„Dobrá, zvládneš řídit? Nechci tu nechávat auto, pokud to nebude nutné.“
„Samozřejmě,“ přikývl.
S úsměvem mu hodila klíčky. Pohotově je chytil, odemknul a nechal ji nastoupit. Pak sám nasedl.
„Doufám, že víš, že se u nás jezdí vlevo. To bych dopravákům nevysvětlila,“ rýpla si zvesela.
„A já zase doufám, že sis všimla, jaké má výhody, když jeden nepije,“ oplatil jí to s úsměvem a rozjeli se.
Manori mu cestou říkala, kudy jet a kam zahnout, takže za malou chvíli stáli před domem.
„Není to nic luxusního,“ pokrčila rameny, když viděla, jak se rozhlíží. „Ale člověk tady má své soukromí.“
„To je hlavní,“ přikývl a stoupal za ní po schodech k bytu.
„Tak, a jsme tady. Vítej v mém skromném království,“ uculila se, když otevřela dveře a vešli dovnitř.
Postrach se rozhlédl po bytě. Nebyl nijak velký, ale prakticky řešený, v obývacím pokoji bylo v policích množství knih a v rohu stála již zmíněná pohovka.
„Neboj, dá se roztáhnout,“ smála se, když viděla, jak si měří pohledem velikost sedačky.
„Půjčím ti nějaké Remusovy věci na spaní,“ napadlo ji. „Jste oba zhruba stejně vysocí,“ tak by ti to mohlo být,“ pronesla Manori zamyšleně, když si ho přejela od hlavy až k patě pátravým pohledem.
„Nedělej si se mnou starosti -“ namítl, ale to už byla pryč. Roztáhl si tedy pohovku a sundal sako, které pečlivě složil a odložil na jedno z křesel.
„Tady,“ podala mu černé tričko a tepláky. „Nic lepšího jsem v té rychlosti nevyštrachala,“ dodala omluvně. „Jestli chceš, můžeš se jít osprchovat,“ mávla rukou směrem ke koupelně.
„Díky,“ vzal si od ní věci a zamířil do sprchy.
Manori mezitím odněkud vylovila polštář a deku, které povlékla a skočila si nastavit budík, aby nedej bože nezaspali.
Postrach za chvíli vyšel v černém z koupelny. Byl to zvláštní pocit a nemohla si odpustit srovnat jej s Remusem, který byl oproti němu o něco robustnější a světlovlasý. Ale přesto měli něco společného. Něco co ovšem nebylo navenek vidět a ona nemohla přijít tomu tajemství na kloub. Třeba to bylo jen tím, že ani jeden z nich nebyl jako z titulní obálky časopisu, a přesto byli oba přitažliví - každý svým způsobem. A možná byli přitažliví právě díky těm drobným nedostatkům.
„To byla rychlost,“ poznamenala.
„Nechci tě zdržovat, už tak tě využívám dost,“ usedl na pohovku.
„Ale jdi, kdybych měla něco proti, tak ti to snad nenabízím,“ s úsměvem zmizela v koupelně.
Postrach si zalezl pod deku a potmě naslouchal neznámým zvukům domu. Zprvu mu to přišlo jako docela dobrý nápad, ale teď, když ležel na pohovce v cizím bytě, na sobě oblečení Manořina přítele, cítil se zvláštně. Co by tomu asi řekla Selena? Tohle se nesmí dozvědět. Pravděpodobně by vzteky vyskočila z kůže, pomyslel si. Zaslechl lehké vrznutí dveří koupelny a tiché kroky, které se k němu blížily.
„Spíš?“ šeptla Manori váhavě.
„Hmm...už ne,“ odpověděl jí pobaveně a otevřel oči.
„Promiň, já jen, jestli už nic nepotřebuješ,“ přešlápla na bosých nohou.
„Ne, jsem naprosto spokojen,“ odvětil a neubránil se myšlence, že s těmi rozpuštěnými vlasy a v noční košilce na ramínka vypadá zatraceně dobře. Manori ovšem nemohla tušit, že ji v takové tmě vidí. Pokrčila rameny a popřála mu dobrou noc.
„Jo, a ráno mi poreferuješ, jestli se na té pohovce dá spát, nebo ne,“ dodala se smíchem a zmizela v ložnici.
„To si buď jista, že se to dozvíš,“ zavolal za ní naoko výhružně. Pak se s povzdechem otočil na druhý bok a zavřel oči. Vždycky se pyšnil tím, že dokáže usnout kdykoli a kdekoli. Jenže teď to nějak nešlo. Nebylo to ani tím cizím prostředím, ani tím, že slyšel zpoza dveří ložnice, jak se Manori převaluje v posteli. Po pravdě si nebyl jist, z čeho pramení jeho neschopnost usnout.
Manori za sebou zavřela dveře a taky ulehla do postele, nezvykle prázdné a studené. Ačkoliv byla docela unavená z hektického dne, přece jen nemohla dlouho usnout, ostatně jako poslední noci pokaždé. Asi to chce nějakou změnu, napadlo ji, když se po desáté přetočila na bok. Poslední myšlenka, která ji bleskla hlavou, byla, co by asi na to řekl Remus, kdyby věděl, že má ve svém tričku podnájemníka. Naštěstí věděla, že dřív než pozítří se nemůže vrátit. Spokojena sama se sebou konečně usnula.
Postrach se posadil na posteli. Byl to ten pach, co mu vadilo. Tak slabý, že si ho uvědomoval jen zvolna a zároveň absolutně cizí a zneklidňující. Vylezl z postele a otevřel okno. Třeba má Manori nějaké exotické zvíře, napadlo ho, když uléhal.
Probudil ji ostrý zvuk budíku. Natáhla se po něm a podařilo se jí ho shodit na zem, ale zvonit nepřestal. Zaklela a rozlepila jedno oko. Její první myšlenkou bylo proč sakra vstává tak brzo. Když rozlepila i druhé oko, vzpomněla si. Zamáčkla budík a vyletěla z postele jako raketa.
Dveře už otvírala pomalu a tiše. Nechtěla Postrachovi připravit nepříjemné probuzení.
Nakoukla do obýváku. Ještě spal - na chlapa až neobvykle tiše. Zadívala se na něj. Vypadal tak klidně, spokojeně, že se jí až nechtělo ho budit. Popošla blíž a polkla. Asi se jí to jen zdálo, ale - popošla ještě o kousek blíž. Ne, nezdálo. Vůbec nebylo patrné, že by se mu zvedal hrudník!
V první chvíli Manori zachvátila panika a napadlo jí tisíce vysvětlení - jedno šílenější než druhé. Vzápětí ale převládl rozum. Došla až k němu a natáhla ruku k jeho rameni.
„Vstáváme?“ zeptal se, aniž by otevřel oči.
Manori sebou trhla.
„Vyděsil jsi mě,“ řekla mu a zkoumavě si ho prohlížela - dýchal normálně.
„Stalo se něco?“ zeptal se a otevřel oči.
Manori usoudila, že se jí to asi zdálo. Optický klam, ještě je nevyspalá a to tričko mu bylo přece jen velké.
„V pořádku,“ usmála se. „Máš deset minut volnou koupelnu, pak tě bez milosti vyhodím. Co si dáš k snídani?“
Postrach se posadil na posteli, spustil nohy dolů a vstal. Protáhl se, až mu křuplo v zádech.
„Nesnídám,“ řekl a zamířil do koupelny. „A ta pohovka - “
Manori se otočila.
„Je hrozná, jestli to chceš vědět,“ sdělil jí s úsměvem, který naznačoval, že zase tak hrozné to nebylo. „Nějaké péro mě celou noc příšerně tlačilo.“
Manori se zakuckala smíchy.
„Jo, tak péro tě tlačilo?“ pohihňávala se.
„Ženský,“ povzdechl si Postrach teatrálně a zavřel za sebou dveře od koupelny.
Když vešel do kuchyně, byl už převlečený. Přejel pohledem stůl. Navzdory jeho prohlášení, že nesnídá, mu Manori dala na talíř míchaná vajíčka a nalila kávu.
„Nebo chceš radši čaj?“ zeptala se.
„Říkal jsem ti, že nesnídám,“ povzdechl si. Posadil se naproti ní a odsunul talíř od sebe.
„Nesnídat není zdravé,“ namítla. „A času máme dost.“
„Tak jo,“ souhlasil. „Jo, a je volná koupelna,“ dodal se spikleneckým mrknutím.
„Však už jdu,“ usmála se.
Jakmile byla z dohledu, rozhlédl se Postrach po bytě. Pak otevřel okno. Bohužel dole byl chodník. Pokrčil rameny a smetl z talíře vajíčka. Jen doufal, že to nikomu nespadne na hlavu. Kávu vylil do květináče stojícího na ledničce. Poté se zase usadil, a když se vrátila, tvářil se jako by nic.
„A hele, jak mu chutnalo,“ usmála se.
„Pojedeme?“ zeptal se a podíval se na hodinky.
„Jasně,“ přikývla a zachřestila klíči.
Postrach se trochu obával ranní zácpy a jak se ukázalo oprávněně. Bylo mu absolutní záhadou, jak Manori dokázala prokličkovat mezi auty mezírkami, kam se podle něj nikdy nemohla vejít. I když se považoval za otrlého, několikrát zkontroloval, že má dobře zapnutý pás a chvílemi se díval raději na ni, než na její zběsilé manévry.
„Tedy jak tobě mohli dát řidičák?“ zavrtěl hlavou, když se prosmekla těsně před tramvají, až sevřel ruce v pěsti a čekal náraz. Kupodivu jim řidič ani nezahrozil. Začal přemýšlet o tom, jestli oni ti Angličané opravdu nejsou studení čumáci. V Praze by si už dávno rozšířil slovník sprostých slov o pár pěkných, jemu dosud neznámých výrazů.
„Přece nechceš zmeškat letadlo?“
„To ne, ale rád bych se jeho odletu dožil,“ usmál se trochu kysele.
„Snad se nebojíš?“ usmála se.
„Ne, v pohodě, aspoň letos ušetřím za Matějskou,“ ušklíbl se.
Když konečně zastavili před hotel, skutečně se cítil jako po jízdě na horské dráze. Vystupoval poněkud opatrně a na Manořin smích odpovídal jen zdvořilým, trochu křečovitým úsměvem. V rychlosti si v hotelu sbalil - stejně toho moc sebou neměl. V recepci se odhlásil, zaplatil a s tichým povzdechem se vydal za Manori, která čekala u auta.
„Jestli předvedeš ještě jednu takovou jízdu, jedu taxíkem,“ upozornil ji, když zavíral kufr auta. „Jezdíš hůř než pražští taxikáři - a to je už co říct.“
Manori se jen smála. Nicméně cesta na letiště byla o poznání klidnější.
Postrach si vyndal tašku z kufru, počkal, až Manori zamkne auto a v jejím doprovodu zamířil do letištní haly.
„Hned bych někam letěla,“ rozhlédla se Manori po hale.
Postrach se pousmál.
„Letí mi to za tři čtvrtě hodiny - jezdíš jako blázen. Co si někam sednout?“ navrhl.
Manori se nejistě rozhlédla. Na letišti bude všechno hrozně drahé, napadlo ji.
„No tak,“ pobídl ji trochu netrpělivě.
„Dobře, co támhle,“ ukázala na jednu z kaváren.
Posadili se. Postrach si nic neobjednal a Manori to doprovodila nespokojeným tsss a objednala si horkou čokoládu.
„To mi řekni, z čeho ty vlastně žiješ,“ zakroutila hlavou, když jí přinesli šálek voňavého nápoje. „Nejíš, nepiješ, nekouříš - “
Postrach s pobaveným úsměvem čekal, kde výčet skončí.
„Spíš tak, že jsem si v jednu chvíli myslela, jestli jsi neumřel,“ usmála se.
„To víš, businessmani - stres a žaludeční vředy - toť náš denní chléb,“ pokrčil rameny.
Zadívala se na něj tak zvláštně, takže věděl, že její příští otázka se mu nebude líbit.
Nelíbila.
„Čeká tam někdo na tebe?“ zeptala se tiše.
Povytáhl tázavě obočí.
„Nenosíš prstýnek,“ kývla k jeho ruce.
„Asi proto, že nejsem ženatý,“ odvětil.
„A máš někoho?“ vyzvídala, aniž by sama věděla, proč vlastně. Možná jí vadilo, že se podřekla s Remusem.
„Záleží na tom?“ vyhnul se přímé odpovědi.
Takže má, pomyslela si.
„Ne, vlastně ne,“ řekla s úsměvem.
Zatímco Manori popíjela horkou čokoládu, povídali si - většinou nic důležitého, stejně dobře by mohli mluvit o počasí.
Postrach poté zaplatil a Manori ho doprovodila k přepážce, kde si koupil rezervovanou letenku.
„Takže - ahoj,“ pousmál se a po chvíli zaváhání jí nabídl ruku.
„Ahoj, ráda jsem tě poznala,“ stiskla mu ji. Už dřív si všimla, jak má ruce studené, ale teď jí to přišlo obzvláště výrazné.
„Kdybys - kdybys zase někdy letěl do Londýna,“ nadhodila.
Usmál se a pokýval hlavou. Tak nějak ale oba věděli, že to není pravděpodobné.
„Díky za - za všechno,“ řekl, pak se otočil a zamířil k odbavovacímu prostoru.
Manori se za ním dívala, dokud jí nezmizel z očí. Pak vyšla ven na terasu a dívala se, jak kráčí prosklenou chodbou k letadlu. Vydržela tam, dokud letadlo neodletělo. Mrkla na hodinky a zaklela. Přijde pozdě!
Přemístila se do vstupní haly, rychlým krokem se prodrala skrz zástupy kouzelníků a čarodějek, vyjela jedním z výtahů do druhého patra a proběhla služebním vchodem div, že nevyrvala dveře z pantů, a znovu si přeříkávala tu ubohou lež, jíž chtěla dojmout toho, kdo bude dneska na vrátnici.
„Manori,“ zamračil se na ni postarší kouzelník. „Kolikrát ti mám říkat, že tohle není holubník?“
Nasadila kajícný výraz.
„Příchody a odchody se musí hlásit! Tak pro příště!“
Manori včas zakryla překvapení úsměvem. V rychlosti mrkla přes pult - někdo ji musel zapsat příchod.
Kolem kanceláře šéfa se proplížila, jako by to byla dračí sluj. Prošla chodbou, seběhla pár schodů a octla se mezi kójemi bystrozorů starajících se o záležitosti Odboru záhad a tajné mise. Teprve teď si oddechla, nehrozilo, že by jí někdo kladl nepříjemné dotazy, proč jde pozdě a jestli četla pracovní řád, popřípadě, jestli vůbec umí číst, jako to dělal s oblibou vrchní šéf Eckli, kterému za zády většina neřekla jinak než Naježený Kaktus. Na Odboru všichni drželi při sobě a nehrozilo, že by ji někdo prásknul.
Pootevřela dveře a vklouzla do své kanceláře. Vlastně nebyla tak úplně její, měly jí s Margarit napůl, v rámci úsporných opatření ministerstva se musely jako mladší členky sboru, byť měly každá svůj tým, uskromnit.
„No dost, že jdeš,“ přivítala ji Margarit nevrle. „ Kaktus Eckhli se po tobě už sháněl.“
Manori zbledla.
„Co zase chtěl? Cos mu řekla?“zavřela za sebou dveře.
„Řekla jsem, že jsi na záchodě,“ pokrčila Margarit rameny.
„Díky,“ vydechla a svezla se na svou židli. „Kdo mi nahlásil příchod?“
„Pastorek,“ řekla Margarit a dodala: „Myslím, že se mu líbíš. Snaží se ti zavděčit.“
„A jde mu to dobře. Zachránili jste mi krk, díky,“ usmála se Manori.
Margarit odložila brk a zadívala se na svoji kamarádku.
„No tak,“ kývla na ni. „No povídej. Jaký byl?“ usmála se spiklenecky.
„Kdo jaký byl?“ zeptala se Manori nechápavě a přitáhla si hromadu složek.
„To od tebe není hezké,“ řekla naoko vyčítavě. „Že jsi poslední dny nestrávila s Remusem, z toho se nevykroutíš. Tak mi něco řekni, přece! Jak se jmenuje? Jak vypadá? Jaký byl?“ vyzvídala.
„Jmenuje se Postrach, vypadá normálně a byl příjemný kamarád,“ odpověděla Manori, aniž by vzhlédla.
„A dál?“
Manori se na Margarit zadívala.
„Dál? Dál nic - dneska ráno odletěl domů.“
„Man, holka drahá, tos ho nechala jen tak jít?“ zavrtěla Margarit hlavou a obrátila oči v sloup.
„Nevím o čem mluvíš,“ zamračila se Manori.
„Ale no tak, jediný, kdo si ještě nevšiml, že se váš vztah rozpadá, jsi ty a Remus. A teď potkáš chlapa, se kterým se bavíš a necháš ho jít? Budeš toho litovat,“ ukázala na ni Margarit brkem.
Manori se usmála.
„Buď v klidu. A navíc, byl zadaný,“ řekla tiše a snad i trochu smutně.
Ruzyňské letiště vypadalo omšele jako obvykle, snad si toho jen byl víc vědom. Od chvíle, kdy dosedli na runway, na něj padla jakási sklíčenost.
V letištní hale na něj čekali Tobiáš s Karolínou. Že s nimi není Selena, ho nepřekvapilo.
„Ahoj,“ přivítal ho Tobiáš.
„Ahoj,“ pokýval Postrach hlavou a podali si ruce.
„Ani není opálený,“ zasmála se Karolína a objala ho, až cítil, jak jeho žebra vehementně protestují.
„Taky tě rád vidím, Karolíno,“ pousmál se, když ho pustila.
„Dost jsi všechny tím svým prodlouženým výletem překvapil,“ řekl Tobiáš cestou k autu.
„Překvapil a některé rozzuřil,“ neodpustila si Karolína, když nasedali do auta.
Postrach to nekomentoval. Věděl, že Karolína nemá Selenu ráda a panuje mezi nimi křehké příměří.
„Tak povídej,“ opřela se Karolína zezadu o Postrachovo sedadlo.
„Není co,“ pokrčil rameny. „Prošel jsem si památky, byl taky po dlouhé době na výstavě a - a byl jsem si zahrát kulečník.“
„Nesnášíš kulečník,“ podíval se na něj Tobiáš překvapeně.
„Hele, věnuj se řízení,“ napomenul ho Postrach.
„Ale on má pravdu - nesnášíš ho. Nebyl jsi to snad ty, kdo nám zakázal dát do Klubu kulečníkový stůl?“ ryla do něj Karolína dál.
„Zakázal jsem to proto, že není místo. Je tam piáno,“ odsekl tiše a sám byl svým podrážděním překvapený.
Karolína ale pochopila, že zašla moc daleko a už se nevyptávala. Zbytek cesty mu Tobiáš ve zkratce pověděl, co se dělo doma, zatímco byl pryč. Jak přepokládal, vše tu bez něj běželo hladce.
Toho dne se Manori zdržela v práci do noci. Jednak chtěla dohnat otravné papírování, a pak se jí moc nechtělo domů. Co tam taky? Nikde nikdo, s kým by si mohla popovídat, jen prázdno obklopené čtyřmi stěnami. Nakonec se přece jen zvedla, složky srovnala do pořadače, zhasla a vyšla na chodbu.
Večerním Londýnem se v tuto dobu už mnoho lidí nepotulovalo, takže bez problému dojela domů, zaparkovala a vešla do bytu. Na lince v kuchyni pořád stály dva hrnečky od kávy, které ráno nestihla umýt, v obýváku se na pohovce povalovala deka a polštář, jinak nic nenasvědčovalo tomu, že se jí to celé „dobrodružství“ nezdálo. Převlékla se, umyla hrnky a pak šla uklidit povlečení. Chladivá látka ještě slabě voněla Postrachovou kolínskou. Jakpak asi doletěl? Co právě teď dělá? Podívala se na hodiny na zdi. Blbá otázka-spí. Zavrtěla hlavou a šla si dát rychlou sprchu. Pak vyčerpáním padla do postele a usnula.
Postrach měl pocit, že ho všichni vítají, jako by byl pryč minimálně půl roku a ne jen pár dní. Záhy ale pochopil proč. Když se totiž zeptal, kde je Selena, najednou všichni viděli něco hrozně zajímavého na koberci.
„Slečna Selena odešla,“ řekl pan Ho.
„Odešla? Proč? Kdy?“ Postrach se po nich rozhlédl, jak se snažil dostat z nich nějakou odpověď.
„Řekla, že s námi tu nebude už ani minutu,“ řekl Tobiáš.
„Jo a o tobě se zrovna lichotivě taky nevyjádřila,“ dodala Karolína, ale protože se mu nepodívala do očí, pochopil Postrach, že na Selenině odchodu má nějakou zásluhu.
Postrach se na ni ani nedokázal zlobit. Byla to konec konců především jeho vina. On sem Selenu přivedl. Na druhou stranu kdyby tušil, jaké strašné předsudky má a na jaký odpor u svých přátel narazí, nikdy by to neudělal.
„Prý budeš vědět, kde ji hledat,“ dodal tiše Tobiáš.
Postrach pokýval hlavou. Bylo jen jediné místo, kam mohla jít - její pražský byt. Dřív se tam scházeli, než ji přemluvil, aby žila s ním v Klubu, třebaže tím sobě i ostatním zkomplikoval život - a to víc než si vůbec dokázal kdy představit.
„No s večeří na mě nečekejte,“ pousmál se, ale byl to poněkud smutný úsměv.
Jak Karolína nevolí stiskla rty, viděl velmi dobře. Jenže co ona o tom může vědět, pomyslel si poněkud hořce, když odcházel.
KONEC