Když dozněly poslední radovánky, nadešel čas návratu domů.
Éomer Rohanský přijel do Minas Tirith, aby odvezl tělo krále Theodéna do vlasti. A ještě nikdy žádný král Rohanu neměl takový doprovod na své poslední cestě. Jeli s ním král Elessar s královnou Arwen, Paní Galadriel s Pánem Celebornem, Mistr Elrond se svými syny, kníže dol amrotský i ithilienský a mnoho elfů a rytířů.
Na počest mrtvého byla v Edorasu velká hostina, na níž mimo jiné oznámil Éomer zasnoubení paní Éowyn s knížetem Faramirem.
Poté se družina vydala dál. Faramir s Imrahilem však v Edorasu zůstali a i Arwen nepokračovala. Rozloučila se s bratry a otcem, a prý to bylo loučení věru bolestné. Než vyjeli, připomněla Aragornovi slib a jedno jezero skryté v Zlatém lese. Aragorn odjížděl z Edorasu s divoce bijícím srdcem.
Projeli přes Helmův žleb, kde Legolas splnil slib daný Gimlimu a navštívil s ním Třpytivé jeskyně. Pak pokračovali dál k Železnému pasu, kde naopak Legolas vzal Gimliho ho Fangornu.
U Rohanská brány se s průvodem Aragorn rozloučil, neboť ho srdce pohánělo do Lothlórienu, zatímco ostatní pokračovali dál do Eriadoru. Poblíž bran Morie se od nich nakonec odpojili i Celeborn a Galadriel a vrátili se se svým lidem domů. Ti, co zůstali, pak dojeli až do Roklinky.1
Jezírko se v poledním slunci blyštilo jako démant.
Z vody se s cáknutím vynořilo štíhlé tělo. Aragorn se rozesmál. Bylo to skutečně jako tehdy, jen obráceně. Seběhl k vodě.
„Haldire!“ zavolal na elfa, který právě vylézal z vody, a nemohl se pohledu na jeho tělo nabažit. Haldir byl pořád stejně krásný - vysoký a štíhlý jako všichni elfové, jen ta ramena měl trochu širší, což mu propůjčovalo zvláštní krásu spojující jemnost a sílu. Dlouhé plavé, takřka bílé vlasy se mu lepily na mokrou kůži, na níž se třpytily kapky vody. Jeho temně modré oči zářily jako hvězdné nebe.
A Aragorn si uvědomil, že se Haldir změnil. Nebyla to změna fyzická, ale viděl mu to na očích. Dohonil ho a bez ohledu na to, že je Haldir mokrý, ho objal.
Aragorn ucítil, jak se Haldirovi napjaly svaly v těle a pak ho elf odstrčil.
„Haldire?“ zašeptal Aragorn. Cítil, že něco není v pořádku.
Haldir se k němu otočil beze slova vysvětlení zády. Aragornovi se při pohledu na jizvu sevřelo hrdlo.
„Myslel jsem, že elfové jizvy nemívají,“ hlesl a přejel prsty po památce na Helmův žleb.
Númenorejec dnes neměl brnění, ale černé barvě zůstal věrný. A navíc nepřišel sám.
Nespouštěl ho z očí. Instinkt mu říkal, že to, co přijde, bude moc ošklivé. A bude to bolet. Zatím ho nechali na pokoji. Zřejmě chtěli, aby se mu zahojila zranění z bitvy. Ruka mu s pomocí nějakého zručného léčitele srostla již před dvěma dny. Žebra ještě nebyla to, co dřív, ale už mu nečinilo problém dýchat. Kdyby nebyl tak zesláblý, možná by se pokusil utéct, ale za celou tu dobu nedostal najíst o nic víc, než aby se mu rány hojily. A i elfové musí pořádně jíst, aby si udrželi sílu.
Když ho dva hromotluci, menší, podsadití s bicepsy jako jeho stehno, chytili za paže, pokusil se jim vzepřít, ale proti té hoře svalů neměl nejmenší šanci.
„Copak, elfíčku,“ ušklíbl se Númenorejec a zachechtal se.
Byl vlastně rád, že Númenorejeci nerozumí. I když část jeho mysli si uvědomovala, že je ten jazyk hodně podobný Starému jazyku elfů, který znal. Nejspíš kdyby se víc snažil, dokázal by Númenorejeci porozumět. Jenže o to rozhodně nestál.
Nasadili mu na ruce a nohy okovy. Nemohl si nevšimnout, že jsou z mitrilu.
„Jak se ti líbí tvoje nové ozdoby?“ zeptal se Númenorejec quenijsky. „Jestlipak víš, z čeho jsou vyrobené?“
Neodpověděl a tak dostal ránu do břicha. Byl paradoxně vděčný, že má žaludek prázdný. I elfové, když je praštíte pořádně do žaludku, zvrací.
Dovlekli ho ke kovové mříži uprostřed místnosti a tam okovy na jeho rukou připevnili k řetězům tak, aby se tváří dotýkal mříže. Stříbrné žilky v kovu naznačovaly, že i zde byl použit jako příměs mitril. Evidentně na něm nijak nešetřili. Jeho zbroj zjevně našla mnoho uplatnění. To nebylo nijak povzbudivé.
Pak mu někdo na zádech roztrhl špinavou tuniku.
„Víš, jak se značkuje dobytek?“ položil Númenorejec řečnickou otázku.
Teprve teď si uvědomil, že v místnosti hoří kovářská výheň. Nějak neměl čas si to tu prohlížet, když ho sem vlekli. Koutkem oka spatřil, že ve výhni je něco jako pohrabáč. Takový do běla rozžhavěný pohrabáč by vyvedl z míry každého.
Númenorejec vytáhl pohrabáč z ohně. Na jeho konci bylo kosočtverečné rozšíření. Takže to pohrabáš asi nebyl. Nikdy nic takového neviděl a o značkování dobytka v životě neslyšel, ovšem i tak si dokázal domyslet, co chce Númenorejec udělat.
Jeho pokus vytrhnout se z pout vyvolal u Númenorejce smích. Sice si uvědomoval marnost svého počínání, to by se spíš naučil létat, než by se dostal z okovů, ale nemohl si pomoct.
„Co je elf než jen obyčejný dobytek,“ ušklíbl se Númenorejec a o chvíli později mohl konstatovat, že spálené elfí maso smrdí úplně stejně jako lidské.
Vykřikl bolestí, když se mu rozžhavený konec přitiskl na lopatce k holé kůži.
Haldir ho znovu odstrčil, tentokrát důrazněji.
„Haldire, co se děje?“ zeptal se Aragorn. Elfovo chování bylo divné.
„Nic, prostě toho nech,“ odvětil Haldir podivným tónem.
Aragorn nedokázal zakrýt zklamání - takhle si jejich setkání nepředstavoval.
Haldir došel k místu, kde ležely jeho šaty, a beze spěchu se oblékl.
Aragorn se posadil do trávy a netušil, co si o tom má myslet. Najednou nevěděl, co s rukama, a tak utrhl stéblo a hrál si s ním.
Haldir se posadil vedle něj. Mokré vlasy mu máčely tuniku. A Aragorn si hořce uvědomil, že za celou tu dobu, co se znají, se Haldir nikdy neoblékl dřív, než se usušil.
„Co se stalo?“ zopakoval Aragorn svoji otázku.
„To se špatně vysvětluje a - nechci o tom mluvit,“ zavrtěl hlavou Haldir. „Zatím,“ dodal, když viděl, jak se Aragorn zatvářil dotčeně.
„Víš přece, že mně můžeš říct všechno,“ namítl Aragorn podrážděně. Vadilo mu, že je tu něco závažného, co mu elf, kdo ví proč, nechce říct. Natolik závažného, že ho od sebe odhání - Aragorn zavřel oči. Když Haldir nechce, aby se ho dotýkal, nebude nepochybně stát ani o to ostatní.
„Já vím, ale tohle - snad někdy - časem,“ odpověděl Haldir vyhýbavě.
„Budu už muset jet,“ řekl Aragorn chladně, zahodil stéblo trávy a vstal.
„Chtěl sis promluvit,“ připomněl mu Haldir tiše.
Aragorn se na něj podíval a všechna ta hořkost vytryskla ven: „Chtěl, ale o čem?! Chtěl jsem mluvit o nás, ale - je vůbec ještě nějaké my? Odstrkuješ mě od sebe jako bych měl nějakou nakažlivou nemoc! A ani mi neřekneš proč! Tak o čem chceš mluvit?“
Haldir sklopil oči.
„Haldire, jestli někoho máš a já… překážím…“
Haldir překvapeně vzhlédl.
„To si myslíš?“ zašeptal užasle.
„Jen se snažím pro tvé chování najít nějaké logické vysvětlení!“ odsekl Aragorn.
„Nemám nikoho… já jen…“
„Pokračuj,“ vybídl ho Aragorn. „Svěř se mi proboha, Haldire. Když bys to nemohl říct mně tak komu jinému?“
„Neřekl jsem to nikdy nikomu,“ zašeptal Haldir. „Po pravdě dost dlouho jsem to svým způsobem odmítal říct i sám sobě.“
Aragorn se s povzdechem znovu posadil.
„Co ti vlastně tehdy o mně Orofin řekl?“ zeptal se Haldir.
„Nic zvláštního,“ pokrčil Aragorn rameny. „Jen že jsi se účastnil bojů na Dagorladu… a padl tam.“
Haldir si olízl rty.
„Řekni mi, Aragorne, když padla moc Temného pána… byl ses podívat v kobkách Barad?dur?“
Aragorna ta otázka trochu zmátla, ale zavrtěl hlavou.
„Ne, Temná věž se zřítila do základů. Nezbylo z ní nic, jen hromada sutin.“
„Já ty kobky viděl,“ zašeptal Haldir přiškrceným hlasem. „Byl to nejdelší a nejhorší rok mého života.“
Aragornova tvář zpopelavěla a dlouho nebyl schopný nic říct.
„Proč… proč jsi mi to nikdy neřekl?“ otázal se chraplavým hlasem.
„Protože jsem s tím sám nedokázal žít… a pořád nedokážu… potřebuju čas, Aragorne.“
Aragorna napadlo, zda si Haldir uvědomuje, že on toho času zase tolik nemá, ale přesto přikývl. Bylo mu jasné, že elf s ním do Minas Tirith neodjede, alespoň ne dnes. Na jednu stranu to rozumově chápal. Něco takového si žádalo čas. Nedokázal si ani v nejhorších snech představit, jakými hrůzami Haldir prošel. Jenže stejně ho bolelo u srdce a byl zklamaný.
„Musím jít,“ řekl a štvalo ho, že ho Haldir nezkoušel zastavit, zdržet, prostě ho nechal jen tak odejít.
Arwen se přitiskla k Aragornovi, opřela si hlavu o jeho rameno a zamyšleně si pohrávala s chloupky na jeho prsou. Něco takového elfové neměli a jí se to na Aragornovi docela líbilo.
„Trápíš se kvůli němu, že?“ prolomila ticho.
„Ne.“
Arwen se nadzvedla na loktu a podívala se mu do očí.
„Proč lžeš?“ zeptala se. „Kudy chodíš, tudy na něj myslíš,“ dodala a znělo to trochu ublíženě.
Aragorn mlčel.
„Nechtěl s tebou odjet, že?“ pokývala vědoucně hlavou.
„Vůbec jsme o tom nemluvili,“ odvětil Aragorn. „Nenabídl jsem mu to!“
„Aha,“ pokývala Arwen hlavou. „Víš, že jsi k němu nespravedlivý?“
Aragorn zavřel oči. Tohle slyšet nechtěl.
„Kvůli tobě vybojoval největší bitvu svého života, prošel peklem. Vlastně svým způsobem ještě prochází. Není to pro něj snadné. A ty se na něj zlobíš, protože neudělal to, co sis přál,“ povzdechla si. „To není fér, Aragorne.“
„Já ho chápu,“ bránil se Aragorn.
„Ale zlobíš se na něj, viď?“
Aragorn si povzdechl. Nedokázal prostě srdci poručit. Zkusil změnit téma na něco, na co se Arwen chtěl už dlouho zeptat, ale nenalézal odvahu.
„Tobě vážně nevadí, že by…,“ zrozpačitěl a nechal větu raději nedokončenou.
„Co přesně by mi nemělo vadit?“ zeptala se. „Že by žil tady? Že bys s ním trávil nepochybně dost času? Že bys s ním spal?“
Aragorn se začervenal.
„Miluji vás oba a nechci ani jednoho z vás ztratit,“ zašeptal Aragorn a přál si, aby se necítil, jako když se snaží ospravedlnit své chování.
„A my milujeme tebe a nechceme tě ztratit. Haldir se pokusil vybrat za tebe, a zjistil, že to prostě nejde… jak vidíš, nemáme moc na výběr,“ pokrčila rameny. „Mám-li se už o tebe s někým dělit, pak jsem ráda, že je to právě Haldir. S tím se dokážu smířit, protože on je pro mne víc než můj bratr. Je to můj přítel. A byl můj… ve tvé řeči pro to není správný výraz…, ale elfové tomu říkají Eledh seron erui,“ trochu se začervenala.
„Eledh seron erui? Co to znamená?“ zamračil se Aragorn. Věděl, že erui se dá přeložit jako první, ale zbylá dvě slova mu byla zcela neznámá.
„Dá se to dost těžko přeložit.“
„Zkus to,“ vybídl ji. V útrobách mu vířilo něco nedobrého.
„Eledh je zastaralý výraz pro elfa a seron… vlastně znamená to doslova první elf milenec, ale je to strašně nepřesné.“
„Chceš mi říct, že jsi s ním spala?“ zeptal se pobouřeně.
„Snad nežárlíš?“ usmála se.
„Ne… jistě že… ne,“ zamumlal, ale nevypadal tak.
Chvíli bylo ticho.
„Proč jsi mi to neřekla?“ zeptal se dotčeně.
„Protože nebyl důvod,“ pokrčila rameny. „Nebyli jsme partneři, jen milenci. Navíc to skončilo už dávno - Haldir to ukončil, jestli tě to zajímá.“
„Mě je to přece jedno,“ utrousil Aragorn a otočil se na bok zády k Arwen.
Opět zavládlo ticho. Ale ani tentokrát to Aragorn nevydržel dlouho.
„Co to tedy vlastně znamená to Eledh seron erui?“
Arwen se k němu zezadu přitiskla.
„Co víš o sexualitě elfů?“ otázala se bez obalu.
Aragorn trochu znejistěl, a proto raději mlčel.
„Aha, takže ne moc. To mě překvapuje. Myslela bych si, že ti to Haldir řekne.“
Aragorn se snažil neskřípat zuby.
„Na druhou stranu nikdo z nás o tom nechce mluvit s…,“ zaváhala.
„Člověkem?“ napověděl jí a ten chladný tón svému hlasu skutečně dát nechtěl.
„Nejen. Víš, tohle je něco… nechceme, aby o tom někdo, kdo není elf, věděl. Dívali by se na nás… to je jedno. Prostě elfové fyzicky dospívají někdy v padesáti.“
„Myslel jsem…“
„Nepřerušuj mě,“ napomenula ho. „Fyzicky - tím myslím, že je ukončen růst, ale ne vývoj. Ano, plnoletými se stáváme až okolo stého roku života. U vás lidé je dospělost hranice, kterou jste si uměle zvolili. U elfů je to okamžik, kdy můžeme mít děti. Období mezi padesátým a stým rokem je…,“ Arwen zaváhala. „Slib mi, že o tom s nikým nebudeš mluvit. Nesmíš to nikomu říct.“
„Pochybuješ snad o mně?“ zeptal se Aragorn dotčeně.
„Slib mi to!“
„Dobře, slibuji, že to nikomu neřeknu.“
Zdálo se, že ji to trochu uklidnilo.
„Je to období sexuálního dospívání… a není to lehké období, to mi věř. Hormonální vývoj je… hodně bouřlivý. V téhle době stráví elfové milováním víc času než čímkoli jiným. A je úplně jedno s kým, prostě s každým, kdo je ochotný. Platí ale pravidlo, že se nesmí zaplést s nikým dospělým. V téhle době… není nikdo z nás připraven navazovat nějaký trvalejší vztah.“
„A Haldir ti s tím obdobím ‚pomohl',“ poznamenal Aragorn rozmrzele. „Chápu.“
„Nic nechápeš,“ povzdechla si Arwen. „Haldir není můj vrstevník. Je starší než já - teď myslím fyzicky.“
„Aha.“
„Chápej, to, co se odehrává během dospívání… to se nepočítá. Eledh seron erui je ten první, koho máš rád… je to první vztah… ne jen sexuální uspokojení.“
„Říkala jsi, že jste nebyli partneři,“ namítl Aragorn.
„Ne, nezaslíbili jsme se, ale kdybych k němu neměla vztah a on ke mně… nikdy bychom se nestali milenci.“
„Ale… Haldir přece… jeho nepřitahují ženy.“
„Kdo ti to řekl?“
Aragorn zaváhal.
„Orofin. Říkal, že mezi elfy jsou tací, kteří dávají přednost mužům před ženami. A taky říkal, že ostatní národy vás považují za asexuální tvory… a že nejste posedlí fyzickou stránkou věci,“ hořce se zasmál. „Teď to tak nevypadá, co?“
Arwen si povzdechla.
„Copak jsi nic z toho, co jsem ti říkala, nepochopil? Ano, ostatní rasy nás mají za asexuální tvory, protože jsme si tuhle pověst sami vybudovali tím, jak se úzkostlivě vybíháme tématu sexu.“
„Haldir mě kdysi poučil, že sex není sprosté slovo,“ namítl Aragorn.
„Až Haldir přijede do Minas Tirith, zjistíš, že před lidmi se bude tvářit, jako by to slovo ani neznal,“ usmála se. „Jak jsem říkala, tohle je věc, kterou nechceme, aby o nás ostatní rasy věděly.“
„Takže Orofin mi lhal,“ zamračil se Aragorn.
„Ne, jen byl nepřesný,“ pousmála se. „Víš, u lidí je víc žen než mužů. Ale u elfů je to obráceně.“
„Vím,“ přerušil ji.
„Dobře,“ přikývla.
„Orofin mluvil o tom, že…,“ odmlčel se, jak vzpomínal, jak to elf přesně říkal. „Že jít životem sám může být bolestné.“
„To ano. Ale rozhodně to neznamená, že někteří elfové se zajímají pouze o muže.“
„Tak co to znamená?“
„Každý elf se může zamilovat jak do ženy, tak do muže. Není to tak, že by Haldirovi přišli muži přitažlivější nebo ho více uspokojovali. Prostě se zamiloval dřív do tebe než do nějaké elfky,“ usmála se Arwen.
„Třeba do tebe,“ nadhodil Aragorn trochu přiškrceným hlasem.
„Třeba do mě,“ přisvědčila.
„A ty ses zamilovala dřív do mě než do nějaké elfky,“ pokusil se Aragorn neúspěšně o žert.
„Elfka se nemůže zamilovat do jiné ženy,“ zavrtěla Arwen hlavou.
„Nemůže?“
„Nikdy jsem o tom neslyšela.“
„Aha, takže jen elfové to umí… tak i tak.“
„Poněkud hrubě řečeno, ale ano.“
„Víš co?“ otočil se k ní čelem. „Začínám chápat proč nechcete, aby o tom někdo věděl.“
Arwen ho políbila na rty.
„Ale řeknu ti, že je to pěkně šílený,“ pousmál se.
„Co?“
„No, uvědomuješ si, že jsme… dost bizardní trojúhelník?“
„Vážně?“ podivila se.
„Vždyť jsme spali oba se stejným chlapem!“ zaúpěl Aragorn.
Arwen se rozesmála a pohladila Aragorna po paži.
„Aspoň už víš, proč mi to tak nevadí,“ zašeptala a její ruka klouzala pomalu níž.
„A kdo z nás… je lepší?“ zeptal se Aragorn trochu rozpačitě.
„Oba máte své… přednosti,“ zapředla mu do ucha a její ruka vklouzla mezi jeho stehna, kde pevně sevřela jeho probouzející se penis.
Tiše a toužebně zasténal. Přiměla ho lehnout si na záda a obkročmo se mu usadila na nohou. Světlo měsíce dopadalo na její dokonalé prsa tak, že mu z toho vyschlo v ústech.
Laskala jeho penis, dokud nedosáhl plné erekce, a pak na něj pomalu nasedla. Zvolna nechala jeho tepající úd vklouzávat do svého těla a krásně u toho sténala.
Aragorn si hrdě pomyslel, že i když Haldir má taky pěkné péro, rozměrů lidského penisu přece jen nedosahuje. Pak se Arwen začala pohybovat a on přestal přemýšlet.
„V Šedých přístavech na mne čeká loď.“
Aragorn kráčel vedle Galadriel po zahradní pěšině a potlačoval nutkání zeptat se, jestli Haldir jede s ní. Nebo hůř jestli už odjel. Arwen se k němu tiskla a on měl pocit, že je jeho jediným záchytným bodem.
„Přijela jsem se s vámi rozloučit,“ řekla Galadriel a zastavila se u branky. Políbila Arwen na čelo.
„Co bude s Lothlórienem až odejdeš?“ zeptala se Arwen smutně.
„Zešedne a zůstane jen ve vzpomínkách,“ odvětila Galadriel smutně.
Aragorn s Arwen doprovodili Galadriel až na nádvoří Citadely. U Bílého stromu na ni čekal elf oděný do slavnostní stříbrné zbroje s vysokou stříbrnou přilbicí
„Je čas, má Paní,“ oslovil Galadriel.
Aragorn cítil, jak se o něj pokouší slabost. Ten hlas a nyní i ty oči! Proč za ním Haldir nepřišel?! Proč mu nijak nedal najevo, že tu je?!
Galadriel se rozloučila s královským párem a v doprovodu svého kapitána zamířila ke zbytku svého průvodu.
„Běž za ním,“ šťouchla Arwen Aragorna do žeber. „Na co čekáš?!“
Haldir mezitím pomohl Galadriel do sedla. Aragorn se téměř nedůstojně k elfovi rozběhl.
„Haldire?“ zašeptal. „Odjíždíš?“
Haldir se zadíval na Galadriel, ale ta jen lehce přikývla. Sundal si tedy přilbu a poodešel s Aragornem stranou.
„Musím.“
„Zůstaň!“ zaprosil Aragorn zcela nedůstojně krále a odolal nutkání se elfa dotknout.
„Dnes ještě ne,“ odpověděl Haldir a ohlédl se, jako by pospíchal zpátky k ostatním. „Váže mě přísaha, kterou musím dodržet.“
Aragorn nedokázal zakrýt bolest a zklamání.
„Vrátím se,“ slíbil Haldir tiše. Nasadil si přilbu, došel ke svému koni a vyhoupl se do sedla.
Arwen došla k Aragornovi, který se poněkud ublíženě díval za odjíždějícími elfy, a objala ho kolem pasu.
„Haldir své sliby plní,“ zašeptala.
„Já vím,“ přikývl Aragorn těžce. „Jenže neřekl, kdy se vrátí.“
Pozn.autorky: Děkuji bedrníce za beta read
Poznámky:
1) napsáno podle Pána Prstenů, Návrat krále
5) citace Pán Prstenů, Návrat krále, str.221
KONEC