Sedmnáctého dne od zničení Ost-in-Edhilu pozdě večer dospěli konečně k řece Bruinen a utábořili se.
Jakmile Glorfindel splnil všechny svoje povinnosti a dal rozestavět hlídky, odešel se k řece opláchnout. Většina se již umýt byla. Všichni potřebovali doslovně i obrazně smýt špínu bitvy. Našel si dobře schůdný břeh a začal se svlékat. Když uslyšel šplouchání vody, zvedl hlavu. Haldir k němu zvolna kráčel a brouzdal se bosýma nohama ve vodě. Na sobě měl jen kalhoty. Tuniku nesl v ruce. Podle jeho mokrých vlasů Glorfindel usoudil, že se byl taky umýt.
„Je jako led,“ pousmál se Haldir.
Glorfindel mu úsměv oplatil.
„Koukám, že se ti to už pěkně zahojilo,“ prohodil Glorfindel, zatímco pečlivě skládal svou tuniku i košili.
Haldir si bezděčně přejel rukou po levé paži. Rána od šípu byla již zhojená, zbývala po ní jen nevelká modřina.
„Jo, ta mast pomohla.“
Glorfindel se narovnal a chtěl odpovědět, že to nestojí za řeč, když si uvědomil, že Haldir stojí blízko, velmi blízko. Podíval se mladíkovi do očí. Třpytily se jako hvězdy.
„A taky tvoje péče,“ dodal Haldir tiše.
Glorfindel nedokázal přesně říct, proč mu z Haldirova tónu naskočila husí kůže.
„To jsem rád,“ odpověděl Glorfindel. Pohnul rukou, jako by si chtěl sundat kalhoty, ale neudělal to, skoro jako když si to najednou rozmyslel.
„Jestli překážím,“ zašeptal Haldir. „Můžu jít.“
„Možná… bys měl,“ přisvědčil Glorfindel. Ten Haldirův tichý, podmanivý tón a pohled jeho očí se mu vůbec nezamlouval.
Haldir pomalu přikývl. Když však udělal krok, na blátivém břehu mu uklouzla noha. Zcela instinktivně se chytil Glorfindela kolem krku a oba spadli do vody. Glorfindel měl však silný dojem, že to Haldir udělal schválně.
Haldir se dostal nad něj a vůbec se nesnažil vylézt ze studené vody, naopak sklonil se k němu a jeho tvář se přitiskla ke Glorfindelově, čímž zlatovlasého elfa jen utvrdil v přesvědčení, že nešlo o žádnou náhodu.
Glorfindel ucítil, jak se k němu Haldir víc přitiskl. Mohl tak nejen cítit pach Haldirova vzrušení, ale vnímat i erekci otírající se o jeho tělo. A Glorfindelovo tělo na to odpovídalo. I on začínal být vzrušený.
„Tak krásný,“ zašeptal Haldir a jeho rty se dotkly Glorfindelova špičatého ucha.
Glorfindel ze sebe Haldira hrubě shodil.
„Co si o sobě myslíš?!“ zasyčel vztekle na mladšího elfa a zvedl se. Nevěděl, jestli se třese víc zimou nebo vztekem.
„Já myslel…,“ začal Haldir tiše. Zůstával sedět ve studené vodě s hlavu skloněnou, protože se Glorfindelovi bál podívat do očí.
„Ještě žádné štěně jako ty se nedovážilo udělat mi takový obscénní návrh!“ vyštěkl Glorfindel. Bylo vidět, že je mladíkovou troufalostí skutečně pohoršen.
„Omlouvám se,“ hlesl Haldir zahanbeně. „Já jsem opravdu….“
„To mne nezajímá! A omluva se nepřijímá! Radím ti, abys to už nikdy, opakuji nikdy nezkoušel! Je ti to jasné?!“
Haldir se pod náporem Glorfindelova hněvu ještě víc schoulil a horlivým přikyvováním se snažil dát najevo, že je mu to zcela jasné.
„My dva jsme spolu skončili. Přinejmenším do doby, než se naučíš slušně chovat!“ ucedil Glorfindel. Prošel kolem Haldira, sebral si svoje věci a vrátil se do tábora.
Když Haldir osaměl, složil hlavu do dlaní a rozbrečel se.
Haldir se vrátil do tábora velmi pozdě. Styděl se za sebe a bylo mu to líto. Vlastně ani sám pořádně nevěděl, co ho to napadlo. Nezkoušel to na dospělého elfa poprvé. V Ost-in-Edhilu se párkrát pokusil své problémy řešit poněkud nevhodným způsobem. Pochopitelně se mu vždycky dostalo shovívavého odmítnutí. Jenže to byli elfové, které znal dlouho. Jak ho vůbec mohlo napadnout, zkoušet to na Glorfindela? Vždyť se skoro vůbec neznali. Měl takovou reakci předpokládat. Ne, především to neměl dělat. A nejhorší na tom bylo, že tohle odmítnutí bolelo. Někde ve skrytu duše totiž věřil, že Glorfindel neřekne ne.
„Co se stalo?“
Haldir zvedl oči a setkal se s Elrondovým pohledem.
„Nic,“ zalhal.
„Opravdu? Měl jsem dojem, že Glorfindela něco velmi rozzlobilo,“ prohodil Elrond a přisedl si. Podal Haldirovi lembas. „Měl bys něco sníst.“
„Nemám chuť,“ odmítl Haldir.
„Jen to sněz,“ trval na svém Elrond. „A třeba mi pak povíš, se přihodilo.“
Haldir si od Elronda neochotně vzal oplatku, ale jen ji převracel v rukou. Elrond mlčel. Nenaléhal, ale už jeho samotná přítomnost byla Haldirovi nepříjemná. Nechtěl mluvit o tom, co udělal. Na druhou stranu vnitřně se tím užírat nebylo o moc lepší.
„Udělal jsem… hroznou blbost,“ zašeptal Haldir a ukousl sousto, aby oddálil chvíli, kdy, když už s tím začal, bude muset říct, čeho se dopustil.
Haldir polknul. Přišlo mu, že je lembas bez chuti a drhne mu v krku.
„Udělal jsem Glorfindelovi… jistý… návrh… velmi hloupý návrh,“ přiznal se.
„Napadlo mě to,“ přikývl Elrond.
Haldir se na něj překvapeně podíval.
„Všímám si mnoha věcí, chlapče. Nejsem slepý,“ pousmál se Elrond. „Tobě se Glorfindel líbí, viď?“
Haldir se začervenal.
„Na tom není nic špatného. Ale způsob, jakým ses to snažil dát najevo, byl… víc než nešťastný. Haldire, copak tě matka nic nenaučila?“
„Já vím,“ povzdechl si Haldir. „Vím, že bych se neměl…, že bych se neměl plést mezi dospělé. Nevím, co to do mě vjelo. Prostě jsem si nemohl pomoct.“
„Samozřejmě že víš, proč jsi to udělal,“ řekl Elrond. „Vedla tě k tomu čistá fyzická žádost, že? A to je důvod, proč by ses neměl zkoušet zaplést s dospělými elfy. Sex pro čiré fyzické uspokojení je záležitost dospívajících. Nediv se, že to Glorfindela pohoršilo. Přece jsi nečekal, že se s tebou, úplně cizím elfem a nedospělým k tomu, vyspí?“
„Já nevím, co jsem čekal!“ odsekl Haldir. „Mrzí mě to,“ dodal tiše.
„Chápu, že neprocházíš jednoduchým obdobím. Všichni jsme to zažili, ale tobě to ještě ztížila skutečnost, že jsi neměl žádné vrstevníky. A ke všemu se musíš vyrovnávat se spoustou dalších věcí,“ řekl Elrond měkce. „To ovšem nijak neomlouvá tvé chování.“
„Já vím,“ vzdychl Haldir.
„No, měl by ses od teď chovat ke Glorfindelovi opravdu velmi zdvořile,“ poradil mu Elrond.
„Samozřejmě,“ přisvědčil Haldir. „Ostatně nic jiného mi ani nezbývá.“
„Návrh, který jsi mu udělal, rozhodně nebyl zrovna… nejvhodnější, a nejslušnější to taky nebylo. Ale každý děláme chyby. Glorfindel je rozumný elf. Pochopí to,“ povzbudil ho Elrond, zvedl se a zamířil zpátky mezi ostatní.
„Nešlo mi jen o sex,“ zašeptal Haldir.
Elrond se překvapeně otočil.
„Nechtěl jsem ho urazit. Já jsem jen chtěl… myslel jsem… myslel jsem, že to chce taky,“ hlesl Haldir nejistě.
„Myslíš, že jsi připraven mít s někým vztah?“ zeptal se Elrond. Málokdy elfové dospěli přímo v den svých stých narozenin. Většinou k tomu docházelo o něco dříve nebo později. A fyzickému dozrání vždy to psychické předcházelo. Bylo tedy docela možné, aby Haldir už byl schopný navázat a udržet trvalý vztah. I když Elrond o tom pochyboval.
„Já nevím. Jak se to pozná?“ zeptal se Haldir.
„Jak?Až se nebudeš muset ptát, jak se to pozná. A přestaneš zaměňovat pojmy sex a láska. To, co jsi udělal, rozhodně nesvědčí o tom, že bys už dospěl, to mi věř, hochu,“ sdělil mu Elrond upřímně.
Glorfindel se vrátil do tábora až krátce před svítáním. Celou noc se potuloval po okolí a přemýšlel. Haldir hrubě porušil nepsaná pravidla chování stará jako elfové sami. Mladí elfové byli v důsledku hormonálních změn ve svém organismu tolik vnímaví k fyzické kráse a sexuální rozkoši, až zcela opomíjeli, že vztah není jen o sexu. Silná promiskuita a neschopnost navázat vztah na hlubší úrovni vedly k tomu, že milostné vztahy mezi dospělými a mladistvými elfy, zvláště šlo-li o mladíky, většinou končily těžkým zklamáním pro toho staršího. Proto se dodržovala zásada, že by se dospělý elf neměl zaplést s mladistvým, a naopak neplnoletí elfové se měli držet svých vrstevníků a neplést se mezi dospělé. Bylo to pro dobro obou stran.
Glorfindel měl plné právo být pohoršený a uražený. Jenže nedokázal z mysli vytěsnit ten Haldirův vyděšený, ublížený výraz, ty oči plné potlačovaných slz - bylo mu to líto. Nechtěl Haldirovi ublížit. Proč nemohl vyjádřil svůj záměr slovy, proč musel Haldir udělat to, co udělal? I mezi nejdůvěrnějšími přáteli, kteří spolu příležitostně měli styk, bylo tohle gesto velmi ošemetné. Nedovolil by si něco takového udělat Erestorovi v obavě, že to bude špatně pochopeno. A to se spolu znali už velmi dlouho i po fyzické stránce. Vždycky čekal na Erestorovo znamení, že to chce. Pouze mezi partnery to bylo přijatelné bezpodmínečně za všech okolností. A tohle černovlasé štěně s očima modrýma jako hlubiny Ulmeho1 vod se klidně opovážilo. Ačkoli musel uznat, že to chtělo pořádnou odvahu. Glorfindel znal elfy, kteří by Haldira byli schopni za něco takového i fyzicky napadnout. Proč Haldir tolik riskoval? Musel přece vědět, že bude odmítnut. Pravděpodobně velice tvrdě odmítnut. To byl skutečně tak zoufalý, že mu to za to stálo?
Glorfindel si pamatoval, jak byl v mládí nadržený. Strávil v posteli víc času, než byl ochoten přiznat. Ale nikdy by to nezkoušel … Glorfindel se zastavil. Teprve teď mu to došlo. V Ost-in-Edhilu nebyl žádný elf Haldirova věku. Ten kluk neměl vrstevníky, s jejichž pomocí by to období zvládnul. Glorfindel si to pokusil představit - sám, zmítaný hormony, odkázaný jen na masturbaci - to muselo být hrozné. Možná byl Haldir skutečně zoufalý a hledal jakékoli východisko ze své trpké situace. Glorfindela znepokojila myšlenka, že nějaký dospělý elf Haldirovi vyhověl. Většinou si starší elf k tomu mladšímu vytvořil příliš silný citový vztah a těžko se vyrovnával se skutečností, že ty city nejsou a ani nemohou být opětovány, že je pro toho mladšího jen způsob k ukojení touhy a nic víc.
Glorfindel se posadil k pohasínajícímu ohni. Jeho závěry ho neuspokojily. Haldir byl možná v dosti nezávidění hodné pozici, a proto to na něj zkoušel, ale on pořád v duchu viděl ty modré oči plné slz - takhle nereagoval někdo, kdo očekával odmítnutí.
Glorfindel spatřil, jak k němu tmou jde Haldir. Mohl by se zvednout a odejít, ale neudělal to. Rozhodl se, že to prostě hodí za hlavu, obrátí list.
Haldir zůstal záměrně stát v místech, kde světlo ohně přecházelo do tmy2.
„Pane, poníženě tě žádám, abys přijal moji nejupřímnější omluvu za mé nevhodné chování.“
Glorfindel zamžikal. Haldir nejen že vybral slova a postavil větu gramaticky tak, aby byla co možná nejzdvořilejší, ale ještě ke všemu svou omluvu řekl perfektní quenijštinou. Glorfindel byl zaskočený jako už dlouho ne. Málokterý sindarský elf by byl ochoten mluvit Starým jazykem3. Údiv však rychle vystřídalo zahanbení. Rozhodně nechtěl v Haldirovi vyvolat pocit, že se musí omluvit takhle. Ta věta byla řečena tak zdvořile, že z ní až mrazilo, jako by za těmi slovy nebylo ani kouska vřelého citu. Vstal a došel až k mladíkovi, aby mu mohl zblízka pohlédnout do očí. I když se Haldir snažil působit povzneseně až lhostejně, oči ho prozradily. Glorfindel v nich viděl zahanbení a překvapivě i smutek a bolest. Opravdu svým odmítnutím Haldirovi tolik ublížil? O co tu šlo? Jakou hru to s ním mladý elf hrál?
Glorfindel si uvědomil, že Haldir pořád čeká na odpověď, a začínal cítit jeho nejistotu. Nepřijmout takovou omluvu by znamenalo strašnou urážku a bylo by to neskutečně pohrdavé.
„Omluva se přijímá,“ zašeptal.
„Hanta rimbevë4,“ odvětil Haldir a chtěl odejít. Glorfindel ho chytil za paži.
„Tohle nebylo nutné, Haldire.“
„Bylo. Já…“
Glorfindel se cítil mizerně, protože viděl, že Haldir nemá daleko k slzám. Objal ho a pevně ho k sobě přitiskl.
„Nechci tě ztratit,“ vzlykl Haldir. „Nikoho jiného už nemám.“
Glorfindel svíral třesoucí se tělo a snažil se Haldira uklidnit. Mělo ho to napadnout. Jenže on pořád o Haldirovi uvažoval jako o dospívajícím. Zapomněl, že bude již brzy plnoletý, a nevzal proto v úvahu, že by mohl být už připravený. Dokonce ani ve světle toho, co Haldir prožil za hrůzy. A tak udělal to jediné, co mu v tu chvíli přišlo správné. Jemně, aniž by ho pustil, od sebe Haldira odstrčil a políbil ho - dlouze a měkce.
V první chvíli to Haldira vylekalo. Nevěděl, co má dělat. Nikdy se s nikým nelíbal. Ve zmatku, který cítil, se zapřel rukama o Glorfindelův hrudník a pokusil se vyprostit z jeho sevření, třebaže vlastně nechtěl, aby ho Glorfindel pustil. Byl to však jen prvotní impuls. Po chvíli Haldirovo tělo zvláčnělo a on se polibku zcela poddal. Jeho nejistota byla pryč a jeho polibky byly stále dychtivější. Byl sice nezkušený, ale učil se velmi rychle. Glorfindel vtlačil nohu mezi Haldirova stehna a záměrně se otíral o jeho ztopořený penis.
Když se jejich rty konečně oddělily, dýchal Haldir zrychleně a mělce, oči se mu třpytily touhou. Glorfindel věděl, že jestli připustí, aby k tomu mezi nimi došlo, nebude cesta zpátky. Už teď měl k mladíkovi příliš silný vztah a jestli se stanou milenci, i když věřil, že Haldir je připravený na vztah, mohl by zažít velmi bolestné zklamání.
Haldir neměl Glorfindelovo dilema. Když se ho Elrond ptal, zda je připraven, nebyl si skutečně jist. V tu chvíli cítil jen, že ho Glorfindel strašně vzrušuje. Toužil po něm tak, jako po žádném jiném elfovi. Měl dost času o tom všem přemýšlet, a ačkoli si teď nebyl o mnoho jistější, věděl, že bez Glorfindela by byl jeho život prázdný. Bolelo ho pomyšlení, že by neměl zlatovlasého elfa ve své blízkosti, že by nemohl usínat v jeho náruči a zase se v ní probouzet. Co jiného by to mohlo být než láska? Měl však strach, aby ho Glorfindel přese všechno znovu neodmítl, a tak se snažil potlačit své vzrušení, šílený chtíč, který ho spaloval, a čekal. Nechtěl udělat stejnou chybu podruhé.
Glorfindel si byl vědom Haldirova vzrušení i nervozity.
„Řekni mi jednu věc, proč jsi to udělal, tam u řeky,“ zašeptal Glorfindel.
Haldir dlouho mlčel. Nebyl si jist, jaká je správná odpověď, a měl strach něco říct. Glorfindel byl však trpělivý.
„Myslel jsem, že to chceš…, že mně chceš,“ řekl Haldir nakonec a nejistě se na Glorfindela podíval.
„A ty chceš mně?“ zeptal se Glorfindel.
Haldir polknul a přikývl.
„Jak moc? Na jednu noc? Na dva měsíce?“ Glorfindel nedokázal zabránit, aby se mu do hlasu nevkradla hořkost. Vždyť Haldir se za ty dva měsíce, až by dosáhl plnoletosti, mohl klidně sebrat a odejít a zlomit mu srdce.
„Navždycky,“ odpověděl Haldir.
Glorfindel se na černovlasého elfa zadíval. Od první chvíle ho to k němu táhlo. A musel si přiznat, že Haldirův odchod by mu zlomil srdce, ať už teď udělá cokoli.
Tunika pomalu sklouzla na zem a kalhoty ji následovaly vzápětí. Glorfindel se skoro ani neodvažoval dýchat, když se díval, jak se první sluneční paprsky rozlévají po Haldirově nahé kůži.
„Krásný,“ zašeptal a pohladil Haldira po tváři.
Putoval rukou dolů přes nádherně tvarovaná ramena, kolem klíční kosti až k nepatrně tmavším bradavkám. Přejel po jedné prstem a Haldir tichounce zasykl. Glorfindel si olízl prst a jemně Haldira štípnul. Líbilo se mu, jak je bradavka vzrušením ztvrdlá a citlivá. Přejel rukama přes ty perfektní boky.
„Tak krásný,“ zopakoval tiše.
Haldir nemluvil, ale jeho oči se třpytily touhou. Glorfindel pohladil konečky prstů Haldirův ztopořený penis, až z toho mladšímu elfovi naskočila husí kůže.
Haldir zabořil prsty do zlatých pramenů. Glorfindel jeho ruku ze svých vlasů vypletl a políbil ho do dlaně. Pak jeden po druhém olízl každý prst. Vsunul ho vždy do úst a hrál si s ním tak, jak si již brzy plánoval hrát s něčím jiným. Pro Haldira to byla dráždivá podívaná. Nechával Glorfindela dělat si s ním, co se mu zlíbí, částečně proto, že si nebyl tak jist tím, co by měl dělat. Tolikrát o téhle chvíli snil, ale neměl žádné zkušenosti.
Glorfindel pustil Haldirovu ruku a klesl na kolena, což mladšího elfa uvedlo do rozpaků.
Haldir vzdychl, protože teplý jazyk obkroužil krví naběhlý žalud jeho údu. Musel se opřít zády o kmen stromy, aby neupadl.
Glorfindel sevřel rukama Haldirův zadek a to, co před chvílí předváděl na elfových prstech, nyní s láskyplnou péčí aplikoval na ten dlouhý, štíhlý orgán, který tu tak nestydatě trčel před jeho obličejem.
Haldirovi se vydralo z úst hlasité zasténání, když ho Glorfindel vzal do úst. Sál ho a lízal, jeho ruce zabloudily mezi půlky jeho pozadí, a Haldira to dovádělo k šílenství, což dával hlasitě najevo. Tělem se mu rozlévalo horko, dýchal mělce a zrychleně.
Glorfindel ucítil, jak penis v jeho ústech ještě víc ztvrdnul. Nechal ho z úst vyklouznout a vstal. Stačily už jen dva pohyby rukou a Haldir vykřikl, když se přes něj přelila vlna rozkoše. Téměř se mu podlomila kolena, ale Glorfindel ho tiskl ke stromu a nedovolil mu upadnout. Teprve když bylo po všem, pustil ho a Haldir se lapaje po dechu sesunul na zem. Glorfindel ho pohladil po vlasech a políbil. Haldir se k němu přitulil. Glorfindel se usmál. Veškeré pochybnosti byly pryč. Když svíral uspokojeného Haldira, to hebké přítulné stvoření, v náručí, cítil, že takhle to je správné. Haldir se z jeho náručí vymanil a začal mu rozepínat tuniku. Jeho rty se lačně přisály k obnažené kůži, až Glorfindel zasténal. Haldir byl uspěchaný, ale Glorfindel ho nijak neomezoval. Věděl, že hormony v Haldirově těle mu stejně nedovolí zpomalit. Ostatně dobře si pamatoval, že v té době chtěl všechno hned a teď, nedokázal se ovládnout. A vlastně ani nechtěl, aby se Haldir ovládal.
Haldir shodil tuniku z Glorfindelových ramen, odhrnul mu z krku vlasy a dychtivě okusil božskou šíji. Líbal, jemně kousal a olizoval. Ano, učil se velmi rychle. Glorfindel spokojeně vzdychal, a pak natočil hlavu tak, aby učenlivým rtům nabídl své ucho. Haldir znatelně zaváhal, ale potom na špičaté ucho vyčnívající ze zlatých vlasů lehce dýchl. Když to Glorfindel ocenil spokojeným stenem, opatrně ho sevřel rty. Glorfindel zasténal a bezděčně si zajel rukou mezi nohy, kde pod látkou kalhot pulzovala jeho naléhavá erekce. Svíral ji a hladil, zatímco Haldirovy rty se věnovaly jeho citlivému uchu.
Haldir odstrčil Glorfindelovu ruku, rozvázal tkanice jeho kalhot a zajel do nich. Glorfindel vzdychl, když se Haldirova ruka obtočila kolem jeho horkého nedočkavého penisu.
Haldir přestal dráždit Glorfindelovo ucho. Stáhl elfovi kalhoty a poklekl mezi jeho roztažené nohy.
Glorfindel zasténal, když Haldir jeho penis pohltil. Odhrnul vlasy, jež vše zakrývaly jako závoj, aby se mohl dívat, jak jeho úd mizí v Haldirových ústech a zase se objevuje. Ano, bylo znát, že Haldir nemá žádné zkušenosti. Glorfindelovi to však vůbec nevadilo, ani když ho Haldir poměrně rychle a přímočaře přivedl k orgasmu.
„Miluji tě,“ zašeptal Haldir, když pak spolu leželi v obětí a dívali se na postupující východ slunce.
„A já miluji tebe,“ odpověděl Glorfindel.
Poznámky:
1) Vala Ulmo byl pánem vodstva Ardy
2) Elfové mají vynikající zrak. Vidí velice dobře i v noci. Ovšem dělá jim potíže přechod mezi světlem a tmou, takže za šera vidí podstatně hůř
3) Když Fëanor odváděl zástup Noldor proti vůli Valar z Valinoru do Středozemě, potřeboval lodě. Jejich příbuzní Teleri jim je však odmítli dát, a tak si je Fëanor vzal násilím. Bylo přitom hanebně pobito mnoho elfů z Teleri, kteří byli ozbrojeni jen lehkými luky a neměli proti Noldor šanci. Sindarští elfové žijící ve Středozemi o Zabíjení rodných, jak byl ten čin později nazýván, neměli ponětí, protože se tím Noldor pochopitelně nepochlubili. Když se to však nakonec král Sindar Thingol dozvěděl, zakázal, aby se v jeho říši mluvilo jazykem vrahů jeho příbuzných.
4) Děkuji mnohokrát
KONEC