Postrach stál chvíli v uličce jako opařený a rozhlížel se na všechny strany. Takhle rychle přece nemohla zmizet. Musel by ji přinejmenším slyšet. Jenže, i když se v ulici ozývalo spousta pro lidské ucho stěží postřehnutelných zvuků, klapot podpatků mezi nimi zcela určitě nebyl. Bezradně prošel okolí, nikde však po Manori nenašel ani stopu. Zbavil se tedy alespoň těl. Nemohl je jen tak nechat ležet na ulici.
Teprve když stál na nábřeží a vítr se mu opíral do hrudi, si uvědomil, že to takhle nemůže skončit. Ano, udělal chybu, strašnou chybu, ale Manori byla přece rozumná, třebaže si občas dělala legraci ze všeho, co jí přišlo pod ruku. Musí si s ní ještě promluvit - v klidu, bez rozbouřených emocí.
Rozhodně vykročil k bytu.
Když Manori dobalila posledních pár drobností, rozhlédla se po tichém bytě. Nemyslela by si, že odtud bude odcházet tak brzy a v takové situaci. Co odcházet - utíkat.
A já nikdy před ničím neutíkala, pomyslela si Manori hořce. V kapsičce bundy ji zavrčel mobil. Trochu bojácně jej vytáhla a mrkla na displej. K jejímu překvapení jí však volal Tichý.
„Prosím,“ samotné jí zněl její hlas přiškrceně.
„Máme krizovku, můžete dojít?“ Tichý zněl v telefonu nervózně.
„Jistě, kam?“
„Na stanici, jak nejdřív to půjde.“
Manori zaklapla mobil a s prásknutím se přemístila do haly policejní stanice.
Postrach pružně vyběhl schody, bral je po čtyřech, a zastavil se před dveřmi bytu. Natáhl ruku ke zvonku a opřel se do něj.
Nikdo však neotevíral.
Zkusil to znovu, ale se stejným výsledkem.
Byt byl stále tichý.
O patro níž se pootevřely dveře. Pustil zvonek a po chvíli zaváhání vytáhl vlastní klíče. Nestál o to, aby ho sousedé viděli, jak zvoní u dveří vlastního bytu. Odemkl a vešel do ztemnělé předsíně.
„Manori?“ zavolal opatrně.
Odpovědí mu bylo hrobové ticho.
Vešel do obýváku a rozhlédl se. Nikde ani stopy po Manořině přítomnosti. Vůbec žádné, jako by tu nikdy nebyla, uvědomil si a ve spěchu zkontroloval zbytek bytu.
Byla pryč a nezůstalo tu po ní nic vyjma prchavé vůně jejího parfému.
Nechápal, jak to mohla stihnout. Ztěžka dosedl na pohovku a složil hlavu do dlaní.
Manori rychlým krokem překonala halu. Stolek, kde předtím stál kouzelník-vrátný, zel prázdnotou. To nebylo dobré znamení. I s kufrem v ruce zamířila do kanceláře Tichého.
Dveře byly pootevřené a škvírou prosvítalo světlo. Strčila do nich a spatřila nervózního kolegu, jak rázuje po nevelké místnosti tam a zpět jako tygr v kleci.
„Konečně jste...tady,“ dořekl překvapeně s pohledem upřeným na kufr.
„Trochu problémy s ubytováním,“ vysvětlila a položila zavazadlo stranou. „Co se děje?“ dodala, aby se vyhnula nepříjemnému vyptávání.
„Další zmizení, ale tentokrát byli naši úspěšnější, vystopovali jednoho z útočníků,“ mávl na ni Tichý, aby jej následovala do kanceláře šéfa.
Postrach se s povzdechem zvedl a znovu prošel celý byt, jako by doufal, že se tu Manori jen někde schovává. Najednou mu to, jak tu spolu uklízeli, jak seděli vedle sebe na zemi, přišlo tak hrozně dávno. Zastavil se ve dveřích ložnice a zadíval se na perfektně ustlanou postel. Měl pocit, jako by všechen čas, který s Manori strávil, byl jen nějaký sen, z něhož se právě probudil. A on se probudit nechtěl.
Odhrnul záclonu na okně a vyhlédl ven.
Nikdy si ji neměl pustit tak blízko k tělu. Nebylo to ani trochu rozumné, a on celý život dělal jen rozumné věci, protože na jeho rozhodnutích závisel osud a život jeho přátel, celého Nočního klubu.
Nechtěl to a dlouho se tomu bránil. Nejen kvůli tomu, co z něj udělali, ale i proto, že byl dost starý na to, aby to mohla být jeho dcera.
Láska s někým z vnějšího světa byla riskantní, i kdyby byl ještě pořád člověk.
Jenže neuspěl.
Vymklo se mu to z rukou a on se zamiloval.
Hloupě a nerozumně.
A nejhorší bylo, že mu na tom nezáleželo. Manori se stala světlem jeho života, s ní se cítil téměř jako člověk, jako plnohodnotná bytost, kterou už nebyl.
Musí ji najít.
Jedno jak, ale nedokázal se jí vzdát bez boje.
Musel s ní mluvit.
Musel to zkusit.
Takhle to prostě nemohlo skončit.
Třeba za denního světla, v klidu a bez vypjatých emocí, bude ochotná ho vyslechnout .
A snad mu i odpustit.
Spustil záclonu a zamířil ke dveřím.
Najednou věděl přesně, jak ji najde.
Když se nad ránem Manori vracela s Tichým do kanceláře, byla na pokraji sil. Nejenže museli prohlédnout místo činu, které nevypadalo zrovna růžově, ale ani kouzelník, kterého kolegové nespouštěli z očí, se nechtěl nechat chytit jen tak lehce. Takže když ho po delším boji, ve kterém to dost ošklivě odnesli dva bystrozoři ze sledovacího, konečně odzbrojili a spoutali vyčarovanými pouty, měla chuť ho uškrtit. Potřebovala si na někom vybít svou zlost, vztek a také lítost, které v ní divoce vřely celou dobu a hrozily každou chvíli vybublat na povrch. Teprve když ji Tichý pevně chytil za paži, aby tomu holomkovi s jízlivým úsměvem neupravila fasádu, trochu se vzpamatovala. Teď seděla na židli v temné kanceláři, obklopená nahromaděnými papíry a znaveně pozorovala své ruce složené v klíně.
„Měla byste si jít odpočinout,“ navrhl tiše Petr a trochu nejistě ji pozoroval.
„Dobrý nápad, jen co budu mít kam,“ odsekla bezmyšlenkovitě. Ač nechtěla, stále v duchu viděla Postrachovy šedé oči a v uších jí zněl jeho hlas, který vyslovoval její jméno. Musela zběsile zamrkat, aby zahnala slzy deroucí se jí do očí.
„No, v tuhle denní dobu to bude těžký,“ poznamenal opatrně Tichý. „Ale mohu vám nabídnout svůj gauč, než se rozhodnete, co dál.“
„Jste hodný, ale to...“ zvedla hlavu a zadívala se mu do obličeje. „Ale proč vlastně ne,“ pokrčila rezignovaně rameny.
„Fajn, následujte mě,“ její kolega se zvedl a došel pro kufr odstavený v koutě. Pak se společně přemístili k němu.
Jeho byt nebyl nijak honosný, zařízení bylo ledabyle rozestavěné, na všemožných místech se válely papíry. Manori vešla do obývacího pokoje a trochu apaticky se rozhlédla.
Tichý zamumlal omluvu a v rychlosti posbíral několik složek z pohovky, na kterou se netečně usadila, a odněkud vyhrabal deku a malý polštář.
„Nejsem moc vybavený na návštěvy,“ zašklebil se.
„To je v pohodě,“ ujistila ho mdle a vzala si od něj věci. Myslí jí blesklo, že je škoda, že gauč není rozkládací, jako ten v jejím bytě v Londýně a ta myšlenka smíšená se vzpomínkami zabolela. Stočila se na gauči do klubíčka a snažila se nevnímat tvrdost pružin.
Tichý ji chvilku pozoroval, pak se natáhnul a přitáhnul jí deku k bradě.
„Abyste mi, kolegyně, nenastydla,“ usmál se trochu rozpačitě.
„Díky. Dobrou.“
„Dobrou,“ odpověděl, zhasnul světlo a odešel do ložnice.
Postrach proseděl celou noc u baru nad sklenkou. Kdyby šlo o záležitosti Klubu, neváhal by ani chvíli a vytáhl Šárku z postele klidně o půlnoci. Tohle byla ovšem věc osobní. Měl tak přinejmenším spoustu času na přemýšlení.
Znovu a znovu přemítal nad tím, co Manori řekne, až ji najde. A někde v hloubi duše ho děsila myšlenka, že Selena měla možná pravdu a Manori se ho teď bude bát, a nebo hůř, štítit.
Postrach složil hlavu do dlaní. Když se v opuštěném bytě rozhodl ji najít, věřil, že všechno ještě může dobře dopadnout. Teď už si tím tak jist nebyl.
Trpce se zadíval na pohár sražené vychladlé krve a víc než kdy jindy nenáviděl to, co z něj udělali. Měl chuť sklenici mrštit proti zdi.
Copak se jí mohl divit, že se jí hnusil, když se hnusil sám sobě?
Copak jí mohl něco vyčítat?
Vždyť měla pravdu. Lhal jí.
A nejhorší na tom bylo to, že kdyby se měl znovu rozhodnut, udělal by to samé.
Styděl se za to, že ty chvíle, které s ní strávil, pro něj měly větší cenu, než riskovat, že by ji ztratil hned na začátku.
Co ho vlastně vedlo k tomu, že ji tehdy na té ulici pozval na kafe?
Vybavil si, jak se mu o překot omlouvala a ty její oči.
Nikdy nevěřil na lásku na první pohled. Byl, jak Manori řekla, přízemní materialista.
Postrach se smutně usmál a přemýšlel, kde teď Manori asi je, a jestli ho nenávidí, jestli před ním utíká ze strachu nebo odporu, jestli ji ještě někdy uvidí, a jestli je láska dost silná na to, aby Manori dokázala přijmout, co je.
Měl z jejich příštího setkání strach.
Bál se, že se stane to nejhorší a Manori se od něj odvrátí.
Přesto ji musel vidět.
Nemohl ji nechat odejít jen tak.
Na to ji příliš miloval.
Přestože to bylo sotva pár hodin, co spala, nedokázala Manori dál ležet a pokoušet se znova usnout. A když se jí to povedlo, podvědomí jí stále dokola připomínalo včerejší večer a hektickou noc. Čím dál víc ji docházelo, že tady nemůže zůstat. Vstala a potichu složila deku.
Za oknem vykukovaly ranní paprsky slunce. Hotel, kde se prvně ubytovala, už by měl mít recepci otevřenou, pomyslela si s pohledem upřeným na hodinky a sehnula se pro kufr.
„To se dělá, takhle se plížit pryč?“ ozvalo se jí za zády.
Překvapeně sebou trhla.
„Probudila jsem vás?“
„Nemohl jsem usnout. Asi proto, že nemívám přes noc v bytě takovou kočku,“ pokrčil rameny.
„Tak to díky za poklonu,“ trochu trpce se usmála.
„Nechtěl jsem vás urazit,“ bral Tichý zpátečku. „Už chcete jít? Nevyháním vás.“
„Musím. V hotelu, co mi platí naše vláda, taky vstávají brzo, tak toho využiju. Ale díky za nabídku.“
„Jak myslíte. Tak odpoledne na stanici. Šéf nás bude chtít vidět,“ nedokázal Tichý zcela zakrýt zklamání, že už odchází.
Manori přikývla, rozloučila se a vyšla na ulici, kde si chytla taxíka a nechala se odvézt do hotelu. Cestou jí napadlo, proč si vlastně nemůže najít obyčejného chlapa jako je třeba Tichý. Proč vždycky musí narazit na nějakého…povzdechla si a setřela osamocenou slzu, která se jí prodrala zpod řas.
Nebude brečet. Je přece velká holka a umí snášet rány života.
„Co je s tebou?“ zadívala se Karolína na Postracha u snídaně.
Postrach beze slova pečlivě složil ranní Timesy a vstal.
„Šárko, můžu poprosit,“ kývl hlavou směrem k místnosti s počítači.
Ulriška rychle dojedla, co měla na talíři, a s balíčkem svých oblíbených sušenek vyrazila ke dveřím.
„A ty, dámo, jestli máš málo práce, můžu ti něco vymyslet,“ poklepal Postrach na opěradlo Karolíniny židle. „Třeba přebírání hrachu.“
Tobiáš se zakuckal, jak se snažil zakrýt smích, a Karolína ho zpražila nevlídným pohledem.
„Pořád ti říkám, že se nemáš vrtat v Postrachově soukromí,“ poučil ji, když se za Ulriškou a Postrachem zavřely dveře.
„Aspoň se starám o jeho duševní zdraví,“ výhružně na Tobiáše ukázala Karolína vidličkou.
„Postrach je dost starý na to, aby se o své duševní i jiné zdraví postaral sám,“ přidal se na Tobiášovu stranu Tomislav, jenž přišel sklidit ze stolu.
„Mě přijde zvláštní, že stále odmítá říct cokoli o té době, kdy byl pryč,“ řekla Hanako jako by mimochodem, aniž by vzhlédla od své skleničky. Její vztahy s Postrachem byly chladně pracovní. Choval se k ní zdvořile, ale nikdy jí zjevně neodpustil, jakou roli sehrála ve vyvraždění většiny Nočního klubu.
„Asi pro to má dobrý důvod,“ odsekl Tobiáš. On jí sice odpustil, ale nikdy nezapomněl.
Ulriška se posadila za monitor.
„Takže co to bude?“ zeptala se a protáhla si prsty.
Postrach položil na stůl útržek papíru.
„Chci, aby ses dostala do policejní databáze a našla mi…tuhle osobu,“ řekl a přisunul jí lísteček blíž. Jeho úhledným rukopisem na něm bylo napsáno Manori Dauntless.
„Vydrž chvíli,“ prohodila Ulriška a ruce se jí ihned rozběhly po klávesnici.
Notnou chvíli se ozývalo jen klapání klávesnice.
„No,“ zamračila se Ulriška.
Postrach si uvědomil, že celou dobu vůbec nedýchal, jak je nervózní, a přinutil se nadechnout.
„Co je?“ zeptal se.
„Jsi si jistý, že to jméno je správně?“ otázala se.
„Naprosto,“ pousmál se smutně. To jméno, tu tvář, oči, hlas, ty ruce - měl ji zalezlou pod kůží a vypálenou do duše.
„V tom případě tě musím zklamat, nikdo takový u policie není.“
„Je tu na výměně z Anglie,“ vysvětlil.
Ulriška vzhlédla od monitoru.
„Prošla jsem všechno, i externí pracovníky - nic.“
Postrachovo obočí se pomalu nesouhlasně stáhlo.
„Můžeš se dostat do systému anglické policie?“ zeptal se tiše a snažil se ignorovat vzrůstající tlak za hrudní kostí.
„Můžu, ale bude to nějakou dobu trvat.“
„Dobře,“ přikývl Postrach. „Ještě mi zjisti cokoli o spolupráci české a anglické policie, a když už v tom budeš, nabourej se do systému ruzyňského letiště a zjisti mi, jestli někdo toho jména přiletěl z Anglie k nám.“
„V jakém časovém rozmezí mám hledat?“ zeptala se tiše.
„Asi tak dva, tři měsíce.“
„Dám ti vědět, až to budu mít.“
„Díky,“ řekl Postrach tiše a odešel. Měl pocit, jako by ho někdo udeřil beranidlem do hrudi. Musel se nutit dýchat a v hlavě mu vířilo tisíce myšlenek.
Manori k němu nebyla zjevně tak docela upřímná. Nedokázal se na ni ale zlobit. On byl ten poslední, kdo jí mohl něco vyčítat. Přesto se někde v jeho duši uhnízdil pocit ukřivděnosti.
Recepční se tvářil naprosto nezaujatě, když ho požádala o obnovení rezervace, takže za chvíli již stála v pokoji, který obývala po svém příjezdu do Prahy.
Plácla sebou na postel a vytočila číslo Margarit. Potřebovala slyšet spřízněnou duši. Ta to ale jako na potvoru nebrala.
Manori se tedy zvedla a šla si dát horkou sprchu. Když se pak podruhé pokoušela dovolat své kamarádce a kolegyni, uvědomila si, že to zkouší zbytečně. Meg byla přece na akci někde na skotské vysočině. Tam určitě nebude mít signál. Vztekle zamáčkla mobil a chvíli koukala do prázdna. Pak s povzdychem vytočila číslo Barnieho. Nevolala mu často, ale když už si opravdu nevěděla rady, on býval její poslední záchranou.
„Co se děje, Man?“ zvedl to hned po druhém zazvonění.
„Ahoj, proč by se něco mělo dít? To už ti ani nemůžu zavolat?“ snažila se o konverzační tón.
„Ty málokdy voláš jen tak, navíc ze zahraničí a takhle po ránu.“
„Bystrozor každým coulem,“ usmála se do telefonu.
„Tak co jsi zase vyvedla, pochlub se, děvče,“ Barnieho hlas zněl i v telefonu rozhodně a nepřipouštěl vytáčky.
„Já jsem nic nevyvedla,“ řekla a Merlin ví proč se jí oči najednou zalily slzami a začala jako o překot Barniemu všechno vyprávět.
O tom, jak se husa hloupá zamilovala, jak se všechno zdálo jako pohádka, jak byl úžasný, a pak se ukázalo, že je to lhář.
„- a já mu věřila, milovala jsem ho. Málem jsem s ním dokonce vyspala!“ zakončila nešťastně a popotáhla.
V telefonu bylo na chvíli ticho.
„Abych řekl pravdu, nějak tomu pořád nerozumím. Tohle prostě není možné, sama to dobře víš. Upíři nedokáží snést sluneční světlo.“
„Jo, taky bych tomu nevěřila, kdybych to neviděla na vlastní oči. Ale nejvíc mě štve, že mi to zatajil! Jak mi mohl lhát v něčem tak zásadním!“ rozhorlila se Manori a utírala si slzy.
„A tys mu nikdy v ničem nelhala?“ otázal se Barnie klidně.
„Ne!“ ohradila se Manori dotčeně.
„Takže on ví, že jsi čarodějka?“ Barnieho hlas byl naprosto neutrální.
„Jistě, že to…“ Manori se zarazila. „Ale... ale to přece je něco jiného! To... to ho neohrožuje na životě...Vždyť- “
„A on ti někdy chtěl ublížit?“ utnul její hořekování.
„No, to ne…ne, to nechtěl...“ povzdechla si. „Co mám dělat? Všechno se mi tady sype na hlavu.“
„Víš, děvče, tohle za tebe nikdo nevyřeší. Musíš to udělat sama. Ale nějak jsi zapomněla na jednu důležitou věc. Máš ho ráda?“
„Lhal mi!“ vyprskla. „Jak ho můžu... jak mu můžu důvěřovat?”
„Ty jsi k němu ale taky nebyla upřímná, co říkáš?“ připomněl jí Barnie.
Manori se kousla do rtu.
„Já - chybí mi,“ přiznala trošku neochotně.
„Tak proč se s ním nesejdeš, a nepromluvíte si jako dva rozumní lidé?“
„Lidé?“ odfrkla si.
„Nečekal bych, že zrovna ty budeš mít předsudky,“ uzemnil ji Barnie chladně.
„Nemám…Já jen…,“ bránila se chabě. Barnie řekl to, co jí rozum našeptával už dávno.
„Jen jen jsi uražená a podezřívavá – chápu. Ale co když se bál, že budeš reagovat přesně tak, jak jsi zareagovala,“ řekl Barnie trošku káravě.
„Asi… asi máš pravdu…,“ vydechla a raena jí poklesla, jako by na něodpadlo něco nesmírně těžkého. Cítila, jak ji rozhořčení z toho, že jí Postrach neřekl, kým je, pomalu opouští. Spíš než zlost jí teď přišlo líto, že jí to nedokázal říct. Přišla si najednou unavená.
„Zklamala jsem ho,” zašeptala do telefonu.
„Všichni děláme chyby. A jestli jsou nějaké, nad nimiž se musí přimhouřit oči, jsou to chyby z lásky,“ řekl konejšivě. „On to pochopí. Vždyť tě ten kluk má rád.”
„Myslíš?” v hlase jí zazněl náznak naděje.
„To vidí každý, kdo má oči,” zasmál se Barnie. „Ale buď připravená na to, že ti o sobě nejspíš neřekl víc věcí.”
„Budu,” slíbila. „Díky, Barnie.“
„Není zač. A Manori?“
„Ano?“
„Dej na instinkty, ty tě nezradí.“ S poslední radou to Barnie položil. Nikdy si nepotrpěl na formality, jako bylo loučení nebo pozdravy.
Manori chvíli poslouchala oznamovací tón, pak se vzpamatovala a mobil položila na stolek vedle postele. Okamžik ho jen pozorovala, pak ho však vzala do ruky a otevřela adresář. Jenže vzápětí si uvědomila, že ve vzteku Postrachovo číslo smazala. Možná to bylo dobře. Nejspíš by mu nedokázala zavolat. Nevěděla, co by mu řekla, jak by vysvětlila svou reakci.Povzdechla si a otevřela Merlin ví proč archiv smsek a narazila na jednu starou zprávu.
NERIKALA JSI SNAD TY ZE NE VSE JE VIDET NA PRVNI POHLED?
„Postrachu,“ zašeptala. „Promiň.“
Zabořila tvář do polštáře.
Nejspíš o ní už nestojí, když projevila tak uboze málo pochopení. Ale když ona mu věřila, nečekala, že by ji takhle nedůvěřoval.
Svědomí někde hodně hluboko nespokojeně protestovalo. Vždyť ty jsi stejný pokrytec jako on, posmívalo se jí.
„Nic,“ opakoval Postrach trochu zaraženě.
Ulriška zavrtěla hlavou.
„Nikdo z Angie sem nebyl pozván na žádný výměnný pobyt a ani v řadách anglické policie nikdo toho jména nepracuje a nikdy nepracoval. Nicméně jsem to jméno našla na seznamu pasažérů jednoho letadla na trase Londýn - Praha.“
„Díky,“ zamumlal Postrach.
Ulriška se na něj zadívala.
„To je ona? Ta z té Anglie?“
Postrach se na ni překvapeně podíval. Ulriška zrudla a sklopila oči.
„Drbete mě za mými zády?“ zeptal se mdle.
„Ne - jen,“ Ulriška se kousla do rtu.
„Karolína,“ odtušil Postrach a trpce se pousmál. „To je v pohodě.“
„Karolína jen hádala, že prý…“ Ulriška myšlenku nedokončila a raději ztichla.
„Jo, je to ona,“ povzdechl si Postrach. „Nebo spíš byla.“
„Pohádali jste se?“ zeptala se Ulriška tiše.
„Tak nějak,“ ušklíbl se Postrach trpce.
„No, jestli jí potřebuješ najít,“ osmělila se Ulriška. „A má mobil…“
Postrach prudce zvedl hlavu a Ulriška se nepatrně uličnicky usmála.
Odpoledne dorazila Manori do šéfovy kanceláře zároveň s Tichým.
„Doufám, že v hotelu jste měla lepší spaní, než u mě,“ pronesl tiše, když jej míjela ve dveřích.
Jen povytáhla obočí a usedla do jednoho z křesel.
„Jak se k vám možná už doneslo, náš nedobrovolný host zatím odmítá spolupracovat,“ zahájil sezení Šedivý. Temné kruhy pod očima dávaly tušit, že on se do postele dosud nedostal.
„Já bych věděl, jak ho přinutit,“ poznamenal výhružně Tichý. Manori věděla, že jeden ze zraněných kouzelníků byl jeho dobrým přítelem.
„Nadřízení jsou bohužel jiného názoru,“ pokrčil rameny šéf. „Ten holomek si je tak zatraceně jistý, že na něj nemůžeme, až je mi to podezřelé.“
„Myslíte, že by mohl mít někoho z vyšších míst, kdo ho brání?“ zamrkala Manori překvapeně a zbystřila.
„Je to možné,“ povzdechl si Šedivý unaveně. „Prozatím nezbývá, než projít znova všechny důkazy a vyslechnout svědky. Třeba se dozvíme něco, co nám pomůže. Něco, na čem bychom ho nachytali.“
„Papírování,“ odfrkl si Tichý.
Šéf ho jen zpražil pohledem. „Můžeš se ke skupině vyšetřujících přidat. Aspoň budeme mít informace rychlejc.“
Manori se musela hodně snažit, aby se nesmála nahlas, když viděla, jak se Tichému protáhl obličej. Nechtěla se k němu přidat.
Za dveřmi šéfovy kanceláře se na kolegu zašklebila a vydala se na rutinní kontrolu do právnické kanceláře. Něco jí napovídalo, že by se tam dnes mohla dozvědět něco užitečného. Na konci chodby se ještě otočila a stihla akorát zahlédnout Tichého, který zrovna mizel ve dveřích svého kutlochu s tichým vrčením, jakej je idiot, že nedržel hubu, že místo něčeho užitečného zase stráví den nad papíry.
Manori sáhla do kapsy pro telefon – dnes už snad po sté. Jenže ani tentokrát ho nevytáhla. Ne, zavolá mu večer. Až na to bude mít klid. A až vymyslí, co mu vlastně řekne.
V budově firmy Majer&syn bylo nezvykle klidno. Většina právníků zřejmě byla ve městě za svými případy, takže se mohla trochu porozhlédnout v některých kancelářích.
Z několika miniaturních kamer vyměnila paměťovou kartu a s ukořistěným materiálem prošla kolem ochranky, se kterou jako vždy prohodila pár vět. Není nad to si udělat v nepřátelských řadách pár známých. Člověk nikdy neví, kdy se mu to může hodit. Kupříkladu to, že ji díky tomu nekontrolovali tašku, jak měli nařízeno.
Do hotelové haly vešla už hodně pozdě odpoledne a zamířila přímo nahoru. Pupkatý recepční, co měl prve večerní službu, ji však zastavil.
„Dobrej večer, madam, někdo na vás tady čeká,“ oznámil jí, když přešla k recepčnímu pultíku.
„Ano?“ trochu překvapeně zamrkala.
„Jeden pán s váma chce mermomocí mluvit. Řekl jsem mu, že přijdete pozdě, ale nedal se odbejt,“ ošil se recepční a sklouzl nervózním pohledem k několika křeslům na protější straně haly.
Manori se otočila a lehce zalapala po dechu. I když muž seděl odvrácený od ní a obličej mu stínily večerní noviny, nebylo pochyb o tom, kdo to je.
„Kdyby něco, volejte,“ zamumlal ještě recepční. „Je to dost divnej týpek.“
Manori na něj jen kývla a vydala se ke křesílkům, srdce jí tlouklo až v krku. Když byla od něj jen pár kroků, muž složil noviny a zvedl hlavu.
„Ahoj, Manori,“ promluvil tiše, pohled jeho šedých očí ji znervózňoval víc, než kdy jindy. Nedivila se recepčnímu, že z něj byl celý nesvůj.
„Ahoj, Postrachu,“ hlesla a snažila se působit chladně a lhostejně. Ruce se jí však třásly. Neměla ponětí, co teď, co má říct. Jedna její část se chtěla otočit a utéct, nebo se alespoň zahrabat dva metry pod zem, a ta druhá mu toužila vběhnout do náručí a říct mu, že je jí vlastně jedno, kým je.
„Rád bych s tebou mluvil. Tedy pokud nemáš nic proti tomu,“ z výrazu tváře mu nemohla nic vyčíst, ale mrazilo jí z něj jako nikdy předtím.
Sklopila zrak a chvíli si prohlížela špičky svých bot. Nevydržela jeho pohled.
„Slibuji, že se tě ani nedotknu,“ dodal s trochou hořkosti v hlase.
Zvedla hlavu a chvíli bojovala sama se sebou. Pak ji někde v hlavě zazněl Barnieho hlas. Je na čase začít zase uvažovat, rozhodla se.
„Dobrá, kdy a kde?“ zeptala se tiše.
„Rád bych hned teď, pokud neruším,“ navrhl.
Mlčky přikývla. Ta jeho odtažitost bolela a zdvořilá trpělivost byla strašně neosobní a nelidská. Jako by to byl úplně cizí člověk. Jenže co čekala?
Vyšli spolu do večerních ulic.
Nenabídl jí rámě jako obvykle, naopak, udržoval od ní patřičný odstup. Míjeli veselící se turisty, každý pohroužen do vlastních myšlenek. Nakonec se zastavili u jedné z laviček, kde vládl relativní klid, s výhledem na historické centrum města.
„Krása,“ prolomila ticho Manori, když se posadila na lavičku. Nenapadlo ji, jak začít.
Postrach však nevěnoval panoramatu pozornost a zůstal stát.
„Přišel jsem se omluvit,“ začal, ale nedíval se jí do očí. „Nebylo správné, že jsem ti o sobě neřekl pravdu. Vlastně nesnáším lež,“ na chvíli se odmlčel. „Ale…měl jsem strach, - jak zareaguješ,“ dodal.
Manori se zastyděla, protože si musela připustit, že na to, jak o sobě vždy prohlašovala, že netrpí žádnými předsudky, se zrovna v dobrém světle neukázala. Její hrdost se bránila, ale svědomí v ní křičelo, že ona je k němu také neupřímná. Barnie měl pravdu. Byli si vlastně svým způsobem kvit. Oba se dopustili stejné chyby.
„Chtěl jsem ti říct pravdu, ale čekal jsem na vhodnou příležitost – zjevně příliš dlouho. Nechtěl jsem ale, aby ses to dozvěděla takhle,“ pokračoval Postrach.
Manori si najednou přála, aby byl zticha, protože se cítila pořád hůř a hůř.
„Jsem co jsem, ale nikdy bych ti neublížil. A já ti to říct chtěl,“ poslední větu dodal jakoby ostřeji a jeho pohled nabyl na chladu.
„Já vím- ,“ odkašlala si. „Já vím, že jsem se nezachovala správně, promiň,“ vypravila ze sebe s námahou.
„Skutečně?“ utrousil hořce.
Manori si povzdechla. Tohle bolelo.
„Udělala jsem chybu, uznávám. Jestli tě to potěší, prosím, kopni si do mě.“
„Promiň, tak jsem to nemyslel,“ omluvil se, ale z jeho hlasu se ta ledová tvrdost nevytratila.
„Já…musím…musím se ti k něčemu přiznat.“
Postrach ji mlčky sledoval.
„Sama…sama jsem ti…lhala o tom, kým vlastně jsem,“ dokončila skoro šeptem, oči upřené před sebe. Zbabělče, ani se mu nedokážeš podívat do oč, pošklebovalo se svědomí jízlivě.
„Vím, že nejsi policistka.“
Překvapeně sebou trhla a podívala se na něj. „Jak?“
„Hledal jsem tě. Jenže nikoho jménem Manori Dauntless sem nepozvali, nikdo takový s naší policií nespolupracuje a žádný program evropské spolupráce neexistuje,“ jeho pohled byl nyní v pravdě nepříjemný, vyčkávavý.
„To bude tím, že jsi šel na špatnou stanici,“ zavrtěla se nervózně.
„Mohu tě ujistit, že to je vyloučeno.“
„Postrachu, ty mi nerozumíš,“ povzdechla si.
„Předpokládám, že mi to v tom případě objasníš,“ složil ruce na prsou.
„Nevím…nevím, kde ses na mě byl ptát, ale…oni mě nemohli znát, jelikož jsi šel na mudlovské - “ když viděla jeho naprosto nechápavý výraz, nadechla se a zvolila jednoznačnější vyjádření: „ – nekouzelnické oddělení.“
Postrachův pohled se vůbec nezměnil. Snad se jen do něj vloudil jakýsi smutek.
„Jestli mě chceš vytrestat za to, čím jsem, prosím, ale ne takhle - výsměchem.“
„To není vtip! Jsem čarodějka,“ vyhrkla nešťastně.
Tak a je to venku, pomyslela si. Zvedla oči a nejistě, leč naprosto vážně pohlédla Postrachovi do očí. Stále na ní jen upíral pohled a vůbec se nepohnul. Vypadal jako dokonalá socha v životní velikosti.
„Postrachu?“ osmělila se prolomit ticho.
„Pokud si z toho chceš dělat jen srandu, asi bych měl jít,“ povzdechl si.
„Já si nedělám srandu!“
„Nic takového jako kouzla neexistuje,“ opáčil.
„Stejně jako upíři, že?“ vrátila mu to.
„Ty lze logicky vysvětlit,“ namítl.
„Podívej se, Postrachu,“ povzdechla si Manori. „Já si z tebe opravdu nedělám legraci. Říkám ti pravdu. Prosím, věř - “ zarazila se. Dovolávat se důvěry u někoho, kdo ví, že mu lhala, asi nebude to pravé.
„Mrzí mě to,“ řekla tiše a myslela to upřímně. „Ale říkám ti pravdu.“
„Manori - “
„Dobrá, jak tedy vysvětlíš, že jsi mě neviděl z té uličky odcházet? Jak vysvětlíš, že sako, které jsi si u mě sušil, jsem ti ráno donesla bez sebemenšího záhybu na špatném místě, aniž bych ho žehlila? Jak vysvětlíš…“ začala jako o překot vyjmenovávat.
„Dost, dost, stačí,“ zarazil ji a promnul si spánky.
Manori ssklopila oči a zahleděla se na své ruce. Víc už teď nemohla udělat. Je jen na něm, jak se s tím vyrovná.
„Čarodějka?“ opakoval Postrach jako by zkoušel, jak to slovo chutná.
„Přesně tak,“ přikývla.
„Nedovedu si to představit,“ zavrtěl hlavou.
„A to jsi vlastně ještě nic neviděl,“ pousmála se.
„I když je pravda, že teď už mě překvapí máloco, tobě se to povedlo,“ nepatrně se pousmál. „Ale proč si mi to neřekla?“ neodpustil si otázku.
„A ty bys mi to uvěřil?“ zeptala se Manori smutně.
„Upřímně? Nevím,“ přiznal. „Vlastně pořád ještě nevím, co si o tom mám myslet.“
„Chápu,“ přikývla Manori.
„A to je vás jako víc?“ zeptal se po chvíli ticha.
„Je nás dost. Ale naše vláda si nepřeje, aby normální lidé měli o kouzlech byť jen tušení,“ vysvětlila.
„A to jsou jako i tady? U nás?“ zadíval se na panorama města.
„Jsou všude,“ řekla tiše a pak jemně dodala: „Jako vlkodlaci, draci, jednorožci…upíři,“ poslední slovo nechala vyznít do ztracena.
„Draci? Zpomal,“ zarazil ji. „Jsem jen přízemní upíří materialista, vzpomínáš.“
Manori se pousmála.
„Co teď?“ napjatě na něj pohlédla a napadlo ji, že se na něj prostě nedokáže zlobit, ať už by udělal cokoliv.
„No…to záleží na tom, co chceš,“ řekl tiše, aniž by se na ni podíval.
„A co bys chtěl ty?“ odpověděla otázkou.
„Co... co začít znova – ale líp?“ navrhl opatrně a zkoumavě se na ni zahleděl.
Chvíli se na něj beze slova dívala, a pak napřáhla ruku.
„Manori Dauntless, čarodějka.“
„Postrach, upír,“ přijal její ruku.
Mlčky seděli vedle sebe a dívali se na město.
„Myslíš, že to půjde?“ zeptala se Manori zamyšleně. „Začít od začátku?“
„Zkusíme to,“ odpověděl Postrach neurčitě.
„Můžu?“ otázala se a váhavě se o něj opřela.
Neobjal ji, ale ani proti tomu nic nenamítal.
„Takže…“ Manori se odmlčela. „Proto máš pořád studené ruce?“ řekla co nejnenuceněji.
Postrach potlačil povzdech.
„Dvacet sedm stupňů,“ utrousil.
Manori podle jeho tónu pochopila, že nakousla téma, které je mu nepříjemné, a tak se dál nevyptávala, i když ji na jazyku pálilo tisíce otázek.
Seděli tam dlouho. Manori už začínala být zima, ale nějak se jí nechtělo jít zpátky do hotelu - sama.
„Měli bychom jít,“ rozhodl Postrach. „Už ti cvakají zimou zuby.“
Manori neprotestovala. Cítila se tak divně. Netušila, zda to vychází z ní nebo z něj, ale měla pocit, že je mezi nimi najednou jakási neprostupná bariéra.
Postrach ji beze slova doprovodil k hotelu.
„Tak ahoj,“ rozloučila se Manori, když on se k ničemu neměl.
„Ahoj,“ odvětil a otočil se ihned k odchodu.
„Uvidíme se?“ zeptala se, a aby nevypadal příliš dychtivá dodala: „Někdy.“
„Ozvu se,“ řekl neurčitě přes rameno. „Dobrou noc.“
Manori se za ním dívala dokud nezmizel za rohem. Pak si povzdechla a šla k recepci pro klíče od pokoje.
„Vše v pohodě?“ zeptal se recepční, když jí podíval klíč.
„Ano, děkuji,“ řekla Manori se smutným úsměvem, ale věděla, že nic není v pořádku.
Sama sebe se cestou do pokoje ptala, jestli skutečně dokážou začít znovu, nebo jestli ta hloupá neupřímnost navždy poznamená jejich vztah.
Postrach se ještě dlouho potuloval po noční Praze a přemýšlel o tom, co mu řekla. Nebyl si jist, co si o tom má myslet. Už jednou mu lhala a nedokázal se nějak přimět věřit tomu, co tvrdila.
Čarodějka - neměl nejmenší ponětí, co si pod tím představit. Myšlenka na celou komunitu lidí ovládajících…Ale co vlastně měla ovládat? Kouzla? Směšné.
Pravda donedávna by asi stejně reagoval i na zmínky o upírech. Ovšem jedna věc byl inteligentní druh - predátora, který se klidně mohl zcela přirozeně vyvinout, a něco jiného byla jakási komunita čarodějů.
Okultní vědy nikdy neměl rád. Možná byl opravdu příliš přízemní materialista a nedokázal se povznést na úroveň potřebnou k pochopení takových věcí.
Když odemykal dveře od Klubu, neměl v tom o nic víc jasno. Netušil, co bude dál. Dokáží se přes to všechno přenést a začít znovu?
„Sám?“ ozval se Karolínin zklamaný hlas.
Postrach zvedl oči a zjistil, že všichni jsou v Klubu a nepochybně čekají na něj. Podle toho, jak Karolíně svítily oči, a jak se Šárka schovávala za sklenicí ledové kávy, nebylo těžké pochopit, že „dobré zprávy“ se šířily rychle.
Teď už nemělo smysl vyhýbat se odpovědím.
„Ano, sám,“ řekl tiše.
„A Mano - AU! Tobiáši!!!“ Karolína šlehla po Tobiášovi pohledem, který mohl zabíjet, a třela si pod stolem nakopnutou nohu.
Postrach se smutně usmál.
„Manori šla do hotelu,“ řekl jako by nic a sednul si do křesla u klavíru a natáhl se pro noviny.
Atmosféra v místnosti by se dala krájet.
„To je vše?“ vybuchla Karolína. „Víc nám neřekneš? Je to ta z té Angie, že jo? Že jo?“
Postrach přikývl a Karolína se po ostatních vítězoslavně rozhlédla.
„A kdy nás s ní seznámíš?“ vyzvídala Karolína dál.
„Až to uznám za vhodné,“ usadil ji tónem, který nepřipouštěl diskusi, a jenž dokázal usměrnit i Karolínu.
Na chvíli zavládlo mírně zaražené ticho.
Postrach nevěděl, zda se zlobí víc na sebe, za tak ukvapenou reakci, nebo na ně, za věčné vyptávání.
A pak Tobiáš položil otázku, kterou Postrach slyšet nechtěl.
„Stalo se něco?“
Postrach si tiše povzdechnul, ale než mohl odpovědět, udělal to za něj pan Ho.
„Slečna se nejspíš dozvěděla jisté skutečnosti a není jimi příliš nadšená.“
Postrach si pana Ho vážil pro dvě věci - bystrý úsudek a umění mlčet, což byla věc, kterou nikdy nenaučil Karolínu, a kterou by právě teď ocenil ze všeho nejvíc.
„Chceš snad říct, že ona…ona…“ zvedla se Karolína z pohovky pohoršeně.
„Karolíno,“ Postrachův tón a pohled jeho šedých očí jí přiměly sednout si. „Nedozvěděla se to zrovna tak, jak bych si přál,“ dodal s povzdechem.
„Ale…no jste pořád spolu, ne?“ zeptala se Karolína měkce.
Postrach odolal nutkání pokrčit rameny.
„Zatím,“ řekl vyhýbavě.
„To je přece dobré znamení,“ ozvala se nesměle Denisa.
Postrach si tím nebyl tak jist.
„Někam ji pozvi,“ navrhl Tobiáš. „Hned zítra.“
„Zítra máme práci,“ napomenul ho Postrach přísně. „Nechci, aby z té zásilky kokainu zůstal na našem území jediný gram.“
„Nemusíš tam být, zvládneme to,“ namítla Hanako.
Postrach se na ní podíval a Hanako sklopila oči.
Manori odemkla dveře hotelového pokoje. Víc než kdy jindy vnímala jeho neosobní chlad a prázdnotu. Kolem žaludku se jí po rozloučení s Postrachem usadil nepříjemný tlak. Ač si to nechtěla moc připouštět, jejich setkání nebylo zcela podle jejích představ. Byla připravena se omluvit a vzít odpovědnost za své ukvapené jednání na sebe. Co ovšem nečekala, bylo to, že se mezi nimi vytvořila obrovská propast a ona nevěděla, jak ji překonat. Ale co by chtěla? Za chyby se platí.
Sedla si za stolek v rohu místnosti a zapnula notebook s tím, že bude nejlepší zaměřit se na práci a vyčistit si tak hlavu.
Hodinku projížděla záznamy z bezpečnostních kamer, ale na nic podezřelého nepřišla. V záběrech se objevovali stále stejní lidé, právníci spěchající za případy, ostraha, která kontrolovala každého příchozího.
To, že se s případem nemohla hnout z místa ji na náladě nepřidalo. S povzdechnutím zaklapla počítač a promnula si oči. Hlava jí třeštila. Takhle to nepůjde, Man, prohodila sama k sobě, když po sprše zalehla do postele. Potřebovala se vyspat a nabrat sílu. A to tak, že hodně.
KONEC