Most napříč světy

Kapitola dvacátá

Když Postrach přijel k hotelu, stála už Manori na schodech v plné polní. Na sobě měla sportovní černé kalhoty a lehkou khaki bundu, o nohy opřenou malou krosnu a zívala na celé kolo.
I když si už zvykla, že Postrach rozhodně není průměrný mužský, nečekala, že přijede autem za tři miliony.
„Ahoj,“ usmál se na ni Postrach, když vystoupil. „Připravená na všechno? A nespolkni mě.“
„Tsss,“ dala mu pusu na tvář. Hezky voněl, jako vždy, a navíc mu to strašně slušelo. Elegantní značkový oblek vyměnil za tmavé úzké džíny, černý rolák a černou koženou bundu.
„To mi řekni, čím ty se vlastně živíš,“ zeptala se, když jí nesl věci do auta.
Postrach se odpovědi vyhnul úsměvem a tím, že jí pomohl nastoupit. Začínalo mu ale být jasné, že si o tomhle budou muset promluvit – a čím dřív tím lépe. Vždycky se snažil nedělat stejné chyby dvakrát.
Nasedl a rozjeli se na sever z města.
„Chtěl bych si s tebou o něčem promluvit,“ prolomil ticho Postrach.
Manori trošku klimbala, takže si protřela oči a narovnala se.
„O čem?“ zeptala se. „Tváříš se jako bys mi chtěl sdělit pravdu o smyslu života,“ pokusila se vtipkovat, ale podle jeho výrazu to nepadlo na úrodnou půdu.
„Promiň, o co jde,“ zvážněla.
„Jak ses ptala co dělám.“
„No, shodneme se asi na tom, že realitní makléř nejsi co?“ pousmála se.
„Ne, to skutečně nejsem,“ přisvědčil.
„Takže?“ pobídla ho.
„Znáš hodnotu slova?“
Jeho otázka ji zaskočila i rozzlobila zároveň.
„Co tím chceš naznačit?“ otázala se ostřeji než bylo nutné.
„Nic, ptám se, jestli chápeš, že co slíbíš, musíš dodržet a tvůj život je proti tomu nepodstatný. Ptám se, jestli chápeš ten závazek.“
„Jistě že ano!“
Postrach přikývl.
„O své práci s tebou nemůžu mluvit,“ začal pomalu a viditelně vážil slova. „Ne, nejsem žádný agent 007 nebo něco takového,“ zarazil ji, když viděl, jak se nadechuje.
„To jsem říct nechtěla,“ utrousila dotčeně. „Nedělám si ze všeho legraci, víš.“
„Vím,“ pokýval hlavou. „Prostě jde, Manori, o to, že mě váže přísaha absolutní mlčenlivosti. Už jen tím, že ti tohle říkám, riskuju.“
Manori přikývla na znamení, že chápe.
„Rozumím,“ pousmála se. „Já, Postrachu, vím, co znamená dát slib mlčenlivosti. Nemusíš mít starost, nebudu se vyptávat,“ slíbila.
Postrach se na ni vděčně usmál. Věděl, že ji nemiluje bezdůvodně.
„Ale musí ti to vynášet,“ přejela interiér vozu pohledem.
„Nedělám to pro zisk,“ řekl Postrach.
Manori přikývla a tím tohle téma uzavřeli.
„To jsem zvědavá, kam mě to vezeš,“ rozhlížela se Manori zvědavě po mírně zvlněné krajině, když nechali Prahu daleko za sebou.
„Překvapení, nebuď tak netrpělivá. Trpělivost přináší růže,“ zavrtěl Postrach hlavou, ale koutky mu cukaly.
„Růže, růže, pořádný prales chci. Když divočina, tak divočina,“ mrmlala si pod vousy a uvelebila se pohodlněji na sedadle.
Postrach se smíchem odbočil z hlavní cesty. Ráz krajiny se pomalu měnil, ubylo měst a vesnic a silnice se ponořila do souvislého pásu lesa.
„No, to už se mi začíná líbit,“ poznamenala Manori, stáhla si okýnko a nasála vůni končícího léta.
Nakonec zmizela i silnice a auto sjelo na rozbředlou lesní cestu. Teď už Manori chápala, proč si Postrach vzal tohle terénní monstrum. Mělo to prostupnost jako tank.
„Když zapadneme, pokud hezky požádáš, vytáhnu tě,“ uculila se.
„Drobek nezapadne,“ ujistil ji Postrach.
„Drobek?“ zasmála se Manori.
„Tak ho pojmenovala Karolína,“ pokrčil Postrach rameny a před rozbahněným svahem přepnul pohon na všechny čtyři kola.
„Jaká Karolína?“ zeptala se Manori a nakrčila čelo.
„Kamarádka,“ řekl Postrach a pak mu cukly koutky. „Snad bys nežárlila.“
„Já?“ ohrnula nos.
„A jsme tady,“ Postrach zastavil na kopci před nevelkým srubem uprostřed mýtiny.
„Paráda,“ protáhla se Manori, když vystoupila z auta, a vůbec jí nevadilo, že stoupla rovnou do bláta.
„Je tu trochu brouzdaliště, asi pršelo,“ omluvně pokrčil rameny a vytáhl z kufru věci.
„Je tu krásně,“ usmála se Manori a natáhla se pro svoji krosnu.
„Já to vezmu,“ řekl Postrach. Odemkl chatu a pustil Manori dovnitř.
Vešli do úzké chodby, ze které vedly schody do podkroví, první dveře do koupelny a druhé do velké místnosti s krbem, která sloužila jako kuchyň a obývací místnost dohromady. Celý pokoj byl obložen dřevem, na podlaze z vyhlazených smrkových prken ležela před krbem kožešina. Jinak byl interiér zařízen věcně a účelně, žádný přepych, jen několik kousků nábytku.
„Není to zrovna luxus, ale je tady klid,“ prohodil Postrach a pootevíral okenice a okna, aby dovnitř pustil světlo a čerstvý vzduch.
„Náhodou, je to tady moc útulné,“ rozhlídla se Manori a vydala se na průzkum domu. „Komu to patří?“
„Patřilo to – kamarádovi, přesněji jeho rodičům,“ řekl Postrach. „A teď je to tak trochu území nikoho.
„Patřilo?“ zeptala se opatrně.
„Umřel,“ řekl Postrach a v očích se mu mihl záblesk smutku.
„To je mi líto,“ zašeptala.
„Je to už dlouho,“ setřásl ze sebe Postrach stín nostalgie. „Chceš se projít? Vybalit můžeme večer.“
„Ráda,“ přikývla Manori.
„Jsem z toho sezení v autě celá zdřevěnělá,“ postěžovala si, když se vnořili do zeleného příšeří lesa.
„Na to je nejlepší pohyb, nebo masáž,“ natáhl k ní Postrach ruku, aby jí pomohl přelézt kmen spadlý přes pěšinu.
„Hm, jedno po druhém,“ uculila se, chtěla ještě něco dodat, ale když viděla, jak se Postrach ošívá, raději to spolkla.
„Jezdíš sem často?“ změnila téma.
„Skoro vůbec, nemám čas a nebylo s kým. Navíc, jsem spíš městský typ,“ pokrčil rameny.
„No to je fakt, vzhledem k tomu, jak se oblékáš,“ prohodila a sehnula se před větví dubu.
„Co je špatného na obleku?“ přimhouřil oči Postrach.
„Nic, naopak, jen to říkám proto, že sem by ses v něm moc nehodil,“ zvedla ruce v obranném gestu Manori.
„Město není džungle, nevystačíš s bederní rouškou,“ odfrkl si.
„Tak bederní rouška,“ uculila se uličnicky. „Ale i ta by ti slušela,“ dodala a rozesmála se, když Postrachovi zčervenaly uši.
„No, když ty budeš dělat krásnou domorodku, zvážím to,“ vrátil jí to a tentokrát se červenala ona.
Pak šli vedle sebe tiše a jen si vychutnávali přítomnost toho druhého. Mohli vnímat šelest listí v korunách stromů, zurkot vody v nedalekém potoce a zpěv ptáků. Občas, když se jim naskytl výhled, jí Postrach ukazoval hory, které viděli, ale nikde nebylo ani stopy po lidské přítomnosti.
„Všechna čest, tady moc lidí asi nezavítá,“ sedla si Manori na pařez a natáhla spokojeně nohy.
Postrach si přiložil prst na rty a přidřepl si za Manori.
„Přece jsem ti sliboval pravou divočinu, ne? Tam lidi nepatří,“ pošeptal jí do ucha Postrach a kývnutím naznačil směr, kterým se má podívat.
Manori se o něj opřela a mezi větvemi zahlédla srnku. Dívala se na ni a vnímala pevnost Postrachova těla, o něž se opírala zády, jeho pomalý dech, pomalejší než její vlastní. Byla to zvláštně vzrušující a elektrizující chvíle. Pak sebou srnka trhla a zmizela.
Manori se na Postracha zadívala.
Postrachovi zasvítil do očí paprsek, který pronikl mezi listy, a oči se mu stáhly do svislých čárek, než se slunce zase schovalo za korunami stromů.
Manori překvapeně zamrkala, ale jinak nedala nic najevo.
„To je pravda, takže já jako správná čarodějnice jdu najít nějaké místo na temnou magii,“ porušila tu chvíli ticha, hbitě vyskočila na nohy a se smíchem vběhla hlouběji do lesa.
„Nesnaž se, mě nemůžeš utéct,“ volal za ní pobaveně Postrach a vydal se klidně za ní.
Zaposlouchal se do zvuků lesa a zaslechl tichý praskot jehličí pod jejími podrážkami. Usmál se a vydal se obloukem za ní, aby ji nadešel. Přikrčil se za jedním ze stromů a znovu se zaposlouchal. Překvapeně si uvědomil, že nic, kromě větru v korunách stromů, neslyší. Nemohla být tak daleko.
Zamračil se a zaostřil pohled do okolních houštin. Ale ať se snažil sebevíc, nikde ji ani neviděl. Kam se poděla? Zavrtěl hlavou, přimhouřil oči proti šikmým paprskům zapadajícího slunce a znovu se rozhlédl.
Instinkty mu říkaly že něco je špatně, protože v lese se najednou nějak ochladilo a paprsky slunce jako by nemohly proniknout hustým porostem.
„Manori?“ zavolal. „Dobře, vyhrálas, ale pojď zpátky, ať se neztratíš!“ odpovědí mu bylo naprosté ticho, i listí přestalo šustit ve větru.
„Manori?!“ Postrach doběhl na místo, kde se prve rozdělili, v naději, že tam na něj bude čekat se svým vítězoslavným pohledem, jak ho převezla. Ale nebyla tam.
Převalila se přes něj vlna chladu a prázdnoty. Aniž věděl proč, jako mávnutím ruky z něj vyprchal všechen dobrý pocit štěstí a pohody. Svět se jako by smrštil a ztmavnul.
Prudce se otočil, ale zahlédl jen rozmlžený pohyb kousek od něj. Instinktivně uskočil a jak nepřirozeně rychle ubývalo světla, zúžil zornice jako kočka. S hrůzou si uvědomil, že se dívá na odpornou bytost v tmavém plášti, která se k němu rychle blížila.
Přikrčil se a odrazil oslizlou ruku, která se po něm sápala. Kůží mu projel chlad a vzduch se mu zadrhl v hrdle. Ta věc neměla pod kápí lidský obličej.
Couvl a koutkem oka zahlédl, že všechno kolem něj zešedlo a seschlo. Měl pocit, jako by se vše zpomalilo, jako by se dusil. Trhl hlavou, jak se snažil nepoddat síle, které nerozuměl, která ho však stahovala do víru nejhorších zážitků jeho života. Cítil, jak to láme jeho vůli kousek po kousku.
Sebral všechny psychické síly, které mu zbyly a parakotoulem se pokusil dostat z dosahu mrtvolných pařátů, které se po něm natáhly. Buď byl ale on tak pomalý, nebo ta věc tolik rychlá, protože dlouhé slizké prsty mu sevřely rameno silou, jaká překračovala možnosti jakékoli lidské bytosti.
Dopadl na záda do trávy a marně se pokoušel zorientovat v tom, co se to vlastně děje. Tlak těch nejhorších vzpomínek byl čím dál tím silnější. Téměř slyšel výstřel a mohl znovu cítit, jak se mu kulka zakusuje do hrudi, jizva pod lopatkou ho začala bolet, jako by se rána otevřela. Pokoušel se odlišit halucinaci od reality, ale topil se v přívalu těch nejhorších zážitků.
Bytost se k němu naklonila, ale pak se s trhnutím zase narovnala. Postrach se zadíval do jasného stříbřitého světla, které se k nim zprava blížilo a spatřil obrysy malého lesklého draka, který přilétl z kraje mýtiny a vychrlil proud bílého ohně na útočníka. Byl příliš otřesený na to, aby se divil.
Zrůda zasyčela a rychlým pohybem se vznesla na potemnělou oblohu a zmizela mezi korunami stromů. Drak mezitím obkroužil mýtinu a rozplynul se do stříbrné páry. Ještě než se úplně vytratil, zahlédl ze stejného místa přibíhat Manori. Držela něco v ruce, nějakou hůlku a obezřetně se rozhlížela.
„Postrachu, jsi v pořádku,“ dopadla vedle něj bez dechu na kolena a starostlivě se mu zadívala do tváře.
Postrach přikývl. Třebaže mu bylo na zvracení a rameno ho bolelo a pálilo, posadil se.
„Jo...co to u všech svatých bylo a jak, jak...to světlo.. a ta věc ... a ty..“ snažil se dát dohromady souvislou myšlenku a vyškrábat se na nohy.
„Tvoje rameno!“ přerušila ho ostře, schovala hůlku do kapsy a natáhla se, aby prohlédla Postrachovo zranění.
„Nic mi není,“ zašeptal a narovnal se. „Vážně - “ podíval se na své rameno. Bundu i tričko měl roztržené a po prstech té obludy mu zbyly krvácející ranky, jako by mu to zarylo nehty až do masa. Skutečnost, že se to nehojilo, Postracha rozhodila.
„Co to znamená? Co byly ty věci zač?“ rozhlédl se kolem sebe.
„Tys je viděl?“ užasla Manori.
„Jo, viděl,“ přikývl Postrach a na okamžik se pod ním podlomila kolena.
Manori ho podepřela.
„Je mi fajn,“ vysmekl se jí.
Manori se na něj starostlivě zadívala. Byl bílý jako křída a nepochybně stále v šoku.
„Vrátíme se,“ rozhodla Manori tónem, který nepřipouštěl diskusi.
„Neodpověděla jsi mi,“ řekl Postrach tiše. „Co to bylo.“
Manori se pomalu nadechla.
„Dementors,“ řekla.
„Co?“ zamračil se.
„Nevím, jak se jim říká u vás,“ odsekla podrážděně.
„Dobře, vrátíme se,“ přikývl Postrach pomalu. „A cestou mi všechno vysvětlíš,“ dodal a na někoho, kdo právě zažil útok mozkomora, se neuvěřitelně svižně vydal nejkratší cestou zpět ke srubu.
Manori s ním srovnala krok a cestou mu objasnila, co to vlastně bylo a že ji v lese zdrželi ještě dva mozkomoři.
„Jinak bych se vrátila rychleji,“ dokončila omluvně, když za nimi skoro o hodinu později zapadly dveře chaty. „Jen si absolutně nedovedu představit, co tady u Merlina dělali.“
„No to se ptáš toho nepravého,“ rozhodil rukama Postrach a přes obličej mu přelétl stín bolesti.
„To budu řešit později, teď se skoč osprchovat a pak se ti podívám na to rameno,“ strkala ho ke koupelně.
„Jsem v pořádku, běž první,“ zarazil ji a nekompromisně ji nasměroval ke dveřím.
Manori se chvíli nesouhlasně mračila, ale pak zmizela v chodbě a za okamžik se k Postrachovi donesl šum sprchy.
Svlékl ze sebe bundu a prohlédl si rány. Vůbec se to nehojilo. Tričko měl v okolí úplně nasáklé krví. To nebylo dobré. Vytáhnul tedy z ledničky jeden z plastových pytlíků, zatímco se snažil kroužením si uvolnit bolavé rameno. Na jeden ráz chladný obsah vypil, a pak vyndal jeden z nachystaných sendvičů, které dovezl s sebou pro Manori. Ta se za pár minut objevila, zabalená do županu a ručníkem si vytírala mokré vlasy.
„Jsi na řadě,“ pousmála se a mávla rukou ke koupelně.
„Vždyť už jdu, na stole máš něco na zub,“ kývnul hlavou k talíři se sendvičem a odešel.
Manori chvíli zápasila s ručníkem a dlouhými vlasy, pak si povzdychla a vypomohla si teplým proudem vzduchu vyčarovaným z hůlky. Poté přešla ke krbu a zapálila narovnané polena. Nakonec se usadila na pohovce s talířkem a lahví minerálky.
Zrovna když spořádala poslední sousto, vrátil se osprchovaný a převlečený Postrach. Překvapeně zamrkal, když ji uviděl se suchými vlasy a před plápolajícím ohněm v krbu, jenž působil dojmem, že tu už hoří hodiny, a dosedl vedle ní na pohovku.
„Pořád mi to nejde na rozum,“ pronesl po chvíli, pohled upřený do ohně.
„Chtěl si vidět kouzlo,“ pokrčila Manori rameny. „I když jsem nechtěla, aby to bylo takhle. Ale teď v noci stejně nic nemůžeme udělat,“ otočila k němu tvář a zadívala se na něj.
„Co rameno?“ zeptala se.
„Dobrý,“ ušklíbl se Postrach, ale pravdou bylo, že mu v něm trochu poškubávalo a vůbec se to nechtělo zacelit, což mu dělalo starosti. Aspoň že to poté, co se napil, přestalo krvácet. Když ale Manori natáhla ruku a lehce se ho dotkla, ucuknul.
„To vidím, sundej si to tričko,“ prohlásila rozhodně.
Postrach jen neochotně přetáhl triko přes hlavu. Manori se nahnula a chvíli si ránu prohlížela.
„Nehojí se ti to,“ přejela prsty po chladné kůži kolem rány. Cítila, jak se Postrachovi napínají svaly, jak potlačuje bolest.
„To bude dobrý,“ zamumlal Postrach.
„Ne, to dobrý nebude. Mělo by se ti to hojit – jako ta střelná rána, ne?“
Postrach neochotně přikývl.
Nakrčila obočí a poklepala si prsty na bradu. „Musí to být tím, že to byl dementor.“
„Pořád nechápu, co jsou tihle dementi vlastně zač,“ řekl Postrach.
„Demetors,“ opravila ho pobaveně. „A říkala jsem ti, že hlídají Azkaban.“
„Jo, ale to nevysvětluje, co jsou zač,“ namítl Postrach.
„Tak na to ti odpovědět nedokážu,“ řekla a vstala. „Hned jsem zpátky, nikam mi neuteč,“ mrkla na něj.
„A já zrovna plánoval emigrovat na Aljašku,“ ušklíbl se Postrach.
„Tak to na chvíli odlož,“ zasmála se Manori a zmizela ve svém pokoji.
Postrach vyčkával zvědavý, co se bude dít. Za okamžik už byla Manori zpátky a v ruce nesla malou nádobku.
„Natoč se mi víc ke světlu, možná to bude trochu studit.“
„To snad vydržím,“ zacukaly Postrachovi koutky a bezděčně se nadechl, když se k němu Manori naklonila.
Nabrala do prstů trochu světlé masti a vetřela mu ji do rány. Pokračovala a jemně vmasírovávala zbytek do ramenního svalu.
Postrach přemýšlel, jestli se mu to jen zdá, že dělá víc, než musí, a chvílemi skoro zapomínal dýchat.
„Lepší?“ zvedla k němu na okamžik oči.
„Určitě,“ nepatrně se pousmál, škubání totiž opravdu polevilo.
„Fajn,“ oplatila mu úsměv a odložila na stolek nádobku.
Když si znovu prohlédla jeho rameno, nebylo na něm ani stopy po nějakém zranění. Kůže byla dokonalá, bez poskvrny. Manori nedokázala odolat, aby si na ten zázrak nesáhla. Fascinovalo ji, jak je jeho kůže jemná a studená.
Postrach měl pocit, že se mu nedostává vzduchu a tak se odtáhl.
„Je to – neuvěřitelné,“ zašeptala Manori.
„To je,“ vydechl Postrach.
Vzduch v místnosti jako by zhoustl a elektrizoval. Manori to cítila taky.
Postrach chvíli váhal, ale pak opatrně natáhl ruku a dotkl se špičkami prstů její tváře.
Manori se na něj překvapeně zadívala, ale neuhnula, naopak, naklonila hlavu na stranu a vychutnávala si ten dotyk. Srdce jí bušilo až v krku, jako by se dopouštěla něčeho zakázaného.
Postrach jí přejel konečky prstů po rtech a ona je políbila. Pak se natáhla a políbila ho na rty.
„Manori,“ vydechl. Oči se mu leskly.
„Nelíbí? Můžu toho nechat,“ zašeptala mu u ucha a pak se naoko odtáhla.
„Jen to ne!“ zvolal. Přitáhl si ji do náručí a vášnivě jí polibek oplatil.
Manori přestala uvažovat kým jsou a co se stalo před chvílí v tom lese. Teď ji zajímal pouze Postrach, jeho blízkost, díky níž si mohla vychutnat sílu jeho objetí, s nímž ji vtiskl pod sebe na pohovku.
Přejela mu rukama po pažích. Byl to nádherný chlap a byl celý její. Jeho polibky byly o tolik jiné než Remusovy – vášnivější, dobyvačnější. Postrach se nikdy v sobě nesnažil pohřbít šelmu, on ji učinil svojí součástí. Zaklonila hlavu.
Postrach sklouzl rty pod její ucho a přes čelist dolů. Když zaklonila hlavu, a odkryla tak hrdlo, zaváhal. Selena si nepřála, aby jí líbal na krk. Jenže Selena byla mrtvá minulost. Jedna z chyb jeho života.
Manori naskočila husí kůže, když ucítila jeho rty na svém krku. Byla to směs vzrušení a mrazení. Přece jen Postrach byl upír, byla mu vydána na milost a nemilost, jako ještě nikdy nikomu – a právě to bylo tolik vzrušující. Jeho rty nebyly studené, vlastně jí teď přišlo, že jsou vyloženě horké. Zasténala.
Její zasténání vibrovalo jejím hrdlem a rozechvívalo ty temnější části Postrachovi nové podstaty. Cítil někde hluboko krvelačnou stvůru, kterou však ovládal. To vědomí, že mu Manori důvěřuje natolik, že se nebojí, bylo opojné jako víno. Měl pocit, že jí zná celá staletí, že je jeho součástí. Vzrušení tepalo jeho žilami jako živel, jako žhavý oheň. Kromě vypjatých chvil plných střelby, nebezpečí a adrenalinu, se od své proměny ještě necítil tak živý, jako teď. Pak si uvědomil, že se nechal zaskočit poněkud nepřipraven.
Když se najednou od ní Postrach odtáhl, překvapeně zamrkala.
„Co je?“ zeptala se Manori zmateně.
„Jenom dojdu pro kondomy,“ zašeptal a políbil ji.
Manori se nadechla k protestům, že to vůbec není nutné, ale zapomněla, že Postrach je tvor mnohonásobně rychlejší než kterýkoli člověk. Byl zpátky dřív, než mohla cokoli namítnout, a cokoli chtěla říct, umlčel polibky. Přitáhla si ho k sobě. Na vysvětlování bude dost času později.
Postrach nedočkavě rozepnul župánek.
Manori ze rtů unikl tichý sten, když se rty a jazykem vydal na průzkum jejího těla.
Postrach ze sebe strhal zbytek oblečení, které mu ještě nestihla sundat.
Jejich nahá těla se propletla – její horké a roztoužené, jeho studené a nedočkavé.
Manori zasténala, když do ní pronikl. Klouzala rukama po jeho zádech, až sevřela nakonec jeho zadek.
Postrach se nedokázal přimět nespěchat, bral si ji dychtivě a divoce.
Pohovka pod nimi žalostně skřípala.
Manori si matně uvědomovala, že jeho přírazy jsou stále kratší, drsnější, divočejší. Neudělala nic, aby ho zpomalila. Byla to čirá vášeň a ona ji sobecky hltala plnými doušky.
Postrachovo tělo se napjalo a ze rtů mu sklouzlo zasténání, když dosáhl vrcholu.
Na několik úderů srdce, zůstali nehybní, spojeni tím křehkým poutem. Oba dýchali mělce a přerývavě, třebaže u něj to bylo spíš ze vzrušení, než z námahy. Postrach se pohnul jako první, ale jen proto, že se musel zbavit kondomu. Nedokázal se přimět vstát a jít se osprchovat, cítil se příliš pokořený. Sklouzl níž a položil si hlavu na její hrudník.
„Promiň,“ zašeptal zahanbeně. Jasně slyšel její tepající srdce a cítil horkost její kůže, připadal se jako hlupák, který všechno zkazil. Uspěchal to. Jeho vinou z toho ona neměla nic.
„Nechápu, za co se omlouváš,“ zašeptala. Pohladila ho po vlasech a pak sklouzla dlaní na jeho záda.
Postrach zvedl hlavu a zadíval se na ni, jak se snažil zjistit, jestli to říká jen tak, nebo to myslí vážně.
Přejela mu prsty po rameni. Nepřestávalo ji fascinovat, jak je jeho kůže hebká a studená a suchá. Ani trochu se nezadýchal a vůbec nezpotil. Vychutnávala si dozvuky jejich milování. Měla pocit, jako by přesně tohle potřebovala už dlouho – ta vášeň, ta živočišná touha – bylo to o tolik jinačí než s Remusem, který vždy maximálně dbal o její blaho, který se sotva kdy oddal nespoutané sobecké vášni.
Trochu se zastyděla za to, že Postracha srovnává s Remusem. Nebylo to fér ani k jednomu z nich.
„Navrhuji přesunout se někam, kde je pohodlněji,“ pousmála se. Pohovka byla přece jen pro ně oba trochu malá.
Postrach mlčky přikývl a vstal, takže si ho vůbec poprvé mohla prohlédnout tak, jak ho Pán Bůh stvořil. A že bylo na co se dívat. Vysoký, štíhlý, spíš šlachovitý, ale to mu neubíralo na kráse spíš naopak. Každý sval byl jako by ho vysoustružili. Při pohledu na něj jí napadlo jediné slovo – šelma. Ale ne pohřbená někde hluboko, jak se o to celý život snažil Remus, nýbrž jen lehce dřímající, připravená se kdykoli probudit.
Postrach si uvědomil, že si ho Manori nepokrytě prohlíží a proti jeho vůli mu zčervenaly uši. Nevěděl, co si o tom má myslet. Před chvílí se jako chlap totálně znemožnil a ona se na něj teď tak dívá. Zklamal ji? Naštval? Aby se vyhnul jejímu pohledu, šel vyhodit použitý kondom do koše.
Manori nemusela být génius, aby z jeho výrazu poznala, co se mu honí v hlavě. V duchu se musela smát. Když přišlo na sex, byli všichni chlapi úplně stejní – člověk, vlkodlak nebo upír, jak se necítili jako největší samci pod sluncem, bylo zle. Vstala a šla za ním.
„Už ti někdo řekl, že jsi nádherný chlap?“ zeptala se, objala ho kolem pasu a přitiskla se k jeho zádům. Naskočila jí husí kůže. Nebylo snadné zvyknout si na jeho nízkou tělesnou teplotu, třebaže ještě před chvílí si stěží všimla.
„Přitažlivý,“ pošeptala mu do ucha a přejela mu rukou přes hrudník. „A skvělý v posteli.“
„Manori,“ povzdechl si dotčeně, neboť to pochopil jako narážku na jeho fiasko.
„Ano?“ zapředla.
„Nech toho,“ požádal jí tiše. „Vím, že jsem to zvoral - “
„Vážně?“ povytáhla obočí a její rty jako by mimochodem prozkoumávaly jeho krk.
Postrach měl pocit, že se mu myšlenky najednou rozutekly všemi směry. Byl na krku hodně citlivý a to co s ním teď dělaly její horké rty, se nedalo ani popsat. Měl co dělat, aby zůstal v klidu stát na místě.
„Zvládl bys to zvorat ještě jednou?“ kousla ho do ucha a její ruka se pomaloučku sunula přes břicho k jeho slabinám – šíleně pomaloučku.
„Moje nebo tvoje ložnice?“ vydechl.
„Nesluší se, aby si dáma zvala do pokoje pánské návštěvy,“ usmála se.
Postrach místo odpovědi tiše zasténal. Tohle se nedalo vydržet. Otočil se k ní čelem a bez varování jí popadl do náruče.
Manori se ho s úsměvem chytila kolem krku. Držel ji, jako by nic nevážila.
Postrach odnesl Manori do svého pokoje, kopnutím za nimi zavřel dveře a položil ji na postel.
Manori se ho odmítla pustit a stáhla ho sebou.
„Odkud ji máš?“ zeptala se a přejela prstem po jeho jizvě pod pravou lopatkou.
„To je dlouhý příběh,“ odpověděl vyhýbavě a víc se věnoval líbání její dokonalé šíje a postupně klouzal níž. Byl rozhodnutý tentokrát nic neuspěchat, i kdyby měl vypustit duši.
„Pověz mi ho,“ zašeptala a vzdychla, když jeho rty sevřely jednu bradavku.
„Někdy jindy,“ zašeptal.
Manori místo souhlasu zasténala.

KONEC

Následující kapitola-->

<--Předchozí kapitola


Zpět

Komentáře: