Manori sešla o několik pater níž do podzemí, aby vrátila složky do archivu, které si vypůjčila. Za stolem seděla postarší čarodějka, která s brýlemi na špičce nosu zaujatě studovala jakési lejstro. Když Manori došla až k ní, trochu polekaně zvedla hlavu a omluvně se pousmála.
„Tak našla jste, co jste potřebovala?“ zeptala se.
„Ani ne,“ odpověděla zklamaně Manori a podala jí štůsek složek.
„Hm, to je těžko, když jste zadala tak obecné požadavky. To bych vám musela půjčit půlku archivu,“ rozhodila rukama čarodějka.
„U Merlina, jenom to ne,“ zděsila se Manori.
Čarodějka se uchechtla a zkušeně začala vracet složky do jednotlivých regálů. Manori už byla u dveří, když za ní zavolala.
„Možná, že by vám spíš poradil jeden můj známý,“ podotkla zamyšleně, zatímco držela poslední z listin a rychle pročítala úvodní shrnutí.
„Vážně?“ vrátila se zpět ke stolku.
„Ale musíte mi slíbit, že nepovíte, kdo vám na něj dal kontakt, nerada bych se dostala do potíží. Je to poněkud, no řekněme, nerudný chlapík,“ vysvětlovala archivářka a přitom brkem napsala na kus pergamenu adresu.
„Díky,“ Manori si strčila adresu do kapsy a spěšně vyběhla po schodech. Musí si dojít pro plášť a pak se tam hned vypraví. Konečně to vypadalo, že se pohne z místa.
„Pojďte všichni sem!“ zakřičela Denisa.
Tobiáš vyletěl ze zbrojnice, Tomislav přirozeně z kuchyně a ostatní s dusotem seběhli z patra.
Denisa dala přijímač nahlas.
„…opakuji dvojnásobná vražda v metru na…“ ve vysílačce zapraskalo a Denisa rychle policejní frekvenci vyladila. „…pěkná chuťárna, asi nějaký maniak nebo co…“
Tobiáš ztlumil hlasitost a všichni se po sobě tázavě podívali.
„Jdeme,“ rozhodl nakonec Tobiáš.
„Myslíš, že je to on?“ zeptala se Denisa.
„Doufám, že ne,“ odpověděl Tobiáš nepřesvědčivě a šel si do zbrojnice pro zbraň.
Místnost páchla krom strojního oleje ještě něčím horším – stříbrem. Na pracovním stole vedle vyleštěného a naolejovaného glocku ležely tři zásobníky plné stříbrných patron.
„Ty to uděláš, že jo?“ zašeptala Karolína ode dveří.
Tobiáš zarazil zásobník do pistole nepatrně razantněji, než bylo třeba, a vzhlédl. Nepodíval se na ní, jen hleděl před sebe do stěny. Pistole v ruce byla dnes těžší než obvykle a Tobiáš věděl, že to s váhou nemá nic společného.
„Udělám, co budu muset,“ řekl přiškrceně a pomalu, téměř váhavě se na Karolínu podíval. Měla podezřele vlhké oči. „On by to tak chtěl,“ dodal, ale nevěděl, jestli se snaží ukonejšit ji nebo sebe.
Sotva vešla Manori do kanceláře, Tichý vyskočil jako na pérku.
„No konečně! Kde se couráte?“
„Co se děje?“ kroutila Manori hlavou cestou ke svému plášti v rohu místnosti.
„Máme pohotovost, přišlo hlášení o nějakém běsnění v ulicích Prahy. Právě vyslýchají svědka,“ v rychlosti chrlil Petr informace a shrábnul vlastní kabát.
Manori se nadechovala k dalším otázkám, ale byla přerušena kouzelníkem, který vtrhnul do místnosti.
„Tak máme čerstvé informace! Svědek vypověděl, že v metru nějaká bestie napadla mudly! Dva mrtví a podle toho, co tvrdí, to vypadá na vlkodlaka,“ poslední slova už říkal přes rameno, zatímco ho oba bystrozoři následovali chodbou.
Když přijeli na místo činu, policie již metro uzavřela a vyslýchala několik desítek očitých svědků. Karolína s Tobiášem se nenápadně vmísili do skupinky svědků, aby vyslechli, co se vlastně stalo. Většina lidí toho příliš neviděla, ale všichni popisovali muže okolo pětatřiceti v obleku s nakrátko ostříhanými vlasy, který vyvolal rvačku s nějakým pankáčem, a pak zlomil jakési ženě vaz. Pak se výpovědi začali dosti rozcházet podle toho, kdy se který svědek dal na útěk. I když jedna slečna se dušovala, že ten muž měl zuby – zuby jako upír. Říkala to ale velice nesměle, jako někdo kdo si je vědom, že říká něco naprosto šíleného, a ostatní zarytě mlčeli.
Karolína popotáhla. Tobiášovi bylo jasné, že do poslední chvíle doufala, že se ukáže, že to Postrach na svědomí nemá. Tobiáše ovšem trápilo něco jiného – kde teď Postrach je. Nutně si potřebovali prohlédnout místo činu. Snad by tam našli nějaké vodítko, kdo ho hledat dřív, než zabije někoho dalšího. Otočil se a jeho oči se setkaly s pohledem Hanako. Byla pobledlá a nervózní.
Manori se rozhlížela po nástupišti metra. Okounějící lidé byli odvedeni mudlovskou policií a oni se vmísili pomocí matoucích kouzel mezi vyšetřovatele.
Došla až k Tichému, který dřepěl u těla mladíka v kůži. Když přišla blíž, ostře se nadechla. Soudní lékař tělo právě zakrýval, ale i tak jasně viděla, že obličej, krk a trup byl zle potrhán. Všude kolem bylo spousta krve a krvavé šmouhy vedly ke kolejišti. Pak se ztrácely.
„Podle tohohle nadělení by to na vlkodlaka mohlo ukazovat,“ Tichý se zvedl a rozhlédl se. Další ze skupinky kouzelníků byl u druhého těla, z kterého Petr viděl jen nohy v lodičkách. Otočil se a vykročil k Manori, která stala na samém okraji nástupiště a dívala se do tmy. Něco se jí na tom všem nezdálo.
Hanako měkce dopadla jako kočka do pokrčených kolen, narovnala se, oprášila si šaty a vykročila do umělého světla obřích reflektorů, které ozařovaly nástupiště metra. Mezi dvěmi těly zakrytými bílými plachtami s nápadnýma rudýma skvrnama se pohybovalo až příliš mnoho lidí.
„Jeho šaty,“ sedla si Karolína na bobek u hromádky šatstva, v níž poznala Postrachovy šaty – nebo aspoň jejich většinu.
„Je tu spousta krve,“ rozhlédl se Tobiáš.
„Rozsápal je na kusy,“ šeptla Hanako.
Tobiáš se zadíval na mladou ženu stojící zamyšleně u okraje nástupiště, kde končila krvavá stopa. Možná myslela na to samé, na co on. Postrach měl dokonalý orientační smysl. Najít si cestu bludištěm metra by pro něj nebyl problém. K čertu, mohl by teď být kdekoli. Ale Tobiášovi něco říkalo, že ať už se s Postrachem děje cokoli, nebude daleko.
„Půjdeme,“ sykl Karolíně do ucha. „Než si nás někdo všimne.“
„Kde ho chceš hledat?“ zeptala se Karolína.
Tobiáš jí odpověděl, až když opět stáli venku. Začínalo zase pršet.
„Noční klub je možná to, co máme v sobě, ale Postrach tady vyrostl,“ Tobiáš se zadíval na střechy kolem a zužující se uličky mizející ve tmě. „Je to jeho území.“
„Jenže tím se neřeší náš problém – jak ho najdeme,“ namítla Hanako.
Tobiášův pohled jí přiměl sklopit oči.
„Nebudeme ho hledat,“ zašeptal. „On si najde nás.“
Hanako poplašeně vzhlédla.
Manori se odvrátila od kolejiště a přimhouřila oči před světlem reflektorů. Policie již odnášela těla.
„Určitě je to vlkodlak,“ řekl Tichý.
Manori bezmyšlenkovitě pokývala hlavou.
„Nepochybně se ztratil v těch tunelech a je už dávno pryč. Vlkodlaci se nikdy nezdržují poblíž místa činu. Propásli jsme ho!“ mračil se.
„Není to vlkodlak,“ řekla Manori váhavě, jako by si sama nebyla jistá tím prohlášením.
„Jistě že je,“ opáčil Tichý. „Viděla jste tu spoušť. To je přesně jejich styl.“
„Ne,“ tentokrát zněl její hlas mnohem jistěji. Rázně vykročila ke dvěma mužům, kteří odnášeli tělo mladíka. „Stát,“ poručila a rozepnula černý plastový pytel, do něhož tělo uložili.
„Dobře si prohlédněte ty rány,“ řekla Tichému, a když policisté s tělem odešli, začala vysvětlovat: „Jsou příliš malé. Viděl jste někdy vlkodlačí kousnutí?!“
Tichý pomalu přikývl a na čele se mu udělala vráska, jak nakrčil obočí.
„Navíc vlkodlaci se svou kořistí živí, ale to, co je napadlo, je jen potrhalo a pak zmizelo. To vlkodlaci nedělají,“ pokračovala a byla stále rozrušenější.
„Jak to, že toho tolik víte o vlkodlačích útocích?“ otázal se.
Manori přešla jeho dotaz bez poznámky.
„Ten tvor, co ty lidi napadl, musel – musel mít čelisti jako – jako člověk,“ zarazila se.
„Myslíte, že je pokousal vzteklý mudla?“ ušklíbl se Tichý. „Viděla jste ty stopy po těch zubech?!“
Manořiny rty se bezhlesně pohnuly.
„Co jste říkala?“ naklonil se k ní Tichý.
„Upír,“ hlesla Manori těžce. „Byl to upír.“
„Upír?“ Tichý se ušklíbl. „Nevysál z nich ani kapku krve, všechna krev je všude kolem. Ne, byl to vlkodlak.“
Manori byla bílá jako stěna, když zašeptala: „Není úplněk.“
Tichý strnul. Bezděčně zvedl oči ke stropu a pak se podíval zpět na Manori. Měla pravdu.
„Do prdele,“ zaklel Tichý.
Postrach se protáhl jednou z úzkých větracích šachet metra a proběhl chodbou. Zámek na dveřích pro údržbu pro něj nebyl žádný problém. Stačil zlomek okamžiku a byl znovu na nočním vzduchu.
Lehce mrholilo, což přivítal a nastavil tvář chladné vodě. Déšť mu z paží pomalu smýval krev. Chvíli na ruce fascinovaně hleděl, pak z prstů olízl červenou tekutinu. Zvíře uvnitř spokojeně zapředlo.
Rozběhl se ztichlým parkem. Někde uvnitř hlavy mu probleskla znepokojivá myšlenka zodpovědnosti. Šelma uvnitř ji ale rázně zahnala. Byla noc, čas lovu.
Manori se s Tichým stavila na stanici, kde bylo nezvykle rušno, na to kolik bylo hodin. Několik kouzelníků a čarodějek spěchalo k letaxovým krbům, aby provedli protimudlovská opatření na několika důležitých místech města. Další poklusem pobíhali z jedné kanceláře do druhé, ve snaze zjistit z hlášení mudlovské policie neobvyklá hlášení. Prioritou teď bylo to řádění zastavit za každou cenu a zabránit tak prozrazení kouzelnického světa. O to, kdo je za to zodpovědný, se budou starat později.
Šedivý snad číhal za dveřmi, protože jen zatočili do chodby, otevřely se dveře do jeho kanceláře a šéf na ně zuřivě mával.
„Hlášení! Chci sakra vědět, co se to děje. Máte stopu toho vlkodlaka?“ zahrnul je otázkami.
„Zatím dva mrtví mudlové, jejich policie je na nohou,“ odpověděl Tichý.
„Není to vlkodlak,“ dodala Manori a polkla, „ale upír“.
Šedivý se zastavil uprostřed pohybu, pak znova vykouknul ze dveří a na někoho venku zahulákal. Chvíli poslouchal a pak dveře zase zavřel.
„To není možné, tuhle alternativu už jsme zahrnuli do vyšetřování. Všichni registrovaní upíři se povinně hlásí, zatím to vypadá, že nikdo z nich není mimo dosah.“
„A co nějaký nováček, který se schovává v kanalizaci? Pod Prahou je to hotové bludiště,“ škrábal se Petr ve vlasech.
„To by vysvětlovalo, proč k útoku došlo tak brzy večer. Není to dlouho, co slunce zapadlo,“podíval se Šedivý na hodiny na zdi.
Manori mlčky přikývla. Urputně se bránila jakékoliv jiné myšlence. Při rázném otevření dveří sebou trhla.
„Vyšetřovací tým dvě našel něco zajímavého,“ chytil se zárubní dveří udýchaný kouzelník.
„Tak na co čekáte? Jděte,“ rozhodil rukama šéf a trojice bystrozorů vyběhla ze dveří.
Tobiáš zvedl ze země utržený zámek, převrátil ho v ruce a hodil na zem. Přivedl je sem ostrý pach lidské krve, který ale rychle smýval déšť. Stopy v blátě nenaznačovaly žádný konkrétní směr. Něco mu ale říkalo, že Postrach je někde poblíž. Byl to ten pocit, z něhož se vám ježí chloupky vzadu na krku, pocit, že vás sleduje šelma.
Hanako byla úplně bílá a div že jí necvakaly zuby. Postrach se nikdy netajil tím, že ji nemá rád, byť se k ní chovat vždy zdvořile. A teď byl někde venku a chtěl zabíjet. Tobiáš se jí nedivil, že má strach. Až příliš dobře si uvědomoval, že Postrach je rychlejší a silnější než oni všichni dohromady. Sevřel v kapse kabátu injekci, kterou dostal od pana Ho. Pistole se stříbrnými patronami nepříjemně tížila v řemení pod paží.
„Rozdělíme se,“ rozhodl Tobiáš. „Prohledáme park a přilehlé okolí, jestli nenajdeme něco, co by nám napovědělo, kam šel.“
Petr Tichý prohlížel zámek a panty dveří, které vypadaly, jako by se přes ně přehnal zdivočelý slon. Manori se rozhlížela po okolí. Na cestě níže od nich hlídkoval jeden z lidí ministerstva, druhý se vydal po štěrkové cestě směrem k obytné části města. Skřípot kamínků pod jeho botami postupně slábl, jak se vzdaloval.
Manori padl bezděčně pohled na zem před sebou. V blátě kromě stop se leskly i kapky rudé tekutiny. Sehnula se, aby si stopy prohlédla blíže. Byly tu otisky bosých nohou, podle velikosti mužské. Víc jí ale zaujaly otisky něčích bot. Někdo tu už před nimi byl.
„Něco zajímavého?“ Petr si k ní přidřepl a zamžoural na rozmoklou zem před sebou. „Kruci, je tu houby vidět,“ zamrmlal a zpod pláště povytáhl hůlku, která se rozsvítila matným světlem.
„Krev,“ řekla celkem zbytečně Manori. „A spousta stop,“ a pak se ohlédla za sebe do ztmavlých houštin parku.
„Co je?“ zvedl hlavu Tichý a sledoval její pohled.
„Nic, zdálo se mi... Asi už blbnu,“ narovnala se.
„Měli bychom se rozdělit a porozhlédnout se tady,“ navrhl Tichý docela nerad. „Držte se při mě.“
Manori přikývla a vydala se po pěšině, hůlku v kapse pevně sevřenou. Tichý vyrazil po její pravé straně druhou.
Hlouběji v parku se zakrslý psí ratlík mohl uňafat a jeho panička, mladá slečna, neměla ani ponětí, proč se pes chová jako pominutý.
Postrach seděl ve větvích stromu u cesty, na níž ti dva stáli, a chystal se ke skoku. Dívčino bílé odhalené hrdlo ho doslova hypnotizovalo.
Zuřivý štěkot ale přitáhl pozornost i Hanako. A rovněž Tichý s Manori se přišli podívat, co se to tu děje. Takže se tam sešli a protože to byla nervózní noc, chudák slečna se ocitla mezi dvěma blázny s vytasenými hůlkami a jednou šílenou ženskou, která vytáhla pistoli. Nebylo divu, že začala hystericky ječet.
Postrach nyní sledoval Hanako. Zvíře v něm cítilo extrémní nutkání roztrhat ji na kusy. Když se mu ale do citlivých uší zařízl ženský jekot, zaútočil, aby ho umlčel.
Manori s Tichým neviděli vůbec nic, protože lidské oko nedokáže postřehnout tak rychlý pohyb. Hanako ovšem zaslechla zapraskání větví a zahlédla Postracha vteřinu před tím, než skočil. Nevinní nesmí trpět, to byl zákon Nočního klubu, a protože ona byla Noční klub, skočila taky.
Postrach do ní narazil celou vahou v plné rychlosti a srazil ji na zem. Zahryzl se jí do ramene a rozerval jí ho až na kost.
Pro Manori s Tichým to bylo, jako by asiatka najednou zmizela a v dalším okamžiku se objevila na zemi, kde se zoufale bránila špinavému polonahému muži.
Slečna při pohledu na to pro jistotu omdlela, zatímco její pes projevil nečekanou statečnost, když se zakousl Postrachovi do nohavice špinavých kalhot.
Postrach sevřel rukou Hanako hrdlo a stiskl, až jí zavrzaly obratle. V pooteřených ústech mu byly vidět špičáky a po bradě mu stékala čerstvá krev. Oči měl stažené tak, že se zdálo, že vůbec nemá zorničky. Hanako ho chytila za paži a podvědomě taky udělala upíří oči, přitom na něj vycenila tesáky delší než jeho vlastní a o nic méně ostré. Bylo to prázdné gesto ovšem plné vzdoru. Z jeho sevření, jež jí pomalu drtilo krk, se osvobodit nedokázala.
Postrach trhl nohou a vzápětí odkopl psa o několik metrů dál. Ve vteřině, kdy se ozvalo bolestné psí vykviknutí, prolétla vzduchem dvojice červených paprsků. Jeden zasáhl Postracha do zad. Druhá kletba narazila do kmenu stromu pár centimetrů od nich a rozštípla ho vejpůl. Tichému se na tváři objevila směsice nevíry, úžasu a hrůzy, když kouzlo nemělo na Postracha žádný viditelný efekt.
I když to nebyla tak docela pravda. Na zlomek sekundy to Postracha vyvedlo z rovnováhy a povolil na kratičký okamžik stisk. To stačilo, aby se Hanako osvobodila ze sevření. A kromě toho upoutali jeho pozornost.
Postrach pomalu otočil hlavu, otevřel ústa a vycenil na ně tesáky. Krev v matném světle vypadala černá a jeho oči se naopak zdály bezbarvé.
Hanako se pozadu plazila pryč od Postracha. Roztrženou blůzu měla na rameni nasáklou krví, ale rána se již zacelovala.
Postrach se přikrčil a nahrbil se. Manori polkla, protože jí v jednom okamžiku hrozně připomněl vlkodlaka chystajícího se ke skoku. Svaly na nahých ramenou měl napnuté a bylo jen otázkou, kdy zaútočí. Díval se přímo na ni a v jeho očích nebylo ani stopy po tom, že jí poznává. Nemohla tomu uvěřit. Tohle přece nemohla být pravda. Doufala, že se každou chvíli probudí a zjistí, že to byl jen zlý sen.
Hanako využila toho, že ti podivíni rozptýlili Postrachovu pozornost a dostala se z jeho dosahu. Překvapovalo ji ale, že ještě nezaútočil.
„Hanako!“ ze tmy vyběhl Tobiáš v patách s Karolínou.
Tichý ani Manori se nepokusili schovat hůlky. Situace nebyla vhodná pro úzkostlivé dodržování zákona o utajení kouzelnického světa.
Na kratičký okamžik všichni na Postracha zapomněli a snažili se zorientovat v tom, kdo je kdo.
Postrach se rozhodl prozatím ustoupit. Bylo jich příliš na jednom místě.
„Utíká!“ vyhrkl Tichý.
Manori zběsile bušilo srdce. V okamžiku, kdy se Postrach otočil a pohlédl na ni, jí zamrzla hůlka v ruce a nebyla schopna žádného činu. To, co si podvědomě nechtěla připustit, se stalo skutečností.
„Na co čekáte, za ním,“ křikl na ni Tichý a rozběhl se za Postrachem, kterého již pronásledovala podivná trojice, s níž se tu střetli.
„Počkejte-,“ snažila se ho zadržet, ale už bylo pozdě. Vyslala tedy aspoň k nebi gejzír rudých jisker, aby upozornila kolegy na bezvědomou dívku, o kterou bylo třeba se postarat, a se zaklením se rozběhla po stezce nalevo, aby jim nadběhla.
Postrach proběhl parkem, přehoupl se přes plot a na okamžik se Tobiášovi ztratil za křovím. Byly to vteřiny. A přece když Tobiáš přeskočil plot, byla ulice prázdná. Po Postrachovi jako by se slehla zem. Karolína s Hanako doběhly těsně v závěsu a i je zarazilo, jak rychle se Postrach ztratil.
„Nikdy ho nechytíme,“ vydechla Hanako. „Je na nás příliš rychlý, příliš silný!“
Tobiáš mlčel a mračil se. Věděl, že Postrach nemůže být daleko. Hrál si s nimi. Neutíkal proto, že by ho zastrašili, ale aby je znovu rozdělil. Pak budou snadnou kořistí.
„Co to bylo za ty lidi?“ nadhodila Karolína. „Zdálo se mi to, nebo šli po Postrachovi taky?“
Tobiáš se zamračil ještě víc.
„Možná bychom se měli vrátit a zjistit, co vědí,“ navrhla Hanako opatrně.
„Když se teď vrátíme, zmizí někde v ulicích. Nechci, aby ještě někomu ublížil,“ povzdechl si Tobiáš a zvedl oči k nebi. „Nahoru,“ zašeptal.
„Co?“ zadívala se na něj Karolína nechápavě.
„Musíme nahoru. Postrach neumí levitovat. To je naše výhoda,“ vysvětlil Tobiáš.
Tichý přelezl plot, seskočil na chodník a rozhlédl se. Sotva popadal dech, ale cítil, že upír je někde blízko, takže postupoval obezřetně kupředu. Hůlku namířenou před sebe a v půlkruzích se otáčel, aby pokryl co největší prostor.
Neměl ani tušení, že ho ze střechy jednoho z domů stojících u parku pozorují Tobiáš, Karolína a Hanako.
A nikdo neměl tušení, že skrytý ve tmě, šplhá Postrach po stěně budovy nahoru. To nutkání trhat a zabíjet se totiž nyní soustředilo na Hanako, když věděl, kde je. Postrach nepřemýšlel nad tím proč. Vlastně nepřemýšlel o ničem. Nechal šelmu v sobě, jež ho zcela ovládla, aby jednala instinktivně. A ten instinkt mu velel zabít ji.
Přidržoval se říms, okenních rámů, spár mezi cihlami starého domu a lezl nahoru. Když se však dole objevil Tichý, Postrach zůstal na jedné římse nehybně stát a pozoroval ho.
„To je on, ten z parku,“ sykla Karolína.
„Jo, já vidím,“ řekl Tobiáš. „Je sám,“ konstatoval.
Hanako sevřela Tobiášovu paži a ukázala do stínů na zeď domu.
Postrach se nyní místo nahoru posouval podél budovy. Jeho záměr napadnout člověka byl zcela evidentní. Kdyby se Tichý nehýbal, Postrach by nejspíš dál lovil Hanako. Jenže pohyb na něj působil jako utíkající myš na kočku.
Tichý, aniž by to věděl, se krok za krokem pomalu a obezřetně blížil k místu, kde vysoko nad zemí skrytý ve tmě číhal Postrach.
Na střeše si Karolína s Tobiášem vyměnili pohled a přehoupli se přes okraj.
Tichý udělal ještě jeden krok a Postrach se posunul, aby mohl skočit. Přitom se ale uvolnil ze staré fasády kus omítky a dopadl kousek od Tichého. Každý jiný člověk by se nejdřív podíval nahoru, ale Tichý byl příliš dobrý a zkušený bystrozor. Místo toho poslepu vyslal nad sebe proud zářivého světla a uskočil.
Třebaže upíří oči nedokáže oslnit ani přímé světlo, tohle Postracha na okamžik oslepilo, takže Tichému nerozerval hrdlo. Jen do něj v plné rychlosti vrazil. Tichý tvrdě dopadl na zem a vyrazil si dech. Zatímco Postrach, stále ještě dezorientovaný, se přes něj překulil, udělal kotrmelec a zarazil se až o zábradlí na kraji chodníku. Několik vteřin mu trvalo, než se vzpamatoval a to dalo Tichému čas, aby popadl dech a zvedl se. Vyslal proti Postrachovi omračující kouzlo, ale ten se snadno vyhnul.
Karolína s Tobiášem nevěřícně ten souboj sledovali.
Dole se zatím Tichý snažil Postracha zneškodnit na upíry běžně platnými kouzly, a ke své hrůze zjišťoval, že na tohohle upíra to nemá žádný účinek. Tedy přesněji kouzla neměla ten účinek, jaký by měla mít. Místo aby ho omráčila, znehybněla nebo jinak zneškodnila, kouzla Postrachovi způsobovala fyzická poranění, která se však přímo před očima zase hojila. Dokázala však Postracha udržet Tichému od těla, i když to bylo spíš proto, že Postracha kouzla překvapila, než že by pro něj byla až takovou překážkou. Jeho pomatená mysl to nedokázala pochopit a tak s opravdovým útokem otálel a jen zkoušel a zkoumal svoji podivnou kořist.
Tichý si byl ovšem víc než dobře vědom, že tohohle upíra rychlá základní kouzla dlouho neudrží z dosahu. Ke skutečně složitým kouzlům se však nedokázal odhodlat, protože mu bylo jasné, že čas potřebný k zakouzlení je delší než ten, který upírovi stačí, aby se mu zahryzl do krku. S podobným upírem se ještě nikdy nesetkal, ani o něm neslyšel. Nevěděl, co má dělat, co na něj platí.
„Jdeme,“ rozhodl Tobiáš, protože bylo jasné, že mág už dlouho nevydrží.
V tu samou chvíli se stali tři věci.
Tichý se rozhodl risknout nějakou z nebezpečnějších kleteb, protože mu začínaly docházet síly.
Postrach se rozhodl zaútočit.
A dorazila Manori, jež je v parku ztratila, a přivedly ji sem záblesky kouzel.
Postrach udeřil Tichého do hrudi a ozvalo se tlumené křupnutí lámajících se žeber. Tichý zavrávoral, sklonil hůlku a kletba sežehla Postrachovi levé stehno. Začpělo pálící se maso, Postrach vykřikl bolestí a couvl od Tichého, který se poroučel bezvládně na zem.
Postrach měl tvář zkřivenou bolestí a viditelně mu dělalo potíže udržet se na nohou. Aby taky ne, v místě, kde ho kletba zasáhla, měl rozšklebenou ránu a ve spáleném zčernalém mase místy prosvítala bílá kost.
Tobiáš se rozhodl využít příležitosti, protože rána na noze se Postrachovi překvapivě nehojila. Vytáhl z kapsy injekci a rozběhl se k němu. Musel ale prudce zastavit, když mu chodník doslova vybuchl před nohama.
„Stát!“ poručila Manori ostře.
Postrach se zatím pomalu sesunul na zem.
„Bystrozorka Dauntless,“ představila se. „Kdo jste?!“
Velice dobře viděla, jak doslova přilétli, takže to rozhodně nebyli mudlové. Nikde však neviděla jejich hůlky a to jí znervózňovalo. Moc provádět některé kouzla a létat se připisovala jen Pánu zla, aspoň v její zemi. Tihle sice na Smrtijedy nevypadali, ale taky rozhodně nepatřili ke zdejším bystrozorům. Nehodlala nic riskovat.
„Podívejte, všechno vám vysvětlíme, ale nejdřív musím k němu,“ řekl Tobiáš a udělal krok vpřed.
Oslepivý blesk vyšlehl z konce Manořiny hůlky a zavrtal se do země těsně před Tobiášovou botou a donutil ho couvnout.
„Řekla jsem stát,“ zamračila se. „Nikdo nikam nepůjde, dokud mi neřeknete, kdo jste a co tu chcete.“
Karolína strčila do Tobiáše loktem a kývla hlavou k Postrachovi. Zranění se mu začínalo hojit. Zčernalé maso pomalu růžovělo a rána se zacelovala. Pozvolna začínající proces se zrychloval.
„Není čas!“ zasyčel Tobiáš a vyrazil k Postrachovi. Několik kroků od něj, ho však neviditelná síla odhodila dozadu.
„Nepřibližujte se k němu!“ vyprskla Manori.
Karolína vytáhla pistoli a namířila jí na Manori. Najednou se jí ale zbraň rozpálila v ruce tak, že jí musela zahodit. Nevěřícně se zadívala na mizející zarudlé skvrny na dlaních.
Manori stála pevně rozkročená s hůlkou připravenou vyslat další kouzlo. Najednou jí někdo chytil zezadu a zvedl do vzduchu. Nejdřív zpanikařila a s ječením kopala bezmocně do vzduchu. Vzápětí však zaúřadoval její bystrozorský výcvik. Útočník totiž udělal tu chybu, že jí hůlku nechal v ruce.
Zablesklo se a Manori byla najednou volná. Dopadla na všechny čtyři a ihned se narovnala a obrátila tak, aby viděla na všechny tři cizince a přitom se příliš nevzdálila od Tichého, kterého přece musela taky chránit.
Asiatka dlaní udusila hořící rukáv blůzy. Na okamžik se nikdo nehýbal. Manori se pomalu ani neodvažovala dýchat. Vzduch byl plný napětí a nervozity.
A pak náhle Asiatka zmizela. Prostě tam v jednu chvíli byla a v další byla pryč, jako by jí odfoukl vítr.
Manori zamrkala. Zdálo se jí, že něco viděla. Sklouzla pohledem k Postrachovi, ale byl pryč. Pak se ozval výkřik plný bolesti a hrůzy. Manori se otočila tím směrem.
Zatímco se Manori snažila zjistit, kdo jsou ti cizinci zač, a co chtějí, Postrachovi se rána zacelila. Nezaváhal ani vteřinu a skočil po Hanak, která se pokusila chvíli předtím zneškodnit Manori. Teď ji tiskl k chodníku a pomalu leč neodvratně jeho síla vítězila nad jejím odporem a jeho tesáky se blížily k jejímu hrdlu. Z jeho pohledu to trvalo snad celou věčnost. Z pohledu Manori se vše odehrálo příliš rychle. Křik přešel v bublavé chrčení, když Postrach rozerval své oběti hrdlo.
Manori neváhala a vyslala Postrachovým směrem kletbu, která se běžně na upíry neužívala. Narozdíl od Tichého, ležícího na zemi opodál, věděla, že před sebou nemá obyčejného upíra.
Postracha to smetlo z potrhaného těla Hanako. Udělal ve vzduchu přemet a ztěžka dopadl na záda. Asfalt pod jeho tělem pukl a Manori zatrnulo, jestli to nepřehnala a nezranila ho. Postrach ale jen zatřepal hlavou a zlostně se obrátil proti bystrozorce. Manori ho pozorovala přes svit hůlky. Nechtěla mu ublížit, ale nedovolí, aby on zranil někoho dalšího. Odhodlání se jí zračilo ve tváři.
Postrach se nehýbal. Na té nejzákladnější úrovni jí poznával. Šelmu uvnitř na okamžik přemohlo vědomí, že jí by nikdy nechtěl udělat něco zlého. Bylo to jako tenký paprsek v naprosté temnotě. Ale byl to jen pocit, nedokázal zformulovat jasnou myšlenku. Šelma se jakákoli snaze o kontrolu vzpírala.
Manori viděla, jak Postrach nakrčil obočí, vycenil zuby a couvl. Jako by bojoval sám se sebou, jako by se vzpíral něčemu, co ho ovládalo. Manori začala zvažovat, jestli by mohl být pod kletbou Imperius.
Neviditelná bariéra po posledním paprsku kouzla trochu opadla, a Tobiáš nehodlal zahodit jedinečnou příležitost. S injekcí v ruce prolétl kolem Manori a zabodl hrot jehly Postrachovi hluboko do svalu. Ten sebou překvapeně trhl a udeřil Tobiáše dřív, než mohl uskočit. Rána Tobiáše odhodila několik metrů dozadu. Postrach si vytrhl prázdnou injekci z těla a rozdrtil jí jediným stisknutím. Pět párů očí ho pozorovalo s napětím, co se bude dít. Postrach zavrávoral.
„Co to bylo?!“ zakřičela Manori vztekle a namířila na ně hůlku. „Co jste mu to píchli?!“
Postrachovi se podlomila kolena. Dopadl na všechny čtyři s hlavou skloněnou.
„Zabralo to,“ vydechla Hanako úlevně. „Zabralo.“
Manori zamrkala. Podle toho, jak jí Postrach potrhal a kolik bylo všude krve, měla být Asiatka sotva naživu. Ale ona se teď pomalu zvedala a na těle neměla ani škrábnutí jen spoustu zasychající krve.
„Co to má znamenat?!“ vyjela na Tobiáše Manori.
A pak se ozvalo zavrčení – zvuk, který snad ani lidské hlasivky nemohly vydat – primitivní, krvelačný, děsivý, plný vzteku.
Postrach se narovnal. Po nějaké malátnosti nebyly ani stopy.
„Nezabralo to!“ vykřikla Karolína s patrným zoufalstvím v hlase.
„To ne, tohle ne,“ mluvil si spíše pro sebe Tobiáš a snažil se zaujmout strategickou pozici. Postrachova pozornost se nyní soustředila právě na něj.
„Co mělo zabrat, co bylo v té injekci?!“ dožadovala se Manori odpovědí a snažila se v tom zmatku postavit tak, aby neměla nikoho cizího v zádech.
„Zmizte!“ křikl Tobiáš na Manori. „Zmizte nebo vás roztrhá!“
„To zrovna!“ odsekla Manori.
Karolína div ne se slzami v očích na Postracha zaútočila.
Manori sotva stíhala sledovat, co se děje. Rány pršely s nevídanou silou a prudkostí, ale Postrach Karolínu bez námahy odrážel.
Tobiáš se dotkl pod bundou pažby pistole. Pamatoval si, že Karolína byla jediná, kdo kdy dokázal Postracha, ještě než se z nich stali upíři, porazit. Nicméně to dokázala jen podvodem, protože Postrach měl po starém zranění problémy s ramenem. Stačilo pár tvrdých dobře mířených ran do správného místa a byl přinucen kapitulovat a přiznat porážku. Jenže teď žádnou takovou slabinu neměl. Tobiáš zaváhal. Nechtěl střílet, nechtěl Postracha zabít, protože věřil, že mu mohou pomoct. Odmítal byť na okamžik připustit, že by se Postrach zbláznil.
Kdysi dávno je Postrach učil, že zaváhání může znamenat smrt. V boji není pro nerozhodné místo.
Postrachova pěst zasáhla Karolínu na solar. Rána jí odhodila o několik metrů, kde zůstala bez hnutí ležet. Postrach se pomalu otočil čelem k Tobiášovi.
Manori doběhla k omráčené blondýně. Z koutku úst jí vytékal pramínek krve a na zápěstí nebyl hmatný pulz. Manori stiskla rty. Nechtěla to udělat, ale Postrach jí nedával na výběr. Ostatně muž, kterého poznala jako Postracha, by chtěl, aby to ukončila – za jakoukoli cenu. Odhodlaně se zvedla.
Tobiáš konečně vytáhl pistoli a namířil ji na Postracha. Nevystřelil. A věděl, že to je další chyba. Z minulosti k němu doléhal Postrachův hlas o tom, aby nikdy nevytahoval zbraň, když nemá v úmyslu střílet.
Postrach udělal krok vpřed. A ještě jeden. A další.
Pomalu se blížil k Tobiášovi a ten stále nestřílel. Nemohl. Nešlo to. Vycvičili ho, aby dokázal dělat, co bylo třeba, aby zvládl střílet po lidech a zabíjet je, bylo-li to nutné. Nikdo ho ale nikdy nepřipravil na to, jaké to je muset vystřelit na někoho, kdo vás vychoval, kdo vás naučil všechno, co znáte, kdo byl vaším přítelem, otcem, učitelem, vzorem.
A co na tom, že Tobiášův vzor tu před ním stál polonahý, celý od krve a díval se na něj prázdnýma skelnýma očima.
„Postrachu!“
Postrach se zastavil a obrátil se Manořiným směrem.
„Nedělej to,“ zašeptala. „Už bylo dost mrtvých. To přece nejsi ty! To neděláš ty!“ po tvářích jí stékaly slzy, ale hůlka, kterou na něj mířila se ani nehnula. „Nenuť mě to udělat.“
„Prosím,“ naléhala. „Prober se.“
Postrachovy rty se nepatrně pohnuly, jako by se snažil něco vyslovit, ale nevydal žádný zvuk. Oči se mu rozjasnily a vrátilo se do nich vědomí sebe sama.
Tobiáš žasl. Zdálo se, že ta cizinka Postracha nejen zná, ale že se jí snad podaří přimět ho, aby šel dobrovolně.
Manori k Postrachovi natáhla ruku.
„Víš, že bych ti nikdy neublížila,“ šeptala. „Pojď se mnou. Pomůžeme ti.“
Postrach naklonil hlavu na stranu a pak pomalu natáhl ruku, aby se dotkl té Manořiny.
„To je ono,“ povzbuzovala ho.
A pak se Karolína se zasténáním převrátila na záda a ta chvíle zmizela, jako když praskne mýdlová bublina. Postrach ucukl jako by se spálil.
Manori vyslala kletbu.
Tobiáš vystřelil.
Ani jeden nemohl na tu vzdálenost minout.
Postrach zaskučel bolestí a dal se na útěk. Nikdo se ho nepokusil zastavit.
„Shit!“ vypadlo z Manori.
„Tobiáši,“ hlesla Karolína, která se ztěžka sbírala ze země, šokovaně. Zjevně do teď nevěřila, že by Tobiáš dokázal na Postracha vystřelit.
„Je zraněný,“ utrousil Tobiáš, jak nejlhostejněji dokázal. Přitom se celý chvěl z rozrušení. „Teď jsou síly vyrovnané.“
Manori poklekla vedle Tichého, aby zjistila, jak vážně je zraněný.
„Jak mu je?“ projevila zájem a účast Karolína.
„Bude v pořádku,“ poznamenala Manori odměřeně.
„Krvácí,“ řekla Hanako a ukázala na krvavou stopu, značící kudy Postrach ustoupil.
„Na to bych nespoléhal. Snadno by nás mohl nalákat do pasti,“ opáčil Tobiáš a schoval pistoli do pouzdra.
„Do pasti?“ ušklíbla se Manori. „Viděl jste, jak reaguje? Jedná instinktivně jako zvíře. Nebude na nás chystat žádnou past. Nejde si bezpečné místo, kam zaleze a bude si lízat rány.“
Tobiáš se na ní zadíval.
„Kdo vlastně jste? Nějaká ženská obdoba Gandalfa?“ ušklíbl se Tobiáš.
„Jen pokud vy jste mladší bratr hraběte Drákuly,“ vrátila mu to.
„Nemůžeš toho nechat?“ zamračila se Karolína na Tobiáše.
„Já se snažím Postrachovi pomoct! O ní,“ kývl Tobiáš hlavou k Manori. „Nic nevíme.“
„Pomoct?“ řekla kousavě. „Tím, že ho zastřelíte?“
„A co to vaše abraka dabra?“ prskl Tobiáš.
„Takhle se nikam nedostaneme,“ přerušila je Hanako unaveně. „Ať už bude hledat úkryt nebo ne, především bude hledat zdroj potravy., aby se mu vyhojily rány. Měli bychom ho najít dřív, než začne masakr.“
Tobiáš i Manori přikývli.
„Dobře,“ povzdechl si Tobiáš. Jeho hlas zněl unaveně a už v něm nebyla ta ostrost, jako když se hádal s Manori. „Mír?“ napřáhl k Manori ruku.
„Mír,“ přijala.
„Já jsem Tobiáš, tohle je Karolína a tohle Hanako,“ představil je.
„Manori,“ sdělila jim své jméno.
Karolíně se rozšířily oči a zadívala se na Tobiáše. Ten ale nepatrně zavrtěl hlavou na znamení, že teď na další otázky není vhodná chvíle.
„Půjdeme po stopě a pak uvidíme. Buďte ale ostražití,“ řekl Tobiáš.
KONEC