Manori zívla a otevřela oči. Do pokoje oknem pronikalo slabé sluneční světlo a venku hulákala nějaká opeřená zvířena.
Otočila se k Postrachovi, ale místo něj našla jen vyležený důlek. Protáhla se a všimla si, že jí někdo nahoru přinesl župan. Musela se nad Postrachovou pozorností pousmát. Vylezla z postele a vklouzla do županu. Cestou dolů se marně pokusila urovnat rozcuchanou hřívu vlasů.
Nijak jí nepřekvapilo, že je Postrach už oblečený. Stál k ní zády a umýval ve dřezu skleničku s až nepřirozenou pečlivostí.
Na stole ležely noviny a hlavně snídaně.
„Páni,“ nasála Manori vůni opečené slaniny. Odklopila víčko marmelády, strčila do něj prst a ochutnala.
Postrach se usmíval. Zřejmě si ani nebyla vědoma, jak nádherný na ní byl pohled.
Manori si sedla na lavici a přitáhla si k sobě talíř. Bylo toho akorát pro jednoho.
„Takže co máme na programu?“ zeptala se s plnou pusou.
„No,“ přišlo jí, že Postrach najednou zvážněl. „Přemýšlel jsem, jestli bychom neměli spíš odjet.“
Manori se na něj překvapeně zadívala.
„Teď? Ale proč?!“
„No, po tom, co se stalo. Ti – ty potvory, můžou tu pořád někde být,“ slyšela v jeho hlase napětí.
On má strach, uvědomila si. Jenže člověk, který by se nebál mozkomora, by byl šílenec a nebo sebevrah. Postrach nebyl ani jedno. Neměl z nich hrůzu, jen strach někoho, kdo si je vědom toho, že narazil na něco, s čím se nemusí umět vypořádat.
„Ti už budou dávno pryč,“ řekla. „Nezdrží se nikdy na místě, kde byl vyčarován Patron dlouho. A nikdy se nevrací na stejné místo.“
„Neměla bys to někomu nahlásit?“ zeptal se, bylo však patrné, že se mu ulevilo.
„Ne, naši už o tom stejně nepochybně vědí, když jsem použila Patrona,“ zavrtěla hlavou. Došlo jí, že kdyby nebyla bystrozorka, už se to tu hemžilo lidmi od ministerstva. I Čechy musely mít nějaký zákon o nekouzlení před mudly.
„Dobře, v tom případě jsem myslel, že bychom se mohli jít podívat nahoru na hřeben. Když je hezky, je odtamtud nádherný výhled. Půjdeme kratší trasou, protože jsme no,“ všimla si, že se trochu začervenal. „Nepočítal jsem s tím, že vstaneme tak pozdě.“
„Ranní ptáče, co? No,“ utřela si ruce do županu. „Dám si sprchu a můžeme vyrazit.“
Manori si odhrnula z očí osamocený pramen černých vlasů, které si svázala do culíku. Bylo skoro poledne, sluníčko pálilo, a ona zpocená stála uprostřed příkrého svahu plného velkých a větších balvanů. Nu, chtěla divočinu, tak jí dostala, to musela uznat.
„Unavená?“ zeptal se Postrach a nabídl jí láhev s vodou.
Zaškaredila se na něj, ale vodu si vzala. Šel vždycky kousek za ní a jen jí říkal kudy. Věděla, že kdyby se cokoli stalo, kdyby uklouzla, či ztratila rovnováhu, on ji chytí. Pro Bystrozorku jako byla ona, byl ten pocit jistoty podivně zvláštní, nicméně příjemný. Jenže toho si všimla už při jejich prvním setkání, že Postrach je typ člověka, jemuž prostě věříte instinktivně. Bylo to něčím, co měl v sobě.
„Je to ještě daleko?“ protáhla se.
„Až se vyhrabeme nahoru, jsme tam,“ odpověděl s úsměvem a uložil láhev.
Manori mu záviděla. Ne, že by jí ten výstup činil až takové potíže. I když musela uznat, že trochu zlenivěla. To kvůli Remusovi si zažádala o víc kancelářské práce a méně práce v terénu. Jenže zatímco ona byla zpocená a, proč to nepřiznat, špinavá, on vypadal pořád tak, jak ráno vyrazili. Dokonce pořád tak hezky voněl nevtíravou kolínskou.
„Na tohle bych potřebovala čtyři nohy,“ postěžovala si. Na okamžik jí napadlo proměnit se, ale rychle to zavrhla. Na seznámení se zvěromágy nebyl Postrach ještě připraven. Vždyť teprve včera poprvé doopravdy nakoukl do jejího světa – a to rozhodně ne způsobem, který považovala za ideální.
„Nebo křídla,“ pousmál se a vzal jí do náručí.
Manori překvapeně vyjekla a chytila se ho instinktivně kolem krku.
„Neblázni,“ zasmála se. „Spadneme. A navíc já umím chodit a zvládnu to.“
„Vážně? Matně si vzpomínám na jistou krásnou ženu, která prostě nedokázala vyjít zámecké schody,“ popíchl ji.
„Nepovídej? Znám ji?“ uculila se.
„Já bych řekl, že rozhodně,“ usmál se Postrach a postavil Manori na zem.
Manori se pustila dál přes kameny nahoru do svahu.
„Víš,“ Postrach se zastavil a zadíval se na její pevný zadek v těsných šortkách. „Je tu vážně skvělý výhled.“
„Přes všechny ty stro - “ začala prostestovat, ale když se otočila, pochopila jak to myslí. „Ty jeden mizero!“
Postrach se začal smát.
„Co já?“ zvedl ruce v obranném gestu.
„Jsi chlípník, víš to,“ obvinila ho pobaveně.
„Tss, ty vůbec nevíš, co to chlípník je,“ ušklíbl se a než se Manori zmohla na obranu, ležela přitisknutá k vyhřátému kameni a ochotně se poddávala jeho dobyvačným polibkům.
„Zvíře,“ vydechla a chtěla ho přitáhnout k sobě, jenže v Postrachovi jako by se najednou všechno napnulo.
Přestal ji líbat a pokusil se odtáhnout, ale Manori ho chytila za paže.
„Co je?“ zadívala se mu do očí. Ten jediný pohled jí stačil na to, aby pochopila, co je špatně. S povzdechem ho pustila.
Postrach se narovnal.
„Půjdeme ne?“ nadhodil nenuceně.
Manori se zvedla a pomalu vykročila po kamenech do svahu.
„Povídej mi něco,“ vybídla ho, když se ticho začalo nepříjemně natahovat.
„Co?“ zeptal se bezbarvě.
„No, třeba něco o sobě. Já jsem ti toho o sobě navykládala už spoustu. Zajímá mě, co děláš, co tě baví, co máš rád,“ zastavila se a otočila se k němu čelem. „Co tě trápí,“ dodala tiše.
„Takhle se do večeře nevrátíme,“ poznamenal.
„Můžeme přenocovat v lese,“ pokrčila rameny. „Je to romantické.“
„Je to nerozumné,“ opáčil a jeho hlas dostal ten, jí už známý, otcovsky káravý podtón.
„Nikdy jsi neudělal nic nerozumného?“ usmála se.
„Myslíš jako pozvat na kafe úplně cizí ženu?“ pousmál se.
„Jo, tak nějak,“ přikývla pobaveně.
Postrach si povzdechl a neodolal tomu nepohladit ji po tváři.
„Jsem ráda, že jsi to udělal,“ zašeptala.
„Já taky – já taky,“ pokýval hlavou. „Takže,“ plácl jí přes stehno. „půjdeme, ne?“
„Jen když mi budeš něco vyprávět,“ trvala na svém.
„A co chceš vědět? Můj život je – byl děsně nudný, vážně,“ rozhodil jako by bezradně rukama.
Něco v jeho očích Manori ale napovědělo, že to není tak docela pravda.
„No, tak třeba kde bydlíš. Vím jen, že byt po rodičích už neobýváš. Co nějaké koníčky? Přátele? Máš, ne?“
„No, mám,“ přisvědčil.
„A - “ zaváhala. „Slíbil jsi, že mi někdy řekneš o té jizvě – odkud ji máš.“
Postrach se na ni zadíval a bylo jasné, že o tomhle doopravdy neměl v úmyslu mluvit – rozhodně ne v dohledné době.
„Promiň,“ omluvila se. „Nic mi do toho není,“ otočila se, aby pokračovala v cestě.
Postrach ji chytil za ruku a přiměl ji obrátit se k němu.
„Jsou věci, o kterých se mluví těžko.“
„Třeba o tom, že jsi upír?“ šla rovnou k věci.
„Třeba,“ připustil poněkud neochotně.
Tentokrát to byla ona, kdo pohladil po tváři jeho.
„Je pro tebe tak těžké to přijmout?“ zašeptala.
„Starýho psa novým kouskům nenaučíš,“ pokusil se nepříliš úspěšně o úsměv.
„Já tě miluju takového, jaký jsi,“ řekla mu důrazně a zlehka mu přejela po prstem po rtech.
„Já vím,“ pousmál se. „Dej mi čas.“
Manori přikývla a konečně se znovu dali na cestu.
„Měl jsi pravdu, je tu nádherně,“ rozhlédla se po okolní krajině zalité sluncem, na kterou se jim nabízel nerušený výhled.
Seděla v trávě a uždibovala sendvič.
„Hm,“ zabručel Postrach. Ležel vedle ní na zádech, ruce za hlavou a oči zavřené.
„Ty jsi mi ale ospalec,“ uculila se.
„Upíři jsou noční tvorové,“ opáčil Postrach, aniž otevřel oči, ale v koutcích mu lehce zacukalo.
„Tak to jsi první upír, kterého znám, co se tu rozvaluje na sluníčku jako líný kocour,“ zasmála se a uvelebila se vedle něj. Hlavu si položila na jeho rameno. Hezky voněl.
Rukou mu vklouzla pod košili. Jeho kůže příjemně chladila a tak mu na břicho kreslila kolečka a všechno pustila z hlavy a jen si lebedila, až z toho lebedění prostě usnula.
Manori nakrčila nos a ohnala se. Za chvíli ji ale zase něco pošimralo na tváři, takže naslepo mávla rukou. Když se to opakovalo po třetí, otevřela oči.
Nedalo se říct, že by jí až tak překvapilo, že ji šimral Postrach stéblem trávy.
„Dobré odpoledne. A pak, kdo je tu ospalec,“ usmál se.
Manori se slastně protáhla. Ani trochu se jí nechtělo vstávat.
„Zvedej se,“ šťouchnul do ní. „Výlet si prospala, je čas vrátit se.“
„Au!“ udělala ublížený výraz. „Uděláš mi modřinu. Pofoukat,“ vyhrnula si tričko a nastavila „pohmožděný“ bok.
Postrachovi se zajiskřilo v očích a zlehka jí to místo pofoukal.
„Lepší,“ zavrněla Manori.
Postrach ji k sobě přitáhl a políbil na krk.
„Neříkal jsi, že musíme jít?“ zeptala se, ale zároveň naklonila hlavu na stranu, a nechala ho pokračovat v laskání její šíje. Trochu jí naskočila husí kůže, když jí jazykem přejel po krční tepně. Chodit s Postrachem byla přece jen malinko hra s ohněm. Možná proto jí tak přitahoval.
„Pár minut navíc nás nezabije,“ zašeptal jí do ucha.
Manori se usmála a vklouzla mu rukama pod tričko. Proti romantice v trávě rozhodně nic neměla.
Zazvonění mobilu však poněkud zkazilo atmosféru. Postrach si útrpně povzdechl a převrátil se na záda.
„Promiň, ale nevolali by mi, kdyby to nebylo důležité,“ omluvil se a vstal.
Než telefon vzal, poodešel stranou.
Manori sice neslyšela, o čem je řeč, ale asi to skutečně důležité bylo, protože Postrachovi najednou ztvrdly rysy a jeho tvář dostala velice přísný výraz. Když zaklapl telefon a vrátil se k ní, trochu ji z něj mrazilo. Byly chvíle, kdy by mu toho úředníka nebo realitního makléře věřila, kdy se choval jako elegantní gentleman, možná obchodník nebo právník. Pak ale vždycky přišly okamžiky, kdy nevěděla, co si myslet. Na jazyku jí pálily otázky, ale slíbila, že se nebude na jeho práci ptát. Že odjíždí, ovšem věděla dřív, než promluvil.
„Hrozně se omlouvám, ale budeme muset náš výlet zkrátit. Musím se nutně vrátit do Prahy – ještě dnes. Je to opravdu důležité.“
Manori přikývla.
„Co se stalo?“ neudržela se.
Postrach viditelně dlouho vážil slova, než řekl: „Něco, na čem jsme dlouho pracovali, konečně přineslo ovoce.“
„No, tak to je – prima ne?“ zkusila.
Postrach ale příliš nadšeně nevypadal. Taky jen mlčky pokýval hlavou. Když balili a i celou cestu domů toho moc nenamluvil.
Vysadil ji před hotelem a se slibem, že zavolá, spěšně odjel.
Manori se dívala za ním, dokud jí nezmizel v zatáčce. Čím déle ho znala, tím záhadnější byl. Co může dělat chlap, který má evidentně výcvik, spoustu peněz a je vázán slibem mlčenlivosti, přemítala. Doufala, že to není nelegální.
Postrach proběhl katakombami z garáže do Klubu v rekordním čase.
„To už jsi tady?“ podivil se Tobiáš, když Postrach prošel korálkovým závěsem. „To jsi musel jet po dálnici jako blázen.“
Postrach tuhle poznámku přešel bez komentáře. Tašku s věcmi odložil u schodů a s Tobiášem v patách zamířil do Ulriščina počítačového království.
Karolína tam stála s rukama složenýma na prsou a mračila se. Ulriška chroupala sušenky a něco klapala do klávesnice.
„Dva telefonáty,“ informovala ho Karolína bez pozdravu.
Postrach přikývl. Sledovali toho člověka už měsíce, ale stále nemohli narazit na nic, co by je dovedlo k lidem v pozadí. Nakonec rozhodl, aby se Ulriška nabourala do sítí mobilních operátorů. Sice to nebylo zrovna košér, ale přineslo to konečně výsledky.
„Číslo, z kterého se volalo, se nám nepodařilo zachytit, ale zjevně se pokusí unést další dítě,“ řekl Tobiáš.
„Budeme ho sledovat dvacet čtyři hodin denně,“ řekl Postrach.
„Hanako už na tom dělá,“ přikývl Tobiáš.
„Dobře, dohodneme se, jak se budeme střídat,“ přikývl Postrach. „Místo předání – “
„Nebylo určeno, zřejmě ví, kam ji má pak odvézt,“ dořekl Tobiáš. „Necháme ho, aby nás k nim zavedl.“
Postrach poklepal Tobiášovi na rameno. Za ty čtyři roky, kdy byl pryč, se z Tobiáše stal schopný vůdce Nočního klubu. Dokázal si poradit i s Karolínou, uměl urovnávat drobné rozmíšky a spory. Postrach se za odcházejícím Tobiášem zamyšleně zahleděl. Mohl by mu klidně přenechat tu roli nepsaného vůdce Nočního klubu, schopnosti a zkušenosti na to měl. Postrach si na okamžik představil, že by se stáhl do ústranní, našel si práci, oženil se. Nemusel by před Manori nic skrývat. Kdyby chtěla, mohli by adoptovat nějaké dítě, protože to jediné jí dát nemohl. Chvíli se opájel tou představou, že by si splnil svoje sny, že by žil jako normální – člověk. Pak ale potřásl hlavou. Věděl, že Noční klub má příliš hluboko pod kůží. Nevydržel by to. Jediný důvod, proč brali za vůdce jeho a ne Tobiáše, byla, alespoň podle Postracha, sentimentalita. Vždycky to tak bývalo, a oni to tak chtěli. Postrach se v duchu ušklíbl. Ba ne, byla v tom i jeho pýcha. Noční klub založili jeho předci. Bylo otázkou osobní cti, aby byl uznáván a respektován jako vůdce. Nicméně díky Tobiášovi měl teď mnohem víc času pro sebe. Možná by se přece jen mohl oženit. Tedy za předpokladu, že by si ho Manori chtěla vzít.
„Mimochodem,“ vytrhl ho z úvah Tomislav, který se vynořil z kuchyně. „Kdy ji přivedeš na rodinnou večeři?“
„Koho?“ zeptal se Postrach automaticky.
„No, přece tu tvoji přítelkyni. Ještě jsi nám o ní ani nic neřekl,“ usmál se Tomislav.
„Teď máme práci,“ odbyl ho Postrach tiše. Byly věci, které prostě měly přednost, a výrobci dětské pornografie – věděl, že nebude mít klid, dokud ta skupinka nezmizí z povrchu zemského. A taky věděl, že musí ohlídat Karolínu, aby neprovedla něco neuváženého. Na tyhle věci reagovala vždycky poněkud citlivě. Postrach jí to ale, po tom čím sama prošla, neměl za zlé.
Tomislav chápavě přikývl.
KONEC