Manori postávala před kinem a netrpělivě Postracha očekávala. Tentokrát přišla hodně brzo, protože doma prostě nedokázala vydržet. Chtěla ho vidět, musela ho vidět a promluvit si s ním o tom, co se děje. Proč se jí najednou začal vyhýbat. Teprve když s ní přerušil kontakt, uvědomila si, jak si na jeho přítomnost zvykla, a že se toho nehodlá vzdát.
„Ahoj,“ ozvalo se vedle ní.
Manori sebou trhla. Postrach byl jediný člověk, který se k ní dokázal přiblížit, aniž by si ho všimla.
„Ahoj,“ usmála se na něj a neodpustila si: „Pilný pracovníku.“
Postrach se usmál trochu kysele.
„Na co chceš jít?“ zeptal se.
Manori si cestou k pokladnám všimla, jak si od ní drží odstup. Dřív se víc dotýkali - přátelsky, nezávazně. Bylo pro něj zcela samozřejmé nabídnout jí rámě, dovolit jí, aby se ho držela, přitiskla se. Dnes šel vedle ní a jako by mezi nimi najednou byla nějaká bariéra.
„A na co bys chtěl jít ty?“ odpověděla otázkou.
„Nevím, nemám čas sledovat, co běží v kinech,“ pousmál se pořád tak křečovitě, jako by se do toho musel nutit. „Něco vyber.“
„No, jak myslíš. Šanci jsi měl,“ zašklebila se na něj uličnicky a přistoupila k pokladě.
Vědoma si toho, co mu řekla, aby ho sem dostala, vytáhla z kabelky hůlku a dva kousky papíru, které přistrčila pokladní. Nebylo to tak úplně legální, ale účel v tohle případě světil prostředky.
„Má to být trochu lechtivé,“ informovalo ho, když se vrátila od pokladny.
„Odkud jsi vlastně měla ty poukázky?“ položil nepříjemnou otázku cestou do sálu.
„Od známé,“ odpověděla neurčitě.
Sál byl téměř prázdný.
„Kde to máme?“ zeptal se Postrach.
Manori zamžourala v šeru na lístky. Postrach se jí podíval přes rameno.
„Řada A, 12,13 - to je nahoře skoro v rohu,“ přečetl si.
„Ty na to vidíš?“ podivila se a následovala ho.
Zdálo se, že Postrach ví přesně kam jde. Kdežto ona v jednu chvíli na špatně osvětlených schodech skoro zakopla. Postrach se neuvěřitelně rychle otočil a chytil ji za ruku - zcela zbytečně, nepadala, jen trochu zavrávorala.
„Díky,“ řekla Manori. „Ty máš vážně rychlost v krvi,“ usmála se na něj.
I tentokrát se tvářil jako by kousl do citrónu. Manori z toho neměla dobrý pocit.
„Škoda, že nemáme popcorn,“ zalitovala, když si sedali.
Poměrně záhy po začátku filmu Manori zjistila, že označení filmu v letáku za lechtivý byl eufemismus roku. Nebo že by si to špatně přeložila? V každém případě cítila, jak zrudla.
Postrach si všiml, že se Manori červená a přišlo mu to rozkošné.
Bylo by hodně sebestředné domnívat se, že tohle kino byla jen záminka, abych přišel? Přemítal a víc než filmu se věnoval nenápadnému pozorování Manori zneužívaje toho, že si v tmě sálu jeho kradmých pohledů nemohla všimnout. Její ruka ležela tak jako by náhodou na opěradle a vyloženě sváděla k tomu, aby ji za ni vzal.
Neudělal to.
Nehodilo se to.
Když vycházeli z kina, Manori bojovala s nutkáním omluvit se, co vybrala za film. Lechtivých scén tam bylo věru požehnaně a dokonce i jedna mezi dvěma muži.
„No, film byl - zajímavý,“ omluvně se usmála, když prohrála svoji malou soukromou bitvu. „Omlouvám se, netušila jsem - “
„V pořádku,“ pousmál se Postrach. „Myslím, že jsem ti už jednou řekl, že mě jen tak něco z míry nevyvede.“
„Ne, to máš pravdu,“ usmála se na něj.
Postrach ji jemně uchopil za předloktí, aby ji přiměl poodstoupit. Zůstali před kinem totiž stát tak, že ostatním překáželi.
„To abys někoho zase nesmetla,“ vysvětlil s nepatrným smutným úsměvem. „Víš, co jsi za piráta chodníků a silnic.“
„Já porážím jen lidi, kteří se mi líbí,“ odvětila laškovně.
„Manori,“ začal, aby jí řekl, co musel.
„Ano, Postrachu?“ zapředla a jemně se k němu přitiskla.
Postrach se na ni zadíval. Vnímal její vůni, teplo jejího těla a v tu chvíli si uvědomil, že se jí vzdát nechce. Vlastně chtěl udělat něco úplně jiného a chtěl to už docela dlouho. A neviděl jediný důvod, proč by to nemohl udělat. No, jeden by tu možná byl, ale to vyřeší později. Manori to pochopí, najednou si tím byl zcela jist, a viděl vše novýma očima.
Manori překvapilo, když se k ní Postrach naklonil a jemně ji políbil na rty. Už se skoro bála, že ho to nikdy nenapadne. Poslední dny se jí tak zvláštně odcizil.
„A co tvoje přítelkyně?“ zašeptala, když se jejich rty oddělily.
„Rozešli jsme se – je to pár dní,“ řekl s úsměvem.
Tehdy ho políbila ona.
Postrach zavřel dveře. Manori položila tašku s mexickým jídlem, které po cestě koupili na zem, a chtěla se zout. V maličkaté předsíňce se však k sobě dostali tak blízko, že sotva mysleli na zouvání bot.
Manori přejela Postrachovi po hrudi a aby to zamaskovala, předstírala, že sundavá nějaké smítko.
Ve vzduchu bylo cítit jejich lehké rozpaky. Oba si uvědomovali, kde to dnes večer nejspíš skončí.
Postrach ji políbil. Manori v tom cítila příslib do budoucna. Tohle rozhodně nebyl chlap na jednu noc.
„Něco ti musím říct,“ řekl tiše.
„Řekneš mi to později,“ zašeptala a políbila ho.
Neměl v tuhle chvíli dost silnou vůli odporovat. Polibek nabýval na intenzitě a vášni a zatemňoval mu rozum. Teď už si mohl otevřeně přiznat, že o téhle chvíli sní již celé dny, možná i týdny. Byly chvíle, kdy nevěřil, že by k tomu mohlo vůbec dojít.
„Vystydne ti to jídlo,“ pošeptal jí do ucha, když jí rty přejížděl po boltci.
„Tak ať,“ pousmála se. Sevřela v ruce jeho kravatu a začala se svůdným úsměvem couvat do obýváku.
Postrach se bez odporu nechal dotáhnout až k pohovce. Manori mu pomohla sundat sako a ledabyle ho pohodila přes opěradlo. Pak mu rozvázala kravatu a rozepnula u krku košili.
Přejel jí rukou po tváři, zatímco ona pokračovala s úsměvem v rozepínání jeho košile.
„Manori,“ nadechl se. Měl by jí to říct. Bez ohledu na strach z následků, musela to vědět.
Manori mu však položila prst na rty.
„Ššš,“ zašeptala a políbila ho.
Vytáhla mu košili z kalhot a přejela mu rukou po hrudi. Jeho kůže byla jemná, až překvapivě hebká a na dotyk studená, jako by mu byla zima. Cítila, jak se mu pod její rukou zvedá při každém nádechu hrudník. Sevřel ji v náručí a ona si uvědomovala sílu jeho svalů. Připadala si v bezpečí.
Shodila mu košili z ramen a nechala ji dopadnout na zem. Lehce mu přejela nehty po zádech a pak pohladila jizvu na jeho lopatce. Jednou se ho zeptá odkud jí má, ale ne teď.
„Jsi ten nejzvláštnější chlap, jakého jsem potkala,“ vydechla a přejela mu rty po krku. Potěšilo ji, když se nepatrně zachvěl a natočil hlavu tak, aby jí nabídl svoji šíji.
Jeho studené ruce jí vklouzly pod tričko. Naskočila jí husí kůže.
„Pořád máš ruce jako led,“ usmála se. „Asi tě budu muset trochu rozehřát,“ dodala rozverně.
Postrach teď už o ničem nepřemýšlel - o následcích, o tom, co je správné a co ne, o důvodech pro a proti - všechno bylo podružné. Chtěl ji. Toužil po ní tak moc, že to téměř fyzicky bolelo. Svlékl ji tričko a rozepnul podprsenku, pak ji začal jemně postrkovat směrem k ložnici.
Manori se usmála a couvala. Bylo jí jasné, co Postrach chce. Líbilo se jí, že ho tak vzrušuje, že po ní tolik touží. Ve dveřích se zastavila a laškovně se o něj otřela - záměrně v místech, kde jeho erekce napínala látku kalhot. Viděla, jak se ostře nadechl. Oči se mu leskly vzrušením, rty měl svůdně pootevřené, dýchal mělce a přerývavě - byl prostě nádherný. Nechala se položit do chladivého povlečení a zaklonila hlavu.
Postrach polknul, když mu odhalila své nádherné hrdlo. Sklonil se nad ní, ale nepolíbil ji na krk, jak si zjevně přála.
Manori se poddávala jeho polibkům, když se najednou v její vzrušením ovíněné mysli vynořila myšlenka, že nemůže. Nemůže připustit, aby mezi nimi k něčemu došlo. Ne, dokud mu neřekne pravdu, ne dokud mezi nimi budou stát nějaké překážky.
Postrach ucítil, jak se její tělo pod ním napjalo. Položila mu ruce na hrudník a pokusila se ho odstrčit. Jedna část jeho osobnosti, ta kterou ovlivňoval dravec v něm, chtěla její přání ignorovat. Copak ho tu otevřeně nesváděla? Jenže tohle neměl v povaze. Stálo ho to hodně přemáhání, ale přestal ji líbat a odtáhl se.
Manori potlačila povzdech. Nepřekvapilo jí, že je příliš velký gentleman na to, aby si cokoli vynucoval proti její vůli. Jeho zklamání bylo však skoro hmatatelné.
„Promiň,“ hlesla. Netušila, jak mu má vysvětlit, že se s ním nemůže milovat, i když by chtěla, protože mezi nimi stojí strašná neupřímnost - její neupřímnost.
Postrach se pokusil o úsměv, ale vůbec se mu to nedařilo. Směs nepříjemných pocitů, jenž v něm odmítnutí vyvolalo, a neuspokojený chtíč ho zanechali rozčarovaného a podrážděného. Mnohokrát odmítnul, ale sám odmítnutí ještě nikdy nezažil - tedy alespoň ne v posteli. Chutnalo to hořce. Navíc to v něm vyvolávalo pochyby. Udělal něco špatně? Nelíbilo se jí to? Nebyla spokojená? Otázky se vršily jedna na druhou. A i když to všechno rozumově chápal, jeho srdce nechápalo nic.
„To je v pořádku,“ ujistil ji neupřímně a posadil se na kraji postele.
Manori se mu opřela o záda. Byl tak podivně studený, že ve spojení s jeho viditelným zklamáním, jí přišel najednou chladný jako kámen.
„Mrzí mě to. Tohle jsem nechtěla,“ řekla tiše, když mu rty přejela po krku. „Ale - ale je to na mě trochu moc rychlé, víš. Potřebuju čas. Nezlob se.“
„Jo, já - já to chápu,“ přikývl, ale mrzutost se z jeho hlasu tak úplně ještě nevytratila.
Políbila ho na rameno.
„Strašně tě chci,“ řekla mu. „Jenže - víš, dlouho jsme…nechci to teď pokazit tím, že to uspěcháme.“
Její ruce mu jemně přejížděly po zádech, masírovaly ztuhlé svaly.
Postrach se pomalu uvolnil a rozčarování se postupně vytratilo. Pokud Manori potřebuje víc času, počká. Uměl být trpělivý.
Jemně se vymanil z pod jejích rukou.
„Omluv mě,“ a zamířil na záchod.
Manori si povzdechla. Nemohla mu nic vyčítat. Zachoval se líp, než většina normálních chlapů. Do ničeho jí nenutil a snažil se jí vyhovět. Že z toho neměl radost - ani jí to netěšilo. Ale nemohla by se mu už nikdy podívat do očí, kdyby se s ním vyspala, aniž by mu řekla pravdu.
Když se Postrach vrátil, vypadal, že už se s tím vším tak nějak vyrovnal. Zjevně když říkal, že není lehké ho vyvést z míry, nechlubil se. Nicméně Manori byla přesvědčená, že ví, proč musel najednou na toalety. Ale ani to mu nevyčítala, třebaže kdyby ji požádal, ujala by se toho s radostí osobně. Na druhou stranu sotva by ji o to požádal po tom, co poranila jeho mužské ego.
„Zůstaneš?“ zeptala se nejistě.
Tázavě povytáhl obočí.
„Přes noc,“ vysvětlila. „Byl bych moc ráda, kdybys zůstal,“ dodala.
Postrach se posadil vedle ní a dovolil jí, aby se k němu přitulila. Nezlobil se na ni.
„Rád,“ pousmál se a tentokrát ten úsměv šel od srdce.
Manori ležela vedle Postracha. Hlavu položenou na jeho rameni a zamyšleně mu přejížděla prsty po hrudi. Nemohla si pomoct, aby ho nesrovnávala s Remusem, i když si to zakázala.
Oba byli zhruba stejně vysocí. No, Postrach byl možná malinko vyšší, ale ne o moc. Za to byl však mnohem štíhlejší než Remus, který byl přece jen mohutnější. Pravda Remusovu postavu ovlivnilo i to, že ho v dětství kousnul vlkodlak. Postrach měl užší ramena i boky, ne tak rozložitý hrudník. Byl hodně hubený, ale ne vyzáblý. Manori mu přejal rukou po paži. Líbily se jí jeho pevné, vypracované svaly. Žádný kulturista, jen chlap s prvotřídní fyzičkou. A líbal taky úplně jinak než Remus - vášnivěji. Remus byl přece jen něžnější a hravější. Doslova poséval její tělo polibky. Kdyžto Postrach ji zatím líbal jen na rty a občas pod uchem na krk. Ale zatím se v tomhle ohledu neznali, třeba si prostě nechtěl víc dovolit.
„Na co myslíš?“ prolomil Postrach ticho.
Překvapil ji, myslela, že spí. A jeho otázka ji poněkud zahanbila. Začervenala se. Pohladila ho po hrudi a napadalo ji, že Remus byl chlupatější. Začala se té myšlence chichotat.
Postrach se musel usmát.
„Tak na co myslíš, že je to tak zábavné?“ vyzvídal.
„Vlastně na nic,“ zalhala. Přece mu to neřekne. „Jen mě napadlo, jaké jsem měla nehorázné štěstí, že jsem tehdy vrazila zrovna do tebe.“
„A to ti přijde k smíchu?“ pousmál se. „I když připouštím, že i já to považuji za dar z nebes - nebo z pekla, to ještě nevím.“
„Ty!“ strčila do něj naoko rozzlobeně. „Jsi lechtivý?“ zašklebila se a zaryla mu prsty pod žebra.
Postrach se bavil jejím zklamáním, když nezareagoval.
„A co ty? Jsi lechtivá?“ zeptal se.
Manori vypískla ještě dřív, než se jí vůbec dotknul.
„Néééé!“ pištěla a bránila se.
Váleli se se smíchem po posteli. Nakonec Manori skončila na zádech pod ním s rukama přitisknutýma za hlavou k polštáři.
„Že se nestydíš, prát se s holkou,“ obvinila ho se smíchem.
„Nestydím,“ zasmál se. „Teď jsi v mojí moci, prostá dívko,“ zašeptal a políbil ji.
Manori pokrčila nohu a jemně mu ji vtiskla mezi stehna, aby se mohla otřít o jeho rozkrok. Že je vzrušený ji nepřekvapilo.
Postrach tlumeně vydechl a přivřel oči.
„To se ještě uvidí, kdo koho má v moci,“ zapředla.
Do ticha pokoje přerušovaného jen jejich mělkým dechem mobil doslova zařval.
„Kruci,“ sklonil Postrach hlavu a opřel se jí čelem o rameno. „Zapomněl jsem ten krám vypnout.“
Manori se začala smát.
Postrachovi nezbylo než ji pustit a vylézt z postele. Manori se hbitě překulila a chytila ho za okraj slipů. Jak Postrach vstával, podařilo se jí mu je stáhnout.
Postrach se rozesmál a plácnul ji přes ruku.
Má moc pěkný zadek, pomyslela si Manori s úsměvem.
Postrach si povytáhnul slipy a našel svůj mobil. Mrknul na displej - Selena.
„Kdo ti volá?“ zajímala se Manori.
„Nikdo důležitý,“ odvětil a ukončil to. Pak ihned vymazal Selenino číslo a telefon pro jistotu vypnul.
Jakmile se vrátil do postele, Manori se k němu přitiskla - tak samozřejmě, tak příjemně.
„To mi vysvětli, jak je možné, že jsi tak studený,“ zavrtěla hlavou. „Nejsi nemocný?“
„Aha, no, nevím,“ vyhnul se odpovědi.
Manori zívla.
„Dobrou noc,“ zamumlala.
„Dobrou,“ řekl a pohladil ji po vlasech.
Když se Manori ráno probudila, byl Postrach pryč. V prvních chvíli ji napadla spousta nelichotivých věcí o tom, že když nedostal, co chtěl, vykašlal se na ni a vypařil se. Zřejmě nějaká její část, ta, jenž byla zodpovědná za to, že jako bystrozorka nikdy nedala na zdánlivě jasné důkazy, stále očekávala, kdy se z něj vyklube mizera. Vzápětí se zastyděla za svou malověrnost, protože si všimla přehnutého listu papíru na nočním stolku. Natáhla se pro něj.
Pousmála se. Strohost vzkazu ji nepřekvapila. Postrach nevypadal na někoho, kdo miluje okázale, kdo si potrpí na fráze a gesta.
„Uvidíme se večer,“ přečetla si nahlas a její úsměv se prohloubil. To znamenalo jediné - až skončí s prací, vrátí se sem.
Rozhodla se, že by měla koupit nějaké víno a něco dobrého k večeři. A až bude příhodná chvíle, řekne mu pravdu. Když včera dokázal přijmout její odmítnutí, popere se i s tímhle. Byla si jistá, že to Postrach zvládne. Sice byl v tomhle ohledu trochu přízemně racionální, ale jestli ji miluje, bude ji brát takovou, jaká je.
„No, ale teď je na čase dát se do práce,“ řekla rozhodně a vylezla z vyhřáté postele, z níž ještě mohla cítit Postrachovu vůni.
Postrach vešel do Klubu. Tobiáš už na něj čekal.
„Je to potvrzené,“ řekl mu místo pozdravu. „Velká dodávka zbraní na východ. K předání dojde za hodinu.“
Postrach přikývl. Byl si vědom toho, že Tobiáš má na jazyku nejspíš spoustu otázek. Především proč už zase nespal v Klubu, když se přece se Selenou definitivně rozešel. Nicméně to bude muset počkat. Navíc se Postrach necítil připraven říct jim o Manori. Obzvláště ne po tom včerejším fiasku. Zachoval se jako idiot. Nechtěl na ni tlačit, jen - zřejmě se na chvíli přestal ovládat. To už se opakovat nebude.
Tobiáš podal Postrachovi beze slova jeho zbraň.
Postrach si sundal sako, navlékl řemení a do pouzdra zasunul glocka. Pak si sako znovu oblékl a kývnutím dal Tobiášovi najevo, že můžou jít.
Hnědá otřískaná dodávka zaparkovala v liduprázdné ulici před neméně otřískanými zrezivělými vraty garáže.
„Hodláš si zničit další oblek?“ rýpla si Karolína do Postracha, když vystupovali.
Postracha bylo zřídka kdy vidět v něčem jiném než v elegantním značkovém obleku.
„Ne,“ odvětil. „Hodlám zabít každého, kdo na to jen pomyslí,“ a nepatrně se pousmál. Vzájemné popichování a vtipkování před akcí patřilo k věci.
„Dodávka zbraní - má někdo tušení, co můžeme čekat?“ zeptala se Denisa.
„Čekejte všechno,“ řekl Postrach a vyndal z kufru dodávky velkou černou pušku. „Od kulometu až po letecký kanón. Nevíme, co tam mají,“ a hodil zbraň panu Ho, jako by nevážila víc než pár deka a on ji stejně lehce chytil. Zkontroloval a kývl na znamení, že je připraven.
Tobiáš se zazubil a nadhodil si japonský těžký kulo¬met. Postrach se na rozměrnou zbraň s dlouhou hlavní ráže dvanáct celých sedm milimetrů jménem Sakura, zadíval. Red Baron1 to sice nebyl (Sakura byl podstatně, podstatně účinnější), ale zato měl speciální zásobník, který se po¬užívá, je-li kulomet součástí výzbroje vrtulníku: byla to sice tíha, ale v pásu bylo tři sta padesát ran.2
„Ty se s tím hlavně moc neoháněj,“ řekl Postrach Tobiášovi. „Máme to jen pro případ nouze. Mysli na to, že tam téměř jistě budou i bedny s granáty. Já si fakt nehodlám zničit další oblek.“
„No jo, hoši, a jejich velké bouchačky,“ ohrnula nos Karolína.
Když se zamčené dveře garáže se skřípotem otevřely, muži nakládající bedny strnuli. A to byla pro většinu z nich poslední chyba jejich života.
Tobiáš s Hanako bleskově zaujali výhodné pozice, aby mohli ostatní krýt. A než se hlídky vzpamatovali, bylo vymalováno - doslova. Plachta nákladního auta vypadala nějaké umělecké dílo, k němuž by se hodil příhodný název Rudé stříkance.
Přestřelka byla rychlá a vítězství jednoznačné.
„Skoro to už přestává být napínavé,“ postěžovala si Karolína.
Postrach po ní šlehl pohledem, který ji přinutil sklopit oči. Pak vrátil pistoli do pouzdra a vyšvihl se do kabiny auta, aby se porozhlédl po důkazech, jenž by je dovedli k těm, co za tímhle stojí.
Toho, že se jedno z těl pohnulo, si v tu chvíli nikdo nevšimnul.
Postrach sebral desky s dokumenty z přihrádky u spolujezdce a seskočil na zem. Koutkem oka zahlédl, jak Hanako pozvedá pušku.
Všechno jako by se zpomalilo.
Třeskl výstřel.
Postrach otočil hlavu a ze svého místa on jediný mohl vidět, jak prsty umírajícího pustily pojistku granátu.
Granát a bedny střeliva rovná se velký malér. Nebyl ani čas varovat ostatní. Garáží zarezonoval výbuch a Postrach se instinktivně vrhl na zem.
Když otevřel oči, ve vzduchu se stále ještě vznášel prach a štiplavý kouř. Skoro nebylo vidět na krok. Dým dráždil ke kašli, tak raději přestal dýchat. Ještě mu pořád zvonilo v uchu. Střecha garáže se propadla a hrozilo, že se zřítí i ten zbytek.
„Postrachu?!“ ozval se něčí hlas pokřivený kašlem.
Odkopl trosky, které ho zasypaly, a zvedl se. Cítil, že má něco s pravým bokem, ale to bude řešit později.
Z kouře se vynořila k nepoznání očouzená Hanako.
„Jsi v pořádku?“ zeptala se.
Postrach přikývl.
„Co ostatní?“ bylo první, co ho zajímalo.
„Karolína,“ hlesla Hanako. „Přibodl ji k zemi trám, který spadl ze střechy.“
„Tomu se tedy říká ostuda.“
Postrach seděl na ošetřovně svlečený do půl těla a pan Ho mu z boku právě vyndaval dobře dvaceticentimetrovou kovovou střepinu.
„Hotové fiasko.“
Zakrvácená střepina zazvonila o dno připravené misky.
„Copak ty nemáš vztek, že to takhle dopadlo?“ otočila se Karolína na Postracha, který si oblékal čistou košili.
„To se prostě stává,“ pokrčil Postrach rameny. „Tak nebuď tak otrávená. Hlavní je, že to dobře dopadlo.“
„A tebe to ani trochu neštve?“ zeptala se Karolína.
„Pořád ti říkám, že se musíš naučit prohrávat,“ řekl Postrach a ve dveřích se ještě otočil a dodal: „A ne že budeš odmlouvat. Potřebuješ si odpočinout, léčit se.“
„Je mi fajn,“ opáčila Karolína.
„Musím ti připomínat, že ti Tobiáš vytáhl z břicha třímetrovou traverzu?“ zadíval se na ni Postrach a Karolína uhnula pohledem a už se nehádala.
„No, já půjdu,“ řekl Postrach, když a sebou zavřel dveře ošetřovny.
„Ať už jdeš kamkoli, nedáš si nejdřív večeři?“ zeptal se Tomislav a spiklenecky na Postracha mrknul.
„Drbete mě, když tu nejsem, co?“ rozhlédl se po nich.
Hanako dělala, že si čte, ale ostatní se tak potutelně usmívali.
„Mňau,“ řekl Kocour, otřel se Postrachovi o nohu a přátelsky zezelenal.
„Ty taky?“ povytáhl pobaveně Postrach obočí a sehnul se, aby zvíře podrbal za ušima.
„No tak, svěř se nám trochu, Postrachu,“ řekl Tobiáš.
„Ne, nebudu vám kazit zábavu. Ještě si chvíli lámejte hlavu,“ usmál se Postrach. „Ale tu večeři bych si dal, obzvláště po dnešku.“
Tomislav začal nosit na stůl. Ulriška dostala jako obvykle dvojitou porci. Denisa s Tobiášem si přiťukli a Hanako nakrčila nos, což jí Tobiáš oplatil. Postrach seděl v čele stolu, upíjel svoji večeři a přemýšlel o tom, že dnes večer musí Manori říct pravdu. Nebo alespoň její větší část.
KONEC