Manori seděla na posteli, před sebou rozložené složky případu, nemohla totiž spát. Notebook tiše vrčel na stolku. Měla by se do toho konečně pořádně obout. Záhadných zmizení a dalších podezřelých náhod bylo příliš mnoho na to, aby se daly ignorovat a nadřízení začínali už být trošku netrpěliví. Chtěli výsledky a chtěli je rychle, jenže ona neměla v ruce ještě nic, co by stálo za řeč.
Nějak se ale na práci nemohla soustředit. Musela neustále myslet na ten výlet a na to, co všechno se stačilo za těch pár dnů přihodit. Ráno si musí došlápnout na lidi zodpovědné za kontrolu kouzelných tvorů. Nechápala, kde se tady ti mozkomoři mohli vzít, a rozhodně nevěřila, že by se pouhou čirou náhodou objevili ve stejném lese a stejnou dobu jako ona. S povzdechem vzala notebook, ale místo jakékoli práce se jen zadívala na pozadí pracovní plochy – hustý tajemný les jí přiměl znovu si vybavit ten incident. Otřásla se při vzpomínce na to, jak blízko byl jeden z nich u Postracha. Postrach, jak to, že je viděl? Vždyť je mudla. No, možná to mělo co dočinění s jeho upírstvím, které samotné bylo pro ni tak trochu záhadou. Neznala nikoho jeho rasy, kdo by se mu podobal.
Manori se překvapeně podívala na monitor. V řádce vyhledávacího programu bylo napsané Postrachovo jméno. Zavrtěla hlavou a stisknutím klávesy backspace text smazala. Kurzor v prázdné kolonce na ní tak zvláštně blikal. Vždyť pro ni by neměl být problém zjistit, co vlastně dělá. Určitě musí být v obchodním rejstříku, na matrice a kdo ví, kde ještě, a tam se hravě zvládne dostat.
Znovu zadala Postrachovo jméno. Pak ho ale hned smazala. Přece mu slíbila, že se ho nebude vyptávat, co dělá. Navíc jí do toho přece nic není. On se taky nevyptával na její práci. Ryla nehtem do nálepky na notebooku. Dala mu slib. Ale tohle jsou přece veřejně dostupné informace. A pak neslíbila, že si o něm nic nezkusí zjistit. Slíbila jen, že se nebude ptát jeho.
Odchlípla roh nálepky a zase ho přihladila zpět. Ne, už jednou otřásli vzájemnou důvěrou a chvíli to skoro vypadalo, že jsou škody nenapravitelné. Rozhodně nechtěla udělat něco, čím by ho naštvala.
No, ale jak by se to dozvěděl? Našeptával jí škodolibý hlásek. A ty informace jsou dostupné každému. Není špatné nic na tom, když si zjistí, kdo Postrach je. Ostatně on si jí taky nechal prověřit. Jak jinak by mohl vědět, že nedělá u policie?
Zvědavost byla vždycky její slabou stránkou. Kolikrát strkala nos do věcí, do kterých neměla. Za to ji peskoval i Remus. Že pořád řeší problémy cizích, místo aby se starala víc o sebe. Hm, jenže on tím spíš myslel o něj. Nezazlívala mu to. Pořád byla někde pryč a navíc on moc dobře věděl, kolika lidem její zvědavost pomohla. Ale musela připustit, že párkrát už dostala přes ruce.
Zamyšleně přejela prstem po nálepce. Nic špatného na tom přece není, ujišťovala se, když psala Postrachovo jméno do vyhledávače. Přesto trochu zaváhala, než příkaz entrem odeslala ke zpracování. Notebook se poslušně rozvrčel o pár decibelů víc. Na rozdíl od ní neměl stroj žádné pochybnosti.
Natáhla se pro hrnek se zeleným čajem a čekala.
Dveře se s třesknutím doslova rozletěly. Protože to byly bytelné dveře a navíc zamkli, otočili se oba muži dosti poplašeně. Místo policistů v kuklách však spatřili hubeného muže ve značkovém dokonale padnoucím obleku s hladce oholenými propadlými tvářemi. Vypadal jako úředník, tedy kdyby si úředníci mohli dovolit takhle drahý oblek, a kdyby nosili těžké vojenské boty, a kdyby se vám z jejich očí dělalo zle.
Muž v pruhovaném županu s černou škraboškou na tváři poplašeně couvl, zatímco jeho společník až příliš okatě sáhl po zbrani vzadu za opaskem.
„Kdo jste?“ štěkl, ale zbraň nevytáhl. Hlas se mu třásl, protože oči toho muže byly jako dvě zrcadla – dvě zrcadla odrážející jen obraz jeho vlastního strachu.
„Přeji pěkný podvečer,“ pozdravil Postrach. V místnosti bylo šero, ale pro Postrachovy oči bylo světla dost. Viděl oba muže zcela zřetelně, stejně jako velkou postel, na níž leželo svázané děvčátko. Kolem stáli čtyři velké reflektory, zatím ještě zhasnuté, a kabely vedoucí od nich zrádně křižovaly místnost. Jak muž v županu couval k posteli ve snaze dostat mezi sebe a Postracha co největší vzdálenost a zároveň se schovat za zády svého společníka, o jeden z nich klopýtnul.
Postrach překročil práh.
Chlapík pistoli konečně vytáhl a natahoval krk jako husa do chodby za Postrachovými zády ve snaze zjistit, kde jsou jeho kumpáni a jak to, že sem nechali vlézt cizího člověka. Byl viditelně nervózní. Ruka se zbraní se mu nekontrolovatelně třásla.
Manori netrpělivě bubnovala prsty o dno hrnku.
Konečně se ozvalo pípnutí a zobrazil se výsledek: žádný záznam neodpovídá dotazu.
Vytřeštila oči jako někdo, kdo právě spatřil nemožné. Musela někde udělat chybu. Zkontrolovala, jestli vše zadala správně. Není přece možné, aby nenašla žádný záznam. To by znamenalo, že Postrach oficiálně neexistuje.
Žádný záznam neodpovídá dotazu, trval na svém umíněně počítač.
Ne, to bylo prostě nemožné. Měla přístup k informacím jako málokdo v tomhle státě. Počítač se musel mýlit. Člověk se nemohl prostě narodit, aniž by o tom někdo nevěděl. Jistě Postrach byl upír, ale tím spíš by o něm měl existovat nějaký záznam – minimálně v kouzelnické databázi. Vždyť jejich obor kouzelných tvorů evidoval všechny nelidi, kouzelná zvířata a kdejakou havěť. Bylo nejvyšší prioritou, aby se mudlové nedozvěděli o existenci kouzel. Rezervace pro draky, evidence upírů a vlkodlaků, úřad pro regulaci stavu kouzelných tvorů – dělalo se všechny proto, aby se minimalizovalo riziko prozrazení.
Zavrtěla hlavou. Určitě mají v Čechách jen zmatek v administrativě. Vždyť kouzelnická totiž byla přímo v havarijním stavu. Jestli mudlovská na tom byla obdobně, není divu, že nic nemůže najít.
Umanula si, že si některé úřady projde osobně.
Postrach se díval, jak oheň stravuje fotografie, filmové pásky a negativy. Nikdy necítil radost, zadostiučinění nebo úlevu. Prostě to tak bylo správné – nic víc nic méně.
Špína je tam, kam patří.
Ráno se Manori probudila nezvykle brzy.
Ještě se nakonec naučím vstávat brzy, pomyslela si s pochmurným pobavením, když napouštěla do konvice vodu. Zamračila se na svůj pokřivený odraz v nerezovém těle konvice.
„Vypadám jako bych přespala v roští,“ zamračila se a prohrábla si vlasy.
Zadívala se na hodiny. Bylo příliš brzo. I když na druhou stranu, ideální příležitost porozhlédnout se v rámci neoficiálního pátrání v evidenci upírů.
Za půl hodinky už vcházela do ztemnělé kanceláře.
To jsem teda vstala hodně brzy, když jsem tu první, pomyslela si a rozsvítila světlo na pracovním stole. Pak vyjekla.
„Co...co se děje? Kde? Kdo?“ zmateně mumlal Tichý a snažil se zaostřit.
„Vy jste tady spal?“ ignorovala jeho zmatené otázky.
Petr si konečně srovnal v hlavě myšlenky, roztržitě prohrábl vlasy ve snaze trochu se polidštit a poněkud rozladěně odfrkl: „Ne každý si jezdí na víkendové romantické výlety.“
„Ne tak romantické, jako spíš hororové,“ odvětila a vzápětí ji napadlo, jak se Tichý dopátral toho, že odjela někam mimo Prahu.
„Hororové?“ zarazil se v půlce pohybu její kolega. „Copak, netekla teplá voda?“ dodal uštěpačně a s povzdychem se přestal snažit neúspěšně srovnat složky, na kterých se tak pěkně vyspal.
Manori zaváhala. Nevěděla, kdo všechno může mít v tom incidentu prsty. Pak si v duchu vynadala. Nedovedla si představit zrovna Tichého, jak kuje pikle. Byl bystrozorem do morku kostí.
„Což mi vlastně připomíná, v které kanceláři najdu kouzelníky zabývají se nedovoleným pohybem kouzelných tvorů?“ vzpomněla si, že chtěla celou věc ohlásit. Mozkomoři potulující se v cizí zemi rozhodně nebyla věc, která by se měla brát na lehkou váhu. Přišlo jí, že je to moc náhod najednou. A ona na náhody nevěřila.
„Co se stalo?“ zvážněl a pozorně se na ni zadíval.
„No, nebudete mi věřit,“ samotné jí ta historka najednou zněla přitažená za vlasy. „Prostě jsme v lese potkali párek...jak jim říkate....dementors.“
„Mozkomoři?!“ vyskočil Tichý ze židle a shodil při tom krajní hromadu papírů na zem.
„Jo, to je ono,“ přikývla.
„Tak na to se podívám, tady nemají vůbec co dělat,“ vykročil Petr rozhodným krokem ke dveřím. Viditelně byl rozčilený.
„Počkejte,“ chytla ho za ruku. „Nevím, co to má znamenat, stejně jako vy, ale myslím, že bychom neměli zbytečně šířit paniku.“ Strkala ho zpátky ke stolu.
„Paniku? Vy mi přijdete říct, že se nám tu volně pohybují mozkomoři a říkáte mi, že nemám šířit paniku?!“ zamračil se Tichý, a snažil se dostat ven z kanceláře.
„Nechte mě to vysvětlit,“ smýkla s ním ke stolu.
Tichý si založil ruce na prsou a pomyslel si něco o šílených Angličankách. To mají z toho hovězího.
„Myslím, že jsou tady kvůli mně,“ ošila se. Takhle nahlas to znělo – směšně a nafoukaně.
„Kvůli vám?“ jeho výraz byl přesně tím, co očekávala – směs nevíry a pobavení. „To je běžný postup vašeho ministerstva, že spolu s lidma na výměnu posílají taky eskortu mozkomorů?“ ušklíbl se.
„Vtipné,“ odtušila ledově.
„Dobře, dobře,“ zvedl ruce v chlácholivém gestu. „Snad jsem tolik neřek. Máte tušení, kdo by mohl mít zájem vám uškodit?“
„Ne, to ne,“ zavrtěla hlavou a snažila se rychle přemýšlet. Nemohla mu říct pravý důvod své návštěvy.
„Takže?“ povytáhl obočí Tichý.
„Jde zřejmě o jednu záležitost z Anglie, které jsem se účastnila,“ vařila z vody a věděla to.
Tichý to taky věděl. Nebyl úplně padlý na hlavu, aby nepoznal, že mu něco tají.
„A co teda chcete dělat?“ zeptal se.
„Nic,“ pokrčila rameny. „Čekat, až ten někdo udělá chybu.“
„Vy si ráda hrajete na hrdinku, že?“ ušklíbl se.
„A co byste navrhoval?“ založila si ruce na hrudi.
„Oznámíme to Šedivému. Ten ať rozhodne, co dál. Případně jaká přijme opatření,“ rozhodl Tichý a bez dalšího vyrazil z kanceláře.
Manori šla za ním a v duchu klela.
Postrach visel za nohy hlavou dolů z hrazdy, ruce měl sepjaté za hlavou a zvedal trup nahoru, až kam to šlo.
Nepotřeboval se udržovat v kondici. Jeho tělo se od té doby, co se z něj stal upír, udržovalo tak nějak samo. Ačkoli pan Ho tvrdil, že i upíři mohou přejídáním ztloustnout, taky ovšem říkal, že jeho organismus zásoby na horší časy vytvářet nedokáže. Jinak řečeno že by nepřibral, ani kdyby chtěl.
Jenže cvičení vždycky patřilo k jeho způsobu života, zajišťovalo mu větší šance na přežití.
Bylo to jako dýchání – zvyk, kterého se nejspíš nikdy nezbaví.
Šedivý se na Manori zadíval svým pronikavým pohledem. Ta si povzdechla. Tichý se opíral o dveře a přemýšlel, proč šéf okamžitě nezačal jednat.
„Je to pravda, co říkal tady Petr?“
„Ano - je,“ přikývla.
„A vy si myslíte, že to má co dělat s - s vaší činností u vás doma?“
Manori jen opět přikývla.
„No, dobrá,“ povzdechl si Šedivý. „Jistě chápete, že takovou věc nemohu přejít mlčením. Musím alespoň několika příslušným pracovníkům ministerstva sdělit, že se nám tady proháněj mozkomoři.“
Tichému se na tváři rozlil spokojený úsměv.
„Samozřejmě se nebudu zmiňovat, odkud takovou informaci mám. Nechci mít z celé téhle šílenosti nějaký mezinárodní problémy. A vše proběhne velmi diskrétně,“ ujistil ji Šedivý.
Tentokrát se Tichý zatvářil poněkud zaraženě a pohledem skákal z jednoho na druhého jako na tenisovém zápase. Co ta Angličanka a jeho nadřízený spolu pečou?
„Díky,“ pousmála se Manori.
„A ty máš snad svou práci, ne?“ obrátil se na Tichého. Ten jen bezmyšlenkovitě přikývl a nakvašeně zmizel s kanceláře.
„Vy mi povězte, co přesně se stalo,“ zarazil Manori, která se zvedala z křesla s tím, že se taky vypaří.
Postrach seděl v křesle. Četl si ranní Timesy a upíjel z broušené skleničky temně rudou tekutinu.
Když se za půl hodiny vrátila Manori do svého koutku kanceláře, Tichý něco pilně zapisoval do papírů a tvářil se, že o ní vůbec neví.
Chvíli ho zkoušela přimět k hovoru, ale když jí odpovídal jednoslabičně, vzdala to a vydala se raději ven. Alespoň stihne obejít pár úřadů a matriku a dozví se snad konečně něco o Postrachovi. Nebylo možné, aby někde nebyl zašantročený jeho rodný list. Minimálně se musel narodit. A to znamená, že měl nějaké rodiče, chodil někam do školy. Neříkal, že je vystudovaný ekonom?
První neurčitý pocit, že není něco v pořádku, se dostavil tři hodiny po snídani. Nebylo to nic konkrétného, jen se necítil ve své kůži. Asi jako když vás něco svědí, a vy se nemůžete poškrábat. Nevěnoval tomu ovšem přílišnou pozornost. Byly tu jiné důležitější věci, kterým se musel věnovat.
Nějaká žena využívala důvěřivosti starých lidí. Vetřela se pod záminkou nouze a nutnosti zavolat si do jejich bytu. A pak je okrádala. Až dosud to nebylo nic velkého – peníze připravené na nájem v hrnečku na kredenci, zlaté hodinky po zesnulém manželovi, vkladní knížky, peněženky. Až dosud nic, co by vyžadovalo akutní zásah.
Postrach si velice dobře uvědomoval, že při jejich malém množství se musí soustředit na skutečně závažné věci. Nemohli řešit každou drobnou krádež, ostatně něco musela taky dělat policie.
Jenže když se ze zlodějky stala vražedkyně a policie stále pátrala bezvýsledně a i přes varování se stále našlo dost důvěřivých lidí, kteří jí pustili dovnitř, bylo třeba jednat. Protože kdo zabije jednou, udělá to znovu. Každá další vražda je lehčí.
Manori seděla v kavárně a nepřítomně zírala do hrnku kávy.
Nenašla nic. Vůbec nic. Absolutně nic!
Richard Postrach nikdy nenavštěvoval VŠE, neměl zdravotní pojištění ani řidičák, neplatil daně, nikdy se vlastně ani nenarodil. Prostě neexistoval. Takže kdo byl ten muž, se kterým měla poměr? Jaké bylo jeho skutečné jméno? Co dělal? Co všechno jí zatajil a proč?
Nezlobila se, jako když zjistila, že jí neřekl, že je upír. Teď se cítila jen hloupě a trochu ukřivděně. Proč jí požádal, aby se nevyptávala na to, co dělá? A ta jeho neochota říct jí, kde bydlí. Vlastně nikdy nevěděla, kdy zavolá, kdy ho uvidí. Co před ní tajil?
Manori usrkla kávy. Neustále se jí vracela myšlenka, jestli Postrach není zločinec. Nedokázala totiž vymyslet, proč by slušný člověk po sobě musel takhle dokonale zamést stopy. A co víc, slušný obyčejný člověk by na to neměl dost peněz. Na druhou stranu se vždycky pyšnila tím, že má na lidi čuch, a její instinkt rozhodně říkal, že Postrach není žádný kriminálník. Poznala ho jako vlastence a člověka s dosti silným morálním kodexem. Ovšem, jak se nejednou přesvědčila, i mezi zločinci se nacházejí zásadoví gentlemani. Přesto ani tak si nedovedla představit, jak Postrach vylupuje banku nebo okrádá stařenky na ulici. Ale možná to byl důležitý svědek, a někdo mu šel po krku, tak ho museli schovat.
Zavrtěla hlavou. Postrach musel z něčeho žít a muselo mu to vynášet, když si mohl dovolit drahé věci. Jenže vydělávat bez trvalé adresy nemůžete.
Otázky se kupily jedna na druhou a Manori začínala litovat, že do toho začala šťourat. Trochu se obávala dalšího setkání s Postrachem, protože věděla, že odteď jí bude na jazyku pálit tisíce otázek. Jenže dala slib.
„A hele klidně s pěti,“ hrábl Tobiáš do misky pro další olivu, aby zvýšil počet, s nimiž u společného oběda žongloval.
Karolína s Denisou se culily, zatímco Hanako měla ve tváři přesně ten útrpný výraz, jaký lze vidět jen u matek, jejichž potomek se chová přinejmenším pošetile. Zato Voloďa byl přímo nadšený a pobízel Tobiáše, aby to zkusil ještě se šesti. Tomislav se otcovsky usmíval.
Postrach sedící v čele stolu byl však podivně zamlklý. Jídla se ani nedotkl. Jeho tvář byla bezvýrazná a nezdravě pobledlá, takže se zdálo, jako by jí někdo vytesal do kamene. Díval se přímo před sebe a obočí měl zamračeně stažené. Přes stůl ho upřeně pozoroval pan Ho.
„Cha, i šest je hračka,“ naparoval se Tobiáš.
„Prý hračka,“ zapitvořila se Karolína a trefila Tobiáše olivou do hlavy.
Tobiáš se jí pokusil chytit, ale trochu se přecenil. Neodhadl to a jedna oliva s žblunknutím spadla do Ulriščiny sklenice. Karolína se začala nezřízeně chechtat.
„Můžete toho laskavě nechat?“ Postrachův tichý hlas srazil teplotu u stolu dobře o deset stupňů.
Všichni se na něj zaraženě podívali. Jeho oči byly studené jako led a při pohledu do nich se všem dělalo tak trochu nevolno. Tvář měl staženou špatně skrývaným vztekem a nevolí.
„Tak promiň,“ hlesl Tobiáš zaraženě. Postrach s nimi ještě nikdy nemluvil takovýmhle tónem.
„Je ti dobře?“ zeptala se Karolína.
„Je mi báječně, děkuji za optání,“ ušklíbl se jízlivě a kousavě dodal: „Je milé, že se tak staráte o moje zdraví, když jste si po mě čtyři roky ani nevzdechli!“
„Ale - !“ vyhrkli Tobiáš s Karolínou zároveň. Postrach je umlčel znechuceným mávnutím ruky.
„Nestojím o ty vaše výmluvy,“ zasyčel. „Je mi z vás zle. Z vás všech. Dal jsem vám celý svůj život a vy jste mě o něj připravili a udělali jste ze mě zrůdu. A ještě si libujete, jaké je to báječné, že se z nás stali zrůdy. A ta, která je zodpovědná za to, co se z nás stalo, za smrt našich přátel tu se mnou sedí u jednoho stolu, usmívá se a myslí si, že někdy dokážu zapomenout na to, co udělala.“
Hanako zbledla.
„Měl jsi jí zabít, Tobiáši,“ zašeptal Postrach zlověstně. „Zrada a selhání se vždycky trestalo smrtí. Ale tys jí nechal žít, jenže oč jsem já lepší, když jsem vás nezabil oba.“
„Tohle neříkej,“ šeptl Tobiáš. „Postrachu, tohle neříkej. Ty dobře víš, že to tak není a nebylo!“ v jeho hlase se mísila naléhavost, úpěnlivá prosba a čirá hrůza z toho, co se to proboha s Postrachem dnes děje.
Hanako třeštila na Postracha oči jako někdo, kdo na něco takového v hrůze čekal už dlouho, a dočkal se.
„Jednou jí zabiju,“ prohlásil Postrach rozšafně a jeho rty se stáhly do krutého úsměvu, jaký u něj nikdy ještě neviděli.
Hanako se prudce zvedla ze židle a utekla do svého pokoje, což jen prohloubilo Postrachův ošklivý úsměv.
U stolu zavládlo nyní tíživé vyděšené ticho. Všichni byli strnulí, jak se strašně chtěli od Postracha odtáhnout, ale nikdo se nedovážil ani pohnout. Postrach se tím viditelně bavil.
„Páchnete strachem,“ odfrkl si pohrdavě. „Ale to je dobře. To je velice dobře,“ ušklíbl se.
„Proč to děláš?“ hlesl Tobiáš.
„Protože můžu a chci,“ odsekl Postrach ostře, vstal od stolu a odešel z Klubu.
Ostatní ještě dlouho seděli zaraženě u stolu a dívali se jeden na druhého.
„Co to do něj vjelo?“ prolomila ticho šeptem Karolína.
„Já – já nemám ponětí,“ řekl Tobiáš. „Ráno byl úplně normální.“
„No, přes den se mi zdál trochu – no,“ Tomislav zaváhal a objal vyděšeného Voloďu kolem ramen. „Přetažený.“
„Dopoledne na mě vyjel kvůli naprosté maličkosti,“ vzpomněla si Denisa. „Ale nepřišlo mi to důležité.“
„Takhle se Postrach nechová,“ zavrtěla Karolína zamračeně hlavou. „Jako by to vůbec nebyl on.“
„Nechci nijak zpochybňovat zdraví pana Postracha,“ ozval se pan Ho a bylo vidět, že váží slova. „Ale vzali jste v úvahu i skutečnost, že byl čtyři roky někde pryč? Pravděpodobně vězněn, proměněn proti své vůli a nepochybně velice, velice krutě týrán.“
„Naznačujete snad, že Postrach přišel o rozum?!!“ vybuchla Karolína.
Pan Ho se ale k věci již dále nevyjadřoval a jeho slova zůstala nepříjemně viset ve vzduchu.
„Ne,“ zavrtěl Tobiáš hlavou. „Ne, já jsem u paní Dao taky neměl na růžích ustláno, a přežil jsem. Postrach je – ne, aby ho zlomili, museli by ho zabít.“
„Možná je nemocný,“ ozvala se Ulriška.
„Upíři nemohou onemocnět, ty trdlo,“ ušklíbla se Karolína.
„Třeba má upíří nemoc,“ opáčila Ulriška umíněně.
„Je to možné?“ zadíval se Tobiáš na pana Ho.
„Kdyby to byl upír, řekl bych, že je to vyloučené. Nicméně při jeho anomálním metabolismu a fyziologii – nemohu to vyloučit.“
Všichni se ponořili do mlčení a v jejich tvářích se postupně objevovalo více či méně potlačované zděšení.
Postrach šel ven. Netušili kam, ale všichni věděli, že je tam spousta lidí, kteří jsou proti němu naprosto bezbranní. A ať už se zbláznil nebo ne, rozhodně by měl být pod dohledem.
„Vlk je v ovčinci,“ zašeptala Denisa.
„Jenže jak ho chcete najít?“ zeptal se Tomislav roztřeseně.
„Jakkoli,“ prohlásil Tobiáš a vstal od stolu. „Hlavně ale rychle, než někomu ublíží.“
„Nemyslím si, že najít ho, bude takový problém,“ řekl pan Ho. „Bude zabíjet, to je myslím jasné. Je z něj cítit agresivita, kterou už dlouho nedokáže ovládat. Otázka je tedy spíš, jak ho chcete zastavit, pokud to bude nutné.“
„Můžeme ho oslabit,“ navrhl Tobiáš váhavě.
„Nebo zabít, pokud neodhadneš dávku!“ osopila se na něj Karolína.
„Myslíš si, že to nevím!“ ucedil Tobiáš. „Ale v boji proti němu nemáme šanci!“
„Nejsem si jist, jestli ho v tomhle stavu nějaké stříbro zastaví, aniž by to nebyla dávka blízká smrtelné,“ připustil pan Ho.
„Dobře, takže máte někdo lepší nápad?“ rozhlédl se po nich Tobiáš.
Všichni až na pana Ho sklopili oči.
„Možná by tu bylo něco,“ řekl pomalu. „Nemohu ale zaručit, že to bude fungovat.“
„No tak ven s tím, Žluťásku!“ vyhrkla Karolína. „Teď je každá rada drahá.“
„Existuje látka, nebudu vás zatěžovat podrobnostmi, která správně připravená působí na upíry jako sedativum,“ vysvětloval pan Ho pomalu, a bylo patrné, že říká něco, co rozhodně není pro uši upírů. Nějaké tajemství z „kuchyně“ Druhé rasy.
„Co je to za látku?“ zajímal se Tobiáš.
Pan Ho však neodpověděl, a tím jen potvrdil, že to není informace, kterou by měli znát.
„Dobře,“ rozhodl se Tobiáš netlačit na pilu. „Tak jaká je šance, že to bude fungovat? A jak tu látku seženeme?“
„Ta látka je velmi vzácná, ale snad bych do večera mohl sehnat potřebné množství. Musíte si ale uvědomit, že metabolismus pana Postracha je odlišný. Nelze předvídat, zda na to bude reagovat odpovídajícím způsobem.“
Tobiáš přikývl.
„Lepší něco než nic,“ řekla Karolína tiše.
Manori seděla na své židli v kanceláři a probírala se dalšími složkami. Občas zvedla oči a mrkla na Tichého, který jí stále dával najevo svou uražeností, že nezapomněl na to, jak to dopadlo s mozkomory.
Stavil se kouzelník z příslušného úřadu s tím, že nic nezjistili a pokud tedy opravdu nějací mozkomoři na území Čech byli, pak už jsou pryč. Manori o tom nebyla zdaleka přesvědčena. Pro kouzelníka, který by měl dostatečnou moc a schopnosti by nebyl takový problém úřady obelhat. Navíc věděla, že úředníci se těžko předřou, obzvláště jde-li o ni. Výsledek vyšetřování měli příliš rychle. To ale Tichého netrápilo.
Svým způsobem mu rozuměla. I ona by těžko strávila to, že je k ní kolega bystrozor neupřímný, že ji neříká vše. Ale nemohla si dovolit ho do toho zatáhnout. Ne když nevěděla s kým má tu čest.
Povzdechla si a zaklapla poslední složku. Zvedla se a vyšla z kanceláře. Vyprovázel ji pátravý pohled.
Postrach se bezcílně potuloval po městě, na které velmi zvolna padal soumrak. V hlavě mu hučelo jako v úle rozzuřených vos. Kráčel po chodníku s očima upřenýma před sebe, ale pohledem, jako by vůbec nevnímal, co se kolem něj děje. Lidé mu uhýbali z cesty, a někteří se za ním ještě nejistě pootočili, než se rozhodli jít dál svou cestou.
Začalo pršet. Nejdřív jen zvolna, ale rychle se strhla průtrž mračen.
Nechal se davem unášet do nejbližšího vchodu metra. Lidé zavírali deštníky, oklepávali si kabáty. Postrach stál na peróně a trochu nepřítomně je pozoroval. To hučení v hlavě pocházelo od davu – příliš hlasitého, neodbytného, neutichajícího. Když se z něj stal upír, nebyl zvyklý na tak citlivé smysly a nemohl spát. Všechno bylo příliš jasné, ostré, hlasité. A teď to zažíval znovu. Rozežíralo mu to mozek. Řinčení přijíždějící soupravy mu působilo doslova fyzickou bolest. Dav páchl jako navlhlé zvíře. Cítil pot, odpařující se vodu a laciné voňavky a dělalo se u z toho zle.
Tohle byli ti, které celý život chránil. Ti, kteří neměli ani tušení o tom, co pro ně celý život dělá, co obětoval. Kdyby to věděli, odsoudili by ho. A kdyby věděli, co je, zabili by ho.
Krev mu bušila na spáncích a hlava se mu div nerozskočila tepající bolestí.
Když vlak začal brzdit, přikryl si rukama uši a vrávoravě couvl dozadu. Vrazil do někoho za sebou.
„Kam čumíš, vole!“ osopil se na něj pankáč v černé kožené bundě pobité cvočky a hrubě do něj strčil. Tedy pokusil se o to.
Postrachovi přišlo, že ruce trvá celou věčnost, než se natáhla téměř na dosah. Zareagoval bezmyšlenkovitě.
Kost praskla jako suchá větvička a kluk se s řevem skácel na zem. Lidi se začali otáčet, někteří ustupovat. Šuměly hlasy. Dveře vlaku zůstaly otevřené a všichni civěli na vřískajícího pankáče, který se zmítal na podlaze, a na Postracha stojícího s nepřítomným výrazem nad ním.
Cítil, jak něco vře pod povrchem. Bylo to horké a pálilo to jako doběla rozžhavený kov. Horní čelist ho bolela a na dolním rtu cítil tlak špičáků.
Nějaká žena pár metrů od něj cosi pohoršeně vykřikovala. Nevnímal slova, ale nelíbil se mu ten tón.
A pak to horké vyrazilo na povrch jako láva.
V tom křupnutí vazu bylo cosi uspokojivého, cosi uklidňujícího. Najednou ho už nebodal do uší jek prchajících lidí. Nános civilizovanosti popraskal a oloupal se jako poničená omítka a to krvelačné zvíře uvnitř bylo volné.
Během chvíle se nástupiště vylidnilo. Tlumeně sem doléhala policejní siréna, ale Postrachovi to bylo jedno. To ticho mu vyvolalo pokřivený úsměv na tváři. Sundal si sako, hodil ho na zem a protáhl se.
Zálibně se zadíval na svoji ruku. Sevřel jí v pěst a sledoval, jak se svaly a šlachy pod kůží vlní. Ve vzduchu cítil sladký pach strachu, štiplavý odér moči, slanou vůni potu a chuť začínající noci, kterou znají všichni noční tvorové.
Přetrhl kravatu, která ho začínala nepříjemně tísnit, a serval ze sebe košili. Noční vzduch na kůži byl příjemný.
Něco zašustilo po podlaze a přitáhlo jeho pozornost. Strachy pomočený pankáč si tiskl zlomenou ruku k tělu a snažil se nenápadně odplazit. Cvočky jeho bundy drhnoucí o zem ho však prozradily.
Postrach se k němu otočil a usmál se.
Pankáč se pomočil podruhé, když se mezi Postrachovými rty objevily dva třícentimetrové bělostné špičáky a oči se mu stáhly do svislých čárek.
KONEC