Beranidlo prorazilo hlavní bránu. Skřeti zaklekli a černé šípy si našly své cíle, než obránci odpověděli protiútokem.
„K bráně! Taste meče!“ rozhodl Theóden.
U brány se bojovalo o každý centimetr. Theóden se ihned vrhl do bitvy, což vojáky povzbudilo, a skřeti byli pomalu zatlačování od proražené brány, která držela už jen taktak. Jeden ze skurutů mrštil otvorem kopí, a to se zabodlo mezi pláty Theódenova brnění přímo do králova ramene. Theóden kopí vytrhl a útočníka jím proklál. To už ho ale vojáci odváděli pryč.
Aragorn s Gimlim v patách přiběhl na pomoc.
„Dlouho se neudržíme,“ zasípal kapitán.
„Zdržte je,“ požádal Theóden Aragorna.
„Jak dlouho potřebujete?“ otázal se Aragorn.
„Co nejdéle budeš moci,“ přál si král.
Aragorn jen v běhu přikývl.
„Gimli,“ kývl na trpaslíka a proklouzli k postranní brance. Ještě zaslechli, jak Theóden nařizuje, aby byla podepřena brána.
Postranní branka je přivedla na holou skálu oddělenou od přístupové cesty širokou průrvou. Aragorn se přitiskl ke zdi a rychle vykoukl, aby odhadl, kolik skřetů je před bránou.
„No tak pojď! Dostaneme je!“ řekl Gimli dychtivě.
Aragorn se opřel o zeď.
„Je to daleko,“ řekl a významně na Gimliho pohlédl.
Trpaslík se podíval a zvážněl.
„Hm, jo,“ zamručel. „Hoď mě.“
Aragorn na něj tázavě podíval.
„Cože?“ zeptal se, jako by špatně slyšel.
„Já tam nedoskočím, musíš mě hodit,“ zavrčel Gimli.
Aragorn se k němu pomalu natáhl, jako by čekal, že si to trpaslík na poslední chvíli rozmyslí. Gimli mu položil ruku na paži, ale ne proto, aby ho zadržel.
„Elfovi to neříkej,“ poprosil.
„Ani slovo,“ slíbil Aragorn, pevně Gimliho uchopil a hodil ho mezi skřety u brány. Sám ho ihned následoval.
Skřeti byli nenadálým útokem tak zaskočeni, že jich skoro polovina padla dřív, než se zmohli na nějakou obranu.
„Gimli, Aragorne, pryč odtamtud!“ křikl Theóden, než byl poslední otvor v bráně zabarikádován.
„Aragorne!“ zavolal Legolas a hodil jim lano.
Aragorn pevně uchopil provaz, druhou rukou sevřel Gimliho. Legolas se zapřel nohou o hradbu a společně se dvěma dalšími elfy je vytáhli nahoru. Právě v čas, neboť k bráně přibíhali další skřeti.
„Stáhněte je!“ rozhodl Theóden. „Stáhnete je všechny zpátky!“
„Prorazili! Prorazili! Do hradu! Ústup!“ ozvalo se volání.
Hordy skřetů se valily na vnější nádvoří. Aragorn s Legolasem si bok po boku prosekávali cestu. Gimli a první maršál Jízdmarky Éomer od nich však byli odděleni.
Brány Hlásky se zavřely. Bylo ale jen otázkou času, než se skřeti probijí až sem. Aragorn ztěžka dosedl na zem a po tvářích mu stékaly horké slzy. Nemohl tomu uvěřit.
Haldir.
Haldir!
Legolas mu položil ruku na rameno.
„Kde je Gimli?“ zeptal se tiše.
Aragorn zvedl svoje uslzené kalné oči k elfovi.
„Nevím. Naposledy jsem ho viděl, když jsme ustupovali. Museli ho od nás odtrhnout,“ zašeptal.
„To je zlé,“ hlesl Legolas a jeho sličná tvář pobledla.
„Je statný a silný,“ řekl Aragorn. „Doufejme, že unikl do jeskyní. Tam budou chvíli v bezpečí, možná víc než my tady.“
„V to doufám,“ pokýval Legolas hlavou. „Ale radši bych, kdyby tu byl s námi. Mohl bych mu říct, že už jsem jich napočítal devětatřicet.“
„Pokud se probije z jeskyní, tvůj počet určitě překoná. Ještě nikdy jsem neviděl někoho takhle zacházet se seky…,“ Aragorn se zarazil v půlce slova. Dva zkrvavení elfové vlekli bezvládné tělo.
Aragorn vyskočil na nohy a rozběhl se k nim. Styděl se. On nechal přítele ležet mezi mrtvými skřety na hradbách, ale elfové tělo svého velitele na pospas skřetům nenechali.
Elfové opatrně položili Haldira mezi raněné. Hlava se mu svezla k rameni a Aragorn znovu spatřil ty otevřené oči. Zvedl Haldirův meč. Jaká ironie že ani mitrilová čepel nedokázala Haldirovi zachránit život. Ne, nemohl tomu věřit. Všichni ostatní ano, ale Haldir přece nemohl být mrtvý, nemohl.
Jeden z elfů uvolnil řemínky a opatrně sundal Haldirovi zbroj. Elfovy šaty byly zbrocené krví. A pak Aragorn ke své hrůze spatřil, že se Haldirovi stále ještě nepatrně zvedá hrudník. V tu chvíli se nenáviděl. Nechal ho tam ležet! Nechal ho tam a on tam krvácel! A přitom ho mohl zachránit! Měl moc ho zachránit! Ale teď…mohlo být už pozdě, příliš pozdě.
„Je v šoku,“ zašeptal Legolas.
Aragorn odložil svůj meč a třesoucíma rukama začal rozvazovat váček, který nosil u pasu. Možná bylo pozdě, třeba nedokáže Haldira vyléčit, ale musí to zkusit. Ke svému překvapení našel dva poslední suché lístky athelasu. Aragorn poklekl vedle Haldira. Když namáčel kousek hadříku v horké vodě, do níž vhodil athelas, aby jím otřel Haldirovi tvář, šeptal elfovo jméno. Volal ho, ale necítil žádnou odezvu. Zdrceně složil hlavu do dlaní.
„Nemohl jsi to vědět,“ pokusil se ho utěšit Legolas. „Někdy se to stane… když je zranění vážné, že… elf omdlí a oči mu zůstanou otevřené… nemohl jsi to ale vědět. Nemohl jsi to poznat.“
„Měl jsem,“ zašeptal Aragorn zdrceně. „Je to moje vina.“
Aragorn znovu namočil hadřík a omyl jím Haldirovu smrtelně bledou tvář.
„Pro něj už je pozdě,“ šeptl Legolas. „Ani ty už ho nedokážeš přivést zpět.“
„Ne!“ odsekl Aragorn zuřivě. „Nevzdám to! A on to taky nevzdá!“
Haldir pomalu zavřel oči a hlava se mu svezla k pravému ramenu.
Legolas se nepatrně pousmál a zadíval se na zelený kámen zasazený ve stříbrné broži, kterou Aragorn dostal od Galadriel v Lothlórienu.
„Dal jsi mu naději. Teď je to ale už jen na něm. Jediné, co mu může ještě pomoct, je naše vítězství. Čím dřív se dostane do Lothlórienu tím lépe,“ řekl Legolas.
Aragorn vstal. Naděje - jak podivná věc. Ale Legolas měl pravdu, víc udělat nemohl, jen dovést bitvu do konce, do vítězného konce.
Aragorn vešel do citadely. O Éomerovi a Gimlim se nedozvěděl nic nového. Jak se zdálo byli skutečně v zápalu boje zatlačeni k jeskyním, alespoň v to doufal. Aragorn prošel vnitřním nádvořím a vyběhl schody do horní komnaty věže.
Theóden stál u úzkého okna, ruce složené za zády a mračil se.
„Dobyli Žlebovou zeď, pane,“ řekl Aragorn na králův tázavý pohled. „Smetli naši obranu, ale hodně mužů uprchlo sem na skálu.“
„Éomer?“ otázal se král.
Aragorn zavrtěl hlavou.
„Hodně tvých mužů ustoupilo do Žlebu. Slyšel jsem, že Éomer byl s nimi. V soutěskách mohou nepřítele zadržet a dostat se do jeskyní. Jakou ale mají naději tam, nevím.“
„Větší než my,“ řekl král hořce. „Jsou tam zásoby a vzduch je tam dobrý, protože v rozsedlinách jsou průduchy. Mohou se udržet dlouho.“
„Nevíme ale, jaké pekelné vynálezy si z Orthanku skřeti ještě přinesli,“ řekl Aragorn znepokojeně. „Když se do jeskyní nedostanou, mohou tam ty vevnitř uzavřít.“
„Užírám se tady v tom vězení,“ zavrčel Theóden. Poraněnou paži měl ošetřenou a jak se ukázalo brnění ho dobře ochránilo. Rána nebyla vážná. „Kdybych mohl vzít kopí a jet se svými muži do pole, možná bych znovu pocítil radost z bitvy, a tak skončil. Tady jsem k ničemu,“ stěžoval si.
„Tady jsi chráněný v nejlepší pevnosti Marky,“ namítl Aragorn. „Máme mnohem větší naději tě ubránit než v Edorasu nebo Šeré Brázdě v horách.“
„Říká se, že Hláska nikdy nepodlehla útoku,“ řekl Theóden zamyšleně. „Teď mám ale v srdci pochybnosti. Svět se mění a všechno, co bývalo silné, je náhle nejisté. Jak může nějaká věž odolat takovému množství tak bezohledné nenávisti? Kdybych věděl, jak síla Železného pasu vzrostla, nebyl bych jí možná tak zbrkle vyjel vstříc přes všechno Gandalfovo umění. Jeho rada se mi už nezdá tak dobrá jako za jitřního slunce.“
V králově hlase zaznívala trpkost.
„Nesuď ji, dokud nebude po všem, pane,“ požádal Aragorn. Byl unavený, tak unavený, jak ještě nikdy ve životě. A na srdci mu ležel stín. Vždyť jen pár metrů od něj leží Haldir v bezvědomí a každým okamžikem ztrácí drahocennou krev. Čím déle boj potrvá, tím méně sil bude mít na cestu do Lothlórienu.
„Konec nebude daleko,“ vytrhl Aragorna z chmurných úvah Theóden. „Já ale neskončím tady jako starý jezevec chycený do pasti. Bělohřívák a Hasufel a koně mé stráže jsou na vnitřním nádvoří. Až začne svítat, nařídím mužům, aby zatroubili na Helmův roh, a vyjedu.“
Král se otočil k Aragornovi.
„Pojedeš se mnou, synu Arathornův? Třeba si prosekáme cestu, a nebo skončíme tak, že si to zaslouží píseň - zůstane-li vůbec někdo, kdo by o nás zpíval.“
Aragorn pohlédl starému králi do očí a spatřil v nich odhodlání.
„Pojedu s tebou,“ přikývl, pak se rozloučil a odešel.
Obcházel s Legolasem zdi. Posiloval muže slovem i svým mečem, jehož bílý plamen zažehával v srdcích nepřátel hrůzu. Zdola vybuchoval oheň a otřásal kameny. Přilétaly háky a zvedaly se žebříky. Znovu a znovu se skřeti sápali na vrchol a znovu a znovu je obránci shazovali.
„Aragorne,“ překřičel Legolas hluk bitvy. „Podívej, svítá!“
Aragorn se podíval k východu a skutečně. Nebe bledlo. Noc končila. Neotálel a pospíšil si na vnitřní nádvoří.
A pak náhle a strašlivě zahučel z věže Helmův roh. Všichni, kdo ten zvuk slyšeli, se otřásli. Skřeti vřískali a přikrývali si uši. Z Žlebu se vracela ozvěna, jako by na každé skále stál mocný herold. Zvuk rohu duněl mezi vrchy.
„Helm! Helm!“ křičeli Jezdci. „Helm povstal a vrací se do bitvy. Helm za krále Theódena!“
Král měl koně bílého jako sníh, zlatý štít a dlouhé kopí. Po jeho pravici Aragorn, Elendilův dědic, za ním páni z Eorlova rodu. Tak přivítali úsvit.
„Vpřed, Eorlovci!“ vykřikl král a vrhli se do útoku.
Za Haldira, pomyslel si Aragorn a pobídl koně.
Přejeli můstek a prosekávali se vojskem Železného pasu. A za nimi ze Žlebu zazněly výkřiky mužů, kteří se vyhrnuli z jeskyní a nepřítele hnali před sebou. Král a jeho druzi jeli dál. Sekali do nepřátel, již před nimi padali na zem, prchali a nastavovali jejich mečům záda. Nepostavil se jim nikdo - skřet či muž. Křičeli a utíkali, jak na ně najednou padl strach a úžas.
Pak vyjel král Theóden z Helmových vrat a probil si cestu až k velkému Valu. Tam zastavili. Postupující úsvit zaléval údolí svým jasem, jenž se třpytil na jejich zbraních. Avšak tam, kde kdysi leželo zelené údolí sevřené strmými vrchy, rozprostíral se teď les - tichý a zlověstný ve své mlčenlivosti. Mezi Valem a tím podivným bezejmenným lesem zbyly sotva dva hony volného prostranství. Tam se teď choulilo Sarumanovo pyšné vojsko a vřískalo hrůzou z krále a podivných stromů.
A tu se na východním hřebeni objevil bíle oděný jezdec, jenž zářil jako samo vycházející slunce. Zahučely rohy a ze srázu spěchalo na tisíc pěšáků třímající meče. Mezi nimi kráčel vysoký statný muž. Když došel na okraj údolí, znovu mocně zatroubil na roh.
„Erkenbrand!“ zvolali Jezdci. „Erkenbrand!“
„Bílý jezdec!“ vykřikl Aragorn. „Gandalf se vrátil.“
„Mithrandir! Mithrandir!“ zajásal Legolas. „To je opravdové kouzelnictví. Rád bych se na ten les podíval, než zmizí,“ dodal dychtivě.
Skřeti byli lapeni v pasti. Jejich hrůza přerostla v hotové šílenství. Odhazovali zbraně a utíkali. Byli pobíjeni po desítkách, a ti kteří vběhli do stínu stromů, z něj nikdy už nevyšli.
Tak se na počátku nového dne sešli král Théoden a Bílý jezdec na trávě u Žlebového potoka, přesně tak, jak Gandalf na odchodu slíbil.
S mohutným pokřikem od Valu přicházeli ti, kdož byli zatlačeni hluboko do Žlebu, a mezi nimi i Éomer, syn Éomundův, a vedle něj kráčel trpaslík Gimli. Byl bez přilby a hlavu měl ovázanou plátnem, jímž prosakovala krev. Byl však veselý a hlučný.
„Dvaačtyřicet, Mistře Legolasi!“ volal už z dálky a poplácával svoji sekyru. „Škoda! Na sekyře mám zub, ten dvaačtyřicátý měl kolem krku železný límec. A jak se vedlo tobě?“
„Překonal jsi mne o jednoho,“ přiznal Legolas, ale tvář mu zářila štěstím. „Rád ti to vítězství ale dopřeji, hlavně že tě vidím na nohou!“
Málokdo si v té radostné chvíli všiml, že Aragorn chybí. Spěchal zpátky do Hlásky. Prošel kolem raněných, kterých bylo až bolestně málo, a poklekl vedle Haldira. Elfova tvář byla křídově bílá, dýchal s obtížemi. Zpod krví nasáklých obvazů vytékal tenounký pramínek krve.
„Musíš vydržet,“ zašeptal Aragorn a otřel elfovi pot z čela. „Nesmíš mě opustit. Něco jsme si přece slíbili, pamatuješ? Ty k tomu jezeru musíš přijít! Musíš, protože já tam na tebe budu čekat.“
Sklonil se a políbil elfa na studené rty.
„Musíme vyjet ihned,“ řekl jeden z elfů. „Nemá moc času.“
Aragorn přikývl.
„Řeknu králi, aby připravil vozy k převozu raněných.“
KONEC