Karolína postrčila Ulrišku směrem k Postrachovi.
„Co je?“ zvedl Postrach oči od notebooku, na kterém psal zprávu o korupční aféře, která zítra nevysledovatelnými kanály přijde na policii.
„Tak mluv,“ šťouchla Karolína do Ulrišky.
„No, já - já,“ zakoktala se Ulriška.
„Ulriška se má totiž sejít s kamarádkou ze školy a jejím manželem, jejím bohatým manželem a,“ spustila Karolína za ni.
Postrach Karolínu gestem ruky zarazil.
„Šárka snad umí mluvit sama, ne?“
Ulriška přikývla.
„Chtěla bych, abys tam šel se mnou, prosím,“ vyhrkla a sklopila oči.
Postracha to překvapilo.
„Já?“ zeptal se užasle.
„Nemá s kým jít,“ přispěchala Karolína s vysvětlením.
To už začínalo být Postrachovi podezřelé. Když se Karolína v něčem takhle angažovala, vždycky to bylo podezřelé.
Karolína si všimla, jak se na ně Postrach začíná dívat tím zkoumavým pohledem, a rychle změnila taktiku.
„No, já musím jít. Hanako na mě čeká,“ a přitom se významně zadívala na Ulrišku.
„O co tady jde?“ zeptal se Postrach.
Ulriška uhnula pohledem.
„Jak říká Karolína,“ zamumlala. „Nechci tam jít sama.“
„A nebylo by vhodnější požádat Tobiáše? Přece jen věkově,“ připomněl Postrach nezanedbatelný věkový rozdíl.
„Když ona Denisa,“ hlesla Ulriška a zadívala se na špičky bot.
Postrach pohlédl směrem, kde seděla Denisa, a ta se na něj zamračila. Přesto mu něco na tom nesedělo. Nechtěl ale Ulrišku odbýt.
„Tak dobře,“ souhlasil. „Kdy a kde to má být?“
„Sejdeme se zítra v sedm v restauraci Hanavský pavilon v Letenských sadech,“ vyhrkla Ulriška.
Postrachovi to znělo, jako by to měla naučené nazpaměť. Než se však mohl na cokoliv zeptat, zmizela Ulriška u svých počítačů tak rychle, že to u člověka bylo až obdivuhodné. Pocit, že tu něco nehraje, zesílil. Jenže už to slíbil.
Manori vešla do restaurace s mírným zpožděním. Luxusní interiér s nevelkým počtem stolů ji vyvedl z míry. Vůbec ji nenapadlo, že půjde o už od pohledu drahou restauraci. Uhladila si tmavě zelené koktejlky. O co Postrachovi vlastně šlo?
Postrach po pravdě nebyl Manořiným příchodem překvapen tolik, jak by asi měl být. Od začátku mu něco na té Ulriščině prosbě nesedělo. Vstal a šel ji přivítat. „Ahoj,“ pousmál se, když jí nabízel rámě.
Manori se do něj s úsměvem zavěsila a nechala se odvést na terasu k jedinému obsazenému stolu.
„Och,“ vydechla, když spatřila jedinečný pohled na pražské mosty a věže z téměř ptačí perspektivy. „To je nádhera, Postrachu,“ zašeptala jako by se bála, že kdyby promluvila hlasitěji, pokazí tu chvíli.
„Kdo viděl Prahu z tohoto rozkošného břehu vltavského, vysoko nad šumícími jezy, ten srozumí, zač žijeme,“ řekl Postrach tiše a trochu zasněně.
Manori na něj pohlédla. Nikdy ho nepovažovala za kdo ví jakého vlastence, ale zřejmě se spletla.
„To prý řekl Ferdinand Schulz, když odtud spatřil Prahu,“ vysvětlil.
„Ty už jsi tu někdy byl?“ zeptala se.
Postrach zavrtěl hlavou.
„Ale něco jsem o tomhle místě slyšel. Budova je významná technická památka. Neposadíme se?“
Manori přikývla a dovolila mu, aby ji jako pravý gentleman přisunul židli.
Číšník jim přinesl jídelní lístky.
„Chateuneuf-du-Pape,“ objednal Postrach víno ještě než otevřel jídelní lístek.
Manori si prohlédla nápojový lístek a znejistěla při pohledu na ceny.
„Postrachu,“ špitla.
„Co si dáš k jídlu?“ usmál se na ni.
Manori se bezradně zahleděla na jídelníček. Mořský ďas ani copánky z krůtího masa s mrkvovým pyré nebyly věci, které by v ní probouzely utajené labužnické chutě.
Číšník přinesl víno a chtěl nabídnout Postrachovi ochutnat, ten však gestem pokynul, že ochutnávat bude dáma.
Manori si vzala od číšníka skleničku a trochu upila. Víno bylo skutečně lahodné. To poznala i ona, ač nebyla znalcem.
Číšník nalil do dvou skleniček a nechal láhev na stole.
„Budete si přát něco k jídlu?“ zeptal se.
Manori si nervózně olízla rty.
„Ano,“ přikývl Postrach.„Jako předkrm si dáme terinu z uzeného pstruha se smetanovým křenem a pak Chateaubriand s růžovým pepřem, grilovanou zeleninou a pečeným bramborem, po večeři si dáma dá jako zákusek flambovaný zmrzlinový pohár “Hanavský pavilon” s horkým malinovým přelivem,“ objednal Postrach.
Manori se trochu křečovitě usmívala. Nedovedla si představit, jak to sní, když Postrach nejí. Pak si uvědomila, že v takovéhle restauraci se očekává, že host nechá nedojedeno.
Když číšník odešel, nedokázala Manori již dál mlčet.
„Proč?“ vyhrkla.
„Protože lidé se zvou na večeři,“ odvětil Postrach.
Manori užuž chtěla říct, že na to se neptala, ale nakonec to spolkla.
„Jsem z toho luxusu trochu vedle,“ řekla místo toho a zahleděla se na panoráma, které se jim nabízelo. „Ale ten výhled je jedinečný.“
„To ano,“ přisvědčil Postrach, ale přitom se nedíval na město, nýbrž na Manori.
Manori si toho byla vědoma. Podívala se na něj, ale nedokázala říct, na co přesně myslí, když se na ni tak dívá.
„Možná bychom se měli přestat scházet,“ řekl tiše a místo, aby se na ni podíval, začal si hrát se sklenkou vína.
„Takže proto všechen ten luxus?“ zeptala se hořce. „Aby se ti lépe říkalo, že se rozcházíme?“
„Ne,“ vzhlédl překvapeně. „Ale…v divadle ti moje společnost nebyla úplně příjemná, alespoň ze začátku.“
„Nepoužila bych slovo nepříjemná,“ opravila ho chladně. „Ale potřebuju prostě trochu času. Navíc, ty sám o tom, čím jsem, pochybuješ. Nepletu se?“
Postrach pokýval hlavou.
„Přesto se mnou o tom odmítáš mluvit,“ dodala trochu vyčítavě.
„Není to pro mne lehké mluvit o - tom,“ opáčil ostřeji než bylo nutné.
Manori jeho reakce překvapila. Jako by sáhla na nějakou bolavou ránu.
„Dobře, tak se ptej ty,“ vybídla ho. „Musíme spolu mluvit, jinak to nikdy nepřekonáme. A to já nechci.“
Postrach mlčel. Neměl nejmenší tušení, na co by se měl ptát. Čáry a kouzla jsou jen v pohádkách. Dokázal by pochopit, že je v nějaké sektě, pěstuje okultní vědy, ale celá společnost kouzelníků? Ne, to bylo něco, co jeho racionální mozek bez důkazu přijmout nedokázal.
„Dokaž to,“ řekl po chvíli.
Manori na něj tázavě pohlédla.
„Kdysi jsi mi slíbila, že mi ukážeš kouzlo. Řekl bych, že teď je vhodná chvíle.“
Tentokrát si povzdechla Manori.
„Nemůžu. Nemůžu dělat kouzla před mudly,“ zavrtěla hlavou.
„Ach tak.“
Manori viděla, že přesně nějakou takovou odpověď čekal.
Nevěří mi, uvědomila si trpce.
„Možná bych měla jít,“ zvedla se k odchodu.
„Ne, počkej,“ vstal. „Omlouvám se, nechtěl jsem tě urazit.“
Manori zaváhala, ale ta omluva byla slyšitelně upřímná. Takže se zase posadila.
„Co bys chtěla vědět?“ zeptal se tiše, a znovu si začal hrát se sklenicí.
„Ne, uděláme to jinak. Já ti budu vyprávět o sobě a pak mi budeš vyprávět ty,“ navrhla, a aniž by čekala na jeho souhlas začala mu vysvětlovat, jak to s kouzelníky je.
Mluvila o všem možném, co ji napadlo - o prvním objevení kouzelnických schopností, o Bradavicích, o hůlkách, o bystrozorech a dalších věcech. Odmlčela se, jen když číšník přinesl předkrm.
Postrach mlčky poslouchal, nepřerušoval ji, ale viděla, že to celé bere s rezervou.
„Copak ty sis nikdy jako dítě nepřál, aby kouzla existovala?“ zkusila na konec prolomit jeho skepsi.
„Ne,“ zavrtěl hlavou, ačkoli to nebyla tak úplně pravda. Jako malý kluk si často přál, aby existovala živá voda nebo nějaké kouzlo, které by dokázalo oživit mrtvé. Rychle ale tyhle sny nahradila tvrdá realita. Snění a pohádky v jeho životě neměly místo.
„Tomu se těžko věří. Každé dítě má nějaké sny, věří na kouzla, Santu Klause a podobné věci,“ namítla Manori.
„Moje dětství bylo - trochu jiné,“ řekl Postrach se smutným úsměvem.
Manori si vzpomněla, že Postrach říkal, že máma umřela, když byl ještě kluk. A když se k tomu připočetlo, že byl upír. Ale že by to dokázalo zbavit dítě až tak iluzí?
„Jsi na řadě,“ připomněla Manori, když se ticho protáhlo.
Postrachovi se do toho nechtělo, ale věděl, že něco jí říct musí. Pomalu se nadechl, jako by to mohlo něčemu pomoct.
„Nevím, kde začít,“ přiznal.
„Nejlépe od začátku,“ uculila se, ale když viděla jeho vážný výraz, přestala se snažit vtipkovat.
„Kolik ti vlastně je let?“ pokusila se mu to usnadnit, a tak položila otázku, na kterou se chtěla zeptat už dlouho. Nevypadal na víc než třicet nejvýše pětatřicet let - chlap v nejlepších letech a kondici.
„Vážně to chceš vědět?“
„To je to tak zdrcující číslo?“ pousmála se.
„Čtyřiapadesát.“
Manori se po pravdě ulevilo. Jejich věkový rozdíl byl sice poněkud větší, ale naštěstí se nesplnily její obavy, a Postrach neřekl trojciferné číslo. U upírů, aspoň u těch, co znala, se věk dal určit jen velmi obtížně. Postrachovi mohlo být klidně tři sta let a nebylo by to na něm vidět.
„To je u chlapa ten nejlepší věk,“ pokusila se mu zalichotit a nepatrné cuknutí jeho koutků jí prozradilo, že přinejmenším částečně se jí to podařilo.
„Kolik ti bylo, když…?“ nedořekla Manori.
„Stalo se to před necelými pěti lety,“ řekl tiše.
Manori polkla. Začínalo jí svítat, proč o tom Postrach nechce mluvit, proč je tak citlivý na to, čím je a proto o sobě mluví jako o tom. On se s tím stále nevyrovnal!
Najednou měla pocit, že ho začíná chápat.
„Ve své profesi se setkávám s nejrůznějšími lidmi a vím, že nerozhoduje to, čím ti lidé jsou, ale to, jak se chovají. Jejich rozhodnutí o nich vypovídají víc než to, jestli se jednou za měsíc mění ve vraždící bestii, nebo jestli mají dva dlouhé špičáky.“
„Manori,“ začal Postrach, ale musel se odmlčet, protože přinesli jídlo. „Já nejsem člověk.“
„Proč ne?“ zeptala se s úsměvem a ochutnala, co objednal. Bylo to skutečně dobré.
Postracha její otázka zaskočila.
„Copak to není evidentní?“ řekl rozmrzele a odstrčil talíř s jídlem.
„Ne,“ trvala na svém a pochutnávala si na delikatese.
„Už třeba jen proto, že tohle jíst nemůžu,“ odsekl podrážděně.
„Moje spolužačka byla alergická na ryby, takže je taky nemohla jíst. Proto přece není méně člověk,“ opáčila Manori klidně.
„Manori, tahle debata nikam nevede,“ zavrtěl Postrach hlavou.
„Víš, ty máš pocit, že jsi něco výjimečného. Podívej se na mne. Kdybych se rozhodla, mohla bych tuhle restauraci proměnit v hromadu písku - jen tak, z rozmaru. A přes toto nevšední nadání si o sobě nemyslím, že nejsem člověk. Jsi výjimečný to ano, ale přesto pořád člověk.“
Postracha tenhle pohled na věc překvapil, protože se s ním ještě nesetkal.
„Lidé se bojí všeho, co je odlišné. Oba bychom pro obyčejné lidi byli zrůdy,“ dodala tiše.
Postrach se zadíval na Manori, a pak se natáhl pro sklenku a pozvedl ji k přípitku.
„Tak si připijme na zrůdy,“ řekl a poprvé za večer se opravdu usmál.
Manori si s ním přiťukla, a zatímco on jen přípitek předstíral, ona se s chutí napila.
„Jak se vlastně jmenuješ?“ zeptala se, když odložila skleničku.
„Manori,“ odstrčil s povzdechem víno. „Opravdu je to pro tebe až tak zásadní?“
Manori přikývla.
Postrach mlčel dost dlouho na to, aby si začala myslet, že už neodpoví.
„Richard,“ řekl nakonec tiše.
„Hezké jméno.“
„Nepoužívám ho,“ připomněl jí důrazně.
„Já vím,“ usmála se. „Já vím, Postrachu.“
Zbytek večeře si spolu povídali o nejrůznějších věcech a bylo to skoro jako za starých časů.
Nakonec Postrach zaplatil a doprovodil Manori k autu.
„Dáma by neměla odjíždět z večeře sama,“ řekl tiše a jemně jí vykroutil z ruky klíčky.
Manori se usmála a nechala se bez protestů usadit na sedadlo spolujezdce a odvézt do hotelu.
„Díky za báječnou večeři,“ usmála se na něj, když jí pomáhal vystoupit. Na jeden kratičký okamžik jí napadlo, že mu dá pusu na tvář, ale pak si to rozmyslela a jen ho pohladila po ruce. Nechtěla nic uspěchat. Jejich znovunabytá vzájemná důvěra byla stále ještě příliš křehoučká. Nicméně první krůčky měli zdárně za sebou. Začala věřit, že to opravdu zvládnou, že city mezi nimi jsou dost silné, aby to překlenuly.
Jemně se vysmekla z jeho sevření a zamířila ke dveřím.
„Manori.“
Otočila se.
„Nemáš příští víkend čas?“ zeptal se Postrach a vypadal téměř rozpačitě.
„No, možná si ho kvůli tobě udělám,“ pousmála se škádlivě. „Přemlouvej mě trochu,“ dodala než se za ní zavřely dveře.
„Tak přemlouvat,“ řekl si pro sebe Postrach a nepatrně se pousmál než se zvolna vydal na metro.
„Tak?!“ vhrkla Karolína, sotva Postrach vešel do Klubu. „Povídej! Přeháněj!“
Dychtivý výraz ve většině tvářích, a to včetně Kocourovy, a Ulriška schovaná za hrnkem čaje, ho utvrdily v tom, že něco takového jako náhoda neexistuje.
Postrach se usmál. Došel ke Karolíně a zastrčil jí účet do kapsy u mikiny.
„Předpokládám, že mi to proplatíš,“ usmál se a s pocitem zadostiučinění se odebral k sobě, aniž by jim cokoli řekl. Nemohl tedy vidět, jak Karolína ukázala na dívčí osazenstvo vztyčený palec, a na Tobiáše vyplázla jazyk a hodila mu účet.
Kocour šel nahoru s ním, ale Postrach ho nesmlouvavě nechal přede dveřmi. Kocour nad tou opovážlivostí znechuceně zežloutl.
Postrach sešel do Klubu na snídani. Denisa, Karolína, Hanako a Ulriška si u stolu šuškaly. Vsadil by se, že mluví o něm a o Manori – od té večeře to bylo jejich oblíbené téma a Karolína ho neustále otravovala s dotazy, kdy Manori zase někam pozve. Doufal, že je to brzy omrzí. Pomalu začínal chápat, proč se Rozmetal vždycky tak naježil, když se začalo rozebírat jeho manželství.
Nebyl zrovna nadšený, že se mu hrabou v soukromí. Nicméně se na ně nezlobil ani po tom, co mu dohodili to rande s Manori. Věděl, že to mysleli dobře. A vlastně nebýt jich, kdo ví, jak by to celé dopadlo. Že se bude v Klubu chvíli přetřásat jeho milostný život byla tedy celkem malá cena.
„Dobré ráno,“ pozdravil a to jak od sebe děvčata odskočila, mu potvrdilo, že mluvily o něm.
„Ahoj,“ ozvalo se sborově.
Tobiáš poslal Postrachovi po stole noviny a Tomislav před něj postavil plnou broušenou skleničku. Postrach věděl, že protesty, že nemá hlad, jsou zbytečné. Ani jejich nový „stav“ neodradil Tomislava od jeho představ, že nejdůležitější je cpát pořád do někoho něco nutričně hodnotného. Doufal, že se po krvi netloustne.
Manori to ráno zamířila na obvyklou pochůzku do právnické firmy. V rychlosti vyměnila záznamy a právě když vyšla před budovu, zazvonil jí v kabelce mobil. Nedočkavě ho zvedla, zatímco odemykala auto.
„Ahoj, neruším?“
„Postrachu,“ usmála se Manori a hodila kabelku na sedadlo spolujezdce. „Jistěže ne.“
„To je dobře, nerad bych, aby si ze mě udělala hromadu písku,“ neodpustil Postrach si poznámku.
„Jen si nevěř,“ ušklíbla se Manori. „Copak máš na srdci?“
„No, říkala si, že chceš přemlouvat. Takže mám první lákadlo.“
„Opravdu? Doufám, že to stojí za to.“
„Co bys řekla na to, zase odjet někam pryč z města? Posledně to bylo docela fajn,“ navrhl Postrach opatrně.
„To zní slibně,“ odpověděla vyčkávavě. To, že by s chutí kývla na cokoli, jen aby byla s ním, vědět nemusel.
„Výborně. A co bys řekla na dobrodružnou výpravu do neznáma do divočiny?“
„To zní ještě slibněji,“ vzbudila se v Manori zvědavost. „Ale máte tady nějakou neporušenou divočinu?“
„Nech se překvapit,“ pousmál se Postrach. „Vyzvednu tě v zítra ráno v šest před hotelem – tedy pokud souhlasíš, že.“
„Hm....dobrá, tak tedy dobře,“ svolila na oko blahosklonně. „A proč tak brzo?“
„Chci se vyhnout ranní špičce. Můžeš to dospat v autě. A Manori?“
„Ano?“
„Přesně v šest.“
„Copak jsem někdy přišla pozdě?“ nafoukla se.
„V šest,“ zopakoval se smíchem Postrach a zavěsil.
Postrach zaklapl mobil a odložil ho na stůl vedle notebooku.
Někdo zaklepal a do pokoje nakoukla Karolína.
„Tobiáš se mnou nechce cvičit,“ žalovala.
Kdyby měl Postrach spočítat všechny způsoby, jakými ho za ty roky Karolína vyzvala k tréninku, asi by se nedopočítal. Vždycky chtěla být lepší než každý muž široko daleko, a tak se těžko smiřovala s tím, že s ním nedokáže ve férovém souboji vybojovat lepší výsledek než pat.
Ano, měla na kontě několik výher, když se uchýlila k zákeřným útokům na citlivá místa, jenže to ji neuspokojilo. Když byla naštvaná, záměrně mu šla po pravém rameni, protože věděla, že stačí pár tvrdých ran a staré zranění se ozve. A to pak musel souboj vzdát. Jenže tuhle nevýhodu již neměl.
Dřív bylo velice obtížné a stálo ho spoustu sil uštědřit jí výchovnou lekci a porazit ji. Karolína se specializovala na boj beze zbraně, a byla zatraceně dobrá. Ale to byla všechno minulost. Dnes nemohla využít žádné slabiny, přišla mu strašně pomalá a třebaže její chuť porazit ho konečně jednou ve fér boji jen vzrostla, jeho radost ze vzájemných utkání byla ta tam, neboť věděl, že její snaha je marná. Přesto ji nedokázal odmítnout.
„Za půl hodiny jsem dole,“ pousmál se.
Karolína se zašklebila a zavřela za sebou dveře.
Manori dorazila na stanici s tak dobrou náladou, až to jejího kolegu vytáčelo k nepříčetnosti.
„To mi povězte, co se stalo tak úžasného, že se vznášíte skoro půl metru nad zemí,“ ušklíbl se Tichý.
„Bude víkend,“ prozradila mu naprosto vážně Manori.
Tichý jen nechápavě zamrkal.
„A jen deset centimetrů a ne půl metru,“ mrkla na něj a zamířila do kanceláře Šedivého.
Tichý vytřeštěně zíral na dveře kanceláře. „Ženský,“ zavrtěl hlavou, protočil panenky a vrátil se k případu.
„Tobiáši, kde jsou klíče od Drobka?“ Postrach se mračil na věšák s klíči od aut, kde chyběly přesně ty, které potřeboval.
Tobiáš vzhlédl od domácího úkolu z matiky, který se s Voloďou snažili dát dohromady, a s kterým jim Postrach odmítl pomoct se slovy, že jim to oběma prospěje.
„Na co je potřebuješ?“ podivil se Tobiáš.
Drobek byl černý offroad s náhonem na všechny čtyři kola. Jméno Drobek mu dala jak jinak než Karolína. A Postrach o něm prohlásil, že zbytečněji utracených pět milionů už dlouho neviděl. Auto ovšem v garáži rozhodně nestálo a bylo čile využívané.
„Co asi tak většina lidí dělá s klíčky od auta, co myslíš?“ ušklíbl se Postrach.
Tobiáš vytáhl z kapsy u džín klíčky a hodil mu je.
„A umíš to vůbec řídit?“ rýpnul si.
„Nestarej se, nestarej se,“ pousmál se Postrach a nechal je bezostyšně na pospas zlomkům.
Když podala obvyklé hlášení šéfovi, rozhodla se Manori, že pro dnešek už pracovních povinností bylo dost. Dorazila do pokoje a vytáhla ze skříně kufr. Chvíli se na něj mračila a pak ho přeměnila na sportovní krosnu. S kufrem by to asi nevyhrála. I když, s Postrachem by to asi seklo, kdyby ji viděl před hotelem stát s kufrem na kolečkách a v lodičkách.
Manori se zasmála té představě a prolítla skříň s věcmi, naházela oblečení a nějaké toaletní potřeby do krosny, ze spodního šuplíku vydolovala trekové boty a spokojeně se šla naložit do vany.
Postrach metodicky skládal věci rozložené na posteli do krosny. Jako poslední si nechal řemení s glockem. Nebyl si jist, zda si ho má brát sebou. Manori nevěděla, že nosí zbraň, vlastně neměla ani nejmenší tušení, co dělá. Na druhou stranu stát se mohlo cokoli. Nepřátel si nadělal víc než dost, a nemělo smysl být nepřipravený. Konec konců zbrojní pas má spousta lidí. Takže nakonec glocka přibalil navrch krosny a zavřel ji.
Někdo zaklepal a do pokoje nakoukl Tomislav.
„Neseš?“ zeptal se Postrach a narovnal se.
„Přibalil jsem ještě něco navrch,“ řekl Tomislav a podal Postrachovi tašku s jídlem.
Postrach do ní nakouknul. Podle obsahu to vypadalo, že jedou pryč aspoň na měsíc.
„Beru jí do lesa, ne vykrmit,“ cukly Postrachovi koutky.
„Pohyb na zdravém vzduchu vyžaduje přísun správně vyvážené stravy,“ opáčil Tomislav.
„Dobře, dobře,“ zvedl Postrach ruce v obranném gestu.
„Krev máš v lednici, je to ta podepsaná,“ dodal ještě Tomislav na odchodu.
„Jo, dík,“ zamumlal Postrach, kterému při zmínce o krvi poněkud zmrzl úsměv.
KONEC