Most napříč světy

Kapitola dvanáctá

V úterý ráno prošla jistou tabulí s plakáty, a když otevřela dveře kanceláře, Tichý už seděl za stolem.
„Dobré ráno,“ vypadlo z Manori překvapeně.
„Dobré, co ten děs v očích?“ uculil se a hodil jí jednu ze složek, které se mu už zase hromadily na stole.
Manori se významně podívala na hodinky a pak na něj. „Takhle brzy? Aby vám to neuškodilo,“ popíchla ho a chytila složku.
„Aby vám nešly ty hodinky pozadu,“ ušklíbnul se. „Práce volá. Máme se blíže podívat na jedno kasino,“ oči se mu zaleskly.
„Kasino?“ listovala složkou.
„Nebo spíš na jednoho jejich pravidelného hráče. Zdá se, že trochu pomáhá štěstí,“ naznačil mávnutí hůlkou.
„Jo ták,“ protáhla a zavřela složku. „Kdy se na to vrhneme?“
„No, chodí tam každý pátek, takže se ohákněte a v pátek večer si vyrazíme do nóbl kasína zahrát za státní peníze,“ zachechtal se Tichý. „Ale teď nás čeká jen rutina a šeď papírování,“ přejel pohledem složky. „Ty potvory se snad na mým stole množí, nebo co,“ píchnul prstem do jedné obzvlášť tlusté.
Manori se s povzdechnutím posadila a přitáhla si k sobě nějaké papíry. Čím dřív se do toho dají, tím dřív bude mít pokoj.

Dveře se s cinknutím otevřely a do pobočky pracovní agentury vstoupila vysoká, štíhlá blondýna – přesně ten typ, z které mužům vysychá z ústech, potí se jim dlaně a podlamují kolena.
Muž u přepážky se usmál, jak v reklamě na zubní pastu.
„Přejete si, slečno?“ otázal se.

„Úchyl,“ odfrkla si Karolína, když dosedla na místo spolujezdce. „Celou dobu mi čučel do výstřihu! A ty se tak netlem, Tobiáši!“
„Na tom není nic úchylného,“ ohradil se Tobiáš. „Dělá to každý normální chlap.“
„Tss!“ zasyčela Karolína.
„Máš to?“ změnil Tobiáš raději téma.
„Tss,“ dostalo se mu mnohoznačné odpovědi.

„S ním,“ ukázala Karolína na Tobiáše, když prošla korálovým závěsem. „Už nikdy nikam nejedu!“
Postrach se na Tobiáše tázavě zadíval. Ten ale jen pokrčil rameny.
„A jak to šlo v agentuře?“ zeptal se Postrach.
„Dobře, pochopitelně,“ odsekla, ale pak pokračovala mnohem mírněji. „Nic podezřelého. Dali mi nějaké prospekty a tak.“
„Známe místo setkání?“ zajímal se Postrach, zatímco si prohlížel prospekty, které mu Karolína podala.
„Ne, ptala jsem se, jenže on mi řekl, že to se dozvím, pokud se rozhodnu, že s jejich agenturou vycestuji a budu dělat práci, kterou mi zprostředkují,“ řekla Karolína.
Postrach přikývl.
„Takže jsem mu řekla, že si to promyslím a přijdu mu zítra říct,“ dodala Karolína a zlověstně se usmála.
„Dobrá práce,“ pousmál se Postrach.

Odpoledne ji zavolal šéf bezpečnosti a medovým hlasem jí sdělil, že pan ředitel je s návrhem spokojen, a že tedy může plán začít realizovat co nejdříve, nejlépe ihned.
Manori projevila patřičné nadšení a zaklapla mobil. Nechala Tichého napospas složkám, což se neobešlo bez hlasitých protestů, stavila se za Šedivým, kterého informovala o průběhu akce a rozjela se městem.
Navštívila několik specializovaných obchodů, objednala nějaké speciální součásti a účet nechala poslat panu Sádlo. Škodolibě si pomyslela, že by ho mohl z té sumy trefit šlak, ale koneckonců, platí to právníci a on na tom trhne pěkně tučnou provizi.

„Já to prostě nechápu,“ zavrtěla Karolína hlavou. „Jak jim ty holky na tohle můžou skočit. Jen se na to podívejte - dají jim jen jméno a adresu kohosi, koho mají vyhledat, letenku a nějaké peníze.“
„Ony tomu chtějí věřit,“ řekl Postrach a zvedl oči od smlouvy, kterou Karolína pod falešným jménem podepsala. „Tobiáš poletí s tebou a bude pořád někde poblíž.“
„Proč?“ zeptala se Karolína mrzutě. „Zvládnu to sama.“
„Potřebuješ krytí,“ opáčil Postrach.
„Proč se mnou nemůže jet Hanako?“ mrmlala Karolína dál.
„Když obchodují se ženami, nechci tam posílat další ženu,“ řekl Postrach a založil smlouvu do světle zelených desek.
„Tss,“ odfrkla si Karolína. „My se o sebe umíme postarat.“
„O tom nepochybuji, Karolíno, ale ty si uvědom, že tam jedete jen získat důkazy. Nic víc a nic méně, takže se do ničeho nezapleť.“
„To jim to jako projde jen tak?“ zamračila se Karolína.
„Naším úkolem je chránit Čechy,“ připomněl jí Postrach tónem, který ji přiměl sklopit oči a přikývnout.

*****

Následující dny se Manori věnovala instalování systému v právnické budově. Při procházení jednotlivých podlaží si všimla jedné nesrovnalosti ve výtahovém systému. Ve složce obecných informací o budově bylo zaneseno 5 pater, ovšem když si prošla stavební plány a propočetla si některé údaje, zjistila, že by správně mělo být pater 6.
Začíná to být zajímavé, pomyslela si, když k večeru vyjížděla z hlídaného parkoviště. Nevýhodou bylo, že měla celou dobu za zadkem snaživé chlapce z ochranky. Ale jejich nadšení pro alarmy nevěřila ani na okamžik. Určitě dostali za úkol hlídat každý její krok. Ředitel se zřejmě chce ujistit, jestli si do domu nepustil krysu. Bude třeba jim sehrát hezké divadlo, povzdechla si a zamávala na hlídače parkoviště.

„Přejete si?“ zeptal se muž za přepážkou a poněkud nejistě se zadíval na trio, které vešlo - dva muži a jedna žena, která právě otočila cedulku nápisem zavřeno ven a stáhla žaluzie na oknech.
„Rádi bychom mluvili s vaším šéfem,“ řekl muž v obleku s kloboukem staženým do očí.
„A důvod?“ otázal se muž za přepážkou.
„Obchodní,“ řekl s úsměvem druhý muž a téměř lenivě si sundal tmavé sluneční brýle. Jeho oči přinutily muže za přepážkou uhnout pohledem.

Když se zastavili před dveřmi do kanceláře, Tobiáš udeřil muže, jenž je doprovázel, do zátylku. Muž padl jako podťatý.
„Je to pro tvoje dobro,“ řekl mu Tobiáš.
Postrach zaklepal a bez vyzvání vešel do místnosti.
Za stolem seděl tlustý chlapík. Zrovna s někým jednal. V obou od dveří vzdálenějších rozích stáli ramenatí muži - gorily už od pohledu.
„Kdo jste?“ otázal se Tlusťoch a výhružně vstal - nebo se o to aspoň pokusil vzhledem ke své výšce.
„Dobrý den,“ pozdravil Postrach. „Jsme tu, abychom si promluvili o nevhodnosti vašeho podnikání.“
Tlusťoch a jeho společník se viditelně zarazili.
„Nelíbí se nám to,“ upřesnil Tobiáš.
„Vy jste - jako - jako mafie?“ zeptal se Tlusťoch nejistě.
„No, co byste řekl?“ usmál se Postrach, který ať už si toho byl vědom nebo ne, vypadal ve svém tmavém značkovém obleku s kloboukem do očí skutečně jako rozený gangster.
„A co chcete?“ zeptal se Tlusťoch opatrně a posadil se.
„Maličkost,“ řekl Postrach. „Vaše plné doznání a převzetí zodpovědnosti za své činy.“
Tlusťoch nejdřív zalapal po dechu a pak trapně nápadně zmáčkl tlačítko na spodku stolu. O chvíli později do místnosti vpadli tři muži se samopaly.
„Mám lepší nápad,“ zazubil se Tlusťoch a jeho dva osobní strážci vytáhli pistole.
„Tak o tom bych si dovolil s úspěchem pochybovat,“ řekl Postrach.
Když padl první výstřel, byli Postrach, Tobiáš i Hanako už v pohybu. Dávka ze samopalu určená Postrachovi prosekla Tlusťochovu společníkovi břicho a rázem bylo z podlahy krvavé kluziště. Vzduch naplnil mužův řev. Nebyl ještě mrtvý a s vytřeštěnýma očima se snažil rukama udržet svoje vnitřnosti tam, kde by podle matky přírody měli být.
Tobiáš s Hanako vytáhli zpod plášťů katany, které byli ve stísněném prostoru mnohonásobně efektivnější než střelné zbraně. Postrach měl u sebe kromě glocku osmnácti centimetrový nůž, který byl ale v jeho rukou neméně smrtící. Jediným rychlým pohybem prořízl Tlusťochovu společníkovi hrdlo a ten po chvilkovém chroptění zmlkl.
Tobiáš přesekl katanou samopal nejbližšího útočníka - k jeho smůle to vzal i s mužovýma rukama. Chlap zavrávoral a vyjeveně zíral na pahýly, z nichž crčela krev. Tobiáš mu nedal příliš času kochat se faktem, že už nikdy nebude potřebovat rukavice.
Z krvavého kluziště na podlaze se pomalu stávalo brouzdaliště.
Postrach obtočil paži kolem Tlusťochova odulého krku a přiložil mu zkrvavený nůž k hrdlu. Ten člověk se měl ze svých činů zpovídat, ne být zabit jen tak.
Poslední ozbrojenec se zatočil v piruetě, do níž ho roztočila Hanako seknutím přes hrudník. Stříkance krve vytvořily na stěně zajímavou impresionistickou kompozici. Jeho ruka však v křeči stále svírala spoušť.
Postrach sebou trhl, když ucítil, jak mu zbloudilá kulka prošla ramenem. Tlusťochovo tělo zplihlo, neboť ke své smůle uchránil Postracha před plnou dávkou umírajícího střelce.
„Sakra,“ zaklel Postrach a pustil mrtvolu.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se Tobiáš.
„Zničil mi oblek,“ postěžoval si Postrach.
„Kdo to mohl tušit, že mají takovou artilerii,“ pokrčil Tobiáš rameny.
„No, alespoň nám to ušetří práci s popravou,“ řekla Hanako, jenž pečlivě otírala zakrvácenou katanu do jednoho z těl.
Postrach utřel nůž do Tlusťochova saka a schoval ho.
„Umyl bych si ruce, co vy?“ navrhl.
„Dobrý nápad,“ přikývl Tobiáš, neboť i jemu stekla z čepele katany krev na ruce.
„Fůůůůj!“ vyjekla Hanako.
Oba se na ní zadívali.
„Něco mi nateklo do boty,“ vysvětlila s omluvným výrazem. Opřela se o stěnu a zula si lodičku, aby to dostala ven.
Postrach prohledal zásuvky Tlusťochova stolu, sebral všechny dokumenty a pak společně s Tobiášem a Hanako místnost opustili. Pod nohama jim to čvachtalo.
„Co s ním?“ zeptal se Tobiáš a kývl hlavou k muži, kterého přede dveřmi omráčil.
Postrach zavřel dveře kanceláře a zamknul.
„Odnes ho, prosím tě, někam dolů. Nerad bych, aby mu krev zničila košili. Jako jediný tu má vkus,“ požádal Postrach, neboť zpod dveří začala vytékat stružka nejvzácnější tekutiny.

*****

V pátek ráno se Manori v kanceláři domluvila s Tichým na průběhu akce. Nabídl se, že si pro ni přijede autem, což s díky odmítla.
Poté, co si domluvili čas, kdy se sejdou před kasinem, odjela připojit další součást systému do právnické firmy.

„Vzpomínáš si, jak jsem ti říkala o té modelingové agentuře?“ zeptala se Selena u snídaně – u své snídaně.
Postrach si matně vybavoval, že o něčem takovém mluvila. Jenže on ji neposlouchal. Nicméně přikývl – proč si kazit den hned ráno.
„Dneska večer mají prezenční akci v kasinu,“ pokračovala. „Půjdeš tam se mnou.“ Nebyla to otázka. Ona to prostě konstatovala. Jen málo věcí Postrach nesnášel víc.
„A co když ne?“ zeptal se ostře. Možná až příliš.
Selena se na něj zadívala, jako by jí dal facku.
„To bys mi přece neudělal?“ řekla plačtivě.
Postrach spolknul jedovaté ano.
„Postrachu, miláčku,“ usmála se na něj. „Copak ty mě nemiluješ? Neuděláš to pro svou kočičku?“
Postracha napadlo, jestli ho má vážně za takového idiota.
Asi jo, asi je vážně takový idiot, že se nechá ukecat na tyhle ubohé sladké řečičky, pomyslel si hořce.
A pak se v něm něco vzepřelo.
„Ne,“ řekl.
Selena zamrkala. Za celou dobu, co byli spolu, jí Postrach nikdy nic neodepřel – až dnes.
„Nesnáším tyhle tvoje večírky a podobné sešlosti, kde se každý pokrytecky usmívá, až ho z toho bolí obličej. Já nikam nejdu,“ sdělil jí chladně.
„Ale – ale – “ Selena byla tak vyvedená z míry jeho nečekaným chováním, že nenalézala slov.
„Mám práci, uvidíme se – někdy,“ řekl jí a odešel z bytu.
Na chodníku se u auta zastavil. Věděl, že tohle mu Selena spočítá. Ale ten pocit, že si konečně taky jednou prosadil svou a nenechal sebou vláčet, byl k nezaplacení.
Nasedl do auta, a když nastartoval, podíval se na hodinky.
To už by mohla být vzhůru, řekl si a natáhl se pro mobil. Vyzvánělo to docela dlouho, než to Manori zvedla a její ´ano´ znělo dost podrážděně na to, aby pochopil, že volá nevhod.
„Ahoj, já jen – chtěl jsem se zeptat, jestli bys večer někam nešla.“
Chvíli bylo ticho.

Manori stála před budovou právnické kanceláře Majer&syn a snažila se popadnout dech. Když jí zazvonil mobil, vyběhla ven, ani se nepodívala, kdo volá.
„Víš, Postrachu, mě to vážně hrozně mrzí, ale – už něco mám,“ povzdechla si.
„Aha.“
Přišlo jí, že ho zaskočila.

„Tak – já už musím,“ řekl trochu škrobeně. „Ahoj,“ a položil to.
Kam jde? Přemýšlel. A vzápětí se vynořila jiná otázka – s kým.
Postrach si představil, jak bude celý večer sedět v Klubu, poslouchat jak do sebe Karolína s Tobiášem ryjí a buď pracovat, nebo se nudit. Nakonec skončí z nedostatku lepší práce na střelnici nebo v tělocvičně.
To už snad raději půjde toho kasina se Selenou.

Jakmile se Manori vrátila do bytu, naložila se do vany a přemýšlela, co si vezme na sebe. Podle toho, co se dočetla, se jednalo o opravdu luxusní kasino.
Nakonec si vybrala dlouhé večerní šaty na ramínka s rozparkem a v duchu si pogratulovala za nápad navštívit v Londýně i dražší butiky. Sice tam nechala většinu měsíčního platu, ale zas získala několik kousků opravdu reprezentativního oblečení.
Nechala se odvést taxíkem před kasino, zaplatila, vystoupila a rozhlédla se. Když mezi lidmi spatřila světlé vlasy Tichého a vydala se za ním. Přikradla se k němu a šeptla.
„Mám vás, hůlku sem.“
Tichý sebou škubnul a bleskově se otočil. Pak mu podklesla čelist.
„Tedy, sluší vám to, skoro bych vás nepoznal,“ zhodnotil její vzhled.
„Však to je účel maskování,“ uculila se a schválně si poupravila pár pramenů vlasů, které jí splývaly z vyčesaného drdolu přes ramena na záda. „Jdeme?“ kývla směrem ke vchodu.
Nabídl jí rámě a vykročili dovnitř.
„To je tady vždycky tolik lidí?“ překvapeně se rozhlédla po velké hale osvětlené obrovskými křišťálovými lustry.
„Obvykle tolik ne, ale dnes tady navíc má nějakou akci jedna modelingová agentura,“ pokrčil rameny Tichý.
Manori se s ním prodírala davem a občas musela před leskem pozlaceného přepychu přivírat oči.
„Támhle je,“ nepatrně do ní šťouchnul Tichý. Manori k němu vzhlédla, a pak sledovala jeho pohled. Postarší solidní pán ve smokingu, po boku nákladně oděnou ženu, si to zrovna zamířil do hlavního sálu k ruletě.
„Nevypadá na podvodníka,“ poznamenala, když si vyměnili nějaké peníze za žetony a následovali je.

Postrach vylezl z auta, došel Seleně otevřít a pomohl jí vystoupit. Tvářila se tak, že ledovec by proti ní hřál. Nicméně jí asi hodně záleželo sem jít, když přijala změnu jeho postoje bez větších řečí. Postrachovi to vlastně bylo jedno. Jen tady s ní zabíjel volný večer. Podal klíčky od vozu mladíkovi u dveří, aby zaparkoval.
Jakmile vstoupili do herny, bylo Postrachovi jasné, že tolik snobů pohromadě už dlouho neviděl. A Selena se s půlkou z nich znala osobně. Byly chvíle, kdy přemýšlel, jak moc důvěrně se s některými zná. To, že jí nemiloval ještě neznamenalo, že mu nevadilo, kdyby ho podváděla. A obzvláště v poslední době ho pochybnosti o Seleně přepadaly stále častěji.
Selena se nadšeně objímala a líbala prakticky s každým. Když se jedna, gentleman by řekl plnoštíhlá, žena přiblížila s podobnými úmysly k Postrachovi, zpražil ji takovým pohledem, že ho nechala být. On tu byl jako doprovod, ale tím to taky končilo. Nechtěl mít s těmi lidmi nic společného. Byl přesvědčený, že s polovinou z nich se stejně dříve nebo později seznámí – ovšem za jiných okolností.
Selena beze slova odešla s hloučkem lidí od modelingové agentury. Postrach usoudil, že je to asi nejlepší řešení. Koupil si nějaké žetony, ačkoli hrát neměl v úmyslu a s trpitelským výrazem zamířil napříč hernou. Neměl konkrétní cíl. Spíš doufal, že cestou najde nějaký způsob, jak se zabavit.

Manori se nahnula nad plátno a položila několik žetonů na červené pole. Tichý po očku sledoval pana Solidního, který se zatím držel při zemi.
Bylo ukončeno přijímání sázek a kulička se v ruletě zběsile rozběhla. Manori se nepatrně zamračila, když se zastavila na černém čísle.
„Zase vedle,“ zabrblala tiše.
„Neštěstí ve hře, štěstí v lásce,“ zanotoval jí do ucha Tichý.
„Když jste tak chytrý, tak si to zkuste,“ uvolnila mu místo u stolu. „Půjdu se kolem porozhlédnout,“ dodala šeptem a vydala se na obhlídku.
Minula několik stolů s kartami. A zrovna když se otáčela, aby pohledem přes rameno zkontrolovala svého kolegu, zahlédla někoho s velmi zvláštní barvou vlasů. Zastavila se. Znala na celém světě jen jediného člověka, jehož vlasy vypadaly jako smíchaný rozsypaný pepř a sůl. Zadívala se pozorněji, ale asi se jí to jen zdálo.
Vyšla po schodech do patra na ochoz, odkud měla docela slušný přehled o tom, co se děje v sále pod ní. S úsměvem mrkla ke stolu s ruletou. Jejich člověk tam stále byl a Tichý, jak se zdá, bude mít víc štěstí ve hře, protože docela úspěšně množil žetony, které ona málem všechny prohrála.
Tentokrát to nebyl žádný klam. U rulety se zastavil muž v perfektně padnoucím smokingu – vysoký, štíhlý, vlasy jako pepř a sůl.
Manori se opřela o zábradlí a nahnula se, aby lépe viděla. Muž stál tak, že nemohla spatřit jeho obličej, ale musel to být on. Pak se obrátil a ona cítila, jak se jí rozbušilo srdce.
No jistě, proč by tu nemohl Postrach být. Úspěšný realitní makléř jistě hraje golf, chodí do kasina a zná se se všemi těmihle snoby. Nepochybně jim pomáhal sehnat jejich rodinné vily.
Manori zapřemýšlela, jestli se tu s ním chce setkat. Ačkoli proč ne. Vydala se ke schodům. Naštěstí se ještě jednou podívala, kde Postrach je, takže uviděla ji. Připojila se k Postrachovi a když se k němu důvěrně přitiskla, nemohlo být pochyb, kdo to je.
Manori se vrátila zpět na ochoz. Ne, teď tedy dolů rozhodně nepůjde. Místo toho je pozorovala. Ona byla prostě dokonalá, až moc dokonalá. Vysoká, štíhlá, ale ne vychrtlá jako všechny ty modelky, bujné poprsí, pěkné boky, perfektní účes, skvělý make up, drahé šaty a nesla se jako královna.
Manori si povzdechla. Někde hluboko v ní hlodala závist, ačkoli si nebyla přesně jistá, co té ženě závidí.
Copak ona by chtěla být taková barbínka? Bezduchá, leč krásná skořápka? Jak si chlap jako Postrach mohl nabrknout takovouhle – fiflenu? Nechápala. I když musela uznat, že jsou nádherný pár.
Pak si všimla, že Postrach je trochu škrobený. Neviděla mu do obličeje, ale ta tam byla ta uvolněná gesta, ty úsměvy.
On se nebaví, uvědomila si Manori.

Postrach Selenu neposlouchal. Selena mluvila hlavně o svých úspěších a o tom, co ještě dokáže, jak skvělé má vyhlídky a podobně. To slyšel už tolikrát s drobnými obměnami, že si mohl dovolit neposlouchat.
Zastavili se u rulety. Jeden postarší pán ve smokingu měl viditelně velké štěstí.
„Ale ne!“ vypískla Selena a stiskla Postrachovi paži tak, že se divil, že mu nezlomila ruku.
„Co je?“ otočil se tím směrem.
„To je přece – “ zajíkla se. „Je to největší módní návrhář! Pojď!“
Postrach se jí vysmekl.
„Jdi radši sama,“ řekl a zamířil na druhou stranu.
„Copak ty se nechceš – “ začala Selena užasle.
„Ne,“ utnul Postrach její slova. A poznámky o přihřátých nafintěných panácích, které se mu draly na jazyk s nečekanou jedovatostí, si raději nechal pro sebe.
Bylo až obdivuhodné, jak v něm Selena v poslední době probouzela ty nejhorší vlastnosti.
Selena zmizela bez dalšího slova v davu a Postrach se vydal po schodech na ochoz.

Manori se schovala na poslední chvíli u baru. Připadala si hloupě, ale pořád si nebyla jistá, jestli se s ním chce setkat. Dala si kokteil a po očku pozorovala, jak se Postrach opřel o zábradlí téměř tam, co před chvílí stála ona.
Rozhodla se. Nechala koktejl nedopitý a šla k němu.
„Ahoj,“ řekla tiše.
Otočil se a zadíval se na ni, jako by si nebyl jist, s kým mluví, nebo jako by nemohl uvěřit.
„Manori?“ vydechl užasle. Vypadala prostě – božsky.
„Sluší ti to,“ vypravil ze sebe, i když měl pocit, jako by se mu hrdlo najednou stáhlo.
„Díky,“ usmála se.
Nastalo poněkud trapné ticho.
„Jsi tu – pracovně?“ osmělila se Manori.
„Co? Ne – ne nejsem. A ty? Jsi tu s – někým,“ poslední větu ze sebe dostal jen s velkými obtížemi.
„Ano, jsem tu – s přítelem,“ řekla.
„Aha,“ pokýval hlavou. Jeho úsměv měl do těch, které u něj vídávala hodně daleko.
„Ty tu jsi s někým?“ zeptala se tiše.
„Jak se to vezme,“ ušklíbl se.
Manori napadlo, že asi ví, odkud pramení jeho mizerná nálada.
„Když tě pozvu na drink – “ začala Manori, ale něco jí říkalo, že odmítne jako vždy.
„Ne, já – nemám nějak chuť,“ pousmál se o něco přívětivěji, ale pořád tak nějak kysele.
„Máš starosti?“ zeptala se ho v naději, že se jí podaří navázat s ním jeden z těch příjemných rozhovorů.
„Moje starosti se právě po mě shání,“ řekl otráveně.
Dole kráčela k ruletě pod nimi Selena.
„Budu muset jít,“ řekl Postrach.
Manori si koutkem oka všimla, že se Postrachova přítelkyně dívá nahoru. Uvědomila si, že je musí vidět.
„Postrachu,“ začala Manori. Ani nevěděla proč, ale měla pocit, že by ho měla varovat.
„Užij si večer. Ahoj,“ řekl poněkud mdle a zamířil ke schodům.
Manori ho pozorovala, jak se připojil ke své přítelkyni. Viděl, že se o něčem dohadují. Ano, měla ho upozornit, že je spolu viděla.

„Kdo byla ta žena?“ zeptala se Selena bez úvodu.
„Jaká žena?“
„Ta co jsi s ní mluvil nahoře na ochozu!“ odsekla Selena a zadívala se na to místo – bylo prázdné.
„Prosím tě, nech toho, Seleno,“ zavrčel Postrach rozladěně. „Byla to jen známá!“
„Jen známá? A jak dobře ji jen znáš?“ otázala se kousavě.
„Jestli se chceš hádat, odcházím,“ řekl Postrach.
Selena udělala uražené tsss, ale už o tom nemluvila.

Manori se vrátila ke stolu s ruletou a zhodnotila situaci. Pan Solidní už měl před sebou docela velkou hromádku žetonů a začínal riskovat vysokými sázkami. Manori neuniklo, jak při každém hodu skoro hypnotizuje kuličku uvnitř rulety, pravou ruku vraženou do kapsy smokingu.
„Myslím, že podezření bylo na místě,“ naklonila se k Tichému a předstírala zájem o hru. Přitom po očku sledovala okolí. I když si namlouvala, že je to součástí její práce, nemohla popřít, že hledá Postracha.
„Jo, takové štěstí nemůže mít nikdo. Tedy pokud si nedal doušek Felixu,“ zamračil se její kolega na svou hromádku žetonů.
„Ještě to tak,“zavrčela a spolu s ostatními překvapeně vydechla, když opět pan Solidní vyhrál.
„Pane, vy jste kouzelník,“ nadhodil rádoby užasle Tichý nahlas. Pan Solidní sebou solidně trhnul.
„To víte, štěstí je vrtkavá dáma,“ uculil se a Manori neušlo, že si je měří zkoumavým pohledem, ale především si všimla, že ke stolu na druhé straně přistoupila Selena – ano, to jméno si nešlo nezapamatovat a ta dokonalá tvářička porcelánové panenky jak by smet. Postrach se zjevně záměrně držel stranou.
„To jistě, ale vás má určitě ráda,“ vrtěl hlavou Tichý a tvářil se, že přemýšlí, na co vsadit teď.
„Ale drahý, přece bys nežárlil,“ chytila Manori kolegu za paži a trochu omluvně se na muže naproti usmála. Ten po chvíli váhání úsměv oplatil. Pak se opět zaměřil na hru.
Postrach si všiml, jak se Manori přitiskl k nějakému muži a to slovo drahý ho doslova tahalo za uši. Že by si Manori našla přítele? Tak rychle? I když žena jako ona – který chlap by ji nechtěl.
Napětí nad stolem se dalo skoro krájet. Krupiér už trochu nervózně ukončil sázky, zašilhal na hromádku žetonů srovnaných v jednom políčku čísla 28.
„28, černá, sudá,“ vyhlásil krupiér a vydal odpovídající obnos výher.
„Myslím, že dnes večer už nebudu osud pokoušet,“ prohlásil pan Solidní, shrábnul všechny své žetony a vydal se je přeměnit na peníze.
„Na co mám vsadit?“ zeptala se Selena.
„Mě je to jedno,“ odbyl ji Postrach.
Selena se na něj otočila a pak se podívala směrem, kterým upíral pohled.
„No jo, ta tvoje jen známá,“ ušklíbla se. „Jen se podívej na ty její vlasy – určitě nepoužívá značkový kondicioner. A kdo ví, kdy byla naposledy u holiče. A ten make up – jak amatérské.“
Postrach Selenu neposlouchal. Neměla pravdu. Manori byla okouzlující, přirozená a tak ženská. Kdežto ten její přítel, nebyl nic moc. Postrach byl přesvědčený, že Manori si zaslouží někoho lepšího. Přinejmenším někoho, kdo si umí pořádně uvázat motýlka.
Manori s Tichým ještě chvíli počkali a pak se vydali za panem Solidním.
V hale se rozdělili, Tichý vyšel ven a Manori si stoupla do fronty s žetony za pana Solidního. Ten si právě schovával velkou sumu peněz do objemné peněženky.
„Zbyla vám nějaká hotovost?“ zeptala se slečny za přepážkou a podala jí žetony.
Muž ve smokingu se otočil a zamrkal. „Už vás hra omrzela?“
„Už mě omrzelo pořád prohrávat,“ dohnala ho a srovnala s ním krok. „Ne každý má žaludek na to, co provádíte vy,“ sykla tiše když vycházeli hlavním vchodem.
Ruka pana Solidního hmátla do pravé kapsy.
„Ale, ale, to bych nedělal, dámě se přece neubližuje,“ chytil ho za ruku Tichý, který se vyloupnul ze stínu dveří. Pevně ho stisknul a vedle ze schodů dolů Manori si počkala u dveří na dámský doprovod podvodníka. Žena skutečně za několik okamžiků vyšla a rozhlédla se. Bohužel pro ni příliš pomalu, takže byla za chvíli rovněž vedena k jedné z postranních uliček.
O chvíli později se ze špatně osvětlené cesty ozvalo dvojí tiché prásknutí.

Po Manořině odchodu sklesla Postrachova nálada na bod mrazu. Selena sice pořád prohrávala, ale víc než o výhru jí šlo o to, aby jí všichni věnovali pozornost. Postrach a ne poprvé zalitoval, že si nemůže dát panáka. Měl pocit, že zrovna teď ho potřebuje.
Selenu hra omrzela až kolem půlnoci. Prohrála značnou částku, ale s tím si hlavu nedělala. Modeling jí vynášel víc než dost.
Cesta domů se však pro Postracha proměnila v křížový výslech.
„Ta tvoje jen známá – kdo to je?“ zajímala se Selena.
„Prostě známá,“ odbyl ji Postrach podrážděně.
„Aha, prostě jen známá,“ ušklíbla se Selena. „Odkud se s ní znáš?“
„Z práce,“ odsekl Postrach.
„Hm, tak z práce,“ pousmála se Selena. „Jo, to už mi ta tvoje práce taky začíná být podezřelá. Přijde mi, že si tam chodíš jako do holubníku.“
„No a?!“
„A ta tvoje prostě jen známá má taky nějaké jméno?“ pokrčovala Selena ve vyptávání.
„Proč tě to zajímá?!“ otázal se Postrach a předjel pomalejší auto před nimi tak, že Selena vyjekla.
„Zajímá mě, jak se vlas té tvé prostě jen známé dostal na tvoje sako, nic víc,“ odtušila ledově.
„Ty jsi dělala testy DNA, že víš, že byl její?“ odsekl.
„Ne, ale kolik tvých prostě jen známých má dlouhé černé vlasy?“ zasyčela Selena.
Postrach zastavil u chodníku a zadíval se na Selenu dost nevlídně.
„Tak teď mě poslouchej. Jestli se tu snažíš naznačovat cokoli o Manori – “
„Á, tak prostě jen známá má už jméno,“ skočila mu do řeči Selena. „To si běžně tykáš se svými zaměstnanci?!“
„Ona není můj zaměstnanec!“ ujelo ve vzteku Postrachovi.
„Tak to mi budeš muset vysvětlit,“ založila si ruce na prsou.
„Nemusím ti vysvětlovat nic!“ vyjel na ni.
„Ty mi lžeš, Postrachu!“ obvinila ho.
„Tak to mi budeš muset dokázat!“ vyštěkl, protože ho pálilo vědomí, že Selena má pravdu – lhal jí.
„Sám ses právě usvědčil! Ty zubatá stvůro!“ zaječela na něj, vystoupila a s prásknutím zavřela dveře.
Postrach ji sledoval, jak odchází po chodníku a přemýšlel, co má dělat. Jedna část jeho já chtěla za Selenou jít, té druhé se jejím odchodem ulevilo. Pak si ale představil, že by bez Seleny zůstal sám – úplně sám. Ona byla jediná, kdo byl ochotný si ho k sobě aspoň trochu pustit. Manori si našla přítele…
Postrach se proklel a vystoupil z auta.
„Seleno! Seleno, počkej!“ zakřičel za ní, ale ona šla dál.
Bylo mu jasné, že chce, aby za ní běžel – jako pes, jako nějaké zvíře. A to bylo už moc. Vydržel toho od Seleny hodně, ale tohle bylo už prostě příliš.
Kruci máš přece taky nějakou hrdost! Řekl si, když nasedal zpět do auta.
Ale přece jen cítil strach – zůstane sám. Nebylo moc věcí na světě, které by ho dokázaly vyděsit, ale osamělost byla jednou z nich.

Manori došla do bytu, unaveně skopla lodičky z nohou a zamířila přímo do koupelny. Napustila si vanu, přidala vonný olej a ponořila se do horké vody. Byla spokojená, že se akce vydařila a obešla se bez nějakého většího divadla pro mudly.
Na stanici ani na pana Solidního a jeho choť nemuseli ani moc tlačit, aby se přiznal. Jen doufala, že se z toho díky svým penězům nevykroutí, jak se naparoval. Nesnášela tyhle arogantní blbce. To Postrach byl úplně jiný. Zarazila se. Poslední dobou na něj myslela až příliš často. Navíc, dnešní večer nebyl zrovna šťastný, vzpomněla si na ledový pohled jeho načančané partnerky.
Vylezla z vany a potmě došla do postele. Nejlíp bude to zaspat.