Prudce se na lůžku posadil a snažil se popadnout dech. Na těle mu stál ledový pot a srdce mu zběsilo tlouklo jako lapený pták vyděšeně bijící křídly o klec. Bolest v boku a zádech zmizela stejně rychle a nečekaně, jako se objevila. Pomalu se zhluboka nadechl a vydechl, aby se uklidnil. Pak se vymotal z propocené přikrývky a šel se do koupelny opláchnout. Ještě byla tma, ale svítání nemohlo být daleko. Na chvíli si pohrával s myšlenkou, že by se ještě vrátil do postele, ale nakonec ji zamítl. Stále v něm přetrvávaly podivné pocity z té noční můry, nebo co to bylo. Určitě by už neusnul. Oblékl se a vydal se do Velkého sálu. Na přilehlé terase v tuhle ranní hodinu nikdo nebýval a byl odtamtud v kteroukoli denní či noční hodinu nejkrásnější výhled.
Prošel chodbami ztichlého paláce a na terase se opřel o zábradlí. Dům Mírdain stál přímo ve středu Ost-in-Edhilu. Město se pyšnilo vzrostlými cesmínovými háji, domy a vysoké štíhlé věže byly postaveny z bílého kamene, mramoru a stříbra. Celé město bylo obehnáno bílými hradbami se dvěma tepanými bránami - jedna směřovala na severozápad směrem k Lindonu, druhá na jihovýchod k branám Khazad-dum.
Celeborn se opřel o zábradlí vedle něj.
„Copak nemůžeš spát, Haldire?“ otázal se tiše.
Haldir si prohrábl dlouhé temně černé vlasy.
„Něco se mi jen zdálo. Takový hloupý sen,“ mávl ledabyle rukou.
„Mnoho z náš již klidně nespí. Válka… je blízko,“ zašeptal Celeborn.
Haldir měl Celeborna rád a vážil si ho, ale domníval se, že Celeborn se příliš strachuje.
„O válce se mluví už dobře sto let,“ pokusil se to zlehčit.
Celeborn na to neodpověděl. Haldirův přístup byl lehkovážný, ale jeho omlouvalo mládí.
Dřív vládl Eregionu Celeborn se svou manželkou Galadriel. Pak však přišel Annatar a mezi Celeborna s Galadriel a Gwaith-i-Mírdain, klenotnickým lidem, elfskými kováři, došlo k rozkolu. Gwaith-i-Mírdain naslouchali Annnatarovi se stejnou lehkovážností, s jakou Haldir věřil v sílu Eregionu, a vzbouřili se. Celeborn se dobrovolně vzdal vlády a na jeho místo nastoupil Celebrimbor. Galadriel prošla s nemalým počtem eregionských elfů, kteří odmítli uznat Celebrimbora, skrz Khazad-dum pod Mlžnými horami do Lórinandu2. Avšak Celeborn zůstal, nedokázal překonat vlastní hořkost k trpaslíkům a projít jejich říši. Navíc si Celebrimbor nikdy nepřál vládnout, netoužil po moci, a nebyl zrovna dobrým vládcem. Místo toho si přál stvořit něco velkého a krásného. A tak zlákán Annatarem s jeho pomocí stvořil Prsteny moci. Opět ta lehkovážnost.
Nejprve vytvořil Devět, pak Sedm a posléze sám bez pomoci Annatara vytvořil své největší dílo - Tři elfí prsteny moci. Annatar se však záhy ukázal jako zrádce. Tajně vykoval vládnoucí Prsten, aby ostatním mohl poroučet. Když Celebrimbor poznal, že byl zrazen, začal se kát. Požádal Galadriel o radu a Celeborna, jehož až do té doby přehlížel, poprosil o pomoc. Prsteny moci pečlivě ukryl v nejstřeženější pokladnici Domu Mírdain. Byla to doba plná nejistoty. Válka mohla propuknout každým okamžikem.
Nikomu se nezdálo rozumné do této doby přivést dítě. Ostatně ani Haldirova matka Ciltallë si neplánovala otěhotnět, ale stalo se. Ciltallë se však snažila, aby Haldirovo dětství a dospívání bylo co nejnormálnější. Dělala vše proto, aby ho uchránila. Přesto Haldir trpce pocítil neklid doby. Přinejmenším tím, že neměl žádné vrstevníky, vyrůstal mezi dospělými, otce nepoznal. Celeborn neschvaloval, že Ciltallë drží Haldira v nevědomosti. Jen v něm posilovala právě tu lehkovážnost, která už napáchala tolik škody.
Nepřítel byl teď na tahu a nikdo z elfů netušil, co udělá. Annatar bylo ve skutečnosti jen pozlátko, maska, pod níž se neskrýval nikdo menší než Sauron - první a nejstrašnější pobočník samotného Morgotha.
„Celebrimbor je v kovárně?“ zeptal se Haldir.
Celeborn přikývl, aniž by se dal nějak zvlášť vyrušit ze svých úvah.
Haldir vešel do kovárny. Dohasínající výheň ozařovala místnost. U pracovního stolu seděl zády k Haldirovi Celebrimbor a zjevně se již jen kochal svým výtvorem.
„Svého otce jsem se zřekl kvůli činům, které spáchal3,“ prolomil ticho Celebrimborův povzdech. „A přece jsem vždycky vzhlížel k Fëanorovi4 a toužil stvořit něco stejně krásného a výjimečného jako byly silmarily5. Ano, je ironií osudu, že se mi to skutečně podařilo. Fëanor stvořil silmarily a vedly se pro ně krvavé války. Já jsem stvořil Prsteny moci…, pro něž se války teprve povedou. Nepoučil jsem se. Osud, jak se zdá, má vskutku smysl pro ironii.“
Celebrimbor se otočil. Pokaždé, když se Haldir do elfovy tváře podíval, měl pocit, jako by Celebrimbor stárl s každým dnem o celá staletí. Starosti a výčitky vyryly do jeho sličné tváře hluboké vrásky a oči jako by mu pohasly.
„V mých žilách koluje stejná slabost. A kdo ví, zda to není poslední hořký záchvěv Sudby Noldor,“ pokračoval Celebrimbor trpce.
Haldir cítil, že by měl něco říct. Olízl si rty a zašeptal: „A přece na Fëanora vzpomínáme jako na tvůrce silmarilů a otce našeho písma.“
„A přitom kvůli němu elfové zabíjeli elfy,“ odfrkl si Celebrimbor.
„To bylo tehdy,“ namítl Haldir. „To už se nestane. Historie se nebude opakovat.“
A pak konečně našel ta správná slova.
„Ty nejsi Fëanor! Nesdílíš jeho sudbu!“
Celebrimbor se smutně usmál.
„Pojď sem,“ vybídl Haldira. „Dělal jsem na něm hodně dlouho a dnes v noci jsem ho konečně dokončil. No? Co mu říkáš?“
Haldir přistoupil a spatřil to, na čem Celebrimbor mnoho dní a nocí pracoval - ve stojanu byl zasazen dlouhý jedenapůlruční meč, jehož zakřivené ostří se třpytilo, jako by v něm někdo spoutal světlo samotných hvězd.
„Celebrimbore, je… nádherný,“ vydechl Haldir obdivně.
„Vezmi ho do ruky,“ vybídl ho Celebrimbor. „No tak, neboj se.“
Haldir váhavě položil ruku na rukojeť meče a pomalu ho vytáhl ze stojanu. Zkusmo jím máchl.
„Je tak lehký!“ užasl.
„Jeho ostří je vyrobeno z mitrilu. Nikdy se neztupí, projde vším a zlomí se jen, když se zlomí jeho pán,“ pochlubil se Celebrimbor.
Haldir mohl na zbrani oči nechat. Meč byl dokonale vyvážený a lehounký. Padl mu do ruky jako by byl vyroben na míru jeho paže. Bylo to skutečně mistrovské dílo. Takovou zbraň ještě nikdy v ruce neměl. A věděl, že od této chvíle mu jeho vlastní meč a každá jiná zbraň bude připadat neohrabaná a těžkopádná.
„Překonal jsi sám sebe,“ zašeptal Haldir uznale. „Tohle je meč hodný Velekrále. Už máš pro něj jméno?“
„Budu mu říkat Hatholdin6,“ rozhodl Celebrimbor.
„Výstižné,“ souhlasil Haldir a vrátil meč do stojanu. Viditelně se s ním jen nerad loučil.
„Doufám, že ti bude dobře sloužit,“ řekl Celebrimbor, zasunul meč do zdobené pochvy a podal ho ohromenému Haldirovi.
„To nemůžu přijmout. Nehodí se, abych nosil takovou zbraň,“ bránil se Haldir a o krok ustoupil.
Celebrimbor mu však meč vtiskl do ruky.
„Já jsem ho vyrobil a já také rozhodnu, kdo je hoden ho nosit. A já ho dávám tobě. Srdce mi říká, že s tím mečem dokážeš ještě velké věci.“
Haldir na Celebrimbora nevěřícně hleděl, jako by čekal, kdy si to elf rozmyslí. Ale Celebrimbor si to nerozmyslel.
„Ber to jako předčasný dárek ke svým stým narozeninám,“ dodal Celebrimbor.
„Ty jsi se zbláznil, Celebrimbore!“ rozkřikla se plavovlasá elfka, ještě než se za ní dovřely dveře Celebrimborovy pracovny. V ruce svírala meč zasunutý v pochvě a nebezpečně s ním v rozhořčení mávala.
„Ciltallë,“ pokusil se Celebrimbor o smířlivý úsměv.
Celeborn zvedl oči od dopisu, který četl Celebrimborovi přes rameno. Jeho tvář byla ustaraná.
„Neustále ti říkám, že Haldir tráví příliš času se zbraní v ruce. A ty ho v tom ještě podporuješ! Podkopáváš všechny moje snahy! Proč jsi mu tuhle,“ Ciltallë mrskla meč na Celebrimborův stůl mezi jeho lejstra, „zatracenou věc dával?!“
„Haldir už je prostě takový. Nezmění se jen proto, že si to přeješ. Navíc je v něm hodně z jeho…“
„Nepřerušuj mě!“ vyštěkla Ciltallë na Celeborna. „Byl by div, kdybys nebyl na jeho straně!“ dodala hněvivě a kývla hlavou k Celebrimborovi.
„Nepřeju si, aby se můj syn, jakmile bude moct nosit zbraň, vydal na nějakou bláznivou výpravu za rádoby hrdinskými skutky a jeho tělo mi pak přinesli rozsekané na kusy!“ pokračovala ve spílání Ciltallë.
„Ale Celeborn má pravdu. Haldir se nezmění jen proto, že ty chceš. Odejde tak jako tak. A pokud se rozhodne jít na nějakou, jak ty říkáš, bláznivou výpravu… dal jsem mu meč, kterým si snadno udrží nepřátele dost daleko od těla,“ bránil se Celebrimbor.
„Ještě nikdy jsem neviděl elfa, který by se zbraněmi zacházel tak zručně jako on,“ poznamenal Celeborn.
„Tohle na mne nezkoušejte!“ vyprskla Ciltallë.
„Ať tak či onak, měla bys tu zbraň Haldirovi vrátit. Bude ji brzy až dosáhne plnoletosti potřebovat,“ řekl Celebrimbor tiše.
„Co tím myslíš?“ ulekla se Ciltallë.
„Annatar,“ povzdechl si Celebrimbor. „Nebo bych spíš měl říkat Sauron. Požaduje okamžité vydání Prstenů moci.“
Celebrimbor podal Ciltallë dopis, který obdržel, aby si to přečetla sama. Ciltallë přelétla očima řádky a její tvář pobledla.
„Sauron tvrdí, že bez něj bychom Prsteny nikdy nevyrobili,“ řekl Celeborn. „Dostali jsme ultimátum. Buď se podřídíme a Prsteny vydáme nebo…“
„Válka,“ dořekla Ciltallë.
„Přesně tak,“ přikývl Celebrimbor. „Sauron si pro prsteny přijde, pokud mu je nevydáme.“
„Ale to nemůžeme,“ zašeptala Ciltallë. „Sám jsi říkal, že Sauronův prsten má moc ovládat ostatní, dokonce i Tři!“
„Tři musí odtud, jsou nejmocnější a Sauron je neměl možnost zkazit,“ povzdechl si Celebrimbor. „Sedm pošleme k trpaslíkům, tam snad budou v bezpečí.“
„A ostatní?“ otázala se Ciltallë přiškrceně.
„Jsou příliš nebezpečné. Nemůžeme je nikomu svěřit,“ potřásl Celebrimbor hlavou. „Ukryjeme je, jak nejlépe to půjde.“
„Všechna tvoje díla přinášejí akorát neštěstí!“ obvinila Ciltallë Celebrimbora a při odchodu za sebou důkladně práskla dveřmi.
„Nemá pravdu,“ řekl Celeborn. „To z ní jen mluví hořkost. Myslím, že nikdy nechtěla, Haldirovi říct pravdu o jeho otci, ale teď tomu nebude moct zabránit.“
„Dobře víš, že kdyby… věděl, že má syna… všechno by se jen zkomplikovalo. Ciltallë udělala, co považovala za nejlepší.“
„Nejsem si jistý, zda připravit Haldira o otce, nechat ho vyrůstat bez něj a bez vrstevníků, bylo moudré7. Byly i jiné způsoby, jak to vyřešit,“ namítl Celeborn.
„Jenže pak by Haldira ztratila. A má pravdu,“ povzdechl si Celebrimbor. „Mé největší dílo přinese jen bolest a zkázu - jí i všem elfům, kteří ještě zůstávají ve Středozemi.“
„Ale není to tvé jediné dílo. Nezapomínej na elessar8,“ připomněl mu Celeborn.
Celebrimbor se zamyslel a zašeptal: „Budu tedy doufat, že máš pravdu a že po noci přijde opět svítání. Snad elessar vyhojí rány, jež svět utrží.“
Nazítří ráno odjel Celeborn do Lindonu.
Nenyu, Bílý prsten z mitrilu s diamantem, svěřil Celebrimbor Galadriel, již když se s ní byl poradit, co dál, krátce po Annatarově zradě. To ona mu tehdy poradila Prsteny ukrýt mimo Eregion a nepoužívat. Dlouho se však Celebrimbor nemohl se zbylými dvěma Prsteny rozloučit. Až nyní ve spěchu posílal Naryu, Rudý prsten s rubínem, a největší ze Tří Vilyu, Modrý prsten ze zlata se safírem, do opatrování Gil-galadovi. Sedm poslal Celebrimbor Durinovi III. do Khazad-dum. Devět pak ukryl v nejhlubší pokladnici v Domě Mírdain.
Když Sauron zjistil, že se proti němu Celebrimbor vzbouřil, přestrojení z něj definitivně spadlo a začal dávat dohromady obrovské vojsko, aby si Prsteny vzal silou.
Válka elfů se Sauronem začala.
Haldir stál svlečený do půli těla pod malým vodopádem. Voda v jezírku mu sahala sotva po pás. Čelem se opíral o skálu a tloukl do ní pravou rukou sevřenou v pěst, zatímco jeho kůň se bezstarostně popásal na břehu.
Nepomáhalo to. Nepomáhalo už vůbec nic!
Období sexuálního dospívání mezi padesátým rokem, kdy elfové dospívali fyzicky, a stým rokem, kdy byli schopni mít poprvé děti, bylo bláznivé, divoké a plné sexu s každým z vrstevníků, který byl svolný. A v tom byl ten háček. Haldir neměl žádné vrstevníky. A přitom jeho tělo plné rozbouřených hormonů bylo permanentně nadržené. Dělal by to s kýmkoli, kdo by byl ochotný. Jenže nikdo takový se v jeho okolí nenacházel. Naučil se žít s tím, že myslí na sex prakticky neustále. Smířil se i s tím, že každou noc znovu a znovu marně hledá úlevu v sebeukájení. Ale nic to neměnilo na tom, že to bylo nesnesitelné. Haldir už několik let počítal dny i hodiny, kdy tahle mizérie konečně skončí, ale v poslední době to bylo k nevydržení.
Byly chvíle, kdy měl, jako třeba dnes, chuť prostě po Celebrimborovi nebo Celebornovi skočit, servat z něj šaty - jedno z kterého, nejlépe z obou, a pak…
Haldir vztekle udeřil pěstí do skály. Po zápěstí mu stékaly tenké pramínky krve. Bolest mu pomáhala udržet nad sebou kontrolu, zachovat si jasnou mysl a nezbláznit se z toho. V duchu proklínal všechny elfy v Ost-in-Edhilu. Ani jediný z nich nebyl ochotný mu pomoct. Co by jim to udělalo? Copak žádal tolik?
Haldir znovu praštil do skály a tentokrát to zabolelo opravdu hodně. Otočil se a opřel se zády o skalní stěnu. Nevěděl, jak dlouho v té studené vodě stál, ale dost na to, aby mu byla zima. Třásl se a pravá ruka ho pěkně bolela. A stejně to nepomáhalo.
Gil-galad se opřel o rám okna. Mohl Celebrimborovi něco vyčítat? Vždyť sám nijak proti Annatarovi nevystoupil, pouze se s ním odmítl stýkat. Ani na okamžik ho nenapadlo, že je to sám Sauron. Oč byla jeho vina menší než Celebrimborova?
„Sauronovo vojsko vstoupilo do Calenardhonu9. Podle našich zpráv je velmi početné.“
„Jak početné?“ otázal se Gil-galad.
„Nejméně pětadvacet tisíc,“ řekl Elrond.
Gil-galad se odvrátil od okna a zadíval se na Elronda.
„Takové síle Eregion nemůže odolat,“ konstatoval Gil-galad.
„Ne, to nemůže,“ přisvědčil Elrond.
„Pak nesmíme ztrácet čas,“ rozhodl Gil-galad, posadil se za svůj stůl a chopil se brku.
Celebrimbor se posadil, ale hned zase vstal. Nedokázal vydržet na jednom místě.
„Armáda skřetů vstoupila do Eriadoru a ihned se obrátila na sever. Nepálí, neplení, ničím se nezdržují a postupují velmi rychle,“ oznámil Faileon, kapitán eregionského vojska.
Celebrimbor si s Celebornem vyměnil znepokojený pohled.
„Míří nejkratší cestou k nám,“ zašeptal Celebrimbor.
„Jestli postupují tak rychle, nemůže to Elrond stihnout. Má příliš dalekou cestu,“ řekl Celeborn znepokojeně.
„Budou akorát tak moct zahnat mrchožrouty od našich mrtvol,“ zašeptal Celebrimbor hořce. „Kolik jich vůbec je?“
„Nejméně dvacet pět tisíc,“ řekl Faileon.
„Dvacet pět tisíc?“ opakoval Celebrimbor. „Proti takové přesile se neubráníme. Město nebylo stavěno jako pevnost.“
„Naší jedinou nadějí je, že Elrond přijde včas,“ řekl Celeborn.
„Jenže čas je to, co nemáme,“ potřásl Celebrimbor hlavou.
Haldir stál za dveřmi a poslouchal. Dvacet pět tisíc skřetů - takové vojsko si ani nedovedl představit. Ale copak se skřeti mohli měřit s elfy? Copak nevyráběli břitké meče a lesklá brnění? Copak nebyli rychlí s tisíciletými zkušenostmi?
Celeborn se zahleděl na mapu Eriadoru pověšenou na zdi.
„Naší jedinou šancí je střetnout se s nimi dřív, než vstoupí do Eregionu. Pokud se nám podaří způsobit v řadách nepřítele zmatek a chaos, můžeme se ubránit než dorazí posily,“ zvažoval Celeborn jejich možnosti.
„Proti dvaceti pěti tisícům? Nemáme dost vojáků, abychom si poradili s tolika skřety,“ zamračil se Celebrimbor a nad kořenem nosu se mu vytvořila starostlivá vráska. „To je sebevražda.“
„Možná ne,“ řekl Faileon. „Před hlavním vojem jdou zvědové a předvoj. Jsou nedisciplinovaní, nemají výcvik. Udeříme-li dost silně, můžeme je, když ne zastavit, tak alespoň zpomalit.“
„Gil-galad již dřív požádal Númenorejce o pomoc v případě, že Sauron skutečně překročí hranice Eriadoru. Potřebují jen čas, a ten jim musíme zkusit zajistit. Jinak Eregion lehne popelem.“
Celebrimbor se zadíval na Celeborna, pak si uhladil pomačkanou tuniku a přešel k oknu.
„Je to šílené, ale... je to naše jediná šance,“ uznal Celebrimbor.
„Vyjde to,“ řekl Celeborn s jistotou, jakou ani jeden z elfů necítil.
„Dobrá, ať se připraví všichni jezdci. Noldorská jízda vyjede ještě jedenkrát!“ rozkázal Celebrimbor.
Faileon se uklonil a šel splnit rozkaz.
Haldir se v poslední chvíli skryl za nejbližší sochou. Faileon měl naštěstí na spěch, a tak prošel kolem, aniž by byť zpomalil. Haldir si oddechl. Nepochyboval o tom, že by ho za poslouchání za dveřmi nepochválili. Jenže on chtěl vědět, co se děje. A tak opět ve vší tichosti přitiskl své špičaté ucho opatrně ke dveřím.
Celebrimbor se otočil ke Celebornovi.
„Půjdu se připravit,“ řekl Celeborn.
„Měl bych jet já,“ namítl Celebrimbor. „Ta válka se vede kvůli mně.“
„Ale teď jsi králem Eregionu ty. Musíš zůstat a bránit město, pokud neuspějeme,“ řekl Celeborn.
Celebrimbor přikývl. Věděl, že Celeborn má pravdu.
„Měl jsem tě tehdy poslechnout. Nic z toho by se nemuselo stát,“ zalitoval Celebrimbor.
„Co se stalo, stalo se,“ odvětil Celeborn a položil Celebrimborovi ruku na rameno. „Možná se to stát mělo. Ale to ví jen Eru, a možná ani on ne.“
„Buď opatrný,“ požádal ho Celebrimbor.
Celeborn přikývl.
Haldir se rozběhl chodbou pryč. Slyšel dost. Vběhl do svého pokoje a už se natahoval po svém meči, když ho někdo uchopil pevně za zápěstí.
„Pokud vím, tak ještě nesmíš nosit zbraň,“ řekl Faileon klidně.
Haldir zasykl a pokusil se neúspěšně vykroutit z elfova sevření.
„Pusť!“
Faileon Haldira pustil a sebral ze stojanu meč.
„Tohle si vezmu.“
„Ne! To nesmíš!“ vyhrkl Haldir.
„Neplnoletí nesmí nosit zbraň, to přece víš,“ připomněl mu Faileon přísně.
„Ale…!“
„Žádné ale. Pravidla platí pro všechny a pro tebe obzvlášť přísně. Musíš se naučit disciplíně. A tomu že je čas bojovat a je čas ustoupit. Nemáš zkušenosti, akorát by ses ostatním pletl pod nohy!“
„To není pravda! Sám jsi řekl, že už mě nemáš čemu učit!“ ohradil se Haldir.
„Ne, nemám,“ připustil Faileon. „Ale válka není nic pro tebe, chlapče. Nemáš zkušenosti se skutečným bojem a jsi příliš lehkovážný. Tohle nebude hra. Strhlo by tě to do víru boje a roztrhalo na kousky.“
Haldir hleděl navztekaně za odcházejícím elfem a v duchu ho proklínal. Přece ho nemůžou přehlížet! U Valar, být jediný neplnoletý elf ve městě bylo tak ponižující!
Jižní brána Ost-in-Edhilu se otevřela. S kopími a meči, oděni v lesklých brněních z nejlepší elfské oceli, jež se blyštila na slunci, šli vstříc nepříteli. V čele jel na mohutném ryzákovi Celeborn ve smaragdově zelené zbroji a nad hlavou mu vlál praporec s cesmínou - znakem Eregionu.
Vojsko se shromáždilo před branami města - sotva tři tisíce jezdců. Bylo jich zoufale málo, byť každý z nich vládl mečem se zručností, s jakou se skřeti a lidé nemohli měřit.
„Fírë cotumoin Eldaron!10“ zvolal jasným, zvučným hlasem Celeborn, vytasil meč a mávl jím do vzduchu.
Haldir stál na hradbách a díval se, jak eregionské vojsko odjíždí do bitvy. Záviděl jim. Přál si jet s nimi, chtěl bojovat a ne tu sedět a ze všech stran poslouchat o tom, že je vlastně ještě dítě. Byl stejně dobrý, jako každý jiný elf.
„Vím, jak ti je,“ řekl Celebrimbor a natáhl ruku, aby ji konejšivě položil mladému elfovi na rameno.
„To tedy nevíš!“ odsekl Haldir uraženě, vyhnul se Celebrimborově ruce a utekl.
Celebrimbor si povzdechl a potřásl hlavou. S Haldirem to bylo někdy těžké.
Noldorská jízda narazila do skřetů a projela jejich řadami, jako když horký nůž prochází máslem. Řady skřetů se rozpadly a znovu se zformovaly do jakéhosi pokusu o obranu. Sevřený útvar jezdců je však znovu rozehnal. Skřeti začali propadat panice a ustupovat. Padali jeden přes druhého, vřískali a zakrývali si oči před odlesky z elfích brnění.
Celeborn přitáhl koni otěže a dal jezdům znamení, aby zastavili a nepronásledovali prchající skřety. První tah jim vyšel. Rychlým, rázným výpadem rozehnali předvoj a způsobili zmatek. Avšak bylo to jen malé vítězství.
Jen jediné věci se skřeti bojí a nenávidí jí víc než slunce a elfy - svého pána, a ten je nelítostně poháněl vpřed do bitvy.
Celeborn se stáhl do předem připravených obraných linií. Nyní bude muset hrát o čas a doufat, že Elrond a Númenorejci přijdou včas.
Celeborn bleskově odrazil útok nejbližšího skřeta. Téměř zakopl o tělo elfa rozsekané na kusy. Prvotní nával nevolnosti a smutku rychle vystřídal hněv. Dal do další rány všechen svůj vztek a přilba pod úderem jeho meče praskla jako přezrálý meloun. Napřáhl se k dalšímu úderu, když mu zády projela krátká ostrá bolest. Mezi přiléhající pláty jeho brnění pronikl šíp. Celeborn si toho ale nevšímal. Byl to jen škrábanec, a těch již utržil nepočítaně.
„Musíme se stáhnout!“ zakřičel Faileon.
Celeborn přikývl a jediným úderem odsekl útočícímu skřetovi hlavu. Pocákala ho tepenná krev. Potlačil nutkání sundat si přilbu a otřít si tu ohavnou lepkavou tekutinu z tváře.
„Neudržíme se,“ sykl Faileon, když se Celeborn probil až k němu.
„Musíme,“ opáčil Celeborn tónem, který nepřipouštěl diskusi.
„Pobijí nás do jednoho!“ ucedil Faileon a otočil se zády k Celebornovi, aby jeden druhého mohli krýt.
„Musíme se udržet,“ opakoval Celeborn skrz zaťaté zuby.
„Já vím, já vím,“ zašeptal Faileon.
Haldir stál na terase a pozoroval ruch v ulicích. Na hradbách se shromažďovali lučištníci. Podepírala se brána, aby lépe odolávala náporu. Každý elf schopný boje si chystal zbroj a zbraň. A on uprostřed tohohle božího dopuštění nemohl udělat nic. Vůbec nic! Dokonce i jeho matka oblékla kroužkovou košili a opásala se mečem. Copak to bylo fér? Zatracená tradice! Jaký smysl mělo bránit mu bojovat? Ještě k tomu, když již brzy měl dosáhnout plnoletosti. Ne, tohle prostě nebylo fér!
Celeborn se svými muži krok za krokem ustupoval. Elrond stále ještě nepřišel a jejich síly byly rozptýlené. Pobíjeli je jednoho po druhém.
„Elronde! Přece mě nezklameš!“ zaklel Celeborn.
Naděje a víra eregionského vojska visela na vlásku.
„U Valar!“ vydechl zlatovlasý elf na statném bělouši. „Je jich mnohem víc než pětadvacet tisíc!“
„Už to tak vypadá, Glorfindeli,“ přisvědčil Elrond ponuře. „Nemá ale smysl teď spekulovat nad tím, jaká černá kouzla skryla značnou část Sauronových vojsk. Celeborn nás potřebuje.“
Glorfindel vytasil meč a zatroubil na roh. Skřeti se zarazili, pak nechali umdlévající eregionské elfy na pokoji a obrátili se proti nově příchozímu nepříteli.
„Už jsi vypadal i líp,“ pousmál se nepatrně Elrond, když se probil ke Celebornovi.
„Že vám to ale trvalo,“ odvětil Celeborn.
Stříbrovlasý elf ošklivě kulhal. Jeho zbroj byla pokrytá špínou a krví.
„Je jich příliš, nezastavíme je,“ sykl Elrond a usekl skřetovi, který se odvážil příliš blízko, hlavu. „Ani je nezpomalíme!“
„Musíme se stáhnout k městu!“ zasípal Celeborn. Po hrudním pancíři mu sklouzl jeden ze skřetích šípů a srazil vyčerpaného zraněného elfa na koleno.
„Na to je nás moc málo. Nedostaneme se k nim,“ zavrtěl Elrond hlavou a pomohl Celebornovi vstát.
„Hodila by se nám nějaká nečekaná pomoc,“ ucedil Celeborn. „A jeden, dva zázraky bych taky neodmítl,“ dodal.
„Ty by sis to chtěl nějak zjednodušovat,“ pousmál se Glorfindel kysele. „Připravil bys nás o všechnu legraci.“
Elfové z Lindonu zatlačili nepřítele na okamžik zpět. Skřeti je ovšem brzy obklopili jako se uzavírá voda nad tonoucím. Nebylo kam ustoupit. Nebylo návratu. Marně se Elrond snažil stáhnout do lepších pozic, ustoupit k Eregionu a Ost-in-Edhilu. Sauronovo vojsko bylo tak obrovské, že bez potíží dokázalo držet Elronda v šachu a zároveň napadnout Eregion.
Poznámky:
1) Eregion znamená elfsky "země cesmín". Lidé tuto říši, rozkládající se v Druhém slunečním věku západně od Mlžných hor mezi Roklinkou a Morií, nazývali Cesmínie. Hlavním městem bylo Ost-in-Edhil. Říše byla osídlena Gwaith-i-Mírdain, klenotnickým lidem, elfskými kováři, jejich králem se stal noldorský kníže Celebrimbor. A právě Celebrimbor zlákán učením Annatara, vytvořil Prsteny moci. Když však Annatar ukoval Jeden prsten, Celebrimbor pochopil, že byl zrazen.
2) Jméno Lothlórienu před tím, než se v něm ujal vlády Celeborn s Galadriel
3) Celebrimbor byl vnuk Fëanora, avšak zřekl se skutků svého otce Curufina, protože s jeho jednáním nesouhlasil
4) Fëanor - elfský kníže, syn prvního Velekrále Noldor. Byl to génius. Stvořil palantíry - vidoucí kameny, vytvořil umělé drahokamy Noldor, je otcem elfského písma Tengwar. Ale největším jeho dílem byly silmarily. Melkor, který zatoužil po silmarilech, poštval Fëanora proti Valar, pak zabil jeho otce a silmarily ukradl. Fëanor ho nazval Morgothem, Temným nepřítelem Světa, a proti vůli Valar odvedl početný zástup elfů do Středozemě, aby ho pronásledoval, což je známo jako Sudba Noldor, neboť on a jeho sedm synů složilo strašnou přísahu o tom, že budou pronásledovat kohokoli, kdo by jim vzal nebo upíral silmarily, ať už to bude Vala, elf, trpaslík nebo člověk. Následky této přísahy byly strašlivé a poznamenaly celý První věk, než byl Morgoth poražen a silmarily ztraceny. Těsně po příchodu elfů do Středozemě svedl Fëanor s Morgothem bitvu, v níž se oddělil od své tělesné stráže, byl obklíčen balrogy a zabit Gothmogem, hlavním velitelem Angbandu - Morgothovy pevnosti.
5) Tři velké klenoty z neznámé látky, vypadající jako démantové krystaly, a přece tvrdší než diamant. Nemohla je rozbít žádná síla. A uvnitř plálo smíšené světlo valinorských Stromů, stříbrného Telperionu a zlatého Laurelinu. Varda je posvětila, takže se jich nemohly dotknout zlé nečisté ruce a Mandos předpověděl, že jsou v nich uzamčeny osudy Ardy, země, moře i vzduchu.
6) Třpytivé ostří
7) Všeobecně se má za to, že fëa (duše) dítěte čerpá před narozením mnohé od matky i od otce. Proto bylo považováno za velmi bolestné, když se manželé museli v této době odloučit a když otec nebyl v raném dětství přítomen. Zároveň to byl i důvod, proč měli elfové tak málo dětí - matku těhotenství často strávilo na těle i na duchu, takže už na další děti neměla sílu. Extrémní případ byl Fëanor, po jehož narození se jeho matka vzdala námahy žití, neboť do jejího syna přešla značná část jejích sil.
8) Elessar byl zelený drahokam, v němž bylo uvězněno čiré sluneční světlo. Kdo prý skrz něj pohlédl, viděl uschlé nebo spálené věci tak, jak byly v půvabu svého mládí, a ruce toho, kdo jej držel, přinášely uzdravení z ran všem, jichž se dotkly. Existovaly dva takové kameny. První vyrobil Celebrimbor v Prvním věku v Gondolinu a tento kámen odešel s Eärendilem přes Moře. Druhý, jemnější a jasnější, ale méně mocný, neboť ve Třetím věku nebylo světlo již tak jasné jako kdysi, vyrobil rovněž Celebrimbor na žádost Galadriel krátce před tím, než se objevil Annatar. Zasadil drahokam do velké stříbrné brože v podobě orla vzlétajícího na rozepjatých křídlech. Byla to právě ta brož, kterou po Galadriel poslala Arwen Aragornovi, a podle níž se mu říkalo Elessar, Elfkam.
9) Budoucí Jízdmarka neboli Rohan
10) Smrt nepřátelům elfů!
KONEC