Glorfindel mladíka sledoval už hezky dlouho. Vypadal jako někdo, kdo právě otevřel oči a zjistil, že svět je kruté necitelné místo, a neví, jak se s tím vypořádat. Nejvíc elfího knížete však zajímalo, kdo to je. A něco mu říkalo, že Celeborn o tom mladíkovi ví mnohé.
Haldir šel mlčky. Bolelo ho celé tělo, ale necítil se unavený fyzicky, byl spíš psychicky vyčerpaný. Elf, jenž klopýtal kousek od něj, zakopl a upadl. Pokusil se zvednout, ale už se mu nedostávalo sil. Haldir k němu došel, odepnul mu zprohýbaný pancíř potřísněný krví a sundal ho, aby ho zbytečně netížil. Všimnul si, že elf má bok převázaný obvazem nasáklým krví. Povzdechl si, obtočil si jednu jeho paži kolek krku a vytáhl ho na nohy. Elf se o něj opřel celou svou vahou.
Glorfindel se smutně pousmál, když viděl, jak mladík pomáhá elfovi v pochodu.
„Má srdce na pravém místě,“ poznamenal Elrond, když uviděl, kam se Glorfindel dívá.
„To jo. A bude z něj jednou dobrý velitel. Má to v sobě,“ přikývl Glorfindel. Ostatně jen dobrý velitel dokázal vést vojsko do ztracené bitvy. „Nevíš, kdo to je?“
„Nemám ponětí. Celebrimbor neměl děti, a přece ten mladík nosí meč, který je zcela jistě Celebrimborova práce a je to zbraň hodná prince. Celebrimbor by takovou zbraň nedal jen tak někomu, a přitom se o něm ani jednou nezmínil,“ neskrýval Elrond údiv a zvědavost.
„Myslím, že Celeborn něco ví,“ nadhodil Glorfindel a olízl si suché rty.
Elrond se otočil, jako by mohl v dálce zahlédnout skřetí armádu.
„Ještě musíme vytrvat. Až se dostaneme do hor, budeme v bezpečí. Pak si odpočineme.“
„Do Lindonu se nedostaneme,“ poznamenal Glorfindel.
„Ne, opevníme se v Mlžných horách,“ řekl Elrond. „Tohle zdaleka není konec, Glorfindeli. To je teprve začátek.“
Když dosáhli úpatí hor, dal Elrond konečně příkaz rozbít tábor. Haldir si uvědomil, že už několik mil vleče bezvládné tělo. Položil elfa na zem. Jeho šedé oči byly otevřené a nevidoucí. Zcela zbytečně zkusil nahmatat tep. Srdce se mu sevřelo, ale už ne tolik, jako když viděl prvního mrtvého elfa. Vyděsilo ho to. Copak může k něčemu takovému otupět? Zavřel elfovi oči a složil mu ruce na prsou. Měl pocit, že se topí ve vlastních pocitech a myšlenkách. Zoufale zatoužil, aby tu teď byla jeho matka nebo Celebrimbor, prostě někdo, komu by se mohl schoulit v náručí, aby se necítil tak hrozně sám. Jenže oni byli mrtví. Mrtví! Mrtví… Připadal si jako nahý v trnovém keři. Každý pohyb ho vnitřně drásal. Zadíval se na mrtvého elfa.
Jaká je smrt, napadlo ho.
Nedokázal si to představit. A možná proto ho smrt tak děsila.
„Nech ho jít,“ řekl mu někdo měkce.
Haldir ucítil, jak ho někdo objal a přitáhl k sobě. Cítil teplo něčího těla, pomalý tlukot srdce, uklidňovalo ho to.
„Jeho fëa dojde v Mandosu klidu a znovu se narodí. Netruchli tedy pro mrtvé. Fyzická smrt není konec.“
Haldir překvapeně vzhlédl. Myslel si, že je to Celeborn, ale nyní mu došlo, že je to úplně cizí elf.
„Glorfindel,“ představil se zlatovlasý elf.
„Haldir z… prostě jen Haldir,“ zašeptal Haldir a odtáhl se. Znal podle jména tohoto elfa a nepřišlo mu vhodné být mu tak blízko. Vždyť tohle byl Vznešený elf, kníže elfů, slavný Glorfindel z Gondolinu, hrdina Prvního věku.
„Pojď, potřebuješ ošetřit,“ řekl Glorfindel a kývl hlavou k Haldirově levé ruce. Zpod špinavého cáru tuniky, který použil jako obvaz, prosakovala krev a stékala mu po ruce. A to nepočítaje desítky sečných ran, které si ze své první bitvy odnesl.
„Je mi fajn,“ namítl Haldir tiše. Nebyl si zcela jist proč, ale styděl se za svou slabost.
Glorfindel vstal a došel si pro trochu čisté vody, hojivou mast a obvazy. Vrátil se k Haldirovi a klekl si vedle něj do trávy.
„Jsi paličatý, viď?“ poznamenal Glorfindel. „Ale ty rány potřebují ošetřit. Bude ti pak líp. Věř mi, vím, o čem mluvím.“
Haldir usoudil, že není zrovna vhodné hádat se s někým, jako je Glorfindel, a tak se podřídil. Glorfindel mu pomohl svléknout potrhanou a zakrvácenou tuniku. Haldir přitom nedokázal potlačit bolestné zasyknutí. I když se zvládl vyhnout přímému zásahu a lehké kožené brnění ho uchránilo před vážnějším poraněním, měl na těle pěkných pár ran a ty citelně bolely. Naštěstí to byla jen povrchová zranění a pár modřin, skutečně nic vážného.
Glorfindel namočil ve vodě kus obvazu a začal rány opatrně vymývat. Haldir se přinutil sedět klidně a nedávat najevo, jak to bolí. Byl si vědom i toho, že si ho Glorfindel prohlíží a poprvé v životě cítil rozpaky.
Glorfindel vyčistil rány a pak jakoby mimochodem začal smývat špínu z Haldirova těla. Tmavovlasý elf se mu docela líbil. Byl vysoký, dobře stavěný, měl širší ramena a antracitově černé vlasy - prostě pravý Noldo.
Glorfindel na rány nanesl mast a zručně Haldirovi převázal poraněnou paži. Ostatní rány nechal odkryté, protože nekrvácely a na vzduchu se budou hojit lépe.
„Až se mast vstřebá, můžeš se obléknout.“
„Díky,“ řekl Haldir.
„Nemáš zač,“ pousmál se Glorfindel a posadil se vedle něj. Podal Haldirovi lahvici s vodou a lembas.
Haldir se napil, ale lembas si nevzal. Místo toho se zadíval na své ruce a snažil se nějak očistit zaschlou krev. Dal by cokoli za pořádnou koupel.
„Měl bys něco sníst. Čeká nás ještě dlouhá cesta,“ řekl Glorfindel tiše.
„Nemám hlad,“ zašeptal Haldir. Ta bitva byla něco strašného, nechtěl by to zažít znovu. Na druhou stranu v ní nemusel myslet na nic, prostě to pustil z hlavy. Teď z toho byli venku, aspoň na čas, a bylo až příliš prostoru pro přemýšlení.
„Nebudu ti nalhávat, že to přebolí,“ řekl Glorfindel jako by Haldirovi četl myšlenky. „Nepřebolí. Budeš se s tím prostě muset naučit žít - s tím, a s mnohým dalším. To už zkrátka náš úděl - pamatovat si.“
„Copak na tohle lze vůbec zapomenout?“ zašeptal Haldir.
„Lidé to dokáží,“ odvětil Glorfindel.
Haldir se na něj překvapeně podíval.
„Dokáží zapomenout?“ vydechl.
„Ano, časem to špatné v jejich paměti bledne a to krásné se stává ještě krásnějším,“ přikývl Glorfindel.
„Šťastní lidé,“ povzdechl si Haldir.
„No vidíš, a oni závidí nám,“ pousmál se Glorfindel.
„Lidé,“ odfrkl si Haldir a do jeho hlasu prosákla hořkost.
„Nesuď je tak příkře. Lidi prostě musíš posuzovat kus od kusu,“ řekl Glorfindel smířlivě.
Haldir se zadíval směrem k Eregionu. Přesněji směrem, kde kdysi býval Eregion.
„Vím, jak je těžké přijít o domov,“ zašeptal Glorfindel.
Haldir už chtěl odseknout, že to tedy neví. Včas si naštěstí uvědomil, s kým mluví a zůstal mlčet1. Přesto mu nedalo, aby se nezeptal na věc, která ho tížila.
„Jaká je smrt?“
Glorfindel dlouho mlčel, než velice tiše odpověděl: „Je to jako skok do temné studené vody. Na víc se mne neptej.“
Haldir se začervenal.
„Omlouvám se, nechtěl jsem být hrubý,“ hlesl zahanbeně.
„Já vím,“ přikývl Glorfindel. „Kdyby ne, odpověděl bych ti jinak.“
Glorfindel kráčel s dekou v ruce mezi spícími elfy. Potřeboval si taky odpočinout. Elrond s Celebornem seděli u ohně. Glorfindel si přisedl.
„Za úsvitu musíme vyrazit. Zdrželi jsme se tu příliš dlouho,“ řekl Elrond.
„Měli byste si jít oba lehnout,“ navrhl jim Glorfindel.
„Ne, myslím, že bych neusnul,“ zavrtěl Celeborn hlavou. Zraněnou nohu měl již ošetřenou a našli mu pevný klacek jako hůl, o kterou by se mohl opírat.
„Jak je Haldirovi? Jak to zvládá?“ zeptal se Glorfindel.
Celeborn si s odpovědí dával poněkud na čas.
„Spí. Bude v pořádku. Měl víc štěstí než rozumu.“
„Myslel jsem něco trochu jiného,“ řekl Glorfindel.
„Já vím,“ přikývl Celeborn. „Ale on to zvládne.“
„Neměl by teď být sám,“ ozval se Elrond zamyšleně.
„Já se na něj půjdu podívat,“ nabídl se Glorfindel a vstal.
Haldir ležel poblíž ohně tam, kam už nedosáhlo světlo plamenů, které by ho mohlo rušit. Byl schoulený do klubíčka zabalený do teplé deky, ale jak se neustále neklidně převracel, sklouzla mu z ramen a odkryla nahou kůži. Glorfindel ho přikryl a zadíval se mu do tváře stažené úzkostí. Byl to ještě kluk, nedospělý elf nepřipravený vzdorovat tvrdé realitě světa, do které byl tak náhle vhozen.
„Co je to za kluka?“ zaslechl Glorfindel od ohně Elrondův hlas.
„Celebrimbor… byl to jeho chráněnec,“ zněla Celebornova vyhýbavá odpověď.
Glorfindel si rozložil vedle Haldira deku a lehnul si k němu. Opatrně, aby ho neprobudil, si ho přitáhl k sobě. Mladík se ve spánku zavrtěl a přitiskl se ke Glorfindelovi, hlavu si položil na jeho rameno.
„Že se o něm Celebrimbor nikdy nezmínil?“ podivil se Elrond.
„A proč by měl?“ opáčil Celeborn. Jeho hlas zněl jaksi popuzeně.
Glorfindel vklouzl rukama pod deku a objal ho. Jeho kůže byla hebká a hřejivá. Glorfindel si nemohl pomoct, aby po ní jemně nepřejížděl prsty. Haldir byl jako sametové kotě - stejně přítulný, stejně příjemný na dotek. Glorfindel cítil, jak se Haldir pomalu uklidňuje. Přestal se vrtět, tvář se mu uvolnila a on upadl do spánku bez zlých snů.
„Kolik mu vlastně je?“ zajímal se Elrond.
„Za dva měsíce bude dospělý.“
„A rodiče?“
Glorfindel poslouchal hovor u ohně stále méně. Teplo Haldirova těla a únava ho ukolébávaly ke spánku.
Největšímu nebezpečí unikli, třebaže museli být i nadále obezřetní. Měli však hodně raněných, kteří jejich postup značně zpomalovali.
Glorfindel se držel v Haldirově blízkosti a často spolu rozmlouvali. Témata jejich hovoru se však úzkostlivě vyhýbala bolestným věcem.
Haldir si otřel špinavé dlaně do kalhot.
„Dal bych cokoli za koupel,“ posteskl si.
„Až dorazíme k Bruinen, budeš mít příležitost. Ale voda z hor je pěkně ledová,“ pousmál se Glorfindel.
„Ale to je hezkých pár dní cesty,“ namítl Haldir. „Tímhle tempem… nejméně dva týdny.“
„Je to nejpříhodnější místo k zbudování pevnosti, protože je tam zdroj pitné vody,“ připomněl Glorfindel.
„Já vím, já vím,“ potřásl Haldir hlavou. „Raději bych ale šel do Lindonu.“
„Jenže tam teď nemůžeme. S každou hodinou zabírá Sauron víc a víc z Eriadoru. Tlačí nás na sever,“ řekl Glorfindel zachmuřeně.
„A Gil-galad? Musí být přece varován!“
Glorfindel položil Haldirovi ruku kolem ramen.
„A bude,“ slíbil. „O to se postaráme. Ale všechno má svůj čas. Trpělivost, chlapče.“
Glorfindel dokončil obvaz na Haldirově levé paži. Haldir se poněkud nespokojeně protáhl.
„Škrtí?“ zeptal se Glorfindel.
„Ne,“ zavrtěl Haldir hlavou. „Bolí mě záda. Asi jsem včera usnul na nějakém drnu nebo co.“
Glorfindel si kleknul za Haldira a vyhrnul nu košili. Jeho ruce přejely po elfových zádech.
„Jo, tam,“ sykl Haldir, když se Glorfindelova ruka dotkla bolavého místa.
Glorfindel začal Haldirovi jemně masírovat záda.
„Není divu, že tě bolí záda. Jsi celý ztuhlý v křeči. Uvolni se,“ nabádal ho.
„To se snadno řekne,“ bránil se Haldir.
„Nejsi zvyklý spát venku?“ zeptal se Glorfindel.
„Ne, to není tím,“ povzdechl si Haldir.
Glorfindel přestal s masáží a přitiskl se k Haldirovým zádům. Jejich tváře byly jen kousek od sebe a chvílemi se dotýkaly.
„Nemohl jsi tomu zabránit, ani to změnit. Prostě to přijmi, jak to je,“ zašeptal Glorfindel. Cítil, jak se Haldir třese.
„Pořád je vidím. Jak tam leží na dlažbě… všude je krev… a ona… je mezi nimi,“ zašeptal Haldir.
„Ona?“ opakoval Glorfindel sotva slyšitelně.
„Moje matka… zabili ji… zabili,“ hlesl Haldir.
„To je mi líto,“ řekl Glorfindel.
Haldir pootočil hlavu, aby Glorfindelovi viděl do tváře. Poprvé si pohlédli do očí takto z blízka a Glorfindel ke svému úžasu zjistil, že Haldir má modré oči.
Haldir se zadíval na noční nebe.
„Připadá mi to jako celá věčnost, co jsem se na ně díval,“ zašeptal.
Ani Glorfindel nespal. Haldir měl hlavu položenou na jeho rameni, jak se stávalo příjemným zvykem. Nebyl už žádný důvod, aby spávali spolu, jenže jim bylo tak nějak dobře, tak proč by měli něco měnit.
Glorfindela trápila neodbytná otázka. Bál se na ni však Haldira zeptat. I když spolu hodně mluvili, ještě pořád se vyhýbali určitým tématům. Když Haldira poprvé uviděl, automaticky předpokládal, že je Noldo. Ostatně narodil se a žil ve městě noldorských kovářů. Koho by napadlo hledat zrovna tam sindarského elfa. Nejen kvůli tomu, že mezi Sindar a Noldor stále zůstávala stopa hořkosti, ale i proto, že Sindar nesdíleli lásku Noldor ke kameni a kovům. Jenže Glorfindel potřeboval mít jistotu, potřeboval slyšet odpověď na svou otázku.
„Tvoji rodiče nebyli Noldor, že?“ zašeptal Glorfindel váhavě.
Haldir dlouho mlčel a Glorfindel se v obavách z mladíkovi reakce skoro ani neodvažoval dýchat.
„Otec byl, ale máma pocházela z Lórinandu,“ odpověděl Haldir nakonec, a překvapivě docela klidně. „Nějaký čas pobývala v Lindonu, než odešla s Celebrimborem do Eregionu. Milovala stromy. Nikdy jsem v Lórinandu nebyl. Slibovala, že tam pojedeme, až budu dospělý. Vyprávěla o tamních stromech, o mallornech, vždycky s takovou láskou.“
Haldir se zasněně pousmál, jako by mu vzpomínky ožívaly před očima, a pokračoval klidným hlasem: „To ona přesvědčila Celebrimbora, aby nechal vysázet cesmínový háj. Kdekoli byl kousek místa, něco tam zasadila. Hrozně se kvůli tomu s Celebrimborem hádali, protože když strom vyrostl, trhal dlažbu. Ale ona si nedala říct. Nikdy mi neřekla, proč vlastně zůstala v Eregionu mezi elfskými kováři. Myslím, že před něčím utíkala, ale nedokázala tak úplně odejít, a tak zůstala mezi Lindonem a Lórinandem.“
Haldirův hlas posmutněl.
„Teď jsou to už jen vzpomínky,“ povzdechl si.
Glorfindel Haldira jednou rukou objal.
„Až přijde čas, zase se s ní setkáš. A ona bude moct být pyšná na svého syna,“ zašeptal Glorfindel.
Elrond se musel pousmát, když pozoroval Glorfindela s Haldirem, jak do sebe strkají a pošťuchují se jako dvě malé děti.
„Nejdřív jsem si nebyl jistý, ale teď jsem Glorfindelovi vděčný,“ přiznal Celeborn. „Jsem rád, že se Haldir zase směje.“
„Je mladý a silný. Jen potřeboval najít někoho… někoho, aby nebyl sám,“ řekl Elrond, a pak po chvíli dodal: „Hodně se podobá otci.“
Celeborn poplašeně vzhlédl.
„Nemusíš nic říkat,“ upokojil ho Elrond. „Ale mám oči a vidím mnohé. Ostatně divím se, že si té podoby nikdo ještě nevšiml. A navíc má po matce modré oči. V Eregionu byla jediná elfka sindarského původu - Ciltallë.“
„Doufám, že mu to neřekneš,“ požádal Celeborn.
„Ne, neřeknu. Ničemu by to neposloužilo. Haldir si potřebuje nejdřív vyléčit rány, které utržil, než bude připraven setkat se s otcem,“ řekl Elrond zamyšleně. „Nicméně mě zaráží, že o tom Ciltallë nikomu neřekla. Připravit Haldira o otce… to bylo tvrdé2.“
„Taky jsem si myslel, ale věřila, že dělá to nejlepší,“ pokýval Celeborn hlavou.
„Možná, v každém případě jeho objevení se přichází právě v čas,“ usoudil Elrond. „A může ještě mnohé změnit.“
„O důvod víc, aby se s touto… informací nakládalo obezřetně,“ zdůraznil Celeborn.
Glorfindel s sebou strhl Haldira na zem. Svalili se do trávy a snažili se jeden druhému zabránit, aby vstal.
Haldir seděl na sluníčku a pomalými tahy leštil mitrilové ostří Hatholdinu.
„Tak je to správné. O takovou zbraň je nutno dobře pečovat,“ pochválil ho Glorfindel a přisedl si.
„Ještě před pár dny jsem ji nepotřeboval,“ zašeptal Haldir a vrátil meč do pochvy.
„Na světě jsou i jinačí síly než Zlo,“ řekl Glorfindel. „Můžu?“ kývl ke zbrani.
Haldir přikývl. Glorfindel vytáhl meč z pochvy a ostří se zatřpytilo. Zkusmo jím máchl do vzduchu.
„Je nádherný,“ pokýval uznale hlavou. „Celebrimbor se opravdu překonal.“
„Dal mi ho krátce předtím než….“
„Nemysli na to,“ řekl Glorfindel a položil Haldirovi konejšivě ruku kolem ramen.
Haldir se ke Glorfindelovi přitiskl.
Glorfindel prohrábl ty temně černé prameny.
Haldirova ruka našla jeho a jejich prsty se propletly.
„Proč vlastně chceš tak moc do Lindonu?“ zeptal se Glorfindel.
„Celebrimbor chtěl, abych tam jel. Přál si, abych varoval Gil-galada,“ vysvětlil Haldir.
„A ty jsi nejel,“ konstatoval Glorfindel.
„Hůř,“ povzdechl si Haldir. „Odmítl jsem jet. Rád bych to aspoň dodatečně napravil.“
„Už jsem ti říkal, že to tě trápit nemusí. Elrond se o to postará,“ řekl Glorfindel.
„Já vím,“ přikývl Haldir. „Jenže… Celebrimbor říkal ještě něco. Říkal, že jestli chci odpovědi, musím jet do Lindonu za Gil-galadem.“
„Jaké odpovědi?“ zajímal se Glorfindel.
„Především, kdo je můj otec a kdo jsem tím pádem i já,“ zašeptal Haldir.
„Copak ty svého otce neznáš?“ užasl Glorfindel.
Haldir zavrtěl hlavou a sklopil zrak. Glorfindel uchopil Haldira za paži a přiměl ho zastavit se.
„Pojedeme do Lindonu hned, jak to bude možné. A ty pojedeš s námi,“ slíbil.
Poznámky:
1) Glorfindelův domov Gondolin byl v roce 511 Prvního věku srovnán se zemí armádou skřetů, zlobrů, draků a balrogů, když bylo skryté království zrazeno a odhaleno Morgothovi. Glorfindel padl při obraně města v souboji s mocným balrogem.
2) Všeobecně se má za to, že fëa (duše) dítěte čerpá před narozením mnohé od matky i od otce. Proto bylo považováno za velmi bolestné, když se manželé museli v této době odloučit a když otec nebyl v raném dětství přítomen. Zároveň to byl i důvod, proč měli elfové tak málo dětí - matku těhotenství často strávilo na těle i na duchu, takže už na další děti neměla sílu.
KONEC