Oheň a růže - kapitola dvacátá třetí
PŘÁTELE BYCH NEMĚNIL
Hermiona rázovala po místnosti a soustředila se na to, aby si dokázala užít způsob, jakým se před ní studenti rozestupovali: drali se jeden přes druhého ve snaze dostat se jí z cesty a vyhnout se možnému očnímu kontaktu. Raději se věnovala tomuhle vítanému fenoménu než Snapeovu poslednímu zničujícímu komentáři ohledně její osoby.
Prosím, neříkejte mi, že byste odmítla nosit oblečení navrhnuté mužem - to by byla škoda.
Škoda? Škoda čeho? Určitě nemohl mít na mysli její vzhled.
Ne, musel mluvit o oblečení. Druhá možnost by totiž znamenala, že jí profesor Snape složil kompliment.
A kdyby to přece jenom byla pravda… No, pokud by to byla pravda, pak by ve zbytku večera nejspíš zamrzlo peklo, Sybilla Trelawneyová by vyřkla přesnou předpověď a ředitel by řekl: "Víte, myslím, že jsem to s tou výzdobou tento rok kapánek přehnal."
Celá ta věc ji tak omráčila, že neřekla ani popel. Její tělo bylo nyní pod kontrolou muže pouze se základním povědomím o úpravě zevnějšku, skoro nulovými sociálními dovednostmi a s vkusem, který zahrnoval celou škálu oblečení - od černých hábitů až po… no… černé hábity. A nějaké opravdu pěkné mudlovské oblečení, upozornil ji v koutku mysli zrádný hlas. Poručila mu, aby zmlkl.
Ale tenhle muž… Snape… nějakým způsobem dokázal viditelně vylepšit její vzhled. Díky němu a kosmetice nabyla mezi svými vrstevníky jisté popularity. A teď ještě začal s jejím šatníkem.
Potlačila čistě holčičí touhu povzdechnout si. Oblečení, které měl na sobě, bylo bezesporu úžasné. Předpokládala, že ho z něčeho přeměnil. V jejím šatníku něco takového rozhodně najít nemohl. Alespoň když se do něj naposledy dívala, nic takového tam nebylo a se stavem jejího bankovního konta si tenhle model a la Armani dovolit nemohl. Ani žádný jiný, když na to přijde. Na tváři se jí objevil jemný úsměv plný triumfu. Vypadalo to, že profesora Snapea úspěšně naučila něco užitečného. A světlou stránkou toho všeho bylo, že v době, kdy své tělo dostane zpět, může mít skříň plnou vkusných šatů, ve kterých se bude moci ukazovat.
Dělala si legraci jen napůl, když si přála, aby měla stejné oko na oblečení jako on.
Všechno zlé je pro něco dobré.
Anebo je na všem dobrém vždycky něco špatného?
Hermiona sklíčeně pozorovala, jak se Hyacintha Hoochová vynořila na obzoru. Její vzdouvající se modrozlatý hábit vyvolával představu námořního vylodění, které má pochytat zločince Ten pohled dokázal kompletně rozptýlit její narůstající sebeuspokojení.
Opatrně se rozhlédla. Přese všechno doufala, že najde nějaké nevhodně se chovající studenty, kteří by jí legitimně umožnili změnit směr. Dokonce i studenti, kteří se chovají bezúhonně, by se jí mohli postarat o nějakou záminku. Když se to vezme kolem a kolem, Snape měl vždy dobrý důvod předpokládat špatné chování, pokud šlo o odhalování porušení pravidel. Prostor kolem ní byla nicméně oblast, ve které se studenti momentálně nezdržovali. Snapeova vrozená schopnost vidět i neviditelné se ve zcela nevhodnou chvíli obrátila proti ní.
Hoochová stále mířila k ní a Hermiona nevěděla, jak se jí vyhnout.
"Snape!" Ten veselý tón ji přiměl nadskočit stejně jako energická ruka, která ji poplácala po rameni.
"Hyacintho," řekla a doufala, že její extrémní nepohodlí bude samo o sobě vypadat jako obvyklá rezervovanost.
Koutkem oka zaregistrovala Brumbála, jenž rozmáchle gestikuloval směrem ke skupince čtyř nebo pěti kouzelníků, kteří vypadali jako nějací muzikanti. Tedy: měli nástroje, takže předpokládala, že to jsou muzikanti.
"Dnes večer jste nebyl dost rychlý na to, abyste se odsud dostal, že, Snape? Máte chuť si zatančit?"
Povedl se jí strohý úsměv. Byla si vědoma toho, že ani jedna z odpovědí, které jí okamžitě vytanuly na mysli, nebyla vhodná. Dokonce ani pro její původní identitu.
U průčelí Velké síně se skupina připravila a začala ladit nástroje.
"Jsem zde pouze proto, abych dával pozor na studenty," dostala ze sebe s námahou. "Mám pramalý, či dokonce žádný zájem tančit. Tento večer nemůže na můj vkus skončit dost brzy."
To bylo ono. Bylo to dost nevychované, aby to uspokojilo Snapea a dost pravdivé na to , aby s tím byla spokojená Hermiona.
"To říkáte teď, ale po několika sklenkách punče určitě změníte názor." Hoochová na ni okázale zamrkala.
Hermiona nemohla přijít na nic, co by se jí zamlouvalo méně.
Udělala spěšný krok vzad.
"To opravdu nebude nutné. Nyní mám, přinejmenším, práci, jíž bych se měl dnes večer věnovat.
Udělala další, ráznější krok opačným směrem a vyrazila vstříc… vlastně se spíš chtěla dostat z dosahu Hoochové, než že by šla za něčím konkrétním.
Stále méně ji překvapovalo, že Snape trávil život v ustavičně špatné náladě. Jeho život provázely jisté aspekty, díky nimž by i Pollyanně (*) zamrzl úsměv na rtech. A to i v případě, kdyby byl z rovnice jeho života vynechán Voldemort. Zkontrolovala čas. Zdálo se, jako by se vlekl ještě více než obvykle.
Čas plynul stále pomaleji, až se později večer zastavil úplně. Bylo to v okamžiku, kdy se kapela rozehřála a začala svou druhou sérii. Hermiona plánovala, že větší část večera stráví slíděním venku a bude si užívat skutečnost, že si díky tendenci puberťáků pouštět hormony ze řetězu při každé vhodné příležitosti - i když s sebou zmíněná příležitost nesla značné riziko podchlazení - udrží odstup od dravých úsměvů, které po ní vrhala Hyacintha Hoochová a od zřetelně dvojsmyslných Snapeových pohledů, který tančil s jejími přáteli.
Příčina zastavení času byla dost předvídatelná, připustila. Doufat v to, že by se mohla pokojně věnovat vlastním záležitostem, bylo příliš. Snape by řekl, že je to od ní příliš nebelvírské, napadlo ji trpce.
Noc byla jasná a jiskřivá. Když přivykla na chladný vzduch, začala si užívat pohled na oblohu. Přitom jí vytanula na mysl poslední Snapeova poznámka týkající se astronomie -pominula kousavé vsuvky ohledně vyučovacích metod profesorky Sinistrové - a rozpoznala různá hvězdná seskupení. Ztratila se v tichých úvahách. Snažila se odvést myšlenky od toho, co ji trápilo nejvíce. Samozřejmě se týkala Snapea a toho, co právě prováděl s jejím životem.
Obrátila se k severu, našla Velký vůz a pak zvedla pohled k souhvězdí Malý vůz a k Polárce se známým Cassiopeiným M třpytícím se na jedné straně. Zatímco její pohled klouzal po noční obloze, v duchu označila hvězdy, které tvořily souhvězdí Draco. Rozpínalo se po obloze jako chladný třpytící se klenot. Třebaže to byla otřelá fráze, ta představa byla přesná. Smůla, že chlapec, který toto jméno nesl, neoplýval stejnou krásou. Ačkoliv co se týče chladu, mohl s ním směle soupeřit. Musela přiznat, že se rivalita mezi ním a Harrym od té doby, co si spolu promluvili, zmenšila. Přinejmenším jí to tak připadalo. Domnívala se, že si vzal její radu k srdci. Od toho dne sekal dobrotu jak při hodinách, tak na koleji. Brzy zcela pochopila, že i když zmijozelští svého ředitele koleje nijak nemilují, vcelku ho respektují.
Její myšlenky se plynule přesunuly k Alice a jejímu poblouznění. Hermiona cítila, jak její klid vyprchává. Chystala se s tím něco udělat. Dá té dívce v dohledné době najevo, že profesor Snape není ani sladký, ani milý a že je jako objekt hodný zbožňování naprosto nevhodný. Věděla, že neexistuje žádný bezbolestný způsob, jak toho docílit. Krutost by, samozřejmě, byla tou nejjednodušší cestou k vyléčení slečny Lacockové. Téhle představě se vyhnula, ačkoliv připouštěla, že to je velmi snapeovské řešení. Zavřela oči. Musí být způsob, který by byl slučitelný s jeho povahou a kterým se zároveň příliš nezpronevěří svým zásadám.
Kdo by si pomyslel, že bude trávit Vánoční ples postáváním na bradavických pozemcích a bude se snažit lidským způsobem vyřešit problémy profesora Snapea s dívkami.
Její snění bylo jako na povel přerušeno ženským hlasem.
"Snape! Myslela jsem, že vás najdu, jak se plížíte kolem hradu. Pro smilování merlinovo, běžte dovnitř a jednou si to užijte."
Když už mluvíme o problémech s dívkami…
Ani když se snažila sebevíc, nemohla Hyacinthu Hoochovou nazvat dívkou. A to ani tehdy, kdyby vypila příliš mnoho punče.
"Myslím, že jsem to řekl dost jasně," opáčil, přičemž použil tón okamžitě-jdi-pryč, "že absolutně netoužím po tom si tento večer užívat, jak jste naznačila."
"Nesmysl," odpověděla Hoochová pohotově. "Potřebujete se někdy odvázat."
O dva kroky se přiblížila a s rozhodností sobě vlastní chytla Hermionu za nadloktí.
Hermiona netoužila po tom, aby ji lehce opilá profesorka létání vlekla do Velké síně.
"Laskavě mě pusťte," vyštěkla. "Jsem dokonale schopný vstoupit do budovy bez cizí pomoci."
Hoochová nakonec uvolnila stisk na Hermionině paži, ale její srdečné "To je správný přístup, Snape!" zrovna nevypovídalo o tom, že by její nadšení nějak opadlo.
Hermiona, která sklíčeně vstoupila do místnosti bezprostředně za Hyacinthou, se cítila psychicky vláčená. Ne-li fyzicky. Hoochová pořád působila mírně námořnickým dojmem, ale tentokrát evokovala spíše nebezpečné aspekty lodní přepravy, když se vyhýbala skupinkám studentů. Vlnila se přitom víc, než bylo nezbytně nutné. Hermiona nemohla přijít na to, jestli to bylo díky punči, nebo to měla na svědomí nějaká snaha o sladění jejího vnitřního rytmu.
Hoochová se zatím zastavila a s šibalským výrazem ve tváři se otočila k Hermioně.
"Takže co bude první, Snape? Punč, nebo tanec?"
Hermiona se už už přikláněla na stranu punče, protože tahle varianta by jí poskytla delší čas na promyšlení útěku. A pokud by došlo na nejhorší, alespoň by to utišilo bolest z tance s Hoochovou. Letmý pohled přes sál však změnil její názor. Nebezpečně blízko stolu, kde McGonagallová hlídala profesorský punč, zahlédla až příliš známé drahé šaty, lemované dvěma stejně známými mladíky. A nejen to. V další skupince studentů stála třeťačka ze Zmijozelu a upírala na ni nešťastný pohled.
Harry, Ron, Snape a Alice Lacocková, všichni v okruhu šesti stop. Jaké nečekané štěstí!
Hoochová zatím čekala na odpověď.
Hermiona na ni upřela svůj nejlepší pohled.
"Pojďme si to tedy odbýt," řekla odměřeně.
Hoochová se hrubě rozesmála a směrem k McGonagallové vyslala nenápadně nápadný pohled.
Skoro byste mysleli, že se vsadila, napadlo Hermionu trpce. Když stanuli na tanečním parketu, umístila svoje ruce na ženině těle tak, jak jí to Snape předchozího večera ukázal. Udržovala si takovou vzdálenost, jaká jen byla možná, a strnule se dala s Hoochovou do tance. Když se otočili, viděla, že se kluci se Snapem nejspíš přesunuli. Ji ale zajímala Alice. Výraz na dívčině tváři byl mnohem truchlivější než předtím. Upřeně sledovala tančící pár.
Nebesa, ta holka snad žárlí!
Kdyby alespoň věděla, že nemá proč žárlit… Místo odpovědi na otázku, kterou ji Hoochová položila, jen zavrčela… když tu ji náhle něco napadlo.
"Omlouvám se, Hyacintho," řekla hebce a obrátila pozornost ke své partnerce. "Neslyšel jsem vaši poslední poznámku."
Ten náhlý zdvořilý zájem byl natolik neočekávaný, že se Hoochová nezmohla na slovo.
"Říkala jsem, že slečna Grangerová vypadá dnes večer rozkošně," řekla opatrně.
"Hmm, ano."
"Na začátku pololetí jsme se o ni měli všichni strach, ale pracuje stejně dobře jako vždy a rozkvetla do opravdu rozkošné mladé ženy. Jen to její létání…"
"Ano, ne každý vyrostl na koštěti." Nemohla si pomoct, aby se o tom nezmínila.
"Nesmysl. I vy to zvládnete celkem obstojně, a to stěží vidíte denní světlo, o přírodě ani nemluvím."
"Jak rozkošný způsob vyjadřování používáte, Hyacintho," zamumlala Hermiona mírně.
"Ach." Zdálo se, že druhá žena si ironického podtónu nevšimla. "Opravdu si to myslíte?"
Hermiona si v duchu povzdechla. Uvědomila si, že by Snape mohl slyšet, co odpoví.
Tanec dokončili v neobvykle formálním duchu. Hoochová byla očividně v rozpacích, že jí Hermiona věnovala vůbec nějakou pozornost. Úplně si Snapea zapomněla dobírat, což byla její oblíbená hra. Píseň spěla ke konci. Hermioně se povedlo strohé, ale galantní rozloučení, které zmátlo profesorku létání ještě víc.
Když odcházela z tanečního parketu, zaregistrovala, že Alice Lacocková vyběhla ze Síně. Z výrazu její tváře bylo patrné, že má pláč na krajíčku. Hermioně se trochu ulevilo, když viděla, že ji spěšně následuje další zmijozelská třeťačka. Pohybovala se po obvodu místnosti, když se za ní ozval další hlas:
"Nechtěl byste si zatančit, pane profesore?" Vyřčená otázka zněla víc jako rozkaz než jako žádost.
Snape. Bylo to nevyhnutelné. Věděla, že se dříve či později objeví.
"Bude mi potěšením, slečno Grangerová." Tohle znělo stejně upřímně jako jeho pozvání.
Beze slova zaujali místo na tanečním parketu. Kolem nich se ochotně utvořil prostor. Snapeovské fluidum zase zafungovalo, pomyslela si ironicky.
Přitáhla si ho do náruče mnohem těsněji než předtím Hoochovou. Na rameni ucítila prsty, pod jejichž tlakem se k němu ještě víc přiblížila, takže mohl zašeptat:
"Předpokládám, že to předvádění má svůj účel."
Samozřejmě že ano. Tanci se Snapem předcházel ten s Hoochovou a Aliciin útěk.
Přikývla.
"Přemýšlím, jak Alice odradit, aniž bych vůči ní byla hrubá." Ignorovala, jak se jeho obočí zachvělo nad výběrem slov. "Všimla jsem si, že mě pozorovala při tanci s Hyacinthou... myslím madame Hoochovou." Nad tím, že nazvala Hoochovou jejím křestním jménem, jen pokrčil rameny. "A myslím, že žárlila, takže… ehm… myslím, že bych ji tímhle mohla trochu odradit."
"Takže," řekl měkce a opatrně, "teď celá škola věří, že chodím s Hyacinthou Hoochovou."
"Ne," ujistila ho rychle. "To si nemyslím. Nemyslím, že by ve vás Hya… madame Hoochová opravdu našla zalíbení. Jenom se tak chová, protože ví, jak na to budete reagovat. Když jsem se k ní chovala slušně, nevěděla, co říct." Odmlčela se, ponořená do vlastních myšlenek. "Víte, příležitostně byste mohl zkusit být milejší."
"Myslel jsem, slečno Grangerová, že jsme dospěli k závěru, že nejsem příjemný člověk."
"Ale ne," vyhrkla bez přemýšlení. "Neměla jsem tím na mysli jsem, že byste měl být zrovna příjemný, jen čas od času trochu milý. Nahodile. Bez důvodu. To lidi splete. Navíc pokud se někdo zeptá…" zrovna si nemohla na někoho konkrétního vzpomenout, "vždycky můžete říct, že to děláte jen kvůli tomu, abyste odradil Alice. Což děláte. Alespoň já ano."
Všimla si, že se jeho ústa zvlnila, jako kdyby usilovně přemáhal smích. Díky mírnému natočení mohla vidět Harryho a Rona na kraji tanečního parketu, jak je upřeně pozorují. Povzdechla si.
"Neříkejte mi, že za tanec se mnou taky vyhrajete peníze."
Zamrkal.
"Peníze?"
"Z pohledu, který Hyacintha věnovala Minerv… mám na mysli profesorku McGonagallovou, jsem pochopila, že jde o sázku."
Ozvalo se potlačované zasupění.
"To pochybuji. A co se týče odpovědi na vaši otázku, ne, žádné peníze nedostanu," odmlčel se. "Byla to jednoduše výzva."
Hermiona trhla hlavou nahoru tak náhle, že ztratila rytmus a mírně zavrávorala.
"Opravdu to udělali?" To pro ně bylo typické. "Jen počkejte do příští hodiny lektvarů…"
"Soustřeďte se na tanec, slečno Grangerová. "Moje nohy jsou v těchto sandálech příliš nechráněné na to, abych riskoval vaše pochybení."
Poslušně se tedy soustředila.
Tančit se Snapem nebylo stejné jako tančit s Hoochovou, usoudila. Díky jedné věci, a to pocitu z něj - no dobrá, z ní - který byl naprosto odlišný. Hoochová byla pevná, svalnatá a hranatá. Snape - ona - byl jemný a na dotek zaoblený. Bez problémů se podvolil jejímu vedení, odpovídal na stisk jejích prstů na jeho lopatce, kterými naznačovala další pohyb. Lehce se k ní přitiskl. Jeho tělo se pohybovalo v rytmu. Pochybovala, že by si toho kdokoli všiml. Doufala v to. Pro ně oba bylo velmi netypické, že tančili tak blízko sebe.
A přesto… se v ní našla část, která se chtěla uvolnit, chtěla zmenšit už tak dost krátkou vzdálenost mezi jejich těly, chtěla vést (nebo být vedena?) něčím víc než jen rukama a prsty. Chtěla použít celé tělo. To vědomí něžné kontroly bylo prudké a opojné jako vnímání jeho tepla. Dráždilo to její smysly až do krajnosti. Vůně květinového parfému se kolem ní nenápadně ovíjela, trápila ji a sváděla. Přemýšlela, jaké by bylo položit si hlavu na jeho rameno, opřít se o něj a jednoduše reagovat na hudbu a teplo a vůně. Cítit jeho dech ve svých vlasech, jeho rty… a teď k tomu všemu ještě mohla cítit známé napětí v šourku.
Realita se znovu přihlásila s prudkostí sobě vlastní.
Nebylo vhodné, aby takhle přemýšlela o učiteli. Nebo o sobě? Další paradox, který spadal do kolonky "Tím-se-budu-zabývat-později". Mimoto, připomněla si vážně, jejich současný výškový rozdíl by položení čehokoli na jeho rameno přinejmenším zkomplikoval.
Fyzicky se odtáhla tak rychle, jak jen to bylo možné, a zbývající kontakt přerušila hned, jakmile hudba dohrála. Úsečně mu poděkovala a přitom se dívala kamsi za jeho rameno. Nevěřila si natolik, aby se mohla setkat s jeho pohledem. Jeho vlastní reakce byla stejně příkrá. Odůvodnil svůj odchod tím, že na něj Harry s Ronem čekají.
Tohle bylo poprvé v jeho životě, kdy vyjádřil touhu po společnosti obou chlapců, prolétlo jí hlavou. Rty se jí stočily do úsměvu. Vidíte ironii celé situace? Snape použil Harryho a Rona jako prostředek k útěku. A ona, ona, která byla znepokojená tím, že se Snape stal nevhodným objektem zbožňování slečny Lacockové, teď o něm fantazírovala ve stejném duchu.
Kdyby nebyli na veřejnosti, povzdechla by si nahlas. Co to bylo, k čertu, za zmatek?
Dovolila si pohlédnout mu do tváře a snažila se zjistit, jestli to celé vnímá jako stejně těžké, neřkuli matoucí, jako ona. Jeho normálně výmluvné oči teď byly tmavé a nečitelné. Klidně by se vsadila, že to znamená, že nikoli.
No dobrá, asi to bylo tím, co prožil, přemýšlela roztržitě.
"Ano. Rozhodně se musíte vrátit ke své společnosti, už jenom proto, abyste opět dokázala, že jste neutrpěla doživotní újmu." Odmlčela se. "A abych nezapomněl, slečno Grangerová, madame Hoochová si myslí, že jste tento rok rozkvetla v okouzlující mladou ženu."
(*) Pollyanna je román Eleonor H. Porterové, který byl vydán roku 1913. Patří mezi klasiku dětské literatury. Odtud je odvozen termín "pollyanna", který popisuje někoho, kdo je vesele optimistický. Někdy se jím označuje naivní osoba. (pozn. překladatele)
KONEC
Následující kapitola-->
<--Předchozí kapitola
Zpět
Komentáře: