Postrach se s trhnutím probudil a prudce se posadil. Pak si uvědomil, kde je a klesl zpátky na polštář. Pořád si nějak nemohl zvyknout na to, že není doma, ale zároveň tu nemá žádný důvod být. Otočil se na břicho a přetáhl si přikrývku přes hlavu. Jedním si totiž byl zcela jist – lidé, kteří mají dovolenou zcela určitě nevstávají v šest ráno.
Záhy však zjistil, že staré zvyky nelze prostě a jednoduše odbourat ze dne na den. Chvíli ležel v posteli, aniž by se mu dařilo znovu usnout. Nakonec, když usoudil, že není typ na dlouhé povalování se v posteli, vstal a šel si dát sprchu.
Když se oblékl, nechal si do pokoje donést snídani a noviny. Toast nadrobil holubům hned. Však už posedávali po okolních římsách. Poté se posadil ke stolu a začetl se do novin. Obvyklá směsice politického handrkování a černé kroniky. Někde se zřítil most a tak měli všichni plné ruce práce s vzájemným obviňováním se.
Složil noviny a vytočil číslo domů. Chvíli to vyzvánělo, než to někdo prudce zvedl. Melodické ´ano´ mu ihned napovědělo, kdo to je.
„Ahoj Seleno - “ dál se nedostal.
Okamžitě mu vyčetla, že nepřiletěl, jak slíbil.
„Já chápu, že tě to nijak nepotěšilo - “ následovalo Selenino barvité vylíčení, jak moc ji to opravdu nepotěšilo, které rovněž trpělivě vyslechl.
„Prostě jsem se rozhodl pár dní zůstat - “
Její další vzteklá otázka mu vyrazila dech.
„Ne, chtěl jsem si trochu prohlédnout Londýn. Jak tě prosím tě napadlo, že je v tom jiná žena?“ zeptal se tiše a svědomí ho přitom nepříjemně hryzalo, třebaže rozum se bránil, že neudělal nic špatného.
Byla svatá pravda, že si byl prohlédnout londýnské památky, i to, že si to vždycky přál. Že se do toho přimotala Manori a jeho neuvážené pozvání vedlo k těmhle neplánovaným prázdninám – to byla prostě náhoda. Seleně to ovšem vysvětlit nezkoušel. Nepochopila by to.
„Přijedu za tři dny - “
„Protože letadlo dřív neletí.“
Vyslechl další příval výčitek a pak Selena s ne zrovna hezkými slovy praštila se sluchátkem.
Postrach si povzdechl.
Pak jeho pohled padl na odpadkový koš. Svědomí se všelijak kroutilo.
„To už by rovnou mohla žárlit i na to, že jsme s Tobiášem jeli se Šárkou na Zličín a vzali ji na oběd,“ řekl nahlas a svědomí se poněkud uklidnilo.
Vyndal z koše zmuchlané telefonní číslo a pečlivě ho narovnal. Nedělal přece nic špatného. Ale takhle po ránu jí volat nemůže. Za prvé by to nedělalo dobrý dojem a za druhé nepochybně spěchá do práce. Zkusí to tak kolem poledne, to by mohla mít pauzu na oběd.
Pečlivě naaranžoval talíř tak, aby to vypadalo, že dobře posnídal. Do sáčku dal všechno, co hodlal venku vyhodit. Oblékl se a vyrazil na další prohlídku městem – zatím sám, ale bude-li mít štěstí, mohl by večer mít společnost. To by pak stála za úvahu ta výstava moderního sochařství, na níž včera zahlédl poutače.
Namáhavě rozlepila oko a zamžourala na hodiny. Pak vyskočila rovnýma nohama z postele a utíkala do koupelny, po cestě nadávala na budík, který z nějakého záhadného důvodu prostě nezazvonil. V chodbě málem porazila Remuse.
„Promiň,“ vyhrkla. „Ten rezavý šmejd zase nezvonil,“ a s tím si strčila zubní kartáček do pusy.
„Ale zazvonil, ale já ho zaklapnul,“ odpověděl Remus klidně, opřený o futra dveří.
„Co? Proč?! Víš, že šéf strašně zuří, když přijdu pozdě,“ zahuhlala nešťastně.
„No, jak říkám, moc pracuješ, včera jsem na tebe čekal do noci a ty nikde,“ rozhodil rukama. „Takhle to dál nejde, se zničíš,“ mračil se.
„Ale houby, jsem včera nebyla v práci...tedy byla...ale pak nebyla... jsem byla na večeři,“ vypadlo z ní nakonec, když si na sebe házelo tričko.
„Tak večeři?“ pozvedl obočí Remus. „A s kým?“
„ S jedním známým, neznáš ho,“ odbyla ho netrpělivě při pohledu na hodinky. „Musím padat, zatím!“ zamávala mu a byla fuč.
Remus zůstal stát na chodbě, pohled upřený na dveře, kterými před chvíli Manori odběhla a snažil se dát si myšlenky dohromady.
Ráno mu uteklo rychleji, než čekal. Okolo desáté se však čas začal příšerně vléct. Londýn a jeho památky byly rozhodně nádherné, obzvláště takhle po ránu, když většina turistů ještě spí. Nejednou ho zamrzelo, že nemá s sebou foťák. Začínal ovšem jaksi oproti včerejší procházce pociťovat nedostatek lidské společnosti – neměl si prostě s kým povídat. Snažil se nedívat se pořád na hodinky a nemyslet na Manori, ale byla jediná, koho v tomhle městě znal a nějak neměl chuť seznamovat se s někým dalším.
Vydržel to přesně do čtvrt na jednu, než vytočil její číslo. Vyzvánělo to docela dlouho. Už skoro uvažoval o tom, že to vzdá a zavěsí, když to zvedla.
Manori sebou trhla, když zaslechla zvonění svého telefonu. Odložila spěšně příbor a bleskově hmátla do tašky, aby vypnula hlasité vyzvánění.
„Kdo ti volá?“ zeptala se Margarit.
„Nevím,“ číslo na displeji jí bylo neznámé. Přesto to nakonec zvedla.
„Ano?“ řekla opatrně.
„Ahoj, Postrach.“
Její hlas mu zněl poněkud nejistě, snad až podezřívavě. Zjevně nečekala, že zavolá. Ačkoli to bylo pochopitelné, že zaujala takový postoj. Konec konců copak ještě včera večer zbaběle neuvažoval o tom, že se už neozve? Trochu se zastyděl za to, že ji vlastně využívá.
Manori skoro telefon upustila. Ne, že by zapomněla na to, že mu dala číslo. Jen se prostě už smířila s tím, že určitě nezavolá.
„A-ahoj,“ vykoktala.
Přišla mu zaskočená víc, než by odpovídalo situaci. Nejspíš tedy volal dost nevhod.
„Neruším?“ zeptal se raději.
„Co? Ne, ne nerušíš,“ vyhrkla.
Příliš rychle, pomyslel si. Takže rušil.
„Můžu zavolat později,“ navrhl.
„Ne, ne, vážně nerušíš,“ ujistila ho. To poslední, co chtěla, bylo, aby to položil.
Margarit se na ní tak potutelně usmívala, takže přikryla telefon rukou a omluvila se. Když poodešla z doslechu, trochu se uvolnila.
„Pořád jsi v Londýně?“ zeptala se poněkud zbytečně – jinak by jí přece nevolal.
„Když jsem se dneska ráno díval, tak jsem ještě byl,“ odvětil pobaveně.
Manori se musela usmát.
„Víš, napadlo mě, jak jsme se bavili o umění a tak – nešla bys dneska na výstavu moderního sochařství?“ nabídl jí co možná nejležérněji, leč přátelsky.
Musel přece brát ohled na to, že je pro ni cizí člověk. Taky docela dlouho mlčela, ale on byl trpělivý. Když na ni bude tlačit, řekne ne a on se bude muset zabavit sám. Tahle vyhlídka ho rozhodně moc nelákala.
Manori se kousala do spodního rtu. Tohle bylo hrozně narychlo. Co řekne Remusovi? Na druhou stranu by ta výstava mohla být pěkná a Postrach se zatím jevil jako skvělý společník a gentleman – lákalo ji to. Její alternativní program byl totiž stejný jako všechny předchozí večery, snad jen s malými obměnami. Přijde domů, dají si s Remusem kávu, možná něco k večeři, pak se budou dívat na televizi – Remus usne a ona bude dělat nějaké papírování. Okolo desáté se přesunou do ložnice. Dostane pusu na dobrou noc a půjdou spát.
„Tobě se to nehodí, viď,“ vytrhl ji z úvah Postrachův hlas. Zastyděla se, že ho nechává čekat.
„Ne, vůbec ne. Je to prima nápad! Kdy a kde se sejdeme?“ vyhrkla, i když jí nebylo dobře z toho, jak tohle Remusovi vysvětlí. Jenže nechat si ujít takovou příležitost? Raději bude litovat toho, co udělala, než toho co neudělala. Stejně Postrach za pár dní odjede. Navíc to není nevěra, Postrach je jen – známý, nic víc a nic méně. A může říct, že půjde s Margarit, a Remus stejně na umění moc není, zaháněla výčitky.
„Dobře, vyhovuje ti ve čtyři před hotelem? Můžeme se trochu projít,“ navrhl.
„Spíš v pět,“ poprosila.
„Tak v pět – budu čekat. Ahoj.“
„Ahoj,“ a zavěsila.
Vrátila se ke stolu a sedla si zpět ke svému obědu.
„Vsadím svůj roční plat na to, že to nebyl Remus,“ usmála se potutelně Margarit.
„Proč myslíš?“ snažila se Manori tvářit nezúčastněně.
„Stačí se na tebe podívat, úplně ti září oči,“ prohlásila Margarit znalecky.
„To není tak, jak si myslíš,“ namítla Manori.
„A je aspoň hezkej?“ usmála se Margarit.
„Na co ty hned nemyslíš,“ zamračila se Manori.
„Je?“ vyzvídala Margarit pobaveně.
„Já jsem Remusovi náhodou věrná,“ ohradila se podrážděně Manori.
„Na to jsem se neptala a ani to nenaznačovala,“ opáčila Margarit se spikleneckým úsměvem.
„Není ošklivý,“ vyhnula se Manori přímé odpovědi. „A uděláš líp, když se nebudeš vyptávat,“ namířila na ni vidličku.
Po cestě domů se stavila v pekárně a koupila nějaké pečivo. Schválně odešla z kanceláře dřív, aby stihla nějak ukecat Remuse a sama se aspoň trochu dát do stavu přijatelného pro návštěvu výstavy.
Doma pak postavila vodu na kávu, vybalila nákup a šla se vykoupat. Poslední dny bylo v Londýně až nezvykle teplo, a ona si na to nemohla zvyknout. Ve vaně přemýšlela, co si obléct a pak ji napadlo, že vlastně nic o moderním sochařství neví. No, bude muset improvizovat, a taky doufat, aby se on v sochařství moc nevyznal. V župánku se usadila s ranními novinami, které ještě nestihla přečíst a mrkla na hodinky. Byly skoro tři. Kde se ten Remus courá, pomyslela si a prolítla hlavní stranu.
Když klíče v zámku zarachotily, měla už přečtené všechny rubriky, včetně inzerce. Až se divila, co všechno dneska lidí shánějí a prodávají. Ale alespoň má Denní Věštec odbyt, ušklíbla se a šla znovu postavit vodu, která už mezitím stačila úplně vychladnout.
„Ahoj,“ usmál se překvapený Remus. „Co tady děláš tak brzy? Šéf tě za to ranní zaspání vyhodil? Nebo sis konečně přiznala, že mám s tou tvou zažraností do práce pravdu?“ ušklíbl se.
„Ani jedno, ani druhé,“ zavrtěla hlavou. „Naopak, ještě do práce musím,“ napadlo ji.
„Co, teď? Vždyť je skoro čtvrt na pět?“ pozvedl obočí Remus. „Nějaká akce?“ zeptal se se skřípěním zubů. Její akce nesnášel. Měl o ní strach a nechápal, proč prostě musí být v první palebné linii, když to není nutné. Jeho smýšlení se to příčilo, vždycky se snažil všechno řešit po zralé úvaze, a s dobře krytými zády, pokud možno nenásilně.
„Ne, to ne...“ zavrtěla hlavou a podala mu hrneček s kávou.
„Tak co?“ sedl si naproti ní a pozoroval ji.
„Musím ještě na jednu společenskou akci,“mávla rukou k šatům na ramínku pověšených na klice dveří a snažila se tvářit co možná nejlhostejněji.
„A co to je za akci?“ ožil Remus.
Manori polkla. To je to poslední, co potřebovala. Nechtěla si to přiznat, ale docela se těšila na Postracha a představa, že mu bude muset volat a rušit domluvenou schůzku ji nedělala dobře. Nerada něco odvolávala.
„Ale, povinná návštěva jedné výstavy...nějaké moderní umění, či co...“ dodala hlasu otrávený tón. „Znáš to, spousta snobů, kteří vykládají, jak je to dílo znamenitě technicky a nápaditě namalováno a nikdo z nich v životě štětec nedržel v ruce.“
„No, tak to ti nezávidím,“ otřepal se Remus a prohrábl si prošedivělé vlasy. „Až bude někdy ministerstvo pořádat něco užitečnějšího, řekni mi, otevřu na oslavu láhev něčeho drahého.“
Manori se musela zasmát. Tohle sedělo. Chvíli s Remusem drbali státní aparát, popíjeli kávu a ujídali pečivo. Pak se podívala na hodinky a zbledla.
„Sakra, přijdu pozdě.“
Podíval se na hodinky. Měla už čtvrt hodiny zpoždění. A ani nezavolala. Zvedl oči a zahlédl ji, jak se spěšně proplétá jeho směrem mezi lidmi. Musel se usmát.
„Promiň, já se strašně - “ dál se nedostala, protože špatně šlápla.
Chytil ji, aby neupadla.
„Pozor,“ usmál se.
Chytila se ho, aby snáze našla ztracenou rovnováhu a zjistila tak, že se jí podařilo ulomit si podpatek. Zůstala o něj tedy opřená a zula si botu.
„To je prostě skvělé,“ zasténala.
„Můžu nějak pomoct?“ zeptal se a jen špatně skrýval, jak mu to celé přijde zábavné.
„Nesměj se mi,“ zaškaredila se na něj.
„Já se nesměju,“ namítl, i když mu v koutcích úst cukalo.
Nazula si botu a odpajdala k nejbližší lavičce, kde se posadila.
Sedl si vedle ní.
„Nějaký plán?“ zeptal se. „Znáš tu reklamu na takové ty bonbony? Tam si taky ulomí podpatek. Tak ulomí i ten druhý a odejde.“
„Pěkně blbá reklama,“ zavrčela. „Ale jsem ráda, že se dobře bavíš.“
„Tak promiň,“ pousmál se.
„Ne v pohodě,“ přestala se mračit. „Jen tady chvíli počkej,“ požádala ho a odpajdala do hotelu.
Nechal ji jít, ačkoli byl přesvědčen, že ji do hotelu nepustí. Pak si všimnul, že nasadila pohled jako královna ze Sáby a prošla, aniž by se jí kdokoli pokusil zastavit. Musel se nad tím usmát. Tahle holka se ve světě zcela určitě neztratí.
Vrátila se nečekaně brzy a botu měla spravenou. Obojí ho dost překvapilo.
„Netušil jsem, že anglické policistky nosí v kabelce vteřinové lepidlo.“
„Anglické policistky asi ne, ale praktické ženy ano,“ odvětila s úsměvem. „Půjdeme?“
Nabídl jí beze slova rámě.
Cestou začala vyzvídat, co je to za výstavu. Tak se přiznal, že umění moc nerozumí, že by to rád viděl jen prostě ze zvědavosti a čistě laického zájmu. Vypadala, že jí to uklidnilo. Snad si nemyslela, že je expert na moderní umění?
U pokladny zcela samozřejmě koupil dvě vstupenky. Vždycky ho učili, že k ženě se musí chovat jako k dámě za všech okolností. A jen buran by nechal ženu platit.
Bylo mu příjemné, že se, sotva se vzdálili od pokladen, do něj znovu s jakousi samozřejmostí zavěsila. Proč si něco nalhávat. Byla to půvabná žena a její pozornost dělala dobře jeho egu. Dobrovolně by to ale nepřiznal, ani kdyby mu vyhrožovali stříbrem.
Procházeli spolu kolem exponátů a povídali si. Někdy se u něčeho zastavili a sem tam se o té či oné soše bavili – většinou si z toho dělali legraci. Postrachovi byl její smysl pro humor blízký. Navíc se hezky smála a on zjistil, že ho baví rozesmávat ji.
Když došli k části expozice věnované smrti, všiml si, že zaváhala a tak starostlivě se na něj zadívala. Trochu ho to zmátlo. Jako policistka se musela se smrtí setkávat dnes a denně. Ještě než vešli do sálu, rozhodl se, že se pro jistotu zdrží jakýchkoliv poznámek. Nechtěl ji nějak urazit.
Tak spolu mlčky prošli první polovinu sálu, až se zastavili ve středu u sochy zastřelené holčičky. Byla by to skutečně srdcervoucí scenérie, kdyby však autor v přílišné horlivosti nezkroutil tělíčko do poněkud směšné pozice, čímž to celé zkazil. A kdyby úhel střelby nebyl tak strašně nesmyslný.
„Strašné, co?“ zašeptala.
„Jo, na takový úhel střelby by si museli vzít štafle,“ odpověděl bezmyšlenkovitě.
Pak si uvědomil, jak se na něj dívá – tak nevěřícně.
„To bylo dost cynické,“ neznělo to vyčítavě, spíš jako by ji to překvapilo.
„No, asi jo,“ připustil. „To víš, obchodníci – jsme všichni tak trochu cynici,“ pokusil se to zamluvit.
„Umíš střílet?“ zeptala se s vpravdě policejním pohledem.
„Trochu – rekreačně,“ řekl. Vypadalo to, že ji jeho odpověď zcela neuspokojila, nicméně jí stačila.
Cynické? Zamyslel se. Nikdy se za cynika nepovažoval. Byl ale rád, že tuhle část výstavy opustili – tedy do chvíle, než zjistil, čemu je věnována následující expozice.
Erotika – hlásala cedulka u vchodu do dalšího sálu.
Všiml si, že se Manori trošku červená a potlačuje smích. Tak vzhůru do jámy lvové, pomyslel si.
Prošli kolem cedulky a zamířili k prvnímu exponátu, jež měl zřejmě znázorňovat nejvyvinutějšího mužem pod sluncem. Chvíli si plastiku prohlíželi, a pak z Manori do ticha vypadlo jediné slovo.
„Chudák...“
„Proč chudák?“ pozvedl překvapeně obočí Postrach. „Takhle vyvinutý chlap si přece nemá proč stěžovat.“
„On ne, ale co jeho manželka, vždyť jí musí lézt krkem.“vyhrkla a zčervenala.
„Manžel nebo jeho penis?“ uculil se pobaveně.
„Oba,“ zachichotala se a raději pokračovali k dalším exponátům.
Následovalo množství ženských plastik, více či méně stylizovaných do moderního kabátu, které uzavíralo znázornění dominy v nějaké středověké mučírně, což bylo poznatelné pouze díky cedulce před sochou a jejími doplňky.
„Co říkáš na tohle?“
„Tak tady se mě líbí jen jedna věc,“ odpověděla bez váhání. „Ten meč, co má znázorňovat prostředí mučírny. A taky je jediný k poznání, i když k použití by asi nebyl,“ odfrkla si Manori.
„Šermuješ?“ zeptal se překvapeně Postrach. „Co všechno ta anglická policie nezvládá.“
„Tak trochu, rekreačně,“ vrátila mu předchozí dotaz na střelbu s úsměvem.
Postrach ji v duchu přičetl bod a přesunuli se k největší soše uprostřed sálu, o níž byste na první pohled řekli, že je to klubko trubek.
„Tohle znám, už jsem to viděl - v železářství.“
„Ty jsi mi ale kulturní barbar, cožpak ti není na první pohled jasné, že to je milenecký pár?“ prohlásila naoko vážně Manori.
„Není, pouč mě, třeba to pak v tom uvidím.“ Postrach se neubránil tomu, aby lehce nenahnul hlavu, jako by mu snad to, že dílo uvidí zešikma, mělo pomoct. „Ať se na to totiž dívám jakkoli, je to prostě hromada svařených drátů a trubek. Ale možná by s tím uspěli ve sběrných surovinách.“
„To je jednoduché, tahle změť drátů je žena,“ ujala se výkladu a opsala rukou spodní slisovanou část. „A ta dutá roura nad tím je muž,“ snažila se zachovat vážnou tvář.
„Tak dutá roura...hmm.. a co jsou ty drátky kolem?“ potlačoval smích.
„To jsou zmatení návštěvníci této výstavy snažící se v soše vyznat,“ chichotala se.
„Hezká interpretace,“ odpověděl jí ze smíchem. „Teď už je mi to vážně jasné.“
Postarší pár, který stál nedaleko, se na ně škaredě zadíval, jako by se snad dopustili svatokrádeže.
„Myslím, že asi radši půjdeme,“ řekl jí Postrach, kterému neušly jejich šeptem pronesené poznámky o znevažování kulturního dědictví.
Vyšli před budovu a úlevně se nadechli. Zamířili pomalou chůzí zpět k hotelu a při tom hodnotili zhlédnutou výstavu. Shodli se na tom, že takhle se už hodně dlouho nenasmáli a pořadatelé by v rámci zlepšení nálady a spokojenosti londýnských obyvatel měli takové akce pořádat častěji. Načež Postrach poznamenal, že ale opatrně, aby to některé lidi trvale nepoznamenalo.
Zastavili se na jednom z mostů přes Temži a pozorovali večerní Londýn, ozářený množstvím světel.
„Tak tohle je skoro na fotku,“ konstatoval.
„Rozhodně,“ chytla se zábradlí, naklonila se přes něj a chvíli pozorovala líně tekoucí vodu pod nimi. „Řeka se má, nikam nespěchá, jde si za svým, aniž by ji kdokoliv mohl zastavit nebo donutit ji změnit směr a vždycky najde svůj cíl. Taky bych chtěla někdy dělat rozhodnutí, aniž by mi nadřízení svazovali ruce, “ pronesla zamyšleně.
„Výhoda toho, být svým vlastní pánem, ale je to velká zodpovědnost a chyby nejsou tolerovány,“ pokrčil rameny. „Dej pozor, ať tam nespadneš,“ natáhl ruku k naklánějící se Manori.
Chytila se ho a vykročili k hotelu. Před vchodem se zastavili.
„Byl to moc hezký večer a kultury jsem si užila až nad hlavu,“ usmála se. „Říkal jsi, že odlítáš pozítří?“
„Jo, ranním spojem,“ kývnul Postrach.
„Fajn, co bys říkal na to, kdybych pro změnu pozvala já někam tebe,“ uculila se spiklenecky.
„No, proč ne? A kam?“ zeptal se. Svědomí se mu někde kolem žaludku zlobně zavrtělo, ale umlčel je argumentem, že nebude přece poslední den v Anglii sám na hotelovém pokoji.
„Nech se překvapit,“ mrkla na něj. „Jen ti napovím, že to bude méně oficiální. Přijedu si pro tebe k hotelu, doufám, že včas, ne jako dneska,“ zašklebila se na něj omluvně.
„No to doufám,“ popíchl ji. „Tak zítra, zase ve stejnou dobu?“
Přikývla, koukla na hodinky a rozhlédla se po nějakém taxíku, nechtělo se jí už pěšky, podpatky ji přece jen daly za celý večer zabrat.
„Půjdu, ať tady nevystojím důlek,“ usmála se.
„Dobře, takže zítra?“
Přikývla.
Postrach mávnul na jeden z projíždějících černých londýnských taxíků.
„Odvezte slečnu, kam si bude přát,“ řekl řidiči a podal mu peníze.
Pak Manori pomohl nastoupit a díval se, dokud vůz nezmizel za rohem ulice. Teprve pak se vydal do hotelu.
V recepci se zeptal na vzkazy. Nedokázal si vysvětlit, proč i když ví, že ostatní se dokáží obejít i bez něj, pořád podvědomě očekává nějaký malér.
Hotelový pokoj mu přišel po veselém odpoledni najednou takový tichý, opuštěný a ponurý. Nerozsvítil a po tmě se svlékl, vysprchoval a zalezl do postele. Nechtělo se mu spát. ležel na zádech, ruce za hlavou a se zavřenýma očima poslouchal zvuky nočního Londýna.
Přemýšlel kam chce zítra Manori jít a jak se jen má celé to příšerně dlouhé odpoledne zabavit. Vždycky měl něco na práci a dalo by se říct, že chvilky soukromí kradl jako zloděj. Vlastně snad poprvé v životě neměl víc jak polovinu dne co na práci a zjišťoval, že je to příšerné. Znovu se vrátil k myšlence, kam bude chtít Manori jít.
Méně formální prostředí? Kam asi chodí policistky po práci? Nejspíš nějaká hospoda, přemítal. Což bude znamenat menší komplikace. Hosty, kteří zabírají místo a nepijí, nemá žádný barman rád.
Vystoupila z taxíku o dvě ulice dál, zvyk byl zvyk, a došla k domu pěšky. Někdy si říkala, jestli už není paranoidní, takto se pořád ohlížet přes rameno. Ale na druhou stranu, nechtěla si zbytečně přivolávat problémy svou neopatrností.
Vešla do tmavého bytu, jen v kuchyni svítila na lince zářivka. O stojan na nože byl opřený vzkaz naškrábaný ve spěchu Remusovým písmem.
Položila zamyšleně vzkaz na stůl. Vypadalo to, že Voldemort má zase něco v plánu. To znamenalo, že v práci bude opět dusno, shon a pozdvižení. Povzdechla si. Ale na druhou stranu to znamenalo, že nebude muset Remusovi vysvětlovat, kam zase jde, s kým a hlavně proč. Sama nevěděla, jak by měla odpovědět, protože neexistoval žádný rozumný důvod. Vnitřní hlásek ji napovídal, jestli to nebude tím, že se prostě ve společnosti Postracha cítí víc než dobře, ale ten razantně zahnala. Takové myšlenky si nehodlala připustit.
Postrach se převaloval na posteli tak dlouho, až nakonec vstal a vyndal z tašky notebook. Většinou neměl s nespavostí problém, ale jak říkával Páter Koláček - všechno je jednou poprvé.
Když se, poněkud zbytečně, ujistil, že nikde nemá žádné resty, s povzdechem se připojil k internetu. Přihlásil se k Xdrive a chvíli se prohraboval svými dokumenty, které tam měl uložené - vesměs nic důležitého. Něco smazal, něco si stáhl do počítače a několik složek komplet přerovnal. Bohužel mu to na dlouho nevystačilo.
Napadlo ho, že by se mohl inspirovat od Tobiáše a začít psát knihu. Mohl by sepsat svoje paměti. Dokonce by měl už i název Jak jsem se na stará kolena zbláznil. Ta myšlenka ho pobavila. Nakonec z nedostatku lepší činnosti spustil mesengera. Na okamžik ho ovládla nostalgie. Tenhle prográmek vymyslel Ulrich. Byla to obdoba komerčně dostupných programů, akorát že zabezpečení bylo nesrovnatelně lepší. Umožňovalo to tudíž bezpečnou on-line komunikaci. Potřásl hlavou jako by mu to mohlo nějak pomoci zahnat vzpomínky.
Že je Tobiáš připojený ho nijak nepřekvapilo, vlastně s tím tak nějak počítal. Dobře věděl, že většinou píše v noci.
Psali si spolu až do šesti do rána, než se Tobiáš omluvil, že musí jít.
KONEC