Aragorn zůstal stát a mračil se na Haldira, který mu stál v cestě.
„Chtěl jsem se omluvit,“ řekl Haldir.
„Hm.“
„Chtěl bych si s tebou promluvit – dnes večer u mne,“ požádal.
„Hm.“
„Přijdeš?“ zeptal se Haldir nejistě.
„Možná,“ odbyl ho Aragorn a protáhl se kolem něj.
Aragorn po zaklepání vešel do pokoje. Haldir seděl na posteli a vypadal tak osaměle a opuštěně, že se mu z toho sevřelo srdce. Přisedl si k němu a po malém zaváhání ho políbil na tvář.
„Tak jsem tady,“ pousmál se a překvapeně zjistil, že se na elfa už nezlobí. Doufal, že dnešní večer by mohl konečně vyjít.
Haldir ale nevypadal, že by mu bylo do řeči. Aragorn mu přejel rty po šíji, raději se prozatím vyhnul uchu, zato jeho ruce vklouzly pod Haldirovu tuniku. Nedočkavě rozepnul spony a shodil látku z elfových ramen. Mezi nohama mu pulzovala téměř bolestivá erekce. Celé měsíce ho Haldir odmítal a on po něm tolik toužil.
Přejel rty po nachové jizvě táhnoucí se podél páteře. Haldir se prohnul a tiše vzdychnul.
Aragorn letmo prozkoumal prsty Haldirův rozkrok, aby zjistil, že elfův penis napíná látku se stejnou nedočkavostí a touhou, jakou cítil ve slabinách i on. Dnes ho Haldir neodmítne, tím si byl jist.
Studená voda ho probrala. Byl přivázaný tváří k mříži v té samé místnosti, kde mu vypálili cejch. Jeho záda soupeřila se zadkem a nejbolestivější část těla. Jen pomalu si vzpomínal, co se vlastně stalo.
Númenorejec mu dnes ráno - ale kdo ví, jestli to bylo ráno. Byla tu pořád tma, nikde žádné okno. Nedokázal říct, jestli je den nebo noc. Prostě Númenorejec spolu s jedním z hromotluků vešel do jeho kobky a v ruce držel řetěz. Hromotluk mu ho připevnil na obojek a přivázal ho ke kruhu ve stěně.
Númenorejec pak postavil na zem misku s jídlem.
Jako by byl pes nebo jiné zvíře.
Odmítl to udělat. Odmítl se dát ponížit.
Hromotluk ho zbil. Nejdřív rukou, pak ho bil klackem – přes záda, přes zadek.
Schoulil se a snažil si chránit hlavu.
Númenorejec se smál.
Byl to nejhnusnější zvuk, jaký kdy slyšel. Když se hromotluk napřahoval, popadl misku a vmetl její obsah Númenorejci do tváře.
Númenorejec se už nesmál. Zuřil.
Odvlekli ho sem, připoutali a přinesli bič.
První rány se daly jakž takž vydržet, ale oni se střídali a bili ho, dokud nekřičel, dokud mu krev v potůčcích nestékala po rozedraném těle a nekapala na zem. Bili ho, dokud neochraptěl a nakonec neomdlel.
Teď ho odvázali a nechali ho spadnout na zem. Nedokázal se zvednout a tak tam jen ležel a čekal, co bude dál. Někdo ho kopnul a něco křičeli. Nerozuměl jim, ale pochopil, že chtějí, aby vstal. Zkusil to, ale ruce ho neposlouchaly a zády mu při sebemenším pohybu procházela palčivá bolest.
Kopali do něj dlouho. Pak přišel Númenorejec. Neviděl ho, protože mu krev z rány na hlavě oslepovala oči, ale poznal jeho hlas. A poprvé byl rád, že je tady. Nejspíš jim rozkázal, aby přestali, protože rány ustaly. A asi nařídil, aby ho ošetřili, neboť mu někdo o chvíli později napatlal na rány odporně páchnoucí mast. Odnesli ho do jeho kobky. Dostal čerstvou vodu a dali mu najíst. Byla to nějaké kaše a někdo ho krmil, protože neměl sílu se najíst sám. Bylo to bez chuti a bez zápachu, ale bylo to teplé. Dokonce přinesli novou slámu. Krásně voněla. A když odcházeli, někdo přes něj hodil deku.
Nejhorší na tom nebyla bolest v potlučeném těle, pálení v ranách, ale ten zahanbující pocit vděčnosti za tu trochu jídla a teplou deku. A za to, že ho přestali bít.
Haldir se od Aragorna odtáhl.
„Ne!“ zasténal Aragorn na protest. „Tohle mi nedělej!“
Haldir se na Aragorna smutně zadíval.
„Promiň,“ hlesl.
„Co je s tebou, Haldire? Co se děje?!“ naléhal Aragorn nešťastně.
Haldir mlčel.
„Proč mi to nemůžeš říct, kruci!“ rozzlobil se Aragorn. „To jsem já! Copak jsi zapomněl! Mohli jsme si dřív říct všechno! Co je s tebou?!“
Když Haldir dál neodpovídal, Aragorn vstal a začal přecházet po pokoji sem a tam jako tygr v kleci.
„Trvá to už celé měsíce,“ zadíval se na Haldira. „A ty mi k tomu nechceš nic říct. Co si podle tebe mám myslet?“
Haldir sklopil zrak.
„Fajn, mlčíš – jako obvykle,“ zavrčel Aragorn. „Řekni mi aspoň jednu věc – cítíš ke mně ještě něco?“
„Aragorne,“ hlesl Haldir slabě. „Ty o mně pochybuješ?“
„Jo,“ přikývl Aragorn. „A ty se mi divíš?!“
Haldir vstal a došel k oknu, takže teď byl k Aragornovi zády.
„Haldire,“ řekl Aragorn o něco měkčeji. „Proč mi tohle děláš? Máš někoho jiného?“
„Ne,“ zavrtěl Haldir hlavou.
„Nebo je to kvůli Arwen?“ napadlo Aragorna. „Nechceš se mnou nic mít, protože jsem se s ní oženil?“
„Ne, tak to není,“ zašeptal Haldir sklesle.
„Tak o co jde?“ Aragorn došel až k elfovi a objal ho kolem pasu. „Já takhle žít nemůžu.“
Haldir sevřel Aragornovu ruku.
„Jᬠ– prostě – nemůžu – není to tak, že bych nechtěl – ale nejde to,“ vypravil ze sebe pomalu.
„Nejde? “ opakoval Aragorn. „Ehm, myslíš jako nějaký – zdravotní – problém?“
„Zdravotní?“ nechápal Haldir a otočil se, aby Aragornovi viděl do tváře. „Jak zdravotní?“
Aragorn zrudl.
„No – prostě zdravotní,“ ošil se. „Nechodíš v poslední době často na záchod?“ pokusil se to obrátit neúspěšně v žert.
Podle toho, jak se Haldir tvářil zmateně, mu evidentně vůbec nedocházelo, o čem to Aragorn mluví.
„Aha, takže asi ne,“ pousmál se Aragorn trochu křečovitě. „No jo, mělo mě napadnout, že vy elfové s tímhle asi problém mít nebudete.“
„S čím?“ zeptal se Haldir. „Já ti vůbec nerozumím.“
„Říkal jsi přece, že – že ti to nejde,“ ohradil se Aragorn. „Tak mě napadlo, jestli nemáš problémy.“
„Ale s čím?!“ Haldira viditelně Aragorn už začínal štvát.
„S erekcí, s prostatou, s elfím přechodem! Co já vím!“ vybuchl Aragorn.
„S erekcí ani s prostatou problémy nemám. Proč bych měl mít? A absolutně netuším, co má být elfí přechod.“
„Promiň,“ usmál se Aragorn na zmateného Haldira. „Opět jsem udělal chybu, když jsem zkusil aplikovat lidské neduhy na elfa.“
„Trochu jsem tě z toho podezříval,“ připustil Haldir.
„Takže v čem je problém?“ zeptal se Aragorn jemně. „Třeba ti budu moct pomoct.“
Haldir se nad tím zamyslel.
„Nejsem si jist, jestli to jde,“ řekl zamyšleně.
„Můžeme to aspoň zkusit,“ namítl Aragorn.
Haldir se posadil na postel. Aragorn si klekl za něj, bradou se mu opřel o rameno a hladil ho rukama po břiše.
„Víš, ono se mi o tom nemluví snadno,“ povzdechl si Haldir.
„Ty se bojíš, jak na to člověk zareaguje,“ došlo Aragornovi.
Když to teď Aragorn vyslovil nahlas, uvědomil si Haldir, že je na tom hodně pravdy.
„Ano, svým způsobem ano,“ přikývl.
„Já už jsem o něco moudřejší, než když jsme se poznali,“ pousmál se Aragorn. „Na to zapomínáš.“
„I to je možné.“
„Souvisí to s tvým zajetím?“ zašeptal Aragorn.
Haldir přikývl.
„Ale proč tě to začalo trápit až teď?“
„To se těžko vysvětluje,“ povzdechl si Haldir. „Prostě – nechtěl jsem přijmout to, co se stalo. Odmítl jsem svoji vlastní minulost.“
„Zkusil jsi zapomenout,“ pochopil Aragorn.
Haldir opět pokýval hlavou.
„Jenže – to nešlo, alespoň ne bez důsledků a – to zranění v Helmově žlebu – já – já vážně nevím, jak ti to mám vysvětlit,“ řekl nešťastně.
„Já se ti nebudu smát,“ ujistil ho Aragorn tiše.
„Nechtěl…nechtěl jsem umřít, ale bývalo by tomu nic nezabránilo. Sám víš, jaké to zranění bylo. Tím, že jsem se odmítl smířit s minulostí a rozhodl se zapomenout, pohřbít ji, jsem ztratil vnitřní klid. Vy lidé tomu říkáte duše – tohle se vážně nedá slovy vysvětlit. Prostě, dost hrubě řečeno, musel jsem najít vnitřní klid, a to nešlo jinak než přijetím toho, co se stalo.“
Aragorn políbil Haldira na krk. Začínalo mu docházet, co myslela Arwen tím peklem, kterým Haldir musel projít.
„Jenže vyrovnat se s tím, co se stalo, se ukazuje těžší, než se zdálo. Je to jako noční můra za bílého dne. Já – vím, že jsi to ty, že je to dávno pryč, ale – prostě nemůžu. Je to jako bariéra, přes kterou se nedokážu dostat.“
„ Co ti tehdy udělali?“ zašeptal Aragorn.
„Neexistuje pro to slovo,“ řekl Haldir bolestně. „A popisovat to nechci – je to – bolestné a – o tom mluvit nedokážu – s nikým.“
„Zkus to zjednodušit, prosím. Já ti nechci působit bolest, jen – je pro mne důležité, vědět, co tě trápí,“ zaprosil Aragorn.
Haldir si olízl rty.
„Vždycky jsme si důvěřovali,“ pokračoval Aragorn.
„Pořád ti důvěřuji,“ hlesl Haldir. „Jenže nevím, jak ti to mám říct. A jak jsi sám řekl, mám strach – možná se mnou pak už nebudeš chtít něco mít.“
Aragorn donutil Haldira, aby se k němu otočil.
„Miluji tě! Haldire, jak si můžeš myslet, že bych tě opustil kvůli tomu, že ti někdo ublížil?!“
„Protože – oni mě donutili – dělat věci – strašné věci,“ Haldirovi se po tváři skutálela první slza.
„I kdyby tě donutili sloužit Sauronovi, já tě budu pořád milovat,“ ujistil ho Aragorn.
„Udělali něco horšího,“ zašeptal Haldir.
Plazil se jako raněné zvíře – doslova. Na kamenné podlaze za ním zůstávala krvavá čára – hodně krve, opravdu hodně.
Númenorejec šel pomalým jako by zamyšleným krokem za ním a pohrával si s krátkým bičíkem zakončeným tlustou rukojetí.
„Dříve nebo později najdu způsob, jak tě zlomit, elfe,“ šeptal ten nenáviděný hlas.
Plazil se dál, pryč od té stvůry. Byl špinavý, páchl a zaschlá krev vypadala ve světle pochodní černě. Vlasy měl slepené vlastní krví, ruce i lokty rozedrané do krve. Z rozbičovaných zad mu visely cáry kůže a masa. Na levém boku se vlhce lesklo živé maso po tom, co mu rozžhavenými kleštěmi skřeti stáhli malé kousky kůže. Na pravém stehnu měl velkou spáleninu. Maso bylo zčernalé a místy probleskovala bílá kost. Krev z roztrženého pravého boku a z desítek nejrůznějších ran vyplňovala spáry mezi jednotlivými kameny podlahy.
„Nemáš kam utéct, elfe,“ ušklíbl se Númenorejec.
Necítil už bolest. Ani když mu rozžhavené železo pálilo kůži a maso, ani když ho bodali a řezali, bičovali nebo do něj prostě jen kopali. Byly chvíle, kdy doufal, že neodhadnou situaci a zraní ho smrtelně. Ale oni si dávali příliš velký pozor. A když byla rána opravdu vážná, ošetřili ho, o čemž svědčily jizvy na jeho pohublém těle. Tehdy se nenáviděl ze všeho nejvíc, protože jim v těch chvílích byl za tu trochu hojivé masti a vody vděčný – jako nakopnutý pes, kterému pán ošetří příliš ošklivé zranění, aby ho příště mohl nakopnout znovu.
Ale byl dalek toho, aby toužil umřít. Věděl, že již brzy si pro něj Glorfindel přijde. A pak¬… pak se pomstí. Pak Númenorejec pozná, co to je bolest, až ho bude pomalu, pomalinku rozřezávat zaživa. Stáhne ho a vyvrhne jako obyčejné zvíře.
Nenávist byla jako žár. Pomáhala mu přežít. A pomsta byla jasný cíl, kterého jednou dosáhne.
Doplazil se do kouta místnosti. Númenorejec se nad ním zastavil.
„Chtěl bys mě zabít?“ pousmál se Númenorejec. „Vidím ti to na očích. Jenže podívej se na sebe. Je z tebe troska. Z krásného, dokonalého elfa, zbyla jen špinavá, spálená, zkrvavená,“ šičkou boty ho šťouchnul do nadvakrát zlomené nohy, „polámaná troska.“
Númenorejec si přidřepl a v jeho ruce se objevil nůž.
Zachvěl se. Většinu zranění mu způsobil Númenorejec sám. Kochal se jeho bolestí, vyžíval se v ní.
Númenorejec ho chytil za vlasy. A zvrátil mu hlavu dozadu.
Sevřel tu ruku, ale neměl sílu se ubránit.
„Ty vaše uši,“ zašeptal Númenorejec. „Symbol té vaší hnusné rasy.“
Ostří přejelo po citlivém boltci.
„Vždycky mě zajímalo, co je pravdy na tom, že je to prý nejcitlivější část toho vašeho hnusného těla.“
Númenorejec ho pustil, narovnal se a okovaná špička boty ho zasáhla do slabin.
Zaskučel.
Númenorejec se usmál a znovu si přidřepl. Ještě jednou mu zvrátil hlavu dozadu.
„Uvidíme, která část tvého těla je citlivější,“ uchechtl se Númenorejec.
Místností zarezonoval výkřik, jaký by si nikdy nepomyslel, že jeho hlasivky ještě dokáží vydat. Bolest byla nepředstavitelná. Předčila vše, co zatím dosud poznal.
Númenorejec si prohlédl své dílo a spokojeně se zachechtal: „Tak je to přece jen pravda. Nebo bych měl spíš říct, že to byla pravda.“
Númenorejec popadl špinavé zrcadlo a přistrčil mu ho.
„No? Jak se ti líbí tvé nové uši?“ chechtal se.
„Koukni se!“ rozkázal Númenorejec, když se nehýbal. Chytil ho za vlasy a zvedl mu hlavu tak, aby ve špinavém zrcadle viděl svoji ještě špinavější tvář plnou šrámů. Pak mu pomalu natočil hlavu.
„Líbí?“ zeptal se.
Teplá krev z pahýlů jeho kdysi špičatých uší mu stékala dolů po krku.
„Když hezky poprosíš, možná tvoje utrpení zkrátím,“ zašeptal Númenorejec a přejel palcem po zakrváceném ostří nože.
„Ale když mi budeš dál vzdorovat, bude to horší… mnohem horší.“
Ostří teplé od jeho krve se mu otřelo o slabiny a zanechalo krvavou šmouhu.
„Víš, jak se kastruje dobytek?“ zeptal se Númenorejec. „A co je elf než dobytek.“
Númenorejec přejel rukou po jeho zuboženém, vyzáblém těle.
„Teď už nejsi tak krásný, že?“
Ruka sklouzla po boku, přejela přes kyčel a zastavila se na zadku.
I přes strašnou bolest, která mu pulzovala po stranách hlavy, si ten dotek uvědomoval. Prudce, jak mu to jen jeho zmrzačené tělo dovolovalo, se odtáhl.
„Ale, ale copak?“ pozvedl Númenorejec obočí. „Copak se nám nelíbilo? Nemáme rádi, když nám někdo sahá na prdýlku?“
Númenorejec zastrčil nůž do pouzdra. Dlouho se dívali jeden na druhého.
„Jednou jsem viděl, co dělají skřeti, když nemají dlouho ženskou,“ prolomil ticho Númenorejec. „Chytí toho nejslabšího a nejdřív mu vyrazí zuby. To, aby nemohl kousat, víš, elfe. Pak z něj servou hadry a někde ho přivážou. To, aby se moc necukal. A pak ho použijí místo ženské.“
Poprvé pocítil skutečnou hrůzu. Byla studená a lepkavá. Zalykal se jí.
„Říká se, že skřety vlastně kdysi Temný pán vyšlechtil z elfů. Řekni elfe, taky když dlouho nemáte ženskou, strkáte si vzájemně péro do prdele?“
V hrůze se přitiskl ke stěně.
„Už jsi to zkoušel?“ zašeptal Númenorejec. „Chtěl bys to zkusit, elfe? Jaké to asi je mít něčí péro v prdeli. Třeba by se ti to líbilo. Třeba bys u toho nakonec sténal jako ten skřet. Sténal a vzdychal a nechal se šoustat jako obyčejná děvka. Ostatně co vy elfové jste taky jiného? A pak by ses udělal – znovu a znovu. A oni by se udělali do tebe, až by z tebe teklo jejich …,“ Númenorejec se ušklíbl při pohledu na elfův zděšený výraz. „Děsí tě to? Že bych konečně našel tvoji slabinu?“
Strach mu přetavil vnitřnosti v chladný kov.
„Co bys udělal, abys toho byl ušetřen?“ ušklíbl se Númenorejec.
Olízl si rozpraskané rty.
„Budeš prosit o milost, až ti budu roztahovat nohy?“ povytáhl Númenorejec obočí.
Nejstrašnější na tom bylo, že nebyl dalek toho, aby přikývnul.
„Jenže, má to jeden háček,“ prohlásil Númenorejec rozšafně. „Je válka a tak nejen ti skřeti neměli dlouho ženskou. A když nad tím tak přemýšlím, tak ta tvoje prdelka je vlastně docela přijatelná náhrada. Když budeš spolupracovat, umím být i velkorysý, budu-li spokojen.“
Númenorejec luskl prsty a dva vždy přítomní hromotlukové ho chytili. Ačkoli to bylo vlastně zbytečné. Neměl už ani sílu protestovat.
„Ale v opačném případě – no, jsou tu ještě horší místa, než jaká jsi dosud poznal, to mi věř, elfe,“ pokrčil Númenorejec rameny a kývl k mříži uprostřed místnosti.
Hromotlukové ho k ní dotáhli, přinutili ho kleknout si a ruce mu přivázali k mříži.
„Třeba se ti to bude líbit,“ uchechtl se Númenorejec a mávnutím ruky poslal oba strážné pryč. Teprve když osaměli, odložil bičík na zem, rozšněroval tkanice svých kalhot a kleknul si za něj.
Nejdřív ucítil na zadku ruce. Osahávaly ho a zkoumaly, jak to nejlépe provést.
„Trochu blíž,“ uculil se Númenorejec, chytil ho kolem pasu a nedbaje toho, že mu rozdírá kolena do krve, přitáhl ho blíž k sobě, čímž ho donutil předklonit se.
„To je ono,“ pochválil ho.
Když ucítil, jak se mu mužův penis otřel o anální otvor, chytil se rukama mříže a pokusil se k ní přitáhnout.
„Ne,“ uklouzlo mu vůbec první slovo, které za celou tu dobu, co tu byl, řekl. A to se zapřísahal, že s nikým nepromluví, obzvláště ne s tou zrůdou v lidské podobě.
Docílil jen toho, že Númenorejce rozladil.
„Drž jako hodná elfská kurvička!“ zasyčel Númenorejce a natáhl se pro bičík. Nejdřív ho jím chtěl švihnout přes záda, ale pak ho otočil a tupým koncem rukojeti ho uhodil přes zadek. Pak rukojeť přiložil k vstupu do jeho těla a neúprosně zatlačil.
„Ne. Ne! Ne!!!“
Netušil, kde se v něm najednou vzalo dost sil, ale když pochopil, co muž chce udělat, začal se zmítat, až se mříž otřásala. Ničeho však nedocílil.
„Aspoň pak budeš povolnější,“ ušklíbl se Númenorejec a vrazil tupý konec biče do jeho těla.
Někdo hrozně křičel. Trvalo mu několik okamžiků, než pochopil, že to křičí on.
Dřevěná rukojeť se v jeho těle pohybovala s odporně obscénní účelností. Bolelo to tak, jak by nikdy nevěřil, že to bolet může. Horší však byl ten pocit, jako by se něco hluboko v jeho duši lámalo.
Když z něj Númenorejec bičík vytáhl a vnikl do něj sám, poprvé si přál umřít.
Bezmocně visel na mříži, svíral ji rukama, až mu zbělely klouby. Nehty si zatínal do dlaní a o provaz si rozdíral zápěstí. Po tváři mu stékaly hořké slzy. Prosil Mandose, aby si ho odvedl, žadonil a žebral u Númenorejce, aby přestal, hledal Glorfindela – nikdo ho nevyslyšel, byl sám. Docela sám v pekle, jaké si nedokázal nikdy představit. A jeho bolest se měnila v nenávist – slepou nenávist vůči celému světu, který ho zde nechal ve spárech těch stvůr.
Númenorejec odporně vzdychal, funěl a hekal. Každým přírazem ho tiskl k mříži. Dokonce rukou uchopil jeho ochablý penis a pokusil se ho udělat – ne, on ho udělal. Zradilo ho dokonce i jeho vlastní tělo.
Že je po všem mu došlo, až když ho Númenorejec odvázal. Zhroutil se na zem a zůstal ležet bez pohnutí. Oči měl pevně zavřené a doufal, že teď umře. Jenže smrt nepřicházela a on už neměl sílu odpoutat se od těla. A tak tam jen ležel. Cítil pach krve, spermatu a sexuálního ukojení. Pak mu došlo, že ten pach nevychází jen z Númenorejce, ale i z něj, a zvedl se mu žaludek. Chvěl se v křečích a dávil žluč.
A Númenorejec se smál.
„Tak zase zítra, ty moje malá elfská kurvičko.“
Pozn.autorky: Děkuji bedrníce za beta read
KONEC