Od první chvíle, kdy vstoupil do místnosti, všichni vycítili tu změnu. Galadriel nedělalo velké potíže domyslet si, kdo za ní vězí. Obzvláště poté, co se dnes ráno Arwen už stihla pohádat se svým otcem, Celebornem, Erestorem, vynadat Glorfindelovi, všechny je obvinit z pokrytectví a s prásknutím dveří odejít.
Haldir zaváhal jako někdo, kdo stále ještě nemůže uvěřit, že to skutečně udělal, že se doopravdy rozhodl.
„V Lothlórienu máme tři stovky lučištníků, které můžeme postrádat a tady v Imladris jsou další dvě stovky - chci je,“ sdělil jim Haldir bez úvodu.
Erestor se zamračil, ale nic neřekl. Pouze vytrhl Glorfindelovi z ruky mapu, protože zlatovlasý elf sevřel pěsti a jaksi zapomněl, že ji drží v ruce. Arwen proklouzla mezi pootevřenými křídly dveří a zůstala stát napůl schovaná ve stínu. Celeborn vstal, ale když mu Galadriel položila ruku na paži, neochotně se posadil.
„Máš snad nějaký důvod, proč chceš zvrátit naše včerejší rozhodnutí?“ řekl Elrond možná trochu ostřeji než bylo nutné.
„Nenechám Aragorna padnout,“ odvětil Haldir tiše, ale zřetelně. „A nebudu utíkat… ani před Sauronem ne.“
„Tohle není naše válka,“ ozval se Celeborn hněvivě.
„Lórienský kapitán má nejspíš pocit, že může…,“ začal Erestor pohoršeně, ale Elrond ho umlčel jediným výmluvným pohledem.
„Středozem možná bude patřit jednou lidem, ale nikdy nebude patřit Sauronovi!“ pronesl Haldir.
Elrond si mlčky vyměnil ohromený pohled s Celebornem. Glorfindel užasle zíral na lórienského elfa, jako by ho viděl poprvé v životě. Erestor křečovitě sevřel v rukou mapu, až ji v jednom místě protrhl. Jen Galadriel se usmívala jako někdo, kdo tohle svým způsobem očekával.
Přesně tahle slova totiž kdysi pronesl Gil-galad, poslední Velekrál Noldor, když se rozhodl utvořit Poslední spojenectví elfů a lidí a bojovat se Sauronem.
„Vol rychle, Mistře Elronde, protože já za hodinu odjíždím s tvými muži nebo bez nich. Nebudu tu sedět s rukama v klíně a čekat… Na co vlastně čekáme? Až nás skřeti pobijí? Až svět, který jsme znali, lehne popelem? Budeme utíkat, když se naši předci nesklonili ani před Morgothem? Za odchod do Středozemě jsme tvrdě zaplatili, to se jí teď vzdáme bez boje?“
Haldirův hlas se nesl sálem. Jak tam tak stál hrdě vzpřímený, rozhodný, jako by se v něm vrátil sám Gil-galad.
„Necháme Středozem na pospas jejímu osudu?“ zeptala se Galadriel.
A Elrond s Celebornem ke svému úžasu zjistili, že na její otázku kroutí zamítavě hlavou.
„Kdybychom měli čas, nechal bych si to upravit,“ zamručel Gimli a pustil okraj drátěné košile, který se zařinčením dopadl na zem. Trpaslíkovi byla košile poněkud dlouhá.
„Je mi to těsné přes prsa,“ zavrčel Gimli nespokojeně.
Aragorn povytáhl obočí a Legolas se usmíval.
Najednou k nim zvenku dolehl zvučný hlas rohu.
„To není skřetí roh!“ vykřikl užasle Legolas a rozběhl se ke schodům.
Aragorn vyrazil za ním. Srdce měl až v krku. Mohli to být opravdu oni?
Vojáci na hradbách se tlačili a strkali, jak všichni chtěli ten zázrak spatřit na vlastní oči.
„Pošlete pro krále,“ nařídil kapitán a pak křikl: „Otevřete bránu!“
Po přístupové cestě kráčel ve čtyřstupech oddíl elfů. Zahaleni do plášťů barvy nočního nebe kráčeli hrdě a každý z nich třímal v ruce dlouhý luk. Nad hlavami se jim třepetaly praporce Roklinky a Lothlórienu.
Brána Helmova žlebu se otevřela a elfové se začali beze spěchu řadit na vnitřním nádvoří. Obránci Hlásky z nich nemohli spustit oči. Jejich užaslé pohledy a plaché úsměvy svědčily o tom, že se stále ještě bojí uvěřit, že jim přišla nezanedbatelná a hlavně zcela nečekaná pomoc.
Král Theóden oděný do rohanské zbroje sešel schody a stanul před mlčenlivým zástupem elfů.
Vysoký plavovlasý elf ve zlaté zbroji s krvavě rudým pláštěm, který lučištníky přivedl a byl nepochybně jejich velitelem, se mírně uklonil králi na pozdrav.
„Jak je tohle možné?“ vydechl Theóden nevěřícně.
„Přináším vzkaz od Elronda z Roklinky,“ pronesl elf Obecnou řečí s podmanivým melodickým přízvukem. „Kdysi existovalo spojenectví mezi elfy a lidmi. Kdysi dávno jsme spolu bojovali a umírali.“
Aragorn na schodech předběhl i Legolase. Skoro zakopl, jak chvátal. Všichni viděli jen vojenskou posilu, snad naději, ale on měl oči pouze pro jednu jedinou osobu. Jak ho tam tak viděl stát v elfím brnění, srdce mu plakalo štěstím.
Haldir se zadíval nahoru za Theódena a jeho pohled se setkal s šedýma očima Hraničáře. V tom jediném pohledu bylo vše - lítost, prosby, odpuštění.
„Přicházíme dodržet spojenecký slib,“ dokončil Haldir svoji řeč.
Aragorn seběhl po schodech dolů.
„Mae govannen, Haldir1 ,“ přivítal elfa srdečně. Když před ním stanul, nejprve se mu chtěl jen zdvořile uklonit, ale pak ho místo toho divoce objal.
Haldira to dost zaskočilo. Nečekal tak teatrální uvítání. A to nemluvě o tom, že Aragorn potřeboval pořádnou koupel. Nakonec ho ale přece jen rozpačitě objal.
Legolas se bavil Haldirovým výrazem.
„Jste velmi vítáni,“ řekl Aragorn, když Haldira pustil.
Legolas postoupil dopředu a pevně si s Haldirem vzájemně stiskli rameno. Dnes večer je čekala velkolepá bitva, jejíž konec nemohli předvídat ani Moudří. Oba si velmi cenili toho, že budou znovu bojovat bok po boku. A třeba i společně zemřou...
Haldir se znovu obrátil ke králi.
„Jsme hrdí, že budeme zase bojovat po boku lidí,“ řekl, a taky to tak myslel. Samotného ho to překvapilo, ale skutečně byl hrdý na to, že bude opět bojovat s lidmi… jako tehdy… dávno.
„Haldire, já… nevím…, kde začít. Je toho tolik, co bych ti chtěl říct.“
„Tak neříkej nic, človíčku,“ pousmál se Haldir a zahleděl se do tmy, kde se v dálce pohybovaly ohnivé body. „Kdo ví, co bude ráno.“
„Takhle nemluv,“ zamračil se Aragorn. „Vždycky je naděje.“
„Možná, ale já si nejsem jistý,“ řekl Haldir tiše.
Aragorn položil ruku na Haldirovu zbroj tam, kde bilo elfovo srdce. Kov ho studil do dlaně.
„Jednou jsi mi řekl, že já jsem tvoje naděje. Vzpomínáš?“
Haldir přikývl.
„Nikdy jsem tě neopustil,“ řekl Aragorn a zadíval se elfovi do očí. „A neopustím.“
„Estel gâr lim thîr2,“ zašeptal Haldir a přikryl Aragornovu ruku svou.
„Slib mi něco. Až tohle skončí, sejdeme se v Lothlórienu, tak jako tehdy poprvé a promluvíme si,“ řekl Aragorn a volnou rukou pohladil Haldirovu hebkou tvář.
„A o čem budeme mluvit?“ zeptal se Haldir.
„O naší budoucnosti přece,“ pousmál se Aragorn.
„Víš co?“ řekl Haldir a v očích se mu uličnicky zajiskřilo. „To přijde vhod. Strašně páchneš.“
Aragorn se rozesmál.
Každý muž či chlapec schopný nosit zbroj byl povolán do zbraně. Nyní stáli mlčky na hradbách a upřeně sledovali pohybující se temnotu, světlené body blížící se jako ohyzdné světlušky.
Haldir shromáždil tolik svých mužů na Žlebové zdi, kolik se jich tam vešlo, zbytek zůstal dole. Na sličných tvářích elfů nebylo napětí patrné, ale cítili ho jako ostatní, možná ještě více. Haldir se silou vůle přinutil neohlížet se po Aragornovi. Nedělalo by to dobrý dojem. Ostatně přišel sem jako velitel vojáků, ne jako zamilovaný blázen.
Haldir už dokázal rozeznat detaily útočníků. Ohavní obří skuruti v černém plátovém brnění s širokými štíty. Pohybující se les kopí. Chvílemi měl pocit, jako by díval do minulosti. Vzpomínky, které roky potlačoval, se mu teď vracely. Až nepříjemně jasně si uvědomoval, že on přece válku a zabíjení nenávidí.
Gimli přešlápl a zamračil se na zídku před sebou.
„Mohli jste vybrat lepší místo,“ zavrčel.
Legolas opírající se o svůj dlouhý luk se neubránil úsměvu. Zídka Žlebové zdi, na které stáli spolu s elfy, sahala trpaslíkovi akorát po vršek přilby.
Aragorn se zastavil několik kroků za nimi.
„Chlapče, doufejme, že ti štěstí vydrží i přes tuhle noc,“ řekl Gimli.
Oblohu rozťal klikatý blesk.
„Tví přátelé jsou s tebou, Aragorne,“ ujistil ho Legolas.
„Snad taky vydrží přes tuhle noc,“ poznamenal Gimli.
Aragorn se pousmál. Bylo mu najednou podivně lehko u srdce. Legolas, Gimli a i Haldir tu byli ním - měl pocit, že nic na světě je nemůže porazit.
Zahřmělo a krajinu ozářil další blesk. Pak spadly první kapky a během chvíle se hustě rozpršelo.
Aragorn procházel mezi seřazenými elfy. Jejich mlčenlivá krása byla až děsivá.
„Nemějte s nimi slitování!“ zakřičel elfsky. Už dlouho si neuvědomoval tak ostře, jaké to je být naživu. „Oni ho mít nebudou!“
Armáda skurutů zastavila. Vzduch zhoustl a jen zvuk deště porušoval to ticho - ticho před bouří.
„Co se tam děje?“ zavrčel Gimli a několikrát povyskočil ve snaze něco zahlédnout.
„Mám ti to popsat?“ usmál se Legolas a zadíval se na svého přítele. „Nebo ti mám podat nějakou bednu?“
Gimli se zarazil a pohlédl uraženě na elfa.
„Hehe,“ zavrčel.
Legolas se uličnicky usmíval.
Velitel skřetí armády vydal odporný skřek a deset tisíc vojáků začalo mlátit do svých pancířů a řvát. Vzduchu doslova vibroval.
Aragorn postoupil dopředu a tasil Andúril. Vojáci založili šípy do luků, ale elfové dál stáli bez pohnutí. Déšť jim máčel dlouhé vlasy a stékal po sličných tvářích. Vypadali jako vytesaní do skály.
Zdálo se to nekonečné. Nervy drásající hluk pronikal celým Žlebem, vnikal až do morku kostí. Obrovská skála však zůstávala nehybná a neodpovídala. Když tu jeden z vojáků nevydržel napětí a pustil šíp. Střela vylétla z luku a našla svůj cíl - zabodla se jednomu ze skurutů hluboko do hrdla.
„Vydržte!“ křikl Aragorn poněkud zbytečně. Žádný z elfů se ani nepohnul, protože jejich velitel se nehýbal. I když velel Aragorn, elfové ve skutečnosti podléhali jen a jen Haldirovým rozkazům.
Skurut zachroptěl a skácel se na zem jako podťatý strom. Na několik vteřin zavládlo ticho, a pak armáda skřetů začala řvát lačníc po krvi. Jejich velitel vyrazil skřehotavý pokřik a vojsko se dalo do pohybu.
„Tak to začíná,“ zašeptal Theóden pochmurně.
„Připravit se k palbě!“ zavelel Aragorn.
Haldir se natáhl do toulce pro šíp a elfové ho jako jako jeden muž napodobili. Vytáhli z toulců šípy a založili je do luků. Napjali tětivy a vyčkávali.
„Mají brnění slabé u krku a pod paží,“ připomněl Legolas. Déšť mu stékal do očí, a tak mrkal, aby dostal vodu pryč.
„Vypusťte šípy!“ rozkázal Aragorn.
Na útočníky dopadlo krupobití šípů a jejich řady se rozpadly. Avšak během chvíle se znovu sjednotily a vrhly se do útoku.
„Zasáhli něco?!“ dožadoval se Gimli informací a snažil se něco zahlédnout přes tu zpropadenou zídku.
„Pošlete jim salvu,“ nařídil Theóden.
„Palte!“ zakřičel kapitán na králův rozkaz.
„Palte!“
Zpoza Žlebové zdi přiletěl další mrak šípů a rozséval smrt. Ale přes padlé skřety se hnali další.
Aragorn se ohlédl za sebe na elfy čekající pod zdí. Máchl mečem a dal jim signál k palbě.
Skřeti padaly po desítkách, ale neubývalo jich. Za každého mrtvého přišli dva další.
„Pošlete mi je sem,“ popleskával Gimli nedočkavě svou sekyru.
Skřetí kuše si mezi obránci začaly vybírat svou krvavou daň.
I přes hluk bitvy zaslechl Haldir zcela jasně, jak elf vedle něj zachroptěl a přepadl přes zídku s černým šípem v hrdle. Stiskl zuby a jeho vlastní šíp ztrestal elfovu smrt. Věděl, že sem jdou umřít. Ale vědět neznamenalo být s tím smířený. Nikdy nechápal, proč si vlastně lidé myslí, že se elfům umírá snadněji.
Haldir uhnul letící střele a ta ho minula doslova o centimetry. Elf za ním už takové štěstí neměl.
„Žebříky!“ zakřičel Aragorn.
„Co? Co to říkal?“ rozkřikl se Gimli.
„Žebříky,“ přeložil mu to Legolas.
A skutečně, skřeti přinášeli ke zdi několik velkých žebříků.
„Výborně!“ zajásal Gimli, když se žebříky obsypané skřety začaly zvedat do výše.
Ne, že by měl Haldir ze žebříků kdovíjakou radost, ale byl nejvyšší čas, aby se boj posunul kupředu. Zasáhl skřeta na žebříku přímo mezi oči posledním šípem, který mu zbýval. Ohavné stvoření se pustilo a volným pádem zamířilo k zemi.
„Meče! Meče!“ rozkázal Aragorn.
Elfové odložili luky a Žlebová zeď se naježila jejich ostrými meči.
Haldir vytasil meč a pevně se rozkročil. Narozdíl od ostatních elfů nepoužíval obouruční meč s jílcem stejně dlouhým jako čepel. Jeho jedenapůlruční meč byl vykován ještě v Druhém věku samotným Celebrimborem, mistrem svého řemesla. Jen shodou náhod o něj kdysi dávno nepřišel. Teď se zahnutá čepel jasně třpytila připravená pít černou krev skřetů.
Žebříky se opřely o zeď a první skřeti seskočili mezi obránce a byli doslova rozsekáni na kusy. Jak ale skřetů přibývalo, byli i první mrtví mezi elfy.
Aragorn probodl skřeta, který mu přišel do rány.
Gimli s bojovým pokřikem přiskočil a ťal svou sekyrou skřeta na žebříku.
Haldir se vyhnul neobratnému výpadu a elfí čepel projela svaly, šlachami i kostí jako máslem. Trhnutím vyprostil zbraň z těla a v elegantní obrátce přeťal nejbližšího skřeta čistě a snadno jako vařenou nudli.
Široký skřetí meč se zahryzl do elfova břicha. Sličný bojovník se svezl na zem. Skřet uskočil před dalším z obránců, využil toho, že elf uklouzl na kameni vlhkém od krve jeho spolubojovníka, a jedinou ranou oddělil plavovlasou hlavu od krku. Skřet zachrochtal, když ho potřísnila tepenná krev. Gimli se po zádech sklouzl po zemi. Skřeta to zaskočilo a na zlomek vteřiny jen zíral na trpaslíka mezi svýma nohama. Byla to taky ta poslední věc, kterou viděl. Za praskání lámaných žeber se mu Gimliho sekyra zasekla do hrudi.
Trpaslík vstal.
„Legolasi, už mám dva!“ zavolal na elfa pyšně.
„Já sedmnáct,“ odvětil Legolas.
„Co?!“ rozčílil se trpaslík. „Žádné špičaté ucho mě nepřekoná!“ A vztekle ťal nejbližšího skřeta do rozkroku. Skřet se s úpěním složil a Gimli ho na zemi dorazil.
Legolas napjal tětivu a jeho šíp srazil ze žebříku ohavného skuruta. Ještě než tělo mohlo dopadnout pod hradbami, druhý šíp poslal za prvním skřetem dalšího.
„Devatenáct!“ neodpustil si elf.
Aragorn se rozběhl k žebříku, na jehož vrcholu zrovna v tu chvíli nikdo nestál, a shodil ho dolů. Těžký žebřík dopadl mezi útočníky a drtil pod sebou jejich těla, neboť neměli, kam by uhnuli.
„Sedmnáct!“ mručel si pod vousy Gimli, když rozpoltil lebku skřetovi lezoucímu po žebříku nahoru.
Ihned se obrátil k vedlejšímu žebříku a rozštípl další ohyzdnou palici.
„Osmnáct!“
Na prvním žebříku byl už další zájemce o ránu sekyrou a Gimli mu s radostí vyhověl.
„Devatenáct!“
Skřet na druhém žebříku už pokládal ruce na poslední příčku, když mu Gimli téměř oddělil paži od těla a on s řevem spadl dolů.
„Dvacet!“ pochvaloval si trpaslík.
Na přístupové cestě se sešikovalo několik desítek skřetů a přikryti štíty začali pomalu postupovat k bráně.
„Cesta!“ zakřičel Aragorn. A sevřel nejbližšímu elfovi rameno.
Několik elfů se otočilo k cestě a zaútočili střelbou na nechráněné boky postupujícího útvaru.
„To je všechno?“ ušklíbl se Theóden. „To je celé tvé čarování, Sarumane?“
Skřeti pod hradbami se rozdělili a vytvořili uličku. Aragornovu pozornost upoutalo světlo pochodně. K hradbám utíkal, co mu síly stačily, skřet s pochodní v ruce. Třebaže Aragorn netušil, co se děje, byl si víc než jist, že to dobré není. Jeho pohled padl na Legolase, který stál jen pár metrů od něj a vybíral si jistý cíl pro svůj šíp.
„Skol ho, Legolasi!“ zakřičel Aragorn a divoce zagestikuloval ke skřetovi s pochodní. Nesmí mu dovolit udělat to, co chce, ať je to cokoli.
Legolas se prudce otočil a okamžitě, bez míření vystřelil. Šíp se zabodl skřetovi do ramene. Skřet zakolísal, ale běžel dál.
„Zabij ho! Zabij!“ křičel Aragorn a dral se dopředu. Elfové se mu snažili uhnout z cesty.
Legolas vystřelil druhý šíp, ale bylo už pozdě. Smrtelně zraněný skřet zavrávoral a z posledních sil vklopýtal do stoky, z níž vytékal Žlebový potok. Na okamžik jako by se zastavil čas, a pak Žlebem otřásl obrovský výbuch.
Theóden s hrůzou sledoval, jak ze stoky vyšlehly plameny, a pak nepředstavitelná síla rozervala Žlebovou zeď, jako by byla z papíru. Obrovské kusy skály byly vymrštěny do vzduchu, a nad tím vším se zvedl oblak prachu. Kameny velké jako povoz dopadly mezi útočníky a drtily je na krvavou kaši.
Aragorn ucítil, jak se zeď zachvěla, a pak mu pod nohama zmizela pevná zem. Žlebová zeď se v místě výbuchu rozpadala. Aragorn tvrdě dopadl na zem a ztratil vědomí.
Obránce zasypala sprška sutin. Gimliho udeřil padající kámen do hlavy a omráčil ho. Kdyby neměl helmu, nejspíš by už byl mrtvý.
Haldira ohlušil výbuch a způsobil mu palčivou bolest. Jako všichni elfové si instinktivně přikryl rukama uši. Několika elfům, kteří byli epicentru nejblíže, se spustila z uší krev. Tlaková vlna jej smetla na zem silou, která mu vyrazila všechen vzduch z plic. Upadl na všechny čtyři a snažil se popadnout dech. Několik vteřin byl dezorientovaný, hlava mu třeštila a v uších mu zvonilo. Naštěstí skřeti na tom byli podobně, takže měl přece jen trochu času se vzpamatovat, než na něj zaútočili.
Trhlinou ve Žlebové zdi se dovnitř valily černé zástupy skřetů. Pomalu postupujícím davem skřetů na přístupové cestě bylo proneseno beranidlo.
Ještě stále šokovaný Théoden rozkázal: „Podepřít bránu!“
Beranidlo narazilo do vrat Žlebu a vojáci přitisknutí na druhé straně upadli. Znovu se však zapřeli do dveří.
„Zadržte je!“ zakřičel Theóden.
Bylo však patrné, že je štěstí právě opustilo.
Aragorn otevřel oči. Celé tělo ho bolelo, ale přinutil se vstát, neboť za zády slyšel skřeky skurutů.
„Aragorne!“ zvolal Gimli v obavách a bez váhání skočil dolů.
„Gimli!“ ulekl se Aragorn.
Trpaslík se ale rychle otřepal z tvrdého dopadu a udeřil nejbližšího skřeta svou sekyrou do tváře. Další skřet ale Gimliho odrazil a trpaslík padl pozadu do hluboké louže vody.
„Vypusťte šípy!“ zakřičel Aragorn na elfy, kteří přibíhali s luky.
Šípy skřety na okamžik zatlačily dozadu a Aragorn pomohl prskajícímu trpaslíkovi na nohy.
„Do útoku!“ zvolal Aragorn a rozběhl se vstříc skřetům.
Elfové vytasili meče a následovali ho. Skřeti se zastavili a zapřeli o zem svá kopí. Aragorn je mečem rozrazil a stínal hlavy jako zralé makovice.
Legolas se svraštěným obočím sledoval boj za zdí. Pak sebral ze země skřetí štít. Jeho majitel už ho nepotřeboval, neboť se nacházel ve dvou kusech. Legolas štít hodil ze schodů tak, aby pěkně klouzal a naskočil si - nejrychlejší cesta, jak se dostat tam, kde se něco děje. Věděl, že Haldir se svými muži se o zbytek skřetů na hradbách postará.
Během svého balancování na rachotícím štítu se Legolasovi podařilo posledními šípy, které si nahoře stihl posbírat, zprovodit ze světa tři skřety. Na konci schodiště elegantně seskočil a štít vyletěl obloukem do vzduchu. Jeden ze skřetů měl tu smůlu, že stál v cestě. Ostrá hrana štítu prorazila jeho brnění a zaryla se mu hluboko do prsou. Skřetovi, který se na něj hned sápal, bodl Legolas hluboko do krku dýku. Jen nerad odhodil svůj luk a z pouzder na zádech vytáhl dva krátké meče, které jsou v rukou elfů z Temného hvozdu smrtícími nástroji, o čemž se hned jeden skřet přesvědčil. Elfí čepel mu rozpárala břicho jako nic.
Haldir uhnul před ránou sekyrou a rozťal skřeta od rozkroku až po hrudní kost. Po kamenech se rozlila skřetí krev a vnitřnosti. Haldir tělo zhnuseně odkopl, tak aby zároveň odhrnul i obsah skřetova břicha. Poslední po čem toužil, bylo uklouznout po skřetích střevech. Všiml si, že jednoho z elfů nepříjemně tísní mohutný skurut. Tři kroky a jedna dobře mířená rána stačily, aby zakrvácená čepel jeho meče přeťala útočníkovi míchu. Elf se na něj vděčně zahleděl, a pak mu z úst vytryskla krev. Těsně pod hrudním plátem zbroje vyjel z elfova těla hrot kopí.
Theóden znepokojeně sledoval, jak skřeti postupují krůček za krůčkem dopředu. Situace byla víc než špatná. Prohrávali.
„Aragorne! Vrať se do věže! Odveď své muže!“ zakřičel.
Museli se stáhnout, jinak je pobijí jako zvěř.
Aragorn se zadíval nahoru k věži a kývnutím hlavy dal najevo, že rozkaz slyšel.
„Zpátky!“ zavelel. „Nan marad! Nan marad!3“
Elfové se na jeho příkaz začali stahovat. Legolas s jedním elfem popadli trpaslíka a společnými silami ho odnášeli z bitvy.
„Co to děláte?!“ vztekal se Gimli a divoce kopal nohama do vzduchu. „Proč mě vzdáváte?!“
Aragorn pohlédl nahoru na hradby. Haldir uhnul před padající mrtvolou, kterou právě sám vyrobil.
„Haldir, nan marad!4“
Haldir se podíval dolů na Aragorna a přikývl. Pak se otočil a mávl paží na elfy.
„Nan marad!5“ nařídil.
Obrátil se a zaútočil na skuruta, který se k němu hrnul. Ve chvíli kdy zabořil čepel až téměř po rukojeť do smrdutého skřeta, zachytil koutkem oka pohyb. Další budoucí mrtvola - už by je ani nespočítal. A pak mu pravým kolenem projela krátká ostrá bolest, jak se ozvaly nedávno poraněné vazy. Haldir zakolísal jen na zlomek vteřiny, ale to stačilo na to, aby si ve snaze najít rovnováhu odkryl na kratičko levý bok. Skřet byl možná hloupý, ale nebyl slepý. Po stranách bylo elfí brnění slabší a meč jím hladce prošel.
Haldir vykřikl bolestí, když se mu železo zarylo hluboko do boku. Skřet zbraň vytrhl, ale k druhému úderu se již nedostal, protože mu hruď proklál Haldirův meč.
Haldir zavrávoral. Přejel si levou dlaní po boku a nevěřícně se podíval na své prsty lesknoucí se krví. Zapotácel se. Rána byla velmi hluboká a bolest ho ochromovala.
Otřesený elf neunikl pozornosti. Skurut přistoupil blíž, a jak se k němu Haldir otáčel zády, hluchý a slepý ke všemu kolem, vší silou sekl.
Elfí brnění bylo dost pevné na to, aby vydrželo úder od člověka i skřeta, ale nemohlo odolat svalům skuruta. Meč vedený silou jakou nemohly vyvinout žádné lidské ani skřetí ruce, prorazil zadní plát a pronikl hluboko do masa. Páteř minul jen o několik málo centimetrů.
Haldirovi uniklo přiškrcené zasténání a podlomily se pod ním nohy. Dopadl na kolena. Meč, jenž do teď držel, mu vypadl z křečovitého sevření a zazvonil o kamennou podlahu. Všechno jako by se zpomalilo, zvuky zněly jako z dálky. Cítil, jak mu pod pancířem stéká teplá krev - jeho krev. Bylo jí moc. Věděl to. Přímo před ním leželi pod tělem skřeta dva elfové. Jeden z nich měl tvář obrácenou k Haldirovi. Byla bledá, potřísněná krví. Elf hleděl na Haldira děsivě prázdnýma, mrtvýma očima. Všechno se rozmazávalo, zvuky utichly.
Prohrajeme, pomyslel si Haldir trpce.
Nebyla žádná naděje. Byl to konec. Jeho poslední myšlenkou bylo vědomí, že umírá. A celá jeho duše se schoulila hrůzou do sebe. Nechtěl to prožít znovu. Všechno se však propadlo do tmy.
Aragornovi se téměř zastavilo srdce, když spatřil, jak skřet vytrhl svůj meč Haldirovi ze zad a elf klesl na kolena
„Haldire!!!“ vykřikl a rozběhl se ke schodům. Andúril plál jasným ohněm a skřetí přilby pod mocnými ranami pukaly jako vaječné skořápky.
Prosekal si cestu ke klečícímu elfovi a objal ho kolem ramen. Haldirovo tělo se mu zhroutilo do náruče. Aragorn pohlédl elfovi do tváře a v první chvíli měl pocit, že ho ta bolest zabije, že tady prostě padne a zemře. Ty nádherné temně modré oči byly otevřené a prázdné. Elf nemrkal jen zíral před sebe. Aragorn se zajíkl a položil Haldirovi ruku tam, kde měl elf srdce. Cítil jen chladný kov. Ale věděl, že teď není čas truchlit. Když ho zabijí, bude elfova smrt zbytečná. S těžkým srdcem nechal tělo klesnout na zem a s výkřikem, v němž se mísila bolest se vztekem, se vrhl mezi skřety. Andúril se míhal a prokousával se železem, masem, šlachami i kostí.
Aragorn skočil na žebřík a odrazil se. Pomstí Haldira! Rozseká skřety na krvavou kaši pěkně jednoho po druhém.
Poznámky:
1) Vítej, Haldire
2) Naděje má mnoho tváří
3) Do věže! Do věže!
4) Haldire, do věže!
5) Do věže!
KONEC