Oheň a růže - kapitola patnáctá

NEŽÁDEJ MĚ O TANEC

"Ach ano," reagovala Ermengarda Prýtová nadšeně. "Myslím, Albusi, že je to vynikající nápad. Děti potřebují něco, čím by si v téhle době zvedly náladu."
Brumbál zářil a rozhlížel se kolem stolu.
"Takže s tím tedy souhlasíte. Chtěl by někdo něco dodat? Severusi?"
Hermiona se snažila najít slova, ale její mozek byl příliš zaměstnaný zoufalým bědováním. Vůbec jí nepřišlo na mysl, že tohle Snapeovi není ani v nejmenším podobné.
"Jsem překvapená, že se musíte ptát, Albusi," zamumlala Minerva McGonagallová. "Všichni víme, jak nadšeně Severus podporuje vše, co spadá do kategorie zábavy."
Brumbál její slova přešel mlčením a se spokojeným úsměvem na tváři se zvedl z křesla. "Mohu to tedy vyhlásit. Vhodnější dobu bych těžko hledal."
Hermiona tam jen tak seděla a strnule hleděla před sebe. Byla naprosto bezmocná proti neúprosnému parnímu válci, řediteli-posedlému-skvělým-nápadem. Ať tak či tak, ředitel těm, co ve Velké síni ještě setrvávali, oznámil, že za Halloweenskou hostinou bude následovat ples.
Všichni tuto zprávu vítali s nadšením, všichni kromě ní. Dala by krk za to, že Snape je na tom stejně. Pohlédla k nebelvírskému stolu. Jak se zdálo, on už odešel. No, nevadí. Byla si jistá, že najde nějaký způsob, jak později uniknout ze společenské místnosti a přijít do sklepení. Pak budou moci společně probrat, jak projet další ostrou zatáčkou, kterou jim život postavil do cesty. Její výraz zřejmě odrážel to, co se jí právě honilo hlavou, jelikož se u ní zastavil profesor Kratiknot a zamumlal jí do ucha:
"Vzmužte se, Snape. Snad to nebude tak zlé. Uvědomte si, že budete mít šanci zatančit si s naší půvabnou primuskou."
Profesor se zasmál pod vousy, ale než stačila na jeho slova jakkoliv zareagovat, byl pryč.
Hermiona měla profesora Kratiknota ráda. Byl to nadaný učitel, plný porozumění. Byl také zábavný. Věděla, že kouzla jí jdou dobře, a jeho hodiny byly podnětné. Celkově mohla říci, že Filius Kratiknot byl její nejoblíbenější profesor. No, možná se dělil o první příčku s profesorkou McGonagallovou. Přímý pohled, kterým propalovala jeho vzdalující se záda, však vypadal opravdu zlověstně. Tak zlověstně, jako by jeho autorem byl opravdový Snape.
Když byla zpět ve sklepení, rozzlobeně přecházela sem a tam jako tygr v kleci, a čekala na Snapea, až se objeví. Napadlo ji, že už Snape Snape už o plese musel slyšet. Proč už tady, u všech všudy, není? Když už kvůli ničemu jinému, měl by přijít kvůli experimentu, který tu na něj čekal.
Prohrábla si rukou vlasy a mírně sebou trhla. Přemýšlela, a nebylo to poprvé, jestli by poznal, kdyby se rozhodla použít šampón. Možná, že jeho permanentní špatná nálada byla jednoduše důsledkem opomíjení svého zevnějšku. Povzdechla si. Byla mimo z Brumbálova oznámení a dobře to věděla.
Ples. Co to ředitele popadlo?
Hermiona nepatřila mezi nadané tanečníky. Po pravdě tanec nesnášela. Přetrvalo to v ní od dětství, kdy kvůli tomu byla v šesti letech nucena bojovat se svou matkou. Tenkrát se ji snažila přesvědčit, že z ní nikdy balerína nebude. S hořkostí si vybavovala ty útlé elegantní holčičky v růžových a bílých nařasených sukýnkách, jak ladně kloužou po hladké podlaze a víří kolem místnosti. Viděla i samu sebe, naprosto neschopnou vžít se do pozice lehounké sněhové vločky. Nezáleželo na tom, jaké množství chladných, třpytivých, poletujících a mihotavých vloček si vyvolávala v představách. Pokrčila rameny a přitáhla si černý hábit úžeji k tělu.
Plesy v Bradavicích byly doposud snesitelné. Právě! Lví podíl na tom měl fakt, že jediní kluci, kteří s ní chtěli tančit, byli Harry s Ronem. A samozřejmě Viktor. Při téhle vzpomínce se zamračila. Výhoda tančení s lidmi, no dobře, s muži v tom nejširším slova smyslu, kteří byli fyzicky zdatní, byla v tom, že od přírody věděli, jak se hýbat. To znamenalo, že vše, co jste jako žena musela dělat, bylo podvolit se partnerovu vedení a doufat, že vás nenechá klopýtnout. A pokud jde o ten zbytek, o ojedinělé příležitosti, kdy se Parvati, Levandule nebo Ginny rozhodly, že by se měla zapojit, jednalo se více méně o trhané pohyby ve snaze trefit se do rytmu. Tohle však bude něco zcela jiného. Ona teď byla mužem. To ona teď byla ta, od které se očekávalo, že povede. To ona…
Dlouhými kroky pochodovala po celé délce místnosti, pořád sem a tam. V duchu klela a snažila se vybavit si, jestli vůbec někdy viděla Snapea tančit. Většinu svých předchozích plesů trávila tím, že se vyhýbala tanečnímu parketu. A jelikož veškerou svou energii věnovala této činnosti, neměla čas si Snapea všímat. Už tak měla co dělat, aby se vždy vyskytovala na místě, kde nebyl on. Listovala v paměti - tanec s Viktorem, Ron chovající se jako idiot, užaslé pohledy ostatních dívek, Ron chovající se opět jako idiot… ne, tenhle úsudek neměl pranic společného s tím, kým nyní byla, tedy Snapem. Možná, že by se mohla vyplížit… a dohlížet venku na studenty nebo tak něco. Copak si studenti věčně nestěžovali, že se potlouká kolem zrovna ve chvíli, kdy touží po soukromí?
Kruci, pomyslela si podrážděně. Kde jenom může být?
A pak jí to došlo. Byla přece poslední sobota v měsíci a to chodili na čaj k Hagridovi. Úplně na to zapomněla. Nebylo v jeho moci, aby se z toho vyvlékl. Konec konců, tohle bylo důležitější než nějaký společenský závazek.
Jen na to pomyslela, zarazila se a skoro se škodolibě zahihňala. Začíná uvažovat jako on. A co víc, začínala si zvykat na to, že nemusí brát ohled na jiné priority kromě svých. Na to, že nemusí jednat podle očekávání jiných lidí. Ta svoboda byla opojná. Její ústa se zvlnila do mírného úsměvu. Snape právě bezpochyby poznává všechny důsledky společnosti dvou náctiletých kluků a jednoho přehnaně optimistického poloobra, který mu nabízí čaj pochybného původu a něco doma upečeného, vhodného tak akorát pro geology.
Ach Bože.
Ta představa jí trochu zvedla náladu, takže se jen tak rozhlédla po pokoji a přemýšlela, co by jí mohlo pomoci. Možná, že by její problém vyřešilo taneční kouzlo. Nebo lektvar, po jehož vypití bude tanec požitkem. Nebo kniha na dané téma. Byla chyba si myslet, že by lektvar na léčení vředů mohl být tím pravým, přemítala. Akorát to přispělo k tomu, že se cítila být pod tlakem.

Ani kouzlo ani lektvar ji nezachránily. Vedle svých učitelských povinností, vlastních domácích úkolů, dohlížení na Snapea při procvičování přeměňování, věnování se experimentu a příprav na Halloweenský ples už neměla čas na nic. Dokonce ani na to, aby našla nějakou knihu, a ještě méně na nějaké procvičování. Rozladěně seděla u stolu, rýpala se v jídle, rozhlížela se po místnosti ve snaze najít někoho, kdo by se opovážil podívat se jí do očí - pár takových se našlo - a čekala na chvíli, kdy bude moci uniknout. Konečně byl sklizen ze stolu i poslední talíř. Studenti se zvedli a stoly byly posunuty ke stěnám, aby se uvolnilo místo pro tanec. V tom zmatku začali hudebníci vytahovat svoje nástroje. Hermiona si dovolila ještě jeden pohled do vlnícího se hloučku nebelvírských a přála si, aby mohla nahlížet na celou událost ze své vlastní perspektivy. Zjišťovala, jak si Snape vede a jestli by případně neměla zůstat někde poblíž.
Později si uvědomila, že to byla osudová chyba. Jednoduše se měla ze síně vytratit pod rouškou zmatku a byla by volná. Měla nechat Snapea jeho osudu. Kdyby to bylo naopak, zřejmě by si na ni ani nevzpomněl. Ale protože to bylo tak, jak to bylo, váhala. A díky té nerozhodnosti byla ztracená.
Silná ruka jí sevřela nadloktí.
"Tentokrát se žádný úprk nekoná, Snape? Výborně. Můžete mi tedy věnovat tanec. Dlužíte mi jich okolo třiceti." Hermionino srdce v ten moment s temným žuchnutím dopadlo na podlahu. Otočila se a spatřila madam Hoochovou, která se na ni zeširoka usmívala. V jejích žlutých očích se mihl záblesk škodolibé radosti.
"Nemám v úmyslu…" začala. Zoufale se snažila, aby její hlas zněl více odmítavě. Pokusila se ustoupit o krok zpět a doufala, že nepůsobí tak vyděšeně, jak se cítí.
"To nemáte nikdy, Snape, a to je ten problém," zněla srdečná odpověď. "Teď pojďte se mnou. Kapela je připravená začít."
S těmito slovy byla Hermiona vehnána na taneční parket a do situace, která se zajisté postará o slušnou podívanou. A to to zatím nebyla její nejhorší noční můra.
Sálem se rozlehly tóny, které zvaly k prvnímu tanci. Alespoň o tom byla Hermiona přesvědčená, jelikož se lidé na parketu začali teprve scházet. Nebyla okamžitě schopná poznat, jestli už muzikanti hrají k tanci nebo jestli ještě ladí své nástroje. Vzpomněla si na základní držení a udělala první krok. Mezitím v paměti lovila znalosti týkající se tance, které následně převracela. Měla jich však zoufalý nedostatek. Pod svými prsty cítila pevné a svalnaté tělo madam Hoochové, což se u profesorky a hráčky famfrpálu dalo očekávat. Jejich občasné kolize byly tedy velmi bolestivé.
Zdálo se, že Hoochová proti nim nic nemá.
"Takže, Snape," řekla a vyrušila tak Hermionu z intenzivního soustředění, což způsobilo, že skoro zakopla. "Kdy budeme mít to potěšení vidět vás soudcovat famfrpálový zápas?"
Hermiona se snažila nevypadat zděšeně a pokoušela se přijít na jinou odpověď, než "nikdy v životě".
"Nemám čas ani náladu," zavrčela skrz zaťaté zuby.
Odpovědí jí byl smích. Ne že by madam Hoochovou neměla ráda, ale její nedostatek dovedností v zacházení s koštětem měl za následek, že si k ní nevybudovala žádný opravdový vztah. Hermiona rovněž pochybovala, že by se to po téhle zkušenosti mohlo změnit. Díky Hoochové udělali velkou otočku, takže se hlouček z Nebelvíru dostal do jejího zorného pole. Harry vypadal škodolibě, Ron nadšeně gestikuloval zhruba jejím směrem a Snape se tvářil vzpurně. Nemohla však říct, jestli je to kvůli tomu, že někdo něco řekl, nebo díky skutečnosti, že právě tančí s učitelkou létání.
Trvalo to celou věčnost, než píseň skončila a místností se rozezněl zdvořilý potlesk.
Tentokrát jdu pryč a nikdo mě nezastaví, pomyslela si zlomyslně. Vymanila se z obětí Hoochové, stěží dost zdvořile, a zamířila k východu ze síně.
A vstříc Albusi Brumbálovi.
"Severusi, jak velkolepé vidět vás tančit," zářily jeho oči.
Ach profesore, nechte mě odtud odejít.
"Mám něco na práci, pane řediteli." Prosím, pochopte to.
"Samozřejmě, že máte," upřel na ni vlídný pohled a Hermiona pocítila, jak se přes ni přelila vlna úlevy. Po následujících slovech však rychle vyprchala. "Ale myslím, že než opravdu odejdete, měl byste si zatančit s naší primuskou."
Né!
Bezmocně následovala ředitele, až se ocitla tváří v tvář Snapeovi, který vítal Brumbálův nápad se stejným nadšením jako ona sama.
První chvíle strávili v mrazivém tichu. Hermiona byla příliš zaměstnaná tanečními kroky. Výraz na Snapeově tváři spolu s jeho prkenným postojem naznačovaly, že se mu to příčí stejně jako jí. Jeho slova však k rozptýlení napětí nijak nepřispěla.
"Máte ponětí, pane profesore, jak se tančí?"
"Ne," prskla na něj. Na to, aby lhala, byla příliš zaneprázdněná. "Nenávidím to. A neumím to."
"To je očividné," ztěžka vydechl. "Řekněte mi, viděla jste mě někdy při téhle činnosti? Proč jste nezmizela hned, jakmile byly stoly uklizené?"
"Snažila jsem se, ale nebyla jsem dost rychlá."
"Ach tak. Hyacintha Hoochová umí být velmi rychlá, když chce."
Skoro zamrkala. Je jí tedy odpuštěno? Než se na to stačila zeptat, její pozornost upoutalo něco jiného.
"Hyacintha?" zeptala se nevěřícně. "Madam Hoochová se jmenuje Hyacintha?"
"Ano. Co je na tom divného?"
"Vždycky jsem hyacinty vnímala jako něco, no… křehkého." Minimálně osmdesát procent její pozornosti bylo soustředěno na techniku tance, takže z ní ta slova vylétla dříve, než si to stačila rozmyslet.
"Měl bych vám připomenout, že jste stále povinována respektem ke svým učitelům, bez ohledu na současnou situaci." Ta slova ji měla pokárat, ale mohla by přísahat, že v jeho hlase zaslechla záchvěv pobavení.
"Omlouvám se, pane prof… slečno Grangerová," zamumlala s falešnou kajícností.
V tanci pokračovali mlčky. Nyní si však vychutnávala pocit vidět samu sebe jinýma očima. Díky jejich těsné blízkosti si uvědomovala zvláštně příjemný pocit z vlastního - původního - těla. O kolik byla drobnější než Snape. Nikdy předtím si nevšimla, že má kůži na rukou tak jemnou, nebo že je její pas tak útlý v porovnání s jeho pevným sevřením. Její vlasy byly hladší než normálně a jí se zdálo, že i jinak voní. Možná ale že to bylo jen tím, že se nebyla zvyklá vnímat z pohledu někoho jiného. Po pravdě, vypadalo to, jako by i její pleť byla čistší než pamatovala. Očividně vzal její rady ohledně péče o tělo vážně.
No skvělé. Snape zvládá její život lépe než ona sama. Jak skličující myšlenka.
"Věřím, že budete schopna odejít, až tenhle tanec skončí," vytrhl ji Snape z apatie. "Většinou trávím čas v zahradách a dohlížím na tamější studenty."
Skladba dospěla ke svému závěru a ona mohla ustoupit o krok dozadu. Nezdálo se, že by byla vhodná chvíle na dlouhé loučení. Se strohým kývnutím hlavy se otočila na patě a zamířila ke dveřím. Když míjela hlouček studentů, všimla si, že Snape už stojí s ostatními nebelvírskými. Zaslechla Nevilla, jak říká něco jako "přežilas", což ji překvapivě vytočilo.
Proboha, pomyslela si dost nazlobeně, on není tak špatný.
Její nálada se nezlepšila ani poté, co se ve dveřích srazila s Minervou McGonagallovou.
"Už odcházíš, Severusi?" zeptala se ho s vědoucím úsměvem na tváři. "Doufám, že jsi moji primusku moc nerozrušil."
"Vaše primuska je bezpochyby schopná postarat se o sebe sama," prskla. Nezabývala se tím, jestli posuzuje sebe nebo Snapea. "Jsem si jistý, že bude v pořádku."
Najednou byla rozzuřená na Harryho, Rona, Nevilla, Brumbála, McGonagallovou a na kohokoliv dalšího, kdo jí nešťastnou náhodou zkřížil cestu. Vyklouzla ven do zahrady. Když kráčela dolů po štěrkové cestě lemované růžovými keři, zaslechla zvuk, který ji upozornil na přítomnost nějakého páru. S vrčením je vyhnala z jejich úkrytu a každému strhla po deseti bodech. Když prchali, neklidně si poklepávala hůlkou o dlaň druhé ruky. Potřebovala něco, čím by se zbavila rozladěnosti, kterou vyvolal náhodný výbuch proti-Snapeovských postojů.
Zírala na bezbranný růžový keř.
Hůlkou se dotkla jednoho z květů a zamumlala formulku. Květina se rozprskla a k zemi se snesl vodopád okvětních plátků doprovázený sladkou vůní. Pak to udělala znovu.
Ano, rozhodně to bylo velmi uspokojující.

KONEC

Následující kapitola-->

<--Předchozí kapitola


Zpět


Komentáře: