Manori pootevřela oči. Na jejích rtech se objevil spokojený úsměv. Ležela ve vyhřáté posteli, byla sobota ráno, venku svítilo sluníčko, ona se choulila v Postrachově náručí a…
Počkat!
Manori vytřeštila oči.
„Kruci,“ sykla a snažila se nějak vymotat z peřiny, deky, ručníku - ten bezmyšlenkovitě odhodila, protože co má co dělat ručník v posteli, a doufala, že přitom Postracha nevzbudí. To by byl tra…jeho šedé oči se na ní zmateně dívaly.
„A-ahoj,“ řekla rozpačitě a cítila jak rudne. „To není tak, jak to vypadá.“
„No - a jak myslíš, že to vypadá?“ zeptal se a bylo vidět, že se cítí stejně trapně jako ona.
Rozhlédla se po rozhrabané posteli - leželi uprostřed v jednom chumlu zamotaní do peřiny a deky a - ale ne ručník. Manori na okamžik zavřela oči, když si uvědomila, že zahazovat ten ručník nebyl dobrý nápad.
„Myslím, že to vypadá dost děsně,“ hlesla.
„Taky mám ten pocit,“ souhlasil Postrach.
Mlčky na sebe notnou chvíli zírali, aniž by kdokoli z nich našel odvahu něco říct, nebo udělat.
„Já - tohle fakt nebylo úmyslné,“ řekl nakonec Postrach tiše a Manori viděla, jak se červená.
„No z mé strany taky ne!“ vyhrkla.
„Měl mě vzbudit telefon, já - já to vážně nechápu - “
„Postrachu,“ zarazila ho Manori, které to celé začínalo připadat spíš k smíchu. „Já bych to neřešila. Přinesu ti věci, udělám snídani a zapomeneme na to. Co říkáš?“
„Jo, to bude asi nejlepší. Vážně se omlouvám, tohle se nemělo stát,“ povzdechl si a prohrábl si rozpačitě rukou vlasy.
Manori se už začínala otevřeně usmívat.
„Není proč se omouvat,“ prohlásila a vymotala se z peřiny. Než vstala pečlivě si stáhla dlouhé tričko, co měla místo noční košile. „Ostatně kolikrát za život se probudím vedle pěkného, úplně nahého chlapa, aniž bych s ním cokoli měla.“
„Manori!“
„Ale no tak, dělám si legraci,“ zasmála se. Cestou ze země sebrala ručník a hodila mu ho. „Kdybys potřeboval,“ mrkla na něj.
Postrach se vyprostil z látkové příšery, kterou se přes noc deka stala. Hlavou mu vířily stovky myšlenek, ale cítil především strašný stud. Jak se tohle mohlo stát?! Vzal z nočního stolku mobil a vysvětlení bylo na světě - vybitá baterka.
„Kolik je hodin?“ zavolal a omotal si ručník kolem pasu.
„Devět,“ křikla Manori z kuchyně.
„Sakra,“ zaklel Postrach. „Sakra!“
„Je sobota. Tak kam spěcháš?“
„Někteří lidé pracují i v sobotu,“ odsekl podrážděně, protože když si představil ty otázky, které budou v Klubu mít. A Selena - Postrach v duchu zaúpěl.
„Nemám k snídani nic moc,“ řekla omluvně, když mu do ložnice přinesla šaty. „Nečekala jsem - ehm - návštěvu,“ dodala a znovu zčervenala.
Postrach si od ní vzal svoje věci a zarazil se.
„Tys to žehlila?“ zeptal se, neboť místo, aby bylo oblečení zmuchlané, vypadalo jako právě vyžehlené.
„Já? Blázníš?“ zašklebila se. „Vzpomínáš si, nejsem tvoje matka. A pojď na snídani.“
„Nemám hlad.“
„Postrachu, sice to není anglická snídaně, ale kdy ty jsi naposledy jedl,“ zamračila se.
„Najím se doma,“ odbyl jí a bylo patrné, že čeká, až odejde, aby se mohl obléknout.
„Musíš něco sníst,“ trvala Manori na svém umíněně.
„Nechci, díky,“ pousmál se, ale byl to dost vlažný úsměv.
Manori pochopila, že tohle není vhodná chvíle se s ním dohadovat a tak na něj netlačila.
„Jak myslíš,“ povzdechla si a nechala ho o samotě.
Postrach se rychle oblékl a přišel za ní do kuchyně.
Manori seděla u malého stolu nejvýše pro dva, nohu přes nohu a snídala. Postrach se přinutil nedívat se jí na nohy a nemyslet na to, jak málo toho na sobě má.
„No, já musím. Už takhle to budu těžko vysvětlovat,“ ani se nepokusil o úsměv.
Manori přikývla. Cítila se najednou mizerně. Přišlo jí, že Postrachovi jen komplikuje život a teprve teď se doopravdy začala stydět za to, co se stalo, a především za své poznámky.
„Ahoj,“ rozloučil se a spěšně zamířil ke dveřím.
„Postrachu,“ vstala, ale zůstala stát mezi dveřmi kuchyně.
Otočil se.
„Mrzí mě to, ale - “ zaváhala,. „Nelituju toho.“
„Já vím, mě taky a - já už musím.“
Cvakly dveře a Manori se najednou cítila tak nějak opuštěně.
Jak to říkal Postrach, jestli se nebojí samoty?
Napadlo ji, že s ním by se nebála ničeho.
Co to jen musí být za ženskou, která si neumí vážit toho, že má takového chlapa?
Postrach vešel do Klubu a jeho nejhorší obavy se splnily. Všichni, úplně všichni seděli, v Klubu a čekali na něj. Cítil, jak v něm roste podráždění.
„Postrachu - “ začal Tobiáš.
„Nechci nic slyšet!“ skočil mu Postrach do řeči.
„Měli jsme - “
„Karolíno!“ vyjel na ni Postrach a zamířil ke schodům.
V půlce schodiště se otočil.
„Je mi to líto, zapomněl jsem si nabít telefon,“ řekl tiše a pak zmizel ve svém pokoji, aby unikl otázkám.
„Kdo se vsadíte, že nebyl se Selenou?“ zeptala se Karolína.
Ruku zvedl dokonce i pan Ho a Voloďa, kterého přes ni Tomislav se smíchem plácl. A Kocour hlasitě zamňoukal.
„Myslíte, že - “ Denisa nechala větu nedokončenou, ale bylo jasné, kam míří.
„Postrach?“ ušklíbla se Karolína. „Ten je bohužel tak čestný, že to je možná i nemoc,“ odfrkla si.
„Nikdy by Selenu nepodvedl,“ přikývl Tobiáš. „To není jeho styl.“
„Dobře, ale někde byl a s ní určitě ne,“ přidala se Hanako.
„No to rozhodně ne, jinak by sem ta fúrie nevolala,“ ušklíbl se Tobiáš.
„Tak s kým byl?“ zeptal se Tomislav.
Tobiáš jen pokrčil rameny.
„Podle mě byl s Anglií,“ prohlásila Karolína.
„S Anglií?“ nechápal Tobiáš.
„Ale no tak, lidi, to vážně věříte, že tam tři dny obdivoval památky?“ uculila se Karolína.
„Postrach? Jo!“ bránil ho Tomislav.
„Hm, a kolikrát za svůj život jí dal přednost před prácí, co?“ prohlásila Karolína a vítězoslavně se po všech rozhlédla. „Podle mě se v té Anglii prostě zamiloval.“
„A úplně čirou náhodou ta dotyčná přijela do Čech, viď? Moc koukáš na pohádky, Karolínko,“ rýpl si Tobiáš pochybovačně.
„Tsss,“ ohrnula nos.
„A co když má Karolína pravdu?“ ozvala se Ulriška.
„Jistě že mám! Copak si nikdo z vás nevšiml, jak je od svého návratu podrážděný?“ usmála se Karolína vítězoslavně. „A je jasné, co musíme udělat,“ významně povytáhla obočí.
„Ne, opovaž se!“ zamračil se Tobiáš. „Vrtat se v Postrachově soukromí to je jako házet si s odjištěným granátem!“
„Já se mu v soukromí vrtat nebudu, jen bychom tomu mohli trošku pomoct,“ navrhla Karolína nevinně. „Stejně se se Selenou v jednomu kuse hádají - víc než před jeho odjezdem do Anglie.“
„Ty si koleduješ,“ ukázal na ni Tobiáš prstem. „Opovaž se. Jestli zjistím, že se snažíš rozeštvat Postracha se Selenou, tak uvidíš! Tohle je jeho věc. Nikdy by nám to neodpustil, kdyby na to přišel. A buď si jistá, že on by na to přišel.“
Karolína se zatvářila uraženě.
Manori s povzdechnutím vstala od stolečku v kuchyni a prošla bytem. Nakonec se rozhodla dokončit úklid.
Pomocí několika šikovných kouzel zbavila zdi špíny a koberce prachu, vydrhla pořádně koupelnu a pak šla do ložnice ustlat tu hromadu lůžkovin.
Rozmotala klubko látek a otevřela peřiňák, že je tam prostě nahází. Měla plnou hlavu rána a toho, jak Postrach vypadnul rychlostí světla. Uvažovala, jestli to svými poznámkami nepřehnala, a tak málem přehlédla kousek barevného papíru, který se lesknul na dně peřiňáku. V zamyšlení se sehnula a potáhla za něj. S trochou síly, kroucení a škubání se jí povedlo vytáhnout starý časopis. Automaticky ho hodila otevřenými dveřmi do obýváku ke koši, ve kterém měla nachystané věci na vyhození.
Schovala peřiny a pak jí probleskla hlavou podoba hlavní strany časopisu. Trochu nevěřícně se otočila a došla do obývacího pokoje a zvedla časopis. Ne, nezdálo se jí to. Na přední stránce se rozvalovala vnadná blondýna a na sobě toho moc neměla. Poklesla ji čelist a přelistovala pár stránek. Zrak ji nešálil. Uchichtla se a pobaveně zakroutila hlavou. Tak tohohle musí využít. Odložila časopis na stolek a vynesla odpadky.
„Přišel jsem se omluvit,“ řekl Postrach, když konečně Selena otevřela.
„No a?“ ušklíbla se.
„Měl jsem vybitý telefon.“
„No a?“
„Seleno!“
„Co si myslíš? Že se mi neozveš, nebereš telefony a pak přijdeš s ubohou omluvou a kytkou a bude vše fajn?“ pohrdavě sjela pohled Postracha i rudou růži.
Postrach mlčel, protože si nebyl jist, že kdyby promluvil, byla by odpověď ano. Vlastně ani netušil, proč sem šel. Snad rutina.
Selena odešla od dveří a nechala je otevřené. To si Postrach vyložil jako pozvání dál. vešel a zavřel dveře.
„Seleno,“ povzdechl si. Nějak neměl sílu ji přemlouvat a doprošovat se. Navíc měl od rána hlavu plnou Manori - její horké kůže, jejích očí a nohou a vůbec všeho. Ty myšlenky ho zahanbovaly a zároveň vyvolávaly takové příjemné mrazení. Ani si nevšiml, že mu Selena vytrhla kytku z ruky a šla ji dát do vázy.
„V poslední době se chováš divně,“ řekla mu vyčítavě.
„Mám toho hodně,“ zalhal.
Selena se posadila na pohovku a gestem ho vyzvala, aby si sedl vedle ní. Postrach jí vyhověl a snažil se nepřemýšlet, kam by mohl Manori pozvat, aby napravil ten špatný dojem z dnešního rána.
„Posloucháš mě vůbec?!“ zamračila se Selena.
„Jo, jistě.“
„Já myslím, že - Co je to?“
„Kde?“ podíval se kam kouká.
Selena mu hleděla na rameno a její pohled temněl s každou vteřinou. Pak mu ze saka sebrala dlouhý černý vlas - Manořin dlouhý černé vlasy. Postrach si automaticky vybavil hebkost jejích vlasů a to, jak rozkošně vypadala, když pila ten čaj s medem - byl tak zasněný, že téměř přeslechl začátek Selenina výlevu plného výčitek.
„Prosím tě, uklidni se,“ požádal ji.
„Uklidnit?! Kdo je to?! Byl jsi u ní, že jo? Jak dlouho se s ní scházíš? Spal jsi s ní?!“ vyjela na něj.
„Uklidni se! To jsou všechno nesmysly! Ten vlas může být odkudkoli - třeba z metra, nebo z práce nebo - já nevím, prostě odkudkoli,“ věděl, že lže. Věděl to a nebylo mu z toho dobře, ale na druhou stranu s Manori nic neměl. Vůbec nic.
„A to ti mám věřit?!“ začala popotahovat.
Postrach si povzdechl.
„V našem vztahu není láska, není v něm ani úcta a jestli v něm není ani důvěra, pak nemáme žádný vztah a nemá to smysl,“ řekl tiše.
Selena se na něj chvíli rozzlobeně dívala, ovšem přestala hrát pláč. „Ale já ti přece věřím, Postrachu,“ řekla. „A ty nezapomínej, že máš jen mě. Kdyby věděla o tobě věci, které vím já,“ dodala.
Selena znala Postrachovo slabé místo.
Když se Manori vrátila nahoru, rozhodla se trochu zapracovat na případu, kvůli kterému tady byla. To, že tím chtěla zahnat nežádoucí myšlenky, si ani na okamžik nehodlala připustit.
Rozhodně otevřela složky bezpečnostní agentury a zapnula notebook.
Nejprve si sehnala pár základních informací o dostupnosti zařízení na zdejším trhu a pak si předběžně navrhla plán zabezpečení budovy, kde sídlila právnická kancelář Majer & syn. Záměrně zvolila složitý systém vyžadující dohled, aby si tak opatřila důvod svých návštěv do toho supího hnízda. A pak, bylo to nejlepší, co se momentálně vyrábělo.
Postrach seděl v po tmě v křesle a naslouchal zvukům noční Prahy pronikající do bytu. Nemohl spát, přesněji nemohl spát vedle Seleny. Pořád cítil horkost Manořiny kůže, když mu položila hlavu na rameno. Celý den na ni musel myslet a vyvolávalo to v něm zmatek.
Selena měla pravdu, měl jen jí. Kdyby Manori znala pravdu…Postrach si to raději ani nepředstavoval.
Ne, Manori se nikdy nesmí pravdu dozvědět.
Ale když se ji nedozví …
Postrach se zamračil nad tím, jakým směrem se jeho úvahy vyvíjely.
V neděli se Manori rozhodla odpočívat. Zašla si několikrát do centra a rutinně si prošla dva další domy, jejichž adresy jí Eckli dal, ale nic závratného neobjevila. Tedy kromě toho, že šlo o poměrně bohaté lidi.
Poměrně hodně, ušklíbla se, když dávala štěnici do posledního auta.
Podařilo se jí těmi akcemi zabavit a nemyslet na nepatřičné věci. Jako například jistý pohled na jistého pěkného chlapa v ručníku...
Nech toho, rozkázala si vztekle a vyhodila do koše sáček od rychlého oběda, který si ve městě koupila. Nevšimla si, že za ní jde v odstupu několika metrů tichý stín.
Neděli strávil Postrach téměř celou přípravou práce na příští týden. Většinou začínal hledat v policejních spisech, tam bylo práce až nad hlavu a pročítat se vším tím svinstvem nebyla rozhodně hezká věc. Někdy se něco objevilo v novinách nebo v televizi, ale to bylo spíš výjimky. Novináři většinou věci tak zkreslili a zdramatizovali, že to nemělo valnou informační hodnotu. A navíc média se zřídka kdy věnovala obyčejným lidem.
Občas mu s tímhle pomáhal Tobiáš, ale ten byl dneska venku a Postrach by ani pomoct nechtěl. I když by si to nepřiznal, bral to trochu jako pokání. Taky se té práci nevěnoval v Klubu, ale u Seleny v kuchyni. Na Xdrive mu Ulriška hodila hezkých pár set mega.
V duchu děkoval tomu, že policii začíná archivovat digitálně. Dřív to nebylo tak snadné jako nabourat se do systému a stáhnout si, co potřebovali. Dobře si vzpomínal, jak v dobách jeho mládí, a že to už nějaký pátek byl, odposlouchávali policejní frekvence, vkrádali se do archívů a bedlivě sledovali pořad Veřejná bezpečnost pátrá.
Zatímco co procházel spisy státní policie, jeho dokonalá společnice si v obýváku lakovala nehty na nohou a mlela o nějaké modelingové společnosti, která měla někde nějaké cosi, kam Selena chtěla jít. Postrach to pouštěl jedním uchem tam a druhým ven.
A jemu Manori řekla, že je cynik? Co by řekla, že je Selena, jenž problémy ubohé lidské rasy nepovažovala za hodné své vzácné pozornosti.
Postrach zvedl oči od monitoru a chvíli se na ní díval. Ona vlastně nepovažovala za hodného pozornosti ani jeho natož nějaké problémy. To byl taky důvod, proč tuhle práci mohl dělat u ní. Selenu absolutně nezajímalo, čím se zabývá. Nikdy se na jeho práci nezeptala. Dokonce ani když s ním žila v Klubu. Neslídila, nevyptávala se - dřív si myslel, že respektuje jeho přání, že o práci s ní hovořit nebude. Dnes už věděl, že je to docela obyčejná lhostejnost. Jediné, co měli společného, byla postel. Dokonce už ani nemohl říct, že je mezi nimi jen sex. Přitahovat ho přestala už - vlastně ani nevěděl kdy. Spal s ní jen proto, aby od ní měl pokoj.
Raději se vrátil k práci. Přemýšlet nad takovými věcmi v poslední době stále častěji končilo tím, že se ptal sám sebe, jestli by samota nebyla přece jen lepší než tohle, jestli stojí za to nechat se věčně urážet a ponižovat.
Došla k autu a rozhodla se ještě obhlédnout situaci před právnickou kanceláří. Chtěla se ujistit, že na nic ve svém návrhu, který tam chtěla zítra donést, nezapomněla. Prudce vyrazila od chodníku a proplétala se hustým nedělním provozem. Potichu drmolila anglické nadávky na Pražany, vracející se z víkendu na chalupách. Netušila, že jen díky nim se ztratila z dohledu jednomu páru slídivých očí.
Do bytu se dostala o hodinku později a v hlavě měla už několik nápadů na zlepšení zabezpečení.
Ani dnes večer nemohl Postrach spát. Když Selena usnula, vytratil se z ložnice a šel na balkon. Opřel se o zábradlí a díval se ven. Přemýšlel, co asi dělá Manori. Hloupá otázka - spí. V tuhle dobu všichni normální lidé spí. Představil si ji, jak leží na té velké posteli, vlasy rozprostřené na polštáři, zachumlané do peřiny - ne, ještě lépe odkopaná, s lehce pokrčenýma nohama a tričkem¬…
Zbláznil jsi se? Víš, kolik ti je? Mohla by to být tvoje dcera! A to nemluvě o tom, že v ložnici máš přítelkyni. A pro Manori sotva budeš víc než známý. A kdyby věděla…kdyby věděla, s hrůzou by utekla. Tak přestaň myslet na blbosti! Už máš věk na to, abys měl rozum.
Po několika hodinách práce byl konečně návrh hotov. Manori se protáhla, až jí zapraskalo v zádech. Ještě zkontrolovala stav odposlechu v kanceláři pana Sádla a pak počítač vypnula.
Ze skromných zásob si udělala jídlo a natáhla se na pohovce.
Napadlo ji, že by možná měla zavolat do právnické kanceláře a domluvit si schůzku s šéfem bezpečnosti. Natáhla se pro papír, na kterém měla napsané kontakty a vyťukala číslo.
Když nevrlému hlasu na druhé straně vysvětlila, kdo je, proč volá a kde sakra vzala číslo, muž na druhé straně otočil a najednou měl plnou pusu komplimentů. Vypadalo to, že mu na zabezpečení opravdu záleží. Ale rozhodně asi ne kvůli dobrému jménu. Cítila, že je v tom víc.
Domluvila si schůzku na odpoledne a telefon položila. Pak jí zrak padl na časopis, který se pořád válel na stolku. Usmála se a naťukala na mobilu zprávu Postrachovi.
AHOJ MAS CO CIST? NECO SIS TADY ASI ZAPOMNEL A MUJ SALEK ANGLICKEHO TEA TO ZROVNA NENI ZDRAVI MD P.S. BYT STALE STOJI :-)
Muž ve špinavých montérkách dotáhl novou značku a podíval se na hubeného chlapíka s krysím obličejem, který se opatrně, aby se neumazal, opíral o pracovní stůl.
„Tak, můžete si ho odvézt,“ utřel si muž v montérkách ruce do hadru, který vytáhl z kapsy, a přejel jím přes značku, aby nebyla až tak čistá.
„Dobrá práce,“ ušklíbl se chlapík s krysím obličejem a hodil muži v montérkách naditou hnědou obálku, která zmizela v kapse montérek.
„Ani si to nepřepočítáte?“ zeptal se chlapík trochu posměšně.
„Ne, to je dobrý,“ pousmál se muž v montérkách.
„Výborně, zase se ozvu, až pro vás budu něco mít,“ řekl chlapík a natáhl ruku pro klíčky od nablýskaného stříbrného audi.
Ty klíčky nikdy nedostal, protože v tu chvíli se otevřela vrata garáže. Vzhledem k tomu, že byla zamčená, to oba muže poněkud překvapilo.
„Přeji hezké dopoledne,“ usmál se člověk v obleku s kloboukem do očí a aktovkou pod paží.
„Nemůžeš říkat něco jiného?“ sykl Tobiáš a když vešli, nechal vrata dopadnout se zaduněním zpět.
„Proč?“ zeptal se Postrach tiše.
„Protože tohle říkával Wries,“ opáčil Tobiáš.
„Slušnost je slušnost,“ pokrčil rameny Postrach a vykročil k oběma mužům, kteří na ně zírali jako na zjevení.
„Co tu chcete?!“ obořil se na ně muž v montérkách a chopil se velkého těžkého klíče.
„Trpělivost hned se k tomu dostanu,“ ujistil ho Postrach a otevřel aktovku.
Muž s krysí tváří se pokusil nenápadně vytratit. Postrach ani Tobiáš proti tomu nic nepodnikli.
„Ach, děkuji, Deniso,“ usmál se Postrach, když prchajícího chlapíka přinesla. Držela ho za bundu dobře deset centimetrů nad zemí.
„Není zač,“ vrátila Postrachovi úsměv a postrčila muže k autu. „Prošla jsem dům. Nikdo další tu není.“
Postrach přikývl na srozuměnou, otevřel aktovku a vyndal z ní světlezelené desky. Pak tašku podal Tobiášovi.
„Takže vy budete určitě pan Ladislav Rotter, automechanik,“ zadíval se na muže v montérkách, který stále ještě držel v ruce klíč, a teď jen zpitoměle přikývl.
„Mlčte! Tohle nejsou policajti!“ štěkl na něj chlapík s krysí tváří.
„Vteřinku strpení, k vám se pane Trávčinský dostanu za chvíli,“ usmál se Postrach. „Jsem rád, že jsme se tu dnes setkali,“ dodal.
„Ale zpět k vám,“ kývl k panu Rotterovi. „Zapletl jste se bohužel s velmi špatnými lidmi.“
„Kdo jste?“ šeptl pan Rotter a odložil klíč. „Já - já mám ženu a - a dítě.“
„Ano to víme,“ přikývl Postrach. „Na to jste měl bohužel myslet dřív, než jste si začal vydělávat legalizací kradených aut.“
„Chci právníka!“ vyštěkl pan Trávčinský.
„A k čemu by vám byl?“ zeptal se Tobiáš klidně, čímž muže rozhodil víc, než Denisa tím, jak ho přinesla.
„Právníka, bohužel, nemáme. Ale nevadí, půjde to i bez něj,“ řekl Postrach. „Takže, pane Ladislave Rottere, vznáším proti vám tímto obvinění z napomáhání organizovaným krádežím aut. Pokud k tomu chcete něco říct, prosím, máte možnost.“
„Já - já jsem nevinný,“ vyhrkl pan Rotter.
„Nevinný, rozumím. Ještě něco jiného?“ řekl Postrach a jeho věcnost a pramalý zájem panu Rotterovi zřejmě vzali řeč, protože jen otvíral a zvíral naprázdno pusu jako kapr na suchu.
„No, pokud k tomu nic dalšího nemáte,“ otočil se Postrach k Tobiášovi.
Tobiáš z aktovky vyndal modrý silonový provaz a na konstrukci stropu garáže během chvíle vytvořil jednoduchou oprátku. Pečlivě změřil vzdálenost od země a kývl.
Pan Rotter zbledl.
Denisa našla dostatečně velkou bednu s nářadím, a jako by nevážila víc než pár gramů, lehce ji přistrčila pod provaz. Mezitím Postrach požádal pana Rottera o sepsání přiznání. Bylo to poněkud kostrbaté, jak se muži třásla ruka.
„Pane Ladislave Rottere, tímto vás jménem Nočního klubu odsuzuji k smrti. Poprava bude vykonána ihned. Oběšením,“ řekl Postrach, když přiznání přidal do světlezelených desek.
Pan Trávčinský, zřejmě úlevou, že šibenice není pro něj, omdlel.
Tobiáš dostrkal pana Rottera na bednu a navlékl mu oprátku kolem krku.
„Nějaké poslední přání?“ zeptal se Postrach.
Muž plakal, přesto dokázal promluvit: „Co bude s mojí rodinou?“
Denisa se zadívala na Postracha, jako by doufala, že ho to obměkčí.
„Bude o ni postaráno,“ slíbil Postrach.
Denisa polkla.
Tobiáš kopl do bedny.
Tělo se zhouplo, tiše to křuplo a bylo po všem.
Postrach uznale na Tobiáše kývl.
„Tak to bychom měli. Deniso, půjči si auto tady pana Rottera, on už ho potřebovat nebude. Zajeď pro jeho kluka a manželku,“ rozhodl Postrach. „Tohle,“ kývl k mrtvole pohupující se ve vzduchu, „vidět nemusí.“
Denisa přikývla. Byla ráda, že se přece jen bere na ženu a dítě ohled.
„Tobiáši, mi vezmeme pana Trávčinského na malý výlet,“ řekl Postrach a vzal si od Tobiáše aktovku.
V autě Postrach vyndal notebook, nascanoval přiznání pana Rottera a znovu ho vytiskl. Originál pak vrátil do světlezelených desek a odnesl je do garáže.
Tobiáš mezitím nacpal pana Trávčinského do auta na zadní sedačky.
Úderem třetí prošla hlavním vchodem právnické budovy. Na sobě měla kostým a v ruce nesla kožené desky, ve kterých se ukrýval návrh. Nasadila nepřístupný výraz, takže ji nikdo z ochranky nezastavil. U recepce se nechala nasměrovat do kanceláře šéfa bezpečnosti. Ten, zřejmě varován telefonátem zezdola, na ni již čekal, na tváři falešný úsměv.
„Dobré odpoledne,“ usmál se a pokynul ji k jednomu z křesel.
„Zdravím,“ odpověděla a snažila se nevnímat jeho falešnou bodrost. Tyhle přetvářky nesnášela. „Nesu vám návrh bezpečnostního systému, můj zaměstnavatel,“ musela se kousnout do jazyka, aby neřekla pan Sádlo, „mi sdělil, že se nemám ohlížet na cenu, ale pouze na kvalitu. Takže doufám, že budete spokojen,“ přidala ke svému proslovu úsměv.
„Také doufám,“ odpověděl jí samolibě a důležitě si od ní převzal podklady, kterými chvíli listoval.
Manori toho využila a nenápadně se rozhlédla po kanceláři. Byla zařízena přepychově, ale vkusné to zrovna nebylo. Odevšad na ní dýchaly peníze. Raději obrátila pozornost zpět k muži za stolem. Ten po chvíli předstíraného zahloubání zvedl zrak a opět se na ni ledově usmál.
„Váš návrh se mi líbí, je vidět, že jste na nás nešetřila, jen mě trochu znepokojuje ta častá údržba a update systému,“ pozvedl nepatrně jedno obočí. „To bude znamenat práci navíc.“
„Jistě, každý návrh má svoje klady a nedostatky, ale co se týče mé asistence, budu vám kdykoliv k dispozici, pro důležité klienty je tahle péče v bezpečnostní agentuře běžnou součástí služeb.“ V duchu si pomyslela, že za tenhle monolog by si u pana Sádla měla zažádat o prémii.
„Výborně, pak nemám námitek,“ při slovech o důležitém klientovi evidentně povyrostl.
„Předložím váš návrh ještě řediteli ke schválení a ozvu se vám,“ zaklapnul složku.
Manori přikývla a zvedla se. „Pokud by snad byl nějaký problém, nebo chtěl pan ředitel konzultovat systém se mnou osobně - ,“ natáhla se a podala mu připravenou vizitku.
„Jsem si jist, že budu schopen mu vše objasnit k plné spokojenosti všech,“ usmál se šéf bezpečnosti a vizitku přidal do složky.
Rozloučila se a vyšla z kanceláře. No, aspoň to zkusila. Dostat se k řediteli nebude tak jednoduché, ale aspoň bude mít čas se porozhlédnout po ostatních. Ráda by věděla, kolik ze zaměstnanců tuší o pravém poslání tohohle všeho. Rozhlédla se kolem. Šéf bezpečnosti o tom rozhodně věděl. A co ví on, to se brzy dozví i ona, usmála se pro sebe. Další štěnice byla na svém místě. Mudlové možná kouzlit neumějí, ale vynalézavost jim rozhodně nechybí. Jejich „hračky“ jsou velice užitečné.
Pan Trávčinský se ukázal jako člověk velmi sdílný. Poté, co ho odvezli do Klubu a v podzemí probrali kýblem studené vody, ochotně na požádání sdělil jména a dokonce i přesné adresy svých kompliců.
Večer se pak konala hromadná poprava.
„Takže všechno zlé je pro něco dobré,“ prohlásil Tobiáš, když se rozvalil v křesle.
Postrach přikývl. Kdyby jim tahle banda neukradla úplně náhodou auto, nejspíš by na ni nikdy nepřišli.
Krást věci Nočního klubu podnikání rozhodně neprospívá. Pan Břitva by mohl vyprávět1.
Postrach vyndal ze saka mobil a položil ho na stůl. Zjistil tak, že když se zabývali panem Rotterem, musela mu přijít zpráva. Bylo příjemným překvapením, že je od Manori, ale její obsah ho mátl. Nebyl si vědom toho, že by u Manori nechal něco ke čtení.
Skočila si do krámu pro něco k večeři, kterou si donesla do obýváku. Zrovna, když vzala do ruky vidličku, pípnul ji mobil. Vytáhla ho z tašky a mrkla na displej. Zpráva. Zvědavě odložila vidličku a přečetla si esemesku.
AHOJ TO JSEM RAD PISU AZ TED MEL JSEM PRACI KE CTENI? TOMU NEROZUMIM NIC TAKOVEHO JSEM TAM ROZHODNE NENECHAVAL ZE TYS Z TOHO DESTE NACHLADLA A BLOUZNIS V HORECKACH P.
Tak ty takhle, pomyslela si a zlomyslně se usmála. No, uvidíme. Obratem odepsala.
JESTLI BLOUZNIM MI SPIS REKNI TY ALE PRISTE BYCH PROSILA NECO S VICE PISMENKAMA TAHLE NENI MUJ TYP POSILAM TI VZOREK KDYZ BUDES HODNY TAK TI POSLU I ZBYTEK :-). M
Ke zprávě připojila obrázek - vyfotila horní polovinu těla blondýny na titulní stránce.
Postrach nechápavě zíral na MMS, kterou mu Manori poslala. Takhle špatný smysl pro humor neměla. To mohlo tedy znamenat jediné - že mu říká pravdu.
Cítil, že se začíná červenat, a tak se raději v tichosti vytratil do svého pokoje. Jediné logické vysvětlení bylo, že při úklidu našla něco, co neměla. V mládí míval jako každý kluk sbírku časopisů řekněme rozporuplného zaměření. A když tehdy bydlel v tom bytě, bývaly schované v krabici v peřiňáku. Musel tam jeden zapomenout.
Zadíval se na telefon. Co jí má napsat? Dva trapasy během tří dnů - překonával se. Ale něco by jí napsat měl.
Seděl na posteli dost dlouho, protože ho nenapadalo nic duchaplného a vtipného. Bylo mu docela obyčejně trapně.
Manori pokukovala po telefonu. Neodpovídal a ona si nebyla jistá, jestli ho to třeba neurazilo. Na druhou stran, chlap, co s ní absolvoval výstavu i s tématikou sexu, se neurazí kvůli jednomu lechtivému časopisu.
Najednou telefon konečně zapípal a Manori nedočkavě otevřela příchozí zprávu.
RIKAL JSEM TI ZE JSEM PORADAL SEXUALNI ORGIE A TY SIS MYSLELA TE SI Z TEBE DELAM LEGRACI
Manori se zasmála. Ten chlap měl styl - inteligentní, vtipný a navíc si uměl dělat legraci sám ze sebe.
Ta zpráva si přímo říkala o odpověď.
VYPADAS JAKO SERIOZNI MUZ KDO BY SI POMYSLEL CO VSECHNO SE V TOBE SKRYVA
NERIKALA JSI SNAD TY ZE NE VSE JE VIDET NA PRVNI POHLED?
RIKALA MAS PRO ME JESTE NEJAKE DALSI PREKVAPENI?
NO JISTE KDO VI CO VSECHNO JESTE NAJDES POD UVOLNENYM PRKNEM TRETIM ZPRAVA OD OKNA ;-)
JE TU BETONOVA PODLAHA BUDES MUSET NEJDRIV DAT PARKETY
NESTACILO BY TO TRETI PRKNO?
ALE JEN ZE JSI TO TY :-) MIMOCHODEM NEPORADAJI SE SEXUALNI ORGIE V JEDNOM SPATNE? VETSINOU JE LEPSI KDYŽ JSOU NA TO ASPON DVA
TO MA BYT NABIDKA? :-D
NO V POSTELI JSEM TE UZ MELA HORSI TO BYT NEMUZE ;-)
KDYBYCH TE NEZNAL MYSLEL BYCH SI ZE ME SVADIS
TREBA SVADIM VADI TI TO? STACI RICT A JA PRESTANU
AZ MI TO ZACNE VADIT BUDES PRVNI KDO SE TO DOZVI SLIBUJI
MIZERO :-D
K VASIM SLUZBAM ;-)
ABYCH TE NEVZALA ZA SLOVO
ZKUS TO
Manori se dívala na poslední zprávu. Laškovala tu se zadaným chlapem, to by neměla. I když zadaným ten jeho vztah byl asi taky všelijaký. Rozhodla se, že bude lepší to včas utnout, ačkoli se skvěle bavila. Nechtěla, aby Postrach v téhle své rozverné náladě napsal něco, čeho by později mohli oba litovat.
NEMAS NAHODOU PRITELKYNI? TA BY TE TED ASI NEPOCHVALILA
Postrach si povzdechl. Manori se ukázala jako moudřejší než. Nehodilo by se, aby si s ní psal v tomhle duchu, i když ho to nesmírně bavilo laškovat s ní. Na druhou stranu Selena se o tomhle neškodném rozhovoru nikdy nedozví. A jeho už unavovalo skákat, jak ona píská.
PRAVDA ALE NEDELAME NIC ZAKAZANEHO A SELENE TROCHA ZARLIVOSTI NEUSKODI
BUD OPATRNY NA SVA PRANI CO MAM VLASTNE DELAT SE SVYM NALEZEM?
MUZES SI TO DAT ZARAMOVAT :-D JA TO ZPATKY NECHCI VENUJU TI TO
NE DEKUJI JA RADEJI CHLAPY TY NECHCES ZPATKY SVŮJ MAJETEK? A CO BUDES DELAT ZA DLOUHYCH ZIMNICH VECERU? 8-)
PSAT SI S TEBOU SMS? :-D JE FAJN ZE RADEJI CHLAPY ALE JA BYL ODJAKZIVA SPIS NA ZENSKY ;-)
SLUSI TI TO - BYT NA ZENSKE :-D
TAKY SI MYSLIM MOZNA SI JEDNOU NEJAKOU PORIDIM
COPAK NEMAS?
NO COMMENT
Manori pokývala hlavou a už nenapsala. Ostatně co by po tomhle jeho prohlášení mohla napsat? Tak se s ní rozejdi? Vypadala by, jako že se ho snaží sbalit. A to se rozhodně nesnažila!
KONEC