Manori vyslala k nebi další spršku jisker. Když se ujistila, že Tichý bez problémů vydrží počkat do příchodu kolegů, vydala se poklusem za Tobiášem a ostatními. Mlčky se k nim připojila s výrazem, že rozmlouvat jí cokoliv by bylo marné.
Dlouho šli podle stop - tu a tam shluku kapek krve na cestě, otisku dlaně na zábradlí u východu z parku, kterého se Postrach zachytil, aby nespadl, kaluže krve na místech, kde se zastavil. Stříbro, které se mu dostalo do organismu, si začalo vybírat svou daň.
Na konec stanuli u komplexu dávno zavřené továrny a několika vybydlených přilehlých budov. Bylo zřejmé, že celý areál čeká na demoliční četu.
„Musíme být opatrní,“ rozhlédla se Manori, když prošli vyvrácenou zrezlou bránou. „Je tu spousta místa a všechno tu drží jen tak tak pohromadě.“
Opatrně postupovali vpřed a postupně prohledávali areál. Území bylo natolik rozsáhlé a spletité, že bylo třeba se rozdělit, ať už to bylo bezpečné nebo ne.
Manori vykročila k řadě garáží nalevo, kdežto Tobiáš s Karolínou se vydali k hlavní budově a k hale přistavěné k ní zamířila Hanako. Vzduch byl doslova nabitý napětím.
Hanako k smrti vyděsilo hejno holubů, jenž poplašeně vylétlo ze svého úkrytu vyrušené nezvanými hosty. Manori zase jen o vlásek unikla, když se jí z ničeho nic pod nohama propadla část podlahy.
Když se za několik minut znovu setkali na nádvoří, bylo jasné, že nikdo nemá jediné stopy. Nikdo z nich se neodvažoval spekulovat, zda Postrach přestal krvácet, nebo je láká do pasti.
Tobiáš se rozhlédl a podmračeně se zadíval na starou bytovku, dříve asi sloužící jako ubytování pro místní dělníky. Bylo to jediné další místo, kde se Postrach mohl ještě ukrýt, jediné místo, kde zatím nehledali. S povzdechem se rozhlédl po ostatních, kývl k budově a rozběhl se tím směrem. Bystrozorka je s tichým klením následovala.
Manori spěchala úzkou potěmnělou chodbou starého činžáku ke zdroji zvuků lítého boje. Ve spleti chodeb a schodišť, která vypadala jedno jako druhé, je totiž ztratila. Byli příliš rychlí. S každým metrem byl hluk silnější a zřetelnější.
Náhle několik metrů před ní stěna doslova explodovala, jak jí něco prolétlo. Manori se rozkašlala, když chodbu zahalil oblak bílého prachu. Ještě že jí neverbální zaklínadla nikdy nedělala potíže. Mávla hůlkou a prach se rozptýlil. Několikrát se zhluboka nadechla, aby si pročistila plíce.
Tobiáš se s kašláním ztěžka zvedl zpod suti. Postrachův úder, který ho prohodil zdí, mu udělal ze žeber puzzle. Vyplivl chuchvalec krvavých slin a utřel si rty hřbetem ruky.
Manori k němu doběhla a poklekla vedle něj. Zcela ignorovala zvuky boje z vedlejší místnosti.
„U Merlina, jste v pořádku?“ vydechla rozčileně. Člověk by se při síle, jakou bylo potřeba k probourání zdi, měl rozprsknout po omítce.
„Nikdy mi nebylo líp,“ zachraptěl Tobiáš.
Manori mu pomohla vstát.
„Musíme ho zastavit,“ zašeptala.
„Já vím,“ povzdechl si Tobiáš, ale představa, že by měl na Postracha znovu střílet, se mu vůbec nelíbila. Myslel si, že poté, co ho zranili, bude slabší, a že ho nějak zvládnout. Jediné čeho ale docílili, bylo, že ho rozzuřili. Musel mít bolesti, velké bolesti, protože stříbrná kulka mu zůstala v těle, ovšem nijak ho to nezpomalilo. Stále byl příliš rychlý, příliš silný.
Karolínin výkřik prozradil, že právě prohrála. Tobiáš s Manori prolezli otvorem ve zdi zpět do místnosti.
Postrach Karolínu držel a tlačil jí hlavu do nepřirozeného úhlu – pomalu, neúprosně. Její odpor byl marný. Bylo jen otázkou času, kdy jí zlomí vaz.
Manori ostře máchla hůlkou a Postrach s Karolínou byli od sebe prudce odhozeni. Karolína dopadla na zadek. Postrach udělal kotrmelec a zastavil se až o stěnu. Stačilo mu několik vteřin na to, aby se oklepal a přešel do útoku.
Manori cítila, jak ji nahlodává zoufalství a vyčerpání. Postrach útočil znovu a znovu, slepě a s nezmenšenou silou, kdežto jí sil valem ubývalo. Vykouzlila neviditelnou stěnu mezi sebou a ním a Postrach do ní tvrdě narazil a svezl se otřeseně po ní na zem. Manori toho využila a uzavřela ho mezi čtyřmi neviditelnými stěnami a připravila se na jeho odpor. Překvapivě žádný nepřišel. Postrach seděl na zemi a vypadal zmateně. Manori si všimla, že rána po kulce mu stále krvácí a ani zranění po její kletbě se nehojilo.
„Teď by se s ním možná něco svedlo,“ šeptla, jako by se bála, že příliš hlasitá slova všechno zkazí.
Postrach zkusmo ohmatal prostor před sebou. Klouzal rukou po neviditelné stěně a zjevně hledal cestu ven. Zatím se ale nechoval agresivně.
„Jak dlouho ho dokážete udržet na místě?“ zeptal se Tobiáš.
„Těžko říct,“ pokrčila rameny.
„Musíme ho nějak omráčit,“ dobelhala se k nim Karolína podpírající Hanako.
„Omráčit? Ale jak?“ bezradně rozhodil Tobiáš rukama. „Kolik ran schytal on a kolik my. Je to Postrach, kruci!“
„Zabte ho,“ hlesla Hanako prosebně. Šaty měla potrhané a nasáklé krví, ale rány a podlitiny mizely doslova před očima. „Musíte to udělat,“ rozhlédla se po nich.
Manori překvapilo, jak moc se asiatka Postracha bojí.
„Ne, to ne,“ zamračila se na ni. „Nedovolím, abyste mu ublížili. Ale nedovolím ani aby ublížil on někomu. Musíme ho dostat někam, odkud nebude moct utéct. A – já nevím, vyšetřit ho, zjistit, co s ním je.“
„Zešílel!“ zaúpěla Hanako. „Copak nevidíte, co z něj udělali za monstrum! Jste slepí?!“
Tobiáš probodl Hanako pohledem a ta zmlkla. Nesouhlas se jí ale dál odrážel ve tváři.
Manori si uvědomovala, že Postrach s jejím kouzlem bojuje. Cítila tlak na okraji mysli a musela přenášet pozornost mezi rozhovorem a kouzlem, aby bariéra nepovolila. Nikdy by si nepomyslela, že je někdo tak šílený, aby se pokusil prorazit si cestu fyzicky. Pravda, ještě se nesetkala s nikým, kdo by měl takovou sílu.
Když Postrach prorazil skrz kouzlo, Manori se udělalo mdlo. Podlomila se jí kolena a zvedl se jí žaludek.
Magická bariéra vzplála a zbytky šatů, které měl Postrach na sobě začaly hořet. Místnost naplnil pach spáleného masa a Postrachův bolestný křik. Instinktivně se začal válet po zemi, aby oheň uhasil. Tobiáš přes něj hodil svoji bundu a přimáčknul ho k podlaze.
Postrach kopl Tobiáše do břicha, vysmekl se mu a vyrazil okno.
Manori vzhlédla ve chvíli, kdy Postrachovo tělo rozstříštilo skleněnou výplň. Nejdřív si myslela, že se zřítí dolů. Pak si všimla, že se přidržel rámu a zmizel jim z dohledu.
Tobiáš se vyklonil z okna.
„Vylezl na střechu,“ oznámil suše. „Po hromosvodu.“
„Zatarasíme východy. Střechy tu nejsou tak blízko sebe, aby mohl přeskočit. Je v pasti,“ rozhodl Tobiáš.
„A co pak?“ chytila ho Manori za paži. „Až budeme s ním nahoře?“
Tobiášův výraz ztvrdl.
„Udělám, co budu muset,“ řekl.
Manori stiskla rty.
Opět se rozdělili, aby co nejrychleji zatarasili všechny možné cesty ze střechy dolů. Nechali průchodné jediné schodiště a po něm vyrazili všichni společně vzhůru. Všechny chodby a únikové východy byly zablokované. Dolů nevedla jiné cesta, než kudy oni stoupali.
Manori se na odpočívadle vyklonila z okna a rychlým mávnutím hůlky vytrhla drát hromosvodu ze zdi, který se s hlasitým protestováním odporoučel k zemi.
Střecha byla rovná až na několik menších staveb a srpek měsíce, který vykoukl z mraků, poskytoval dostatek světla.
Postrach byl na západním okraji střechy. Opíral se o zády o stěnu a upřeně je pozoroval. Vypadal dost zbídačeně. Ohořelé zbytky kalhot mu pomalou sklouzávaly dolů. Spálené kůže se oloupala a odhalila mokvající živé maso.
Nevypadal, že by chtěl zaútočit. Přesto Tobiáš vytáhl pro jistotu glocka a namířil na něj. Stáli mezi jedinou cestou ze střechy a Postrachem. Pokud bude chtít utéct, půjde přímo přes ně. Nemohli si už dovolit žádné chyby.
Hanako stojící vedle Tobiáše nervozitou skoro skřípala zuby.
„Na co čekáš,“ hučela do něj na půl úst.
Tobiáš zavrtěl nepatrně hlavou, přesto sevřel glocka pevněji a udělal dva kroky Postrachovým směrem.
Manori těkala pohledem od jednoho muže k druhému a snažila se horečně vymyslet, jak z téhle situace ven.
„Podívejte se na něj,“ zašeptala. „Je na dně. Musíme mu dát šanci. A pak nevěřím, že se prostě zbláznil,“ řekla a pomalu vykročila Postrachovým směrem. Karolína ji chytla za rukáv, ale Manori se jí vysmekla.
„Ať to zkusí,“ sykl Tobiáš na Karolínu a posunul prst na spoušť připravený vystřelit, kdyby se Postrach na Manori byť jen křivě podíval.
„Postrachu,“zašeptala Manori měkce. „Pojď s námi. Nikdo ti nechceme ublížit, věř mi,“ snažila se ho vemlouvavým hlasem přesvědčit a přitom postupovala krůček po krůčku blíž k němu. I když na venek působila sebejistě, uvnitř se třásla strachy. Kdyby po ní skočil, nebyla si jistá, jestli by dokázala včas zareagovat.
Postrach se na ni zadíval a na chvíli ostražitost v jeho očích polevila a vystřídala ji únava a vyčerpání z mnoha zranění, které během noci utrpěl. Ramena mu poklesla a svěsil hlavu.
Manori se pousmála a udělala další krok vpřed s napřaženou volnou rukou, v druhé drtila svou hůlku.
Na Postrachově tváři proběhla směsice pocitů, jak se snažil s šelmou uvnitř sebe bojovat. Stříbro kolující v jeho žilách ho pálilo, jako by měl v těle zažehnutý požár. Tělem mu projela bolestivá křeč, která ho přinutila se se skučením schoulit. Vzápětí se s výkřikem prudce narovnal.
„Skočí po ní!“ vykřikla Hanako s hrůzou v hlase. „Dělej něco!“
A Tobiáš vystřelil. Jednou, podruhé, potřetí. Jako Noční klub nemohl dovolit, aby té podivné ženě Postrach ublížil. Už nebyl čas přemýšlet, udělal pouze to, v čem byl celý život trénován. Chránit nevinné. Vše se odehrálo rychle, reflexivně.
Manori hvízdly kulky kolem hlavy. První dvě zasáhly Postracha do hrudi a donutily ho zavrávorat dozadu nebezpečně blízko k okraji střechy. Třetí mu proletěla břichem. Vzduch byl najednou plný drobných kapek krve. Postrach se zlomil v pase, jak ho kulka nabrala do žaludku. Poté jeho tělo zvláčnělo a on přepadl přes okraj dolů.
Manori vykřikla a vrhla se k němu. Hrábla po jeho ruce. Mezi nataženými prsty však sevřela jen zvířený vzduch. Postrach zmizel ve tmě pod ní.
O několik vteřin později se ozvala tupá rána těla dopadajího na tvrdou zem.
A pak ticho.
Nikdo se nehýbal. Dost možná ani nedýchal.
Karolína se zimničně třásla.
Tobiášovi klesla ruka se zbraní bezvládně k tělu.
Hanako jen zírala do míst, kde Postrach zmizel, jakoby snad čekala, že se s rozzuřeným výrazem přehoupne přes okraj střechy.
„Musíme...musíme jít dolů, podívat se...,“ Manori nedokázala větu dokončit. Třesoucíma rukama si horečně otírala tváře mokré od slz.
Karolína objala Manori kolem ramen a pomalu jako v mrákotách se vydali po schodech dolů. Nebylo kam spěchat. Postrach jim už nikam nemohl utéct.
Manori schody pod svýma nohama nevnímala. Mozek jí vypověděl o čemkoliv informovat. Jakmile ale vyšli před činžák, vymanila se z Karolínina sevření a začala horečně zkoumat prostranství před sebou. Věděla, jak daleko od nosné stěny by měla hledat. Chtěla ho najít, co nejrychleji, ale zároveň se děsila pohledu na jeho polámané tělo.
Když ho zahlédla, jako by jí nohy vrostly do země. Nemohla se přimět jít blíž. Karolína ji znovu objala kolem ramen. Po pravdě nikdo se dokázal přimět přijít blíž, protože tak mohli doufat, že třeba není mrtvý. Postrach ale nejevil žádné známky života. Pod jeho tělem se do vyprahlého štěrku rozlévala kaluž krve.
Manori se pohnula jako první. Toporně v doprovodu Karolíny doklopýtala k Postrachovi. Srdce se jí sevřelo lítostí a hořkostí, jakou předtím nikdy nezažila. Klesla na kolena vedle něj a letmo se dotkla chladné ruky otočené v nepřirozeném úhlu dlaní vzhůru. Karolína vzlykla a udělala krok vpřed k Manori a položila jí tak nějak automaticky ruku na rameno. Tobiáš s Hanako pomalu přistoupili blíž.
„Měli bychom jej odnést do Klubu,“ přetrhl ticho Tobiáš přiškrceným hlasem.
„Myslíš, že je…?“ popotáhla Karolína.
Tobiáš mlčel. A Karolíně začaly téct po tvářích slzy.
Manori stiskla Postrachovu ruku pevněji.
Nakonec se Tobiáš přiměl sklonit k polámanému tělu, aby ho odnesli. Hanako přešla k Postrachovým nohám, aby jej pomohla Tobiášovi zvednout.
„Ne,“ vydechla Manori a zvedla ruku, aby je zastavila, odehnala. „Nechte ho.“
„Manori, nemůžeme ho tady nechat ležet,“ šeptla Karolína. „Postaráme se o něj, slibuju.“
„Co jste vlastně zač?“ zeptala se Manori se slzami v očích. „Tvrdil jste, že mu chcete pomoct. Tohle je ta vaše pomoc?!“
„Vy to nechápete…,“ pokusil se Tobiáš hájit.
„Já nechápu nic a vy chápete všechno!“ nenechala ho domluvit.
„Udělal jsem, co jsem musel!“ prskl Tobiáš.
„Nepotřebuju vás,“ řekla Manori umíněně. „Postarám se o Postracha sama.“
„A kdo jste vlastně vy? Jakým právem nás tu soudíte?“ osopil se na ní Tobiáš. Dneska toho bylo na něj příliš. Nikdy by si nepomyslel, že nutnost Postracha zastřelit jím tak otřese.
„Právem člověka, který nevěří, že je Postrach mrtvý!“ Manori už témě křičela.
„Čtyři stříbrné kulky!“ křičel na ní Tobiáš. „Víte vy kolik to je stříbra?!“
„Nechcete toho nechat!“ zaječela Karolína a všichni překvapeně ztichli. „Tohle si Postrach nezaslouží! Nejdřív by měl mít řádný pohřeb. Hádat se můžete potom!“
Tobáiš uhnul pohledem a jeho tváře zalil zahanbující ruměnec.
Manori se po nich nechápavě rozhlédla.
„To ho tak rychle odepíšete?“ zašeptala.
„Známe fakta,“ promluvila Hanako a v jejím hlasem bylo znát jistou úlevu.
„No, vy možná znáte fakta, ale já znám Postracha,“ odsekla. „On žije – musí.“
Tobiáš zavrtěl hlavou a vypadalo to, že se s Manori už nehodlá bavit.
„No tak,“chytla Karolína Manori za rameno a pokusila se ji postavit na nohy a nešťastně střelila pohledem po Tobiášovi, aby jí sakra pomohl.
„On – není – mrtvý,“ Manori dávala důraz na každičké slovo. „Věř mi,“ zašeptala naléhavě a stiskla Karolíně paži. „Můžu ho vzít k našim lékokouzelníkům.“
„Sotva by věděli, jak mu pomoct,“ ucedil Tobiáš. „I kdyby se dalo ještě něco dělat.“
Manori se té naděje, že Postrach ještě žije, chytila, jako tonoucí se chytá stébla a nehodlala se vzdát. Ale uvědomila si, že má pravdu. Uměli si poradit se zlomeninami a zraněními upírů. Jenže Postrach nebyl obyčejný upír, jaké v jejím světě znali.
„Jste jako on, ne?“ rozhlédla se po nich. „Musíte mít nějakého lékaře.“
„Manori – Postrach je jiný. On – stříbro – i relativně malá dávka stříbra pro něj může být smrtelná. A ty popáleniny. A ten pád ze střechy,“ Karolína si otřela slzy. „Musíme se na to dívat racionálně.
„Vezměme ho k vašemu lékaři,“ sevřela Manori Karolíně paži s nebývalou silou. „Prosím!“
Karolína se zadívala na Tobiáše.
„Nedívej se na mě tak. I já si přeju, aby byl naživu, ale – no dobře,“ povzdechl si. „Ať se na něj pan Ho podívá. Ale pak mi nevyčítej, až ti ty falešné naděje zlomí srdce.“
Karolína přikývla a Manori se na ni vděčně usmála. Nechápala, jak Postrachovi přátele mohou být tak krutí, tak rychle soudit.
Tobiáš vysadil z pantů nejbližší dveře a s Karolínou na něj opatrně položili Postrachovo polámané tělo.
„Půjdu s vámi,“ prohlásila Manori tónem, který nepřipouštěl diskusi. Příliš těmhle cizincům nevěřila. Nehne se od Postracha ani na chvíli.
Tobiáš chtěl něco namítnout, ale pohled Manori šťouchnutí od Karolíny stačilo.
„Mám snad na výběr?“ zabručel.
„Ne, to nemáš,“ potvrdila Karolína.
Klub, jak tomu říkali, byl velice podivné místo. Vchod se nacházel v takové špinavé zastrčené uličce, které by si jeden sotva všimnul, i kdyby šel okolo. Za ním byla úzká lomená chodba, korálový závěs a pak úplně jiný svět – měkký koberec, staré obrazy, vůně tabáku, tmavé barvy, mahagonové obklady zdí, kazetový strop, dlouhý bar z leštěného dřeva, dlouhý stůl, piáno, několik kulatých stolků, starožitné židle, pohodlná křesla…
„Páni,“ vydechla Manori.
Z otevřených dveří vyšel Tomislav a utíral si ruce do bílé kuchařské zástěry. Po schodech seběhla Denisa s Voloďou. Tomislav chlapce přitáhl k sobě.
„Pane Ho, jsou tady!“ zavolala Denisa a ve tváři se jí mísilo zhrození nad Postrachovým stavem s podezřívavostí k cizince, kterou přivedli sebou.
Prakticky zároveň se otevřely další dvoje dveře. Z jedněch doslova vyletělo takové potřeštěné vyžle, vykulilo oči a přitisklo si ruku na ústa. Z těch druhých vyšel malý vrásčitý holohlavý Japonec.
„Odneste ho dovnitř,“ požádal.
Tobiáš s Karolínou zmizeli s Postrachem ve dveřích a Manori se už hrnula za nimi.
„Prosím, počkejte zde,“ ukázal rukou pan Ho na křesla.
Manori chtěla protestovat, ale něco v tom Japonci jí umlčelo. Ostatně Tobiášovi ani Karolíně rovněž nebylo dovoleno zůstat. Dveře za panem Ho a jeho pacientem se zavřely a všichni zůstali tak nějak bezradně stát v místnosti.
„Máte hlad?“ prolomil ticho Tomislav.
Manori zavrtěla hlavou, ale prozradilo jí zakručení v břiše.
„Co kdybyste se vykoupali, a já zatím připravím něco na zub, hm?“ a s těmi slovy zmizel Tomislav v kuchyni.
„Pojď, ukážu ti, kde se můžeš umýt a seženu ti něco na převlečení,“ vzala Karolína Manori za loket a odvedla ji po schodech nahoru.
Tobiáš se zhroutil na nejbližší židli a složil hlavu do dlaní.
„Nevypadal dobře,“ šeptla Denisa, která se k němu přisedla.
„Je mrtvý,“ povzdechl si Tobiáš.
„Cože?“ zajíkla se Denisa.
„Jenže ona tomu nechce věřit,“ hlesl Tobiáš. „Já – Deniso, moc bych si přál, aby to nebyla pravda. Ale vystřelil jsem na něj – čtyři zásahy – a pak spadl ze střechy. Já vím, že Postrah je silný, ale tohle – tohle nemohl přežít,“ bylo vidět, že Tobiáš bojuje se slzami. „Zabil jsem ho.“
„Ššššš,“ objala ho Denise kolem ramen. „On by to tak chtěl, to přece víš.“
Tobiáš přikývl.
„A kdo je ona?“ kývla Denisa směrem, kterým odešla Manori s Karolínou.
„Manori,“ řekl Tobiáš, aniž by se namáhal něco vysvětlovat.
„Jako ta Manori?!“ vykulila oči Ulriška.
„Přesně ta,“ přikývl Tobiáš.
„No, víš, pak se nediv, že nechce jeho smrt přijmout, jestli ho milovala,“ řekla Denisa měkce.
Tomislav vykoukl ze dveří kuchyně.
„Proč mám takový pocit, že jestli to Postrach přežije, tak tě zabije?“ utrousil.
„Takže ty jsi na její straně?“ zeptal se Tobiáš překvapeně.
„Nejsem na ničí straně. Ale jedno vím, že Postrach má zatraceně tuhý kořínek a pokud je i ta sebenepatrnější naděje, tak bys měl doufat a ne ho pohřbívat,“ řekl Tomislav přísně.
„Postrach nás učil nesnít, učil nás, abychom přijímali realitu a nic si nemalovali růžově,“ ohradil se Tobiáš.
„A taky vás učil, abyste naslouchali svým instinktům, učil vás používat nejen hlavu, ale i srdce. Když ti rozum říká, že je mrtvý, co říká tvoje srdce?“ opáčil Tomislav.
„Že je to Postrach,“ šeptl Tobiáš. „Že – “
Tomislav se pousmál a přikývl.
„Přesně tak, je to Postrach – takže se pojď najíst. Vypadáš jako by tě převálcoval tank. A nech pana Ho dělat jeho práci.“
KONEC