Haldir odstrčil svoji netknutou večeři. Něco se dělo, věděl to. A nebylo to proto, že tu musel trčet a poslouchat ty zdvořilostní fráze a brnkání na harfu. Ten pocit, že je něco špatně, měl od první chvíle, kdy zjistil, že nečekaně přijel Erestor.
Haldir se znechuceně zadíval na tmavovlasého elfa, sedícího po Celebornově pravici. Bavili se nejspíš o něčem důležitém - jako je třeba překlad trpaslické poezie, jestli se tomu, co trpaslíci zplodili, tedy vůbec dalo říkat literatura, pomyslel si Haldir pohrdavě. Nikdy neměl Elrondova poradce rád. Ani spolu nemohli vycházet. Z Haldirova pohledu to byl knihomol, mrzout a pedant, co všechny neustále poučoval.
Kdybyste se zeptali Erestora, řekl by o sobě, že je učenec, a že jeho práci v knihovně takový primitiv, jako Haldir, který se umí jen ohánět mečem a místo harfy nebo knihy bere do ruky akorát tak luk a šíp, nikdy nemůže docenit.
Haldir se podíval na Estela, kterého Erestor usadil vedle sebe navzdory Haldirovým protestům, že tu Erestor nemá co poroučet. Když Estel zvedl oči, nepatrně kývl hlavou k Erestorovi a obrátil oči v sloup.
Estel si přikryl ústa dlaní, aby nebylo vidět, že se směje.
Haldir se pousmál.
Estel se přestal hihňat a olízl si chtivě rty. Rozuměli si už i beze slov.
Haldir mrkl ke dveřím.
Estelovi se zaleskly oči.
Haldir se kousnul do spodního rtu a pak si - jakoby zamyšleně - přejel rukou po pravé straně krku.
Estel polknul. Věděl moc dobře, jak má elf rád, když se přisaje jako upír k jeho nádherné šíji a postupuje nahoru k citlivému špičatému uchu.
Haldir se zvedl od stolu.
Když Estel viděl, že Haldir nenuceně odchází, dodal si odvahy a vstal taky.
„Sedni si,“ nařídil Erestor a stáhl ho zpátky na židli.
Estel v duchu elfa proklel, protože Haldir se pochopitelně nepodíval, jestli ho následuje, aby nebylo tak nápadné, že odcházejí spolu. Už jen to, že Haldir odešel, aniž by ho Pán a Paní lesa propustili, aniž by vysvětlil, proč se vzdaluje, mohlo být považováno za neuctivé, a zcela určitě to bylo porušení společenských norem. Jenže Haldir nikdy na tyhle věci nebral ohled. To se ale rozhodně nedalo říct o Erestorovi, který pevným stiskem stále svíral Estelovu paži, jako by hrozilo, že se pokusí utéct - což měl ostatně v plánu.
„Že ti to trvalo.“
Estel se otočil. Haldir se opíral o kmen stromu.
„Promiň, nebylo snadné zbavit se Erestora,“ omluvil se Estel.
„Skoro jsem začínal věřit, že nepřijdeš,“ postěžoval si Haldir, třebaže jeho mrzutost nepramenila z toho, že musel čekat, ale pocházela z neklidu, který cítil, a kterému nerozuměl. Měl rád přehled a nevědomost ho znepokojovala.
„Děje se něco?“ zeptal se Estel opatrně.
Elf přikývl, ale pak si povzdechl a zavrtěl hlavou.
„Já sám nevím. Ale nemám z toho dobrý pocit. Cokoli, co donutilo Erestora vážit cestu až z Imladris, nebude dobré.“
Estel polknul a objal elfa kolem krku.
„Ale tím si snad nebudeme kazit večer, ne?“ zašeptal.
„Ne, nebudeme,“ zašeptal Haldir.
Estel se zahleděl na spícího Haldira. Skrz větve pronikalo měsíční světlo a vytvářelo bizarní obrazce na elfově nahé kůži. Snažil se zapamatovat si každičkou křivku jeho těla, každý tah rysů tváře. Chtěl si navždy v paměti uchovat hlas, smích, oči…
Byl rád, že Haldir netuší, proč Erestor přijel. Říkal si, že by mu to měl říct, že Haldir má právo to vědět, ale nedokázal to. Prostě to nešlo. Nemohl Haldirovi ublížit. A tak zbaběle mlčel a tvářil se, že se nic neděje. A přitom věděl, že jim už nezbývá mnoho času.
Brousek se zlomil a ostří škráblo Haldira do dlaně. Nezdálo se, že by to vnímal. Rozevřel křečovitě sevřené prsty a zahleděl se nepřítomně na stružku krve.
„Kruci!“ zaklel a mrštil oběma kousky brousku do trávy. Položil svůj meč na stůl, vstal a začal vztekle přecházet po zahradě jako zvíře lapené do klece. To přirovnání mu připadalo výstižné, protože přesně tak se cítil.
„Mohu?“
Haldir se otočil. Galadriel se usadila na lavičku a dívala se na něj tím starostlivým pohledem, který nesnášel. Přesto přikývl. Nějak ji nikdy nedokázal poslat pryč.
Dlouho bylo ticho. Haldir neměl chuť začínat rozhovor. Čekal, až promluví ona.
Galadriel Haldira se zaujetím pozorovala. Zdálo se, že elfova nervozita se stupňuje s tím, jak se blíží Estelův odjezd. Haldir podvědomě cítil, že ho jeho milenec opouští, i když nikdo nenašel odvahu mu to říct, dokonce ani Estel sám. Viděla, jak se mezi Haldirem a Estelem vytváří pouto, ale samotnou ji překvapilo, že by mohlo být až tak silné.
„Řekni, co pro tebe Estel znamená? Od té doby, co jsi s ním…“
Galadriel nechala větu nedokončenou. Potom, co si začal s Estelem, byl Haldir klidnější, vyrovnanější, přestal se toulat, neodcházel z Caras Galadhonu, když nemusel, a mnohem častěji se smál. Byl zase téměř takový jako kdysi, třebaže na něm stále ležel stín.
„Znamená…pro mne všechno,“ zašeptal Haldir, ale v jeho hlase bylo patrné jisté zaváhání.
„Miluješ ho?“ zeptala se Galadriel.
„Umím ještě milovat?“ odpověděl otázkou.
„To musíš vědět ty sám,“ pousmála se.
„Co se děje, Galadriel?“ zeptal se Haldir zachmuřeně.
„Cítím, že se svět mění. Mění se stále rychleji. A ty to musíš cítit také. Něco končí, aby něco jiného mohlo začít.“
Haldir se na ni zadíval. Přemýšlel o tom, jak Estel uhýbá pohledem, jak se Erestor k Estelovi chová, jak Estel najednou jako by odložil stud, a chce trávit co nejvíc času intimnostmi… Něco končí a něco začíná?
„Odjíždí, že?“ zašeptal, ohromený tím, že si už dávno nedal dvě a dvě dohromady. Bylo to přece zřejmé! Jak mohl být tak slepý? Najednou pocítil vztek, že nestál Estelovi ani za to, aby mu řekl pravdu do očí.
„Haldire, dobře si rozmysli, co teď uděláš, “ naléhala Galadriel. „Nezapomínej, že Estel je člověk a dříve nebo později potká ženu svého rodu a ožení se s ní. Je to lidská přirozenost, stejně tak jako tvoje je, že dokážeš milovat bez ohledu na pohlaví.“
„Radíš mi snad, abych se ho vzdal?“ zeptal se Haldir tak ostře, že tím překvapil sám sebe.
„Neradím ti nic, to dobře víš. Jen ti připomínám skutečnost, protože se nyní musíš rozhodnout, jak se zachováš. Nechci, abys jednal zbrkle. Mohli bychom toho litovat všichni, “ řekla Galadriel a nechala ho o samotě.
Haldir se zahleděl na rozložité koruny mallornů. Miloval tyhle stromy, jejich vůni, vůni jejich květů, to, jak v jejich větvích šeptal vítr. Cítil, jak ho zlost opouští.
„Estel gâr lim thîr1,“ zašeptal, jako by zkoušel, jakou mají ta slova chuť.
Estel připevňoval sedlo, jak nejpomaleji dokázal. Cítil se hrozně. Nenašel odvahu jít se s Haldirem rozloučit. Utíkal jako zbabělec. Jenže on se prostě nemohl podívat do těch modrých očí a říci, že odjíždí. Ne na týden, měsíc, rok - ale nejspíš navždy – Elrondův příkaz. Napůl doufal, že se teď Haldir objeví a stane se… nejspíš zázrak, protože nic menšího mu už nemohlo pomoct.
Estel si povzdechl. Kdyby pro něj přijel Glorfindel, tak by se to snad dalo usmlouvat. Nejspíš proto poslali Erestora. Byl si jasně vědom elfova netrpělivého pohledu, který ho provrtával. Nedokázal se ale přimět pospíšit si. Kdyby to udělal, nejspíš by mu žalem puklo srdce.
„Odjíždíte brzy.“
Erestor se Galadriel na pozdrav lehce uklonil, ale Estel se tvářil, že je příliš zaměstnán svým sedlem. Taky mohla říct něco na jeho obranu. Vždyť moc dobře věděla, jak to je mezi ním a Haldirem.
„Musíme vyrazit. Už tak jsme se zde zdrželi déle, než jsem chtěl, “ řekl Erestor.
Aragorn nedokázal potlačit povzdechnutí.
„Potom vám přeji dobrou cestu, “ řekla Galadriel a podala Erestorovi kožené pouzdro. „Předej prosím tento dopis Elrondovi. “
Erestor přikývl a schoval pouzdro do tuniky. Pak se otočil k Estelovi a úsečným kývnutím hlavy mu naznačil, že je čas vyrazit.
„Namarië2!“ rozloučil se Erestor s Galadriel a vyhoupl se do sedla svého bělouše.
„Namarië,“ zahučel Estel mdle.
Estel nasedl a jeho kůň nedočkavě hrábl přední nohou. Naposledy se zadíval nahoru do koruny mallornů tam, kde tušil Haldirovo obydlí. Povzdechl si a se svěšenou hlavou a rameny následoval Erestora.
Galadriel se otočila po zvuku spěchajících kroků a nedokázala se ubránit smutku. Haldir před ní poklekl.
„Má Paní, tímto tě žádám, abys mě zbavila mých závazků. Dovol mi odejít. “
Galadriel věděla, že kdyby to odmítla udělat, Haldir by se podřídil. Jeho čest pro něj znamenala všechno. Ale ani ve snu by ji nenapadlo ho tu držet.
Dotkla se Haldirova čela a se smutným úsměvem řekla: „Běž, máš mé požehnání. Ale nezapomeň, že tady bude vždy tvůj domov, kdyby ses někdy chtěl vrátit. “
Haldir sklonil hlavu ještě o kousek níž, pak vstal, přehodil si přes rameno vak se svými věcmi a zamířil ke stájím.
Galadriel stála u brány a dívala se za ním, dokud jí nezmizel k očí.
„Ať tě Elbereth ochraňuje, Haldire z Lórienu, “ zašeptala.
Cestovat s Erestorem moc zábavné nebylo, takže měl Estel spoustu času utápět se v sebelítosti a žalu. Nejvíc v duchu spílal Elrondovi. Ano, byl pro něj skoro jako otec, ale nyní mu nemohl přijít na jméno. Nejdřív Elrond souhlasí s jeho cestou - co souhlasí, skoro ho do ní nutí - pak mu dokonce vzkáže, aby se tu nějaký čas zdržel, a teď ho zase táhne proti jeho vůli zpátky. Estel by hrozně rád věděl, co tím Elrond vlastně sleduje.
Byl tak ponořen do svých chmurných úvah o tom, zda ještě někdy Haldira uvidí, a zda se na něj elf zlobí hodně, že si ani nevšiml, jak se prodlužují stíny a padá noc. Necítil ani únavu, ani hlad, jen podivnou prázdnotu a odevzdanost. Když Erestor z ničeho nic zastavil koně, Estel podvědomě přitáhl koni otěže a lhostejně čekal, co bude. Nezajímal se, proč Erestor zastavil. I kdyby na ně teď zaútočila celá horda skřetů, bylo by mu to jedno.
Erestor se díval do šera pod stromy a napínal sluch. Už delší dobu měl dojem, že je někdo sleduje. Nevěděl to jistě, ale byl to takový ten pocit za krkem, ze kterého se vám ježí chlupy na zátylku, a který není radno ignorovat. Teď si však byl zcela jist, že nejsou sami.
Estel sebou trhnul, když uslyšel zapraskání větviček. Spatřil, že Erestor v tichosti vytáhl z pochvy u sedla krátký meč.
„Co hodláš podniknout s tím párátkem?“
Estel, který usoudil, že na umírání je přece jen trochu mladý, a natahoval se pro svoji zbraň, se zarazil v půli pohybu. Ten hlas přece znal!
„Proč se za námi plížíš?“ zeptal se Erestor odměřeně a znechuceně vrátil meč do pochvy.
„Kdo se za vámi plíží? Děláte takový rámus, že o vás musí všichni vědět na míle daleko, “ odfrkl si Haldir a jeho černý hřebec pohodil hlavou, jako by chtěl ta slova potvrdit.
Estel si zvíře se zájmem prohlížel. Nebyl to běžný elfský kůň. Mohutný hřebec připomínal spíš válečného koně. Netrpělivě přešlapoval a dlouhá hříva mu padala do očí, takže co chvíli pohodil hlavou, aby ji dostal pryč. Bylo skoro neuvěřitelné, že na téhle hoře svalů, šlach a žíní jezdí Haldir po zvyku lesních elfů bez sedla.
„Za chvíli bude tma. Kousek odtud bývalo dobré tábořiště, “ navrhl Haldir nenuceně.
Estel uvázal koně u stromu vedle Erestorova bělouše. Haldir se o svého koně nestaral. Ostatně jeho zvíře vypadalo, že si umí poradit docela dobře samo. Estel si všiml, že Haldir má mimo luku a toulce plného šípů přes rameno vak, a při každém kroku ho do stehna tloukl jedenapůlruční meč, který měl připevněný u boku. Na první pohled to byla velmi stará zbraň a nepochybně byla dílem mistra.
„Myslíš si, že je to dobrý nápad?“ zeptal se Erestor Haldira.
„Bude s tím mít snad Elrond nějaký problém?“ prohodil Haldir, aniž by vzhlédl od rozdělávání ohně.
„Elrond ne,“ odvětil Erestor neurčitě.
Estel zapátral v elfově tváři po nějakém náznaku, co se děje, ale když nic nenašel, pustil to z hlavy. Ostatně pro něj bylo nejdůležitější, že Haldir pojede s ním.
Erestor se velmi brzy odebral spát, ale Haldir s Estelem zůstali u ohně. Haldir se opíral zády o kmen stromu, Estel měl hlavu položenou na jeho rameni a díval se do plamenů.
„Mrzí mě, že jsem ti nic neřekl, “ zašeptal Estel.
Haldir propletl dlouhé štíhlé prsty s Estelovými.
„Copak sis myslel, že bych tě nechal odejít? Tos vážně věřil, že to nepochopím?“
Estel zahanbeně sklopil oči.
„Nechtěl jsem, abys kvůli mně opustil všechno. “
„Na prvním místě jsi pro mě ty, človíčku, “ zašeptal Haldir měkce.
Estel se k němu přitulil jako vděčné štěně.
Haldir prohrábl rukou jeho vlasy. „A jestli to znamená odejít z Lothlórienu…“
Estel ucítil, jak Haldir nepatrně pokrčil rameny. Cítil se plný lásky k tomuhle elfovi, který se jen kvůli němu všeho vzdal.
„Nezklamu tě, slibuji... Miluji tě, víš to? A už z toho nemám strach. Klidně to řeknu všem. Řeknu jim, že chci strávit zbytek života s tebou, “ řekl Estel a pak trochu nejistě dodal: „Tedy - jestli chceš. “
Později se Haldir mnohokrát ptal sám sebe, proč Estela neumlčel nebo nevaroval, proč ho nechal zaslíbit se mu. V tuhle chvíli ale neměl Haldir ani ponětí o tom, co všechno se má stát, a něžně Estela políbil na rty – přijal jeho slib, ač mu sám žádný nedal, ale byl si jist, že až přijde ten správný okamžik, tak to určitě udělá.
Estel se zadíval směrem ke spícímu Erestorovi a pak pohlédl na Haldira, olízl si najednou suché rty a pošeptal elfovi do jeho svůdného špičatého ouška: „Chci tě.“
Haldir se až zachvěl ze způsobu, jakým to Estel vyslovil. Ucítil, jak dychtivá ruka klouže do jeho rozkroku. Nedokázal potlačit zasténání, když Estel přitlačil dlaň proti jeho tvrdnoucímu penisu. A pak Haldir udělal něco, co je oba překvapilo. Jemně odstrčil Estelovu ruku a zašeptal: „Tady ne.“
Tráva pod jejich těly zašustila. Kdyby se ohlédli, mohli by spatřit světlo ohně jejich tábora, ale v tuhle chvíli pro ně nic z okolního světa neexistovalo.
Estel hladově našel elfova ústa v drsném, vášnivém polibku. Jako by neměli před sebou celou noc, spěšně jeden z druhého svlékali šaty.
Estel přejel dlaní po Haldirově nahé hrudi. Pod jeho smetanovou kůží se při každém nádechu vlnily pevné svaly. Ano, teď už Estel věděl, že je nemožné takovou krásu nemilovat.
Estel poškádlil rty a jazykem jednu vzrušenou bradavku. Haldir zasténal a natáhl k němu ruku, aby ho dostal blíž k sobě. Estel uhnul a jemným tlakem přinutil elfa ulehnout do zválené trávy na záda. Vždycky měl zvláštní pocit, když se mu Haldir podřizoval. Snad to bylo vědomím, že elf je rychlejší a silnější než on sám, a přesto se mu dobrovolně vydává na milost a nemilost.
Haldir si lehnul a pod Estelovými dotyky poslušně skrčil a roztáhnul nohy. Jeho tělo se chvělo touhou. Nechápal, jak je možná, že právě tenhle člověk v něm dokáže vyvolat takové vzrušení. Vždyť to byl jen obyčejný smrtelník. A přece se učil umění sexu s takovou rychlostí, že to Haldirovi bralo dech.
Haldir se zadíval do Estelových roztoužených očí předtím, než Estel sklonil hlavu k jeho klínu. Poslední elfovou myšlenkou, než dokázal vnímat jen horkost talentovaných úst, bylo, že Estel nemůže být obyčejný člověk.
Estel zlehka prohrábl prsty plavé ochlupení a jeho rty se přitiskly ke špičce Haldirova penisu. Elf zasyknul a bezděčně nadzvedl boky. Estel nechal vklouznout jeho štíhlý penis do svých úst.
Haldir zasténal. Bylo to šílené. Jeho tělem se šířila slast, nevěděl, co s rukama, nevěděl, jak by ještě dal najevo, jak strašně se mu to líbí.
„Estele!“ vykřikl, když Estel přestal jeho penis tvrdě sát. A bylo mu srdečně jedno, jestli Erestora vzbudí nebo ne. Kdyby se tak netřásl, asi by Estela s chutí uškrtil. Byl už téměř… už téměř…
„Udělej to ještě jednou, a přísahám Valar, že tě zabiju, “ vydechl Haldir a strhl Estela pod sebe.
Estel se usmíval. Rád sem tam otřásl Haldirovou suverenitou. Roztáhl nohy a nechal elfovo tělo sklouznout mezi ně. Jejich erekce se o sebe otíraly… ne, to Haldir, třel se o něj záměrně. Estelův úsměv se prohloubil a jeho ruce sevřely malý, pevný zadek.
Haldir přejel špičkou jazyka po Estelově šíji.
„Áááno,“ zakvílel Estel. Nikdy si nepomyslel, že na jeho těle je tolik citlivých místeček. A měl pocit, že při každém jejich milování Haldir najde nějaké nové.
„Haldire, “ vydechl.
Haldir zvedl hlavu a zadíval se Estelovi do očí.
„Chci tě, “ zašeptal Estel. Neznělo to sice moc rozhodně, ale věděl, že je to pravda.
„Vždyť mě máš, “ pousmál se elf.
„Ne, ty mi nerozumíš. Já tě chci…v sobě. “
I v nedostatečném světle Estel viděl, jak Haldir znejistěl.
„Nic neříkej, vím, co si myslíš. Ale já to chci. “
„Nejsi připraven, “ namítl Haldir.
„Jak to můžeš vědět?“ ohradil se Estel jemně.
„Může tě to bolet, “ řekl Haldir znepokojeně.
„Kašlu na to. Chci to. Copak jsi neříkal, že v lásce se má dávat i brát rovným dílem?“
Mlčky se na sebe dívali. Oba věděli, že Haldir tohle nikdy neřekl.
Haldirovi se do toho moc nechtělo. Ne, že by netoužil okusit horké tělo svého milence, ale on myslel v první řadě na to, že Estel na to není zvyklý. Nikdy to nedělal. Haldir se bezradně rozhlédl. Kolikrát už přemýšlel o tom, jak to jednoho dne udělají. Myslel si, že našel řešení, že prostě použijí něco kluzkého – olej nebo tak – co tomu napomůže. Jaksi nepočítal s tím, že k tomu poprvé dojde uprostřed lesa. Předpokládal, že to Estel bude chtít poprvé v ložnici. Myslel si, že to je lidským zvykem.
„Haldire, já to zvládnu…s tebou zvládnu cokoli, “ zašeptal Estel.
Haldir neodpověděl. Zrovna ho napadla znepokojivá myšlenka, co bude dělat, když pak bude Estel krvácet. Dobře věděl, že poprvé se to stát může, i když bude sebeopatrnější.
„Já jsem ještě nikdy s člověkem…“ Haldir zaváhal. „Můžu tě poranit. “
„Když jsem neporanil já tebe, “ namítl Estel. Fakt, že je rád, že Haldirův penis není nijak zvlášť velký, si raději nechal pro sebe.
„Jenže já jsem na to zvyklý. Nedokážeš se dost uvolnit, bude tě to bolet, “ zašeptal Haldir znepokojeně.
„Já to risknu. Když to bude bolet hodně, prostě a jednoduše tě shodím, “ pousmál se Estel, ale žerty nedokázal zakrýt, že je opravdu nervózní.
Haldir pomalu přikývl. Položil Estelovi ruku na hrudník a chvíli, jako by zamyšleně, si pohrával s tmavými chloupky. Věděl, že hodně elfů odpuzuje, že jsou lidé takhle chlupatí. Jeho to fascinovalo, i když - všeho s mírou. Doufal, že až bude Estel starší, nebude zarostlý jako medvěd. To by asi nesnesl.
„Haldire?“
Haldir sebou trhl.
„Promiň, já jen…“ chtěl říct, že neví, jak to nejlépe udělat, ale najednou ho něco napadlo.
„Důvěřuj mi a nech to na mně, “ zašeptal Haldir a sklonil se k Estelovu klínu.
Estel nic neřekl. Byl si jist, že elf ví, co dělá. Zasténal, když Haldir rozehrál své mistrovství. Jednou rukou shrnul elfovy dlouhé plavé vlasy, aby se mohl dívat. Jeho tělo se chvělo v čím dál větší rozkoši. Haldir si většinou dával načas, škádlil ho, protahoval to, ale teď to nedělal. Estel znovu hlasitě zasténal, svaly se mu napínaly. Haldir ho vedl nejkratší cestou k orgasmu.
„Haldire!“ vydralo se mu z úst.
Haldir v poslední chvíli nechal vyklouznout Estelův penis ze svých úst. Bílé sperma mu dopadlo na tvář. Haldir si toho ale nevšímal. Narovnal se, pevně sevřel Estelovi nohy, zvedl mu je do výšky a s tichou modlitbou k Elbereth, aby to moc nebolelo, do něj na jeden jediný příraz pronikl, dokud Estel prožíval svůj orgasmus.
Estel sebou trhl, když ucítil ostrou bolest v pozadí. Jeho svaly se na protest proti tomu nepříjemnému cizímu pocitu stáhly, ale příliš pozdě. Estel cítil Haldirův penis v sobě. Bylo to… nepříjemné. Nejvíc se to podobalo pocitu nutkání, který měl, když měl průjem. Estel se pod vlivem té myšlenky otřásl. Soustředil se na paže, které ho konejšivě objímaly, rty, jenž laskaly jeho krk, a snažil si na nový pocit zvyknout.
Haldir se zkusmo nepatrně pohnul a Estel bolestně zasykl. Připadal si jako nabodnutý na elfův penis. Křečovitě sevřel elfovy paže, až mu zaryl nehty do masa, a pokusil se odtáhnout. Ne, tohle opravdu nebylo to, co očekával, to bylo to, čeho se obával.
Haldir pochopil a opatrně se stáhl. Estel se skoro zastyděl za to úlevné vydechnutí, které mu uniklo.
„Promiň, “ zašeptal zahanbeně.
Haldir se chápavě pousmál.
„Moc na to spěcháš, “ zašeptal elf a pohladil Estela po tváři.
Pak Haldir sklouzl rukou mezi Estelovy nohy a prsty co nejjemněji prozkoumal zjitřenou část jeho pozadí, aby se ujistil, že nekrvácí. Estela překvapilo, že to bylo příjemné, navzdory tomu, jak příšerně ho bolel zadek.
„Ještě, “ hlesl Estel, když Haldir přestal, uklidněný tím, že nenašel krev.
Haldir se nepatrně pousmál a jeho ruka začala Estela znovu dráždit. Estelovi unikl tichý sten. Ano, takhle se mu to líbilo mnohem víc. Bolest odezněla a nahradilo ji nové vzrušení. Haldir trochu přitlačil a Estel zadržel dech, když cítil, jak elfův prst proniká dovnitř. Bylo to trochu nepříjemné, ale nebolelo to. Přesto ucukl a Haldir s tím okamžitě přestal.
„Bude lepší, když to necháme na příhodnější chvíli, “ rozhodl Haldir a Estel nemohl nic jiného, než souhlasit.
„Stalo se ti něco?“
Ta Erestorova prostá, nevinná otázka dokázala Estelovi vehnat krev do tváří.
„Ne, nic, vůbec nic, “ zamumlal a snažil se v sedle moc nevrtět. Jenže ono se mu opravdu nesedělo dobře. Pouze si s Haldirem vyměnil pohled. Elf se na něj omluvně pousmál.
Cesta byla pro Estela hotovým utrpením, a tak si alespoň neustále připomínal, že má, co chtěl. Byl to přece on, kdo Haldira přesvědčil, aby to zkusili. Otráveně musel připustit, že elf měl zase jednou pravdu. Estel se v duchu zařekl, že až do příjezdu do Roklinky se o nic podobného už pokoušet nebude. A Valar ví, jestli se o to bude ještě vůbec někdy pokoušet.
Poznámky:
1) Naděje má mnoho podob
2) Sbohem
KONEC