Glorfindel se otočil na záda. Slunce již pomalu zapadalo. Haldir si položil hlavu na jeho hrudník a tiše si povzdechl.
„Měli bychom se vrátit,“ poznamenal Glorfindel a vychutnával si teplo Haldirova těla.
„Asi ano,“ přikývl Haldir; jeho hlas byl poněkud provinilý.
Ani Glorfindel se necítil lépe. Měli by správně jako všichni ostatní pátrat po vhodném místě k vybudování pevnosti. Neměli mnoho času. Každou chvíli jim do zad mohli vpadnout skřeti. A oni se tu válí v trávě a… Glorfindel Haldira jemně odstrčil a posadil se. Haldir se k němu zezadu přitiskl. Glorfindel ucítil, že mladší elf je už zase vzrušený, a vyvolalo to na jeho tváři úsměv. Haldir prostě nikdy neměl dost. Byl díky svému mládí k neutahání. Glorfindel cítil, jak se o něj Haldir záměrně tře a rty se lačně přisál na jeho šíji. Měli dobrou vůli plnit úkol, ale vždycky když se už chtěli obléknout a jít, nějak se to zvrtlo.
Glorfindel potlačil povzdech. Už nemohl. Nedokázal s Haldirem držet krok a docela se začínal těšit, až mladík konečně dospěje. Nicméně nemohl mu nevyhovět. Vymanil se z jeho sevření a přiměl ho, aby si lehl na záda do zválené trávy. Přišlo mu, že se do země již musely obtisknout tvary jejich těl. Kleknul si mezi Haldirovy nohy a sklonil se k jeho klínu.
Haldir zavřel oči a zasténal, když ho Glorfindelovy rty přivítaly v ráji.
Glorfindel se opřel rukou o Haldirovy neposedné boky, aby mu zabránil nadzvednout se. Tentokrát žádné trápení, žádné protahování slasti, ale rychlé přímočaré uspokojení. Ačkoli s Haldirem byla všechna vyvrcholení rychlá a přímočará. Byl příliš nedočkavý, příliš dychtivý - prostě mládí.
Haldir vykřikl a prohnul se v zádech. Glorfindel ho pustil, olízl si rty a díval se zblízka, jak bílá tekutina dopadá v mohutných výstřicích na Haldirovo tělo. Zamyšleně rozetřel jednu kalužku po napjatých třesoucích se svalech Haldirova břicha. Ejakulát byl řídký a bylo ho skutečně hodně, jako by Haldirovo tělo chtělo absenci spermií vyhradit množstvím. Glorfindel se sklonil a ochutnal. Nemělo to žádnou chuť ani ten výrazný pach semene. Byl to zřejmě ten nejjasnější znak, že je Haldir pořád ještě nedospělý, nezralý.
„Ale teď už musíme vážně jít,“ řekl Glorfindel rozhodně.
Haldir přikývl a ztěžka vstal. Ještě se mu trochu třásly nohy, když se soukal do kalhot.
Celeborn se zamračil.
„Neměl bys jim to tolerovat, Elronde,“ řekl vyčítavě Půlelfovi.
Elrond se otočil za Haldirem a Glorfindelem, kteří kolem nich prošli. Pach sexu a uspokojení byl zcela nezaměnitelný a nenechával na pochybách, co ti dva spolu dělali.
„Haldir je na to příliš mladý. Copak si Glorfindel neuvědomuje, co dělá?“ pokračoval Celeborn roztrpčeně. „Tohle špatně dopadne.“
„Myslím, že ne,“ řekl Elrond zamyšleně. „Nestává se mi to často, ale nejspíš jsem se v tom mladíkovi zmýlil,“ poznamenal spíš sám pro sebe.
„Co?“
Elrond se na Celeborna zadíval.
„Taky jsem si myslel, že je Haldir moc mladý, ale… nejspíš jsem se spletl. Mám pocit, že je připravený,“ řekl Elrond, a pak s pokrčením rameny dodal: „A pak, stejně je už pozdě.“
Glorfindel stál rozkročený a močil na skalní stěnu. Haldir seděl na balvanu na okraji prudkého svahu a podle výrazu jeho očí, jež Glorfindela upřeně sledovaly, bylo jasné, na co myslí. Almion stál vepředu na cestě. Haldir i Glorfindel tušili, z jakého důvodu jim Elrond přidělil společníka. A po pravdě Glorfindel tomu byl rád. Haldira to nutilo zase své sexuální pudy chvíli ovládat.
Glorfindel se upravil.
„Taky bych si potřeboval odskočit,“ zašeptal Haldir a přes rty mu přeběhl uličnický úsměv.
„Jsi hroznej, víš to?“ pousmál se Glorfindel.
„Nemůžu za to,“ ohradil se Haldir, vstal a protáhl se. „Skály a kamení - nesnáším hory,“ zavrčel.
Glorfindel ho chápal. I on se cítil trochu stísněně sevřený skalami, a to byl Noldo. Haldir měl v sobě krev Šedých elfů a byl k tomu tudíž mnohem citlivější.
„Je to jako past,“ mrmlal Haldir rozladěně, když kráčeli dál po cestě.
Haldir zvedl oči k nebi.
„Kdybych neviděl aspoň ten kousek nebe, zbláznil bych se tu,“ postěžoval si.
„Koukej radši na cestu,“ napomenul ho Almion.
Bylo ale pozdě. Haldir došlápl na uvolněný kámen. Jako všichni elfové měl mimořádně vyvinutý smysl pro rovnováhu, takže jen nepatrně zakolísal. To však stačilo k tomu, aby se nezpevněný okraj cesty bez varování sesunul.
„Haldire!“ vykřikl Glorfindel a pokusil se mladého elfa chytit. Haldirova dlaň se mu však vysmekla a kamenitá lavina ho strhla s sebou.
„Haldire!!!“ zaječel Glorfindel vyděšeně.
Almion ho strhl zpátky, aby se nezřítil taky. Když se usadil prach, vrhl se Glorfindel k okraji.
„Haldire! Haldire!“ Srdce mu bilo jako splašené a strach mu zaťal své ledové spáry hluboko do střev.
Haldir se opatrně posadil. Na tváři měl několik šrámů, do krve sedřené ruce a rozbité koleno.
„Haldire!“
Haldir zkusil vstát. Koleno ho sice bolelo, ale neměl nic zlomeného, ani necítil, že by byl vážně zraněný. Vyvázl z toho docela lacino.
„Haldire!“ zakřičel Glorfindel a bylo z jeho hlasu znát, že skoro začíná podléhat panice.
Haldira to docela potěšilo, že se o něj tak bojí.
„Neřvi tak, nic mi není!“ křikl. Zaslechl, jak Glorfindel mumlá, že ho zabije a nemohl si pomoct, aby se neusmál.
Pak zaslechl šramot, spadlo několik kamenů a za nějakou dobu stanuli Glorfindel s Almionem u něj.
Glorfindel mu vyťal pořádný políček a pak ho sevřel v náručí.
„Pitomče! Víš, jak jsi mě vyděsil?!“
„Jsi v pořádku?“ zeptal se Almion.
Glorfindel Haldira pustil a setřel mu rukávem krev z rány nad levým obočím.
„Jsem jen trochu potlučený, jinak je mi fajn,“ ujistil je Haldir. „Říkal jsem, že nesnáším hory.“
„Nejlepší bude, když se vrátíme,“ rozhodl Almion.
„Elronde! Elronde!“
Elrond vstal od ohně. Dva elfové se zastavili až před ním a oba zároveň vyhrkli: „Našli jsme to!“
Mezi strmými horskými srázy objevili těžko přístupné údolí. Pěnící řeka jej rozdělovala na dvě poloviny. Rostlo tu plno stromů a vzduch omamně sladce voněl.
„Imladris,“ vydechl někdo z elfů a to jméno už tomu místu zůstalo.
Roklinka se mu v pozdějších časech bude říkat v Obecné řeči a bude zde stát „Poslední domácký dům východně od moře„, kde se bude soustředit učenost a moudrost, a jenž bude vlídným útočištěm pro všechny tvory dobré vůle. Jednoho dne o tomto místě prohlásí malý, zdánlivě bezvýznamný hobit Bilbo Pytlík, že je to dokonalý dům, ať už dáváte přednost jídlu či spánku či práci či vyprávění historek či zpěvu či prostému posedění a přemýšlení, nebo příjemné směsici toho všeho dohromady1. Zatím zde však nebylo nic z toho, jen zpívající řeka a vítr ševelící v korunách stromů.
Během následujících dnů Elrond do údolí přesunul všechny elfy. Šlo to pomalu. Jediná přístupová cesta byla uzounká kamenitá pěšina. Držet se jí v bludišti Mlžných hor dělalo zpočátku problémy i ostrozrakým elfům. Poté po sobě zametli všechny stopy a začali s budováním svého nového domova.
„Ty, Haldire, kdy ses vlastně narodil?“ otázal se Glorfindel.
„Proč se ptáš?“
Haldir se protáhl a pohodlně se o Glorfindela opřel.
„Přece kvůli obřadu,“ řekl Glorfindel tiše.
Bylo zvykem, že v den stých narozenin, kdy se elf stával oficiálně dospělým mužem, mu matka spletla vlasy a otec požehnal.
Haldir dlouho mlčel.
„Myslel jsem… nechtěl jsem…,“ Haldir si povzdechl. „Prostě… vždyť je to jen… jen hloupý obřad.“
„Je to tradice,“ namítl Glorfindel.
„Hloupá tradice,“ odsekl Haldir.
„I hloupé tradice by se měli dodržovat. Je to naše dědictví, naše zvyky,“ trval na svém Glorfindel.
„Dovol, abych ti připomněl, že já ani nevím, kdo je můj otec! A matka je mrtvá! Nemám jediný důvod dodržovat nějakou pitomou tradici!“ vyštěkl Haldir a vstal.
„Počkej,“ chytil ho Glorfindel za ruku.
„Nech mě být!“ vytrhl se mu Haldir.
Glorfindel se zvedl a objal Haldira kolem pasu.
„Mrzelo by mě, kdybys ten zvyk ignoroval,“ zašeptal Glorfindel a prohrábl Haldirovi temně černé vlasy.
„Nemám rodinu, s kterou bych ten zvyk mohl dodržovat,“ povzdechl si Haldir.
„A já jsem co?“ zeptal se Glorfindel naoko rozzlobeně.
Haldir si lehl na záda na postel. Trámy ještě voněly smolou. Protáhl se. Jeho nahá kůže byla ještě vlhká z lázně a leskla se v matném svitu svící. Po tom všem, co prožil, po týdnech tvrdé práce bylo divné jen tak ležet a nic nedělat. Haldir se obrátil na břicho.
Glorfindel vyšel z koupelny. Pohled na Haldira rozvaleného na posteli byl vzrušující. Olízl si rty a uvolnil ručník, který měl omotaný kolem boků. Nechal ho dopadnout na zem a posadil se na okraj postele. Sklonil se, políbil Haldira mezi lopatky a pokračoval dolů podél páteře.
Haldir se zachvěl. Glorfindel sklouzl rukama po zádech. Roztáhl rukama půlky toho rozkošného pozadí a vklouzl mezi ně jazykem. Haldir spokojeně vzdychl, prohnul se v zádech a lehce vystrčil zadek. Za celou tu dobu, co byli spolu se ještě nemilovali. Nikdy o tom nemluvili, ale oba věděli, že čekali právě na dnešní den. Nemuseli spěchat, nemuseli se ničeho obávat, měli na to klid a veškerý čas a pohodlí, jež si mohli přát. Haldir s tím ale neměl žádné zkušenosti, nedokázal si představit, jaké to bude, netušil, co se od něj čeká, co má dělat, a tak byl nervózní. Glorfindel to cítil, vnímal napětí v Haldirově těle a snažil se udělat maximum pro to, aby se Haldir uklidnil a uvolnil. Přál si, aby pro mladého elfa bylo jeho poprvé příjemným zážitkem.
Glorfindel se odtáhl a Haldirovi uniklo nespokojené zavrčení. Pak ucítil, jak se mu o zadek otřel Glorfindelův penis, a strnul. Věděl sice technicky vzato, jak to má probíhat, ale teorie a praxe byly něco zcela odlišného.
„Uvolni se,“ zašeptal Glorfindel a políbil Haldira na záda. „Uvolni.“
Haldir si poznámku o tom, že to se snadno řekne, ovšem hůř udělá, nechal od cesty a pokusil se vyhovět. Bylo to ale zbytečné. Když ucítil, jak se do něj Glorfindel snaží dostat, jeho svaly se na protest stáhly, ačkoli si uvědomoval, že to není správné. Jenže si prostě nemohl pomoct.
„Musíš se uvolnit,“ domlouval mu Glorfindel a jemně přejížděl rukou po Haldirových napjatých ramenech. „To úplně postačí. Já vím, je to možná poprvé trochu nezvyklé.“
Haldir mlčel, protože si nebyl jist vlastním hlasem. To, co zkoušeli, bylo cizí, neznámé. Nevěděl, co od toho má čekat. Skoro začal v duchu litovat, že Glorfindel není elfka, oč by to pak bylo jednodušší.
Glorfindel se malou masáží pokusil vyhnat strnulost z Haldirova těla, ale neúspěšně.
„Možná bychom to mohli nechat na jindy,“ navrhl Glorfindel.
„Ne,“ vydechl Haldir. Věděl, že to je pravda. Chtěl to, opravdu moc Glorfindela chtěl. Neustále si opakoval, že když se uvolní, tak to nebude bolet, ale moc mu to nepomáhalo.
„Tak se uvolni,“ odpověděl Glorfindel.
„Já se snažím!“
„Musíš uvolnit ty správné svaly,“ radil Glorfindel.
„Takhle tu budeme do zítra. Sakra udělej to,“ zavrčel Haldir.
„Ale….“
„Udělej to!“ sykl Haldir. Chtěl to mít už za sebou tu nejistotu z toho, jaké to bude. To jak to Glorfindel protahoval bylo horší, než kdyby si ho vzal bez otálení.
Tok Haldirových myšlenek přerušil výkřik a ostrá bolest, která jím projela jako kopí. Teprve o chvíli později si uvědomil, že to křičí on sám. V jeho těle bylo teď něco cizího, co mu působilo palčivou bolest. Matně si uvědomoval, jak se Glorfindel poplašeně ptá, zda ho neporanil, a jak ho prosí, aby se uvolnil. Ještě mu měl říct, jak to má udělat, když to tak příšerně pálí a bolí. Ztratil pojem o čase, takže nedokázal říct, jak dlouho trvalo než bolest pomalu polevila. Byl to divný pocit, mít Glorfindela v sobě, ale postupně si na to zvykal. Jen kdyby to tak nepálilo.
„Jsi v pořádku?“
Haldir potlačil nutkání odseknout, že ne. Jak se obával, bolelo to. I když nepochybně si za to mohl sám. Kdyby nebyl tak křečovitý, mohlo by to být i příjemné. Byl ale rád, že už to má za sebou. Glorfindel se k němu přitiskl a šeptal mu do ucha konejšivá slůvka. Sice to bolelo i tak, ale těšila ho tak láskyplná starostlivost v Glorfindelově hlase.
„Dobrý,“ vydechl Haldir, třebaže to nebyla pravda. Vydrží to až do konce. Příště to bude lepší.
S každým přírazem měl chuť vykřiknout bolestí. Byla to tvrdá zkouška sebeovládání. Nechtěl přiznat, že ho každý Glorfindelův pohyb bolí. Modlil se v duchu k Valar, aby se už Glorfindel udělal. Jeho vlastní vzrušení ho překvapilo. Bolest a rostoucí slast se smíchávaly do divokého koktejlu pocitů, který mu bral dech. Jedna část jeho mysli se chtěla odtáhnout a ušetřit se další bolesti, zatímco ta druhá toužila prozkoumat, jaké rozkoše mu tento druh styku skýtá. Jeho dilema vyřešilo Glorfindelovo chraplavé zasténání a teplá tekutina rozlévající se v jeho pozadí, jež odstartovala jeho vlastní vyvrcholení. Poprvé si uvědomil, jak tenká je hranice mezi obrovskou slastí a počínající bolestí. Chvílemi skutečně nevěděl, z jakého důvodu křičí.
Glorfindel opatrně vytáhl svůj ochablý penis ven. Políbil třesoucího se Haldira na rameno, přitiskl se k jeho zádům. Vnímal vůni Haldirova potu, jež se mísila s něčím novým - nezaměnitelným pachem Haldirova semene. Glorfindel se nepatrně pousmál. Málokdy se stávalo, že elf dospěl přesně v den svých stých narozenin. Většinou k tomu docházelo o několik dní dříve nebo později a převážně ve spánku. A u Haldira k tomu shodou okolností došlo právě teď.
„Vítej mezi dospělé,“ zašeptal Glorfindel Haldirovi do ucha.
Haldir si olízl rty.
„Hrozně mě bolí zadek,“ přiznal.
Glorfindel co nejjemněji přejel prsty přes Haldirův konečník. Trochu pobledl, když mu na nich ulpěla krev smíšená s jeho vlastním spermatem.
„Haldire,“ zašeptal sklíčeně. „Mrzí mě to. Nechtěl jsem ti…“
„Není to tak hrozné… vážně,“ vydechl Haldir. Cítil se malátný a unavený. Přivítal tedy možnost stulit se v Glorfindelově náručí a usnout.
Glorfindel se usmíval, když splétal ty hedvábné černé prameny. Skutečně šlo jen o formální zvyk. Nikdo nemohl Haldirovi zabránit, aby si vlasy pak zase nerozpletl, třebaže to udělal málokterý elf. Stejně tak se oficiální plnoletostí pro Haldira moc věcí nezmění. Pouze mu už nikdo nebude moct zakazovat bojovat v jakékoli bitvě a pochopitelně je připravený najít si partnera, oženit se a založit rodinu.
„Máš nádherné vlasy,“ zašeptal Glorfindel.
Haldir se usmál. Bylo to směšné tvrzení. Měl vlasy jako každý jiný elf. Na druhou stranu ho těšilo, že se Glorfindelovi líbí.
Glorfindel si dával načas. Pak odstoupil a prohlédl si své dílo. Z pramenů na skráních spletl copánky a ty zastrčil za špičatá ouška, před nimiž ponechal volný pramen, který splýval dolů podél Haldirovy tváře. Vlasy, které by mohly Haldirovi padat do obličeje, sčesal dozadu a spletl do krátkého copu.
„Ještě tomu něco chybí,“ prohlásil a nasadil Haldirovi tenkou čelenku spletenou z proužků zlata a mitrilu.
„Teď je to dokonalé,“ konstatoval spokojeně. „Půjdeme?“
Haldir vstal, pomalu se zhluboka nadechl a přikývl.
„Půjdeme.“
Haldir byl rád, že je Glorfindel s ním. Cítil se nepříjemně, jak se na něj zraky všech upíraly. Elrond a Celeborn seděli v bohatě vyřezávaných křeslech. Místo zbroje teď nosili dlouhá skvostné roucha - Celebornovo bylo stříbřité, zatímco Elrond dával přednost tmavším barvám, jež ladily s jeho tmavými vlasy.
Haldirovi se zdálo, že místnost je nekonečná, že trvá celou věčnost přejít ji. Slyšel Glorfindela kráčet po své pravé straně jeden dva kroky za sebou, a přece měl iracionální nutkání se otočit a přesvědčit se, že tam opravdu je.
Elrond s Celebornem vstali a Haldir před nimi poklekl.
„Haldire z Eregionu, přes své mládí jsi ztratil již mnohé. Ani tvá odvaha není o nic menší než nejednoho zkušenějšího.Vím, že tvoji rodiče by na tebe byli právem hrdí, a je mi ctí, že je tu zde dnes mám zastoupit. Vyrostl jsi v schopného muže. Nechť tě Elbereth ochraňuje, ať už tvé kroky povedou kamkoli, Haldire z Imladris,“ pronesl Elrond.
„Přál bych si, abys do dospělosti vstupoval v šťastnější době,“ pousmál se Celeborn smutně. „Žádná cesta však není lehká v míru či ve válce a nikdy není dobré kráčet po ní osamoceně.“
Glorfindelovy rty se zvlnily v potlačovaném úsměvu.
„Přeji ti hodně štěstí, chlapče. Nechť nad tebou Elbereth a Ulmo drží ochrannou ruku,“ řekl Celeborn.
Elrond Haldirovi pokynul, aby vstal. Celeborn mu svlékl tuniku a společně s Elrondem ho oblékli do stříbrošedého roucha. Celeborn Haldira ještě opásal mečem. Tím obřad skončil a mohla začít slavnost.
Celá Imladris zářila lucernami a všude zněl zpěv a smích. Glorfindel se držel u Haldira a potěšeně sledoval, jak se mladší elf baví. Třebaže hostina nebyla z těch nejbohatších, stoly se prohýbaly pod mísami s nejrůznějším obsahem. Glorfindel se o to osobně postaral. Ještě že na druhé straně hor byla lesní říše krále Thranduila. Víno z královských sklepů bylo lahodně opojné.
Okolo půlnoci se začaly vytrácet první páry do stínů noci.
„Co bys řekl malé procházce?“ pošeptal Haldir Glorfindelovi do ucha, a přitom se jakoby mimochodem rty dotkl špičatého boltce.
Glorfindel vstal od stolu tak dychtivě, že převrhl dva poháry. Haldir se začal smát a vydrželo mu to, až dokud nevkročili do šera pod stromy, kde ho Glorfindel umlčel vášnivým polibkem. Zatímco se líbali, Haldirovy ruce obratně rozepínaly spony Glorfindelových šatů.
„Tady?“ stačil ještě vydechnout Glorfindel překvapeně, než konečky prstů pohladily jeho nahou kůži a horké rty sevřely jednu vzrušením ztvrdlou bradavku.
Glorfindel zasténal.
Haldir rozvázal tkanice svých kalhot a nechal je sklouznout dolů. Glorfindel si olízl rty a jeho ruce přejely přes lesklou, hladkou látku Haldirova roucha, jež zakrývalo jeho nahé tělo.
Haldir se opřel rukama o kmen stromu a podíval se na Glorfindela přes rameno svůdným pohledem. Víc Glorfindel nepotřeboval. Rozhalil svůj vlastní šat, stáhnul si kalhoty, vyhrnul Haldirovo roucho a na jediný příraz do něj pronikl. Snad to bylo tím vínem, ale Haldir byl nesrovnatelně uvolněnější než poprvé. Tentokrát necítil žádnou bolest, jen rozkoš, jež ho nutila sténat a prohýbat se v zádech. Glorfindel svíral pevně jeho boky a pohyboval se mučivě pomalu.
„Ano… ano… víc…,“ vzdychal Haldir.
Glorfindel sevřel v ruce Haldirův vzrušený penis a jemně ho začal třít. I když se Haldir všemožně kroutil, dával si na čas.
„Dělej… prosím… udělej mě…,“ zakňoural Haldir slabě.
Glorfindel se k němu přitiskl a zašeptal mu do ucha: „Hm, nespěcháme přece nikam. Teď už jsi velký kluk a velcí kluci to dělají pomalu, móóóc pomalu, protože pak je to o móóóc lepší.“
Haldir nespokojeně zavrčel, protože Glorfindel setrvával bez pohnutí, jen jeho ruka hladila Haldirův jako kámen tvrdý penis.
„To je týrání!“ postěžoval si Haldir.
Glorfindel mu místo odpovědi přejel jazykem po šíji nahoru pod ucho. Pak olízl špičatý boltec a sevřel ho rty. Haldir hlasitě zasténal a Glorfindel se musel rychle odtáhnout, protože Haldirovi ještě nechtěl dovolit vyvrcholit, ještě ne.
„Ty mě chceš zabít, že jo?“ vydechl Haldir.
„Vůbec ne,“ pousmál se Glorfindel. „Ukazuji ti cestu rájem.“
Glorfindel se odtáhl tak, že z Haldira skoro vyklouzl, a pak přirazil jak nejhlouběji mohl. Haldir slastně zaskučel.
„Ještě,“ zaprosil.
Glorfindel to nezopakoval. Neovládal se tak dobře, jak se tvářil. Haldirovy svaly stahující se kolem jeho penisu ho doháněly téměř k šílenství. Šaty se mu lepily na zpocené tělo. Cítil ve vzduchu kolem nich vůni potu a sexu, z níž se točila hlava.
„Moc se chceš udělat?“ zeptal se Glorfindel provokativně a pomalu přirážel k tomu pěknému kulatému zadku.
„Ano!“ vzdychl Haldir.
„Řekni mi o tom víc,“ přikázal Glorfindel velitelským tónem. „Mluv o tom, říkej mi to. Chci to slyšet. Chci to slyšet, jak moc se potřebuješ udělat, jak moc po tom toužíš.“
„Udělej mě… prosím… jsem tak tvrdý, že to až bolí… potřebuju se udělat… chci se udělat… chci, abys mě udělal… je to k nevydržení… asi… asi se z toho zblázním… prosím,“ vzdychal Haldir.
Glorfindel pevně sevřel Haldirovy boky vlhké potem a jeho přírazy začaly být rychlejší, drsnější, divočejší.
„Áááááno!“ vykřikl Haldir. Veškerá další možná slova zanikla v jeho sténání zatímco husté bílé sperma potřísnilo kmen stromu, o nějž se opíral.
Glorfindel už nemusel brát ohledy na nic a divoce ukájel svou vlastní touhu. Až nakonec zaklonil hlavu a s výkřikem dosáhl orgasmu. Haldir cítil, jak se v jeho těle rozlévá horká tekutina.
Glorfindel Haldira pustil a oba se svezli na zem. Opřeli se o kmen stromu a snažili se popadnout dech.
„Myslím… myslím, že nedojdu do pokoje,“ zašeptal Haldir udýchaně. Nohy měl jako z rosolu, určitě by se pod ním podlomily, kdyby se pokusil vstát.
Glorfindel jeho pocity sdílel. Bylo to dlouhé, hodně dlouhé a vyčerpávající, ale nádherné. Ta únava byla vlastně příjemná. Glorfindel rozprostřel své roucho na zem a Haldirovým se přikryli. Do rána bylo ještě času dost.
Glorfindel se převrátil v posteli na záda a jeho ruka se pokusila tápavě najít Haldira. Když však našel místo vedle sebe prázdné, otevřel oči a prudce se posadil. Haldir stál na balkóně a Glorfindel si povšiml napětí v ramenech mladšího elfa. Omotal si tenkou přikrývku kolem pasu a tiše k Haldirovi došel. Chvíli zůstal stát na dosah ruky, a pak svého milence objal kolem pasu. Haldir měl na sobě jen hedvábné roucho, pod nímž prosvítalo jeho nahé tělo. Glorfindela napadlo, jestli ví, jak ho tím dráždí. Ne, nejspíš to nevěděl. Glorfindel shrnul látku z ramene a něžně políbil odhalenou kůži.
„Co se děje?“ zašeptal.
Haldirovy prsty sevřely zápěstí paže, jež ho objímala.
„Je to zvláštní,“ řekl Haldir tiše. Skoro jako by mluvil spíš k sobě než ke Glorfindelovi.
„Co je zvláštní?“ zajímal se Glorfindel a jeho rty se dotkly Haldirovy šíje.
„Jen se rozhlédni… tohle místo neví o tom, že je válka. Snadno by se tu dalo zapomenout na všechny ty hrůzy…, a přece to nejde.“
Haldir si povzdechl a Glorfindel ho objal pevněji.
„Nemysli na to. Jen se tak zbytečně trápíš. Co se stalo, stalo se a ty to nijak nezměníš.“
„Musím do Lindonu, Glorfindeli, já tam prostě musím jet.“
Mladý elf se vyprostil z Glorfindelova sevření a pohlédl mu do očí.
„Musím vědět, kdo jsem. Jestli můj otec žije, musím ho najít.“
Glorfindel přikývl.
„Promluvím s Elrondem. Musíš si ale uvědomit, že Sauron nyní ovládá značnou část Eriadoru. Nebude to lehká cesta.“
„O důvod víc, abychom odjeli co nejdříve,“ řekl Haldir zachmuřeně.
Krajinou putovala skupina šesti jezdců na koních zahalených v pláštích velmi podivné barvy. Skoro splývali se svými koňmi. Jeli pomalu. Obezřetnost byla v tomto čase namístě, vždyť se tu potulovaly početné skupiny skřetů, kteří zabíjeli a rabovali. Všichni, kdo měli rozum, z těchto končin utekli - elfové, lidé, dokonce i zvěř.
„Je tu ticho,“ zašeptal Glorfindel. „Velmi ticho.“
Haldir se proti své vůli nervózně rozhlédl. I on cítil, že je v téhle zemi zlá vůle. Musel mu to ale Glorfindel svými řečmi pořád připomínat?
V jiné době by Elrond cestoval do Lindonu s velkým průvodem. Zpívaly by se písně a zněly elfské rohy. Nyní ale musel sestavit svou družinu tak, aby byla co nejmenší. A nepřitahovala pozornost. Vybral delší cestu v naději, že se vyhne postupujícím vojskům skřetů.
Celeborn srovnal krok svého koně s Elrondovým hřebcem.
„Brzy se začne stmívat, měli bychom začít hledat tábořiště,“ zašeptal.
Elrond přikývl. Už několik mil pátral pohledem po vhodném místě k přenocování. Nemohli jet za tmy, protože noc je čas skřetů. Bylo to příliš riskantní.
Haldir si přitáhl plášť víc k tělu. Nebyla mu zima, a přece mu v mysli rostl stín a tělo prostupoval chlad. Eriador byl otráven jako po uštknutí jedovatým hadem. Haldir se snažil nemyslet, jak to teď vypadá doma. Pokaždé když pomyslel na Eregion, vyvstaly mu v mysli obrazy zkázy, jež se postupně měnily v mrtvé, ohořelé trosky a vybělené kosti elfů, které nikdo nepohřbil. Zachvěl se.
Glorfindel si k němu přisedl a přitiskl ho k sobě. Haldir se ke svému milenci vděčně přitulil. Nedalo se říct, že by mu bylo lépe, ale pomáhalo to zahnat nepříjemné myšlenky a chlad.
„Kolik dní to ještě je do Lindonu?“ zeptal se Haldir.
„Musíme být opatrní,“ povzdechl si Glorfindel. „Hádám, že bychom mohli dorazit do Šedých přístavů začátkem příštího měsíce. Tam se buď sejdeme s Velekrálem, nebo pojedme dál podél zálivu Luny do Forlindonu.“
Haldir přikývl, zavřel oči, ale neusnul. Ostatně nikdo z nich nemohl spát.
„Erestore!“
Elrond seskočil z koně a přivítal se s tmavovlasým elfem.
„Již jsme přestávali doufat. Neměli jsme o vás žádné zprávy. Již víme o pádu Eregionu, je to tragédie,“ řekl Erestor a neskrýval znepokojení. „Obzvláště Celebrimbora smrt je pro nás všechny velkou ztrátou.“
„Musíme naléhavě mluvit s Velekrálem,“ zdůraznil Celeborn.
„Očekává vás spolu s Círdanem,“ přisvědčil Erestor.
Zbytek Elrondovy družiny sesedl a teď mlčky postával stranou. Glorfindel byl klidný, ale Haldir těkal očima sem a tam, jak byl nervózní.
„Situace je velmi zlá. Sauron zabral prakticky celý Eriador,“ povzdechl si Erestor. „Obávali jsme se, že vás již neuvidíme.“
„Za své životy vděčíme Durinovi a lesním elfům z Lórinandu,“ netajil se tím Elrond.
„Pojďte, Velekrál vás již očekává,“ vybídl je Erestor.
Haldir se znepokojeně zadíval na Glorfindela.
„Musím jít s nimi,“ sykl.
Jako by ho Celeborn slyšel, otočil se a položil Haldirovu ruku na rameno.
„Teď mě dobře poslouchej. Vím, že jsi sem chtěl jet, abys splnil, co po tobě Celebrimbor žádal, ale Elrond informuje Velekrále lépe než ty.“
„Ale…,“ nadechl se Haldir k protestům.
„Neboj, setkáš se s Velekrálem. Ale musíš být trpělivý,“ řekl Celeborn.
Haldir pokýval hlavou na znamení, že tedy vyčká. Celeborn se na něj usmál a pak spolu s Elrondem a Erestorem odešel. Haldir zůstal s Glorfindelem a dvěma dalšími elfy z Elrondovy stráže. Znovu se ho zmocnila nejistota.
„Mae govannen!“ pozdravil je tmavovlasý elf scházející z velkého schodiště.
„Mae govannen, Gildor!“ usmál se na něj Glorfindel a vřele ho objal.
Haldir ucítil, jak ho bodl osten žárlivosti.
„Gildore, tohle je můj gwador2 Haldir. Haldire, toto je Gildor Inglorion z domu Finrodova, můj přítel,“ představil je Glorfindel.
„Mae govannen,“ pozdravil Haldir trochu rozpačitě.
„Vítej v Šedých přístavech, Haldire,“ usmál se Gildor přátelsky. „Určitě jste měli pořádně dlouhou a nepříjemnou cestu. Co takhle koupel a nějaké občerstvení, nejlépe obojí najednou?“
„To zní dobře,“ řekl Glorfindel a spiklenecky na Haldira mrkl, což na tváři mladšího elfa vyvolalo úsměv.
Glorfindel se naklonil k Haldirovi a políbil ho. Po nepohodlí, jemuž byli vystaveni na cestě, bylo příjemné uvelebit se mezi měkkými polštáři, popíjet víno, uzobávat ovoce a dávat si najevo náklonnost. Uvolněnou atmosféru podtrhávala podmanivá hra harfy a tlumené světlo.
„To by mě zajímalo, co tam tak dlouho řeší,“ řekl Haldir a protáhl se jako spokojený kocour.
Od jejich příjezdu uplynulo již dobře sedm hodin a Elrond s Celebornem se pořád ještě neukázali.
„To naštěstí není naše starost,“ prohodil Glorfindel, dal si do pusy kuličku hroznového vína a nabídl ji Haldirovi, aby se o ní takto podělili, což vyústilo v další polibek.
Hlas elfského pěvce byl čistý a melodický. Gildor si k nim přisedl a z karafy, kterou svíral v rukou, všem třem nalil plný pohár vína.
„Moře,“ zasnil se Gildor. „Už jsi někdy, Haldire, viděl Moře?“
Haldira ta otázka vyrušila od snahy dostat se Glorfindelovi pod košili.
„Ne,“ odbyl Gildora.
„A ani po tom netoužíš?“ vyzvídal Gildor.
„Měl bych?“ podivil se Haldir.
„Každý Noldo přece sní o moři,“ namítl Gildor trochu překvapen Haldirovou odpovědí.
„Haldir je napůl Sinda,“ přispěchal s vysvětlením Glorfindel.
„Ach tak,“ usmál se Gildor chápavě.
Haldir se od Glorfindela odtáhl. Jeho tvář najednou ztratila hravý výraz a oči mu ochladly. Glorfindel na mladého elfa tázavě pohlédl, ale Haldir se natáhl pro sklenici vína a ani se na něj nepodíval.
„Možná bys nám Gildore mohl ukázat náš pokoj. Rádi bychom si po cestě trochu… odpočinuli,“ řekl Glorfindel.
Gildor přikývl, vstal a gestem je vyzval, aby ho následovali.
Haldir brzy začínal za těmi dvěma zaostávat. Najednou mu stěny z šedého kamene začínaly být protivné. A třebaže jeho citlivé uši vnímaly hukot příboje, jeho srdce najednou bolestně zatoužilo po šeptání větru v cesmínových větvích. Zastavil se. V Eregionu to bylo jiné, třebaže s matkou byli jediní sindarského původu, tak tam nějak patřili. Zabolelo ho, že si Glorfindel zabraný do hovoru s Gildorem ani nevšiml, že je nenásleduje. Ve vší tichosti se otočil a odešel. Ne, on sem nepatřil.
Haldir seděl na skále a díval se na masu vody pod sebou.
Moře - sen všech Noldor, ale ne jeho. On nebyl Noldo. Jeho srdce bylo hluché k volání Ulma i Ossëho. Proč sem vlastně jezdil? Co si to namlouval? Že varuje Gil-galada? A před čím by ho mohl varovat, co mu už neřekl Elrond? Takže sem přijel hledat svého otce? Noldu, s kterým si zřejmě nikdy nebude rozumět, protože on je přece ´napůl Sinda´?
„Glorfindel se po tobě shání,“ ozval se mu za zády Elrondův hlas. „Skoro obrátil celé Šedé přístavy vzhůru nohama. Má o tebe starost.“
Haldir mlčel. Pořád se ještě na Glorfindela zlobil, i když sám pořádně nevěděl proč. Glorfindel přece neudělal nic špatného, řekl jen pravdu.
Elrond se posadil vedle něj.
„Dotkl se citlivého místa, že?“ řekl tiše.
Haldir zvedl oči.
„To není pravda, já…“
„Máš pocit, že ho nejsi hoden. Myslíš si, že na tebe Glorfindel pohlíží jako na někoho, kdo je níže postavený. Tak jako si Thingol myslel, že Beren není hoden toho, aby se oženil s jeho jedinou dcerou. Pýcha, Haldire, přivodila pád i nejednomu elfskému králi,“ pronesl Elrond tiše.
„Nejsem pyšný,“ ohradil se Haldir.
„Tak se přestaň zabývat tím, kdo je Glorfindel a kdo jsi ty. Jediné na čem záleží, je, co k sobě cítíte,“ pousmál se Elrond.
Haldir se zadíval na moře a povzdechl si. Možná měl Elrond pravdu. Třeba sem opravdu jel ve své pýše a domýšlivosti s nadějí, že zjistí, že jeho otec je někdo velmi významný, a tím se vyrovná Glorfindelovu původu a bude ho, jak Elrond řekl, hoden.
„Co slyšíš, když se podíváš na moře?“ zeptal se Haldir zamyšleně.
„Chceš vědět, co bys měl slyšet?“ zašeptal Elrond. „Jednou to uslyšíš sám,“ dodal.
„Myslím, že půjdu za Glorfindelem,“ rozhodl se Haldir a sklouzl z kamene. „Choval jsem se… hloupě.“
„Ne, jen nezkušeně. Jsi ještě mladý. Běž za ním, běž a netrap se už,“ pousmál se Elrond.
Haldir přikývl a zamířil zpátky do přístavu. Elrond zůstal sedět na kameni a díval se na moře. Haldira ještě jednou napadla ta neodbytná myšlenka, co asi Elrond slyší. On cítil v moři neustálou změnu, neklid, a to ho děsilo.
„Haldire!“
Glorfindel sevřel Haldira v náručí, jako by ho neviděl celá staletí.
„Kde jsi byl? Měl jsem starost!“
Haldir se mu zadíval do očí a viděl v nich upřímné obavy a lásku. Zastyděl se, že o něm pochyboval a políbil ho něžně na rty, aby se za všechno omluvil.
„Byl jsem se projít,“ odvětil Haldir skoro po pravdě.
„Měl jsi mi to říct. Takhle se vytratit,“ zamumlal Glorfindel a něžně Haldira líbal.
„Glorfindeli,“ vydechl Haldir. „Vezmi mě do postele.“
Sotva za nimi zapadly dveře, vrhl se Haldir na Glorfindela s nenasytností, jakou znají jen mladí. A Glorfindel, ač o tolik starší a zkušenější, se rád nechal stáhnout do víru divoké vášně. Haldir si sám nedočkavě svlékl kalhoty. Glorfindel si olízl rty při pohledu na Haldirův vzrušený penis. Měl pocit, že si nedokáže kalhoty rozvázat dost rychle.
Glorfindel přimáčkl mladšího elfa ke stěně. Jejich klíny se o sebe dráždivě otíraly. Glorfindel pohladil rukama Haldirova stehna. Tmavovlasý elf těžce oddechoval a přivíral oči. Nemluvili, ani nemuseli. Glorfindel poklesl v kolenou, vsunul ruce pod Haldirovy nohy a zvedl ho. Haldir se ho chytil kolem krku. Levá ruka mu sklouzla po břiše dolů. Letmo si pohladil vlastní penis zvlhlý vzrušením, a pak se natáhl ještě o kousek níž, aby pomohl Glorfindelovi najít tu správnou cestu do svého roztouženého těla.
Haldir pocítil zprvu krátkou ostrou bolest a chvíli to bylo trochu nepohodlné, než narůstající pocit slasti a rozkoše z jeho mysli vytěsnil všechno ostatní.
Glorfindel s kalhotami u kotníků pevně svíral Haldirovy nohy, tiskl mladšího elfa ke zdi a důkladně projížděl tu nádhernou chtivou prdelku, které se stahovala kolem jeho penisu.
Haldir dával dost hlasitě najevo, že se mu to takhle opravdu líbí. Glorfindel byl v tu chvíli opravdu rád, že jsou zdi kamenné. V Imladris by byl totiž Haldir slyšet určitě po celém údolí.
Glorfindel naposledy přirazil, přivřel oči a s tváří přitisknutou k Haldirovu krku dosáhl orgasmu. To Haldirovi stačilo, aby se udělal.
Glorfindel postavil Haldira na roztřesené nohy a políbil ho.
„Sprchu?“ navrhl Haldir. Cítil, jak mu po stehně teče sperma, a rád by se umyl.
Glorfindel přikývl a neodolal, aby Haldira po cestě do koupelny neplácl přes zadek.
Haldir přecházel po místnosti.
„Klid, vždyť přece o nic nejde,“ snažil se ho uklidnit Glorfindel.
Haldir se křečovitě usmál. Byl prostě ze svého setkání s Velekrálem nervózní, nemohl si pomoct. Ještě včera byl přesvědčený, že se s Gil-galadem vůbec nesetká, a dnes ráno mu to Elrond jen tak mezi řečí oznámil. Vůbec mu nedali čas se připravit!
„Velekrál tě očekává,“ řekl mu Elrond tiše.
Glorfindel na Haldira povzbudivě kývl a všichni tři vešli do trůnního sálu.
Gil-gald byl vysoký, měl poměrně široká ramena, černé vlasy a šedé autoritativní oči. Seděl v bohatě zdobeném křesle, na hlavě měl jednoduchou korunu a za jeho zády byl na rudém potahu vyšit stříbrnou nití Strom Vznešených elfů a Fëanorova hvězda.
Když vešli, zdálo se, že přítomné elfy něco zaujalo. I Elrond se na Haldira díval víc než obvykle. Haldir ale nevnímal dění kolem sebe. Chvílemi dokonce zadržoval dech. Když došli až před trůn, Gil-galad povstal, aby je uvítal.
„Již k nám dorazily chmurné zprávy o pádu Eregionu,“ řekl Gil-galad a díval se přitom na Haldira, který poklekl a sklonil hlavu na výraz své nejhlubší úcty.
„Mistr Elrond,“ Gil-galad kývl hlavou Elrondovi, „se zmínil o tvé příkladné odvaze. Jak se jmenuješ?“ Byla to pochopitelně jen formalita. Gil-galad již dávno věděl od Elronda, jak se mladý elf jmenuje.
„Mé jméno je Haldir, můj pane,“ řekl Haldir a jen s obtížemi ovládal svůj hlas.
„Vstaň, chlapče,“ nařídil mu Gil-galad.
Haldir se postavil, ale hlavu nechával skloněnou jako výraz své podřízenosti.
Gil-galad došel až k Haldirovi, uchopil ho jemně za bradu a přiměl ho vzhlédnout. Elrond se pousmál. Jak tu tak stál Haldir vedle krále, byla jejich podoba do očí bijící.
„Synu,“ zašeptal Gil-galad a v očích se mu zatřpytily slzy, když užaslého Haldira sevřel v náručí.
Glorfindelova tvář pobledla.
Poznámky:
1) Hobit str.50.
2) blízký přítel, partner, druh
3) Píseň Veliké moře, hudbaamp;text: Voronvë, syn Aranwëho; píseň pochází z knihy Písně ze Středozemě Zpěvník Poetického společenstva
KONEC