Vzduchem vibroval zvuk elfského rohu.
Haldir vběhl do Celebrimborovy pracovny.
„Ten zvuk! Co to znamená?“ vyhrkl Haldir. Hluboko v nitru mu ale tichounký hlásek říkal, že to je špatný zvuk.
Celebrimbor zvedl hlavu. Rysy v jeho půvabné elfí tváři byly strhané a unavené. Na sobě měl stříbromodrou zbroj a byl opásám mečem.
„To je poplach,“ řekl Celebrimbor tiše. „Blíží se k nám.“
„Elrond?“
Celebrimbor zavrtěl hlavou.
„Celeborn?“
Celebrimbor opět zavrtěl hlavou.
„Nemáme o nich vůbec žádné zprávy,“ povzdechl si. „Musíš odjet, dokud je čas.“
Haldir na Celebrimbora užasle pohlédl.
„Jak nejsou zprávy? A odjet? Nechci odjet! Vládnu mečem lépe než mnozí elfové ve městě. Chci bojovat!“
Celebrimborovi se napnuly svaly na dolní čelisti, jak stiskl zuby.
„Možná že máš talent, ale jsi nezkušený, zbrklý a lehkovážný,“ namítl Celebrimbor co možná nejklidněji. Haldir měl odjakživa svoji hlavu, ale teď na to opravdu nebyla vhodná chvíle.
„A kde jinde bych měl ty zkušenosti získat než v bitvě?“ ohradil se Haldir.
„Tohle není bitva, to bude masakr! Copak to nechápeš?!“ rozkřikl se Celebrimbor na mladíka.
„Přesto zůstanu,“ prohlásil pevně. „Nevidím jediný důvod, proč bych měl utíkat. Já nejsem zbabělec.“
Celebrimbor popadl mladíka za rameno a přistrčil ho k oknu.
„Ještě pořád žádný důvod nevidíš?!“ vyštěkl.
Haldirovy temně modré oči se rozšířily v bezbřehém úžasu. K městu se blížila jako bouřkový mrak armáda skřetů, jejíž rozměry předčily Haldirovy nejdivočejší představy.
„To tedy bude bitva,“ vydechl. V jeho lase však nebyla ani stopa po strachu.
Celebrimbor se od něj znechuceně odvrátil. Copak si ten kluk vůbec nepřipouštěl zoufalost jejich situace?
„Tahle armáda se nezastaví tady, až s námi skoncuje, ale půjde dál,“ řekl Celebrimbor trpce. „Někdo musí varovat Gil-galada.“
„Zastavíme je!“ vyhrkl Haldir.
Celebrimbor se rozhodl, že se s ním nebude přít ohledně šancí na vítězství. Haldir evidentně nezdravě přeceňoval nejen svoje síly. O důvod víc, aby odjel.
„Prostě pojedeš. Nebudu tu s tebou o tom diskutovat,“ zamračil se Celebrimbor.
„Nemůžeš mi přikázat, abych odjel. Už nejsem dítě, nemusím poslechnout,“ řekl Haldir vzdorovitě.
„Neposlechnout by bylo velmi dětinské a nehodné téměř dospělého elfa,“ utrousil Celebrimbor.
Haldir se odmlčel.
„Dobrá pojedu. Ale mám podmínku.“
Celebrimbor se posadil. Najednou se cítil hrozně unavený. Přesto gestem Haldira vyzval, aby pokračoval.
„Ty to víš. Já vím, že to víš, Celebrimbore. Ty víš, kdo je můj otec,“ řekl Haldir. „Chci to vědět.“
„Vím,“ přiznal Celebrimbor. „Ale dal jsem tvé matce slib, že ti to neřeknu. Ten slib dodržím.“
„Celý život narážím jen na samé otázky a nedostávám žádné odpovědi. Jestli chceš, abych jel, budeš mi muset nějaké odpovědi dát,“ sdělil Haldir Celebrimborovi umíněně.
„Jsi tak netrpělivý, mladíku. Chtěl bys všechno a chtěl bys to hned. Spoustu věcí bereš jako samozřejmost. Ještě se musíš hodně učit.“
„Možná,“ pokrčil Haldir rameny. „Řekni mi, kdo je můj otec. Proč mám jet já. A já pojedu. Jinak… zůstávám,“ trval dál na svém.
„Nedáváš mi moc na výběr,“ zamračil se Celebrimbor.
„Ty mě taky ne,“ opáčil Haldir.
„Dal jsem slib a ten dodržím. Chceš-li své odpovědi, pak musíš jet do Lindonu a předat Gil-galadovi zprávu o Sauronově vojsku.“
Haldir pokrčil rameny.
„V tom případě…“
„V tom případě se odebereš do svého pokoje a zůstaneš tam,“ nenechal Celebrimbor Haldira domluvit. „Nemohu tě sice proti tvé vůli nutit odjet, ačkoli bych tě mohl svázat do kozelce a poslat tě jako náklad, ale jsme ve válečném stavu a ty nejsi plnoletý. Mám plné právo tě poslat někam, kde budeš v bezpečí.“
„To neuděláš,“ znejistěl Haldir.
„Stráž!“
Do místnosti vešli dva elfové.
„Doprovodí tě do tvého pokoje,“ oznámil Haldirovi Celebrimbor.
Haldir stiskl čelisti a úsečně přikývl.
Když na chodbě utichly kroky stráže, zkusil Haldir kliku dveří. Bylo pochopitelně zamčeno. Ostatně slyšel je zamykat, ale stejně se raději přesvědčil. Prohlédl si dveře a okamžitě zamítl myšlenku, že by je vyrazil. Ne, tohle byla poctivá práce elfských kovářů. Stejně dobře by mohl chtít vyrazit trpasličí dveře. Otočil se tedy ke dveřím zády. Jeho oči přelétly pokoj a zastavily se u okna. Několika kroky k němu došel a otevřel ho. Z jeho pokoje nebylo přes hradby vidět, mohl se tedy jen dohadovat, zda i na této straně města jsou už skřeti. Doufal, že ne, protože pak by byli v pasti.
Vyklonil se z okna. Nikdy dřív si neuvědomil, jak je to vysoko, ale on závratí netrpěl. Nejdřív se však musel vhodněji obléct.
Svlékl si šaty a pohodil je na postel. Pak ze skříně vyndal šedivou tuniku, o odstín tmavší kalhoty a vysoké boty z jemné kůže. Oblékl se a připevnil si na pásek pouzdro s nožem a na záda si hodil prázdný toulec a svůj luk - jediné zbraně, které jako neplnoletý mohl nosit. Pak vylezl do okna a opatrně se spustil na uzounkou římsu, jež mohla unést akorát tak lehkonohého elfa, ale pod každým jiným by se zbortila.
Cíl měl poměrně jasný. Potřeboval zbroj a zbraně. Musel se dostat do zbrojnice, což znamenalo vyšplhat o tři patra výš. I když byl obratný a mrštný jako ještěrka a měl vynikající smysly, bylo to velmi riskantní. Posouval se jen na špičkách po úzké římse a přidržovat se mohl pouze dalších říms a reliéfů. Kdyby mu uklouzla noha, nebylo nic, co by mohlo zabránit jeho pádu.
Okno se s cinkotem rozletělo a Haldir dopadl na podlahu. Trhl sebou a bolestěn zasykl. Jeden ze střepů se mu zabodl do pravé dlaně. Naštěstí ne moc hluboko. Vyndal ho a otřel si krvácející ránu do kalhot. Neměl čas zabývat se kdejakým škrábancem. Sundal ze stěny lehké kožené brnění a navlékl si ho. Pak si naplnil toulec šípy a vzal do ruky jeden z mečů. Přišel mu hrozně těžký, neohrabaný. Zaváhal, ale přece jen ho položil zpět. Dojde si pro vlastní.
Vyběhl na chodbu. Schody do dalšího patra bral po třech. Vběhl do Faileonova pokoje. Jeho meč ležel položený na posteli. Vykročil k němu a už po něm chtěl vztáhnout ruku, když přece jen znejistěl. Tradice říkala, že nesmí nosit zbraň. Mohl mít u sebe nůž, mohl používat luk, ale meč a účast v boji mu byly až do jeho plnoletosti zapovězeny. Haldir si uvědomil, že když si tu zbraň vezme, poruší tím nepsaný zákon svého lidu. Opravdu se chtěl stavět proti tradicím starým jako elfové sami?
Podlaha se zachvěla. Ohlédl se. Jeho jemný sluch zachytil tlumený křik a rány.
„Jak to říkal Celebrimbor? Jsme ve válce,“ řekl si Haldir, popadl meč a vyběhl z místnosti. Cestou si připevnil pochvu k opasku.
„Zpátky!“
„Ustupte!“
„Prorazili! Prorazili!“
Celebrimbor si protřel oči pálící od štiplavého kouře, jenž se vznášel ve vzduchu. Město bylo v obležení, cesmínový hvozd hořel a bílé věže se ztrácely v černém dusivém dýmu. V ulicích zuřil lítý boj a elfové byli krok za krokem zatlačováni postupujícími hordami skřetů v černých ocelových brněních. Katapulty vrhaly obrovské balvany proti hradbám. Některé zasáhly i Dům Mírdain.
„Alasseone!“
„Ano, pane,“ otočil se elf s krvavým šrámem na tváři.
Celebrimbor k němu došel a položil mu ruku na rameno.
„Alasseone, jdi do Domu Mírdain a najdi Haldira. Odveď ho odtud za jakoukoli cenu, rozumíš? Za jakoukoli cenu!“
Elf přikývl.
„Stáhněte se za řeku!“ zakřičel Elrond.
„Neudržíme břeh!“ sykl Celeborn. Kulhal teď opravdu těžce a Glorfindel mu musel krýt levou stranu.
„Já vím, ale musíme to zkusit,“ řekl Elrond a pomalu, zhluboka se nadechl.
„Doufejme, že se jich aspoň pár utopí,“ ucedil Glorfindel.
Celeborn se zadíval na Labutí řeku podivně klidně se třpytící za jejich zády. Již brzy se měla zbarvit krví.
Haldir se u východu skoro srazil s Alasseonem.
„Kam se ženeš?“ zeptal se ho elf příkře.
„Nebudu tu sedět a koukat do zdi,“ řekl Haldir.
„To se ještě uvidí,“ odvětil Allasseon, popadl Haldira za paži a strkal ho pryč od bojů.
„Co děláš?!“ vzepřel se Haldir, ale starší elf s ním smýkl a nutil ho jít dál.
Alasseon se opatrně rozhlédl. Haldira stále svíral za paži, kdyby mu mladík snad chtěl pláchnout. A ne že by o tom Haldir nepřemýšlel.
Zadrnčela tětiva luku.
Alasseon se napůl otočil zpátky k Haldirovi, ve tváři měl však podivný výraz. Pak se elfovi v koutku úst objevila krev a překvapený Haldir zachytil jeho hroutící se tělo.
„Ala…,“ Haldir se zarazil. Elfovi z hrudi trčely tři černé šípy.
Haldir ještě nikdy v životě neviděl nikoho mrtvého. Stál tam jako uhranutý, křečovitě svíral nehybné tělo a nedokázal odvrátit pohled od elfovým prázdných očí. Jako by čekal, že Alasseon zamrká a oba se tomu zasmějí.
Vzduch proťaly dva šípy. Haldir měl naštěstí tolik duchapřítomnosti, aby tělo pustil a přikrčil se za velkým kamenným květináčem.
Ozvalo se zaskřípání štěrku pod něčíma nohama.
„Dostal jsi ho?“
„Nevím, nejspíš.“
Haldir se proplížil za zídkou.
„Tady je!“
Haldir si v první chvíli myslel, že ho našli, než pochopil, že právě objevili Alasseonovo tělo. Odvážil se vykouknout. Byli dva - Haldir zaváhal - nevypadali jako skřeti. Ačkoli z jeho pohledu se zarostlí špinaví dvounožci od skřeta zase tak moc nelišili. Byli sice vyšší, ale páchli skoro stejně a byli stejně oškliví. Jejich řeči nerozuměl, ale byla hrubá a nepříjemná na poslech, takže ani nijak netoužil jim porozumět. Stáli kolem elfova těla a o něčem se dohadovali. Jeden z nich do těla kopnul a to Haldira pobouřilo.
„Jděte od něj!“ zasyčel, opustil svůj úkryt a vytasil meč.
„Ale, ale copak to tu máme?“ ušklíbl se jeden z mužů.
„Prašivý elf!“ ušklíbl se druhý.
Haldir udělal krok k nim, když mu levou paží projela ostrá bolest. Podíval se a uviděl šíp. Otočil se a spatřil třetího jak odhazuje kuši a tasí meč. Smáli se a byl to ten nejodpornější zvuk, jaký Haldir kdy slyšel. A pak na něj zaútočili - všichni tři. Haldir reagoval čistě instinktivně, tak jak se to celá desetiletí učil. Pokusili se o jakousi chabou obranu, ale elf na ně byl příliš rychlý. Během několika okamžiků bylo po všem.
Haldir zůstal stát nad mrtvolami. Bílá dlažba se barvila rudou krví. Takže to opravdu nebyli skřeti. Jeho pohled bezděčně padl na rozpárané břicho jedné z jeho obětí. Z obličeje zkřiveného bolestí na něj zíraly dvě prázdné mrtvé oči. Lovil kance, zabíjel vrrky, ale ještě nikdy nezabil jinou rozumnou bytost nadanou darem řeči. Podíval se na Alasseonovo tělo a pak znovu na tři mrtvoly, které právě vyrobil, a udělalo se mu zle. Meč mu vypadl z ruky, klesl na kolena a začal zvracet.
Celebrimbor obklopen svou osobní stráží byl donucen ustoupit už až k Domu Mírdain. Jeho myšlenky zabloudily k Haldirovi. Doufal, že se odtud dostal. Gil-galad musel být varován a musel se s Haldirem setkat.
Ciltallë se na Celebrimbora smutně usmála. Na pravém boku měla zbroj proraženou a silně krvácela.
„Je mi to líto,“ řekl Celebrimbor.
„Možná, že se to tak mělo stát, napadlo tě to někdy?“ řekla Ciltallë.
„Mrzí mě to hlavně kvůli tvému synovi. Opravdu jsem…“
Ciltallë položila ruku v rukavici Celebrimborovi na rty.
„Haldir je už dospělý. Zná a umí vše, co potřebuje. Teď už jen musí získat zkušenosti a zmoudřet. Bylo to jeho rozhodnutí a ponese za něj důsledky jako každý jiný. Nelituj ničeho.“
„Kéž ho Elbereth ochrání,“ přál si Celebrimbor.
„Já věřím, že ano. Cítím, že můj syn žije,“ zašeptala Ciltallë. „Vlastně jsem ti nikdy nepoděkovala.“
Celebrimbor udiveně povytáhl obočí.
„Za všechno. Vím, že jsem se chovala sobecky, ale nechtěla jsem ho ztratit,“ povzdechla si Ciltallë.
„Neztratila bys ho,“ namítl Celebrimbor.
„Ale ano. Odešel by za ním, kdyby věděl, kdo je jeho otec. A kdyby jeho otec jen tušil, že má syna… takhle to bylo nejlepší… pro ně pro oba.“
Celebrimbor přikývl. Ciltallë pevně sevřela svůj meč a naposledy se na Celebrimbora usmála.
Haldir si třesoucí se rukou otřel ústa a zhluboka se nadechl. Podařilo se mu vstát, i když nebyl nejjistější v kolenou, a odvrátit se od toho ohavného výjevu. Teprve teď si uvědomil přetrvávající ostrou bolest v paži. Ulomil hrot šípu a vytáhl ho ven. Pak utrhl zakrvácený rukáv své tuniky a použil ho jako provizorní obvaz. Zvedl ze země svůj meč. Když jeho prsty sevřely jílec, cítil se hned lépe. Narovnal se a máchl jím naprázdno do vzduchu. Jako všichni elfové Haldir ctil život, ale když nebylo zbytí i elf sáhl po zbrani. Bylo mu jasné, že bude muset ještě prolít hodně krve, než bitva skončí. Takže by si měl rychle zvykat.
Než odešel, musel ale udělat ještě jednu věc. I když věděl, že to je zbytečné, pokusil se nahmatat Alasseonovi tep. Pochopitelně marně. Bylo to divné. Nedokázal si představit, že tu Alasseon už nebude, že je pryč. Po pravdě nedokázal si ani představit, kde přesně je to 'pryč'. Zavřel elfovi oči a odtáhl jeho tělo na trávník. Nejdřív Alasseona pohřbí, a pak půjde najít Celebrimbora a matku, a pak… pak… no a pak se uvidí.
Celebrimbor si sundal přilbu a nechal ji s rachotem dopadnout na zem. Jeho osobní stráž ležela kolem něj mrtvá, tam kde padla v poslední zoufalé obraně svého krále. Ciltallë zemřela mezi prvními. Celebrimbor cítil, jak se mu do očí derou slzy. Jeden ze skřetů stojících pod schodištěm udělal krok v před. Celebrimbor seskočil k němu a uťal mu hlavu. Tělo se skácelo na zem. Čekal, že se na něj skřeti vrhnou a nakonec ho udolají. Avšak oni se najednou rozestoupili a stáhli se. Celebrimbor ho ucítil ještě dřív, než ho spatřil. Pomalu zvedl oči. Nad noldorským knížetem se tyčila postava v černém brnění, v rukou svírala palcát.
Sauron se rozmáchl a jeho palcát se v roji jisker střetl s Celebrimborovým mečem. Elf zavrávoral, ale ustál to.
Odstoupili od sebe. Sauron stál jako nehybná socha ještě děsivější ve své mlčenlivosti. V průzorech jeho černé přilby hořel jeho zlověstný pohled jako dva spalující plameny. Celebrimbor ztěžka oddechoval. Byl unavený, zraněný a už neměl co ztratit.
Sauron se opět napřáhl, byl však donucen bránit se Celebrimborovu zoufalému útoku. O vítězi však bylo již rozhodnuto.
Úder vyrazil Celebrimborovi meč z ruky a rozdrtil mu paži. Vykřikl bolestí a rána do hrudi ho srazila na kolena. Rozkašlal se a na rtech se mu objevila krev. Zvedl hlavu a čekal smrtící ránu. Nepřišla. Místo toho se ho chopili skřeti.
Haldir stanul pod schody k velkým dveřím Mírdain. Dlažba byla poseta mrtvými těly ležícími v kalužích krve a dveře vyvrácené z pantů. Skřeti Dům Mírdain vyplenili, zabili všechny, na které narazili, a odtáhli drancovat další části města. Mezi padlými byla i Celebrimborova stráž. Podle obličeje je už nešlo poznat. Skřeti již stihli těla zhanobit. Poznal však jejich zbroj.
Haldir zdrceně klesl na kolena a po tvářích mu začaly stékat hořké slzy. Nemohl, nechtěl tomu uvěřit. Připadalo mu to všechno jako zlý sen. Elfové přece neměli umírat, a ještě ke všemu tak hroznou smrtí. Bylo to jako by se svět zbláznil, potemněl.
Haldirův uslzený pohled klouzal sem a tam. Dělalo se mu zle z pohledu na rozsekaná těla. Nevěděl, co má dělat. Byl zoufalý, neboť viděl konec Ost-in-Edhilu, konec Eregionu, konec Gwaith-i-Mírdain. Ze všeho nejvíc si přál, aby teď přišla jeho matka, Celebrimbor, Celeborn, kdokoli. Aby ho objali a ujistili ho, že je to jen ošklivý zlý sen, ze kterého se probudí. Jenže nikdo nepřicházel.
Pro slzy ani pořádně neviděl, když se po čtyřech plazil ke schodům. Nemohli být… mrtví. Nemohli!
Obrátil nejbližší tělo a prudce odvrátil hlavu, když spatřil elfovu zohavenou tvář. Neznal ho, ale to neznamenalo, že by to byl menší šok. Odtáhl se pryč od té hrůzy. Schoulil se do kouta, skrčil nohy a přitáhl si je rukama k tělu. Třásl se jako by měl zimnici.
Vždy považoval smrt za něco abstraktního, něco co se ho netýkalo. Byl přece elf, nestárl, neumíral. Smrt nebyla stvořena pro něj. Dnes jí však byl nucen pohlédnout do tváře a zjistil, že ho ten pohled děsí.
Haldir zvedl hlavu. A když se znovu díval na mrtvá těla, uvědomil si, jak byl pyšný. Věřil, že smrt nepatří do jeho světa. Nevážil si dostatečně toho největšího Ilúvatarova daru a času, který strávil s matkou a Celebrimborem a Celebornem a ostatními. Myslel si, že tu vždycky budou, že na všechno je času dost. Bral život příliš samozřejmě. Dnes dostal lekci, tvrdou, hořkou lekci. Dnes se naučil pokoře.
Sauron rozevřel ruku v černé okované rukavici a Celebrimbor spatřil na jeho dlani Devět Prstenů moci.
Kde jsou ostatní? Zazněla v Celebrimborově mysli otázka se silou, jaká elfovi působila bolest.
Skřeti s ním surově smýkli a on tvrdě dopadl Sauronovi k nohám. Sundali mu zbroj. Jeden ze skřetů přinesl dlouhý bič, na němž se zaleskly ostré kovové háčky. Celebrimbor se pokusil vzepřít pařátům, které ho vlekly k nejbližšímu ohořelému kmeni stromu, ale marně.
Řekni mi, co chci, a já ti dovolím zemřít rychle. Řekl hlas v jeho mysli výsměšně.
Když Celebrimbor neodpověděl, přivázali ho skřeti ke stromu. Bič zasvištěl vzduchem a dopadl na jeho záda. A když skřet trhl bičem zpět, rvaly háčky z jeho těla látku šatů, kůži i maso. Vykřikl a cítil, že Saurona jeho bolest těší.
Každý má své hranice. Je jen otázkou času, kdy dosáhneš těch svých. A pak mi řekneš vše, co chci vědět.
Netušil, jak dlouho tam seděl a snažil se aspoň trochu vyrovnat se zjištěním, že i elfové umírají, že existuje síla, která je dokáže srazit na kolena. Nakonec se ale ztěžka zvedl. Netušil, co by měl udělat. Jediné co chtěl, bylo najít matku a Celebrimbora.
Stálo ho hodně úsilí přinutit se prohlédnout další tělo, ale musel je najít. Začínal si sice uvědomovat, že mohou být oba mrtví, ale ta představa ho tak děsila, že se zoufale držel i té sebemenší naděje. Dokud neuvidí těla, mohou žít.
A pak ji spatřil. Ležela tam v rozbité zbroji zbrocené vlastní krví a její otevřené oči byly prázdné.
„Néééé!“ vykřikl a bylo mu srdečně jedno, jestli ho nějací skřeti uslyší.
Třesoucíma se rukama ji vyprostil zpod těla smrdutého skřeta a sevřel ji v náručí. Měl pocit, že ho ta bolest rozdrtí. Vždycky tu byla, když ji potřeboval. Byla pevným bodem jeho světa, a nyní ho opustila. Zabořil tvář do jejích vlasů slepených krví a propukl opět v pláč. Ještě nikdy se necítil tak bezmocný a sám.
Celebrimbor viděl zcela jasně, jak píše dopis. Přikládá pečeť a zavírá ho do zdobené truhličky k Sedmi prstenům. Slyšel svůj vlastní hlas říkat, kam ji mají odvézt.
Celebrimbor vykřikl, když bič dopadl na jeho rozedrané tělo.
Vidíš, že umíš být rozumný. Brzy mi řekneš vše, co chci vědět. A pak… pak budeš pomalu umírat.
Celebrimbor tiskl hlavu ke kmeni stromu, k němuž ho přivázali. Jen provazy mu bránily nezhroutit se na zem. Z šatů mu zbývaly už jen potrhané zbytky nasáklé krví. Záda měl rozbičovaná na cáry. Z jeho těla tekly potůčky krve a vytvářely mu pod nohama kaluže. Necítil však lítost, že zjevil Sauronovi, kde se skrývá Sedm. Devíti a Sedmi si necenil ani zdaleka tolik jako Tří.
Haldir pomalu uvolnil křečovité sevření a nechal matčino tělo klesnout na dlažbu. Cítil se prázdný. Jako by bolest dosáhla už takových rozměrů, že ji nebyl schopen vnímat. Mohl by tu sedět až do skonání světa. Ale k čemu by to bylo? Vstal, zvedl její tělo a odnesl ho k tomu, co zbylo ze záhonů. Nebylo to nejlepší místo pro hrob, ale nechtěl ji nechat na pospas mrchožroutům. Všechny je pohřbít nemohl, ale ji musel.
Celebrimborovo tělo prostřílené skřetími šípy se zhroutilo na zem.
Sauron zuřil a měl proč. Nedozvěděl se od Celebrimbora o Třech vůbec nic. A přitom právě po Třech toužil ze všech nejvíce. V záchvatu vzteku popadl nejbližšího skřeta, rozdrtil mu jediným stiskem lebku a mrštil s ním mezi ostatní skřety, kteří se v hrůze před jeho hněvem krčili jako spráskaní psi.
Přineste mi Sedm! Rozkázal Sauron. Pak zvedl Celebrimborovo tělo a narazil ho na kůl.
Pobijte je všechny! Rozdrťte ten směšný odpor těch ubožáků u řeky! Pobijte je do jednoho! Přineste mi hlavu Elronda Půlelfa!
Haldir vstal od narychlo navršené mohyly. Nedalo se říct, že by mu bylo líp, ale aspoň už rozuměl, proč chtěli, aby odjel. Věděli to, věděli, že není ve své naivní hlouposti na něco takového připraven. Jenže stalo se a on se s tím musel nějak vyrovnat. Cítil ale, že se změnil. To, co viděl, ho změnilo. Pořád měl strach, poprvé v životě se skutečně bál. Ale bolest ze ztrát se pomalu, velmi pomalu měnila v něco jiného, nového, tvrdého a nepoddajného jako elfí ocel - odhodlání. Mrtvým už nepomůže. Musí najít Celebrimbora. Nebyl mezi padlými. To znamená, že možná ještě žije. Musí najít ty, co přežili, pokud nějací jsou. A musí zjistit, co se stalo s Elrondem a Celebornem. A pak pojede do Lindonu, musí varovat Velekrále. Nebyl to možná nejlepší plán na světě, ale pro tuhle chvíli docela dobře stačil.
„Ost-in-Edhil,“ zašeptal Glorfindel, když spatřil ohořelé trosky města, k nimž se jim konečně podařilo s obrovskými ztrátami ustoupit, jen aby zjistili, že je pozdě a z města místo posil přicházejí jen další skřeti.
„Kdybych vám to už nestihl říct,“ řekl Celeborn. „Bylo mi ctí bojovat s vámi.“
„I mně, příteli, i mně,“ odvětil Elrond trpce. „Ale ještě nejsme mrtví. A než budeme, vezmeme s sebou tolik skřetů, kolik budeme moct!“
„Nesnáším zoufalé bitvy,“ zavřel Glorfindel.
Haldir zaslechl za svými zády pohyb prakticky na poslední chvíli. I to mu však umožnilo sevřít ruku, která po něm sahala a srazit útočníka na zem.
„Taurione?“ vydechl Haldir užasle, když spatřil útočníkovu tvář.
„Sakra, Haldire, málem jsi mi zlomil ruku!“ postěžoval si elf.
Haldir ho pustil a pomohl mu vstát. Taurion si přejel rukou po týlu.
„Budu mít bouli,“ zamručel nespokojeně.
„Myslel jsem, že jsi skřet, Tauri,“ omluvil se Haldir.
„Já zase myslel, že jsi odjel z města,“ řekl Taurion.
„Ne, já… zůstal jsem,“ zamumlal Haldir.
„To nebylo zrovna rozumné, ale když už jsi tady. Pojď, jsme tu moc na ráně,“ vybídl ho Taurion.
Haldir se naposledy dlouze zadíval na hrob své matky, a pak dohonil Tauriona.
„Přežil ještě někdo? A Celebrimbor? Víš o něm něco?“ zeptal se Haldir.
„Přežila nás jen hrstka. O Celebrimborovi… je mi to líto. Nevíme o něm vůbec nic. Nejspíš je mrtvý,“ odvětil Taurion pochmurně.
Haldir zavřel oči. Nebolelo to, už ne. Jen cítil, jak v něm roste prázdno. Dokonce ani plakat už neměl sílu.
„Kdo teď velí armádě?“ otázal se Haldir.
„Myslíš jejímu zbytku? Nikdo, všichni velitelé jsou mrtví.“
Šiky skřetů pochodovaly z trosek města. Jejich záměrem bylo sevřít Elrondovo vojsko mezi kladivo a kovadlinu a rozdrtit poslední odpor.
„U Valar!“ vydechl Glorfindel, když spatřil skřetí zástavu.
Celeborn musel v první chvíli odvrátit pohled.
Elrond sklonil hlavu a ramena mu poklesla. Byl unavený, příliš unavený a cítil, že jeho vojáci jsou na pokraji sil.
Elfské vojsko zakolísalo, když na ně hnáni černým hněvem svého pána Saurona skřeti zaútočili. S Celebrimborovým rozdrceným tělem prostříleným šípy nabodnutým na kůlu jako zástavou.
„Zatrub na roh,“ křikl Elrond.
Glorfindel užasl.
„Zatrub na něj! Jestli někdo ve městě ještě žije, nedozví se o nás, když jim nedáme vědět!“
„Nedostanou se k nám!“ namítl Celeborn.
„Musíme to zkusit. Každá sebemenší posila nám může pomoct,“ zašeptal Elrond. „Jen na ten roh, Glorfindeli, zatrub.“
„Elrond!“ vykřikl Haldir, když zaslechl zvuk elfského rohu. „Musíme se s ním spojit.“.
„Na to je nás málo. Neprobijeme se k němu,“ namítl Taurion.
Haldir neodpověděl. Vytasil meč a prohlédl si jeho třpytivé ostří. Přišlo mu to tak dávno, co mu ho Celebrimbor dal. Jak to tehdy říkal? Že s ním ještě dokáže velké věci? Možná právě tohle měl Celebrimbor na mysli.
„Haldire…,“ hlesl Taurion.
„Celebrimbor by si nepřál, abychom se vzdávali. On se nevzdal! Tak se nesmíme vzdát ani my! Co chceš? Koupit skřetí šíp do zad, až budeme utíkat? Myslíš si snad, že dostat se odtud máme větší šanci, než se připojit k Elrondovi? Já říkám, že dokud v tomhle městě bude na živu jediný elf, budeme bojovat! Budeme bojovat až do konce!“
Taurion užasle pohlédl na mladičkého elfa a pak jen řekl: „Shromáždím vojsko, můj pane.“
Haldir ještě nikdy nikomu nevelel. Neměl na to věk, ani zkušenosti. Jenže zoufalá situace si žádá zoufalé činy.
Elrond už ani nedoufal v to, že by v troskách města byl někdo, kdo by slyšel hlas rohu, když přišli eregionští elfové.
„Zase jsi měl jednou pravdu,“ uznal Glorfindel. „Ale nevím, jestli se mi to nezdá. To je opravdu vede to mládě?“ užasl, když si uvědomil, že elf, který se snaží dávat rozkazy má vlasy rozpuštěné tak, jak to nosí jen nedospělí elfové.
„Ať je to kdokoli, má odvahu,“ prohodil Elrond, neunikl mu však Celebornův znepokojený pohled.
Haldirova statečnost a odhodlání by však stěží stačily na proražení řad nepřátel, kdyby eregionští elfové nespatřili skřetí zástavu. Elfy to rozpálilo do běla a vrhli se bezhlavě do útoku se zuřivostí, před jakou skřeti začali houfně couvat.
Pro Haldira byl pohled na Celebrimborovo zmrzačené tělo nabodnuté jako kus masa na kůl tím nejhorším zážitkem ze všech hrozných zážitků celého útoku na Eregion. Posedla ho zaslepující zuřivost a začal si k Celebrimborovu tělu probíjet cestu. Jeho meč se blýskal jako studený svit hvězd a pronikal skřetími brněními, jako by byla z papíru. Utrpěl několik zranění, ale žádné nebylo natolik vážné, aby ho to mohlo zastavit. A protože skřeti jsou ve své podstatě zbabělci, začali před ním couvat. Díky tomu a notné dávce štěstí se Haldir následován několika dalšími elfy probil až k Celebrimborovi.
„Tomu klukovi snad přeskočilo!“ zaklel Celeborn, když viděl, jak se kolem Haldira uzavírá dav skřetů. A ač se sotva držel na nohou, sebral zbytky opěšalé noldorské jízdy a šel Haldirovi na pomoc. Sliboval, že až se mu ten kluk dostane do ruky, nařeže mu na holou, ale hlavně se modlil, aby to Haldir přežil.
Nakonec se se ztrátami podařilo Elrondovi shromáždit tu hrstku přeživších. Náporu skřetů však už neměli sílu odolat.
Haldir klesl na kolena a opatrně položil Celebrimborovo tělo na zem. Z desítek sečných ran mu prýštila krev. Bylo s podivem, že žádná nebyla vážná.
„Blázne jeden, co sis myslel, že děláš?“ osopil se na něj Celeborn. Uchopil Haldira za ramena a zlobně jím zatřásl.
Haldir sotva popadal dech, takže neřekl nic, jen na Celeborna upřel své modré oči. Celeborn zaklel a sevřel Haldira v náručí.
„Děkuj Elbereth, že jsi naživu,“ zašeptal.
Bitva však pokračovala. Celeborn Haldirovi nijak nebránil vrátit se do boje, ale nařídil mu, aby se držel v jeho blízkosti.
Glorfindel, který i nadále kryl zraněnému Celebornovi levý bok, teď po očku sledoval toho mladíčka. Byl to ještě nedospělý elf, ale s mečem uměl zacházet skutečně obdivuhodně. A jaká to byla zbraň! Mistrovské dílo hodné elfího prince. Glorfindela docela zajímalo, kde k ní ten klučina přišel. Ovšem musel se mu obdivovat. Udržet se v taková bitvě na nohou, to vyžadovalo pořádnou dávku umění. A nejspíš i nezanedbatelnou špetku štěstí. Rozhodně ale měl ten mladíček kuráž. Glorfindel si povšiml, že čeho se mu nedostává na zkušenostech, vynahrazuje vynalézavostí a schopností improvizace.
Přesto všechno by je nejspíš do posledního pobili, kdyby Sauronovo vojsko nebylo nečekaně napadeno ze zadu.
Durin III. totiž vyslal z Khazad-dum na pomoc voj trpaslíků a s nimi přišli ještě elfové z Lórinandu vedeni knížetem Amrothem. Jen díky tomu se Elrond dokázal vyprostit ze smrtelného sevření skřetích armád. Sauron nechal Elronda být a se vší silou se obrátil proti nově příchozím. Jeho síla byla obrovská a brzy elfy z Lórinandu a trpaslíky rozehnal. Brány Khazad-dum se však před ním uzavřely a dovnitř se probít nedokázal. Elrond měl tak dost času na ústup jedinou možnou cestou - na sever. To Sauron trpaslíkům nikdy nezapomněl a nenáviděl je o to víc. Každý skřet měl od té doby příkaz pronásledovat trpaslíky, jak jen to bylo možné.
KONEC