Oheň a růže - kapitola dvacátá čtvrtá

PŘÍRODA HO OBDAŘILA NEVŠÍMAVOSTÍ K VLASTNÍ ABSURDNOSTI

Okouzlující mladá žena. Tak tohle nikdy nepřežije. A určitě to prosákne na veřejnost; ne dřív, než se on a Hermiona vrátí do svých vlastních těl, ale Snape si byl absolutně jistý, že to nakonec učitelský sbor zjistí. Pro Albuse je tohle až příliš dobrá historka na to, aby odolal pokušení dát ji někdy k dobru - samozřejmě až ve chvíli, kdy pomine nebezpečí. Svěřil by řediteli vlastní život, ale věřit mu, pokud šlo o duševní zdraví, by bylo asi příliš.
Snape zčásti šel, zčásti klopýtal zpátky do nebelvírské společenské místnosti. V hlavě mu vířily myšlenky a začínající noční můry. V skrytu duše ho Hermionina taktika "být hodný" pobavila - rozhodně zvolila možnost, která mohla Hoochovou nejvíce vyvést z rovnováhy. Ta žena nejspíš vůbec netušila, o co jde - a neznala letvary dost na to, aby ji napadl mnoholičný lektvar. Mimoto, pomyslel si s úšklebkem, kdo by chtěl být Snape.
Hermioně šlo přestírání, že je Snape, kupodivu velmi dobře. Čas a pozorování odkryly zřejmé: jeho život se příliš nelišil od toho, čemu dennodenně čelila ona. Sarkasmus a výbušná povaha byly jen zdůrazněním její vlastní osobnosti - té, kterou před svými vrstevníky dobře ukrývala. Svůj vlastní sarkasmus a výbušnost utlumil, aby je udržel pod zámkem stejně jako ona. V záchvatu alkoholového rozjímání začal uvažovat nad tím, jestli se nestává člověkem, jakým by byl, kdyby se nepodřídil tlaku zmijozelských spolužáků.
Došel ke dveřím do svých komnat a vklopýtal dovnitř. Zamumlal nox aeterna směrem ke dveřím těsně předtím, než do nich vrazil. Místo toho padl na postel, zatímco Křivonožka elegantně vyskočil z přikrývek a znovu se uvelebil na nedaleké židli.
Poslední myšlenka mu rezonovala v hlavě, až si se smíchem odfrkl. Zřejmě toho vypil až až, když si začínal myslet, že by se jeho osobnost proměnila v takovou, která odpovídá osmnáctileté dívce.
Tedy ne zrovna ledajaké osmnáctileté dívce, našeptávala mu nějaká vzdáleně střízlivá část mozku.
Snape potřásl hlavou a zase se postavil. Setřásl oblečení a zamířil do koupelny. Bylo příliš pozdě na to, aby začal diskutovat sám se sebou.
V zrcadle se odrážel obraz nahé vysoké a štíhlé dívky. Obraz, který ho stále dokázal vyvést z míry. Nezáleželo na tom, co mu podsouvalo podvědomí, necítil se jako žena. A rozhodně se necítil jako teenager. Opláchl si obličej studenou vodou a doufal, že tím vyburcuje zdravý rozum k tomu, aby se vrátil. Jakž takž to fungovalo; cítil, že má sebe i své myšlenky mnohem víc pod kontrolou. Také se ale cítil probuzenější, čehož původně dosáhnout nechtěl.
Koupel, pomyslel si nejasně. Ta by ho mohla uspat. Nesčetným koupelovým přípravkům se obvykle vyhýbal velkým obloukem, místo toho dával přednost rychlé sprše, díky níž měl méně času na promýšlení důsledků situace. Ale teď byl příliš unavený na to, aby se něčím takovým zaobíral.
O několik rychlých příkazů později měl před sebou vanu plnou kouřící vody vonící po eukalyptu.
Vlezl dovnitř a ponořil se do vody s jakýmsi prvotním pocitem uvolnění a sounáležitosti. Z tiché vzdálenosti noci zaslechl odbíjet zvon. Zaznamenal, že jsou tři hodiny ráno, ale cítil se příliš uvolněně na to, aby mu to dělalo starosti.
Bezmyšlenkovitě si přejel rukou po těle, jako by se snažil setřít ze sebe pachuť večera. Prsty se zastavily na bradavce a začaly ji třít, až zalapal po dechu a prohnul se náhlým, unaveným vzrušením. Zamrkal, ospalý a bdělý současně, a zachytil svůj odraz v zrcadle na zadní straně dveří. Mladá žena - s konečnou platností žena - mu pohled oplácela, mokrá a lehce rozcuchaná. Vlasy jí lemovaly dlouhý krk a elegantní klíční kosti.
Snape tu ženu sledoval - sebe, to věděl, ale teď by dal přednost tomu nevědět - , jak znovu zvedá ruku k prsům a lehce si je hněte, potom se štípne do bradavky a zatahá za ni. Byl lapen, fascinován tím pohledem a tak odtržen od reality, že se jen upřeně díval a snažil se mezi svýma nohama najít to, co tam nebylo. Místo toho našel rozbolavělý výstupek, který mu teď musel stačit. S jednou rukou pod vodou a druhou na prsou dosáhl uspokojení, zatímco sledoval Hermionu v zrcadle. V té chvíli to byla Hermiona, koho pozoroval; on sám se, ve své přestimulované fantazii, vrátil do vlastního těla a sledoval ji, jak na něj myslí.
Realita se mu nakonec vnutila ve formě chladnoucí vody; Snape se zvedl z vany a osušil se, rezolutně odmítl podívat se do zrcadla nebo na sebe. Pro dnešek si tu fantazii uchová. Usnul a přitom se pozastavil nad tím, kdy se to pro něj Hermiona stala tak důležitou.
Ráno přišlo až příliš brzy. Nedostatek spánku, nadbytek alkoholu a sebezpytování. Pololetí skončilo - na vánočním plese bylo nejlepší to, že nikdo nemusel po několik týdnů myslet na školu - jak učitelé, tak studenti. Snapea probudilo slunce pronikající oknem, nízké jasné zimní slunce, ostře zlaté na zimním nebi.
Myšlenky z poslední noci ho náhle zaplavily - a stejně rychle byly také zavrhnuty. Bude mít čas zaobírat se jimi později, pokud se ta potřeba někdy objeví. Snape zasténal, jak pod dojmem myšlenky na pohyb, tak pod dojmem nezamýšlené slovní hříčky. Nicméně byl vzhůru a nejlepší věc, kterou mohl udělat, určitě bylo pohnout se - a najít si něco, co by mohl dělat, aby se zabavil.
Umytý a oblečený do černých džín a černého svetru Snape opustil místnost a vykradl se dolů. Společenská místnost byla prázdná; zbytek ročníku buď balil, nebo ještě vyspával po plese, a tak se vydal na toulku po chodbách. Bezmyšlenkovitě kývnul na Buclatou dámu, která mu popřála "Dobrý den".
Chodby byly skoro tak prázdné jako společenská místnost, duchů tu bylo víc než studentů. U paty nebelvírské věže se na Snapea podívala McGonagallová trochu zvláštně, když si to kolem ní vykračoval. Sebral se natolik, aby se k ní otočil, usmál se a omluvil se s tím, že potřebuje zkontrolovat svůj projekt do lektvarů. McGonagallová omluvu samozřejmě přijala, kývla na něj a popřála mu "Dobrý den", když odcházel.
Aby omluvu změnil v akci, zamířil Snape do sklepení. Když míjel dveře do zmijozelské společenské místnosti, zjistil, že se ocitl tváří v tvář Alici Lacockové. Dívka spěchala s hlavou skloněnou a skoro do něj vrazila. Na moment nemohla popadnout dech, ale pak jí hrůza zmizela z tváře, když si uvědomila, s kým se málem střetla.
"Hmm, Hermiono, promiň. Jen jsem…"
Snape v sobě zadusil náběh na to, aby ji seřval.
"Možná byste příště mohla dávat trochu víc pozor na to, kam jdete, slečno Lacocková."
"To budu, budu, omlouvám se, jen jsem… potřebovala jsem… mohla bych za vámi znovu přijít, prosím? Potřebuju si s někým promluvit a…" hlas se jí vytratil. Snape si povzdechl. Bylo úplně jasné, proč s ním chtěla mluvit, a on neměl na výběr. Od primusky se očekávalo, že bude k dispozici studentkám, které potřebují poradit, pokud bude mít čas - a byly prázdniny, takže příliš mnoho práce by jako výmluva nefungovalo. Možná by ale mohl udělat něco, čím by jí to vymluvil.
"Zítra, Alice - zůstáváte tu přes prázdniny, že ano?" Když dívka přikývla, pokračoval: "Takže zítra ve tři odpoledne. Dnes jdu do Prasinek, takže to musíme nechat na zítra."
Harry a Ron nakonec Snapea zahnali do úzkých a donutili ho jít s nimi do Prasinek. Namítali, že přece během prázdnin nemůže mít tolik práce v knihovně. Souhlasil spíš neochotně, ačkoli ho docela pobavilo Ronovo jasné vítězství, že přišel s něčím, co muselo být podle jeho názoru neodolatelné lákadlo- nechají ho jít do knihkupectví, zatímco si budou prohlížet příslušenství ke košťatům. Snape si v duchu udělal poznámku, že by o tom měl říct Hermioně - určitě to ocení.
Teď v chodbě Alice Lacocková přikývla. "Děkuju, to bude skvělé." Hluboce si povzdechla a zamířila zpátky do společenské místnosti. Snapea by zajímalo, kam šla předtím, než ji vyrušilo setkání s primuskou. Nejspíš do stejných míst jako on, pomyslel si, když si to rázoval k učebně letvarů.
Když vešel, byla místnost prázdná. Zamlžený svit zimního slunce si razil cestu zrnky prachu. Jeho současný experiment s Longbottomovým zázračným lektvarem se zvolna vařil v rohu, bublinky občas vystoupaly k povrchu, kde praskly. Vypadalo to ospale - jako zasažené prázdninovou lenivostí, která se plížila školou od té doby, co studenti odjeli. Snape jen tak zíral na lesknoucí se povrch kapaliny, když Hermiona vešla do místnosti. Trhnul hlavou, když uslyšel její kroky na prknech na podlaze a zaskřípění dveří jeho komnat.
"Dobré ráno," řekla hlubokým, tichým hlasem. Ještě si nedala kávu, pomyslel si. Ani on ne, když už jsme u toho. Nedostatek, který Hermiona brzy napravila, když mu nabídla šálek. Káva byla černá a voňavá, pára z ní stoupala do chladného vzduchu podzemní místnosti. Snape kývl hlavou jako poděkování a dal si doušek, přičemž sledoval Hermionu, jak pije svou vlastní kávu. Myšlenky z poslední noci ho zasáhly plnou silou, když si ji prohlížel. Snažil se vypadat, že je duchem nepřítomný, když si uvědomil, že ho Hermiona pozoruje, jak na ni zírá. Pobaveně škubla obočím; jeho strojená nenucenost tedy příliš nezabrala.
"No, nekřičíte na mě, takže to nemůže být nic extra vážného," řekla nakonec. "Využíváte prázdniny k tomu, abyste trochu prosadil svou osobnost?"
Snape přemýšlel, o čem to proboha mluví.
"Vypadá to, slečno Grangerová, že společenská zábava poslední noci na vás byla trochu moc. Vaše řeč postrádá smysl."
Pobavení se změnilo v křivý úšklebek.
"Vaše oblečení, Severusi. Prostá černá, velmi slušivá. Ale ne tolik knoflíčků, na kolik jste zvyklý. Co se stalo, rozhodl jste se, že když je konec pololetí, vrátíte se ke svému stylu? Ale mohlo by vám to projít; normálně nechodím celá v černém, ale proč to nezkusit."
Snape na chvíli dumal nad tím, jestli třeba lektvar nepřestával fungovat. Hermiona zněla mnohem víc jako… no, jako Hermiona; což se stalo po dlouhé době poprvé. Fakt, že ho oslovila křesním jménem, mu na chvíli unikl. Vzpomene na to a promyslí to později nad sklenicí máslového ležáku. Teď byl ale rád, že Hermiona nevypadá tak napjatá jako před chvílí.
"Není výuka," řekl.
Hermiona přikývla, zřejmě pochopila, kudy se jeho myšlenky ubíraly.
"Přesně tak; dny, kdy se nemusím obávat, že se mě někdo zeptá na něco, na co nedokážu odpovědět. Čas, který můžu věnovat studiu, aniž bych se musela připravovat se na hodiny. A vy si nemusíte vymýšlet sáhodlouhé výmluvy na to, jak je projekt do lektvarů obtížný."
Snape přikývl s nedbalým "tak nějak" a vrátil se k experimentu. Pamatoval si ten pocit; už to byly roky, co si dělal starosti s tím, že na něco nebude znát odpověď, ale čas, kdy se mohl oprostit od školních povinností, vždycky příjemně využil.
Ráno uběhlo v tichu přerušovaném jen kávou, měřícími fázemi experimentu a předstíraným vyhýbáním se Hermioniným občasným zvídavým pohledům. Když míchal lektvar, přemýšlel Snape nad tím, proč necítil větší vinu, proč se necítil víc pošpiněný tím, o čem v noci snil. Oběd přišel dřív než odpovědi, a tak se vydal na cestu do Síně s pocitem viny kvůli tomu, že necítil vinu.
Jelikož jím zmítaly dost zmatené pocity, nedokázal se Snape vyhnout tomu, aby ho Harry a Ron odchytli a odvlekli do Prasinek.
Snape se loudal a trochu zaostával, když se prodírali nadílkou nového křupavého sněhu, který napadl těsně před svítám. Nepřítomně poslouchal klučičí žertování. Najednou uslyšel, jak se škodolibou radostí zmínili jeho jméno, zrovna když se Ron otočil. Snape se připravil na další útok na svou osobu. Čas od času přemýšlel nad tím, jestli tohle všechno Brumbál nenaplánoval jako způsob, jakým se ujistit, že má své ego plně pod kontrolou - ačkoli si myslel, že by se to jen stěží dalo označit za hojně rozšířený způsob.
"Co je s tebou, Hermiono? Konečně se ti rozsvítilo?"
Snape se zamračil.
"O čem to, Rone, mluvíš?"
"Tohle pololetí jsi Snapea ještě ani jednou nebránila - myslel jsem, že sis konečně uvědomila, že žádná obhajoba na světě z něj neudělá o nic menšího umaštěnýho parchanta, než jakej je. Než skončí tenhle rok, tak tě ještě přimějeme, abys ho uřkla - teda, možná," dodal Ron spěšně. Něco ze Snapeovy nálady se muselo odrazit ve výrazu Hermioniny tváře. "Tak promiň, že jsem něco řekl. Jen mě zajímalo, proč jsi nám neřekla, ať držíme klapačky, pokud jde o něj, jak to obvykle děláš."
Tak tohle byla zajímavá myšlenka. Hermiona ho obvykle brání? Nu, jestli Snape něco opravdu nepředvídal, tak to, že bude obhajovat "Snapea" méně než Hermiona.
Nakonec jen pokrčil rameny: "A co má být? Šest let jste ho uráželi, tak proč by se to mělo sedmý rok změnit?" Přinutil svůj obličej předvést alespoň poloviční úsměv, což chlapci stačilo k uspokojení. Ron se se obrátil zpátky k Harrymu a Snape zaslechl, že znovu pokračují v rozhovoru. O něčem se Zmijozelem a famfrpálem - nejspíš něco skandálního a jistojistě zkresleného.
K jeho překvapení Harry a Ron dodrželi slovo: opustili ho před knihkupectvím a odpelášili k Woodovu obchodu s potřebami pro famfrpál. Nedělal si žádné iluze o tom, že by ho do knihkupectví doprovodili, ale čekal, že ho odtáhnou k Woodovi, třeba jen proto, aby převáděl obdivné obecenstvo. Hermiona si je očividně dobře vycvičila. Naštěstí.
Odpoledne strávil listováním v knihách, schoulený v prašném rohu mezi vysokými regály. Jestli prodavači připadalo divné, že se primuska ponořila do četby knih v sekci o lektvarech, nedal to nijak najevo. Možná to nebylo až tak neobvyklé. Koneckonců to byla vědecká četba a ona byla nepochybně sečtělá jak v lektvarech, tak ve všech ostatních předmětech; občas byla tahle její sečtělost poněkud nepohodlná.
Nakonec Snapea od knih odtáhli Harry a Ron; trvali na tom, že by měli zajít ke Třem košťatům. Snape trochu doufal, že už vyrostli z toho, aby jim chutnal máslový ležák, ale naneštěstí tomu tak nebylo.
Málem se udávil pitím, když mu Harry ležérně připomenul, že příští týden přijede Sirius, aby je všechny odvezl na Vánoce do Doupěte.

pozn. překladatele: Za beta-read povídky děkuji Nifredil.

KONEC

Následující kapitola-->

<--Předchozí kapitola


Zpět


Komentáře: