Oheň a růže - kapitola dvanáctá
HYSTERIE
Zahráli si několik partií šachu, ale to už bylo pryč. Týden se nekonečně vlekl a Snape měl v živé paměti, proč byl tak šťastný, když měl za sebou OVCE z přeměňování. S klidným svědomím vypustil z hlavy vše, co se do té doby naučil o přeměňování nevhodných předmětů v ty ještě nevhodnější.
Večery trávili společně v jeho starých komnatách - nyní Hermioniných - neustálým procvičováním těch samých pohybů, dokud ho nebolelo zápěstí. Bude to zřejmě trvat delší dobu než si jeho svaly znovu zvyknou. Mávnutí hůlkou doprovázené jemným pohybem zápěstí, pořád dokola. Ignoroval bolest, která mu vystřelovala do celé paže, a snažil se po večerech ve své mysli oživit svoje znalosti přeměňování, což nebylo vůbec jednoduché.
Tím, že se na něj Hermiona dívala, mu to dělala ještě těžší. Jelikož měla vlastní práci, nesledovala ho neustále, ale on si každou buňkou svého těla její přítomnost bolestně uvědomoval. Věděl, že tam sedí jako zlomyslný netopýr a čas od času vzhlédne od práce, aby se pokochala jeho neúspěchem. Občas i něco poznamenala, ačkoliv to nebylo třeba. Neuvědomoval si totiž, jak výmluvný je výraz jeho tváře pokud jde o vyjádření neklidu.
Vyučovací hodiny trávil zapisováním poznámek a pomalu si začal zvykat na Hermionino písmo, které měl na svědomí jeho očarovaný brk. Hlavu měl neustále skloněnou nad pergamenem a doufal, že nebude osloven, aby něco předvedl před třídou. McGonagallová byla v tomhle směru překvapivě kooperativní. Snape přemýšlel, jestli Albus přece jen nenašel způsob, jak jí říct - aniž by jí řekl o co jde - aby si ho nevšímala. Ať to bylo cokoliv, on byl ten poslední, který by si stěžoval.
Velkou měrou sklouzl do každodenní rutiny a předpokládal, že Hermiona také. Přinejmenším se nikdo neptal. Nastoupil do kolotoče spaní, mytí, jídla a práce. Volný čas trávil procvičováním přeměňování a také pokračoval s experimenty, aby zjistil, čeho přesně Neville svou neopatrností dosáhl.
Neville.
Snape si byl v tuhle chvíli jistý, že si někdo někde chce být jistý, že zaplatí za své předchozí hříchy. Lektvary byly v mnoha směrech mnohem stresující záležitostí než hodiny přeměňování. Dávat pozor na oba, na Hermionu a Nevilla, bylo nesmírně vyčerpávající. Hermiona byla pro tuhle práci jako stvořená - ne, že by měl v úmyslu jí s tím někdy seznámit. Stejně tak si nemyslel, že by dokázal relaxovat, když ona učí. V duchu jí provázel celou hodinou, stejně, jako to dělal předchozího večera, když bok po boku pracovali v laboratoři.
Také věděl, že v přítomnosti Nevilla bude vždycky ve střehu. Vždycky věděl, že je ten chlapec jako koule na noze. Uvědomil si, že mu Hermiona hodně pomáhá. Víc, než si byl ochoten připustit. Ta zodpovědnost za Nevilla ho však nějak míjela. Jak mohl ten chlapec excelovat v bylinkářství a v lektvarech být naprosto nepoužitelný! To byla vážně záhada, jelikož lektvary vychází z bylinkářství. Snape se však nijak nehrnul do toho, aby tuhle záhadu vyřešil.
Nakonec se týden přece jen nachýlil ke konci a hodinám byl konec. Byl pátek večer a vše, co v ten den ještě musel podstoupit, byla večeře v Hlavní síni mezi Tweedledumem a Tweedledeem (*). Jednou narazil na mudlovskou povídku, z níž tahle dvě jména pocházela. Přemýšlel, jestli by to bylo považováno za urážku, kdyby tak oslovoval Harryho a Rona.
Právě teď Snape seděl v křesle ve svém pokoji s kocourem uvelebeným na opěradle za svou hlavou. Byl unavený, směšně unavený. Byl to dlouhý týden. Nejasně si uvědomoval, že by měl něco sníst, ale zároveň si byl jistý, že mu s tím večeře moc nepomůže. Možná, že by mohl zkusit čokoládu. Alespoň by mu dodala chybějící energii. Snad bude nějaký čokoládový dezert. Ostatně, měl na to celý večer. Při současném vývoji událostí by usnul na pracovním stole dříve, než by se do práce vůbec pustil.
Přikývl. Zítra je sobota a on bude moct spát tak dlouho, jak jen bude chtít. Snape si to neustále připomínal a energicky odháněl myšlenky na minulý pátek a na soukromé povyražení, které si dopřál. Tentokrát něco podobného neměl v úmyslu, i když si byl dobře vědom toho, že je to jen otázkou času, než to zopakuje. Večery byly tento týden dlouhé a únavné. Upadal po nich do neklidného spánku, který byl plný snů o přeměňování čajových konvic v želvy a naopak. Nebyl schopný myslet na cokoliv jiného, alespoň ve snech. Slíbil si, že přes víkend se svými experimenty pohne, ale dneska si musí odpočinout. Také by si neměl dělat zálusk na cizí tělo, ale přece jenom bude jeho po následujících šest měsíců, prolétlo mu hlavou. A pak, nemá v plánu žádné tetování nebo podobné permanentní mudlovské ozdoby. Neudělal by nic, co by si Hermiona nepřála, nebo co by neudělala sama, tím si byl jistý. Nebyl si ale tak docela jistý, proč si je tím jistý. Možná proto, že to, co dělal, nebylo jejímu tělu neznámé, což znamenalo, že to, co dělal, očekávalo. Možná to však bylo jen jeho vroucí přání.
V každém případě si ale byl jistý, že Hermiona s jeho tělem dělala to samé. Ukázalo se však, že není žádný pokrytec. Nekritizovala to, co dělal on, zatímco ona dělala to samé. Minimálně jednou se musela v uplynulém týdnu probudit s erekcí. Pochyboval, že by se jeho tělo v jejím případě chovalo slušněji, a také pochyboval, že by zahodila příležitost k experimentování, která se jí nabízela.
Jeho myšlenky přerušilo volání k večeři, které se rozléhalo celou místností. Snape neochotně vstal z křesla. Protáhl se, jelikož se necítil příliš pohodlně. Musel si nějak divně sednout, blesklo mu hlavou. Kocour tiše seskočil z opěradla židle na sedák, dvakrát se otočil dokolečka jako pes a uvelebil se na teplém místě, kde před chvílí seděl on.
V síni bylo hlučno jako vždy. Snape zaujal místo vedle Harryho, naproti Ronovi. Dnes večer se nekonalo žádné veřejné prohlášení, ty probíhaly v pátek jen zřídka kdy. Vzápětí, co usedl, se uprostřed stolu objevilo jídlo.
Snape se rozhlédl po podnosech a ušklíbl se. Zdálo se, že někde po cestě do Hlavní sině ztratil chuť k jídlu. Jediné, co si v tuhle chvíli přál, bylo vrátit se nahoru a jít si lehnout. Kdyby se však teď zvedl k odchodu, rozpoutalo by to bouři dotazů, na které nebyl připraven. Čekal tedy, až se podnosy vrátí zpět, aby si mohl vybrat. Pro jednou byl rád, že je Hermiona vegetariánka, pomyslel si, když míjel podnosy s masem. Nabral si plnou lžíci zeleniny a šťouchaných brambor. Dalších pár minut strávil tím, že zíral na svůj talíř, honil jeho obsah ze strany na stranu a čekal, až večeře skončí.
Pohlédl k profesorskému stolu, kde si Hermiona naučenými pohyby vkládala malá sousta způsobně do úst a metodicky je žvýkala. Úhel, jaký vůči sobě zaujímaly oba stoly, mu dovolil, aby jí viděl do tváře. Při jídle zírala před sebe, pravděpodobně ponořená do svých vlastních myšlenek. To byla charakteristická póza pro ně oba.
Ostré zatahání za rukáv přivedlo Snapeovu pozornost zpět k jejich stolu.
"Ty nemáš hlad, Hermiono?" zeptal se Harry. Zatímco se Snape ve svém jídle jenom vrtal, ten chlapec svůj talíř doslova vyluxoval. Snape potřásl hlavou.
"Ve skutečnosti ne. Jsem příliš unavená."
"To má určitě na svědomí ten speciální projekt, že mám pravdu?" utrousil Ron přes stůl. Pusu měl plnou napůl rozžvýkaného masa a brambor. Snape se ušklíbl a sklopil oči ke stolu.
"Rone, měl bys trochu dbát na dobré vychování," zavrčel Harry. "Přísahám, že kdyby tě teď viděla tvoje máma…"napodobil Ginny a rozesmál se. Ta seděla u stolu o kousek dál, takže mu nehrozilo žádné nebezpečí odplaty.
Výtka zafungovala, i když škleb na Ronově tváři, když dožvýkal sousto a polkl, naznačoval, že si z toho nic nedělá. Jakmile dojedl, obrátil svoji pozornost opět ke Snapeovi.
"Hermiono, proč si to od toho umaštěného prevíta necháš líbit? Nepotřebuješ nikomu nic dokazovat! Musela ses zbláznit, když svůj volný čas dobrovolně trávíš s tím starým netopýrem ve sklepení. Moc by mě zajímalo, čím si tě získal."
Z nějakého důvodu byla Ronova slova tou pomyslnou poslední kapkou. Snape se zhrozil, když si uvědomil, že ho v očích pálí stěží zadržované slzy. Bylo vedlejší, že je to podvědomá reakce těla a ne jeho vlastních citů, takže s tím nemohl nic dělat. Nebylo to něco, po čem toužil a s čím by se právě teď chtěl potýkat. Jeho samotného se Weasleyho řeči nikterak nedotkly. Nebyly pro něj novinkou.
Sklonil hlavu a pokusil se přimět své tělo k pohybu. Musel vstát a dostat se odtud co nejrychleji, dřív, než si někdo všimne těch slz. Harry ho však chytil za paži a zabránil mu tak v dalším pohybu.
"Hermiono, děje se…" zarazil se, když uviděl Snapeovu tvář. "Ach. Jo tak. Máš svoje dny, že je to tak? Upřímně, Hermiono, proč se tím vždycky necháš takhle překvapit? Nemohla by sis příště od madam Pomfreyové obstarat nějakou čokoládu dopředu?"
Snape strnul. Nebyl ochotný přiznat si očividné. Měl co dělat, aby vstřebal to, že Harry toho očividně věděl o… ne, nechystá se o tom přece přemýšlet. ON O TOM NEHODLÁ PŘEMÝŠLET!
Snape naprázdno polkl a snažil se potlačit slzy. Díky jeho úporné snaze ho začaly pálit oči.
"Jsem v pořádku," hlesl a stočil pohled na desku stolu předtím, než ho Harry znovu stačil oslovit. Cítil na sobě Harryho pohled. O chvíli se však chlapec, který zůstal naživu, pustil do hovoru s Ronem. Ten o celou věc nejevil zájem, což nebylo žádné překvapení.
Snape se soustředil na dýchání, čímž odsunul všechny ostatní nechtěné myšlenky. Chtěl se podívat k profesorskému stolu, pohlédnout na Hermionu a zjistit, proč ho před tímhle nevarovala. Na druhou stranu, protestovala v něm malá část, měl s tím počítat sám. Měl myslet na to, že to dříve či později přijde. Mohlo to být mnohem znepokojující, kdyby … ach ne, tahle možnost, díky Bohu, nepřicházela… Raději myslel na to, že Hermiona byla natolik vnímavá, aby tohle připustila.
Tohle byla noční můra. Nic víc a nic míň než ryzí teror. Únava zmizela, když se ho jeho mysl snažila zaplavit myšlenkami a nesouvislými poznámkami. Jak se s tímhle má vyrovnat? Jak… ne. Nebude o tom přemýšlet.
Ucítil, jak do něj Harry šťouchl loktem. Když se vzpamatoval, všiml si, že přímo před ním stojí čokoládový pudink. Alespoň něco bylo tenhle večer v pořádku. Obrátil se k Harrymu a vděčně na něj kývl před tím, než začal pomalu jíst.
Snape byl v polovině, když si uvědomil, že ho někdo pozoruje. Nenápadně se rozhlédl kolem sebe. Hermiona na něj shlížela od profesorského stolu, na tváři se jí usadil zamračený výraz. Snape předpokládat, že je to proto, že se obává o svou linii. Tentokrát byl její zájem opodstatněný… Zamračil se jejím směrem. Do toho jediného pohledu vložil vše, co v tu chvíli cítil. S uspokojením si všiml jejího překvapeného výrazu, který se okamžitě po její tváři rozlil.
Pro tuhle chvíli měl čokolády dost a proto odsunul talíř stranou.
Večeře konečně dospěla ke svému konci. Snape se vmísil do davu odcházejících studentů a spolu s nimi opustil síň. Opustil šik nebelvírských a zamířil k věži, kde se dal po schodech dolů a vstříc sklepení.
Okamžitě ho pohltila temnota a kryla ho až do chvíle, než dorazil ke svým starým komnatám. Jakmile řekl heslo, dveře povolily a on vklouzl dovnitř. V krbu plál oheň a jeho světlo spoře osvětlovalo místnost. Našel ji, jak sedí napůl skrytá tmou v jednom z křesel a čeká na něj.
Paže měla opřené o lokty, prsty propletené pod bradou.
"Co měl znamenat ten výraz?" zeptala se tiše. "Co se stalo u večeře? Když jste vešel, vypadalo to, že je vše v pořádku."
"Dá se říct, že jsem dospěl k jistému, nevítanému, poznání," zamumlal Snape předtím, než zvýšil hlas. "Jaký je váš oblíbený lektvar, slečno Grangerová?" zeptal se náhle.
"Můj oblíbený…. V jakém smyslu?" chtěla vědět Hermiona.
"Přemýšlejte o tom," odsekl chladně. "Co je dnes za den?" Hermiona však stále nevypadala, že by jí bylo jasné, co po ní chce. Zkusil to tedy jinak. "Měsíc nazpět, slečno Grangerová. Co se dělo právě před měsícem?"
Hermiona byla ještě chvíli zticha, možná o trochu déle. Pak se její ústa zvlnila a Snape by přísahal, že měla co dělat, aby potlačila smích.
"Nebylo to přesně před měsícem, pane profesore. Cykly se nedají vždy tak přesně předpovědět," dodala. Pravděpodobně zahlédla výraz, který nedokázal skrýt. "Obvykle to trvá déle než měsíc. Většinou je to kolem pěti měsíců. Není to vůbec předvídatelné. A abych odpověděla na vaši otázku, nepoužívám žádný lektvar. Najděte něco…"
Neomaleně ji skočil do řeči. "Co to znamená, že nepoužíváte žádný lektvar?"
"Přesně to, co jsem řekla, pane profesore. Nepoužívám je a ani vy nebudete, děkuji. Existuje spousta mudlovských studií, které nepřímo poukazují na to, že mohou mít řadu vedlejších účinků, od potlačení menstruačního cyklu až po vliv na těhotenství. Nemám zájem za pár let bojovat s rakovinou vaječníků. Moje tělo teď sice používáte vy, ale já ho míním dostat zpět. A budu to já, kdo se bude muset potýkat s následky."
Němě na ni zíral. "Bylo by to jen na pár měsíců," štěkl po ní. "Stěží si všimnete nějakého rozdílu."
"Nebo to taky může být přesně naopak. Nehodlám to riziko podstoupit, takže nebudete používat žádné menstruační lektvary. Jak už jsem říkala," dodala kousavě, "v koupelně najdete Tampax. Uvnitř krabičky je příbalový leták, který vám poradí, jak s tampónem zacházet." Když vypouštěla z pusy poslední slova, cítila lehký ruměnec a pociťovala rozpaky. Snape nabyl dojmu, že se snaží vyhnout tomu, aby mu musela vysvětlovat použití zmíněné hygienické potřeby.
"Kdybyste měl jakýkoliv problém, tak mi dejte vědět. Kdybyste měl křeče, ohřívací láhev s teplou vodou pomáhá. Ale ne vždy se dostaví."
Snape teď hleděl do ohně. V jeho životě byla spousta věcí, které nebyly zdaleka fér. Tahle však, prolétlo mu hlavou, předčila všechny ostatní. Možná, že časem na to bude nahlížet jinak, ale právě teď měl nesmírnou chuť výt zlostí.
"Pro dnešek bychom mohli skončit." Slyšel Hermionin hlas a uvědomil si, že ho propouští. "Na začátku to pro vás nebude nic příjemného, ale uvidíte, že si brzy zvyknete. Pamatuji si, že…" Nechala svůj hlas vytratit. Buď si náhle uvědomila, s kým mluví, nebo změnila názor ohledně sdílení jisté části své minulosti právě s ním. "Mimochodem, sejdeme se zase zítra?" Snape neodpověděl. Stále hleděl do ohně a snažil se srovnat si myšlenky.
Hermiona si v křesle povzdechla. "Pane profesore, jděte nahoru a dejte si koupel. Tak horkou, jak jen dokážete snést, a pak jděte spát. Zítra si o tom promluvíme. Vím, že v tomhle stavu nemáte náladu se ničím zabývat. Běžte!"
Poslední slovo doslova vyštěkla a Snape se přistihl, že poslechl, aniž by o tom uvažoval. Najednou byl tak strašně unavený, že nejjednodušší bylo udělat to, co mu řekla. Neuvědomoval si, že ho na cestě ke dveřím vyprovází Hermionin pohled plným obav. Odešel beze slova.
Jeho komnaty mu pro jednou připadaly jako ráj, byly teplé a pohodlné. Skřítci rozdělali oheň v krbu, u něhož spal kocour, stočení na sedáku křesla, jako když odcházel. Zdálo se, že Snapeovu přítomnost vůbec nezaznamenal a spal klidně dál.
Koupel. Doporučila mu, aby si dal koupel. Snape cítil, že se pomalu vrací do přítomnosti. Přijal realitu takovou, jaká je, a rozhodl se jí čelit. Nemělo smysl před ní strkat hlavu do písku. Ten problém prostě jen tak nezmizí. Nejraději by ji poslal k čertu za to, že mu nedovolila použít lektvar. Tyhle lektvary byly v kouzelnickém světě užívány bez problémů po celá staletí. Kdo si myslí, že je, aby rozhodovala o tom, co je vhodné a co ne? Jenomže ona byla Mudla, v mnoha směrech nepřemýšlela jako čarodějka. Snape pátral v paměti a snažil se vzpomenout si na jakoukoliv studii, která by pojednávala o důsledcích dlouhodobě užívaných lektvarů čarodějkami a kouzelníky s mudlovských původem. Nevybavil si ani jednu. Na základě několika studií se dospělo k předpokladu, že pokud se vedlejší účinky neprojeví okamžitě, neprojeví se ani po dlouhodobějším užívání.
Možná, že právě tohle byla živná půda pro výzkum… Snape se donutil odvrátit myšlenky od akademických problémů a zaměřil se na neodkladné. Vešel do koupelny.
Horká voda byla zahalena párou, která byla cítit po vanilce. Snape však obrátil svoji pozornost ke skříňce. Vanilka ho uklidňovala, ačkoliv si nebyl jistý, proč si její vůni spojuje s něčím příjemným. Patrně mu připomněla něco, co prožíval v dětství.
Ze skříňky vytáhl krabičku Tampax. Když to viděl poprvé, domníval se, že je to nějaký druh vaty. Zřejmě je to něco jiného.
Jakmile byla vana plná, kohoutek, který vodu přiváděl, se automaticky zavřel. Snape se bezmyšlenkovitě svlékl. Celou dobu nespustil oči z papírové krabičky. Vůbec mu nebylo jasné, co se od něj očekávalo, že udělá s jejím obsahem. Měl však takové neblahé tušení, že ví, co bude následovat. Krev na jeho spodním prádle byla důkazem správnosti Harryho diagnózy. Raději se tím moc nezabýval. Místo toho vytáhl z krabičky příbalový leták. Obsah tvořila série jakýchsi kolíčků zabalených v papíru. Nepříjemný pocit v jeho nitru narůstal. Snape vlezl do vany a papír držel mimo dosah vody.
Teplota vody byla konejšivá a Snape se přistihl, že poprvé ten večer opravdu relaxuje. Znovu na něj s plnou silou udeřila ospalost, což způsobilo to, že byl obklopen takovým množstvím horké vody. Popadl tedy leták a rozhodl se únavě vzdorovat.
Nemyslela snad, že musí… ano, očividně ano. Zíral na instrukce, napůl se zájmem a napůl s obavami. Musel připustit, že se to zas až tolik nelišilo od toho, co prováděl minulý týden. Jenomže to byla zábava. Tohle se zábavou mělo pramálo společného.
Snape si návod přečetl dvakrát. Pokud to udělat musí, přinejmenším by to měl udělat správně. Nechal hlavu klesnout na kraj vany a měkce zasténal. Proč on? Proč?
Nemůže se přece ve vaně schovávat do nekonečna. Na konečcích prstů už měl dávno varhánky. Vědomí toho, co bude muset udělat, mu kazilo další potěšení z koupele. Vylezl z vany, osušil se a pak znova popadl krabičku.
Nakonec to bylo až překvapivě jasné. Bylo to jako s mnoha dalšími věcmi, představa se od reality zcela odlišovala. Několikrát si musel připomenout, že něco podobného více méně prováděl už se svými prsty. Skoro sám sebe přesvědčil, že je absurdní, aby se cítil nepříjemně. S trhnutím malý balíček otevřel a zjistil, že ten bílý výmysl není větší než jeho nynější prsty. Pak, zatímco se snažil potlačit myšlenky na to, že by se tím samým zabývaly jeho mužské prsty, zavřel oči a pokračoval po hmatu. To byla očividně ta nejlepší cesta, jak dosáhnout úspěchu.
Uvnitř nic necítil, až na vy-víte-co… tampón, připomněl si. Měl by se přestat rozplývat a měl by nazývat věci pravými jmény. Na druhou stranu se dokázal více ovládat. V té chvíli se hráz stresu prolomila a Snape si uvědomil, že se hihňá nad srovnáním tamponu s Voldemortem. Bylo pozdě a on byl jasně unavený. Díky tomu však už nikdy nebude schopen brát Temného pána tak vážně, jak by měl.
(*) Tweedledum a Tweedledee - Jsou to smyšlené postavy, vyobrazené jako tlustá dvojčata, která jsou od sebe vzhledově k nerozeznání, stejně mluví a používají stejná gesta. Tato dvě jména se používají jako obrazné přirovnání dvojice lidí, kteří jsi jsou velmi podobní. (pozn. překladatelky)
KONEC
Následující kapitola-->
<--Předchozí kapitola
Zpět
Komentáře: