Estela vyrušil od čtení křik dole na náměstí. Elfové mluvili jeden přes druhého a zněli velmi rozrušeně. Odložil knihu a vyhlédl z okna, aby zjistil, co se stalo, ale nic pořádně neviděl. Seběhl tedy po schodech dolů a skoro se srazil s Rúmilem, který rovněž spěchal zjistit, co se děje.
Rúmil rozrazil dav a spatřil Orofina s očima zarudlýma od pláče. Když Orofin uviděl staršího bratra, padl mu kolem krku a jen drmolil, že je mu to líto, že ho to mrzí.
Estel pohlédl na nosítka a bodlo ho u srdce. Haldirova tvář byla nepřirozeně bledá, kolem hrudi měl obvaz nasáklý krví a ze záhybů látky trčel černý skřetí šíp. Jen matně si Estel uvědomoval, že ho nějaká elfka odstrčila a poklekla vedle Haldira. Dotkla se jeho čela a něco řekla. Estel ji ale nevnímal. Dva elfové vzali nosítka a Estel je jako v mrákotách následoval, aniž by pořádně věděl, kam vlastně jdou. Rúmil kráčel vedle něj a vlekl zdrceného Orofina.
Elfové opatrně Haldira položili na lůžko a zanechali ho v péči elfek.
„Proč jsem mu jen neřekl, co všechno pro mne znamená,“ zašeptal Estel sklesle.
Orofin seděl vedle něj a stále ještě brečel. Rúmil bratra konejšivě hladil po rameni a s vážnou tváří sledoval, jak jedna z elfek Haldirovi sundává obvaz a druhá pokládá na stolek vedle lůžka misku s vodou.
Rúmil věděl, co ty dvě musí udělat. Skřetí šípy měly zubaté hroty. Kdyby se ho pokusily z rány vytrhnout, jen by Haldirovo zranění zhoršily. Proto opatrně Haldira nadzvedly, protlačily šíp skrz, ulomily zubatý hrot a šíp vytáhly. Poté ránu vymyly a převázaly. Obvaz ihned nasákl krví.
Jedna elfka odnesla zakrvácenou vodu, zatímco ta druhá Haldira pečlivě přikryla a přišla k nim.
„Šíp zasáhl plíci, ale nebyl otrávený. Teď potřebuje klid, musí odpočívat,“ řekla elfka a vlastně jim tak zdvořile naznačila, aby odešli.
„Bude v pořádku?“ zašeptal Rúmil. Byl jediný, kdo dokázal promluvit.
Estel s Orofinem k elfce v naději vzhlédli.
„Ano, bude v pořádku. Rána vypadá hůř, než tomu ve skutečnosti je. Uzdraví se, ale teď už běžte.“
Rúmil vytáhl Orofina s Estelem na nohy a strkal je před sebou pryč.
Estel se co nejopatrněji posadil na kraj lůžka. Haldir byl bledý a na rtech měl kapky krve. I přes ujištění, že se elf uzdraví, cítil Estel svíravý pocit strachu, že by mohl Haldira ztratit. Chodil sem každý den na pár minut, než ho elfky vyhnaly. Potřeboval Haldira vidět. A vždycky, když tu tak sklesle seděl, šeptal elfovi všechno, co měl na srdci, co mu chtěl říct. Nevěděl, jestli ho Haldir slyší, ale byla to jediná chvíle, kdy mohl mluvit, aniž by musel mít strach, že ho elf přeruší a odežene.
„Já jsem tak hloupý,“ začal Estel tiše jako už tolikrát. „Kdybych to tak všechno, co jsem řekl, mohl vzít zpátky. Měl jsi pravdu. My lidé si nevážíme toho, co máme, dokud to neztratíme. Můj život by bez tebe byl prázdný. Vím, že jsem řekl spoustu věcí, které jsem neměl. Vím, že jsem se choval jako hlupák. Mrzí mě to. Chtěl bych, aby ses ke mně vrátil, jestli je mi možné odpustit. Haldire, já… já bych chtěl… udělal bych cokoli, abych to všechno napravil, vážně… já… mrzí mě to… moc… já…“
Estel si povzdechl a sevřel v dlani Haldirovu bezvládnou ruku. Propletl s jeho prsty své a druhou rukou ho zlehka pohladil po bledé tváři.
„Miluji tě, Haldire. Teď už rozumím. Vrať se ke mně,“ zašeptal Estel.
Elf mu však neodpověděl. Jeho oči zůstávaly už po několik dní zavřené, na Estelova slova nereagoval. Nejspíš ho ani neslyšel. Estel pustil jeho ruku a smutně odešel dřív, než ho elfky přišly vyhnat.
Estel se posadil a vzal Haldira za ruku. Rána se prý hojila dobře. Bylo vidět, že Haldir už dýchá bez větších potíží, takže se dalo očekávat, že se každým okamžikem probere k životu. Estel nevěděl, zda u toho chce být nebo ne. Měl tak trochu strach z okamžiku, až elf otevře oči a uvidí ho.
„Nebudu ti to vyčítat,“ vzdychl Estel. „To, co jsem udělal… máš plné právo mě odmítnout… byl jsem hlupák. Všechno jsem zkazil.“
„Nebyla to jen tvoje vina.“
Estel zvedl hlavu a jeho pohled se setkal s Haldirovým.
„Haldire…já…odpusť mi…já…,“ zajíkl se Estel.
„Už o tom nemluv,“ zašeptal Haldir. Jeho hlas byl tichý, unavený.
„Miluji tě, opravdu! Miluji,“ vyhrkl Estel.
„Vždyť já tebe taky, můj hloupý človíčku,“ pokusil se Haldir o povzbudivý úsměv, ale byl příliš vyčerpaný.
„Takže není pravda, že mě vedle sebe jen trpíš?“ zašeptal Estel. Potřeboval to slyšet. Musel to slyšet!
„Ne, není,“ řekl Haldir a přitáhl si Estela k sobě.
Jejich rty se setkaly v usmiřujícím polibku.
„Ale už to nikdy nedělej,“ řekl Haldir tiše.
Estel přikývl a opatrně se k elfovi přitiskl.
Estel s hlavou položenou na Haldirově hrudi poslouchal tlukot elfova srdce. Říkalo se, že elfům bije srdce pomaleji než lidem, ale Estelovi se nezdálo. Otevřel oči a zahleděl se na větve mallornu. Po tváři mu přeběhl uličnický úsměv, když ho napadlo, jestli už někdy elfové využívali talany k podobným věcem, jako před chvílí on a Haldir.
„Co je ti k smíchu?“ zašeptal Haldir.
„Myslel jsem, že spíš,“ řekl Estel a posunul se výš, aby elfovi viděl do očí.
„S takovou tíhou na sobě?“ rýpl si Haldir.
Estel se zašklebil. Třebaže měl Haldir široká ramena a byl o něco vyšší než Estel, vážil znatelně méně, než by odpovídalo člověku jeho postavy.
„Používají elfové často talany k podobným…zajímavým činnostem?“ zeptal se Estel pobaveně.
„Co já vím,“ pokrčil Haldir rameny.
Estel se rozesmál. Sám nevěděl pořádně proč, ale to nebylo důležité.
„Víš, že je někdy hrozně těžké tě pochopit?“ povzdechl si elf.
„Nápodobně,“ opáčil Estel a zavrtěl se, aby našel nejpohodlnější polohu.
„Zlámeš mi žebra,“ postěžoval si Haldir.
„Něco musíš vydržet,“ uculil se Estel.
Haldir si povzdechl a zadíval se na svůj luk a toulec se šípy, ležící na podlaze tam, kde je pohodil, když jeden druhého nedočkavě svlékali.
„Zase se vrátíme bez úlovku,“ konstatoval.
Ještě docela nedávno by to Estelovi hrozně vadilo. Nedokázal by se smířit s vědomím, že všem bude jasné, že sice šli na lov, ale dělali něco úplně jiného. Nejspíš by se kvůli tomu s Haldirem pohádal, řekl něco, co by elfa urazilo a pak by se museli pracně usmiřovat. Teď nad tím jen pokrčil rameny. Když Haldira poranil ten šíp, uvědomil si, jak jsou tyhle hádky malicherné, že jen mrhá časem, který mohl s elfem strávit daleko příjemněji. A znovu ho napadla, ne poprvé, ta myšlenka, avšak dnes ji konečně našel odvahu vyslovit.
„Haldire?“
„Hm?“
„Jaké to je…“ Estel zaváhal, ale elf trpělivě čekal. „Jaké to je se milovat?“
Haldir se na Estela zadíval. Chápal, co zůstalo nevyřčeno, ale netušil, jak má odpovědět. Po pravdě ho člověk nepříjemně zaskočil.
Estel zrudl a zakoktal: „Promiň, já…jsem hloupý…já. “
Haldir mu přiložil prsty na rty .
„Ne, nejsi,“ zašeptal měkce.
„Pořád na to musím myslet, “ přiznal se Estel. „Já…bolí to?“ vyslovil jednu z věcí, která ho trápila.
Haldir zaváhal. Pamatoval si velmi dobře své poprvé a musel sám sobě přiznat, že to nebylo ani trochu příjemné.
„Poprvé…to může…poněkud bolet, “ řekl vyhýbavě, ale když viděl Estelův vyplašený výraz rychle dodal: „Je to jen otázka zvyku a praxe. Když se uvolníš…“
Haldir nechal větu nedokončenou, protože si připadal hloupě. Ještě nikdy mu nikdo nepoložil takovouhle otázku.
Estel si povzdechl. Toužil poznat jaké to je, chtěl elfa, ale bál se. Ještě nikdy se s nikým nemiloval, natož s mužem. Přemýšlel nad tím pořád, ale nedokázal si představit, že to může být příjemné. Byl přesvědčený, že to musí bolet. Na druhou stranu - Orofina to zjevně tehdy nebolelo… ačkoli…
„Estele,“ zašeptal Haldir a pohladil ho po tváři. „Já to po tobě nežádám. Netrap se tím, nepřemýšlej nad tím a hlavně - nenuť se do toho.“
Estel se zhluboka nadechl a hlesl: „Já bych chtěl, ale…mám strach. “
Teď, když to bylo venku, cítil, jak se mu trochu ulevilo. Elf se nesmál, ani se neušklíbl, jen se na něj mlčky díval a modré oči se mu třpytily, jako když se hvězdy zrcadlí ve vodě.
Haldir Estela objal a zašeptal mu do ucha: „Opravdu to chceš?“
Estel nejistě přikývl.
Haldir se nepatrně usmál. Byl to malý, hřejivý úsměv a Estel cítil, jak z něj trochu opadává nervozita. Elf vzal jeho ruku za zápěstí a pomalu si ji přitáhl mezi nohy. Estel přejel prsty přes plavé chloupky. Haldir ho pustil a lehce roztáhl nohy.
Estel si sednul elfovi mezi nohy a přejel mu rukama po bocích. Díval se do tváře svého milence, a jako už mockrát ho napadlo, zda je možné takovou krásu nemilovat.
Haldir zavřel oči a soustředil se na Estelovy ruce putující po jeho hrudi. Vnímal, jak si Estel olízl prsty a přejel vlhkou špičkou ukazováčku po jeho pravé bradavce. Haldir zasyknul a naskočila mu husí kůže. Ještě docela nedávno byl tenhle člověk neohrabaný až hrůza. Haldira napadlo, jestli už si nějaký elf všimnul, jak jsou lidé učenliví. Nebo že by to byla jen další Estelova fascinující zvláštnost? Byly chvíle, kdy si Haldir nebyl jistý, jestli je Estel vůbec člověk. A jedna taková chvíle se odehrávala zrovna teď, protože Estelovy rty zasypávaly jeho tělo drobnými polibky, ale naschvál se vyhýbaly místu, kde po tom toužil nejvíc.
Estel sklouzl rty až tam, kde začínala cestička plavých chloupků. Narovnal se a zlehka dýchl na elfův penis, který se zvedal kolmo vzhůru. Potěšilo ho, když Haldir frustrovaně zasténal a bezděčně nadzvedl boky ve snaze dostat se k těm dráždivým rtům blíž. Přejel konečky prstů po vnitřní straně pevných stehen. Cítil, jak se elfovi chvějí nohy. A pak konečně letmo pohladil jeho štíhlý penis.
Haldir zasténal o dost hlasitěji, než by sám chtěl. Nechápal, jak je možné, že když je s Estelem, jsou jeho smysly tak rozjitřené. Tohle se mu nikdy s nikým… Ne. Kdesi hluboko v jeho mysli byla zasunutá vzpomínka, kterou Haldir odmítal. Patřila do jiné doby, do jiného života. A co mu na ní vlastně záleželo. Jediné, co se teď zdálo důležité, bylo, jak přimět Estela, aby ho udělal – rychle a divoce.
Estel olízl kapku čiré tekutiny, které vytekla z otvoru ve špičce toho nádherného penisu. Haldir zaúpěl, prohnul se v zádech a téměř se mu podařilo vniknout do Estelových úst.
„Jsi nádherný,“ zašeptal Estel.
„To vynech!“ zasyčel Haldir.
„Miluji dotýkat se tvého těla,“ pokračoval.
„To TAKY vynech!“ přerušil ho Haldir nečekaně hrubě.
Elf dýchal mělce a zrychleně, oči se mu leskly vášní. Estel ucítil, jak ho Haldir táhne blíž k sobě. Pokusil se vzepřít. Jejich erekce se o sebe otřely, až oba zasténali.
„Estele,“ zašeptal Haldir.
Estel polknul a přestal se bránit. Rozechvěle poklekl mezi elfovýma nohama. Nevěděl, co dál, nikdy to nedělal.
„Haldire?“
„Věř mi, nech to na mně,“ vydechl Haldir. Čekal na tuhle chvíli dlouho, na ten okamžik, kdy Estel přijme jejich vztah se vším všudy, kdy dají jeden druhému to nejcennější, co mohou nabídnout. A teď, když už to měl na dosah ruky, zjistil Haldir překvapeně, že se nemůže dočkat.
„Haldire, nebude tě…“
„To vynech!“ zasípal elf, hlas zastřený chtíčem.
Haldir sevřel v dlani Estelův penis a navedl ho na správnou cestu.
Estel zasykl, když ucítil, jak se jeho penis otřel o vstup ho Haldirova těla.
„No tak!“ zaúpěl Haldir. Absolutně nechápal, proč ho Estel tak týrá. Proč si ho nevezme! Na co čeká?!
Estel váhal. Stačilo jen málo, ale on byl tak rozechvělý, tak nervózní. Co když to zkazí, co když nebude dost dobrý?
„Dělej!!“ zaúpěl Haldir.
Estel polknul a přirazil boky. Pocítil krátkou, ostrou bolest. Haldirův výkřik mu prozradil, že elfovi to taky dvakrát příjemné nebylo. V panice se chtěl stáhnout, ale Haldir ho zadržel.
Estel lapal po dechu. Bolest odezněla a on začínal vnímat, jak je elf těsný a horký, až se z toho točí hlava. Pak ucítil, jak se kolem jeho penisu sevřely svaly.
„Bože!“ vydechl, bezděčně se k Haldirovi přitiskl víc a tak vniknul do elfa až na doraz.
Haldir zasténal.
Estel se znovu nepatrně pohnul. A znovu.
„Áno!“ zasténal Haldir. „Víc…neboj se…víc. “
A Estel se nebál. Pohyboval se v elfovi, jako by to tak dělal odjakživa, jako by neexistovala přirozenější věc. Přirážel tvrdě a divoce, stahován do víru vášně.
„Už… už…“ vyrážel ze sebe Estel s námahou a pak se jeho tělo napnulo v slastném orgasmu.
Haldir ucítil, jak do jeho těla proudí horkost.
„Aragorne!“ vykřikl a jeho vlastní husté, mléčně bílé sperma se v několika výstřicích rozlilo mezi jejich těla.
Estel otevřel oči. Ještě pořád mu zběsile bušilo srdce a lapal po dechu. Několikrát se zhluboka nadechl. Haldirův pot voněl jako les po dešti. S rozkoší vdechoval ten pach. Pak se zadíval elfovi do tváře, přes kterou ležel pramen plavých vlasů. Haldir měl zavřené oči a jeho svůdně pootevřené rty přímo vybízely k polibku. Estel přitiskl své rty na elfovy, pak se vzepřel na rukách a opatrně vytáhl svůj ochablý penis.
Haldir otevřel oči, když Estel začal pilně sbírat jazykem produkt jeho uspokojení. Elf se pomalu nadechnul. Cítil se unavený, ale byla to příjemná únava.
Estel zvedl hlavu, olízl si rty a rozpačitě se usmál. Haldir mu ten úsměv vrátil.
„Jaký…jaký jsem byl?“ zeptal se Estel nervózně.
Haldirův úsměv se prohloubil.
„Nepopsatelné, prostě nepopsatelné,“ vydechl elf a myslel to upřímně, byť ho pěkně bolel zadek. V duchu si slíbil, že na technice ještě zapracují.
KONEC