Zvonil dost dlouho, než zarachotil zámek a dveře jejího bytu se otevřely. Neřekla mu ani ahoj, jen se na něj zadívala a pak mlčky ustoupila ze dveří.
Tašku si nechal v předsíni a šel za ní do obýváku. Seděla schoulená v křesle a on zjistil, že neví, co říct.
Posadil se na pohovku.
„Proč jsi odešla?“ zeptal se nakonec tiše.
„Ty to moc dobře víš,“ řekla. „Nebudu s těmi zvířaty dál žít na jednom místě - nemůžu. A ty mě tam klidně s nimi necháš samotnou!“
Postrach si povzdechl. Cítil se unavený. Neměl už sílu neustále se s ní hádat a žádat ji, aby takhle o jeho přátelích nemluvila.
„Asi to byla chyba,“ uznal.
„Ano tvoje chyba,“ řekla chladně.
„Ano moje chyba - omlouvám se. Víc dělat nemůžu,“ odpověděl poněkud podrážděně.
„Mohl bys od nich odejít,“ její hlas se rázem změnil a byl takový, jaký si ho pamatoval - hřejivý, mazlivý.
„Seleno,“ povzdechl si. „Nemyslíš, že toho pro tebe dělám už tak dost? Já od nich nemůžu odejít.“
„Jistě že můžeš!“ její hlas opět ztvrdl „Můžeš tu žít se mnou a budeme zase šťastní.“
Postracha snad vůbec poprvé hořce napadlo, jestli vůbec někdy šťastní byli.
„Já to nechápu. Žila jsi mezi Templáři celé roky,“ zadíval se na ni.
„To byla nutnost,“ odsekla.
Pokýval hlavou.
„Tak proč jsi vlastně se mnou?“ otázal se.
Přisedla si k němu a přitiskla se k němu. I přes šaty cítil horkost jejího těla.
„Protože ty jsi jiný - lepší než oni. Sice ne o moc, ale myslím, že to stačí,“ zapředla mu do ucha a její štíhlá snědá dlaň mu sklouzla na vnitřní stranu stehna.
Zadíval se na ni a někde v hloubi duše věděl, že mu lže. Možná že ostatní měli pravdu. Měl by ji opustit, ale - nemohl. Nešlo to. Ona byla to jediné, co tak nějak dávalo jeho nové a nepřirozené existenci smysl.
„Postrachu, ty mě přece miluješ, ne?“ zašeptala a začala mu rozvazovat kravatu.
Neopověděl a svým způsobem věděl, že ona ani odpověď neočekává.
„Zůstaneš přes noc,“ oznámila mu, když mu sundala sako, načež ho vzala za ruku a doslova dotáhla do ložnice.
Když mu začala rozepínat košili, pokusil se ji políbit na rty, ale jako vždy uhnula. Stáhla mu košili a shodila ho na postel.
„Seleno, ne,“ zachytil její ruku, která mu chtěla rozepnout pásek.
Vyškubla se mu.
„Strávil jsem 2 hodiny v letadle, chtěl bych si dát sprchu.“
„Sprcha? Výborný ná - “
„Chci jít sám,“ zarazil ji.
„Tsss,“ odtáhla se od něj uraženě.
Vstal, posbíral svoje věci a přehodil je v obýváku přes křeslo.
„A opovaž se vyhonit si ho!“ křikla za ním.
Postrach zavřel oči a na okamžik pocítil touhu sebrat se a odejít a už se nikdy nevrátit. Oč by jeho život byl jednodušší. A osamělejší. Takže si jen povzdechl a zavřel za sebou dveře od koupelny. Svlékl se, pustil sprchu a aspoň na chvíli přestal přemýšlet a jen si vychutnával proud horké vody na kůži. Pak se opřel rukama a čelem o stěnu a v duchu proklínal den, kdy všechno ztratil a stalo se z něj tohle.
„To tu hodláš tu strávit celý den?“ nakoukla Selena do koupelny.
„Ne,“ ucedil tak podrážděně, že i Selena raději beze slova zavřela a nechala ho být.
Když vyšel z koupelny, nakoukl pootevřenými dveřmi do ložnice. Selena ležela v posteli a uraženě mu ukazovala holá záda. Vklouzl k ní pod přikrývku a přitiskl se k ní. Sotva se jeho nahá kůže dotkla té její, odtáhla se.
„Jdi ode mě! Jsi jako kus ledu!“ štěkla na něj.
Povzdechl si, ale už se nepokusil dotknout jí. Věděl, že ona musí přijít sama. A přece to pořád znovu a znovu zkoušel. Snad doufal, že se jednou něco změní. Zavřel oči a otočil se k ní zády.
Zaslechl, jak se pohnula. Cítil i lehké zachvění postele. Pak mu její horká ruka přejela podél páteře a nakonec se k němu pomalu přitulila. Obrátil se na záda a ona se mu schoulila v náručí. Přišla mu tak horká a najednou tak zranitelná a křehká. Prohrábl husté kaskády jejích měděných vlasů. Vnímal její vůni - tak důvěrně známou. V těchto chvílích jí vždycky všechno odpustil.
Nadzvedla se na loktech a políbila ho na tvář, pak na krk.
Jedním trhnutím z něj stáhla přikrývku a usadila se mu na nohách. Olízla si perfektně vykrojené rty - tak nenasytně a svůdně, že Postrach jen polknul. Představa, co by ty rty mohly dělat, rozpalovala jeho studenou krev. A možná o to víc, že věděl, že je to nejspíš jen jeho zbožné přání.
Posunula se trochu výš, sevřela mu zápěstí a přitiskla mu ruce podél hlavy. Pak se pomalu začala o něj otírat klínem. Se zavřenýma očima tiše sténal a vycházel jí boky vstříc. Najednou k jeho zklamání přestala. Jednu nohu mu vsunula mezi stehna, rukou sevřela jeho vzrušený penis a začala ho jemně třít.
Postrach zasténal.
Pak něco kovově cinklo a Postrach otevřel oči.
„Co je to?“ zeptal se a pokusil se otočit hlavu, aby se podíval za sebe.
„Nic,“ odvětila s úsměvem.
„Jak - “ jeho hlas přešel do bolestného zasténání, protože mu dost surově stiskla varlata.
Postrach tak zjistil, že to bolí pořád úplně stejně, akorát ta bolest rychleji odeznívala.
Kolem jednoho a pak i druhého zápěstí se mu zacvakla kovová pouta.
„Seleno!“ zacloumal pouty. „Co to má znamenat?!“
„Jen taková hra,“ usmála se.
Nenáviděl její hry, její ponižující hry. A tohle nepříjemně zavánělo vězením. Kovová pouta byla z kvalitnějšího materiálu než postel, takže když za ně na obou stranách zatáhl, ohnulo se se skřípěním čelo postele.
„Přestaň!“ okřikla ho.
„Tak mě pusť!“
„Postrachu,“ přejela mu rukou po hrudi. „Je to jen hra,“ zapředla.
„Ale mě se nelíbí!“ odsekl. Přestal táhnout na obou stranách a místo toho škubl jednou paží. Řetěz pout povolil.
„Všechno zkazíš,“ vyčetla mu. „Vždycky všechno zkazíš.“
Rozlomil pouta a hodil je na zem.
„Já? To ty pořád vymýšlíš takovéhle - “ zjistil, že nenachází slov.
„Asi proto, že je s tebou v posteli nuda,“ vyprskla. „Znáš jen misionářskou polohu - jak z klášterní školy. Divím se, že netrváš na sexu po svatbě!“
To urazilo jeho mužskou ješitnost natolik, že udělal něco, co u něj nebylo obvyklé. Nechal ji tam a odešel do obýváku.
Vyndal si notebook a až do večera hrál solitare, zatímco Selena trucovala v ložnici. A jak byl na ni naštvaný, napadlo ho, že je škoda, že se Manori nezeptal na nějaký email, chat nebo tak něco. Mohl by si s ní teď aspoň povídat. Zamyslel se co asi dělá. Snad nepřišla pozdě do práce. Pak si vzpomněl že má přítele a svědomí mu jedovatě připomnělo, že on má Selenu.
Večer Selena vylezla z ložnice, udělala si večeři a začala se lísat. Někdy si přál trucovat jako ona, odehnat ji od sebe a dělat uraženého. Měl na to přece právo. Jenže vždycky když přišla a tvářila se, že je vše v pořádku, odpustil jí. Neměl nikoho jiného než ji.
Sedla si mu na klín a začala ho zase provokovat a dráždit. Milovat se na židli, ale odmítl, takže se přesunuli do ložnice.
Selena si lehla na záda na postel, opřela se o lokty a roztáhla nohy. Postrach najednou pocítil nechuť mít s ní jakýkoli styk natož ten pohlavní. A k jeho smůle to na chlapech je vidět. Selena protáhla obličej, dala nohy k sobě a zachumlala se do deky. Noc byla pro Postracha velmi, velmi chladná a ne zrovna proto, že si Selena zabrala celou tu velkou deku jen pro sebe.
Ve snu se proplétala bludištěm podzemní kobky, správný směr ji napovídalo jen vzdálené šumění stromů, které se neslo chodbami, jinak prázdnými a ponurými. Musela se odtamtud dostat rychle a hlavně tiše, nechtěla vzbudit pozornost strážců. Naneštěstí se někde za ní ozvalo klapnutí dveří. S trhnutím se otočila, ale ve tmě toho moc neviděla. Přidala tedy v chůzi na rychlosti a s rukou nataženou před sebou pokračovala vpřed. Opět zaslechla nějaký zvuk. Kroky. Tentokrát z její levé strany. Ve zmatku změnila směr a zahnula prudce doprava a utíkala, co jí síly stačily. Někdo ji ovšem zastoupil cestu a chytil za ramena. NE!
S trhnutím se probudila, zpocená a roztřesená, a okamžik vytřeštěně zírala do nervózní Remusovy tváře. Pak se mu vyčerpaně opřela o hruď.
„Už je to dobré, Man,“ konejšivě ji sevřel v náručí a hladil po zádech.
„Remusi, co tady u Merlina děláš? Uprostřed noci?“ vypadlo z ní, když se trochu vzpamatovala.
„Byli jsme hotovi dřív, tak jsem se rozhodl vrátit, navíc, už bude skoro ráno,“ kývnul hlavou k oknu, z kterého se zpod zatáhnutých závěsů prodíraly první mdlé ranní paprsky.
„Sakra...“ padla naznak zmoženě do polštářů.
Remus si vlezl pod deku a přitáhl si ji k sobě. Chvíli mlčky leželi, pak ticho přerušil jeho hlas.
„Mám takový divný pocit,“ odtáhl se od ní, a trochu zmateně se posadil. Něco mu vadilo, ale nemohl určit původ ani příčinu.
„Co se děje?“ překulila se k němu.
„Něco je špatně....nedonesla sis zase nějakou příšernost z práce sem domů, že ne?“ podíval se na ni podrážděně.
„Ne, kupodivu ne,“ řekla ostřeji, než měla v úmyslu a otočila se na druhý bok.
Nějakou dobu jen tak ležela v posteli a snažila se ještě usnout, ale bylo to málo platné. Nakonec tiše vstala, aby neprobudila Remuse, a vyšla z ložnice. Když si v kuchyni připravovala snídani, padl ji pohled na jeho oblíbený hrnek a svědomí v ní se nespokojeně zahemžilo. Trochu provinile jej vzala do ruky a chvíli převracela v dlaních. Pak se rozhodla nachystat snídani i Remusovi, snad jako omluvu za její chování. Vlastně nevěděla, proč to dělá. Možná se jen nechtěla pravdě podívat do tváře, jako ji to navrhovala Margarit, nebo ze sebe potřebovala smýt případnou vinu? V zamyšlení odešla z bytu a pospíchala do práce.
Tentokrát si nevyslechla žádné kázání, že jde pozdě, a tak bezstarostně pokračovala ke své kanceláři. Když sahala na kliku dveří, ozval se za ní povýšený hlas.
„Tady jste, jsem rád, že jste se taky někdy uráčila přijít do práce.“
Zaskřípala zuby a otočila. „Dobré ráno, pane Eckli,“ nasadila úsměv.
„Pojďte do mé kanceláře, není času nazbyt,“ přikázal, nečekal na ni a vykročil.
Následovala ho a v duchu si nadávala do poslušných pejsků, ale na druhé straně jí nezbývalo nic jiného, než poslouchat.
Postrach vešel do Klubu tak brzy ráno, že ještě spal i Tomislav, který jinak vstával první a připravoval snídani. Ve svém pokoji si vybalil věci a dal si skutečně dlouhou, horkou a nikým nerušenou sprchu, takže když scházel dolů na snídani, cítil se skoro zase jako člověk.
Tomislav zrovna rozdával míchaná vajíčka, která voněla tak, že se už v půlce schodů Postrachovi sevřelo srdce. Vzpomněl si totiž na úplně jiné ráno a úplně jiná míchaná vajíčka a tak nějak ho přepadl takový zvláštní smutek a nostalgie.
„Dobré ráno,“ pozdravil a už rutinně skryl všechny svoje problémy tak hluboko, aby je nikdo neviděl - alespoň ne na první pohled.
Všichni mu začali přát dobré ráno. Tobiáš s Karolínou se dokonce na sebe na chvíli přestali ksichtit.
Postrach se posadil do čela stolu a nechal, aby ho ta domácí klidná atmosféra prostoupila. Sice se i mezi svými nejbližšími stále cítil jaksi osamělý, ale cítil se tu doma.
„Snídani?“ zeptal se ho Tomislav.
Jak Postrach k němu otáčel hlavu, koutkem oka postřehl, jak sebou Hanako trhla. Pocit osamělosti se o něco prohloubil. Než však mohl něco odpovědět, už před něj Tomislav položil sklenici z broušeného skla s těžkým dnem.
„Díky,“ řekl Postrach a potlačil nutkání jít si to vypít někam jinam.
„Co Selena?“ zeptala se Denisa. „Vrátí se?“
„Ne,“ řekl Postrach tónem, který vylučoval další diskusi na toto téma, a napil se.
Chvíli převaloval tekutinu na jazyku a vychutnával si skutečnost, že je to teplé a nechutná to po umělé hmotě. I když pravda čerstvá je čerstvá, ale tuhle myšlenku rázem zapudil, neboť mu nebyla příjemná.
„No, my půjdeme,“ zvedla se Karolína a kývla na Hanako.
„Posaďte se,“ pokynul jí Eckli k židli před jeho stolem.
„Díky,“ trochu zvědavě se na něj dívala, málokdy se stalo, že by bystrozoři byli voláni do šéfovy kanceláře, když je potřeboval seřvat, obvykle mu stačilo dojít si za provinilcem na jeho oddělení.
„Asi se divíte, proč jste tady,“ řekl, když se posadil za stůl, jako by ji četl myšlenky.
„Popravdě, ano,“ přiznala se. Nebylo radno mu moc odporovat. Měla svou práci ráda a nehodlala se jí jen tak vzdát.
„Přejdu rovnou k věci. Nedávno se vrátil jeden z našich bystrozorů-špiónů, nasazený v nepřátelských řadách. Zjistil několik nepříjemných skutečností. Nejdůležitější ovšem z toho bylo, že se Vy-víte-kdo chystá rozšířit pole působnosti i na Starý kontinent,“ odmlčel se a otevřel desky, které měl nachystány na stole.
„Získali jsme informace, že se jeho lidé strategicky usadili ve střední Evropě, konkrétně mimo jiné i v České republice. Proč zrovna tady se mě neptejte, kromě výhodné polohy k tomu nevidím důvod,“ ušklíbnul se. „Taková titěrná zemička,“ zavrtěl hlavou.
Manori pevně stiskla rty po poslední poznámce. Začínalo jí to docházet.
„Nicméně o vás vím, že jste schopna se tam,“ vyplivnul poslední slovo posměšně, „domluvit, a minulý šéf na vás sepsal výborný posudek,“ netvářil se ovšem nijak nadšeně z této skutečnosti.
„Takže vás pověřuji úkolem prověřit tuto záležitost.“ Zaklapl složku a poslal jí je přes naleštěnou desku stolu.
Manori ji otevřela a v rychlosti prolétla. „Mám jít do téhle akce sama?“ zvedla oči od papírů.
„Jistě že ne. Tamní pořádkové síly vám budou k dispozici. Nechceme ale budit pozornost. Vaše mise bude přísně utajená. Oficiálně tam jedete v rámci řekněme evropské spolupráce - získávat nové poznatky a zkušenosti. A pak nikdo další se tady nedomluví česky.“ Pohodlně se opřel do polstrovaného křesla.
„Pokud si ale myslíte, že to nezvládnete...“ nechal větu nedokončenou a významně se na Manori zadíval.
„Ne, to není problém. Kdy mám vyrazit?“ zeptala se věcně a ignorovala ten posměšný výraz na obličeji svého šéfa.
„Co nejdříve, nejlépe ihned. Jak si možná uvědomujete, situace je vážná,“ ušklíbl se.
„Ano, pane,“ s tím se zvedla z židle. „Nashledanou,“ rozloučila se a vycouvala z jeho kanceláře. Eckli už byl ale zaujat nějakými papíry na stole, ani nezvedl hlavu, když se za Manori zavřely dveře.
Postrach se vyhnul oběšenci s prostřelenou hlavou, který se mírně pohupoval uprostřed místnosti, a položil na luxusní pracovní stůl standardní světle zelené desky a pro jistotu je zatížil pozlaceným těžítkem. Pak společně s Tobiášem opustili luxusní vilu, aniž by je kdokoli zpozoroval a to včetně špičkového bezpečnostního systému, který měl zrovna jako na potvoru špičkový výpadek.
Za domem nasedli beze spěchu do fabie barvy šedé metalízy. Tobiáš zastrčil klíčky do zapalování a nastartoval. Ve chvíli, kdy vyjížděli na hlavní silnici, bezpečnostní systém jisté luxusní vily znovu naskočil.
Postracha napadlo, že měli spustit poplach. Kdo ví, kdy tam tu mrtvolu policajti najdou.
„Nešel bys s náma večer na kulečník?“ zeptal se Tobiáš trošku poťouchle.
„Ne,“ odpověděl Postrach bezmyšlenkovitě.
„Já myslel, že jsi na něj změnil názor,“ pousmál se Tobiáš.
„Ani ne,“ zavrtěl Postrach hlavou a zadíval se z okna.
„Já vím, že to nechceš slyšet,“ řekl Tobiáš po chvíli ticha. „Ale ona tě jen ničí.“
Postrach mlčel.
„Od té doby, co jsi s ní, nejsi ve své kůži. Všichni to vidíme,“ pokračoval Tobiáš tiše.
Postracha trpce napadlo, že ve své kůži není již víc jak čtyři roky. Už od té doby, co se jeho život obrátil vzhůru nohama. Ale to by ostatní nepochopili.
„Zastav,“ požádal.
„Co?“ užasl Tobiáš.
„Támhle mi zastav,“ ukázal Postrach na místo vyhrazená pro autobusy.
Tobiáš mu s povzdechem vyhověl a Postrach vystoupil.
„Máme tě čekat?“ zeptal se Tobiáš.
Postrach jen pokrčil rameny.
„Tak ahoj,“ řekl Tobiáš trochu sklesle.
„Ahoj,“ odpověděl Postrach a zamířil do metra.
Tobiáš jen smutně zavrtěl hlavou a odjel.
Postrach postával na peróně trochu stranou od davu lidí, který páchl nejrůznější směsicí pachů a nepříjemně hlučel, a poněkud apaticky zíral do země. Nevěděl, co mu vadí víc - to, že má Tobiáš pravdu, nebo jeho vlastní neschopnost ten vztah ukončit.
Souprava s řinčením zastavila ve stanici. Postrach počkal až se dav nahrne dovnitř a s největším sebezapřením nastoupil. Někdy se ptal sám sebe, co cítí k obyčejným lidem - k těm obyčejným lidem, které chránil, a kteří by nejspíš s křikem utekli kdyby věděli, co je zač. Anebo hůř pokusili by se ho zabít, za to, co je. Na okamžik k nim pocítil odpor. Jsou jako tupohlavé stádo ovcí, napadlo ho znechuceně. Ty myšlenky a pocity ho vyděsily. Kdy začal ztrácet morální hodnoty a takhle uvažovat? Ale možná že to nepatřilo lidem kolem něj. Copak on byl jiný? Jako tupá ovce šel za Selenou.
Vystoupil a vyšel z metra na ulici. Propletl se uličkami až stanul před domem, kde bydlela. Zazvonil - nic. Zkusil to znovu, ale bez odezvy. Vytáhl mobil a vytočil její číslo do bytu. Nebrala to. S povzdechnutím telefon zaklapl a zastrčil zpět do náprsní kapsy. Vzpomněl si, že jí aspoň stokrát žádal, aby si pořídila mobil. Dokonce jí ho chtěl koupit. Nakonec se pohádali, protože ho nesmyslně obvinila, že ji chce hlídat jako žárlivý manžel.
Rozhodl se, že na ni počká.
Poté, co se rozloučila s Margarit, vyrazila Manori domů. Jak její kamarádka poznamenala a ona s ní plně souhlasila, tohle se Remusovi rozhodně líbit nebude. Celou cestu přemýšlela, jak mu to co nejtaktněji sdělit, ale nic dostatečně diplomatického ji nenapadlo. No co, musí se holt smířit s tím, čím se živí, pomyslela si bojovně.
Remus byl podle jejího očekávání doma. Svlékla si kabát a zamířila do obýváku, ve kterém bylo podezřelé chladno.
„Ahoj, mám pro tebe novinu,“ rozhodla se na to jít přímo a zavřela okno.
„Opravdu? Nechala jsi se přeložit na nějaké rozumnější místo?“ zvedl Remus zvědavě hlavu.
„Ne, naopak,“ posadila se naproti něj.
„Naopak?“ opakoval podmračeně. „To znamená co?“
„To znamená, že mě šéf zaúkoloval samostatnou misí,“opatrně volila slova. „Musím teď na nějaký čas odjet na kontinent a zjistit pár skutečností.“
Remus jen pevně sevřel čelisti a z jeho laskavých očí zmizela všechna mírnost.
„A to mi říkáš jen tak?“ zeptal se nebezpečně klidně.
„Nechci ti nic nalhávat,“ pokrčila rameny. „A pak, neměla jsem na výběr, víš jaký je Eckli,“ povzdechla si.
„Neměla? Mohla jsi tu práci prostě nevzít,“ zavrčel.
„ A čeho bych tím docílila? Vyhodil by mě,“ trochu zmateně se na něj zadívala.
„No tak by sis našla nějakou jinou práci, pro tebe to není přece problém. Jsi mladá, chytrá…“ nedořekl a prudce vstal z křesla.
„Remusi, já jsem bystrozorka, není to jen zaměstnání, je to ve mně, nedovedu si představit nic jiného,“ snažila se ho přesvědčit, ale nedokázala se ovládnout a nezvyšovat hlas.
„To proto, že nechceš,“ zavrtěl hlavou a přešel k oknu, které znovu otevřel.
„Máš pravdu, nechci, ta práce je pro mě vším, mám tam přátele, uznávají mě, nemohla bych opustit lidi ve svém týmu,“ vyjmenovávala důvody.Vstala a přešla k němu, lehce mu přejela rukou po zádech. Prudce se otočil.
„A co jsem pro tebe já?!“ chytil ji za ramena. „Jistě, jeden chudý, starý vlkodlak, který na tobě visí jako kámen, že?“ pustil ji.
„To není pravda, nikdy nebyla,“ pokusila se ho k sobě přitáhnout, ale odstrčil ji.
„Mám tě ráda, Remusi, ale prostě nedokážu...nemůžu takhle žít. Nemůžu ti slíbit, že odejdu od bystrozorů, ztratila bych tak velkou část sebe – už bych to nebyla já,“ stála uprostřed pokoje a třásla se zimou. „Copak to nedokážeš pochopit?!“ slzy jí stékaly po tvářích.
„Ne, nedokážu,“ zavrtěl hlavou a odvrátil od ní pohled. „Nedokážu pochopit, proč se ženeš do záhuby. Stejně jako tvoje matka,“ dodal po chvíli.
„Ji z toho vynech!“ zasyčela a dvěma kroky došla těsně k němu. „Byla to skvělá žena, a bystrozorka!“ zavrčela.
„Mrtvá bystrozorka, Man,“ řekl tiše.
Odvrátila se od něj. Beze slova vešla do ložnice a sbalila si věci. Pak se vrátila zpět do obývacího pokoje. Remus stál pořád u okna a pozoroval dění na ulici.
„Jestli odjedeš, je mezi námi konec,“ řekl, aniž by se otočil.
Manori si oblékla kabát a vzala do ruky kufr. Ve dveřích se ještě otočila.
„Byla jsem slepá. Všichni kolem viděli to, co já nechtěla. Že tenhle vztah už je dávno v troskách,“ s těmi slovy se otočila a vyšla na ulici.
Remus sebou trhl, když se dveře s prásknutím zavřely. Viděl ji, jak dole skládá věci do kufru a nastupuje do auta. Ještě pořád ji mohl dohonit a říct jí, že to tak nemyslel. Že ji má rád a aby se vrátila. Ale neudělal to.
KONEC