Ráno si Manori přivstala a dodělala si papírování při ranním čaji, aby pak nezkysla v práci příliš dlouho. Jen se modlila, aby se náhodou nenachomýtla nějaká nečekaná akce. Už ta minulá jí stačila. Někdy opravdu z duše nenáviděla Brouska a ty jeho potrefené nápady. Dopila čaj a vykročila do mlhavého rána.
Po prochatované noci a ránu se Postrachovi podařilo celý zbytek dopoledne úspěšně prospat.
Když se kolem jedné konečně vyhrabal z postele, cítil se poněkud hloupě. A nebylo to jen proto, že zjistil, že celou dobu spal na notebooku. Moc dobře si vzpomínal, jak jeho táta říkával, že po obědě vstávají jen povaleči, zloději, podnikatelé a lehké děvy. Ačkoli to nebylo přesné. Tedy neříkal lehké děvy, jenže Postrachovi se to slovo, které jeho otec v této poučce používal, bytostně příčilo.
Nejdřív uklidil počítač. Pak si dal sprchu a oholil se. Jen s ručníkem kolem pasu došel k ledničce a vyndal z ní neprůhledný plastový sáček. Utrhl roh a nalil obsah do skleničky. Chvíli s tekutinou zamyšleně míchal. Nevěděl, zda ho odpuzuje víc to, že je to studené, nebo pachuť po umělé hmotě. Obojí dohromady vytvářelo téměř nepoživatelnou kombinaci. Jenže moc na výběr neměl, takže to nakonec na ex vypil. Ne, že by to takhle najednou bylo lepší, ale měl to aspoň rychle za sebou.
Přesně v pět odpoledne přirazila auto k obrubníku před hotelem. Nemusela ani vypínat motor, protože ze dveří hotelu právě vycházel Postrach - přesný jako hodinky. Nasedl do auta a rozjeli se.
„Tedy, musím tě pochválit, na minutu přesně,“ konstatovala Manori a proplétala se v hustém provozu mezi auty.
„To víš, dochvilnost je ctnost,“ pousmál se. „Nějak si nemůžu zvyknout na ten volant na druhé straně,“ poznamenal.
„Co, brzdíš mi na koberečku?“ zasmála se. „Není to daleko,“ dodala a prosvištěla kolem jednoho autobusu.
„Tohle nevypadá na povolenou rychlost,“ kouknul na tachometr. „Nebojíš se, že tě kolegové z dopravky chytí při činu?“ zeptal se pobaveně.
„To se neboj, mám to zařízené, aby mě nechali na pokoji,“ uculila se potutelně Manori.
„Tak zařízené,“ protáhl s úsměvem a vyhlédl se z okna.
Chvíli jeli mlčky, občas mávla k nějaké památce rukou, když ji míjeli, k některým si neodpustila výklad, k některým přidala veselé historky, až nakonec zabočila na parkoviště před stylovým anglickým pubem.
Postrach vystoupil a rozhlédl se. Nebyli už úplně v centru, ale to místu neubíralo na kráse. Podle stojících aut vedle to zřejmě bylo vyhledáváným cílem pro trávení večerů. Nicméně tu nebylo tak hlučno, jako v samotném středu města, což vzal na vědomí s povděkem. Přece jen mu hluk velkoměsta někdy dokázal připravil pěknou bolest hlavy.
Manori se do něj automaticky zavěsila a vedla ho k domu. Když vešli, bylo jasné, kde se všichni majitelé aut na parkovišti schovávali. Ač se to zvenku nezdálo, lokál byl uvnitř prostorný, stoly oddělené boxy, barový pult už v tuto dobu obsazen a schody na konci dávaly tušit, že tahle místnost není jediná.
„Tak sem chodí anglické policistky po službě?“ naklonil se k ní.
„No, někdy, je to dobré místo na odreagování, kde má člověk svoje soukromí,“ kývla na barmana za pultem, který ji pozdrav s úsměvem opětoval, a vedla ho po schodech nahoru.
V měkkém nažloutlém světle tady zeleně svítila plátna biliárových stolů. Místností se nesl tlumený hovor a tiché ťukání, které vydávaly pestré koule míhající se po stolech.
„Hm, asi jsem se tě mohla zeptat dřív,“ usmála se omluvně. „Umíš hrát biliár?“ zeptala se, když došli k jednomu z mála volných stolů u krbu.
„No, znám pravidla, ale hrál jsem to jen dvakrát v životě,“ přiznal se Postrach a strčil prstem do jedné z koulí srovnaných do trojúhelníku. Rozhlédl se. Cítil tu přátelskou, téměř až domácí atmosféru.
„Nevadí, není to tak těžké,“ usmála se. „Troufneš si to tedy zkusit potřetí?“
„Proč ne, tohle snad zvládnu,“ soustředěně si prohlédl srovnané koule na stole, jako by si snad už počítal úhly a vzdálenosti.
„Dobrá,“ vytáhla ze stojanu dvě tága a jedno mu podala.
„Začni,“ vyzval ji Postrach.
Manori se tedy s úsměvem nahnula a zručně rozstřelila shluk uprostřed stolu, pak si popošla na druhou stranu a poslala jednu červenou do rohu, druhou však zamířila příliš vlevo, takže minula cíl.
„Jsi na řadě,“ kývla rukou směrem ke stolu.
Vzal tedy tágo do ruky a vybral si vhodnou partii ke hře. První šťouch se mu povedl, což mu zvedlo sebevědomí. Druhý už ovšem tak úspěšný nebyl.
„Padesát procent, to není zlé,“ poznamenala a přešla do výhodnější pozice.
„Aspoň tak,“ pozoroval ji při hře a snažil se všímat si důležitých detailů, jak skládá prsty na plátno, které koule si ke hře vybírá a jak silně rozehrává.
Přesto zhruba v půli hry zaostával a pořád se mu nedařilo najít ten správný úhel a pozici. Již poněkolikáté se vybraný vrtošivý objekt zatvrzele kutálel úplně opačným směrem, než zamýšlel.
„Potvory kulatý,“ ulevil si Postrach.
„Dovolíš?“smála se opřená o tágo.
„Jo, jasně,“ trochu podmračeně sledoval rozehranou situaci. Manori se postavila za něj, taky se naklonila nad stolem, lehce mu upravila držení tága v prstech pravé ruky, přimhouřenýma očima si změřila vzdálenosti a trochu ještě pohnula tágem.
„Tak, zkus to teď,“ narovnala se.
„Jen aby to někomu neskončilo v půllitru,“ usmál a zahrál modrou kouli do levého vzdálenější konce stolu.
„No, zdá se, že víš, co děláš,“ pokýval uznale hlavou, když koule zapadla do jamky.
„To se vsaď,“ zašklebila se na něj.
Postrach obešel stůl. Chvíli obhlížel situaci a pak se sklonil nad plátno. Pečlivě srovnal prsty na tágu, tak jak mu to ukázala, pak ještě malinko posunul tágo, než zahrál.
„Už tomu začínám přicházet na kloub,“ prohlásil se soutěživým zábleskem v očích, když se i napodruhé trefil.
„Jak říkám, není to nic těžkého,“ usmála se a pozorovala ho při hře. Když se dostal do takřka neřešitelné situace, vyšla na ní řada. Posledními několika šťouchy hru dokončila.
„Vyhrála jsem,“ spokojeně se protáhla.
„Gratuluji,“ poblahopřál jí Postrach, ale přece jen jeho ego utrpělo. „Druhé kolo?“ navrhl, nechtěl se jen tak vzdát. Jeho mužská ješitnost se odmítala smířit s tím, že by prohrál.
„Beru,“ píchla prstem se smíchem do vzduchu. „Začni,“ poklepala na plátno prsty a přesunula se ke krbu.
„Bez problému,“ prohlásil a snad až moc razantně rozehrál novou hru. Koule se zběsile rozutekly po plátně, div že nevyskákaly ze stolu.
„Nemám chytat? Abys s nimi nezatopil,“ popíchla ho Manori, oči ji svítily smíchem, když ukázala za sebe do krbu a schválně se postavila doprostřed koberečku s protahováním, jako by se chystala chytat důležitý zápas v hokeji.
„Jo, posmívat se bude. Aby nedostala přes zadek,“ pohrozil jí se smíchem tágem.
„Přece nebiješ holky,“ nakrčila nos, ale pořád se usmívala, protože věděla, že to vážně nemyslí.
„Ne, ale u tebe možná udělám výjimku,“ obešel stůl a zahrál červenou kouli do postranní jamky – přesněji pokusil se. Místo toho v otvoru zmizela bílá koule a Manori se začala smát.
„Ale tahle má zůstat na stole,“ hihňala se, když ji vyndavala ven.
„Detailisto,“ utrousil Postrach a i když se snažil tvářit vážně, v koutcích mu cukalo.
„Pozor, teď hraju já,“ šťouchla do něj.
Manori si ze začátku vytvořila slušný náskok, díky Postrachově nepovedenému začátku. Nicméně on ho posléze dokázal stáhnout a hra se docela zdramatizovala. Nakonec mu to ovšem nebylo nic platné, Manori vyhrála i druhou hru.
A vyhrála i třetí.
„Končím,“ prohlásil a položil tágo na stůl. „S tebou,“ ukázal na ni prstem, „už nehraju.“
Manori se musela smát.
„Copak,“ opřela se o stůl vedle něj. „Neumíš prohrávat?“ drcla do něj.
„Umím, ale ne v kulečníku a ne třikrát po sobě,“ pousmál se.
„U Merlina, vy chlapi jste tak ješitní,“ protáhla se.
„Merlin?“ zadíval se na ni napůl překvapeně napůl nechápavě.
„No co, neznáš Merlina? Tak to máš dost podstatnou mezeru ve vzdělání,“ rýpla si.
„Jistě že znám Merlina, ale nikdy jsem neslyšel, aby se ho někdo dovolával,“ namítl.
Manori zamířila ke schodům.
„To víš,“ pokrčila rameny. „Já musím být originální.“
„Jo, to jsem ji už všiml,“ ušklíbl se a sešel s ní dolů.
„Co si dáš k pití?“ zeptala se.
„Já? Nic, díky.“
Otočila se k němu a mírně se mračila.
„Jak nic?“
„Tak, nic, nemám žízeň,“ odvětil.
„Nemáš žízeň? Já mám jazyk přilepený na horním patru,“ zadívala se na něj poněkud nevěřícně.
„Tak si něco dej, ale já nechci,“ pousmál se.
„No dobře,“ pokrčila rameny. „Jak je libo, ale napít ti nedám.“
Téměř čekal, že na něj vyplázne jazyk, jakým tónem to řekla.
„Barnie,“ zavolala na barmana a opřela se o bar. „Jednoho Guinnesse, prosím,“ usmála se na něj.
„Hned to bude, děvče.“
Postrachovi neušlo, jak se na něj postarší muž za barem díval, než šel Manori nalít pití. Ten zkoumavý, ostrý pohled velmi dobře znal. Někdy je možné ho spatřit u vysloužilých veteránů, kteří nikdy nezapomněli, že byli, jsou a budou především vojáci. Postrach ho sledoval. Byl sice trochu při těle, ale bylo zjevné, že se umí pohybovat, i když nejlepší léta má už za sebou.
„Sedneme si?“ zeptala se Manori, sklenku v ruce.
„Jo jasně,“ usmál se a vybral prázdný box, do něhož nebylo od baru vidět.
„Znáš se s ním dobře?“ prohodil konverzačním tónem, když si sedli, a kývl směrem k barmanovi.
„Víc než dobře,“ přikývla.
„Co dělal, než se stal barmanem?“ zeptal se Postrach jako by to byla ta nejnevinnější otázka na světě. Přesto mu neuniklo, že ji jeho otázka - zaskočilo bylo možná příliš silné slovo, spíš překvapila.
„On - dělal u policie,“ odpověděla Manori. „Sloužila jsem pod ním. Proč se ptáš?“
Postrach se pousmál nad tím, že se na něj zadívala přesně týmž zkoumavým pohledem. Jen ta ostrost získaná léty zkušeností chyběla.
„Jen tak,“ pokrčil rameny. „Chodíš sem často?“
„Jo,“ přikývla bezmyšlenkovitě. „Totiž - vlastně už ne. Remus sem nerad chodí,“ povzdechla si.
Vzápětí jí došlo, co řekla a zrudla jako rajče.
„Tvůj přítel?“ zeptal se Postrach.
„Jo,“ řekla tiše a vnitřně se připravovala na otázky, proč tu není s Remusem, jestli jim to nějak neklape a podobně.
„Je to tu pěkné,“ rozhlédl se Postrach. „Možná si taky jednou pořídím něco takového, až mě unaví obchodovat,“ dodal s úsměvem.
Manori překvapeně zamrkala. Znovu se zachoval úplně jinak, než většina chlapů, s nimiž se setkala. Ale byla mu za to vděčná, že se nevyptával a odvedl hovor stranou.
„Co ty? Plánuješ už co budeš dělat, až pověsíš odznak na hřebík?“ zeptal se.
„No - “ napila se. „To je ještě daleko.“
„Asi jo,“ připustil.
„Tak mě napadá, že ani pořádně nevím, jak se jmenuješ,“ rozhodla se načít jiné téma. „Postrach - rodiče tě museli hodně nenávidět, když ti vybrali takovou přezdívku,“ usmála se - trochu křečovitě, ale byl to úsměv. Takový kiks jako, že jí uklouzlo Remusovo jméno, se jí nestával často. Snad to bylo tím, že Postrach, něco v něm, vzbuzovalo důvěru. Zapomněla na svoji ostražitost.
„No, Manori taky není zrovna běžné jméno, nemyslíš?“ vrátil jí to.
„No, to ne. Co by tvoji rodiče, prosím tě, dělali, kdyby se jim narodila holka?“
„A víš, že na to jsem nikdy nepomyslel?“ usmál se. „Nemám nejmenší tušení, co by udělali.“
Manori položila skleničku na stůl a naklonila se k Postrachovi.
„Je to dost zvláštní, používat takhle přezdívku. To ti vážně nikdo neříká jménem?“ vyzvídala.
„Ne, od otcovi smrti svoje jméno nepoužívám.“
Manori se odtáhla a zvážněla.
„Promiň, to jsem nevěděla,“ řekla tiše.
„Nemusíš se omlouvat. Táta zemřel už hodně dávno. Tak to prostě v životě chodí,“ pokrčil rameny. „Narodíš se a umřeš. Tomu mezitím se říká život.“
Manori to přišlo dost cynické.
„Odkud vlastně jsi?“ zeptala se.
„To ti asi moc neřekne,“ pousmál se.
„Zkus to,“ vybídla ho.
„Z Prahy, to je - “
„V České republice, já vím,“ předběhla ho.
Neskrýval překvapení.
„Zapůsobila jsi,“ přiznal. „Jak to víš?“
„Děda se tam narodil, emigroval do Anglie, oženil se tu a zůstal,“ odpověděla. „Dokonce mě učil česky - trochu,“ dodala.
„Vážně? Řekni něco,“ vybídl ji.
„Ne,“ zrudla. „Já - neumím toho tolik a - a mám hrozný přízvuk!“ vyhrkla.
„To nevadí, řekni něco,“ nenechal se odbýt.
„Ne,“ prohlásila se smíchem. „Smál by ses mi.“
„Slibuji, že nebudu,“ přemlouval ji. „No tak, jen jednu větu - kratinkou, cokoli.“
„Nech toho,“ smála se. „Já se nebudu před tebou ztrapňovat.“
„No to je dobrý, a že já se ztrapňoval s kulečníkem, který skoro vůbec neumím, to ti nevadilo,“ rozesmál se.
„Dobře, ale jenom jednu a krátkou,“ zadívala se na něj přísně.
Přikývl.
„Náhodou ti ta kulešník docela šel,“ vypravila ze sebe po chvíli vzpomínání.
„A náhodou, mluvíš dobře,“ prohlásil.
„Vážně?“ zeptala se rozpačitě.
„Rozhodně. Copak bych ti lhal?“ usmál se.
„Ty!“ dloubla ho loktem. „Ještě si ze mě dělej legraci!“
„Jo a kdo se mi poškleboval, když jsme honili nahoře ty proklaté koule?“ opáčil.
Manori vyprskla smíchy.
„Jen se směj,“ pokýval pobaveně hlavou.
Manori se nemohla přestat hihňat.
„Nespěchej,“ popichoval jí ještě Postrach.
„Ne - nech toho,“ vypravila ze sebe mezi záchvaty smíchu.
„Já nic nedělám,“ zatvářil se jako neviňátko.
„Málem jsem si namohla bránici, ty,“ vyčetla mu pobaveně, když se ovládla.
„Na to ještě nikdo neumřel,“ namítl s úsměvem.
„No, tak já budu první, jestli mě nepřestaneš rozesmávat.“
Večer jim utekl v příjemném, zábavném duchu snad až příliš rychle. Manori se rozloučila s barmanem a vyšli ven na parkoviště.
„No - “ zaváhala Man u auta. „Ty asi spěcháš, viď. Ráno musíš vstávat - “ nechala větu nedokončenou.
„Ty taky,“ připomněl jí.
„To je fakt,“ přikývla zasmušile.
„Nebudeš řídit, že ne?“ zeptal se. Jeho tvář zpřísněla a do hlasu mu vstoupilo cosi jakoby výchovného.
„Jistě že ne! Za koho mě máš?!“ obořila se na něj podrážděně.
„Promiň,“ omluvil se. „Jen bych nerad, aby se ti něco stalo.“
Usmála se na znamení, že omluva se přijímá.
„V kolik ti to letí?“ zeptala se.
„V devět.“
„Víš, napadlo mě - úplně jsem zapomněla, že jsem tu autem. Bylo to ode mne sobecké,“ zaváhala. „Bydlím kousek odtud a pohovka je volná.“
Mlčky na ní hleděl.
„Ráno tě hodím do hotelu a pak na letiště,“ navrhla nesměle.
„Manori - to se nehodí - “ řekl tiše.
„Hele, já vím, co si myslíš,“ skočila mu do řeči. „Ale já to nabízím jen jako přátelskou službu - nic víc. Jasné?“ poslední slovo řekla ostřeji, než měla v úmyslu.
„Jasné,“ přikývl.
„A ta pohovka je pohodlná,“ dodala. „Dokonce se na ní dá i vyspat,“ cukly jí koutky.
„Hezké,“ utrousil a i jemu zaškubalo v koutcích úst.
„A slibuji, že tě nezneužiji,“ dodala přemáhajíc smích.
To už se Postrach smál.
„Ráno musíš do práce,“ namítl.
„Stíhám,“ opáčila.
„A co tvůj přítel?“
„Není doma.“
Postrach zamyšleně pokýval hlavou.
„Ale jestli se ti moje přátelská,“ a dala důraz na slovo přátelská, „nabídka nezdá, klidně si teď a tady můžeš shánět taxíka,“ rozhodila rukama po liduprázdné ulici.
„No, jestli to je přátelská nabídka - tak teda jo,“ souhlasil nakonec.
KONEC