Oheň a růže - kapitola jednáctá

SCHŮZKA

"Vítejte v mém životě, profesore Snape."
Nechtěla ta slova vyslovit nahlas. Vyvalila se z ní jako velká voda díky tomu, že ač to neřekl, jeho předpoklad byl takový, že v tom bude něco víc. Až bolestně si uvědomovala, že je připravená obhajovat to, co se stalo. Mnohokrát si sama přála, aby to bylo jiné. Přidala to na zvětšující se seznam věcí, o kterých právě teď nechtěla přemýšlet.
Šlo například o nově nabyté vědomosti o těle profesora Snapea a potenciální neočekávané zábavy. Týkalo se to podobných věcí jako těch z dnešního rána, které strávila střídavě tím, že se snažila rozluštit záhadné poznámky z hodiny přeměňování - cítila se ztracená, když si uvědomila, že bez dešifrovacího kouzla to nepůjde - a listováním v jedné z jeho knih, přičemž se přesvědčovala, že čte a snažila se obavy z nadcházejícího setkání odsunout do pozadí.
Snažila se vyhnout se myšlenkám na to, že on s jejím tělem prováděl podobné věci. Neustále si opakovala, že ta představa je nechutná. Byla zděšená, když si uvědomila, že nejen, že chce vědět, jestli to dělal, ale chce také zjistit, jestli se mu to líbilo.
Zajímalo ji, zda by jí byl schopen nějak vysvětlit, co se stalo, a proč ona o tom nevěděla.
Takže, když vrazil do místnosti, zhroutil se do křesla u krbu a okamžitě jí začal klást otázky ohledně jejího společenského života, vděčně přiložila polínko do plamene klíčícího podráždění a přidala dost paniky na to, aby vše proměnila v plnohodnotnou špatnou náladu.
Ovšem, vítejte v mém životě.
"Nepochybuji, že jste se těšil na to, jak budete trávit čas obklopený děvčaty a švitořit s nimi o oblečení, líčení a o chlapcích. Je mi vážně líto, že jsem vás zklamala, pane profesore, ale myslím, že o chlapcích z Nebelvíru víte víc než já."
Nepřítomně si všimla, že ten malý projev nemohl být brán jinak, než vážně. Uvědomila si, že trefit jeho tón bylo znepokojivě snadné. Možná, že po celou tu dobu čekala na tuhle příležitost vnitřního spojení se Snapem.
Jenomže tu bylo to možná, připomněla si zcela vážně. Snapeův zevnějšek byl tím aktuálním problémem. Na ten by se měla zaměřit.
Samotný Snape se s odpovědí držel poněkud zpátky, ačkoliv byl na dobré cestě k tomu, aby se zcela vzpamatoval.
"Slečno Grangerová," oslovil ji po zralé úvaze. V jeho hlase byl patrný netrpělivý podtón. "Přál bych si, abyste dokázala ovládat svůj sklon k přehánění. Mohu vás ujistit, že moje touha být obklopen děvčaty, jak jste nastínila, je extrémně nízká. Jednoduše netoužím, abychom byli odhaleni díky něčemu, čemu se lze snadno vyhnout."
Zhluboka se nadechla. Co se týče její reakce, měl pravdu. Byla přehnaná. Ale co bylo mnohem důležitější, nebyla to ona. Nebylo nemožné použít slova "Snape" a "přehnaný" v jedné a té samé větě, přemítala. To však nešlo příliš často. A tohle nebyla jedna z těch situací. Ještě jednou se nadechla.
"Máte naprostou pravdu, pane profesore. Omlouvám se."
Neodpověděl okamžitě. Byla si vědoma toho, že ji upřeně pozoruje. Okamžitě se cítila být znovu v rozpacích. Ve výběru oblečení byla velmi opatrná, připomínala si, že ho nikdy neviděla jinak než dokonale oblečeného, dokonce i o víkendech. Stejně tak i v létě.
"Co je to teď?" zeptala se. Tentokrát se snažila, aby její otázka nezněla defenzivně. "Je něco v nepořádku s tím, co mám na sobě?"
Mohla by přísahat, že se právě o tomhle chtěl zmínit, ale opanoval se tak rychle, že si tím nebyla zcela jistá.
"Ne, váš oděv je ucházející," prohlásil. "Ačkoliv si nevzpomínám, že bych normálně nosil horní knoflíky na kabátci rozepnuté."
Byla natolik zaměstnaná jejich zapínáním, aby si všimla, že jeho odezva byla neobvykle mírná.
"Promiňte," omlouvala se. "Nemám ráda cokoliv upnutého u krku. A mimo to, nikdo nemůže vědět, jak chodíte oblékaný v soukromí. Chtěla jsem tím říct, že ve skutečnosti k vám nikdo nechodí…" Její hlas se pomalu vytrácel, když si její mozek uvědomil, co říkají její ústa. Opravdu ho tak hlídala?
"Děkuji, slečno Grangerová," dostalo se jí uhlazené odpovědi. "Věřím, že teď se vám dostalo adekvátní satisfakce za mé dřívější necitelné poznámky o nedostatku vaší společnosti při jídle. Můžete tedy postoupit dál?"
Ano, jen do toho.
Vjela si rukou do vlasů a snažila se viditelně se neotřást odporem nad lepkavými zbytky mýdla, které po umytí ve vlasech zůstaly. To ji přimělo k prvnímu důkladnému pohledu na 'vlastní' vzhled. Volba oblečení celkem ušla, ačkoliv si dokázal vybrat ten jediný svetr ze všech, který měla nejméně ráda. Vlasy měl čisté, na konečcích ještě trochu vlhké. Bylo očividné, že si vlasy umyl, ale necítil se na to, aby je také vysušil.
"Jak jste si mohla všimnout, rozluštil jsem u některých přípravků v koupelně, k čemu se používají," poznamenal. Bez pochyby si byl vědom její podrobné prohlídky. Přikývla. S těmi vlasy to byl pokus, který mu přičetla k dobru, ačkoliv se k make-upu ještě nedostal. Nemůže chtít všechno najednou, pomyslela si odevzdaně. "Nicméně," pokračoval, "se vás musím zeptat, podle čeho si přípravky vybíráte."
Skoro se zachichotala nahlas.
Na tohle se jí ptá muž, který si myje vlasy zeleným univerzálním mýdlem?
"Prosím?" ozvala se slabě.
"Jde o ty ingredience v přípravcích, které používáte. Mohla byste si vyrobit vlastní, mnohem účinnější přípravky. Vědomosti na to máte. A dovednosti také."
Z hrdla jí unikl zvuk, který už nestačila zdusit.
Promiňte, pane profesore, ale myslím, že kdyby vám to nevadilo, mohla bych za vámi někdy zaskočit do sklepení a honem si udělat dávku zvlhčovače. Určitě vám nebude vadit, když si vypůjčím přísady. Nedokážu si vysvětlit, proč jsem tohle neudělala už dřív.
"Já… no… opravdu mě nikdy nenapadlo, že byste byl nadšený, kdybychom hodin využívali k přípravě kosmetiky." Slova musela volit velmi pečlivě, protože jen pouhá představa ji dokázala způsobit mrtvici. Na druhou stranu, když ho to donutí starat se o její tělo… Ušklíbla se. "Ale pokud chcete, tak si poslužte. Tak dlouho, dokud si toho nikdo nevšimne."
Odpovědí jí bylo jen strohé přikývnutí. Myšlenky na to, jak profesor Snape vyrábí kosmetiku, zařadila mezi ty s nálepkou: 'S tím se vypořádám později'.
"Takže?" jeho hlas jí vytrhl ze zamyšlení. "Pokud jsme už vyčerpali témata zdraví a krásy, můžeme přistoupit k dalším?"
Vzchopila se. Co dál? Rozhlédla se po místnosti a pohled jí padl na stůl, což ji přivedlo k dalšímu tématu, které chtěla probrat.
"Jde o moje poznámky. Ač jsem se snažila, jednoduše je nedokážu přečíst. A když už jsme u toho… Vím, že to není podstatné, ale mohla bych si tady vyčlenit nějaký prostor pro své vlastní věci?"
Pouze pozvedl jedno obočí.
"Zřejmě na něčem pracujete," řekla jako by na obranu. "Nechci hýbat s čímkoliv, co má řád." Znovu se ušklíbla. "A něco je patrně čistě osobní."
Znovu na ni pohlédl, tentokrát mnohem rozhodněji.
"Vynikající úsudek, slečno Grangerová. Vyhradím vám nějaký prostor. Vy můžete mezitím udělat trochu čaje a pak mi prozradíte, jak hodláte vyřešit ten problém s čitelností vašich poznámek."
Zamrkala. Jak ji mohlo napadnout, že se zde setká se stejnou pohostinností, jakou oplývala ona sama. Další věc, kterou by si měla zapamatovat. Vydala se ke kamnům, kde předpokládala, že budou věci potřebné pro přípravu čaje.
"Vidím, že už jste si prohlížela mé knihy." Jeho hlas ji znovu rozhoupal žaludek. Opět se chystala k omluvě, když jejím směrem popudlivě mávl rukou. "Slečno Grangerová, ač mi to není milé, je nepochybné, že se chystáte využívat tyto místnosti, jako by byly vaše. Což znamená i používání věcí, které jsou v nich, a zvláště pak knih. Věci na přípravu čaje, které hledáte, jsou v komodě," dodal. "Pokud mě omluvíte, myslím, že si půjdu udělat také trochu směsi proti bolení hlavy. Bojím se, že tohle bude dlouhé odpoledne."
Opravdu to bylo dlouhé odpoledne, ale nebylo tak hrozné, jak se zprvu zdálo. Někde mezi tím, kdy se v konvici začala vařit voda a naléváním tmavé tekutiny do šálků, se Hermiona rozhodla, že jediná možná cesta, jak se se vším vypořádat, je zpříma čelit faktu, že bude Snapem po následujících šest měsíců. Spolu mohli najít řešení mnohem rychleji, ale ona byla přesvědčená, že se tak nestane. Což je uvedlo do zvláštního stavu intimnosti, aniž by na to byli připraveni. Byli nuceni čelit velkému množství osobních věcí, bez toho, že by chápali jejich podstatu. Přinejmenším to bylo znepokojující. Pokud však svůj problém přijmou jako hotovou věc, ostatní už bude otázkou logiky.
Jakmile dospěla k tomuto závěru, donesla čaj k místu, kde Snape seděl a pil svůj lektvar. Obezřetně si šálek s kouřící tekutinou prohlédl a pak ho postavil na stůl před sebe. Čekal, že začne ona. Uspořádala si myšlenky v hlavě a snažila se zahnat pocit, že od ní očekává prezentaci jako v hodinách.
"Myslím, že s rukopisem můžeme něco udělat pomocí kouzla Mea Scripta."
A jak řekla, tak také udělali.
Snape však nejprve požadoval, aby ho přesvědčila, že psaní představuje opravdový problém. Nevěřil jí, dokud ho nepřesvědčila, že nejméně tři profesoři - z nichž jedním byl on - si libují v průběžných testech.
"Záležitost s Ronem je jedna věc, ale stěží můžete profesorce McGonagallová odevzdat esej napsanou takhle. Okamžitě pozná, že jsem to nepsala já."
Nic neřekl, jen lehce zvedl ruku v jakémsi souhlasném gestu a vytáhl její… jeho… hůlku. Zarazil se. Vzpomněl si na přetrvávající neznámý pocit, který se ho přitom zmocňoval. Očividně čekal na ni, že něco udělá. Jeho obočí se zachvělo.
"Ztráta paměti, slečno Grangerová?" zeptal se.
Zírala na něj nevidoucíma očima.
"Kdybych měla zpátky svoji vlastní hůlku…" zeptala se s falešnou přívětivostí. Jelikož už pronikla do tajů svého hlasu, účinek byl pozoruhodný. Jistý druh hedvábné neupřímnosti, který dokresloval basbarytonový výsměch. Snapeův klasický tón. Takže takhle to dělá, pomyslela si vítězoslavně. Musela bojovat s náhlým popudem se na něj zašklebit.
Beze slova jí vrátil její hůlku. Vykouzlila slušnou nabídku brků, které byly schopny při použití napodobit její rukopis, a položila je na kraj stolu. Napadlo ji, co by se asi stalo, kdyby takhle zůstali i v době jejích OVCÍ. Všude by byla rozmístěna kouzla proti podvádění… Okamžitě tyhle myšlenky poslala k těm ostatním, těm, kterými se bude zabývat později.
"Teď vy," řekla.
"Já? Myslím si, slečno Grangerová, že stěží budete potřebovat můj reprodukovaný rukopis. Osobně budu pokračovat ve známkování úkolů i v psaní hlášení."
Přemýšlela, jestli se vědomě rozhodl být natvrdlý.
"A co když po mě někdo bude chtít, abych mu napsala povolení? Nebo omluvenku? Nebo co když budu muset napsat vzkaz jinému učiteli?"
Hněvivě zalapal po dechu - udělal to takovým způsobem, že by se za to ani Parvati nemusela stydět. Postavil se a zamumlal příslušnou formulku. Vzápětí se na stole objevila další sada brků. Hermiona jedno z nich popadla a na zkoušku něco napsala na malý kousek pergamenu. Slova byla napsána Snapeovým drobným, skoro nečitelným písmem. Skřítky v Gringotově bance by tím neobelstila, ale pro jejich potřebu to postačí. Znovu zachytila jeho pohled plný nelibosti.
"Spokojená?" zeptal se vzpurně. "S hůlkou v ruce nejsem tak úplně neschopný, jak račte vidět."
S rozhněvaným Snapem to bylo jednodušší než s tím, který měl plnou pusu sarkastických poznámek, usoudila Hermiona. Jednoduše je výbuch ignorovala.
"Měl byste to samé udělat i s pár kousky křídy. Nevystačím si s tím, aby studenti opisovali poznámky z učebnic."
Nicméně, jeho poznámka o hůlkách ji přivedla ještě k něčemu jinému.
"Myslím, že bychom se měli také podívat na přeměňování."
Jeho výraz však nenapovídal o přílišném nadšení a v žádném případě nesliboval větší ochotnější spolupráci.
"Přeměňování patří mezi mé nejoblíbenější předměty," vysvětlila mu trpělivě. "Profesorka McGonagallová tedy bude první, která si všimne, že je něco v nepořádku."
Pokrčil rameny, čímž chtěl dát najevo, že se podrobí, i když si nemyslí, že by něco takového potřeboval. Napůl očekávala, že řekne cokoliv. Prostě proto, aby měl poslední slovo. A očekávala ten pohrdavý tón, se kterým by v tento moment přišla Levandule.
"Můžeme zkusit něco z toho, co jste probírali na poslední hodině," navrhla.
Podala mu svoji hůlku a sledovala ho, jak se snaží přeměnit truhličku z ebenového dřeva vykládanou stříbrem v křečka. Povedlo se mu to až na třetí pokus. Podobně asi zvládal i další její předměty, napadlo ji. Jenomže ona věděla, ačkoliv to mohlo znít namyšleně, že ona by uspěla napoprvé. Bezděčně zabránila křečkovi, aby začal okusovat konec pergamenu, který ležel na stole.
"Co se stane, když ho přeměníte zpět?" zeptala se, přičemž se snažila zachovat objektivitu a pustit z hlavy to, že jí tenhle muž může zkazit známku z přeměňování.
Vyslovil opačnou přeměňovací formulku. Na ní zbylo, aby chytila malého černého křečka se složitou kresbou, ne nepodobnou filigránské práci ze stříbra.
"Myslím, že nedržíte hůlku ve správném úhlu," poznamenala rozhodně. "Musíte s ní mávnout mnohem ostřeji. Pak budete mít ten obloukový pohyb pod větší kontrolou."
Druhý pokus dopadl o něco lépe. Přesvědčil ji, že to má co do činění s jeho ovládáním hůlky, ne se schopností zaměřit se na požadovaný výsledek. Potřásla hlavou a chopila se truhličky, která cupitala na čtyřech nožkách ke kraji stolu. Překlopila ji na víko. Nožičky se třepaly ve vzduchu, jak se snažily najít pevný půdu.
"Ne, mělo by to být víc takhle…" Bez přemýšlení uchopila hůlku v místech, kde ji držel i on, aby mu předvedla, co má na mysli. Jejich kůže se stěží dotkla, když se prudce stáhla zpět.
"Teorii rozumím, slečno Grangerová. Jenom si potřebuji osvěžit svoje schopnosti. Rád bych vám připomněl, že to okolnosti mě nutí používat hůlku. Já to nevymyslel."
Doufala, že si nevšiml ruměnce na jejích tvářích. Polkla a donutila se zaměřit pozornost na praktické věci. Na hůlky, například. Dokázala z jeho hůlkou pár jednoduchých kouzel. Nebylo však pochyb, že vrhání kleteb bude podstatně složitější. Přemýšlela. Možná, že existuje způsob… Nemohli si jednoduše hůlky vyměnit. Její byla z vrbového dřeva s žíní jednorožce, dlouhá devět palců. Jeho hůlka byla vyrobena z ebenového dřeva a podle jejího odhadu byla dvanáct palců dlouhá. Nevěděla, čím je vyplněna. Byla delší, tmavší a těžší. Byla by to první chyba, které by si každý všiml. Nicméně…
"Mohl byste mi na chvíli vrátit moji hůlku, profesore?" Každou držela v jedné ruce, balancovala s nimi a porovnávala je.
Neznala žádný důvod, proč by to nemělo fungovat. Chtělo to jen trochu přeměňovacích dovedností, správné kouzlo a trocha falše.
Svoji hůlku položila na stůl, pečlivě na ni namířila tou Snapeovou. Chvíli se soustředila a potom vyřkla kouzlo. Prostoupil jí zvláštní pocit, když byla nucena bojovat s velkou dávkou lhostejnosti, ale nakonec bylo kouzlo kompletní. Na stole se objevila dvanáct palců dlouhá ebenová hůlka. Byla k nerozeznání od té, kterou držela v ruce. Vyměnila je a tu ze stolu na zkoušku potěžkala. Zdálo se, že je vše v pořádku. Cítila, že je to její hůlka. Obrátila truhličku, která stále mrskala malými nožkami. Stačil jeden pohyb a nožky byly pryč. Jejím nitrem se rozlila nepopsatelná úleva. Teď se musí postarat o druhou hůlku. Tentokrát to bylo mnohem jednodušší. O chvíli později na stole ležela devět palců dlouhá hůlka z vrbového dřeva. Zvedla ji a podala Snapeovi.
"Vaše hůlka, pane profesore." Doufala, že její slova nezněla stejně samolibě, jak samolibě se teď cítila.
"Geniální řešení," připustil nevraživě. Jeho nadšenou pochvalu přičítala více okolnostem, než jeho povaze. "To bychom měli. Můžeme tedy přejít k dalším věcem?"
Svůj zrak ostentativně upírala na ebenovou truhličku. Povzdechl a zvedl hůlku. Měla dojem, že do toho jediného pohybu vměstnal veškerou svou nechuť. Jeho hůlka však znova byla v nesprávném úhlu. Alespoň jí to tak připadalo.
Tentokrát truhlička tvrdohlavě zůstala truhličkou. Dejme tomu, že to byla chlupatá truhlička, ale pořád to neomylně byla truhlička.
Tolik k teorii 'To není moje hůlka', pane profesore.
Také to vneslo trochu světla do jeho předsudku ohledně pošetilého mávání hůlkou.
S vědomím, že to bude mít vliv na její hodiny, a s jistotou, že ukazování nedostatku schopností touhle cestou pro něj nebude snadné, se obrnila proti svým pocitům, které se měly chuť radovat z jeho porážky.
Musela si dávat také pozor na to, aby neřekla něco, co by mohlo znít útočně nebo ochranitelsky.
"Chce to jenom cvik," zněla její stručná poznámka. Pak se pokusila změnit téma a doufala, že její snaha nebude tak nápadná. "Takže, co bych měla vědět o hodinách, které mě čekají v příštím týdnu?"
Vrátil se do svého křesla. Paže si opřel o područky a ruce se dotýkaly jen konečky prstů, takže vytvořily stříšku. Když jí začal objasňovat svůj učební rozvrh, poněkud se uvolnil a jeho hlas byl lehčí. Když byl u konce, měla jasnou představu nejen o tom, co bude vyučovat, ale také o silných a slabých stránkách každé třídy, o studentech, na které je třeba se zvlášť zaměřit - další kromě Nevilla Longbottoma - a o studentech, jejichž párování bylo nebezpečné.
"O skryté nebezpečí se jedná případ od případu," zazněla jeho finální poznámka.
On byl, uvědomila si, bystrým pozorovatelem ostatních. I když měl sklon toho zneužívat k terorizování spíše než k ochraně. Na oplátku mu poskytla pověstnou živost nebelvírských, které jen byla schopná.
"To nejdůležitější, co si musíte zapamatovat, je, že nenávidíme Malfoye, Crabbea a Goyla a oni nenávidí nás. Ron a Harry nikdy nepropásnou příležitost, kdy jim to mohou dát najevo. Musíte se je alespoň pokusit zastavit. Nic si z toho nedělejte, když se vám to nepovede. Mě se to podaří jen zřídka."
Jakmile přišla řada na téma 'léčby' jejich současné situace, bylo jasné, že se toho Snape ujal sám. Informoval ji, že zatímco on bude testovat zbytky z Nevillovy nehody, ona může udělat seznam ingrediencí z polic. Samozřejmě, že by měly být úzkostlivě katalogizovány, pomyslela si. Začala je tedy třídit na nemožné, nepravděpodobné a potenciální. Když namítla, že možných kombinací je nepočítaně, pohlédl na ni a řekl jí, aby postupovala metodicky.
"Začněme s předpokladem, že ta nejjednodušší odpověď je tou nejpravděpodobnější. Takže, podíváme se na jednotlivé přísady. Nejdříve na kombinace dvou, pak tří a tak dále."
"Je ten předpoklad odůvodněný?" nemohla si pomoct, aby se nezeptala.
Jenom pokrčil rameny.
"Některé z parametrů musíme pouze předpokládat. Máte snad lepší návrh?"
Neměla. Přesunul se tedy k policím z knihami a šel podél nich. Tu a tam vytáhl objemný svazek, který přidal na zvětšující se hromadu. Když jich takhle postupně vytahal asi tucet, otočil se k ní.
"Tady bychom mohli najít nějaké informace, které nám mohou být užitečné. Navrhuji, abychom je prolistovali oba.
Pokračovali v hovoru.
"Je to ono?" zeptala se nakonec. Cítila se trochu nervově otřesená po tom bombardování informacemi, které zahrnovali vše od politiky Zmijozelu až návody, jak se vyhnout Weasleymu nebo Potterovi.
"Pravděpodobně ne," připustil. "Nicméně, bylo by skličující, kdyby se dal celý jeden život vtěsnat do odpoledního kurzu." Náznak suchého humoru ji překvapil a připomněl jí, že jedno téma bylo z jejich hovoru viditelně vynecháno.
Voldemort.
Tahle myšlenka patřila do kategorie 'Na to nechci ani pomyslet'. Nicméně šance, že bude povolána, byla podstatně větší. Přemýšlela, zda se o tom má zmínit nebo počkat, až to napadne Snapea. Nakonec se rozhodla, že instrukce, aby ho co nejdříve vyhledala, ji zatím musí stačit. Nepochybovala, že kdyby existovalo něco dalšího, co by měla vědět, určitě by jí o tom řekl. Jedna její část si uvědomovala, že se stěží vyhne nevyhnutelnému, ale jiná její část jí napovídala, že už tak je toho dost, s čím se musí vyrovnat a není potřeba, aby přilévala olej do ohně.
"Ve skutečnosti je tu ještě jedna věc, slečno Grangerová." Jeho hlas ji vytrhl ze zamyšlení. Jako by jí dokázal číst myšlenky. Nedobrovolně se napjala. "Hrajete s panem Weasleym šachy často?"
Skoro omdlela úlevou.
"Domnívám se, že několikrát týdně. Obvykle prohraji."
"Takže, slečno Grangerová, nepředpokládám, že se budeme zdržovat partií šachu."

KONEC

Následující kapitola-->

<--Předchozí kapitola


Zpět


Komentáře: