Oheň a růže - kapitola dvacátá
AVON VOLÁ
Snape několikrát jemně kopl nohou, obutou do černých kožených kotníčkových bot, které se povalovaly pod Hermioninou postelí, do dveří ložnice. Ty boty našel, když lovil další výtisky "Cosma". Další časopisy nenašel, ale úlovek v podobě bot byl zajímavý. Představovaly kompromis mezi motorkářskými a westernovými botami - lehké a praktické, a zádům daleko více prospěšné než ty s podpatkem, které měla Hermiona v pokoji úhledně vyrovnané. Kéž by je našel dříve. V džínsech, svetru a těchhle botách se cítil celých pět minut, co je měl na sobě, skoro normálně. Pak pohlédl do zrcadla a zjistil, jak moc přiléhavý ten svetr je.
Měl nicméně nějaké pochůzky, které musel vyřídit - obchodování s kosmetikou by se mělo postarat o to, aby se Hermionin účet v Gringottově bance trochu zakulatil, než se zase vymění. Znovu několikrát kopl do dveří, jelikož měl plné ruce lahviček s lektvary.
"Už jdu," ozval se zevnitř křik. "Trpělivost, hned jsem tam!"
Trpělivost nepatřila mezi jeho ctnosti. Ano, nepatřila. Šest měsíců vězení v cizím těle ho však mělo mnohému naučit, včetně trpělivosti. Byly to pro něj mimoškolní lekce, se kterými dost dobře nepočítal. Nehodlal o tom ale přemýšlet. Alespoň tomu tak bylo až do dnešního večera.
Náhle si uvědomil, že ho někdo sleduje. Malá dívka vystoupila nervózně ze stínu. Byla mu povědomá. Snape pátral v paměti, aby si ji připomněl. Patřila k tomu druhu lidí, které lze snadno přehlédnout. Alice Lacocková. Párkrát si k němu přišla pro radu a on ji podezíral z toho, že jediné, co chtěla, byl člověk, který by vyslechl její nesouvislou řeč. Zcela určitě neřekla nic konkrétního. Taková setkání ho jen ujistila v názoru, že upřímně nenávidí být primuskou.
"Mohu ti nějak pomoct?" zeptal se. Držel se zpátky, jelikož si nemohl dovolit ten luxus být sám sebou. Když bude od začátku naštvaný, nepomůže to ani jednomu z nich. Ona měla větší právo být tady, v prostorách zmijozelských dívčích ložnic, než on. Primuska měla samozřejmě přístup do prostor všech kolejí, ale celkem vzato to platilo spíše teoreticky než prakticky. Právě teď, prolétlo mu hlavou, se to však náramně hodilo, protože si z laboratoře ve sklepení potřeboval vzít ještě pár posledních lahviček. Hermiona vypadala, že ji nezajímá, na čem pracuje. Nebyl si jistý, jestli se má o ni bát, protože neprojevuje dostatek zájmu - když už nic jiného, přece musela cítit tu vůni. Květinové lektvary nebyly něčím, co se ve sklepení připravovalo běžně.
Dívka se chvíli rozpakovala, ale pak promluvila.
"Jen jsem ti chtěla poděkovat. Rada, kterou jsi mi posledně dala, mi moc pomohla. Zvláště v posledních několika dnech."
Snape šokem div neupustil lahvičky s lektvary na zem. Její rodiče. Jak mohl, u Merlina, zapomenout na její rodiče? V jedné šílené chvíli zapochyboval, jestli ta Longbottomův Zázračný Lektvar přece jen nemá nějaké dlouhodobé následky, které by způsobovaly senilitu. Pak se mu ale vrátil zdravý rozum a on potřásl hlavou. Na tom dítěti nebylo nic zvláštního. Jen stěží si ji dokázal srovnat s představou studentky, jejíž rodiče byli napadeni. Dívka se přestala chovat, jako by se snažila, aby si jí nikdo nevšímal. Pokud to byl její úmysl, dokonale se jí to podařilo.
"Jsem ráda, že jsem mohla být nápomocna," řekl mnohem formálněji. Očekávalo se od něj, že nějak zareaguje. Ale cokoliv chtěl dodat, bylo přerušeno přílivem jejích slov.
"Vážně, moc mi to pomohlo," opáčila. "Chtěla jsem ti říct, že mého otce už našli! Bystro… bystrozoři," zadrhla se, "ho našli. Ředitel mi to právě oznámil, tak to honem běžím říct kamarádům. Když jsem tě ale zahlédla, myslela jsem, že bych ti to měla říct. Už jsem to řekla profesoru Snapeovi, on byl tak sladký." Snape přemítal, jestli ty šoky někdy skončí. Odkdy je sladký? Co jí ta Grangerovic holka vykládala?
"Byl ke mně tak milý. Nevím, proč o něm každý smýšlí tak nelichotivě. On je úžasný."
Když po něm vrhla tu poslední bombu, tak se otočila a rozběhla se k ložnicím. Ještě mu přes rameno poděkovala a byla pryč. Snape za ní ještě hodnou chvíli zíral a skoro si nevšiml, že se vedle něj otevřely dveře. Potřeboval si ostře a pádně pohovořit se slečnou Grangerovou, a to co nejdřív.
"Ach, díky, Grangerová," ozval se vedle ní hlas a lahvičky z jejích rukou zmizely. "U Merlina, tohle voní rozkošně. Grangerová, ty jsi hvězda. Ale jestli o tom někomu řekneš, budu tvé jméno vláčet bahnem. Rozumíš?"
Rozuměl. Bylo těžké tomu nerozumět - Millicent Bulstrodeová nikdy nebyla obzvlášť lstivá. Jednoduše přikývl a zamumlal: "Dej mi vědět, až budeš chtít další." Pak se otočil a vydal se do relativního bezpečí nebelvírské věže. Zmijozelská kolej ho nevítala zrovna s otevřenou náručí. Pospíchal chodbami a snažil se vyhýbat posměváčkům. Bylo … zajímavé pozorovat, pomyslel si. Zahlédl tu stranu Zmijozelu, o které věděl, že stále existuje, ale v posledních letech ji neviděl - nebo nechtěl vidět. Potřeboval se s tím vypořádat, jemně vypořádat. Když bude postupovat moc okatě, víc toho ztratí než získá. Kosmetika byl dobrý začátek, napadlo ho, i přes kouzelný komentář Bulstrodeové. Navzdory svým slovům byla schopna ocenit výrobky jiné koleje - dokonce i když šlo o Nebelvír.
Snape zamířil do sklepení. Když vstoupil, všude bylo ticho, a ani rychlá prohlídka neodhalila ničí přítomnost. Posbíral pár knih, které hodlal použít při výzkumu, prošel učebnou a vyšel po schodech nahoru. Celou dobu přemýšlel, kde by Hermiona mohla být. Rozhodně si s ní potřeboval promluvit. Kdyby byla povolána, Brumbál by bezpochyby našel způsob, jak mu dát vědět. Určitě by mu dal vědět…
Když stoupal po schodech a pak kráčel chodbami k nebelvírské společenské místnosti, hlavou se mu honily různé, více či méně znepokojivé, myšlenky. Buclatá dáma zamumlala svůj pozdrav a vyklonila se, jakmile nepřítomně odříkal správné heslo - "omnia vincit amor" (pozn. překladatele: omnia vincit amor - láska zvítězí nad vším). Na nedávném setkání prefektů to heslo vybral jeden šesťák v návalu touhy.
Stále ve své mysli nic nevyřešil, když ho někdo chytil za ruku. Nechal stranou úvahy o tom, co vlastně Hermiona řekla tomu Lacockovic děvčeti, že jí připadá "úžasný" a ostře pohlédl za sebe. Jenom pouhá myšlenka na to zvlnila jeho rty.
"Nevím, co se stalo, že se tak tváříš, a ani to nechci zjišťovat. V každém případě jdeš s námi. Máme s tebou plány. Až s tebou skončíme, budeš se cítit mnohem lépe."
Levandule Brownová se zavěsila do jeho paže a vedla ho ke schodišti, které vedlo do ložnic. Parvati šla hned za nimi.
"Moc vám nerozumím… Jeho zmatek byl nehraný, ale nerozhodnost v jeho hlase byla jen zdánlivá. Zdálo se, že použil věrohodný komentář, protože se dívky začaly smát - dobrosrdečně, ale pořád to byl smích.
"Dlužíme ti laskavost, velkou laskavost," řekla Parvati. "Tyhle lektvary jsou senzační!"
"Vlastně," opáčil Snape, který se rychle snažil něco vymyslet, "si myslím, že já dlužím vám. Víte, kolik mám díky vám objednávek?" Zjevné potěšení a respekt v jeho hlase byly dílem jeho mistrovského hereckého umění. Ve skutečnosti byl pěkně rozmrzelý, jelikož mu lektvary zabíraly dost času. Odmítal si přiznat, že pod vztekem je pohřbeno semínko potěšení. Potěšení, které pramenilo z přijetí a respektu. Konec konců obojí patřilo Hermioně a on odmítal uvažovat o tom, jak ho to těší.
"Ho, hó," potřásla Levandule hlavou. "Jen tak lehce tě odejít nenecháme. Oko za oko, konec diskuse." Nyní se Snape začal opravdu bát. Její další slova ho doslova vyděsila. "Vánoční ples tu bude co nevidět a já už ti tenhle rok s make-upem nepomůžu. Musíš se to naučit dělat sama. Ty přírodní věci, které jsi za posledních pár let vyvinula, už dál nestačí. Avšak to, jak díky nim tvoje vlasy a pleť vypadají, nám poskytuje jistou výhodu."
Parvati převzala štafetu na cestě líčení hororového scénáře.
"Takže jsme myslely, že jako díky za tvoje lektvary tě trochu předěláme, vlastně pořádně. A budeme tě postupně učit vše, co budeme dělat. Myslely jsme na všechno, víš. Na pleťovou masku i holení voskem. Prostě na všechno. Udělíme ti lekci. My víme, že na dnešní odpoledne nemáš žádný program."
Snape nechtěl vědět, proč si ty dvě myslí, že nemá co na práci. Mohl si vymyslet spoustu věcí, které vyžadují jeho pozornost. Ale skoro nic z toho nezahrnovalo pleťovou masku nebo vosk. Díky "Cosmu" měl docela dobrou představu, o co se jedná, a také věděl, že s tím nechce mít nic společného. S Vánočním plesem to bylo podobné. Tušil ale, že se nevyvlékne ani z jednoho.
Večer se opět vydal do sklepení. Dveře se před ním zlehka otevřely. Z místnosti na něj dýchlo teplo. Všiml si, že se svítí v laboratoři. Hermiona byla zpět. Když vstoupil, Hermiona k němu vzhlédla od experimentu. Vzápětí jí obočí vylétlo vzhůru.
"Co se vám přihodilo?"
"Slečna Brownová a slečna Patilová se mi přihodily, slečno Grangerová. Myslím, že tomu fenoménu se říká "dámská jízda". Nemohu říct, že bych tu zkušenost chtěl rychle zopakovat"
Hermionino obočí neustále stoupalo vzhůru.
"Vy jste tam zůstal a dovolil jim, aby vás tím protáhly? Musíte jim utéct. Mně se zatím vždycky podařilo jim uniknout."
"Ony neberou ne jako odpověď. Zdá se, že si myslely, že mi dluží laskavost. Osobně," vyštěkl, "si myslím, že dluží dokonce víc než jen laskavost."
"Tak za prvé, proč si to myslí?" zeptala se Hermiona, odložila sběračku na pracovní desku a otočila se k němu, aby na něj pořádně viděla. V jejích rysech se zračila zvědavost.
Snape si povzdechl a začal jí líčit všechny vedlejší činnosti, o kterých její spolužáci věřili, že dělá. Hermiona ve vhodných chvílích přikyvovala, ale po celou dobu, co mluvil, zůstala zticha.
"Hmm. Dobrá. Asi bude nejlépe, když mě to všechno naučíte. Vypadá to, že to působí, nebo je tohle všechno výsledek "dámské jízdy"?"
Snape si myslel, že ho dráždí, ale nebyl ochotný to zjišťovat. Když si vzpomněl na odpoledne, musel se zřejmě zamračit, protože si ho Hermiona začala dobírat.
"Co s vámi prováděly? Nevypadáte, že by vás to ohromilo."
"Použila jste někdy k holení nohou vosk, slečno Grangerová?" zeptal se. Jeho hlas nikdy nebyl tolik prodchnutý jedem jako teď. Dokonce ani když byl ve svém vlastním těle.
Hermioninou odpovědí byl smích. Skoro až brečela, jak se smála. Znepokojující zvuk, bohatý a plný. Nevěděl, že se dokáže smát tímto způsobem.
KONEC
Následující kapitola-->
<--Předchozí kapitola
Zpět
Komentáře: