ zeptal se Estel.
„Na to nemám odpověď ani pro Elendila,“ řekla Galadriel.
„Co mám tedy dělat?“ povzdechl si Estel a složil hlavu do dlaní.
„To já ti neřeknu, sám musíš zvolit. Haldir kdysi dávno ztratil svou víru a naději. Ani Valar nedokázali jeho ránu vyhojit, ale protože jsou moudří, poslali ho zpět navzdory jeho neklidu. Poslali ho zpět, aby našel lék. Půjdeš-li za ním, nečeká tě lehká cesta. Budeš muset nabídnout vše, abys mohl získat všechno.“
„A nebo vše ztratit.“
„Nebo ztratit,“ přisvědčila. „Můžeš si ale vybrat jinou cestu.“
Estel se zahleděl stranou.
„Dovolíš mi odejít, abych našel odpověď na tvou otázku a snad se mi i dostalo tvé rady?“
„Až ji najdeš, nebudeš už nikoho muset žádat o rady.“
Estel se nadechl, aby něco řekl, ale Galadriel mu přiložila štíhlý prst na rty.
„Zítra odejdeš s malou skupinou na severovýchod.“
„Ale…“
„Udělej, co ti říkám,“ nakázala mu. A když sundala prst z jeho rtů, zašeptala: „Estel gâr lim thîr1.“
Skupina elfů vstoupila mezi stromy. Byli oblečeni v zelené a hnědé. Jeden z nich měl paži na pásce.
„Toulat se tak daleko od domova - jestlipak to ví tvůj otec?“
Elfové se zarazili, ale světlovlasý elf s poraněnou paží udělal několik kroků vpřed.
Haldir dopadl na zem měkce jako kočka. Narovnal se a nepatrně se usmál.
„Haldire!“ rozzářil se elf.
„Je to pár dní, co jsi odešel. Co tě přivádí, Legolasi? A co se ti stalo s rukou?“
„To je dlouhé vyprávění,“ mávl Legolas zdravou paží.
„Času máme spoustu. Pojď, tohle chce ošetřit. Myslím, že by tvůj otec nebyl zrovna nadšený, kdyby ses takhle vrátil,“ kývl Haldir k Legolasově paži.
„Proto jsem taky tady. Nechci, aby na to přišel,“ přiznal se Legolas.
Haldir odmotal obvaz na Legolasově paži, nasáklý krví, a prohlédl si ránu. Nebyla velká, ale hluboká, a nepochybně v ní byl jed, protože ošklivě hnisala.
„Pavoučí kousnutí,“ konstatoval.
„Zlo se šíří Temným hvozdem jako nemoc, třebaže Bílá rada vyhnala Saurona z Dol Gulduru. Je to pořád horší a horší, Haldire, Zlo se hýbe.“
„Já vím, taky to cítíme. Přichází temné časy,“ přikývl Haldir.
„Hodně elfů už odešlo do Šedých přístavů a přes Moře. Říká se, že náš čas končí,“ povzdechl si Legolas.
„Mluvil jsi v poslední době s Elrondem?“ zeptal se Haldir.
„Ne, máme teď vlastních starostí dost. Ale od otce vím, že ať se děje cokoli, skoro nikdo se do toho nechce míchat.“
„To je pochopitelné. Tohle všechno je vina lidí, proč bychom to měli my zase dávat do pořádku?“ zamračil se Haldir.
Legolas pohlédl na lórienského kapitána s neskrývaným údivem.
„To Zlo se týká nás všech,“ namítl tiše.
„Lidé měli příležitost ho zničit! My už nemáme sílu, abychom to zastavili. Pokusili jsme se a neuspěli, protože lidé byli slabí.“
„Možná, ale to přece není důvod obrátit se ke všemu zády! Jen kvůli lidskému selhání necháš lehnout Lórien popelem? Nebo z něj uděláš ostrůvek v temnotě, aby nakonec dříve či později padl? Ne, já s tím prostě nesouhlasím, musíme bojovat,“ rozzlobil se Legolas.
„Kdysi jsem taky věřil jako ty, ale dnes už nevidím jinou cestu, než na západ přes Moře,“ vzdychl Haldir.
„Kdy jsi ztratil svou víru a naději, Haldire?“ zeptal se Legolas.
„Když před bezmála třemi tisíci let lidská moc padla, když selhalo i Poslední spojenectví,“ řekl Haldir pochmurně.
„Nemyslím si, že by selhalo. Sauron byl poražen,“ připomněl Legolas.
„Poražen, ale ne zničen. Byla to prohra,“ utrousil Haldir hořce.
„Tys tam tehdy byl?“ zajímal se Legolas.
„Já?“ zašeptal Haldir. „Ne, nebyl.“
Legolas seděl na podlaze talanu svlečený do půli těla. Haldir klečel vedle něj a zručně mu obvazoval paži.
„Víš, docela mě překvapilo, že jsi tady. Slyšel jsem, že jsi šel s Estelem k Raurosu,“ prohodil Legolas.
„Mám svoje povinnosti,“ zamumlal Haldir neurčitě.
„Estel o té cestě mluvil v Roklince pořád.“
Haldir zkontroloval, zda obvaz dobře sedí a neškrtí, pak se posadil na paty a zamyšleně se zadíval někam do dálky.
„Jaký je Estel?“ zeptal se po chvíli.
„Je jiný než většina lidí, co jsem kdy potkal. Je v něm něco, něco…já nevím. Těžko se to popisuje. Je silný, čestný, na člověka až neuvěřitelně tolerantní,“ Legolas se odmlčel. „Víš, já věřím, že se v něm vrátila vznešenost a síla Númenorejců, a myslím si, že nejsem jediný. Všichni v něm vidíme naději.“
„Estel2,“ zašeptal Haldir. „Já už nevěřím,“ potřásl hlavou, pak se narovnal a protáhl se.
„Nemá cenu nad tím filozofovat. Zdržíš se?“
Legolas zavrtěl hlavou.
„Slíbil jsem, že se vrátím co nejdříve. Už takhle mám zpoždění. Vyrazíme hned. Díky za pomoc.“
Haldir jen mávl rukou.
„To nestojí za řeč.“
Legolas si natáhl čistou tuniku. Haldir ho doprovodil až k jeho družině.
„Legolasi,“ oslovil elfa na odchodu. „Co…Glorfindel?“
Legolas dlouho váhal s odpovědí.
„Mluvil jsem s ním jen krátce. Má teď hodně práce, učí Estela, pomáhá Elrondovi, kde může.“
„Mluvil…o mě?“ zeptal se Haldir.
Legolas zavrtěl hlavou.
„Mám mu něco vyřídit?“ zeptal se.
„Ne, ne, to ne. Já jen,“ Haldir se zarazil. „Jen tak. Jen mě napadalo, co dělá. Nic víc.“
Legolas přikývl na znamení, že rozumí.
Skřeti se na protějším břehu za celou noc neukázali. Ovšem Haldir z toho měl jen pramalou radost. Cítil, že se něco děje, a dal by raději přednost otevřenému boji, než nervóznímu postávání na místě. Klidně by se mohl vrátit do Caras Galadhonu. Bylo jasné, že v nejbližší době k útoku nedojde. Zlo teprve sbíralo síly a čekalo, pozorovalo a slídilo. Ani moudří nevěděli, kde se teď nachází Sauron, a přece se do Mordoru začínaly stahovat kdejaké stvůry. Jenže po návratu Haldir netoužil o nic víc, než po bezcílném bloumání po hranicích Lórienu pro ten směšný pocit, že aspoň něco dělají. Vždyť skřeti mu byli záminkou k odchodu.
Haldir se opřel o kmen stromu a zamžoural skrz větve do slunce. Listí v lehkém vánku tiše ševelilo. Zavřel oči.
K jeho jemnému sluchu dolehl zpěv a smích, jenž ho vytrhl z polední ospalosti. Vyšplhal o několik větví výš, aby měl lepší rozhled, třebaže neblahé tušení mu říkalo, komu patří ten povědomý hlas.
Ačkoli neměl Estel nejlepší náladu, bylo nemožné mračit se, když Orofin začal tu bláznivou písničku a ostatní elfové se k němu přidali. Cesta jim díky tomu ubíhala docela svižně a zdálo se, že elfové mají písní nevyčerpatelnou zásobu. Estel je chvílemi podezříval, že si to všechno vymýšlejí za pochodu.
„Děláte rámus jako tlupa skřetů.“
Estela ten hlas tak zaskočil, že vrazil do Orofina, který ztratil v úžasu nit, zmlkl a bez varování se zastavil.
Haldir seskočil ze stromu a když spatřil Rúmila s Orofinem, zamračil se.
„Co tu, u Valar, děláte?“ otázal se jich poněkud příkře.
„Na to bych se mohl docela dobře zeptat i já tebe,“ opáčil Rúmil.
„Paní lesa nás poslala posílit stráž,“ ozval se jeden z elfů, ale Haldir mu nevěnoval přílišnou pozornost.
„Já tu plním své povinnosti. Ale vy dva jste měli přece být s Estelem!“
„Vždyť jsme,“ ušklíbl se Orofin a ustoupil stranou, aby bylo Estela vidět.
Haldir neříkal nic, ale v jeho sličné tváři bylo jasně patrné, že se mu jejich příchod vůbec nelíbí.
„No tak pojďte, když už jste tady,“ řekl mrzutě a pomalu zamířil k táboru.
Orofin s ním srovnal krok a jen tak prohodil: „Zvláštní, že jsme se tu tak sešli. My jsme totiž mysleli, že jsi na úplně opačné straně Lórienu.“
Rúmil obrátil oči v sloup. Těžko říct, po kom Orofin byl, že měl tak nešťastné nadání chovat se jako olifant v porcelánu.
„Prostě jsem změnil plány,“ odsekl Haldir popuzeně.
„Aha,“ hlesl Orofin, kterému jako obvykle došlo příliš pozdě, že mu to opět mluvilo rychleji, než myslelo.
„Jaká je situace?“ změnil Rúmil téma.
Haldir pokrčil rameny.
„Včera tu byl Legolas, zdá se, že mají problémy. My jsme ale nic neviděli. Po pravdě - nechápu, proč vás sem Paní poslala.“
„Myslíš, že nezaútočí?“ zapochyboval Rúmil.
„Nemají zatím důvod.“
„Ale proč jsi potom…,“ začal Orofin a Rúmil ho kopnul ho nohy.
„Au! Co děláš?“ obořil se Orofin na bratra.
„Promiň,“ prohodil Rúmil jako by nic.
Estel šel až vzadu a poněkud se coural. Teď už chápal, proč ho Galadriel poslala jinam, než chtěl. Věděla přesně, kde se Haldir nachází. Po cestě sem si vymýšlel různé scénáře, co Haldirovi řekne, až ho uvidí, ale teď, když tu možnost měl, nějak mu vyschlo v krku a slova mu nešla přes rty. Miloval ho? Mohl milovat elfa? Muže? Bylo to normální? Mezi lidmi určitě ne. Ale co mezi elfy? A co jeho matka?! Pochopí to? Proč mu Galadriel místo odpovědí dala jen další otázky? Má Haldirovi říct o svém zmatku? Cítí elf k němu vůbec něco? Příliš mnoho otázek a tak zoufale málo odpovědí.
Haldir se bezcílně toulal po lese. Když je dovedl do tábora, nedokázal vydržet na jednom místě s Estelem. Musel prostě pryč. Věděl, že marně doufá, že si malou procházkou uspořádá myšlenky. Jedna část jeho duše netoužila po ničem jiném, než strávit zbytek věčnosti právě s Estelem. Nechápal, jak se mu to stalo, ani kdy k tomu došlo, ale bylo to tak. Byla tu však druhá část, které se tomu vzpírala. Ten rozpor ho ničil.
Jak tak chodil, kam ho nohy nesly, zjistil, že došel až k jezírku. Sám se sem občas chodil koupat. Dnes se usadil na stráni a bezmyšlenkovitě hleděl na blyštící se vodní hladinu.
Najednou se z vody s cáknutím někdo vynořil. Haldira otrávilo, že tu není sám, a chtěl se v tichosti vytratit, když si uvědomil, že je to Estel. Sám nevěděl proč zůstal bez hnutí sedět v trávě. Pro lidské oči byl ve svém elfím plášti prakticky neviditelný.
Estel vylezl na břeh a na jeho nahém těle se třpytily kapky vody. Opatrně přeskákal po kamenech k místu, kde si nechal svoje věci. Když Haldir zmizel, šel se projít a náhodou narazil na tohle nádherné místo. Koupel ho sice osvěžila, ale nijak mu nepomohla s jeho problémy.
Místo aby se oblékl, posadil se do trávy a jeho myšlenky se stočily k Haldirovi. Mělo smysl se takhle trápit kvůli někomu, kdo o něj možná ani nestál? Na druhou stranu - možná by to měl zkusit. Raději se rozhodnout špatně, než si celý zbytek života vyčítat, že nic neudělal. Zavřel oči a v duchu si představil Haldira – jeho tělo, pevné svaly, dlouhé plavé vlasy, jejich třpyt; a nádherné oči a hlas a ruce a… Estel tiše zasténal a ruka mu bezděčně sklouzla mezi nohy.
Haldir skoro zapomněl dýchat, když Estelova ruka zajela mezi opálená stehna. Jeho tělo při tom pohledu zaplavilo silné vzrušení.
Estel si představoval, že se ho dotýká Haldir, že to elf ho laská. Nevěděl přesně, co by chtěl, ale toužil se dotýkat jeho sametově jemné kůže, cítit vůni jeho vlasů, ochutnat jeho rty. Nejspíš to bylo zvrhlé, ale Estelovi na tom v tuhle chvíli pramálo záleželo. Zrychlil pohyby své ruky a když se přes něj převalila vlna slasti, sklouzlo mu ze rtů jediné slovo: „Haldire!“
„Jsem tady,“ zašeptal mu do ucha tichý hlas.
Estel otevřel oči, prudce se posadil a otočil se. Haldir klečel v trávě a díval se na něj. Oči se mu leskly. Estela zaplavil stud, ale když zkusil zakrýt svoji nahotu, elf ho jemně uchopil za ruce a zabránil mu v tom.
Estel jako omámený nechal elfa, aby si ho přitáhl k sobě. Srdce mu zběsile bušilo, jako by mu chtělo vyskočit z hrudi. Haldir jemně prohrábl jeho mokré vlasy. Estel měl pocit, že by měl něco říct, ale netušil co.
„Nechtěl jsem se dívat, ale…nedokázal jsem se přimět odejít…a když jsi…moje jméno,“ šeptal Haldir lehce zastřeným hlasem.
Estelovi se svíralo srdce.
„Haldire,“ vydechl.
Zadívali se jeden druhému do očí.
„Nevím, zda nedělám chybu, dokonce ani nevím, zda ti mohu dát, co budeš žádat…“
Estel položil Haldirovi prst na rty.
„Já to taky nevím, ale…chci to zjistit.“
Haldir odstrčil Estelovu ruku a poněkud váhavě se k němu naklonil. Jejich rty se dotkly. Estel se zachvěl. Byl to zvláštní pocit. Nešlo o polibek, jen dotyk.
„Víš, co jsem ti řekl? Chyby elfů mají dalekosáhlejší a strašnější důsledky než chyby lidí,“ zašeptal Haldir.
Estel cítil pohyb jeho rtů na svých ústech. Trochu se odtáhl a pohladil elfovu tvář. Byla přesně taková, jak si ji představoval – jemná, hebká, bez jediného kazu, dokonalá. Dotýkat se jí byla sama o sobě rozkoš.
„Mám strach, Haldire, ale…myslím, že to chci.“
„Taky se bojím,“ přiznal se Haldir.
„Tak se budeme bát spolu,“ pousmál se Estel a třesoucíma se rukama začal Haldira svlékat. Chtěl se ho dotýkat všude. Aspoň v tuhle chvíli věděl až bolestně dobře, po čem touží.
Haldirova dlaň vklouzla mezi Estelovy nohy a jemně sevřela jeho penis. Estel vzdychl a přitáhl si elfa blíž. Haldir pootočil hlavu a jeho špičaté ucho, vyčnívající ze záplavy vlasů, se přímo nabízelo k polaskání. Estel si nebyl jist, zda elfa pochopil správně. Nerad by se dopustil nějakého trapasu. Zdálo se ale, že Haldir na to vyloženě čeká, touží po tom. Váhavě vyplázl jazyk, nejistě a jen letmo jím obkroužil elegantní špičatý boltec. Haldir hlasitě zasténal a prohnul se v zádech. Jasněji už elf nemohl dát najevo, že se mu to líbí, že přesně tohle chtěl. Estel rychle mrknul dolů a zjistil, že elf je viditelně hodně vzrušený. Nedočkavě mu sundal tuniku.
Haldir se položil na záda do trávy a stáhl Estela s sebou. Pak ho nechal, aby nezkušeně, ale dychtivě zkoumal jeho odhalený hrudník. Se zavřenýma očima vnímal hřejivé dlaně klouzající po jeho žebrech, prsty přejíždějící po jeho bradavkách a horké rty líbající jeho kůži. Nebylo to jako s jiným elfem. Estel postrádal zkušenosti - a přece to Haldirovi přinášelo větší rozkoš než všechna ta milování na jednu noc.
„Dělám…to dobře?“ zeptal se Estel rozpačitě.
Haldir se zmohl jen na přikývnutí. Nadzvedl pánev a mlčky tak Estela vybídl k tomu, aby mu sundal kalhoty. Pak už nic nebránilo tomu, aby se jejich vzrušená těla propletla.
Haldir si přitáhl Estelovu ruku mezi nohy. Naučí ho všechno; co na tom, že to je člověk, co na tom, kým je. Tady, uprostřed lesa, to najednou nebylo důležité.
Estel sevřel ten štíhlý orgán. Jeho délka ho překvapila. Nebyl vůbec tak malý, jak se o elfech tvrdilo. Nepochybně to bylo proto, že jen málo lidí mělo v ruce penis elfa, a ještě méně jich mělo v ruce penis vzrušeného elfa.
Přejížděl prsty po celé jeho délce. Napadlo ho, že Haldirovi musí přijít neohrabaný. Nikdy nesvíral v ruce cizí penis. Ale očima doslova hltal, jak Haldir vychází vstříc každému pohybu jeho ruky, jak se prohýbá v zádech, sténá a rukama svírá zválenou trávu. Estel byl uchvácen, jak se elf dokázal té rozkoši poddat, jak to prožíval, vychutnával to a co víc, cítil pýchu a radost z toho, že on je příčinou toho všeho.
Haldir zasténal a horké sperma pokropilo jeho napjaté břicho i Estelovu ruku. Haldir těžce oddechoval. Estel byl trochu rozpačitý.
„Pojď sem,“ vydechl Haldir.
Estel se přisunul blíž a elf ho něžně políbil. Estelovi se skoro zatočila hlava. Haldirovy rty byly měkké a teplé, jeho jazyk škádlivý a hned zas dobyvačný. Když se jejich ústa oddělila, dlouze si pohlédli do očí. V těch nevyřčených slovech byla nejistota, ale i příslib do budoucna.
„Lehni si,“ řekl Haldir tiše.
Estel poslechl. Byl z toho trochu nervózní. Haldir se nad ním sklonil a jeho plavé vlasy pohladily Estelovu hruď. Elf přejel rty po jeho krku, až se Estel zachvěl. Haldirovy štíhlé prsty zkoumavě hladily jeho tělo a rozehrávaly vlny rozkoše, které si Estel ani nedokázal představit. Rty, jazykem i rukama zkoumal Haldir každý centimetr Estelovy snědé kůže a nacházel citlivá místečka, o jejichž existenci Estel ani nevěděl. A to se elf ještě vůbec nedotkl jeho penisu! Tisíce let zkušeností teď dováděly Estela k šílenství.
„Prosím!“ zasténal, když Haldir jemně sevřel v zubech jednu jeho bradavku, vzrušením ztvrdlou a citlivou.
Haldir rozuměl. Bylo mu jasné, že Estel není na něco takového zatím připraven, ale v duchu si slíbil, že jednou bude. Sevřel tedy v ruce horký, roztoužený úd a jeho prsty rozehrály svoje mistrovství. Estelovo sténání a vzdychání muselo být slyšet v lese na míle daleko.
„Haldire!“ vykřikl Estel a unikl mu vzlyk, když divoce vyvrcholil.
Haldir ještě chvíli hladil Estelovo třesoucí se tělo. Ležel vedle něj na boku, a třebaže pochyboval, zda to, co udělal, bylo moudré, nelitoval. Možná to tak mělo být, možná ne, to ukáže až čas - a toho měli přece spoustu.
Vrátili se až za tmy a nenuceně se vmísili mezi elfy u ohně. Nikdo jejich pozdní příchod nekomentoval, nepozastavil se nad tím, že odešli každý zvlášť a vrátili se spolu. A přece měl Estel nepříjemný pocit, že si o nich povídají, že to ví! Všechny ty pohledy a úsměvy mu připadaly podezřelé, výsměšné, provokativní. Jako by každý elf přesně věděl, co spolu dělali.
Zadíval se úkosem na Haldira. Třeba se mu to opravdu jen zdálo, Haldir se bavil s jedním z elfů a nezdálo se, že by sdílel Estelův pocit, že si o nich všichni povídají.
„Vypadá to, že válečná sekera je definitivně zakopána, co?“ usmál se na Estela Orofin.
„Co je ti do toho!“ vyštěkl Estel na elfa.
Chudák Orofin zůstal na Estela jen zmateně zírat. Estel mu ale nedal příležitost něco ještě říct, spěšně odešel od ohně tam, kde plameny nezaplašily tmu pod větvemi mallornů.
Haldir si toho všiml. Konejšivě poplácal Orofina po rameni a šel za Estelem.
„Stalo se něco?“ zeptal se tiše a zůstal stát několik kroků od Estela, protože cítil, jak z něj vztek sálá jako žár z pece.
„Ty jejich úsměvy…pohledy…mám pocit, jako by všechno věděli!“ postěžoval si Estel trpce.
Haldir nechápal jeho rozčarování.
„No…ale oni to vědí,“ pokrčil rameny.
„Cože?!“ vybuchl Estel.
Haldir o krok ustoupil, jako by se tak mohl vyhnout Estelově rozhořčení.
„Prostě to vědí, elfové to vycítí.“
„Chceš mi říct, že všichni tam vědí, že jsme…spolu…to!“ zalykal se Estel hněvem tak, že ani nepostřehl, jak Haldirovi ztvrdly rysy ve sličné tváři.
Elf o krok ustoupil a obočí se mu stáhlo nad kořen nosu.
„Fajn,“ ucedil Haldir. „Zapomeň na to! Zapomeň na to, co se stalo! Měl jsem vědět, že jsi jako ostatní lidé! Bylo naivní myslet si, že bys nemusel být takový! Tak prostě kašli na to, co se stalo! Nemá to cenu!“
Bolest ze zklamání se rozlévala Haldirovým nitrem. Žasl nad tím, jak mohl být tak hloupý - chtít hledat u člověka něco, co už skoro tři tisíce let nenalézal u žádného elfa ani elfky.
Estela elfova prudká reakce zaskočila.
„Co to povídáš?“ hlesl slabě. „Tohle já nechci!“
„Nechceš?“ ušklíbl se Haldir trpce. „Stydíš se za to! Stydíš se za mne!“
Haldir se otočil a chtěl odejít zpátky mezi elfy – mezi své. Bylo to už opravdu hodně dlouho, co ho někdo takhle naštval a ublížil mu.
Estel ho chytil za ruku.
„Počkej,“ zaprosil.
„A na co?“ zavrčel Haldir. Vyškubl ruku z Estelova sevření; neotočil se k němu sice čelem, ale zůstal stát.
Estel váhavě položil Haldirovi ruku mezi lopatky a jemně, omluvně ho hladil.
„Já to tak nemyslel,“ zapředl Estel co nejsmířlivěji.
„To vím, vy lidi nemyslíte nikdy nic tak, jak to říkáte.“
„To není pravda!“ ohradil se Estel. „A laskavě se nechovej jako sobecký elf! Pro tebe je to snadné, všechno je pro tebe samozřejmost! Ale co já?! Záleží ti vůbec na tom, jak se cítím? Co cítím?! Pro mne to vůbec není jednoduché! A ty, místo abys mi pomohl, dal mi čas, se urážíš a vyčítáš mi! Možná ti na mně zase tolik nezáleží. Možná ti nezáleží na tom, že tě…“
Estel zmlknul, jako by se sám zalekl toho, co snad chtěl říct.
Haldirova tvář ale najednou dostala mnohem vlídnější výraz.
„Co mě?“ zašeptal a otočil se.
Estel se začervenal a sklopil oči.
„Řekni…prosím.“
Haldir Estela uchopil za bradu a přiměl ho vzhlédnout. Estel se zadíval do třpytivých očí, a spatřil v nich naléhavou prosbu. Polknul.
„Já…myslím…ne, vlastně vím…já…Haldire.“
„Ano?“ vydechl Haldir a něžně pohladil Estela hřbetem ruky po tváři.
„Miluji tě,“ šeptl Estel, sotva slyšitelně i pro elfovy uši.
Haldir si Estela přitáhl k sobě. Políbil ho zlehka na rty, pak sklouznul ústy po tváři k uchu a zašeptal: „Miluji tě, Estele, víc než bych si kdy pomyslel, že je možné.“
Poznámky:
1) Naděje má mnoho tváří
2) naděje
KONEC