Konečně ji uviděl kráčet po chodníku. Jako vždy vypadala dokonale. Možná až příliš dokonale. Najednou se mu vybavila zcela jiná tvář - ne tak dokonalá, ale možná právě o to krásnější. Zamračil se nad tím, kam se jeho myšlenky ubírají.
„Postrachu,“ usmála se Selena, ale rázem jí úsměv poněkud povadl. „Ty se zlobíš?“ zeptala se, jako by to byla ta nejneuvěřitelnější věc na světě.
Uvědomil si, že si jeho rozladění špatně vyložila. Tak se toho rozhodl aspoň využít.
„Kdes byla?“ zeptal se bez pozdravu.
„Jsem snad pod dozorem?“ opáčila a odemkla dveře.
„Čekám tu na tebe skoro celý den!“ řekl podrážděně.
„Za to já nemůžu,“ odsekla a zamířila k výtahu.
„Seleno!“ chytil ji za paži a donutil ji, aby se k němu otočila.
Zadívala se na něj a pak pomalu sklouzla očima k jeho ruce, která svírala její paži.
„Pusť,“ řekla chladně.
Postrach ji pustil. Na její opálené kůži byly patrné rychle mizející stopy po jeho prstech. Ani netušil, že ji tak zmáčknul.
„Tohle už nedělej,“ řekla mu ostře.
„Promiň,“ zašeptal.
„Jsi jen primitivní zvíře ovládané svými pudy. Já nejsem tvůj majetek!“ vyštěkla na něj.
„Omluvil jsem se,“ ucedil.
„Omluvil? I papouška naučíš omlouvat se!“
„Seleno, přestaň,“ požádal ji tiše, ale důrazně.
Udělala na něj takové to uražené tss a nastoupila do výtahu, který mu přibouchla před nosem. Tak šel po schodech a schválně si pospíšil, aby tam byl dřív než ona.
„Co si myslíš, že děláš?“ zeptala se ho.
Po pravdě si tím nebyl jist.
„Můžu zůstat?“ zeptal se nakonec.
„Nadržení jeleni v říji, prašiví psi, vampýři a podobná havěť patří do lesa,“ sdělila mu sladce.
Odemkla a vešla do bytu.
Postrach čekal.
Skoro zavřela dveře, ale pak je znovu otevřela.
„No tak pojď,“ řekla mu tak, aby mu bylo jasné, že ho bere na milost.
Manori nejdřív zamířila do hotelu, ale pak si to rozmyslela. Teď stála před bytem své kamarádky a kolegyně a snažila se nasadit přijatelný výraz. Nakonec to vzdala, vystoupila z auta a šla zazvonit. Když jí Margarit s úsměvem otevřela, připadala si tak trochu jako vetřelec v cizím světě.
„Ahoj, můžu na chvilku?“ zeptala se.
„Jistě, pojď,“ nechala ji projít. „Co se stalo?“
„Co by?“ tvářila se nechápavě.
„Nepovídej, vypadáš jako hromádka neštěstí.“
Margarit ji usadila v křesle a oběma nalila skleničku.
„Na, vypij to, a povídej,“ vybídla ji.
„Rozešla jsem se s Remusem,“ vylítlo z Manori a kopla do sebe panáka.
„Co?“ zamrkala překvapeně Margarit. „No konečně...“ dodala a taky upila ze skleničky.
„Jak, konečně?“ trochu zmateně na ni pohlédla Manori.
„Tohle nemělo cenu,“ zavrtěla hlavou Margarit. „Bude to tak lepší. Chceš tady přespat?“ nabídla jí.
„To bys byla hodná, chtěla jsem do hotelu, ale být tam sama...“ nedořekla, a taky si vzpomněla na jiný hotel a bylo jí tak nějak smutno.
„To kvůli té misi, že?“ zeptala se po chvíli mlčení.
„Jo, ale myslím, že pak už to bylo stejně jedno,“ mávla unaveně rukou Manori.
„Nejlíp bude, když to zaspíš, ráno moudřejší večera. A pak se stejně musíš chystat do…no kam to vlastně letíš?“ zarazila se.
„Do České republiky.“
„U Merlina, co tam chudáčku samotná budeš dělat, v takový divočině. Nemáš tam ještě aspoň nějaký příbuzný?“ zhrozila se Margarit.
„Ne, asi ne.“
„Hm, a co ten tvůj nový přítel? Neříkala jsi, že je odtamtud?“ zablýsklo se jí v očích.
„Jo, je. A?“
„No že by ti třeba mohl pomoct. Přece jen jak se tam chceš pohybovat, nenápadně a účinně. Česky možná mluvíš, ale jak, a nikdy jsi tam nebyla,“ sypala důvody z rukávu.
„No, to bude mít radost, že mě zase bude mít na krku,“ ale pomyslela si, že to není špatný nápad. Pak si uvědomila, že je teď pravděpodobně doma s přítelkyní a nadšení poněkud opadlo.
„No, ještě aby neměl,“ uculila se Margarit. „A teď do postele!“ zavelela.
„Devadesát pět, devadesát šest…“
„Nešidíš to?“ usmála se Karolína a šlápla Postrachovi, který dělal v tělocvičně kliky, na záda.
„Devadesát sedm,“ pokračoval, aniž by jakkoli změnil tempo. Vypadalo to, že si vůbec nevšimnul, že mu stojí jednou nohou na zádech.
Tak si na něj Karolína stoupla oběma.
„Devadesát osm. Dneska jdeš pozdě.“
„Jdu akorát na čas,“ odsekla.
„Sto. Slezeš dobrovolně nebo ti mám pomoct?“ zeptal se.
„Vyhrožuješ?“ nakrčila nos.
Postrach se bez odrazu vymrštil. Karolína se odrazila od jeho zad, udělala salto a dopadla na nohy. Postrach zastavil ránu těsně u jejího solaru.
„Jsi pomalá,“ řekl jí.
Karolína vztekle srazila jeho ruku stranou a zaútočila s veškerou silou, jakou mohla. Přesto Postrach odrážel její rány s až provokativní lehkostí.
„Začala jsi dneska nějak brzy,“ poznamenala Hanako, která vešla do tělocvičny. „Obvykle se ho snažíš přeprat až po obědě.“
Postrach se na Hanako sice úkosem zadíval, ale na její poznámku nereagoval. Za prve nebyla adresovaná jemu a za druhé jeho vztahy s Hanako bylo přece jen poněkud chladné.
Karolína udeřila s takovou silou, že Postrach musel uhnout, jinak by mu přerazila ruku.
„Nepřeháníš to už trochu?“ zeptal se jí.
Karolína přestala útočit a couvla.
„Jednou - “ ukázala na něj prstem.
„Pořád ti říkám, že je nejvyšší čas, aby ses naučila prohrávat,“ odvětil Postrach.
„Stejně tě jednou dostanu na lopatky,“ trvala na svém Karolína umíněně.
„Už se těším,“ pousmál se Postrach a zamířil ke dveřím.
„Já nechápu, proč to pořád zkoušíš,“ zavrtěla Hanako hlavou. „Nikdy ho nepřepereš,“ zadívala se za odcházejícím Postrachem a její hlas zvážněl, když tiše dodala jako by pro sebe: „Nikdo z nás.“
Manori se prudce posadila na posteli. Nejdřív nevěděla, kde je a co tam dělá, ale pak se jí postupně vracely vzpomínky na včerejší večer. Padla zpátky na polštář a chvíli si říkala, jestli se nezbláznila. Pak přece jen rozlepila oko, koukla na budík a s povzdechem vstala a zamířila do koupelny.
Když vešla do kuchyně, linula se místností vůně čerstvé kávy a toustů. Margarit právě dva pokládala na talíře.
„Dobré ráno,“ s úsměvem postavila hrnek s kávou před sedící Manori.
„Dobré,“ přijala vděčně hrnek.
„Tak jaké máš plány na dnešek?“
„No, musím si vyřídit tu cestu, sehnat nějaký informace, trochu oživit češtinu a zlepšit přízvuk,“ zamyslela se.
„Výborně, tak to máš co dělat. Přijdeš konečně na lepší myšlenky,“ zakousla se Margarit do toastu.
„Jo snad jo,“ přitáhla si Manori talířek k sobě. „Ale víš co? Docela se těším, změna mi přijde vhod,“ pronesla s malým úsměvem.
„Tak se mně líbíš,“ přikývla Margarit a šoupla jí na talíř ještě jeden toast.
U piána seděl vysoký hubený muž a soustředěn hrál. Byl do hudby zcela ponořen.
Najednou se ozval ostrý disharmonický zvuk zvonku.
Muž přestal hrát a zadíval se na hodiny. V tuto denní dobu nikoho neočekával.
Zvonek se ozval znovu.
Vstal tedy od piána a šel otevřít.
Za dveřmi pootevřenými na řetízek stál vysoký hubený muž v tmavém už na pohled drahém obleku. Na hlavě měl klobouk, takže jak měl hlavu nakloněnou k otevřeným světle zeleným deskám, jenž držel v pravé ruce, nebylo mu vidět do očí. V podpaží svíral patinovanou koženou aktovku.
„Přejete si?“ zeptal se muž.
„Pan - Luhačovský?“ otázal se muž v klobouku. „Pan René Luhačovský?“
„Ano, to jsem já,“ přisvědčil muž. „Přejete si?“
Muž v klobouku sklapl desky.
„Rád bych zapsal svoji dceru na hodiny klavíru,“ řekl a zvedl hlavu.
Pan Luhačovský se zatvářil podezřívavě. Ten člověk se mu nelíbil. Ty jeho šedé oči - běhal z nich mráz po zádech.
„Doporučil mi vás známý. Znáte přece pana Františka Koláře, ne?“
„Jo, Frantu znám,“ přikývl pan Luhačovský.
Franta Kolář mu vždycky hledal pěkné holčičky, jejichž rodiče toužili, aby se jejich ratolest naučila hře na klavír, měli dost peněz a na dítě příliš málo času. A on je vždycky naučil i jiné věci.
Pan Luhačovský přivřel dveře a sundal řetízek.
„Pojďte dál,“ vybídl muže v klobouku. Nebylo až tak neobvyklé, že dítěti hodiny domlouval otec.
Zpoza rohu nečekaně vystoupila mladá žena v drahých a proklatě krátkých šatech s bílými rukavičkami na rukou.
„A vy jste - “ zarazil se pan Luhačovský a bezděčně přivřel dveře.
„Manželka,“ odpověděl za ni muž v klobouku.
Pan Luhačovský přikývl. Nebyl by to první pár zazobanců, v němž si starší boháč nabrnkl mladou husičku, které organizoval život a udělal si s ní dítě. Pár už takových klientů měl. Všichni byli divní a všichni do jednoho neměli na své rozkošné malé dcerušky čas.
„Tak pojďte dál. Přeslechl jsem vaše jméno,“ řekl pan Luhačovský.
Nejdříve se rozhodla vyřídit si formality, ve speciálním knihkupectví si koupila nějaké výtisky v češtině a pak se rozhodla stavit v baru za Barniem. Potřebovala si promluvit a on byl vždy ochotný naslouchat a navíc měl pokaždé nějakou radu v rukávě.
I když bylo ještě zavřeno, a kolem nikde ani živáčka, stiskla zvonek a nemusela dlouho čekat. Za nepatrnou chvilku se dveře pootevřely a pár očí pátravě kouknul ven.
„Manori? Co ty tady tak brzy?“
„Ehm…no to víš, nemůžu se dočkat až otevřeš,“ usmála se trochu nakřivo.
„Jo, jasně,“ kývnul hlavou. „Pojď dál.“
Manori si sedla k baru, podepřela si hlavu rukou a chvíli pozorovala Barnieho, jak čistí sklenice.
„Tak co se děje?“ zeptal se, aniž by zvedl oči.
„To je to na mě tak vidět?“ usmála se smutně.
„Ne, ale znám tě už nějaký pátek,“ pokrčil rameny.
„No, je toho víc. Šéf mě poslal na misi do Čech. A Remus to neustál. Rozešli jsme se.“
„To se dalo čekat, vždyť jsem tě tady vídal poslední dobou samotnou,“ podíval se na ni přes sklenici. „Osobně si myslím, že to tak bude lepší, vy dva jste se k sobě moc nehodili.“
„To mi říkali všichni,“ přikývla zamyšleně. „Jen jsem to asi nechtěla vidět.“
„Jo, tys byla vždycky tvrdohlavé děvče. Mimochodem, co to bylo za chlápka minule?“ přestal leštit sklenice a zadíval se na ni.
„Ach, jen jeden známý, přijel tady uzavřít nějaký obchod a už zase odlétl domů,“ povzdechla si a mávla rukou, jako že to nestojí za řeč.
Barnie ji chvíli pozoroval.
„Nevypadal zrovna jako obchodník. Tedy na první pohled možná jo, ale...něco je na něm divného.“
„Divného?“ zamračila se.
„Jo, nechápej mě špatně, jen to, jak se pohybuje, že si celou dobu hlídal záda, to není jen tak. Ale očividně jste se bavili,“ podotknul jakoby nic.
„Vidíš, ještě že tě mám,“ usmála se. „No, bavili, abych byla upřímná, už dlouho jsem se necítila tak dobře.“
„Kdykoliv k službám,“ zasalutoval ji.
„Dej si pozor, ať tě nevezmu za slovo,“ uchichtla se Manori.
„Asi proto že jsem ho neříkal,“ řekl Postrach a odložil si tašku v předsíni.
Karolína zavřela dveře.
„Ach tak,“ zarazil se trochu pan Luhačovský, ale jejich zdroj nelhal. Nedal se poněkud výstředním, arogantním chováním vyvést na dlouho z míry. „Kolik je vaší dceři?“ zeptal se.
Postrach nenápadně sevřel Karolíně ruku, aby neudělala nějakou hloupost.
„Jedenáct,“ odpověděl Postrach.
Karolína předstírala, že se zajímá o piáno a přesunula se tak panu Luhačovskému do zad.
„Jedenáct,“ usmál se pan Luhačovský.
Postrach mohl vidět, jak se Karolína na muže zadívala s vražedným výrazem.
„A jak dlouho hraje na klavír?“ zajímal se pan Luhačovský jako pravý profesionál.
„Od svých šesti,“ odpověděl Postrach, zatímco jeho šedé oči klouzaly po místnosti.
„Opravdu? Musí být velice nadaná,“ snažil se pan Luhačovský lichotit.
Postrach přikývl. Nepatřilo to ovšem panu Luhačovskému ale Karolíně. Ta zkroutila klavíristovi ruku za záda a nacpala mu do pusy roubík. Postrach pak vyndal ze své tašky úzký cd přehrávač a pustil hlasitou klavírní hudbu.
„Kultura prostředí je důležitá,“ řekl panu Luhačovskému, který třeštil oči a slintal do roubíku.
Postrach došel k piánu, aby si ho mohl prohlédnout. Přitom si natáhl silné gumové rukavice.
„Pravý koncertní stenway,“ pokýval uznale hlavou. „Taky máme jeden. Ale přejděme k důvodu naší návštěvy,“ a znovu otevřel světle zelené desky, které dosud svíral v rukou.
Když Manori vyšla z baru, cítila se o mnoho lépe. Barnie jí vždycky dokázal zvednout náladu, a taky ji vyzbrojil několika užitečnými radami - prostě starý dobrý Barnie.
Zavolala na letiště a zamluvila si nejbližší letenku do Prahy. Po cestě ještě zapřemýšlela, že by si asi měla pořídit něco lepšího na sebe, bude se jí to rozhodně hodit. Alespoň pokud se hodlá držet Barnieho rad.
„Takže,“ řekl Postrach. „Pane René Luhačovský, tímto proti vám vznáším obvinění ze sexuálního obtěžování a znásilnění nezletilých dívek. Chcete k tomu něco říct?“ a kývl na Karolínu, která muži vyndala roubík.
„To byste mi museli dokázat!“ vyprskl pan Luhačovský.
Postrach vyndal z desek nějaký papír a přejel ho očima.
„Máme tu svědectví čtyř matek, jimž se dcery přiznaly k tomu, že jste je nutil - “ Postrach se zadíval na Karolínu, který vypadala, že každou chvíli muže rozcupuje na malinkaté kousky, „to číst nebudu. Podali na vás trestní oznámení, ale pak ho stáhli. Dále tu mám podepsanou výpověď jistého Františka Koláře, který se doznává k tomu, že vám sháněl rodiny s dětmi. Mimo to se přiznává k tomu, že v šesti případech, vyhrožoval rodičům zneužitých dívek fyzickou likvidací, pokud proti vám nestáhnout všechna obvinění. Myslím, že netřeba pokračovat. Jak vidíte, důkazů je víc než dost,“ zakončil Postrach.
„Kdo sakra jste?!“ vykřikl pan Luhačovský.
„Tvoje jízdenka do pekla, ty prase!“ kopla ho Karolína do zad, až muž zaskučel.
„Karolíno,“ napomenul ji Postrach tiše.
„Co chcete? Peníze?“ zasípal pan Luhačovský.
„Mimo jiné,“ řekl Postrach. „Máte internetové bankovnictví?“ kývl k počítači na pracovním stole.
Pan Luhačovský přikývl.
„Pak bych vás požádal, abyste byl tak laskav a převedl veškeré své peníze na konto, které určím,“ požádal ho Postrach zdvořile.
„Co-co-cože?!“ vykoktal pan Luhačovský. „Chcete mě obrat o úplně všechno?!“
„Mohu vás ujistit, že tam, kam půjdete, nebudete peníze potřebovat,“ usmál se Postrach tak, že se pan Luhačovský pomočil.
I Karolína odvrátila pohled. Postrach nikdy nemluvil o tom, co prožil, během těch čtyř let, kdy ho považovali za mrtvého. Nicméně to s ním provedlo něco srovnatelného s tím, jak Tobiáše změnil Stín démona. Možná že dokonce i něco horšího, a nebo to bylo jen tím, že už dřív se dokázal dívat vskutku hodně nepříjemně.
Karolína páchnoucího pana Luhačovského usadila k jeho počítači, aby mohl udělat, oč byl požádán. Postrach mu nadiktoval konto fiktivní nadace. Ulriška se už postará o to, aby se peníze dostaly bezpečně a nevysledovatelně na jejich účet.
„Děkuji za vaši spolupráci,“ řekl Postrach panu Luhačovskému zdvořile. „Pojedeme.“
I když panu Luhačovskému cvakaly zuby, dokázal ze sebe vypravit: „Ka-ka-kam?“
„Někam, kde se odehraje, abych tak řekl, zlatý hřeb tohoto představení,“ odpověděl Postrach. „Ještě bych s dovolením vzal sebou nějaký hadr. Chápejte, máme v autě nové potahy.“
Proběhla butiky a nakoupila si několik slušivých oblečků - musí přece vypadat reprezentativně. Tohle sice normálně nedělala, ale pro jednou se zas tolik nestane, pomyslela si.
A taky to není špatná terapie, zauvažovala.
Spokojeně si uložila úlovky do kufru auta a nasedla.
Postrach s Karolínou vešli do Klubu.
Postrach vzal z barového pultu poštu a opřený o futra dveří do kuchyně si ji prohlížel.
„Tobiáš s Hanako se ještě nevrátili?“ zeptal se Tomislava.
„Ne, Tobiáš volal, že na Evropský je zase bouračka.“
„Dneska dají řidičák taky každému,“ zavtěl Postrach hlavou. „No, tak na ně počkáme.“
„Měli bysme je podříznout a nechat vykrvácet jako dobytek!“ zasyčela Karolína usazená na pohovce.
„Pomstychtivost ti nesluší,“ poznamenal Postrach, aniž by vzhlédl od pošty.
„Copak - copak tobě to nepřijde - nepřijde - !“ nedostávalo se jí slov.
Postrach odložil poštu, sedl si vedle ní a objal ji kolem ramen.
„To bude dobrý,“ zašeptal a pohladil ji po vlasech. „Bude to dobrý.“
Přitiskla se k němu a schoulila se mu v náručí.
„Dostanou, co si zaslouží, a už nikdy, nikdy to neudělají znovu,“ konejšil ji. „Nikomu.“
Tomislav stál ve dveřích kuchyně, mlčky je pozoroval a jeho tvář byla ustaraná.
Karolína se narovnal a utřela si slzy.
„Dobrý?“ zeptal se ji Postrach tichým, vlídným hlasem, jenž si pamatovala z dětství, a který hladil po duši. Přikývla.
„Jo, dobrý,“ řekla tiše a popotáhla.
Postrach ji chytil za ruku dřív, než si mohla rukávem utřít nos.
„Na to je kapesník, Karolíno. Chceš, aby mě tvoje máma chodila v noci strašit, protože jsem ani nedohlédl na to, aby sis neutírala nos do rukávu?“ pousmál se a půjčil jí svůj kapesník.
Karolína se malinko pousmála a vysmrkala se.
„Ne díky, nech si ho,“ usmál se, když mu chtěla kapesník vrátit.
Postrach se otočil na Tomislava a nepatrně kývl na znamení, že to bude dobré.
Nakonec se přece jen ubytovala v hotelu, Bylo to k letišti blíž než od Margarit, a ona měla letenku na první ranní let. Nechtěla cestu nijak odkládat, tušila, že tahle akce bude nadlouho, a také podvědomě cítila, že potřebuje vypadnout co nejdál. A navíc Margarit obtěžovala už až dost.
V recepci se zapsala, vzala si klíčky od pokoje a vyšla po schodech nahoru. V pokoji zatáhla závěsy a po krátké koupeli sebou plácla do postele.
„Za znásilnění nezletilých dívek vás jménem Nočního klubu odsuzuji k trestu smrti. Bez odvolání. Poprava bude vykonána ihned,“ nesl se Postrachův hlas místností s vysokým stropem a žebrovou klenbou.
Pach krve byl místy téměř nesnesitelný.
Pan Luhačovský se třásl, kdežto pan Kolář raději omdlel, neboť jeho zkušenosti s místní pohostinnosti byly o něco bohatší než jeho spoluviníka.
„Pan Luhačovský první,“ řekl Postrach.
„Ne! NE! To nemůžete! V Čechách není trest smrti! Vrazi! VRAZI!“ vřískal pan Luhačovský.
Postrach trpělivě počkal, až mu dojde dech. Pak kývl na pana Ho, který muži odpoutal ruce od kruhů ve zdi.
Jakmile pan Luhačovský ucítil, že je volný, začal se zmítat. Pan Ho, navzdory tomu, že měřil tak metr šedesát a byl hubený a vrásčitý, muže držel, jako by to byl jen králík, a bez nejmenší námahy ho vlekl k sedmdesát centimetrů vysokému obručemi okovanému, tlustému špalku. Protože byl poměrně nový, nebyl ještě zčernalý krví.
„Nějaké poslední přání?“ otázal se Postrach věcně.
„Polib si prdel, ty zkurvysynu!“ zaječel pan Luhačovský.
Postrach jen nad mužem útrpně zavrtěl hlavou.
Pan Ho pana Luhačovského zdvořile požádala, aby si kleknul a položil hlavu na špalek tváří ke zdi. Když neposlechl, přinutil ho kleknout si silou.
„Nějaké poslední přání?“ zeptal se Postrach ještě jednou.
Přívalu nadávek nebylo moc rozumět, protože pan Ho tiskl panu Luhačovskému hlavu ke špalku.
Hanako sundala ze stěny jednu ze seker.
„Ptám se ještě jednou: nějaké poslední přání?“ Postrachova trpělivost byla nelidská. A protože ani tentokrát nedostal smysluplnou odpověď, kývl na Hanako.
Hanako se sklonila a něco muži pošeptala. Pak hvízdla sekera a hlava odskočila do připraveného koše. Krev stékala do připravené nádoby a Postrach jako vždy cítil nad sebou obrovské zhnusení.
Pan Kolář zemřel tiše a pokojně - ti, co omdlí, jsou prostě nejlepší, je s nimi nejméně práce.
Tobiáš, Hanako a pan Ho odklidili těla. Postrach zaslechl již tradiční poznámku pana Ho o tom, že oceán měl své neoddiskutovatelné výhody. Poté co v popravčí místnosti osaměl, uzavřel nádoby s krví a odnesl je.
Manori se chvíli převalovala v posteli a nemohla usnout. Přece jen nebyla zvyklá jít spát tak brzo. Ale tímhle argumentem si spíš něco nalhávala. Ve skutečnosti ji probíhaly hlavou události posledních dní a také už pomalu plánovala svůj přílet do Prahy. Nakonec ji však přemohla únava ze všeho toho shonu a konečně usnula.
Postrach ucítil, jak mu Selenina ruka vklouzla mezi nohy. Zavrčel napůl nevolí nad tím, že ho budí, částečně ho rozladilo, co dělá, a odstrčil její ruku.
„Impotente!“ zasyčela mu do ucha a odvrátila se uraženě od něj.
Krávo, blesklo Postrachovi myslí dřív, než tomu mohl jakkoli zabránit.
Selena si přitáhla deku tak, že ji z Postracha stáhla.
Koupím si vlastní, rozhodl se v duchu. Ne, že by mu byla zima, ale štvalo ho to a to tak, že hodně.
KONEC