Manori si vlezla pod horkou sprchu. Obvykle nesnášela vařící vodu, ale teď jí to bylo jedno. Vlastně všechno jí bylo tak nějak jedno. Umyla se, oblékla do věcí, které ji donesla Karolína, a pak se vrátila dolů, kde se schoulila na židli co nejblíže ke dveřím, za kterými zmizel pan Ho, a co nejdále od ostatních. Cítila jejich zkoumavé pohledy a jen matně vnímala plynoucí polohlasný hovor. Netoužila se do něj nijak zapojovat. Navzdory všemu, co se stalo za posledních pár hodin, to pro ni byli vlastně cizí lidé. A jí záleželo hlavně na Postrachovi. Přála si vědět, co s ním je. Ve vrásčitém Japonci vycítila skrytou sílu. Vypadal, že ví, co dělat, že dokáže Postracha zachránit.
„Vemte si přece něco k jídlu,“ postrčil jí Tomislav blíž talíř s obloženými chleby.
Teprve při pohledu na jídlo si Manori uvědomila, jaký má hlad.
„Děkuji,“ šeptla a vzala si jeden obložený chléb. „Dobrou chuť,“ dodala směrem k zbývajícím stolovníkům a pustila se hladově do chleba, aniž by si všimla několika významných pohledů.
„Hm, když nic, tak musíš uznat, že v tomhle je to pokrok,“ špitla Karolína Tobiášovi do ucha, stáhla si ještě vlhké vlasy do ohonu a zasedla ke stolu.
„To jo,“ přikývl a trochu podmračeně Manori přes okraj své skleničky se studenou rybí pozoroval. Tomislav mu nasadil brouka do hlavy. A pak taky už jednou dovedl cizinku do Klubu a ukázalo se to jako velká chyba. Nechtěl ji zopakovat. Ale copak měl v tomhle na vybranou?
Technicky vzato jí k nám dovedl Postrach, poznamenal Ten Druhý.
Jo, ale kdo mu to řekne do očí? Pomyslel si Tobiáš.
Ten Druhý asi ohluchl, jelikož na to neřekl nic.
Hodiny na zdi odbíjely jednotvárně hodinu za hodinou. V místnosti vládla stísněná, tichá a nervózní atmosféra, která každých úderem velkých pendlovek houstla. Manori se únavou klížily oči a rozum ji matně nabádal, že by bylo dobré se jít ohlásit na ministerstvo. Šedivý už určitě nervozitou zešedivěl. Nějak se ale nedokázala přimět, aby jí na tom záleželo.
Konečně se dveře otevřely a pan Ho neslyšně vešel. Osazenstvo Klubu se jako jeden muž zvedlo.
Pan Ho kolem nich klidně prošel, posadil se a beze spěchu si zapálil vodní dýmku.
„Tak co?!“ vybuchla Karolína netrpělivě.
Pan Ho vyfoukl obláček kouře.
„Pan Postrach utrpěl těžká poranění, jeho stav je kritický, ale stabilizovaný,“ řekl pan Ho.
„Přežije?“ vydechl Tobiáš a posadil se.
Skoro jsi Postracha nechal pohřbít zaživa! Vyčetl mu Ten druhý.
„Zatím je stále v bezvědomí, ale ano,“ odpověděl pan Ho nečekaně jistě.
Všichni se posadili a úlevně vydechli.
„Kdy se probere?“ zajímal se Tobiáš. Netěšil se na chvíli, kdy bude muset Postrachovi stanout tváří v tvář.
„Nevím, je velice, velice zesláblý. Musí hodně odpočívat,“ řekl pan Ho.
„Víte, co mohlo způsobit to chování?“ zeptala se Manori, které se opět vrátilo trochu barvy do tváře.
„Zatím přesně nevím. Vykazuje známky hormonální a chemické nerovnováhy, jenž nejspíš vedla k jeho abnormálnímu chování. V jeho krvi jsem našel stopy po látkách, které by snad mohly být příčinou. Zatím prověřuji několik teorií. Je příliš brzy na dělání závěrů,“ vyhnul se přímé odpovědi pan Ho.
Manori při téhle poznámce napadlo, jak až moc je Postrach jiný. Jak jiní jsou vlastně všichni od upírů, které znala. Ale to teď nebylo důležité. Hlavní bylo, že Postrach žije. Věřila, že pan Ho zjistí, co se mu stalo a zabrání tomu, aby se to opakovalo. Abnormální chování – jak elegantně popsaná spoušť, jakou Postrach v ulicích města napáchal.
„Smím ho vidět?“ zeptala se Manori tiše.
„Myslím, že nejlepší bude, když si všichni odpočinete a necháte pana Postracha, aby se v klidu léčil,“ velice zdvořile řečeno ne.
Manori to však nemohlo odradit.
„Prosím, jen na pár minut. Chci ho jen vidět.“
Karolína horlivě přikývla. Taky by ráda Postracha viděla. A Tobiáš taky.
Manori tušila, že šance, že by jí pan Ho dovolil Postracha vidět, je mizivá, ale nehodlala se jen tak vzdát.
„Možná by na minutku mohla,“ zastal se Tomislav Manori laskavě. „Jen ona a jen na několik okamžiků.“
Pan Ho si Manori změřil pronikavým pohledem a nakonec pomalu přikývl.
Karolína se zatvářila trochu dotčeně, ale chápala, o co Tomislavovi jde.
„Musím vás upozornit, že na něj není moc hezký pohled,“ varoval ji pan Ho, když ji pouštěl do pokoje.
Bylo tu šero. Postrach ležel umytý na lůžku do pasu přikrytý dekou.
Manori polkla.
Vypadal hrozně a to ty nejhorší rány měl zakryté obvazy. Po pravdě bylo těžké uvěřit, že je vůbec naživu. Byl napíchnutý na několik infuzí, hrudník se mu nezdvíhal a obličej měl po tom pádu strašlivě rozmlácený.
Přišlo jí, že jí pan Ho hned zase z místnosti vystrčil.
„Stříbro v jeho organismu zatěžuje jeho metabolismus a nedovoluje mu zregenerovat,“ řekl pan Ho Manori konejšivě. „Jakmile se jeho stav zlepší, všechny rány se bez následků zahojí.“
Manori přikývla.
Pan Ho se vrátil ke svému pacientovi a skupinka postávajících se na sebe trochu rozpačitě zadívala.
„Pokud byste tady chtěla přespat...“ ujal se slova Tomislav dobromyslně.
„Díky,“ vydechla Manori. Teď když Postracha viděla a pan Ho ji ujistil, že se z toho dostane, cítila se klidnější a mohla se soustředit na to, co bylo třeba udělat. „Budu muset ještě vyřídit některé záležitosti v práci.“
„Doprovodím tě ven,“ nabídla se Karolína.
„To je v pořádku, ven trefím a pak to mám...kousek,“ usmála se trochu nakřivo Manori.
„Přesto tě doprovodím,“ trvala na svém Karolína
„Vrátím se, jak to půjde,“ řekla Manori před Klubem tónem, který jasně naznačoval, že přít se s ní nemá smysl.
„Nikomu o nás neříkej,“ varovala ji Karolína. „Postrach by ti to nikdy neodpustil.“
Manori si vzpomněla na to, jak se jí Postrach ptal, jestli zná cenu slova.
„Vaše tajemství je u mě v bezpečí,“ ujistila Manori Karolínu a s tím vykročila na ulici. Do svítajícího rána se skoro neslyšně ozvalo tiché prásknutí.
Šedivý netrpělivě vyťukával do desky stolu neurčitý podrážděný rytmus, když Manori vešla. Jakmile ji spatřil, usadil se mu ve tváři výraz bouřkového mraku.
„No podívejme, naše ztracená bystrozorka,“ začal nebezpečně klidně.
„Omlouvám se, já..“ začala opatrně.
„Kde jste u všech vousatých byla?!“ vyjel na ni. „Napadená mudla, jeden z mých nejlepších bystrozorů je na fašírku, tucet hlášení o porušení utajení kouzelnického světa a vraždící bestie, která pobíhá po ulicích města!“ vypočítával na prstech ruky a s každým slovem nabýval jeho hlas na razanci a hlasitosti.
„Já to vysvětlím,“ přerušila Manori jeho litanii.
Šedivý se na ní zadíval, opřel se do křesla a spojil ruce do stříšky.
„No to jsem zvědav,“ utrousil. „Tak prosím.“
„Předně, k žádným útokům už nedojde,“ tohle nemusela být tak docela pravda, ale chtěla začít s něčím pozitivním. Nezbývalo jí, než věřit panu Ho, že se o to postará a Postracha vyléčí, či jak by to měla nazvat.
„Skutečně? No to jsem opravdu rád, že mi to říkáte,“ ušklíbl se Šedivý. „A jak to sakra můžete vědět?!“
„Vím, kdo je způsobil.“
„Tak jak to, že už tu Věc nemáme ještě pod zámkem?!“ vyskočil šéf vzteky jako čertík z krabičky.
Manori v duchu chvíli počítala.
„Protože to není jeho vina.“
„Co?“ Šedivý se pomalu posadil. Zřejmě mu takovou nehoráznost ještě nikdy z jeho bystrozorů nikdy neřekl. „Jak to myslíte?“
Bystrozorka horečnatě uvažovala. Nemohla místnímu šéfovi prozradit, že má na svém území skupinku upírů, o kterých ministerstvo neví. Nota bene takových, kteří nespadají do žádné z těch nepřeberných tabulek a lejster. Neřekla by mu to, ani kdyby nedala Karolíně slib. Věděla, jak úředníci uvažují. Nemají rádi nic, co se nedá strčit do patřičné škatulky a označit štítkem. Byla tu jen jedna možnost.
„Je to můj kontakt a informátor ve vyšetřování, kvůli kterému jsem tady,“ vypadlo z ní.
Šedivý se nadechnul k otázce, ale pak ústa zase zavřel a řekl jen: „A dál?“
„Setkali jsme se už v Londýně. Napadlo mě, že by mi mohl být užitečný, když zná místní poměry v mudlovském světě,“ tohle byla koneckonců skoro pravda. Nevymýšlej si báchorky, řekni vždy co nejvíc z pravdivé skutečnosti, učil ji Barnie.
„Takže mi chcete říct, že všechen ten povyk byl kvůli nějakému vašemu informátorovi?“ zamračil se Šedivý.
Manori trochu rozpačitě přikývla.
„Nemyslím, že byl odhalen, asi jen nalíčili past, do které se náhodně chytil. Kdyby věděli, kdo to je, zabili by ho,“ kula železo, dokud bylo žhavé.
„Slečno Dautnless, proč mám takový pocit, že mi neříkáte všechno,“ poklepal Šedivý prsty na opěrku svého křesla.
„Říkávám tolik, kolik můžu,“ nedala se.
„Jistě, samozřejmě nemá smysl ptát se vás, kdo je ten váš informátor, nebo co dalšího mám očekávat,“ poznamenal Šedivý mrzutě.
„To nemohu,“ zavrtěla hlavou a modlila se, aby nenaléhal.
„A co bude dál?“
„Moje vyšetřování pochopitelně bude pokračovat,“ správně, hoď to na bandu místních přívrženců Pána Zla, poznamenal hlásek kdesi hluboko uvnitř.
„Ručíte mi za to, že už se to nebude opakovat? A pokud ano, převezmete za to plnou zodpovědnost?“
„Ano,“ tohle zaručit nemohla, ale těžko mohla říct ne.
„Asi nemám s vámi příliš na výběr,“ zabručel Šedivý. „Vím, že současná situace je už bez toho těžká nejen na mém území, takže se pokusím to nějak zamést. Ale je to poprvé a naposledy,“ povzdychl si.
„Děkuji.“
„Neděkujte, tohle nedělám kvůli vám, ale aby celé to pozdvižení skončilo,“ zamračil se. „A taky na mě tlačí moji nadřízení. Plnou spolupráci s vámi ode mne očekávají. Ae řeknu vám na rovinu, takovéhle věci tu nemáme rádi, slečno. Pro nás oba bude lepší, když nás příště aspoň včas varujete.“
„Ano, pane,“ vydechla Manori úlevně.
„Můžete jít,“ kývl Šedivý ke dveřím.
Manori se zvedla k odchodu.
„Chtěla jsem se zeptat, jak je na tom Petr?“ napadlo ji mezi dveřmi a trochu se zastyděla, že na něj nepomyslela dřív.
„Hezké, že se ptáte,“ neodpustil si šéf ironický podtón. „Pokud vím, tak je v současnosti v bezvědomí, ale měl by se z toho dostat. Leží tady v místní kouzelnické nemocnici Rudolfa II.“
Manori přikývla. V duchu ji napadlo, že to je dobře, protože Tichý si nemohl během boje nevšimnout jistých skutečností. Pokud by promluvil dřív, než by se k němu dostala, mohlo by být zle.
Pan Ho sundal obvazy z Postrachových ran a povzdechl si. Tělesná teplota klesla už o dva stupně a rány se pořád nehojily. Jeho stav zůstával nadále kritický, po pravdě se ještě o něco zhoršil. Čím víc stříbra metabolizovalo, tím víc zatěžovalo organismus a tím hůř na tom Postrach byl. Pan Ho jen doufal, že je tenhle podivný upír dost silný na to, aby to přežil.
Obrátil se ke zkumavkám s odebranou krví. Bylo nezbytné zjistit, co způsobilo tohle abnormální destruktivní chování. Nebylo to však to, co pana Ho trápilo už od prvního setkání s tímhle upírem. Stejně jako Hanako byl znepokojen už jen jeho existencí a nejasnostmi kolem jeho vzniku.
Vzpomínal si velice dobře na ten deštivý večer, kdy se pan Postrach z ničeho nic objevil. Byl v příšerně zuboženém stavu a jeho příchod všechny šokoval. Měli ho za mrtvého. A teď z něj byl upír. Nikdy nikomu nevysvětlil, kde celé ty roky byl, ani jak k přeměně došlo. Řekl pouze, že se tak stalo proti jeho vůli a že byl dlouho vězněn. Pana Ho jeho schopnosti a odlišnosti znepokojovaly. Jediní dva, kteří mohli něco vědět, Wries a Van Vren, byli mrtví. Panu Ho se nelíbily všechny ty nejasnosti kolem pana Postracha.
„Mňau,“ Kocour vyskočil Postrachovi na hrudník a olízl mu rozbitou tvář.
Tohle podivné a jedinečné zvíře pana Ho rovněž fascinovalo.
Kocour se stočil Postrachovi na hrudi a začal příst. Po jeho kožichu přeběhla duhová vlna a pak zešedivěl.
Manori se vydala chodbou k lůžkovému oddělení, kde leželi pacienti s vážnými poraněními. Cestou odchytla jednu z lékouzelnic, která jí sdělila, že pan Tichý se probral, ale trochu blouzní. Manori přidala do kroku. Došla na konec chodby, k pokoji na kterém její kolega ležel. Zhluboka se nadechla a vstoupila dovnitř.
V pokoji na jediné obsazené posteli u dveří ležel Petr Tichý. Bledé čelo se mu lesklo potem, a když zaslechl cvaknutí dveří, tak s cuknutím otevřel oči
„To jsem jen já,“ řekla celkem zbytečně Manori a přešla k posteli. „Jak se cítíte?“
„To je dobře, že jdete. Musíte jím říct, že mi nepřeskočilo. Nechtějí mi věřit, co se v tom parku stalo,“ spustil Petr.
„Máte horečku,“ přerušila ho měkce a pokusila se ho vzít za ruku.
Tichý ucukl, jako když ho uštkne had.
„Moc dobře víte, co se tam stalo. Byla jste tam taky, viděla jste to,“ syknul a upřel na ni horečnatý zrak. „To se musí šéf dozvědět, co když je to teprve začátek, co když je jich víc,“ zarazil se.
„Je jich víc. Viděla jste je!“ došlo mu a rozrušeně se posadil.
Manori v duchu zaúpěla.
„Poslouchejte, uklidněte se,“ vtlačila ho zpět do peřin.
„Vy víte, že mám pravdu, proč to nechcete přiznat?!“ snažil se jí odporovat. „Jste s nimi spolčená!“ zděsil se.
„Ležte, nebo si ty žebra zase dolámete,“ sedla si k němu na okraj postele. „Vím, co se tam stalo. Vím o nich. Ne, nejsem s nim spolčená. Vím o nich tolik, co vy,“ připustila Manori po chvíli. „Ale nesmíme se o tom, co se tam stalo, dál zmiňovat, šířit paniku.“
„Šířit paniku? Musíme ostatní varovat,“ trval Petr tvrdohlavě na svém.
„Já jsem s Šedivým už mluvila a vysvětlila to.“
„Opravdu? Co jste mu řekla? Co on?“
„No, že za to tak nějak můžu. Že je to kvůli mému příjezdu. Domluvili jsme se, že to šéf nějak vysvětlí veřejně. Je mi líto, že to takhle dopadlo,“ pousmála se smutně.
„Jo domluvili. Myslíte zametla jste to pod koberec,“ změřil si ji pohledem. „Jestli s nimi nejste spolčená, pak víte, co je naše povinnost!“
„Opravdu?“ zamračila se. „A jak by je asi váš svět přijal, hm? Chcete na ně pořádat hony? Lovit je? Vyhubit?! A co když zjistíte, že jsou silnější než my?“
Tichý zaváhal.
„Můžu vám slíbit, že už nikdo další už zraněn nebude.“
„Určitě?“
„Určitě. Jen prosím, pomlčte, co se ten večer stalo, kvůli mě,“ v duchu si nadávala, jak pokrytecky to znělo. „Oni nejsou pro nás nebezpeční,“ aspoň doufám, dodala v duchu. Ne, ne, nedokázala si představit, že by Postrach někomu záměrně ublížil. Pro to, co se stalo musí existovat nějaké vysvětlení.
Tichý se na ni chvíli díval. Pak pomalu přikývl. „Kvůli vám a taky proto, že já žádnou válku nechci. Když nechají oni nás…ale nemyslete si, že mě nějak obejdete. Chci vědět, co se to tady děje. Nenechám se válcovat pro nic za nic. A stejně si myslím, že by šéf o nich měl vědět.“
„Dobře. Teď si odpočiňte.“ Manori spěšně vyšla na chodbu a opřela se zády o zavřené dveře. Alespoň prozatím umlčela zvědavé dotazy a pohledy. Zřejmě ne na dlouho, ale zatím to bude muset stačit. Dál se uvidí. Jen co se Postrach probere a pan Ho přijde na to, co přesně se zvrtlo. S tím se vydala zpět do Klubu.
KONEC