Život na hranici Lórienu by se mohl zdát leckomu jednotvárný - ne však Estelovi. Haldir nezapomněl na to, co mu Estel řekl o sobeckosti, a skutečně měl se svým milencem až neskutečnou trpělivost. Estel zase pamatoval na to, že i když ho vychoval Elrond, o zvycích elfů toho ještě spoustu neví. Co se zdálo Haldirovi normální, mohla Estelovi připadat bizarní, a naopak. Ani elfská výchova nemohla v Estelovi potlačit jeho lidství.
Orofin věřil, že láska překlene rozdíly mezi Estelem a Haldirem a udělá je šťastnými. Ostatní elfové se jednak o Haldirův milostný život nijak zvlášť nezajímali, a za druhé to považovali jen za přechodnou záležitost. Nepochybovali o tom, že něco takového nemůže vydržet. Svazky mezi elfy a lidmi byly velmi vzácné, a jednalo-li se o osoby stejného pohlaví, pak Haldir a Estel byli snad vůbec první známý případ. Jenže to oba milence pramálo zajímalo.
Estela probudil polibek na pravém uchu a ruka, která mu něžně vklouzla do kalhot, začala hladit jeho ochablý penis. Estel se zachvěl. Haldir se k němu zezadu tiskl a dál jemně laskal jeho ucho. Elf tím podle zvyklostí své rasy dával najevo „chci tě a chci tě hned teď a tady“. Estel by proti tomu nic nenamítal, kdyby s nimi na talanu nebyli i Rúmil s Orofinem, o těch čtyřech dalších elfech ani nemluvě. Haldir si prostě uměl vždycky vybrat ten nejméně vhodný okamžik.
Estel nevěděl, co má dělat. Přítomnost cizích elfů mu nedovolovala vychutnat si Haldirovu péči, nedokázal se pořádně uvolnit, ale bál se elfa odstrčit, protože by si to Haldir mohl snadno špatně vyložit. Mockrát se mu sice snažil vysvětlit lidský stud, ale vždy neúspěšně.
Estel se kousnul do rtu, aby potlačil vzdech. Haldir za tu krátkou dobu znal jeho tělo až nespravedlivě dobře, zatímco on se pořád ještě musel učit, jak to elf má nejraději. Zavřel oči a snažil se myslet jen na ty dlouhé štíhlé prsty, na to, co s ním prováděly, na elfovu erekci, která ho zezadu tlačila, a na horký dech na svém pravém uchu.
Naneštěstí Orofin, ležící jen kousek od nich, něco ze spánku zamumlal a otočil se na druhý bok. To bohatě stačilo na to, aby Estel Haldira poplašeně odstrčil v obavě, že je někdo nachytá. Během chvíle pochopil, že to byl planý poplach, a klidně by i pokračoval, jenže to už Haldir neměl náladu. Estel se otočil. Elf k němu ležel zády a tvářil se, že spí.
„Promiň,“ povzdechl si Estel a pohladil Haldira po zádech.
Elf mlčel.
„Já za to nemůžu,“ bránil se Estel. „Snažil jsem se ti to vysvětlit.“
Haldir se s povzdechem otočil a zadíval se Estelovi do očí.
„V čem je problém? Já to nechápu,“ postěžoval si Haldir. „Co dělám špatně?“
„Neděláš špatně nic, jen…vždyť nejsme sami.“
Haldirův výraz Estelovi prozradil, že i když se elf skutečně snaží, prostě to nedokáže pochopit. Estel si byl vědom, že Haldir to snad ani chápat nemůže. Činilo mu to stejné obtíže, jako Estelovi přijmout, že Haldira vůbec může napadnout oddávat se takovým věcem v přítomnosti někoho dalšího. Bylo to stejné, jako když spolu včera vedli diskusi na téma nevěra. Strávili tím celou hlídku a nedostali se nikam. Elf totiž nebyl schopný uvěřit už jen tomu, že by někdo chtěl být nevěrný. Elfové nevěru neznali, a tak to prostě přesahovalo rámec Haldirova chápání. Za tu krátkou dobu, co byli milenci, narazili na podobné problémy už několikrát. Estel vždycky proklel Elronda, že ho vychoval jako člověka. Kdyby ho totiž vychovali jako elfa od nejútlejšího dětství, neměl by takové potíže sdílet Haldirův odlišný pohled na svět. Estel si umínil, že až se vrátí do Roklinky, zeptá se Elronda, proč se rozhodl, jak se rozhodl.
„Není to se mnou lehké, já vím,“ pousmál se smutně Estel.
„Nečekal jsem, že to bude lehké, i když připouštím, že jsem možná dost věcí podcenil,“ přiznal Haldir.
„Mrzí mě to,“ hlesl Estel.
„Nemusí,“ usmál se na něj Haldir povzbudivě. „To zvládneme.“
„Možná bych věděl, jak to vyřešit,“ navrhl Estel.
„Jak?“ zeptal se Haldir a oči se mu zaleskly dychtivostí.
„Kdybychom měli jeden talan jen pro sebe…kdybychom byli sami,“ nadhodil Estel a nejistě očekával Haldirovu reakci.
Elf to dlouho zvažoval. Estel trpělivě čekal.
„To nemůžu rozhodnout takhle narychlo. Musím si promluvit s Melcem.“
Estel přikývl. Uvědomoval si, že chce hodně. Haldir byl kapitán elfích stráží a on navrhoval, aby se od nich přestěhoval. Bylo přirozené, že to Haldir chtěl nejdříve probrat s elfem, jehož postavení odpovídalo tomu, co by se dalo nazvat Haldirův zástupce.
Najednou Haldir zpozorněl a zvedl se.
„Co je?“ sykl Estel
„Zůstaň tady,“ nařídil mu Haldir.
„Co se sakra zase děje?“ zaklel Estel, ale Haldir už neslyšně zmizel ve tmě
.
Estel si povzdechl, otočil se na záda a zadíval se do koruny mallornu nad sebou. Když zaslechl šepot a koutkem oka zachytil pohyb, trhl sebou, jako by čekal, že na něj skočí celá tlupa skřetů. Byl to ale jen Rúmil s Orofinem, kteří si spolu něco šuškali a k Estelově úžasu se zjevně chystali dělat něco velmi, ale velmi intimního.
Estel se k nim otočil zády celý rudý a roztrpčený. Jestliže nesnášel něco víc, než když si vybral blbou chvíli Haldir, pak to, když tak činili jiní elfové. Když však Orofinovi unikl bolestný sten, poplašeně se otočil. Kdyby to byl elf a elfka, usoudil by, že se chtějí milovat. Takhle ale nevěděl, co si o tom má myslet. Zaraženě na oba bratry zíral. O co se to vlastně ti dva snažili? Orofin ležel na zádech a Rúmil se právě nacházel mezi jeho rozevřenými stehny. Estelovi naprosto unikal smysl jejich počínání.
Haldirův neslyšný příchod byl podle Estelova mínění totální trapas. Jenže Haldir kolem svých bratrů prošel, jako by se nic nedělo. Lehnul si zpátky na své místo, a Estelův zmatený výraz si vyložil zcela mylně - jako zájem o to, co se děje.
„Na protějším břehu se objevili skřeti. Není to nic, s čím bychom se zatím museli trápit, ale Melco posílil stráže na břehu. Slyšel jsem je odcházet, tak jsem šel zjistit, co se děje,“ vysvětlil Haldir.
Estel se však dál tvářil podivně. A upíral oči na Haldira ve snaze zapomenout na to, co se slyšitelně odehrávalo za jeho zády. I když si oba bratři počínali velmi tiše, tak úplně potichu zase nebyli.
„Co je?“ zeptal se Haldir.
„Nic,“ zamumlal Estel a byl rád, že ani elf ve tmě nemůže vidět, jak je rudý. „Dobrou noc,“ řekl a zavřel pevně oči.
Haldir chvíli nechápavě na Estela hleděl, ale pak mu popřál hezké sny, otočil se na bok a usnul, aniž by byť jedinkrát věnoval pozornost aktu, který o kousek vedle právě dospěl k vrcholu.
„Pojď sem!“
„Dej mi pokoj!“ odsekl Estel, a natruc rázoval pryč od lórienského kapitána.
Haldir zuřil. Zuřil, protože Estel svým chováním znevažoval a podkopával jeho autoritu. Zuřil, protože s ním jednal tak, jak by si nedovolil žádný elf široko daleko. Ale ze všeho nejvíc zuřil, protože díky tomuhle lidskému mláděti mu za poslední měsíc povolily nervy víckrát než díky všem elfům v celé Středozemi za posledních bezmála tři tisíce let.
Několika rychlými kroky Estela dohnal a pevně sevřel jeho paži. Zcela zřetelně si uvědomoval, jak si elfové za jeho zády vyměňují pohledy. A to ho štvalo ještě víc.
„Pusť mě!“ vyprskl Estel, ale elf ho prudkým trhnutím donutil otočit se.
Estelovi bylo jasné, že Haldir je vytočený na nejvyšší míru, a že dál ho dráždit by se mu nemuselo vyplatit, ale on nebyl na elfa naštvaný o nic méně než elf na něj. Měl celý den na to, aby popřemýšlel o tom, co v noci viděl. A nejvíc ho rozčilovalo, že se Haldir chová jako by nic, že nemá potřebu mu to nějak vysvětlit. A co hůř, že se neobtěžuje sdělit mu, co od něj čeká. Přesněji jestli TO od něj taky čeká. Estel si nedokázal představit, že by TO elf nechtěl. Ne, že by se mu to zase tak hnusilo. Orofin s Rúmilem si to přece viditelně užívali, ale proč mu ZASE nikdo nic neřekl! Aspoň Haldir by se mohl obtěžovat!
„Tak co se děje?“ otázal se Haldir popuzeně. Záměrně přešel do Obecné řeči, aby z jejich rozhovoru vyloučil ostatní elfy.
„Povídám ti, abys mě pustil!“ zasyčel Estel.
„Ani náhodou, dokud mi nepovíš, co se děje!“
„Nevím, co se ptáš. Tebe přece „lidské“ problémy nezajímají!“ vyjel na elfa Estel.
„Kašlu na lidské problémy! Zajímá mě, co ti zas přeletělo přes nos!“ vyprskl Haldir.
„Tak ty to fakt chceš vědět?“ ušklíbl se Estel.
„Kdyby ne, asi bych se neptal, nemyslíš?“ zavrčel Haldir.
„Mám po krk té tvojí namyšlenosti, té tvé arogance, těch vašich perverzních praktik, které mi vnucuješ jako normální! A mám po krk toho, jak se mnou pořád zacházíš jako s něčím méněcenným, jak si myslíš, že když jsi elf, jsi něco lepšího! A jak mi pořád lžeš!“ vmetl Estel elfovi do tváře. „A pusť mě!“
Haldir ho pustil. Jeho tvář byla nečitelná, takže Estel mohl stěží říct, co se elfovi honí hlavou. Modré oči byly však mrazivě chladné a blýskalo se v nich obrovským vztekem. Estel si uvědomil, že navzdory tomu, jak tu na sebe ječí, se elf pořád ještě ovládá, protože jinak by asi už dávno dostal přes hubu. A to ho naštvalo ještě víc. Estel nenáviděl, jak se Haldir dokázal kontrolovat. Pocítil touhu elfa uhodit, vyprovokovat ho tak, aby se Haldir přestal ovládat, aby zapomněl na tu svoji „zasranou elfskou civilizovanost“, aby aspoň jednou udělal něco nerozumného, impulzivního… lidského.
„Máš snad pocit, že jsem ti někdy v něčem lhal?“ řekl Haldir a každé slovo bylo jako prásknutí bičem.
„Říkej si tomu třeba skoropravda nebo milosrdná malá lež, ale lhal jsi mi!“ odsekl Estel.
„Jmenuj jediný příklad!“ vyzval ho Haldir ostře.
Navzdory prudkosti hádky se Estel začervenal.
„Ty moc dobře víš, co mám na mysli,“ řekl Estel vyhýbavě.
„Buď laskavě konkrétní!“ trval na svém Haldir.
„Šlo o… o… no o… intimní záležitosti,“ zamumlal Estel. Stud poněkud zchladil jeho zlost.
„Sex není sprosté slovo,“ poznamenal Haldir.
Kdyby to elf řekl jen tak, nejspíš by se celá hádka nakonec urovnala. Estel se dostal do smířlivé nálady a byl připraven se omluvit a odpustit. Jenže stejně jako bylo obtížné Haldira rozzuřit, nebylo snadné si ho usmířit. A tak si elf neodpustil, aby tu větu nedoprovodil výmluvným obrácením očí v sloup v gestu „ti lidé“.
Jen jedinou věc nenáviděl Estel víc než ten Haldirův věčný klid a jeho povýšenost a přemoudřelost, a to když mu elf připomínal, že je „jen“ člověk. A tak místo toho, aby se hádka utišila, a oni se usmířili, propukla Estelova zlost nanovo.
„Sex?! Ty to… to perverzní šoustání označuješ slovem sex?! Nebo snad i dokonce milování?“ vyprskl Estel.
„Šoustání?“ opakoval Haldir a s každou slabikou mhouřil oči víc a víc, jako šelma chystající se k útoku.
„Šoustat! Šukat! Píchat! Nedělej, jako bys to slyšel prvně!“ vyjel Estel na elfa.
Haldirovy sličné rysy ztvrdly a modré oči zaplály vztekem, který již nic nedrželo zpátky. Estel svým chováním překročil hranice elfovy tolerance. Haldir se přestal ovládat. Chytil Estela vepředu za tuniku a prudce jím smýkl.
Estel jen hekl, když ho elf přimáčkl ke kmeni stromu.
„Ke tvé smůle ta slova znám až moc dobře!“ zasyčel elf.
Estel polknul. Haldir byl ve svém hněvu děsivý. Estel si uvědomil, že jestli to zajde až do rvačky, nemá proti Haldirovi, byť váží dobře o dvacet kilo víc než elf, sebemenší šanci.
„Varuji tě,“ pokračoval Haldir tichým nebezpečným tónem. „Už nikdy nic takového přede mnou nevyslovuj, nebo to bude to poslední, co kdy uděláš! Je ti to jasné?!“
Estel nepatrně přikývl, ačkoli měl pocit, že elfovi na jeho souhlasu pramálo záleží.
„Něco ti povím, chlapečku, a poslouchej mě velmi dobře, protože to nebudu opakovat! Do soukromých záležitostí elfů ti nic není! Co včera spolu Rúmil s Orofinem dělali nebo nedělali, to není tvoje starost!“
„Chtěl jsi říct, co si tam strkali, ne? A co bys rád strčil…“ ušklíbl se Estel. Větu však nedokončil.
Haldir s ním praštil o kmen stromu, až Estela zabolelo v zádech.
„Nesnáším, když mě někdo přerušuje!“ řekl Haldir vztekle. „Jestli si myslíš, že jsem tě vedle sebe trpěl jen proto, abych tě, jak jsi to sám barvitě popsal, ošoustal, tak to mě, hochu, znáš zatraceně málo!“
„A do třetice všeho dobrého a zlého?“ neodpustil si Estel, kterého elfova slova o tom, že ho „trpěl“, ranila. Najednou toužil Haldirovi ublížit, a tak dodal jízlivě: „Atalantë1!“
Rozhostilo se nepřirozené ticho. Tohle hanlivé přízvisko dost nevybíravě naráželo na fakt, že Haldir je Znovuzrozený. Vymysleli ho ti, kterým lórienský kapitán ležel ať už z toho či onoho důvodu v žaludku. Každý věděl, že Haldir je na tohle citlivý, možná až přecitlivělý. Nicméně nikdy nikdo nenašel odvahu takhle Haldira oslovit tváří v tvář.
Ticho vystřídal rozrušený šepot elfů. Napjatě teď čekali, co jejich velitel udělá. Estel pochopil, že tentokrát to doopravdy přehnal. Nadechl se, aby se omluvil, ale nevydal ještě ani hlásku a už ležel na zemi. Úder vůbec neviděl. Najednou byl prostě na zemi a z nosu mu crčela krev. Než se mohl vzpamatovat, Haldir mu zvrátil hlavu dozadu a přiložil ostří nože k hrdlu.
Na jeden bláznivý okamžik Estel uvěřil, že ho elf podřízne jako dobytek. A nejspíš by nebylo přehnané, kdyby Haldir jako satisfakci žádal Estelův život. Vždyť Estel právě zpochybnil jeho čest i jeho jméno. Nemohl elfa urazit víc.
Ostří nože se sice zařízlo do Estelova krku, ale jen tak, aby se objevila krev. Pak ho elf pustil, kopl ho do boku a hlasem pokřiveným zuřivým hněvem zasyčel: „Táhni! Rozumíš?! Vypadni! Už tě v životě nechci vidět!“
Haldir Estela od sebe odstrčil, jako by se ho štítil, obrátil se k užaslým elfům a štěkl jakýsi rozkaz, kterému Estel úplně doslova nerozuměl, protože byl pronesený v lórienském dialektu. Nicméně pochopil, že Haldir přikázal, aby ho odvedli do Caras Galadhonu, sbalili mu věci a pak ho vyvedli na hranice lesa. Jinými slovy lórienský kapitán ho právě vyhostil z Lothlórienu.
„Nemusíš se mnou nikoho posílat,“ zašeptal Estel sklesle a ztěžka vstal. „Nemusíš se o mne bát, cestu najdu sám.“
„Bát?“ odfrkl si Haldir ve svém rodném jazyce. „Snad si nemyslíš, že se bojím o TEBE?! Posílám je s tebou, protože ti nevěřím! Slovo člověka pro mne nemá žádnou cenu!“
Estel sklopil oči. Tohle bolelo.
„Jdi mi z očí!“ zašeptal elf znechuceně. „Zabil bych tě hned, kdyby se mi nehnusilo špinit si s tebou ruce! Ale pamatuj si, že jestli mi ještě někdy zkřížíš cestu, přísahám při Valar, že budeš rád, když to přežiješ!“
A s těmi slovy se Haldir k Estelovi otočil zády. Dva elfové vzali Estela pod paží a odvedli ho spěšně pryč.
Galadriel mlčela dost dlouho na to, aby to znervóznilo elfa, člověka i trpaslíka. Ale ne Haldira. Stál hrdě vzpřímený a jeho modré oči se upíraly do jediného bodu, bylo s podivem, že vůbec mrkal. Jeho tvář byla nečitelná. Ve skutečnosti celá jeho fëa2 byla pro Galadriel záhadou. Dokázala v živých tvorech číst, mohla zkoušet jejich srdce, ale mezi ní a Haldirem stála neproniknutelná hradba. Nemohla se dotknout jeho mysli. Nebyla si jistá, zda je to vůle Valar, důsledek Haldirova vnitřního neklidu, nebo zda tu zeď kolem sebe elf vystavěl záměrně.
„Víš, proč jsi tady?“ prolomila konečně ticho.
Haldir krátce, úsečně přikývl. Nebylo těžké si to domyslet. Celý Lórien si už šuškal o jeho hádce s Estelem a o jeho chování.
„Překvapilo mne to,“ pokračovala Galadriel a pozorně elfa sledovala. „A zklamalo,“ dodala.
Haldir se na ni nepodíval. Dál hleděl před sebe. Víc než kdy jindy jí připomínal vojáka, očekávajícího zasloužený trest, a uvědomila si, že se jí to protiví.
„Estel je náš host.“
Když Haldir nic neříkal, tiše si povzdechla a posadila se do svého křesla, které - byť bylo vyřezané jen ze dřeva a zdobené pouhými řezbami - se mohlo směle měřit s kterýmkoli trůnem lidských králů.
„Prý jsi ho udeřil, je to pravda?“
Haldir přikývl.
Nečekala, že by to popřel. Haldir nebyl lhář.
„Vyhrožoval jsi mu?“
Opět úsečné přikývnutí. Galadriel si povzdechla hlasitěji.
„Haldire, Haldire, co se to s tebou děje?“
Ale elf mlčel.
„Jak myslíš. Chápu, že to, co Estel řekl…bylo nevhodné…ale tvoje chování…nebylo o moc lepší. Doby krvavých vendet máme snad už za sebou, ne? U Valar, Haldire, jsi přece rozumný elf. Co tě to napadlo?“
Galadriel si stoupla před Haldira, a protože byla skoro stejně vysoká jako on, donutila ho tak, aby se jí podíval do očí.
„Nemáš mi k tomu co říct?“ otázala se.
Haldir mlčel.
„Dobrá, nemůžu tě nutit. Elrond poslal vzkaz, že by byl rád, kdyby tu Estel mohl ještě nějaký čas zůstat. Má k tomu své důvody, o kterých nechce mluvit. Já mu už odpověděla, že tu Estela rádi přijmeme. Proto jsem tě dala zavolat. Chci vědět, jestli je v tom nějaký problém. Vím, že jsi ho vyhostil, a vím, že je to v tvé pravomoci, ale zvolili jste si mne jako svou paní…“
„Přísahal jsem ti věrnost. Dobře víš, že tvoje slovo je pro mne zákon,“ skočil jí do řeči Haldir. Jeho hlas byl ale odtažitý a poněkud škrobený.
„Toho slibu jsi byl dávno zproštěn. To dobře víš.“
„Je-li to tvá vůle, aby zde zůstal, podřídím se. Ale nežádej po mně, abych se s ním stýkal.“
„Zloba ve tvém srdci je velká. On ti ublížil, že?“
Haldir zabodl do Galadriel pohled a ona vyslyšela jeho nevyřčenou žádost a dál to nerozváděla.
„Trvám na tom, aby můj kapitán stráží dál plnil své povinnosti jako obvykle, bez ohledu na své osobní pohnutky.“
„Nikdy jsem se svým povinnostem nezpronevěřil,“ řekl Haldir a v jeho hlase zazněla výčitka.
„Vím, ale tvé chování mi nedává příliš na výběr. Pokud by se to opakovalo…“
„Svým povinnostem dostojím,“ ucedil Haldir.
„Dobrá, ale trvám na tom, aby ses za své chování omluvil. A přijal Estelovu omluvu za to, co řekl.“
Haldir stiskl čelisti, ale přinutil se nepatrně přikývnout.
Galadriel gestem vyzvala stráže, aby vpustili Estela.
Estel nejistě vešel. Na krku měl stále ještě patrnou ránu a oči měl zarudlé, jako někdo, kdo skrytý ve svém pokoji dlouho plakal. Uklonil se Galadriel na pozdrav a zůstal stát vedle Haldira.
„Omlouvám se,“ zašeptal Estel sklesle. „Je mi to opravdu líto, Haldire.“
Elf přikývl, jako že omluvu přijímá.
„Omlouvám se za své chování,“ řekl Haldir bezvýrazně, s pohledem upřeným před sebe, pak se uklonil Galadriel a odešel, aniž by se na Estela byť jedinkrát podíval.
Galadriel hleděla za Haldirem, dokud jí nezmizel z očí. Elfova budoucnost byla nečitelná. Figurovalo v ní příliš „kdyby a když“. Její pohled sklouzl na Estela, který tam pořád stál se svěšenými rameny a díval se do země. Něco jí říkalo, že tohle je jen začátek všech potíží.
Estel seděl v zahradě Caras Galadhonu a zíral na třpytící se vodu jezírka. Přemýšlel o tom, co se stalo.
Trochu pozdě, pomyslel si trpce.
Nevěděl, proč zůstává, mohl by se klidně vrátit do Roklinky. Ale možná někde v hloubi duše doufal, a věřil, že se to celé nějak vyřeší. Smutně se usmál nad svou naivitou. Asi toho mizerného elfa měl vážně rád. Jenže bylo toho tolik, co musel spolu s tou láskou přijmout! Nebylo to lehké. Ale bylo by to o hodně snazší, kdyby si dával pozor na svou nevymáchanou hubu.
Estel si povzdechl. Setkávali se u jídla, kde Haldir jako kapitán stráží sedával v čele stolu vedle Celeborna, zatímco on seděl vedle Galadriel jako vážený host. Nepromluvili ale spolu ani o slovíčko víc, než bylo absolutně nezbytné. Haldir se k němu choval s takovou formálností, že z toho Estela bolelo u srdce. Poslední tři dny ho ale ani u jídla neviděl, na jeho místě teď sedával Rúmil.
Estel zaslechl, že tentokrát se skutečně skřeti z Morie potloukají nepříjemně blízko, takže předpokládal, že Haldir bude tam. Jedna jeho část toužila jít za elfem, hned teď. Ale jeho hrdost mu to nedovolovala. Přejel si rukou po krku. Rána byla už zhojená, ale při pozorném zkoumání v zrcadle objevil tenounkou bílou jizvičku. Musel pořád myslet na to, zda by ho elf dokázal zabít.
„Litovat se je k ničemu.“
Estel se otočil a pokynul Orofinovi na pozdrav.
„Nic než tu lítost už nemám,“ vzdychl Estel.
„Dej mu čas. To, cos udělal…kdybys byl elf, a kdyby tě nemiloval, už bys byl dávno mrtvý.“
To Estela moc nepovzbudilo.
„Nenávidí mě,“ zašeptal nešťastně.
„To je trochu silné slovo. Naštval jsi ho. Aby taky ne. Nikdo se zdravým rozumem by tohle elfovi neřekl. A Haldirovi už vůbec ne! Čeho jsi tím chtěl dosáhnout?“
„Já nevím, nepřemýšlel jsem,“ pokrčil Estel rameny.
„Jo, to je vidět,“ přikývl Orofin.
„Orofine,“ ošil se Estel. „Mohl bych se na něco zeptat? Na něco osobního?“
„Co bys rád věděl?“
„Já…no…je mi to trapné,“ znejistěl Estel.
„Jen povídej,“ povzbuzoval ho elf.
„Jde o…no o…jde o sex.“
Člověk by možná udělal nějaké „áha“ nebo se aspoň uculil. Orofin ale jen mlčky čekal, až bude Estel pokračovat.
„Jaké to je…s mužem?“ šeptl Estel a zrudl.
„Zabýváš se nepodstatnými věcmi, víš to? Zlobíš se, že ti o tom nikdo neřekl. Ale vzpomeň si, jak jsi reagoval, když jsi to zjistil. Proto to elfové nikomu neříkají. Je to…naše soukromá věc. Nikdy tě nenapadlo, že ti to Haldir neřekl, protože se bál tvé reakce?“
Estel zahanbeně sklopil oči a zavrtěl hlavou.
„Jestli si myslíš, že Haldirovi šlo jen o sex…tak to ho znáš opravdu málo. Řekl by ti vše, až by přišel ten správný čas.“
„Pořád se ptám sám sebe, proč mi toho Elrond tolik zatajil. Mám pocit, že každou chvíli narážím na něco, co mi nikdo neřekl,“ zabědoval Estel.
„Tak se ptej. Co můžu, to ti vysvětlím,“ nabídl se Orofin.
Estel zaváhal, ale pak přikývl.
„Dobře, tak - jak je to s…s tím sexem?“ otázal se a zrudl.
„My, Estele, nejsme bezpohlavní asexuální tvorové, jak si o nás lidé a trpaslíci občas myslí. Na druhou stranu nejsme posedlí fyzickou stránkou věci jako jiné národy.“
„Aha,“ utrousil Estel, ale nevypadalo to, že by mu to nějak zvlášť pomohlo pochopit podstatu věci.
„První a nejdůležitější věc, kterou musíš udělat, je rozhodnout se, jestli ho miluješ.“
Estel si povzdechl.
„Chybí mi. Neslyším jeho hlas, už tu nejsou jeho oči, rty, ruce…chybí mi naše, jak tomu říkal - „národnostně kulturní spory“. Nechutná mi, když se mnou nejí. Večer nemůžu usnout, protože mě neobjímají jeho paže, necítím teplo jeho těla…ano, Orofine, bez něj je můj život prázdný. Jenže jsem na to asi přišel trochu pozdě.“
Orofin položil Estelovi konejšivě ruku kolem ramen.
„Tak to je láska, a přiznat si to je první krok správným směrem. Teď jen musíš přijmout skutečnost, že mezi elfy jsou tací, kteří dávají přednost mužům před ženami. Někteří z nás se zamilují do elfky, zasnoubí se s ní a ožení se, ale jiní se prostě zamilují do muže a zaslíbí se mu. Nevím, jak je to u lidí, ale u elfů je to zcela normální věc.“
„U lidí…to normální není,“ odkašlala si Estel.
„Hm, možná je to tím, že žijeme déle, a jít po té cestě sám může být bolestné. Jenže elfek je mnohem méně než elfů,“ zamyslel se Orofin. „Vlastně jsem až do dneška nad tím nikdy nepřemýšlel.“
„Když ono to není tak lehké,“ povzdechl si Estel.
„A máš pocit, že pro Haldira to lehké je?“ zeptal se Orofin.
Estel se zarazil. Haldir mu vždycky přišel tak nějak nad věcí.
„Myslíš si, že je pro něj lehké vědět, že ti přijde zvrácený? A ještě se divíš, že o tom nikomu nechceme říkat!“
„Jsem hlupák, teď už to vím. Všechno jsem zkazil,“ zašeptal Estel. „Chtěl bych mu toho tolik říct“
„A on ti někdo brání?“ podivil se Orofin.
„Nebude mne poslouchat,“ řekl Estel sklíčeně. „Nechce mě už vidět. Jen mě vedle sebe trpěl. Nezáleží mu na mně, protože…jsem jen člověk. A hlupák k tomu.“
„S Haldirem je ta potíž, že je těžké si získat jeho důvěru. A když ji jednou ztratíš…“ Orofin se odmlčel na dost dlouho, než řekl: „Kdybys měl příležitost vše urovnat…“
„Kdyby ano…tak…tak já…já bych…!“ zajíkl se Estel.
Orofin ho poplácal po zádech.
„V tom případě buď pozorný, abys ji nepropásl.“
Haldir sešplhal až na spodní větev a seskočil na zem. Dopadl měkce jako kočka na pokrčené nohy. Nejprve pečlivě uložil svůj luk a pak se znechuceně rozhlédl. Všude, kam se podíval, ležela těla skřetů. S největším sebezapřením popadl první tělo, aby ho dotáhl na hromadu, kterou už ostatní začínali vytvářet.
Když zaslechl křupnutí suché větvičky, instinktivně se otočil a vzápětí mu hrudí projela palčivá bolest. Pustil skřeta a udělal dva kroky zpět. Pak sevřel nevěřícně šíp, který mu trčel z těla, jako by se chtěl přesvědčit, že je skutečný. Nechápal to, vždyť přece dohlédl na to, aby skřety pobili do posledního.
„Haldire!“
Orofin zděšeně pustil luk na zem a rozběhl se k bratrovi.
Haldir klesl na kolena. Věděl, že skřetí šípy bývají otrávené. Byl i tenhle? To brzy zjistí. Bolest v hrudi ho srazila na všechny čtyři. Nemohl dýchat. Připadal si, jako by se topil. Rozkašlal se. Krev vypadal v záři Ithilu3 černá, když mu stékala po rtech a kapala do trávy.
„Haldire!“
Orofin vzal bratra kolem ramen.
Haldir křečovitě sevřel Orofinovu paži, ale nedokázal se postavit. Nohy se mu podlamovaly. Tuniku měl už nasáklou krví. Dýchal namáhavě a přerývavě.
„Haldire,“ zašeptal Orofin plačtivě.
Haldir ho ale už neslyšel. Pomalu se propadal do tmy a jeho poslední myšlenkou bylo, že Estelovi neřekl spoustu věcí.
Poznámky:
1) Padlý
2) duše
3) měsíc
KONEC