Oheň a růže - kapitola třináctá
ODPOLEDNÍ POTĚŠENÍ
Čas plynul.
Dnes to bylo právě dva týdny, které strávila jako Snape. V průběhu té doby lehce vklouzla do vyjetých kolejí nepříjemné rutiny. Vyučovací hodiny probíhaly v celku dobře, nebo v nich alespoň nedocházelo k vážnějším incidentům. Nejhorší byly hodiny se sedmým ročníkem. Přítomnost Snapea a Nevilla jí drásala nervy. Zdálo se však, že se Snape spokojil s tím, že ji pozoroval jako ostříž. Byla vděčná, že ji každou chvíli nepřerušoval nějakými připomínkami. Porady profesorského sboru se nesly v duchu té první - čaj a jednoslabičné odpovědi příležitostně okořeněné sarkastickými poznámkami. Nikdo se neptal, nikdo to nekomentoval. Dokonce i Brumbál neměl potřebu nijak zasahovat, jen jejím směrem občas vyslal povzbudivý úsměv.
Bylo to tím, že se Snapeovi podobala víc, než si myslela? Nebo to bylo způsobeno tím, že Snape byl skutečná osobnost a nikdo nebyl schopen dohlédnout dál než špičku vlastního nosu?
Pohlédla z okna a přemýšlela, jestli za to zkoumání vlastní nitra může tělo, ve kterém zrovna přebývá, nebo počasí. Bylo sobotní dopoledne, polovina října a navíc se nacházeli ve Skotsku. Proto tedy nebylo divu, že pršelo. S příjemným podzimním mrholením to však nemělo nic společného. Po okenní tabuli stékaly husté provazce vody, okapy přetékaly, stejně jako chrliče. V propadlé dlažbě hradních cest se tvořily nesouměrné kaluže, jejichž obsah se vsakoval do neopatrných bot a hábitů. Půda byla vodou už tak prosycená, že i na travnatých plochách se tvořila vodní zrcadla. Nejhorší na tom všem bylo, že odpolední zápas mezi Nebelvírem a Zmijozelem musel být zrušen. Sama madam Hoochová z toho nebyla nijak nadšená. Ale vzhledem k tomu, že bylo jasné, že by hráči přes ty vodopády vody camrál stěží viděli, o zlatince ani nemluvě, bylo to nutné.
Hermiona nepotřebovala, aby jí Snape vysvětloval smysl toho všeho. Neznamenalo to nic jiného, než že se pár odvážných bylo připraveno vzdát výletu do Prasinek a bylo odhodláno statečně bojovat s bouří. Hrad byl plný těch, kteří je v jejich rozhodnutí byli ochotni plně podpořit. Teď se však proměnili ve znuděné teenagery, kterým bylo odepřeno povyražení v podobě tradičního mezikolejního soupeření. Náhradní program je čekal nanejvýš na chodbách, kde mohli zírat do blba, pokřikovat na sebe nebo někoho tajně proklít.
Doba jako stvořená na dohánění restů nebo jejich výzkum.
Po celý uplynulý týden Snapea důkladně sledovala. Zdálo se, že se po prvním setkání s čistě ženskou stránkou jeho současné situace vše vrátilo do normálu. I když si byla dobře vědoma toho, jak na to její hormony reagují, bylo velmi znepokojující vidět ho tak neobvykle letargického a odevzdaného. Když si poprvé uvědomila, o co jde, očekávala chladný vztek a kousavé poznámky, ale ani jednoho se nedočkala. Když pokorně následoval jejích doporučení, aby si dal koupel a pak šel spát, dělala si o něj větší starosti, než si byla ochotná přiznat. V pondělí se jí trochu ulevilo. Když mu to s notnou dávkou sympatií v hlase oznámila, že po něm touží pár čtvrťáků z Mrzimoru kvůli rozvrhu, vzal to docela klidně.
Ne, že by mu nějak ublížilo, že si na vlastní kůži prožil to, co jsou ženy nuceny prožívat každý měsíc, pomyslela si s jistým zadostiučiněním. Harrymu a Ronovi by to taky prospělo. Harry by se k ní alespoň přestal chovat s tím opatrným soucitem, jako by trpěla nějakou chronickou nemocí, a Ron by se zbavil svého blaženého nevědomí. Odfrkla si. Představovala si Snapeovu tvář, když pochopil, jaká je mudlovská alternativa kouzelnického lektvaru. Jelikož nic neříkal, předpokládala, že našel Tampax a přišel na to, co s ním.
Přemýšlení o těchhle věcech ji donutilo, aby sklopila oči ke svým rukám - jeho rukám. Velkým, silným a schopných rukám. Používala je dost dlouho na to, aby věděla, jak obratné dokážou být, když se zabývají příjemnějšími aspekty umění výroby lektvarů. Jak citlivě dokážou vnímat strukturu a každou maličkost přísad. Jak vnímavé byly k přílivu a odlivu tekutin, které měl pod přísnou kontrolou. Přemítala, jestli by také mohly…
Ne.
Nechtěla na něco takového byť jen pomyslet.
Místo toho přemýšlela o tom, jestli mají Harry s Ronem v úmyslu jít odpoledne do Prasinek a využít k tomu podzemního tunelu, který ústil do Medového ráje. Při téhle představě cítila smíšené pocity. Na jednu stranu se může stát, že se Snape dostane k tajným informacím - přesné poloze a schovanému východu, což bude mít nevyhnutelné následky. Na stranu druhou by se jich na celé odpoledne mohli zbavit a díky tomu by se dalo vyhnout i nežádoucímu střetu se Zmijozelem. Znala ty dva natolik dobře, že nic jiného neočekávala.
Hodiny odbily dvanáctou. Kde může Snape být v takovém počasí? Určitě pronásleduje nějakého studenta z Nebelvíru, který se chystá k nějaké nepravosti. Jediné, po čem teď ona opravdu toužila, bylo schoulit se do křesla u krbu s dobrou knížkou. Zamračila se na svůj odraz v okně a přitáhla si plášť úžeji k tělu. Je čas jít. Jednoduše se mohla chodbě, která vedla do Medového ráje, vyhnout a doufat, že Harrymu s Ronem podaří vyklouznout.
Tak to by bylo.
Po obědě následovalo pár hodin číhání, schovávání a plížení. Není divu, že jedl tak vydatně, napadlo ji, když zakrojila do plátku kuřete. Tedy, ne že by to bylo důležité, ale od rána musela ujít snad tři míle (4,83 km; pozn. překladatele). Netušila, že má tolik pohybu. Den se pomalu přehoupl do odpoledních hodin, ve kterých ji čekalo ještě více číhání a krocení divokých studentů. Skutečnost, že by si ze srdce přála dělat něco úplně jiného, ji přivedla do lehce rozmrzelé nálady, díky které se necítila tak provinile za odebírání kolejních bodů svým spolužákům.
V okamžiku, kdy začala věřit, že by dnešní den mohl proběhnout bez zvláštních příhod, zaslechla zvýšené hlasy, které vycházely z jedné z méně používaných chodeb. Ty hlasy dobře znala. Tiše zaklela a vydala se jim vstříc. Přišla právě včas, aby slyšela to, co říká známý hlas se silným skotským přízvukem.
"Dost! Co si myslíte, že tady děláte? Pane Malfoyi? Pane Pottere?"
Hermionino srdce pokleslo. Harry, Draco Malfoy a profesorka McGonagallová. Nemohla se rozhodnout, kterého z těch tří vidí nejméně ráda. Aniž by ztrácela čas hodnocením vyvstalé situace, zahalila se do Snapeovy osobnosti jako do neviditelného pláště.
"Výborná otázka. Taková, na kterou bych také velmi rád slyšel odpověď," přidala se, ačkoliv bylo jasné, co se stalo. Dracova bledá tvář byla pokrytá vředy, zatímco se Harry snažil působit důstojně, přestože měl nohy spoutané kouzlem.
Když se objevil na scéně, Harry vypadal zděšeně, Draco se tvářil samolibě. McGonagallová jen sevřela rty do tenké čárky.
"Dobré odpoledne, profesore Snape. Jaká náhoda, že jste tu také."
"Vskutku," odtušila. Její hlas zněl posměšně.
Rychlým pohledem zhodnotila stávající situaci. Malfoyově nepostradatelní nohsledi stáli na jedné straně a s připravenými hůlkami vyčkávali. Ron postával za Harrym. Po Snapeovi nebylo ani vidu ani slechu.
"A kdepak je naše skvělá slečna Grangerová?" chtěla vědět. "Neměla by tu být a doplňovat partu?"
"Je v knihovně a pracuje na tom zvlášť hodnoceném projektu," odpověděl Harry s náznakem drzosti.
"Jo," přidal se Ron. "Nevím, kde by našla čas na to, aby se dostala do maléru."
Nevěděla, jestli má být ráda, že se teď nemusí potýkat ještě se Snapem, nebo rozzlobená, že nedává větší pozor na Harryho a Rona. Přála si, a nebylo to poprvé, aby v takových situacích chlapci drželi jazyk za zuby. Chystala se Harrymu odpovědět, ale McGonagallová ji předběhla.
"To stačí, pane Pottere." Mávla hůlkou a tiše zamumlala: Finiše Incantatem. Harryho nohy byly opět schopny pohybu. Draco na něj vrhal postranní pohledy, tvář pokrytou bolestivě praskajícími bradavičkami.
"Souboje jsou na chodbách striktně zakázané," pokračovala chladně. "Nikdy bych si nemyslela, že je potřeba, abych na to upozorňovala zrovna prefekty."
Mezi přítomnými se rozhostilo ticho, které Hermiona využila k tomu, že přemýšlela, jestli by neměla něco dodat. Shlížela na skupinku vzájemných rivalů. Jejich viditelné ošívání jí napovědělo, že pouhý její pohled stačí. Následovalo sborové "Ne, profesorko McGonagallová". Ta v téhle chvíli silně připomínala ovčáckého psa, který donutí ovce poslouchat už pouhou svou přítomností. Snape pravděpodobně pracoval se stejným předpokladem.
"Profesore Snape," oslovila ji McGonagallová. "Jelikož pan Potter patří do mé koleje, vyřídím si to s ním sama. Věřím, že vy se postaráte o pana Malfoye."
Mluvila vysokým hlasem, což naznačovalo, že nic takového nečeká. Nebelvírská část Hermioniny duše se ihned proti náznaku, že by měl Draco zůstat nepotrestaný, vzbouřila. Byla v ní však malá, opravdu malá část, kterou dráždila představa, že si McGonagallová myslí, že se jako ředitel koleje vyhýbá svým povinnostem.
Ředitel koleje. Náhle si uvědomila, že začíná reagovat jako hlava Zmijozelu. U MERLINA.
"Ujišťuji vás, profesorko McGonagallová, že si to s panem Malfoyem vyřídím stejně, jako vy s panem Potterem."
Díky podráždění mluvila daleko vyšším tónem, než pravděpodobně zamýšlela, její tvář byla celá potemnělá.Úsečně kývla na souhlas vydala se pryč, přičemž naznačila Harrymu a Ronovi, aby jí následovali. Hermiona se tak samotná ocitla tváří v tvář třem samolibým Zmijozelům, z nichž tvář toho jednoho připomínala pizzu plnou pálivých papriček. Přemýšlela, jak se asi Snape chová ke studentům své koleje, když se s nimi ocitne sám. Nějak pochybovala, že se mění v otce plného pochopení. Ti tři na ni hleděli a očividně čekali, až něco řekne.
"Takže," promluvila ostře. "Na co zíráte? Pane Crabbea, pane Goyle, buďte tak laskaví a odveďte pana Malfoye k madam Pomfreyové, aby mu z tváře odstranila ty výrůstky. Potom se, pane Malfoyi, dostavíte do mé pracovny. Z ošetřovny půjdete rovnou za mnou," dodala, aby jí dobře rozuměl.
"Ano, pane profesore," řekli a odešli.
To jí poskytlo přibližně tři čtvrtě hodiny na to, aby se vrátila do své pracovny a rozhodla se pro nejvhodnější způsob potrestání. Chvíli uvažovala o tom, že by zašla do knihovny za Snapem a požádala ho o radu, ale přišlo jí to příliš nebezpečné. Příliš mnoho lidí by ji mohlo vidět, nebo dokonce slyšet. Stačila by jedna otázka na nevhodném místě a oba by byly až po uši v problémech. Ne, s tímhle si musí poradit sama.
Když byla zpátky ve sklepení, neklidně přecházela po místnosti, hleděla do vychladlého krbu a probírala svoje možnosti. Zvažovala to, že by se celé záležitosti vyhnula a jednoduše Draca poslala za ředitelem. Rozhodnutí profesorky McGonagallové ji v tom naneštěstí zabránilo, když se rozhodla věc řešit na úrovni kolejí. Ze všech studentů Zmijozelu byl Draco Malfoy tím posledním, s kým by se toužila zabývat. Ne, že by se ho obávala potrestat, to v žádném případě. Kdyby to záleželo čistě na ní, s radostí by ho vyloučila třeba kvůli chození po popraskaných dlaždicích. Problém byl jednoduchý. Luciuse Malfoy je Smrtijed. Draco Malfoy je očividně Snapeův oblíbenec. Draco by nemusel být jediný, který by zpozoroval, že něco není v pořádku. Byl by ale tím prvním, který by o tom řekl svému otci a ten by to následně donesl Voldemortovi. Což znamenalo, že Draco Malfoy pro ni v současné době představoval vážnou hrozbu. Ohrožoval jejich osobní bezpečnost, její a Snapeovu. Opět zatoužila po Snapeově radě. Kráčela po tenkém ledě.
Zamyšleně si mnula kořen nosu. Musí to být trest a k tomu ztráta bodů. S kolejními body nebyl problém. Harry s Ronem je díky Snapeovi ztráceli každou chvíli. Ale co s tím trestem? Kdyby si ho odpykával s ní, bylo by to příliš nápadné. Snape by také Draca stěží poslal za Hagridem. A co Filch? Možná. Co to Snape říkal s tím jeho podporováním? Začala si s tou myšlenkou pohrávat a nakonec dospěla k řešení, které se jí vcelku zamlouvalo. Připravovala se na Dracův příchod z ošetřovny, když se z krbu ozvala rána. Na podlaze před ním se objevil svitek pergamenu. Zvedla ho a rozložila.
Severusi,
byla bych vám vděčná, kdybyste byl tak laskav a přišel za mnou do mé pracovny, abychom probrali tu odpolední záležitost. Vyhovovalo by mi to ve čtyři hodiny.
Minerva McGonagallová.
Bojovala s naléhavostí nahlas zaúpět. Pro jednou se s ředitelkou své koleje setkat netoužila. Přemýšlela, jestli bude McGonagallová chtít probírat Harryho a Draca nebo jejich výměnu názorů. Zaklepání na dveře, které její pozornost obrátilo k aktuálnějšímu problému, jí zabránilo, aby o tom dále uvažovala. Svinula pergamen a snažila se potlačit nežádoucí myšlenky. Stalo se, že pozadí její mysli bylo poněkud přeplněné.
"Vstupte," zavolala.
Draco Malfoy vstoupil bez svých věrným nohsledů. A také bez jediné poskvrnky.
Tak jdeme na to.
"Ach, pane Malfoyi, pojďte dál. Vidím, že vaše cesta za madam Pomfreyovou byl úspěšná." Lehký úšklebek, slabý závan sarkasmu, to vše zastíněné kouzlem. Lehce zvýrazněná verze jeho oficiálního chování k Malfoyovi během hodin. Zmijozelský chlapec se začal usmívat a na jeho tváři se objevil vědoucí výraz. Vůbec ne přitažlivý. Obešla stůl, takže je od sebe oddělovala deska stolu. Neudělala to jenom kvůli podpoře své autority.
"Co se týká vašeho chování dnes odpoledne..."
"Ano, profesore Snape. Rád bych se vám za to omluvil." V jeho hlase byl znát zřetelný nedostatek upřímnosti.
Polkla. Tohle bylo buď a nebo.
"Pane Malfoyi, nemyslete si, prosím, že nechápu vaši touhu smést pana Pottera a pana Weasleyho z povrchu zemského. Nicméně," úmyslně se odmlčela, "cesta, kterou jste zvolil, naší koleji nijak neprospěla. Výsledkem je ztráta bodů Zmijozelu a váš pochod školními chodbami s tváří pokrytou vředy. To stěží vypovídá o tom, že jste zvítězil." Draco už nevypadal tak sebevědomě. Hermionu to povzbudilo. "Nebudu tolerovat hrubé chování, které přitahuje nežádoucí pozornost a které není o nic víc nápadité než pěstní zápas. Vyjádřil jsem se jasně?"
"Ano, pane profesore," odpověděl chlapec. Znělo to, jako by si jeho slova vzal k srdci. Neznělo to překvapeně ani naštvaně. Spíše zamyšleně. U Merlinových vousů, doufala, že něco nepokazila.
"A teď," pokračovala, "jistě chápete, že budu díky vám muset Zmijozelu odebrat dvacet bodů a vy dostanete trest." Draco přikývl. Vstala. "Nemám zájem na vás osobně dohlížet. Pojďte se mnou."
Obešla stůl a aniž by se ohlédla, vykročila ke dveřím. Ozvěna kroků jí napověděla, že ji Draco následuje. V tichosti vyšli z pracovny a zamířili na Filchovo území. Nechutný školník otevřel dveře po prvním zaklepání.
"Co je?" zavrčel a pak si pohledem změřil nejprve ji a pak Draca. "Ach, to jste vy, profesore Snape. A mladý pan Malfoy," řekl podstatně zdvořileji. "Co pro vás mohu udělat?"
Hermiona pocítila slabou nevolnost.
"Pan Malfoy si soubojem s Potterem vysloužil trest," odtušila tak pohrdavě, jak jen dokázala.
"Ó, můj drahý," zamumlal Filch nepřesvědčivě. "Jak strašné."
"Vskutku," opáčila odmítavě. "Odbude si svůj trest s vámi. Věřím, že pro něj najdete nějakou vhodnou činnost." Na slovo vhodnou dala patřičný důraz.
Ve Filcových očích to zasvítilo, po jeho tváři se mihl stín spoluúčasti.
"Zajisté, profesore Snape. Jsem si jistý, že pro chlapce najdu vhodnou práci."
Nemohla se přinutit k odpovědi, takže pouze přikývla a odkráčela. Draca a Filche nechala za sebou. Cítila se špinavá. Teď už jí zbývá jen profesorka McGonagallová.
Přesně deset minut po čtvrté zaklepala na dveře pracovny ředitelky nebelvírské koleje. Po zralé úvaze usoudila, že by Snape nereagoval na strohý příkaz. Sice by ho zcela neignoroval, ale alespoň by přišel později, aby na to upozornil. Mysli jako Snape, neustále si opakovala.
Podle nespokojeného pohledu Minervy McGonagallové a strohé poznámky Hermiona poznala, že se trefila. Posadila se, aniž by k tomu byla vyzvána, a obdržela další pohled a hrobové ticho. Přemýšlela, jestli udělala něco špatně, i když jí Snape říkal, že jeho vztah s McGonagallovou se v žádném případě nedá označovat termínem přátelský.
Pohrávala si s myšlenkou jednoduše říct "Takže?", ale pak se rozhodla pro mnohem smířlivější verzi "Chtěla jste se mnou něco probrat?"
"Ovšem," odtušila Skotka. Zvedla šálek ze stolu a napila se. Cokoliv pila, bylo jasné, že se Snapeovi nechystá nabídnout. "Jde o Malfoye a mladého Harryho Pottera."
Hermiona pokrčila rameny ve snaze setřást lhostejnost.
"Mluvil jsem s ním o tom… incidentu. Strhl jsem Zmijozelu dvacet bodů a dostal trest s Argusem Filchem. Pokud jste něco podobného udělala s Potterem, považuji celou věc za vyřízenou."
McGonagallová povzdechla.
"Do příště. Trest s Filchem je pro Malfoye stěží něco nepříjemného." Tón jejího hlasu naznačoval, že nezapomněla na poznámky, které byly vysloveny v souvislosti s epizodou kolem paní Norrisové. "Tohle musí přestat, Severusi."
Hermiona vzhlédla ke stropu a nepřítomně si prohlížela malované andělíčky. V duchu žádala jednoho - jakéhokoliv - z nich o vnuknutí.
"Tresty s Filchem, Minervo?" chtěla vědět naoko bezelstně. "Zajisté jste tím nemyslela to, že by se Bradavice měly zbavit nanejvýš užitečného prostředku výchovy a dozoru?"
Pokud to bylo možné, ta žena vypadala ještě roztrpčeněji.
"Přeji si, abyste nebyl tak impertinentní," poznamenala netrpělivě. "Uvědomuji si, že věříte v umění přežít v těch nejprimitivnějších podmínkách, ale já netoužím vidět studenty zmrzačené nebo dokonce zabité ve jménu Řádu."
Dokonce i Hermioně se zdálo, že tohle už zachází do krajnosti, a také to řekla.
"Nepovídejte?" zeptal se druhý učitel. "Vy víte stejně dobře jako já, kdo je otec Draca Malfoye. Můžete říct , že ho k tomu doma nepovzbuzuje?"
Tón McGonagallové byl vážný a Hermiona netušila, jak by na tohle reagoval Snape.
"Co přesně navrhujete, Minervo?" zeptala se opatrně. "Dávat dohromady Zmijozel a Nebelvír nebyl můj nápad." Pevně doufala, že tomu tak opravdu je. Nevypadalo to totiž jako nápad typický pro Snapea.
K jejímu překvapení si McGonagallová lítostivě povzdechla.
"Ani můj. Vždycky jsem si myslela, že Albusova myšlenka, že se chlapci mohou spřátelit, byla v rámci teorie obdivuhodná, ale v praxi odsouzená k zániku."
Přesně tak.
Hermiona se necítila zrovna dvakrát příjemně. Jediné, co jí napadlo, bylo informovat rodiče. Lucius Malfoy bude svého syna nepochybně bezvýhradně podporovat, ale co Harry...
"Dohlédnu na Malfoye," nabídla. Byla si vědoma toho, jak slabě to řekla. Zdálo se však, že to McGonagallovou uspokojilo.
"A já dohlédnu na Harryho. Předpokládám, že to je to nejlepší, co můžeme udělat," spočinula na Hermioně pátravým pohledem. "Vím, že toho chlapce nemáte rád, Severusi, ale dokonce i vy musíte cítit tu potřebu udržet ho naživu."
Hermionu prudce zasáhla potřeba Snapea bránit. Konec konců to nebylo jen jednou, kdy se Harrymu snažil zachránit život.
"Jsem si toho dobře vědom, děkuji, Minervo," odpověděla, překvapená, jak chladně to vyznělo. "To, že nelíbám zem, po které kráčely Potterovy nohy, neznamená, že si přeji, aby se mu něco stalo."
McGonagallovou prudkost jeho odpovědi trochu překvapila. Ups, pomyslela si. Tohle znělo až moc jako já.
"Uklidněte se," řekla popuzeně, "není důvod, abyste byl tak nepřátelský. Vše, na co jsem se ptala, je, jestli ve své koleji budete podporujete alespoň nějakou zdrženlivost. To je vše."
"Milerád, Minervo," odvětila se stopou ironie. Ostatně, neradila před chvílí Dracovi, aby se držel zpátky? Samozřejmě si musela přiznat, že ani Harry ani Ron se nehodlali vzdát bez boje. "Pokud mohu počítat s tím, že vy uděláte to samé."
Minerva McGonagallová po něj loupla zlobným pohledem.
"To zajisté můžete," opáčila úsečně. Hermiona se rozhodla, by měla odejít dříve, než se vzájemné vztahy Nebelvíru a Zmijozelu ještě vyostří. Bez obtíží vstala, nyní už zvyklá na delší nohy a vyšší postavu.
"Jestli už nemáte nic dalšího…" nechala tu otázku viset ve vzduchu. Odpovědí jí bylo prudké mávnutí rukou jejím směrem. Hermiona to pochopila jako propuštění. Nebyla si vůbec jistá, jak by Snape okomentoval tohle gesto, takže pouze přikývla a beze slova odešla.
Jenom neodbytná žádost jejího žaludku a přesvědčení, že její nepřítomnost by mohla vést k další prudké výměně, ji přiměly zamířit na večeři. Snape, jak si všimla, tentokrát profesorský stůl pozorně nesledoval. Draco Malfoy opět působil neskutečně arogantně. Ron jejím směrem vrhal ošklivé pohledy. Vděčně se stáhla zpět do sklepení, kde se zhroutila do křesla a vyčkávala Snapeova příchodu.
Byl přesný jako vždy. Zaklepal a pak vstoupil. Chvíli tam jen tak stál a přejížděl ji hodnotícím pohledem.
U Merlina, co teď?
Zpříma mu vrátila jeho pohled, příliš otupělá, než aby si dělala hlavu ze slušností. K jejímu překvapení se jeho rty zvlnily do mírného úsměvu.
"Zjistil jsem, že dnes odpoledne došlo mezi našimi kolejemi k nějakému incidentu."
"Jak…?" začala, ale pak povzdechla. "Nevadí. Můžu hádat."
Pravděpodobně se mu dostalo podrobného popisu celé události i s patřičným komentářem, a to od rádia Weasley.
"Samozřejmě," potvrdil. "Nyní jsem plně obeznámen s hlavními křivdami vztahujícími se k trestání na této škole. Také jsem dostal přednášku o zaujatosti. Čistě ze zvědavosti, opravdu z toho pan Malfoy vyšel bez úhony, jak je o tom přesvědčen pan Weasley?" Ačkoliv byl jeho tón posměšný, měla dojem, že zaslechla slabý podtón plný zájmu.
Spolkla ostrou odpověď, která se jí drala na rty, a jednoduše mu vysvětlila okolnosti a co se vlastně stalo. Pomalu přikývl, když mu načrtla, jak Draca pokárala a jaký trest mu uložila.
"Učíte se, slečno Grangerová." To bylo vše, co řekl, když skončila. Nebyla to tak úplně pochvala, ale ona cítila napětí, které ovládlo jeho tělo. "Můžeme pokračovat?" dodal k Hermionině úlevě.
Uplynula hodina a půl, ve které mezi nimi nepadlo jediné slovo. Pracovali v tichosti v opuštěné učebně lektvarů. Hermiona dokončila svůj domácí úkol a nechala ho na kraji stolu, aby si ho Snape při odchodu vzal s sebou do svých komnat. Snape seděl v druhém rohu. S opravováním prací už očividně skončil a teď přidával do kotlíku nějakou substanci. Bezpochyby to bylo součástí jejich společného pátrání ve snaze rozplést jejich životy. Sebrala svůj vlastní příspěvek a očima přejela po rozboru, který provedla po sepsání všech ingrediencí používaných pro výrobu lektvarů. Bezděky si rukou zajela do vlasů a jako vždy pátrala po lepkavých zbytcích. Postrádala své vlastní vlasy, napadlo ji. Vrátila se ke své honbě za nemožným.
"Objasněte mi to ještě jednou," zeptala se jen tak po delší době. "Proč nemůžeme v příštích šesti měsících prostě používat mnoholičný lektvar?"
"Překvapujete mě, slečno Grangerová," zněla jeho odpověď. Nadskočila, jelikož skoro zapomněla na jeho tichou přítomnost. "Tohle říká žena, která mi nedovolila použít menstruační lektvar kvůli tomu, že by mohl mít dlouhodobé vedlejší účinky?" Očividně jí to ještě nezapomněl. "Opravdu byste byla ochotná pít ten lektvar každou hodinu následujících šest měsíců? I když nevíme, co nás dostalo do téhle situace? I bez toho je můj život dost zábavný. Chcete riskovat, že tak zůstaneme napořád?"
"Ne," řekla odevzdaně. "To si nepřipouštím."
To byla nejednoznačná odpověď. Nechal to plavat. Pokračovali v práci.
Na konci večera byla Hermiona hotová s několika rozbory a Snape se dozvěděl zase něco víc o záhadném lektvaru. Přes jejich nepatrný pokrok se Hermiona nicméně cítila uvolněněji než kdy dřív. Z myšlenek ji vyrušil jeho hlas.
"Slečno Grangerová?" ozval se podrážděně. "Myslíte, že byste dokázala dávat pozor ještě pár minut?"
To bylo ono, uvědomila si. Tohle byla jediná doba a jediné místo, kde stále byla slečnou Grangerovou. Stále mohla být sama sebou. Snapeova kousavá poznámka pro ni náhle byla útěchou. Byla to zvláštní myšlenka. Ostatně to, že si vyměnili těla a přesto mezi nimi panuje stále jistá formálnost, bylo taky dost divné.
Musela se usmát. Připadalo jí, že by řekl cokoliv, aby přerušil tok jejích myšlenek.
"Pane profesore, tak napadlo mě, že mě za daných okolností klidně můžete oslovovat Hermiono."
KONEC
Následující kapitola-->
<--Předchozí kapitola
Zpět
Komentáře: