Ráno bylo dost rozpačité. Když Postrach sešel do Klubu, všichni už seděli u snídaně. Tiše se pozdravili, ale nikdo nic neřekl. Postrach jim byl za to vděčný, ale z jejich pohledů pochopil, že takhle to nepůjde donekonečna, což mu připomnělo to, k čemu se včera večer rozhodl. Utvrdilo ho to v tom, že je to jediné možné řešení. Došel si do kuchyně pro snídani a šel si sednout dozadu do křesla. Ze začátku s ostatními jedl, ale nedokázal snášet jejich špatně skrývaný odpor. Neměl jim to za zlé.
Posadil se a rozložil si noviny.
Karolína se ohlédla na Postracha přes rameno a povzdechla si.
„Měli bysme něco udělat,“ zašeptala a upřela pohled na Tobiáše.
Tobiáš zarytě mlčel. Nechtěl si plést do Postrachových osobních věcí.
„Copak to nevidíš?!“ sykla popuzeně Karolína. „Ztrácíme ho!“
„A co s tím chceš dělat?“ otázal se Tobiáš podrážděně. Jistě že viděl, že s Postrachem není něco v pořádku. A bohužel si dokázal i domyslet důvod.
„Já nevím, ale něco musíme udělat,“ zamračila se Karolína. „Odcizuje se nám. Tohle není náš starý dobrý Postrach a za všechno může ta příšerná ženská!“
Tobiáš se zadíval na Postracha. Karolína se mýlila, za tohle nemohla Selena, alespoň ne za všechno. Postrach byl takový divný už od svého návratu. A postupem času se to jen zhoršovalo.
Postrach si snažil nepřipouštět, že se za těmi novinami schovává, ale věděl, že to tak je. Byly chvíle, kdy si tu připadal poněkud cizí - a snídaně k nim rozhodně patřily. Patřil sem, byl to jeho domov, jeho přátelé, jeho rodina a přitom sem zároveň už nepatřil tak jako dřív.
Složil noviny a odložil prázdnou skleničku.
„Něco si vyřídím. Za chvíli jsem zpátky,“ sdělil jim cestou ke dveřím.
Ano, bylo na čase přestat si něco namlouvat a přijmout věci takové, jaké byly. Přestat snít a hrát si na něco, co už dávno není. A nikdy už nebude.
Manori se ráno probrala brzy, a tak chvíli ještě lenošila v posteli a přemýšlela nad včerejškem. Po dlouhé době se cítila spokojená, jediná věc, která kalila její radost, byla vzpomínka na část rozhovoru o kouzlech. Cítila se jako podvodnice, že Postrachovi neřekla o sobě pravdu, nesnášela neupřímnost a lži a co dělala ona teď? Margarit by jistě jen pobaveně zakroutila hlavou nad jejími starostmi. Copak asi dělá?
Překulila se na bok, natáhla se po mobilu a naťukala smsku do Anglie. Trochu provinile si uvědomila, že se od svého příjezdu ještě své kamarádce neozvala. Pak se rozhodla nechat lenošení a jít raději něco dělat.
Selena se samolibě usmála.
„Takže jsi nakonec přece jen přilezl,“ zapředla spokojeně.
„Ne, nepřilezl,“ řekl Postrach tiše. „Jen jsem ti přišel říct, že je mezi námi konec.“
Seleně zmizel ze rtů úsměv a překvapeně zamžikala.
„Cože?“ vydechla. „To nemyslíš vážně.“
„Myslím to zcela vážně,“ ujistil ji. „Je mezi námi definitivní konec. Sbohem,“ otočil se na podpatku.
„No prosím, zřejmě si myslíš, že tě ta tvoje černovláska přivítá s otevřenou náručí!“ křikla za ním. „Už jsi jí řekl pravdu? Nebo jí dál lžeš do očí?!“
Postrach šel ke schodům pomalu, beze spěchu, i když by nejraději utekl. Selena věděla, jak mu ublížit. Ale tohle bylo naposledy, co jí to hodlal dovolit. V jeho životě nebylo pro vztahy místo, už ne, a obzvláště pro Selenu v něm místo nebylo.
„Postrachu!“ dolehl k němu její plačtivý hlas a pak uslyšel kroky.
Objala ho kolem krku. Doslova se na něj pověsila.
„Nedělej to,“ zašeptala.
Cítil teplo jejího těla. Možná kdyby se dotkla jeho tváře, políbila ho, snad by ho dokázala zviklat, jenže ona to neudělala.
Jemně ji od sebe odstrčil a podíval se jí do očí.
„Dobře víš, že ty a já jsme - příliš rozdílní na to, abychom spolu mohli zůstat,“ zašeptal.
„Ale dřív to šlo,“ namítla a její zoufalství bylo tak přesvědčivé, že by mu za jiných okolností i věřil.
„To, co bylo dřív, nebyl život,“ namítl ostřeji než chtěl. „Jak - jak se vůbec na to můžeš odvolávat?!“ odstrčil ji od sebe.
„Víš, že zůstaneš sám?“ zeptala se ho chladně. Po slzách a smutku nebylo najednou ani památky.
Postrach přikývl.
Selena se otočila a odkráčela.
Zaslechl, jak za sebou práskla dveřmi svého bytu.
„Je vše v pořádku?“ zeptal se Tobiáš opatrně, když se Postrach vrátil.
Postrach měl chuť říct ne, ale přinutil se usmát a odpovědět, že je. Tobiáš sice nevypadal přesvědčeně, ovšem nevyptával se už dál.
„Rozešel jsem se se Selenou,“ řekl Postrach po chvíli tiše.
Tobiáš se otočil a Postrach se tak nějak pousmál a pokrčil rameny, jako by celá ta věc nestála za víc.
„Včera jsi nebyl s ní, že jo?“ řekl Tobiáš pomalu.
Postrach se místo odpovědi podíval na hodinky.
„Měli bychom jet,“ vyhnul se odpovědi. „Máme práci.“
Cestou na stanici stihla poslat Postrachovi zprávu, ve které mu ještě jednou děkovala za včerejšek a nadhodila, jestli by třeba někam večer nezašel.
Do kanceláře dorazila právě včas, aby se málem srazila ve dveřích s Tichým, který zachmuřeně pročítal papír, jenž držel v ruce.
„Eh, omlouvám se,“ zamrkal překvapeně, když si uvědomil její přítomnost, a ustoupil, aby mohla vejít. „Právě jsem se šel podívat, jestli nejste u šéfa.“
„To nic,“ mávla rukou a zadívala se na papír v jeho ruce. „Co se děje? Nějaký další podvodník, který si vydělává kouzly na mudlech?“ pokusila se odlehčit atmosféru.
„Ne,“ zavrtěl Tichý hlavou. „Přišlo hlášení z terénu. Venku se něco děje. Došlo k několika incidentům, napadení mudlů, užití nepřiměřených kouzel, pár našich lidí se dosud nevrátilo z obchůzky,“ vyjmenovával s nervózním poklepáváním hrany složky o ruku.
Manori chvíli mlčela. Hlavou ji prolétly nehezké myšlenky o vzrůstající moci Pána zla a přemýšlela, jestli za tím může být on, nebo se prostě nějaký místní kouzelník rozhodl urvat si pro sebe kousek moci navíc.
„Takže, kdy vyrazíme?“ zadívala se na kolegu.
„Vyrazíme?“ trochu zmateně se na ni podíval.
„No jistě, nebo si myslíte, že tady budu jen tak sedět a vyplňovat hlášení?“ zavrtěla hlavou a prošla kolem něj z kanceláře. Tichý ji jen s pokrčením ramen následoval.
Postrach si byl vědom toho, že po něm Tobiáš co chvíli zvědavě pokukuje. To mu ovšem nebránilo v tom, aby si tu smsku nepřečetl ještě jednou a znovu a zase.
Zpráva v něm vyvolávala rozporuplné pocity. Manori měla zjevně zájem se s ním zase vidět a to dokonce dnes večer. Jenže nezapřísáhl se, že přestane snít a smíří se s tvrdou realitou - s tím, že je prostě odsouzen k tomu zůstat sám? Nedokázal však zcela potlačit představy o tom, že teď mu teoreticky nebrání vůbec nic v tom, aby…
Zamračil se a smsku smazal.
„V pohodě?“ zeptal se Tobiáš, aniž by spustil oči ze silnice.
Postrach potlačil povzdech.
„Jistě,“ zalhal. Ano, nedělal to rád, ale skutečnost, že ho ostatní uznávali jako vůdce, si občas žádala své oběti. Ostatně velet znamená být sám.
A o samotě toho Postrach věděl víc než dost.
Když dorazili na poslední nahlášené stanoviště jedné z hlídek, zdálo se vše až zlověstně tiché a nehybné. Obloha se zatáhla a dusno bylo téměř hmatatelné.
„Byli posláni dva naši lidi kvůli prošetření údajného útoku na mudly,“ poznamenal celkem zbytečně Tichý.
Manori jen přikývla, složku si prošli již cestou sem. Rozhlédla se po liduprázdné ulici a vykročila k velkým pootevřeným vratům vedoucím do dvora jednoho ze starých domů.
„Nevypadá to tady moc obydleně,“ poznamenala a opatrně strčila do levého křidla vrat.
„Však to taky není zrovna vyhledávaná čtvrt,“ ušklíbl se do zavrzání pantů Tichý a následoval ji na dvůr.
Rozdělili se a obezřetně zkoumali prostor.
„Tedy, skoro bych řekl, že tady nebyl nikdo dobře padesát let,“ zavrčel si spíš pro sebe, když se vymotal z hromady starého železa v jednom z rohů dvora.
„Tak to bych s tebou nesouhlasila,“ poznamenala Manori a sklonila se nad něčím na betonové podlaze.
Tichý se propletl haraburdím až k ní a pohled mu padl na několik tmavě červených kapek, které se táhly až ke dveřím do domu. Beze slova na sebe pohlédli a vytáhli hůlky.
Tiše se přikradli ke vchodu, Tichý mávl hůlkou, zámek neochotně povolil a dveře se pootevřely. Strčil do nich špičkou boty a oba vešli do tmavé předsíně. Krvavá cestička jim jasně ukazovala cestu do protějších dveří – tedy do jejich trosek. Několik prken viselo na pantech, spíše ze setrvačnosti, než že by je tam něco pevně přidržovalo, pokroucené a zrezivělé hřebíky trčely na všechny strany.
Došli na konec předsíně, Manori nechala mávnutím hůlky zmizet zbytek dveří a vykročila do místnosti, která zřejmě bývala obývacím pokojem, jak se dalo soudit z několika zaprášených křesel, pohovky prožrané od myší a převráceného konferenčního stolku. Uprostřed místnosti pokrýval podlahu kulatý koberec, jehož zašlý vzor překrývala velká sytá skvrna tmavé barvy. Manori poklesla ruka s hůlkou a s povzdechem se otočila na svého kolegu. Na zlomek sekundy zahlédla za Tichým pohyb a instinktivně ho strhla stranou.
Postrach zaklonil hlavu a si nechal horkou vodu dopadat na tvář. Vždycky po každé náročnější akci si dopřál pořádnou sprchu. Byl to už takový jeho rituál. Snad tím ze sebe pomyslně smýval špínu zločinu, kdo ví. Postracha nějaké hlubší důvody nezajímaly, měl to tak rád a to jako vysvětlení stačilo.
Byly to chvíle, které patřily jen a jen jemu. Kdy vypnul a jen si vychutnával horkou vodu na kůži
Jeho myšlenky se však jako by o své vlastní vůli stočily k Manori - jak už se v poslední době stávalo zcela běžně. Dnes mu to však nevadilo. Pohrával si s představou, co asi Manori dělá, a někde v jeho mysli se vynořily představy, které v něm vyvolal rozpaky a zahanbení nad vlastním vzrušením.
Ještě nikdy nepřemýšlel o Manori tímhle způsobem.
Oba dopadli do prachu za pohovkou, nad hlavou jim prolétl paprsek kletby.
„Co to ksakru...“ nedořekl Tichý, jelikož další kletba roztříštila lampičku na stolku pod oknem a jeho zasypaly střepy skla.
Manori neodpověděla a naslepo vyslala omračující kouzlo. Skokem se dostala za vzdálenější křeslo a na moment zahlédla muže přikrčeného za zárubni dveří. To už se i Tichý vzpamatoval, setřásl ze sebe zbytky skla a namířil do předsíně hůlku. Útočník však využil příležitosti a vyběhl na dvůr, odkud se ozvalo hlasité prásknutí přemístění.
Tichý se zklamaně zastavil mezi dveřmi. Vešel zpět do domu a po levé straně si všiml krátké chodby vedoucí ke schodišti, kterému předtím nevěnovali pozornost.
„Nikdo další tu už není,“ ozvala se za ním Manori, a sklonila hůlku.
„V životě by mě nenapadlo, že tady ještě někdo bude,“ zavrtěl hlavou Tichý. „Proč tady u všech výrů zůstával?“
„Něco tady hledal,“ zavolala Manori po chvíli z patra.
„Hledal?“ opakoval nevěřícně Tichý, ale když i on vyběhl po schodech nahoru, rozšířily se mu oči překvapením. První patro vypadalo jako po výbuchu bomby. Všechny stoly, skříně a police pozotvírané, jejich obsah se válel po zemi, polštáře rozpárané a dokonce byla na několika místech odtržena tapeta ze zdi.
„Ať to bylo cokoli, nenašel to,“ poznamenala a narovnala se od jednoho ze stolů, na kterém byly rozházeny staré účty.¨
Tichý jen pozvedl obočí. Manori pokrčila rameny.
„Kdyby ano, už bychom se tu s ním nepotkali,“ vysvětlila.
„No, ať tak nebo tak, šéf bude mít radost,“ ušklíbl se, když vyšli z vrat, která opatřili několika ochrannými kouzly.
Postrach zaklapl notebook, opřel se v křesle a unaveně si promnul kořen nosu. Nebyla to ani tak fyzická únava jako vyčerpání z událostí posledních dnů - hádky se Selenou, ten výlet s Manori a jeho rozchod s ženou, která mu dělala společnost skoro pět let.
Postrach usoudil, že na jednoho toho vzrušení bylo až moc. A ke všemu nedokázal Manori vypudit z hlavy. Napadlo ho, že něco k jídlu by ho mohlo přivést na jiné myšlenky.
Vstal a sešel dolů do Klubu.
Když se vrátil do pokoje, jeho pohled padl na mobil ležící na stole.
Bylo zbabělé jí neodepsat, jenže nějak se nemohl přimět zformulovat nějaké decentní odmítnutí. Jistě byli jen přátelé. Klidně by jí mohl napsat, že se mu prostě nechce. To přece přátelé dělají. Už se natahoval pro mobil, když někdo zaklepal na dveře.
Postrach dopil skleničku a sebral ze stolu světle zelené desky.
Povinnosti volaly. Tu smsku může napsat klidně zítra. Manori se stejně už asi dovtípila, že z dnešního večera nic nebude.
Šedivého ale na stanici už nezastihli. Že prý má nějakou důležitou večeři s hlavními představiteli místního kouzelnického světa. Nechali mu tedy vzkaz s tím, že se u něj zastaví ráno a Manori se rozjela do bytu. Když na jedné z křižovatek stála na červenou, mrkla na mobil, jestli jí nepřišla nějaká odpověď.
Asi má moc práce, napadlo ji a hodila telefon zpátky do tašky.
Celý večer ovšem mobil zarytě mlčel, takže to nakonec vzdala, dala si horkou sprchu a zapadla do postele.
Ráno bylo stejně pošmourné počasí jako předchozího dne, což Manori na náladě nepřidalo. Hodila do sebe šálek čaje a rozjela se do centra.
Celou noc se Postrach zcela netypicky převaloval v posteli, takže ráno byl nevyspalý a mrzutý. Počasí mu na náladě taky nepřidalo. A navíc pokaždé když se podíval na mobil, cítil se jako zrádce. Dalo by se říct, že veškeré psychické síly investoval do toho, aby nebyl nepříjemný na lidi kolem sebe, protože ti konec konců za jeho zpackaný život nemohli.
To všechno vedlo k tomu, že hned časně ráno šel do tělocvičny, aby ze sebe tu rostoucí frustraci vybil. Připadal si, jako by všechno to, co v sobě už přes čtyři roky dusil, se s jeho rozchodem se Selenou začalo drát na povrch.
„Ahoj,“ nakoukla do tělocvičny Karolína.
Postrach jí kývl na pozdrav a pokračoval ve cvičení.
Karolína na něj chvíli hleděla.
„Je vše v pořádku?“ zeptala se.
Postrach dokončil výpad a v náhlém a nečekaném návalu vzteku zabodl svůj jedenapůlruční meč do podlahy, jako by byla z másla.
„Je mi fajn, dík za optání,“ opáčil a prošel kolem zaražené Karolíny ven.
V kanceláři šéfa už na ni oba muži čekali. Když vešla, rozlil se Tichému po obličeji výraz úlevy, který pochopila, jakmile pohlédla na Šedivého, jenž se hrozivě tyčil za svým stolem a netrpělivě bubnoval prsty na dřevo.
„Dobré ráno,“ nasadila přijatelný výraz a usadila se do křesla vedle Tichého, který zamumlal cosi o tom, že dobrý teda rozhodně není.
„Slečno Dauntless, tady Petr mi právě sdělil, co se včera stalo. Upřímně nevím, co si o tom mám myslet.“
„Tak to je nás víc,“ ozval se Tichý, ale když ho šéf sjel pohledem, zmlknul a snažil se splynout s barvou potahu křesla.
„Takže bych byl rád, kdyby se celá záležitost co nejdříve objasnila,“ pokračoval Šedivý, dřív, než stihla Manori cokoliv říct. „Očekávám od vás průběžné hlášení, nerad mám ve svých záležitostech zmatky,“ dokončil svůj proslov.
Tichý přikývl a hleděl se z kanceláře co nejdříve ztratit.
„Vy tady ještě na okamžik zůstaňte,“ Manori, která se už taky zvedala z křesla, se opět posadila. Šedivý počkal, až za se sebou Tichý zavře dveře, a pak se na ni zkoumavě zadíval.
„Nemá, doufám, celá tahle záležitost co dělat s vaším úkolem,“ pronesl tiše.
„To nevím, ale pokud mohu hádat, připadá mi to spíš jako akce místního rázu,“ pokrčila rameny Manori. „I když z toho, co jsem slyšela, není tento případ zmizení ojedinělý, že?“
Šedivý jen s povzdychem přikývl. „Dobrá, tak mě pravidelně informujte.“
Manori přikývla a vyšla z kanceláře. Po zbytek dopoledne se s Tichým probírali složkami.
Dveře se otevřely na řetízek a v mezeře se objevila vrásčitá tvář obézní ženy.
„Kdo ste a co chcete?!“ vyštěkla chraplavým hlasem těžkého kuřáka.
Přede dveřmi stál vysoký, hubený muž v šedém obleku s kloboukem do očí. Pod paží držel patinovanou koženou tašku a v ruce světle zelené desky.
„Paní Marie Majerová?“ zeptal se muž.
„Možná, co chcete?“ muž vypadal jako jeden z těch sviňských úředníků. „Vy jste od sociálky?!“
„Ne,“ řekl muž. „Od sociálky ne.“
Paní Majerová byla tak šokovaná tím, jak lehce ten muž přetrhl řetízek dveří, že se na hlasité a sprosté protesty zmohla, až když za sebou a svou společnicí, která se zjevila téměř odnikud, zavíral dveře.
„Posaďte se,“ vybídl Postrach ženu věcně.
„Jdu zavolat policii!“ oznámila mu paní Majerová a obrátila svůj dobrý metrák směrem ke stolku s telefonem.
Denisa zvedla utržený kabel telefonu a zamávala jeho roztřepeným koncem.
Paní Majerová se celá brunátná obrátila k Postrachovi.
„Posaďte se, prosím,“ zopakoval Postrach svoji žádost.
Žena k němu popošla blíž. Zdálo se, že si vůbec není vědom, že paní Majerová váží nejméně dvakrát tolik jako on sám. Postrach totiž dobře věděl, že síla není jen otázka váhy a velikosti.
„Kdo do prdele jste a co po mě chcete?!“
Postrach rozevřel světle zelené desky a Denisa se přesunula blíž, kdyby paní Majerová dělala potíže.
„Kdepak je váš synovec?“ zeptal se Postrach a paní Majerová při pohledu do jeho očí couvla.
„Je - je na táboře,“ vykoktala.
„Ach tak, na táboře,“ pokýval Postrach hlavou a vytáhl nějaký list papíru. „A to je kde?“
„A co je vám do toho?!“ vyjela na něj paní Majerová.
Postrachovi oči ještě víc ztvrdly a zdálo se, že se pod jeho pohledem víc jak sto kilová žena zmenšuje.
„Odjel s kamarády,“ hlesla chraplavě a začala neohrabaně šátrat v kapse po umolousaném balíčku cigaret.
„Váš synovec nemá kamarády,“ ozvala se Denise tiše a výhružně.
„To jsou pomluvy!“ zvýšila hlas paní Majerová. „Nikdy bych tomu klukovi neublížila!“
„Opravdu?“ řekl Postrach tiše a z jeho tónu přebíhal mráz po zádech. Pak začal vytahovat jeden papír za druhým: „Jeho třídní učitelka již několikrát hlásila, že má chlapec modřiny a jiná poranění, několikrát utekl z domova, mám tu lékařské zprávy o všech jeho zraněních - jak jste tvrdila z dětských her. Řeknete mi, kolik dětí si při hře zlomí lícní kost - třikrát?“
Postrach sklapl rázně desky.
„Teď vám položím jen jedinou otázku a očekávám na ni jasnou odpověď. Kde je váš synovec?“
„Na táboře,“ trvala na svém paní Majerová.
Zcela nečekaně se rozbilo okno a vzduchem se mihlo něco velkého, černého a rozlíceného.
Paní Majerová zaječela.
A Postrach chytil Kocoura za kůži na hřbetě.
Zvíře zaprskalo a ohnalo se po něm drápy. Postrach ho pustil a Kocour rozladěně zežloutl a pohlédl na něj s čirým opovržením, pak zčernal a upřel své oči na paní Majerovou, která si vyděšeně odsedla - jako by jí to mělo k něčemu být.
„Ne,“ řekl Postrach Kocourovi důrazně.
Kocour znovu znechuceně zežloutl, posadil se a začal si lízat tlapu, aby demonstroval svůj nezájem.
„Paní Marie Majerová rozená Trnková,“ začal Postrach, „vznáším proti vám obvinění z týrání a zabití svého synovce Jaroslava Louče. Máte-li k tomu co dodat, řekněte to prosím nyní.“
Denisa s hrůzou pohlédla na Postracha, ale ten jí vůbec nevěnoval pozornost. Tak se otočila a s Kocourem v patách vyběhla ven.
„To - to ne,“ hlesla paní Majerová. „On - on je živý - jen - jen hrozně zlobí a - a - “ zvedla na okamžik oči k Postrachovi, ale jestli hledala nějaký záchvěv lítosti, tak u něj by ho našla sotva.
Postrach vytáhl z aktovky papír a tužku. Položil je na stolek.
„Prosím, sepište doznání,“ požádal ji chladně.
Paní Majerová vůbec neprotestovala. Když se pod to sama od sebe podepsala, Postrach list založil do desek.
Do místnosti vešla Denisa. Byla trochu pobledlá.
Postrach se jí nemusel na nic ptát. Že je hoch mrtvý věděl od chvíle, kdy se objevil Kocour. Kdyby totiž dítě žilo, byl by Kocour s ním.
„Paní Marie Majerová, jménem Nočního klubu vás odsuzuji k smrti. Bez odvolání.“
Denisa polkla. Nechápala, jak může být Postrach tak klidný, tak výkonný, tak nezúčastněný. Jako by se ho celá věc ani trochu nedotýkala. Oprátku připravila zcela mechanicky.
Paní Majerová nedělala potíže. Brečela a neustále opakovala, že je jí to líto.
Když bylo po všem, Postrach položil světle zelené desky tak, aby je policie našla.
„Já - já - “ zajíkla se Denisa, když vyšli před dům. „Selhali jsme,“ vypravila ze sebe nešťastně.
„Ne, neselhali,“ řekl Postrach tiše.
Denisu až překvapilo, jak se jeho hlas změnil - zjemněl a změkl stejně jako jeho pohled.
„Naším úkolem je jen a pouze trestat, ne zachraňovat.“
„Myslela jsem, že jsem - že jsem už okorala, ale tohle - ,“ zašeptala Denisa.
„Můžeš to v sobě pohřbít, ale nikdy, nikdy k tomu neotupíš. Prostě se s tím musíš naučit žít,“ řekl Postrach a zamířil k autu.
Odpoledne zajela Manori zkontrolovat bezpečností systém ve firmě Majer&syn, ve které bylo nezvykle rušno.
„Stalo se něco?“ zeptala se co možná nejlhostejněji nejbližšího člověka.
„Tím se, slečno, nemusíte trápit,“ řekl jí muž chladně.
Manori přikývla, ale v duchu přemítala, jestli problémy, jenž musel řešit Tichý a starosti právnické firmy mohou nějak souviset. Prošla všechny bezpečnostní okruhy, prohodila pár slov s hlídačem parkoviště a nenápadně stáhla nahrané záznamy z kamer do svého notebooku. Pak se vydala koupit si něco k jídlu. Byla unavená a bez nálady, navíc Postrach na její vzkaz odpověděl stroze s tím, že teď má hodně práce, ale že se určitě domluví na jindy. Až na to, že neřekl kdy.
Četla tu zprávu snad stokrát a nemohla si pomoct - tohle prostě nebyl Postrach, kterého znala.
Něco se určitě stalo.
I následující dny se nesly ve stále stejném duchu. V kanceláři byli s Tichým stále zavalováni novými a novými hlášeními o nezvyklých incidentech, takže se neustále přemisťovali z místa na místo, aby se na vlastní oči ujistili, jestli nemůže mít některý z nich spojitost s jejich případem.
Večer dojela do bytu a prošla pár záznamů z kamer. V duchu se proklela, že jich nainstalovala tolik, za těch pět dní stihla projít něco málo přes polovinu. Ani odposlechy zatím nepřinesly žádnou užitečnou informaci, takže bloudila v kruhu.
Manori se natáhla pro mobil a mrkla na displej. Nic - žádná zpráva, žádný zmeškaný hovor, nepočítala-li odpověď od Meg. Nechtěla si to přiznat, ale tohle ji trápilo snad nejvíc.
Chvíli pozorovala mobil a váhala. Hrdost jí nechtěla dovolit, aby se znovu ozývala ona. Nakonec však zvítězila potřeba ho prostě slyšet. S povzdechem vytočila jeho číslo a čekala.
Postrach seděl ve svém pokoji potmě na podlaze, v ruce držel sklenku a popíjel. Když se na stole rozsvítilo světlo displeje jeho mobilu, povzdechl si. Tak nějak zbaběle doufal, že se Manori už neozve, on se bude chvíli utápět v sebelítosti a pak si, jako vždycky, zvykne. Věděl, ale že část jeho já, ta kterou si nechtěl připustit, zoufale doufala, že zavolá. A teď, když se to skutečně stalo, najednou cítil rozpor. I když možná spíš provinilost. Manori byla nejúžasnější žena, jakou kdy potkal. No, dobře, aby byl sám k sobě upřímný, druhá nejúžasnější žena. Jenže Alice byla už skoro dvacet let mrtvá.
Postrach se zamračil, protože se mu směr jeho myšlenek nelíbil. Rýpat se v minulosti nebyl přece jeho styl.
Mobil dál pronikavě zvonil.
Postrach věděl, že když to zvedne, bude toho nejspíš litovat, nemohl si však pomoct. Chtěl ji aspoň ještě jednou slyšet. Omluvit se, vysvětlit to, rozloučit se – minimálně to jí dlužil.
„Ahoj,“ řekl tiše do telefonu a byl si vědom toho, že jeho hlas nepřekypuje zrovna nadšením.
„Postrachu? Jsi v pořádku?“ zeptala se Manori.
„Jo, jsem,“ odvětil a připravoval se na to, jak jí řekne, že se už nemůžou stýkat. A aby tu chvíli o něco oddálil, zeptal se: „Potřebuješ něco?“
Manori trochu zklamalo, že si myslí, že mu volá jen proto, že od něj něco chce. Vůbec ho nenapadlo, že mu volá jen proto, že se on celé dny neozval, že ho prostě chce slyšet. Proto že jí chybí jeho hlas, jeho oči, jeho úsměv…
„Myslím, že u tebe mám pomoc vybranou už na několik let dopředu,“ pokusila se neúspěšně o vtip. Dneska nějak nebyl na vtipkování dobrý den.
„Nesmysl,“ opáčil. Zavřel oči a opřel se o postel. Cítil se unavený. Unavený a starý, snad víc než za celý svůj dosavadní život.
„Pořád máš hodně práce?“ otázala se Manori a snažila se, aby to neznělo, že žebrá o setkání s ním.
„Teď už tolik ne,“ hlesl mdle.
„Nezníš moc nadšeně.“
„Jsem unavený,“ vysvětlil.
„Tak to si asi budeš chtít jít lehnout,“ řekla chápavě, ale smutně.
„Nejsem unavený fyzicky - myslím, že stárnu. Nějak hůř to snáším, nebo co,“ povzdechl si, i když mu bylo jasné, že to v telefonu bude slyšet.
„To nemá s věkem nic společného,“ namítla a znovu si uvědomila, jak málo o něm ví. Kolik mu vlastně doopravdy bylo? Nevypadal na víc než pětatřicet, jenže někdy mluvil o svém věku, jako by byl stařík nad hrobem.
„To bych netvrdil,“ řekl a protáhl se.
„No, tak co kdys, staříku, šel se mnou zítra do kina?“ navrhla a aby to nevypadalo, že ho uhání dodala: „Mám dva…dvě poukázky. Říká se tomu u vás tak, že jo? No, a nemám s kým jít.“
„Proč nejdeš s kolegou z práce?“ zeptal.
„No, jestli to má být tvoje ne - “ dalo jí hodně práce zakrýt zklamání a nebyla si jistá, že byla úspěšná.
Postrach dlouho mlčel. Ještě před chvílí jí chtěl říct, že se musí přestat vídat. Musel si ovšem přiznat, že by jí hrozně rád aspoň ještě jednou, naposledy viděl. A říct jí to do očí – bude to těžké, ale nezaslouží si to snad? Váhal. Už mu začínalo být jasné, že Manori se mu dostala pod kůži, a podkopávala jeho vůli. Jestli se s ní sejde, kdo ví, jak to skončí.
„To ne, jen – nevím…víš, nevím, jestli budu mít čas,“ zalhal, aby získal víc času.
„A co pozítří?“
„Já…,“ slova mu jaksi vázla v hrdle.
„Dobře, tak kdy by ti to vyhovovalo?“ Manori byla rozhodnutá, že ho nenechá vykroutit se z toho. Musela ho vidět, musela vědět, proč se jí najednou začal vyhýbat.
„Tak dobře,“ vzdal to. „Co v sobotu?
„Prima.“
KONEC